Ideologický LGBT dějepis podle ministra Beka

Jak se dozvídáme z médií, ministr školství Mikuláš Bek zamýšlí prosadit do školních osnov LGBT témata. Je prý přesvědčen, že by ve školních osnovách měl být prostor i pro témata, jako je role sexuálních menšin v historii. Prohlásil to v debatním pořadu televize Nova Za pět minut dvanáct, kde mluvil o připravované revizi vzdělávacích rámců pro výuku dějepisu.

Pan ministr ale poněkud opomněl vysvětlit, z jakého důvodu a do jaké historické hloubky má výuka o sexuálních minoritách vlastně jít. Když se podíváme do dějin, najdeme řadu příkladů homosexuality či bisexuality. I hollywoodský film o Alexandru Velikém neopomněl v náznacích ukázat, jak byl mladý pohledný hošík obklopen sobě podobnými efébky. Ovšem nakonec si vzal Roxanu, a nikoli nějakého Roxana. Homosexuální historky se táhnou třeba i za mladším bratrem Ludvíka IV, Filipem I. Orleánským. Navzdory své orientaci i on byl ženat, dokonce dvakrát, a zplodil šest dětí. Máme to snad chápat tak, že ministr Bek se přimlouvá, aby se výuka historie smrskla do lechtivých historek z panských ložnic?

Bek operuje srovnáním s výukou o proměnách postavení žen. Jenomže zapomíná na to, že ženy vstoupily do dějin mnohokrát velice viditelně a převratně. Vezměme třeba památnou stávku newyorských švadlen, hnutí „chléb a růže“, která 8. března 1908 víceméně odstartovala masivnější diskusi nejen o sociálních podmínkách, ale třeba i o volebním právu pro ženy. Nebo příběh Rosy Parksové, která ve městě Montgomery roku 1955 odmítla uvolnit místo v autobusu bílému pasažérovi, čímž se dopustila porušení tehdy platných zákonů. Nejenže se postavila proti rasové segregaci, ale tento čin měl o to větší brizanci, že jej provedla žena. Nebo Rosa Luxemburgová, kterou za její politické názory zavraždili předchůdci nacistů, němečtí Freikorps, už v roce 1919. A teď nechť ministr Bek jmenuje jednoho jediného příslušníka LGBT komunity, který se může vykázat takovou statečností a jehož činy otevíraly dveře do budoucnosti.

To je povedené. Svého času jakýsi severský politik nastolil doktrínu, že se žáci učí zbytečně moc o starověku, středověku či renesanci. Že by vlastně stačilo začít dějepisnou látku až Velkou francouzskou revolucí. To je přece ta událost, od níž odvozujeme naše dnešní liberálně demokratické ideály. Zapomněl dodat, že k těm ideálům patřila též guillotina, pod níž skončili de facto všichni důležití revolucionáři – od Robespierra po Dantona. O tom se ale učit nebudeme, to by mohlo naši útlocitnou mládež rozechvět a zneklidnit.

Takže co nás čeká? Postupně se zbavíme dějepisných zátěží jako antika, raný středověk, renesance či baroko, a nahradíme je LGBT agendou. Představuji si, jak asi budou vypadat osnovy takového „nového“ dějepisu. Počty pohlaví jen dnes, nebo i v průhledu do minulosti? A kde se takové informace seberou? Jaké výzkumy na genderová témata, řekněme, ve 13. století byly provedeny a jaké informace přinesly? Žádné, pochopitelně. Ve 13. století měli lidé jiné problémy, než genderovou identitu, tudíž ji neřešili a tudíž po tom nemohly zbýt žádné historické důkazy. Mám podezření, že celý tenhle ministerský nesmysl se zrodil jen proto, aby potrhlé genderistky ze zbytečných fakult měly dobře placenou práci. Ovšem, jak jinak, z našich kapes.