Když liberálové vládnou, nedají prostor jiným názorům a označují je za šiřitele dezinformací

Martina: Ty jsi tady několikrát vzpomněl velké prozření a vystřízlivění, když byly zveřejněny peníze, které plynuly do Evropy a do České republiky explicitně z fondu USAID. My jsme tady o tom dělaly s Natálií Vachatovou rozhovor. Natálie Vachatová poskytovala informace ze SOSPu.

Jaroslav Polanský: Ta o tom ví úplně všechno. Já o tom vím desetinu toho, co ona.

Martina: Ano. A já se chci právě zeptat: Máš pocit, že nám to došlo, protože Natálie to takzvaně slízla, užila si hejtů za to, že tady šíří dezinformace, přičemž to jsou veřejně dostupné informace, které si může na amerických serverech dohledat každý. Máš pocit, že obecně naši občané – které v žádném případě nepodceňuji – si uvědomili, že byli informováni lidmi, které platila třeba cizí mocnost?

Jaroslav Polanský: Tak mnozí to věděli. A příjemci se to snažili různě zapatlávat ještě před tím, než začala informační lavina. Oni měli celá dlouhá léta několik zapatlávacích nástrojů, třeba říkali: ale to je na podporu demokracie, na vzdělávání, že to není žádná politická agenda. Nebo peníze chodily skrze různé schránkové organizace, takže to bylo jako matrjošky a přečerpávací patra byla třeba tři, čtyři.

Martina: Byli to jacísi přeposílači.

Jaroslav Polanský: Ano, přesně tak. Takže tam nebylo napsáno USAID, ale Liga lidských práv třeba a takovéto hezké věci. Takže to byly zapatlávací argumenty. Třeba třetí zapatlávací argument byl, že to je na boj proti ruským dezinformacím a na podporu demokratických hodnot – protože vždyť přece s tím každý musí souhlasit – i když to byla politická agenda konkrétních sil jako prase.

Martina: Tak teď se to odpatlalo, teď se to vyčistilo. A děje se něco?

Jaroslav Polanský: Teď toto zapatlávání už prostě nefunguje.

Martina: A děje se něco?

Jaroslav Polanský: Větší část médií už se přestala těchto zapatlávačů bát a ve chvíli, kdy se z toho v Americe stala mainstreamová agenda, tak to začala pouštět do oběhu také. Tak to se změnilo.

Liberálové si monopolizují demokracii a označují oponenty za šiřitele dezinformací

Martina: V Americe Donald Trump zastavil například financování univerzit, které podporovaly rasismus, třeba tím, že otevřeně zvýhodňovaly studenty určité rasy. Podle Donalda Trumpa některé univerzity podporovaly také antisemitismus. Myslíš si, že i tento proces, tento příklad se infiltroval třeba i do našich vysokých škol? A že bychom třeba mohli doufat, že se studenti budou v rámci svých výukových programů dozvídat informace, teorie, a ne propagandu?

Jaroslav Polanský: Zdravý rozum říká, že když je něco z veřejných peněz, tak politická reprezentace reprezentující většinu projevenou ve volbách má právo udělat i takový krok. Jenže samozřejmě ve chvíli, kdy na to sáhneš, tak oni hned začnou pištět: „Tady se někdo snaží destruovat akademické svobody!“ Nesnaží, jenom se snaží rozrušit povinný liberální kánon, protože když jsou liberálové u moci, tak „nastává demokracie“, a když někdo chce, aby měli prostor i jiní, tak je to pro ně šiřitel dezinformací, který se snaží destruovat demokracii. A snaží-li se o rovinu na akademické půdě, tak se snaží destruovat akademické svobody a je potřeba mu zatnout tipec.

Martina: Harvard Trumpovu administrativu žaluje. Ale já tady v Česku velmi často slyším od lidí, jejichž děti třeba studují v Americe nebo tam už dělají doktorandské granty a podobně, jak strašně nadávají a říkají: „Trump tam rozbíjí vědu. Najednou jim stopli granty a možná se budou muset vrátit.“ Jak vnímáš tento náš pohled za oceán?

Jaroslav Polanský: Bylo by špatné vylít s vaničkou i dítě, ale když něco jde z veřejných peněz amerického daňového poplatníka, tak má většina projevená ve volbách právo rozhodovat o tom, jestli se to bude, nebo nebude platit. To je jako nešťastná Svobodná Evropa tady u nás. „Jak si můžou dovolit přestat platit Svobodnou Evropu?“ Můžou, neexistuje žádná povinnost farmáře z Iowy, aby přispíval na Svobodnou Evropu, která bude vysílat do Ruska. Taková povinnost prostě neexistuje.

Hlasujte peněženkou proti korporátům, které vás místo služeb chtějí vychovávat

Martina: Využívám tvého nadějeplného pohledu do budoucna proto, abys z tohoto optimistického úhlu zhodnotil situaci, která je teď u nás. A u nás je situace ještě mnohem víc podobná Americe v době Bidenovy a Obamovy administrativy než Trumpovy. Vzpomínám si – a bylo to ještě před volbou Donalda Trumpa – že na jedné besedě za mnou přišla mladá paní z korporátu a říká mi: „Co mám dělat, paní Martino. Přišlo mi nařízení – protože přijímáme mnoho nových zaměstnanců – z ‚matky‘, z nadnárodní firmy, že při přijímacím řízení musím upřednostnit menšiny. Že mají přednost gender, trans, jiné národnosti, jiná etnika. Co mám dělat?“ A já říkám: „Tak to nedělejte.“ A ona: „Oni mě vymění a přijde tam někdo jiný. A já jsem samoživitelka.“ Nevím, jestli se od té doby toto nařízení ze „zaoceánské matky“ už změnilo, ale myslíš si, že my ještě tady u nás pořád jedeme v těchto intencích?

Jaroslav Polanský: Obecně lidé, kteří pracují v korporátech, nejsou úplně svobodní, protože musí respektovat podobné zvrhlosti, které přicházejí. Já chápu, že mnozí pracující, třeba v komerčních bankách, nesouhlasí s nesmysly zvýhodňujícími „zelené investice“ a vidí, že jejich klienti dávají najevo, že se jim to nelíbí, ale takový člověk není nikdy svobodný. Takový člověk, pokud s tím chce něco dělat, bude muset projevit svou vůli ve volbách a případně se občansky angažovat na straně politických sil, které toto chtějí zničit. Pakliže korporátům ještě záleží na zákazníkovi a věnují se retailu, tak si může reverzně uplatnit to, co liberálové uplatňují vůči korporacím také, když říkají, že od těch, kteří inzerují u dezinformátorů, nebudou kupovat jejich výrobky a nebudou využívat jejich služeb a tak dál. Tak národní konzervativci to můžou uplatňovat reverzně. Já jsem napsal své bance, že jestli mi ještě jednou bude někdo radit, že nemám jíst kapra nebo nemám jíst maso, tak své peníze vezmu a odnesu je jinam a že od své banky čekám zvýšenou kvalitu služeb, a ne to, že mi bude radit, jak mám žít. Na to jsem si svou banku opravdu neplatil.

Martina: Tys špatně pochopil taxonomii.

Jaroslav Polanský: Ano, ale například jsou zde banky, které na toto dlabou.

Martina: To je pravda.

Jaroslav Polanský: Takže občan zákazník může hlasovat nohama.

Martina: Víš, já si vzpomínám – nevím, který to byl ročník Karlovarského festivalu – kterého se někteří umělci odmítli zúčastnit, pokud bude sponzorem zbrojařská firma. Ti stejní – mnozí, ne všichni, ale mnozí z nich – pak podporovali iniciativu „granátomety na Ukrajinu“. A stejně tak je to i s bankami. Banky dřív odmítaly otevřít zbrojařským firmám třeba jen účet v bance, a teď je najednou všechno zase trochu jinak. Myslíš, že máme šanci se ustálit na tom, že účelem bank je prostě spravovat tvé peníze? Je pochopitelné, když tě chtějí oškubat, ale možná by tě neměly vychovávat.

Jaroslav Polanský: Tak ještě pod čarou: Co se týče zbrojařských firem, tak banky to častokrát nechtějí financovat z čistě ekonomického důvodu, protože je to velice nejistá věc. Teď všichni v Evropě dělají hurá akce. „Ano, musíme zbrojit. Ano, dáme do toho obrovské investice.“ Ale žádné investice nedávají a pouze je slibují. Banky musí myslet v dlouhodobé perspektivě a říkají si: „OK, v Evropě bude několik voleb nebo přijde ekonomická krize a každý na tohle zapomene a škrtne se to a tyto projekty se nenaplní.“ Ale obecně vím, o čem mluvíš.

Martina: My jsme zvolili jako příklad zbrojařství, ale to se týká i teplárenství, týká se to věcí, které dělají planetu ošklivou a tak dále.

Jaroslav Polanský: Prostě hlasovat nohama, hlasovat peněženkou, nic jiného nezbývá. Já se nad tím také zamyslím, pokud moje banka nezmění rétoriku.

K dobrému rozhodování stačí půl hodiny denně, ale ne u televize

Martina: Ty jsi říkal: „Hlasovat peněženkou, hlasovat nákupním košíkem, hlasovat nohama.“ A zmínil jsi také „Hlasovat ve volbách“. K tomu, aby se lidé mohli dobře rozhodovat, by měli mít dobré informace. Myslíš si, že u nás už je možné dopídit se objektivních informací, aniž by tomu člověk musel věnovat hodiny denně?

Jaroslav Polanský: Tak pozor. Politice by se člověk, který tomu chce aspoň trochu ne rozumět, ale mít o tom povědomí, měl věnovat tak půl hodiny denně.

Martina: Mluvila jsem o hodinách. Půl hodinu asi…

Jaroslav Polanský: Půlhodina by snad šla.

Martina: Pokud půl hodinou nemyslíš to, že si pustíš večerní zprávy.

Jaroslav Polanský: To ne. I když na Primě nejsou úplně špatné. Já už se tedy na zprávy na českých televizích nedívám vůbec. Pouze na anglickojazyčných televizích. Dnešní politická opozice se za doby Fialovy vlády naučila fungovat na sociálních sítích a jiných podobných médiích tak, že své poselství k příjemci dostane. Bylo to tak trochu z nouze, protože média byla například kolem začátku války na Ukrajině tak ustrašená, že lidé jinou možnost neměli a naučili se to. Nebudu chválit a jmenovat konkrétní představitele, ale v tom, jak dokážou pracovat s Facebookem, Instagramem a tak dále, už je opravdu náznak profesionality. Ano, je tady stále ještě klastr médií, která pravověrně razí liberální propagandu, jako by byl rok 2022 nebo 2023 – to ano. Ale média jsou už obecně pestřejší i díky hrdinným investorům, kteří se nebojí taková média podporovat, ale i díky tomu, že média už nechtějí být až tak brutálně vyhraněná, protože by pak mohla být za pár let směšná.

Martina: Mnohá média se při začátku války na Ukrajině bála až panicky, mnohá média se bála celou dobu za covidu, mnohá média se dodnes bojí při migrační politice.

Jaroslav Polanský: Co se migrační politiky týče, to už je padlá barikáda. Teď už každý vidí, že to je nesmysl, kromě Angely Merkelové, na kterou v minulých měsících šli někteří nešťastníci do Lucerny za 1 100 korun. Dala bys 1 100 korun za to, abys poslouchala Merkelovou, jak tvrdí, že všechno dělala dobře? Ale to už je padlá barikáda. Dokonce i STAN a Rakušan tvrdí: „My bojujeme proti migraci“, už si nikdo v podstatě nedovolí říkat, že migrace je kulturní obohacení a že je to super. Co se týče války na Ukrajině, tak nikdo rozumný z války na Ukrajině nemůže mít radost a bez ohledu na to, jestli se někdo bojí, nebo ne, se na to nedívá hezky a ze začátku v šoku každý říkal, včetně mě, že je to prasárna. Nicméně pak člověk nad tím, když šok pomine, začne uvažovat. Ale rozumný člověk si řekne, že se to mělo řešit jinými prostředky a že to je zbytečné. Ale bohužel nežijeme v ideálním světě a stejně jako bylo špatné toto, tak ještě horší je pokračovat v politice, která k tomu z naší strany přispěla. Ale to jsme tady řešili už minule a myslím, že nebudeme kopírovat to, co lépe říká například Petr Drulák.

Lifestylizace politiky odvádí pozornost od skutečných priorit

Martina: Když se má občan rozhodovat, tak by měl být informovaný a zároveň by měl být bdělý.

Jaroslav Polanský: Bdělý? To je strašné slovo.

Martina: Je to strašné, ale…

Jaroslav Polanský: To jsme slyšeli už někdy v minulých desetiletích – bdělý.

Martina: Ne, bdělost je mimo jiné název klasického díla. Bdělý znamená, že si uvědomuješ, třeba mimo jiné, že se ti dostávají nějaké informace podprahově a že i když je nechceš slyšet, tak je prostě dostáváš v nějaké jiné, nenápadné, kondenzované podobě. Můžeme uvést příklad hollywoodských filmů, kdy najednou máš správný názor a vůbec nevíš, kudy se to do tebe dostalo. Řekni mi, když se podíváme na naši situaci, tak co považuješ za nejrafinovanější nástroje vlády v aktivním vnucování názorů, správných názorů, správných postojů. Na co by sis dával pozor ty?

Jaroslav Polanský: Mně hrozně vadí lifestylizace politiky, to znamená podprahové podsouvání toho, že když někdo vypadá slušně a vzdělaně, hezky uhlazeně mluví, hezky se obléká a říká přeci věci, které vzdělaní lidé říkají, tak ho budeme volit, protože se tím přihlašujeme k nějaké společenské vrstvě, protože chceme být součástí této vrstvy inteligentních, vzdělaných, hodných lidí. Přece když někdo tak hezky vypadá, tak to tak rozhodně bude – i když to může být hajzl na desátou. Takže takováto lifestylizace politiky mi vadí.

Martina: Ale když jim to tak sluší…

Jaroslav Polanský: A to nemluvím pouze o této vládě. Nebudu – a teď neříkám, že ho budu, nebo nebudu volit – volit Andreje Babiše kvůli tomu, že šaškuje na TikToku, to mě jako přemýšlejícího člověka uráží. Stejně tak se nenechám unést tím, že Donald Trump mluví tak, jak mu zobák narostl, a projevuje se jako správný chlap. Já si to odstiňuji. I když mi může někdo být lifestylově blízký a můžu k němu z tohoto pohledu vzhlížet, tak já si to odstiňuji, protože politika nevolím proto, že s ním pojedu na dovolenou nebo si s ním koupím dvojdomek, ale volím ho proto, aby spravoval moje peníze, prosazoval moje politické priority. A cokoliv v jakémkoliv smyslu – ať už to má fialovskou uhlazenost nebo trumpovské řvaní – cokoliv, co odklání pozornost od politických priorit a správy veřejných financí, je jenom rozptýlení. Nenechme se rozptylovat, držme se čistě věci, držme se toho, jaké politické priority člověk prosazuje. Tedy co to bude znamenat pro můj příjem, ať už přímo, nebo nepřímo, co to bude znamenat pro ekonomiku této země, jakou kompetenci daný člověk má. A dobře, tomu poslednímu, co teď řeknu, dávám polovinu, a to jaký je jeho morální profil. Protože raději si zvolím opravdového hajzla, který sdílí moje priority, než „nahezkaného paňácu“, který prosazuje něco přesně opačného, protože ten ve výsledku udělá ještě větší škodu. Takže držme se přísně věci a nenechme se rozptylovat.

Martina: Řekl jsi „lifestylizace politiky“. Dokázal bys mi říct i nějaký konkrétní příklad toho, kdy se nám neustále předhazují maňásci, kdy kašpárek vpředu něco vykřikuje a skutečné divadlo se odehrává někde úplně jinde a maňásek a kašpárek slouží jenom k tomu, aby nás rozptýlil a odvedl naši pozornost od podstatného?

Jaroslav Polanský: To je v podstatě pracovní nástroj této vlády. Víš co, člověk nemusí mít rád Babiše, ale ten člověk aspoň za sebou nemá žádného loutkovodiče. Ano, on má značné charakterové vady, ano, také častokrát selhal a také častokrát vyměknul v prosazování toho, co jeho volič chtěl, ale navzdory tomu víš, že vždy jde o jeho rozhodnutí, že tam není instalován proto, že nějaké neziskové organizace po roce 2014 vkládaly a tlačily do médií, jak má vypadat správný demokratický politik, co má říkat, jaká hesla má opakovat, proti čemu se má vymezovat, koho má chválit, jak má máchat pěstí a ukazovat na správnou světovou stranu. Až se z toho po roce 2014 – kdy vládl Zeman a vlastně i Babiš – stalo pouhé ukazování toho, kdo je hodný a kdo je špatný, a na základě toho se formovala tehdejší opozice, to znamená dnešní vláda. A proto tam nejsou kompetentní lidé, kteří by uměli něco rozhodovat. Ale jsou tam jenom ti, kteří uměli nejvíc máchat pěstičkou a nejsrdnatěji opakovali napsané fráze a drželi se toho, co je přeci to správné a za co budou potom v médiích, ovládnutých neziskovými organizacemi, pochváleni. Nebudeme jmenovat, ale dostali se tam lidé, které by si člověk častokrát nenajal ani na správu slepičince. Já si to moc dobře pamatuji. A vždy záleží na tom, za jakých okolností se formuje vláda v tehdejší opozici. A tady se to formovalo na základě virtue signallingu, což platilo i opačným způsobem ať už v ODS, pirátské straně, u lidovců, kde byly jakékoliv hlasy, které si dovolily vybočit z toho, jak má vypadat správný demokratický politik, potlačovány a časem eliminovány. Bylo ukazováno: „Ty, ty, ty, podívejte, jak dopadli oni.“ Takže se nahoru dostali pouze ti nejlepší herci.

Foltýnovy komunikační karty jsou ztrouchnivělý produkt neziskového nátlaku

Martina: Jak se díváš na komunikační karty, které stále ještě chrlí Odbor strategické komunikace státu?

Jaroslav Polanský: Ne, tohle nechci řešit. Nechci to řešit proto, abych se nemusel vyjadřovat vulgárně. Finálním produktem toho, o čem jsem teď mluvil, je to, co dělá Otakar Foltýn, ale už hodně zdegenerovaným. To je produkt virtue signallingu nastávajícího po roce 2014 a bohatě sponzorovaného neziskovými organizacemi, které tlačily – oni tomu říkali „přátelský nátlak“ – na politické strany, aby říkaly ty správné věci, které správný demokratický politik musí říkat. Vytvářel se tady pekelný stroj, kádr lidí, kteří šli napříč akademickou sférou, státní správou, neziskovkami, politikou, médii – a tohle je finální produkt. Já si Otakara Foltýna vážím jakožto vzdělaného člověka, ale člověk s takhle brutálním vyhraněním – neobviňuji ho z kariérismu – má jít do politiky a přesvědčit občany, že to myslí dobře, a v rámci toho může nadávat ostatním, že jsou zbabělci, kolaboranti, vepřice a tak dále. Ale jakožto státní úředník ve zdravém demokratickém systému tohle dělat nemá. Navíc degradace poslance jakožto zástupce lidu na nějakého hlupáka, který neví, co si má o věcech myslet – tak to ne. Takže komunikační karty jsou poslední, opravdu už velmi ztrouchnivělý produkt toho, o čem tady mluvíme.

Martina: Kéž máš pravdu a kéž to není jenom produkt našeho zbožného přání.

Jaroslav Polanský: Ještě dovětek: Tohle si má případně srovnat premiér nebo předseda strany nebo předseda poslaneckého klubu po stranické linii – tam je to relevantní. Ale nemá to dělat státem placený státní úředník. Prostě není možné dělat si stranické PR za veřejné peníze. Toto si má řešit strana. Strana si má platit PRistu, strana si platí předsedu poslaneckého klubu, aby vydával komunikační karty, ale nemá to dělat za moje peníze státní úředník.

Martina: Už dlouho nebylo slyšet o týmu KRIT, protože když do toho začali někteří novináři šít, tak tento krizový tým na ministerstvu vnitra ubral ve své rétorice: Vyhledat nepřítele, pojmenovat, zostudit. Přesto všechno si říkám, jestli – vzhledem k tomu, že tento systém je poměrně prorostlý, je to tvé: „Já už se o tom nebudu bavit“ a tvůj nadhled – jestli je to namístě? Jestli to není tak, že tady ve spodních patrech tato agenda stále běží, ale jenom rafinovaněji a možná sbírá sílu na předvolební dobu?

Jaroslav Polanský: Samozřejmě je to možné. Nicméně těžko věřit tomu, po tom, co se dělo začátkem června s Blažkovými bitcoiny – což už byl jenom poslední hřebíček do rakve v řadě – že bude takhle srdnatě věřit víc než 20 procent populace na to, že: „Patříme na Západ. A nechceme být Maďarsko a Slovensko. A v Kyjevě se bojuje za Prahu a potom přijdeme na řadu my. A chceme být spolehlivý partner Západu.“ Tohle je skákání kolem totemu, který si přivlastnila určitá část střední a vyšší střední třídy, identifikuje se tím navzájem, vymezuje se tím vůči těm hloupějším, neúspěšným. A mnozí si dokonce upřímně myslí, že kapitalismus vymyslel Václav Havel koncem roku 1989 a že když nebudeme ctít jeho odkaz, tak zase vylezou z hrobu Jakeš s Husákem, případně když nebudeme naprosto poslouchat západní mainstream, tak přijedou ruské tanky. Oni si to někteří opravdu myslí, ale teď už je to tak maximálně 20 až 30 procent populace, kterou do tohoto můžeme řadit.

Mimochodem, já jsem opravdu zvědav a věřím, že to bude už po těchto volbách, až někdo zevnitř velice přesně zmapuje, jak tyto procesy – zejména na ministerstvu vnitra – vypadaly. Mě docela vyděsilo, co naznačoval poslanec ANO Pavel Růžička – a mohlo to být jenom to, že to špatně pochopil, mohla to být jeho fabulace, nevím – že se náčelník generálního štábu skrze jemu podřízené struktury snaží zasahovat proti politické opozici. Já věřím, že to není pravda. Nicméně bude velmi zajímavé se v tom pohrabat – zejména u ministerstva vnitra – aby pak daňový poplatník jen nekoukal. A ještě víc se děsím jedné věci: Všichni ti Foltýnové, komunikační karty a boj proti extrémismu a boj proti dezinformacím – fajn – ale tady tím byla otevřená Pandořina skříňka, že si vládní většina může své politické programy a politické priority rámovat jakožto státní zájem a čerpat na to státní peníze a využívat na to státní represivní aparát. A co když pak přijde někdo, kdo si řekne: „Hele, když už to tady máme, když už máme precedent, že tohle všechno můžeme dělat a můžeme do toho sypat státní peníze a můžeme mlátit po hlavě ty, které nemáme rádi, tak se přeci odvoláme na to, že už to tady bylo.“ To je také nebezpečné.