Mezi elitami, které chtějí vládnout světu, existují konflikty, ale také rozdílné zájmy

Petr Robejšek: I mě to těší. Vítejte.

Martina: Pane docente, před pár týdny jsme hodnotili rok starý – vím, že nemáte rád časová omezení první leden až jednatřicátý prosinec, ale přesto: Je něco, co speciálně očekáváte od tohoto nového roku?

Petr Robejšek: Tak určitě se dá očekávat to, co je přesně v dikci mých vývodů, a sice: Dlouhodobý proces očekávání nevyhlášené, ale fakticky probíhající války vládnoucích proti svobodě a důstojnosti lidstva. To znamená to, co jsme probírali, když jsme hovořili o tunelování demokracie, a oslabování demokratických institucí. To jistě bude pokračovat dál. Zároveň očekávám i pokračování a posilování toho, čemu říkám bezděčná rebelie společnosti. Možná, že se k tomu tématu dostaneme, a budu mít možnost mluvit o tom, co tím vlastně chci říci. A dále očekávám příležitosti pro nás, pro ty, kteří se snaží společnost reformovat směrem k humanismu, příležitosti k tomu, abychom přešli do ofenzivy, a abychom obrátili prosté vyčkávání, co že zase přijde shora. A v posledním případě, ale asi nejdůležitějším, očekávám faktor náhody, nebo tomu říkejme prozřetelnost, něco, co nám bude hrát do ruky.

Martina: Pane docente, znamená to, že se nebojíte dokonalé diktatury? Já teď narážím ještě i na německého filozofa Karla Jasperse, který v roce 1966 upozornil na nebezpečí vzniku stranické despocie – mluvil doslova o smrtelném nebezpečí stranické oligarchie. Vy jste o něčem podobném mluvil už v minulých dílech. Nebojíte se tedy, že by dokonalá diktatura – která bude vypadat jako demokracie, ale v podstatě to bude vězení beze zdí, odkud by vězně ani nenapadlo utíkat – mohla být naše budoucnost?

Petr Robejšek: Jednak si myslím, že Jaspers myslel něco jiného. Jaspers vlastně myslel to, co jsme si rozebrali minule, a sice politickou oligarchii, která se odcizuje svému zadavateli a suverénovi, protože má své vlastní zájmy. To, co popisuje Huxley, je mnohem blíže tomu, co hrozí dneska. Zároveň si myslím, že Huxley má ve své úvaze logickou chybu, a sice když tam říká: „Bude to systém otroctví, v němž budou otroci díky konzumu a zábavě své nevolnictví milovat.“ Tam, myslím, Huxley přehlíží to, co jednak lidé požadují, a sice – více a více – a zároveň v kontrastu s tím říká: „Díky konzumu a zábavě budou své nevolnictví milovat.“

Dneska je jiná situace. Dneska se nám ti vládnoucí, nebo super elity, snaží vnutit cosi jako přídělové hospodářství, to znamená nikoli konzum, který můžeme milovat, nýbrž omezení konzumu. To znamená ne to, že se nám povede – byť i malinko – stále lépe, nebo aspoň stejně jako doposud. Ale oni nám chtějí nabídnout cosi jako trvalý život v pracovním táboře, kde všechno bude na příděl. A to znamená, s tím, co jsem řekl před chvílí, že lidé očekávají neustále zlepšování své situace – že lidé se tou či onou formou postaví proti.

To nemusí být nic dramatického, ale v tomhle Huxley předpokládal něco, co vládnoucí vůbec nechtějí, protože západní systém je v krizi, už neprodukuje tolik blahobytu, kolik produkoval dříve, už to nestačí pro ty nahoře, kteří jsou z povahy věci nenasytní, ani pro ty dole, kteří taky pár drobtů dostanou, aby byli spokojeni. A proto se nám nabízí ekologické náboženství, a puritánský a asketický život ve jménu Matky Země. Ale to s Huxleyho představou, že by byli v nějaké nirváně konzumismu a blahobytu, více méně nesouvisí. Je tedy jasné, že tady máme jiné zadání, které vidím spíše jako pozitivní, protože nespokojenost vždycky znamená něco jako akci.

Kompletní digitalizace vyžaduje bezchybnost a neporuchovost, ale čím je systém komplexnější, tím víc je nefunkční

Martina: Huxley asi nemohl vědět, jakým způsobem se bude vyvíjet společnost třeba technologicky. A já se tedy ptám, jestli jste si jistý, že otroctví nemůže mít třeba digitální podobu, protože nedostatek léků, energií, a podobně, může vyvážit snový svět, patnáctiminutová, pohodlná města, kde už nemusíte cestovat nikam příliš daleko – vlastně byste ani neměli – a můžete v pohodlí svého domova mít kolem sebe virtuální svět.

Petr Robejšek: Huxley dobře věděl, co by se mohlo stát, ale myslel trochu jinak. On mluvil o alfas, betas, gamas – typech lidí, kteří jsou už, ale geneticky, ovlivněni, což je něco jiného než lidé dneška. To znamená – já nemám nic proti Huxleymu – že každopádně přenesení jeho metafory, jeho popisu na dnešek, v mých očích kulhá. Tam prostě chybí aspekt, který jsem právě rozebral, že lidé očekávají více, a když to nedostanou, tak začnou být neklidní.

O digitálním otroctví odmítám teď hovořit v dokonavém vidu, to znamená jako o něčem, co už je najisto, co je dané a co se nedá zvrátit. Tato vůle k tomu tady bezesporu je, ale musíme si uvědomit i to, co mluví proti tomu: Totiž, že něco takového, jako kompletní digitalizace, vyžaduje bezchybnost a neporuchovost. Když se podíváme na to, jak funguje digitalizace dneska – respektive nefunguje – jaké problémy se z toho odvíjejí, tak o této bezchybnosti a neporuchovosti nemůže být ani řeči. A to je v podstatě tohoto systému, že čím komplexnější systém chci touto metodou řídit, tím snáze je tento systém svou prostou velikostí vyveditelný z konceptu – přestává fungovat. Chyby, které vznikají na velmi dobře známé úrovni Evropské unie, která je také vysoce komplexní – v tradičním politickém, mocensko-politickém slova smyslu – také nefunguje, a to se může přenést do toho digitálního. Navíc si musíme uvědomit i to, že technika je dobrá nebo špatná podle toho, kdo ji používá, není dobrá nebo špatná sama o sobě. To znamená, že lze použít techniku z dobré strany proti těm, kteří chtějí použít techniku zle, kteří chtějí použít techniku k tomu, aby nás zotročili. To jsou úvahy, které by neměly být zapomenuty a které jistě v mnoha hlavách už kolují. A proto říkám, že dokonavost toho „už to tady je a je to nevyhnutelné“, to pro mě není jasné. To hodně záleží na nás, vlastně všechno záleží na nás.

Lidé hledají vlastní cesty, jak si udržet životní úroveň, které jsou z povahy věci nesystémové, mimo systém. Vzniká infrastruktura jiné společnosti.

Martina: Záleží na nás také, kolik bude lidí, kteří budou představovat poruchovost systému, protože – už jsme to tady zmiňovali – osobnost a svobodný názor je z tohoto hlediska vlastně poruchou. Ale kompletní digitalizace zároveň může umožnit politikům, nebo těm, kdo obsluhují tento systém, aby tento systém, pokud možno, poruch zbavili, protože postaví všechny pod dokonalou kontrolu, a z lidí se stanou poslušné ovečky, a z mnohých, aniž by si toho všimli. Z toho nemáte obavu?

Petr Robejšek: Ale samozřejmě, že z toho mám obavy. Proto jsem taky tak netrpělivý, když jde o to, aby se co nejvíce lidí probudilo, pochopilo, co se děje, a začalo se chovat jinak. Já od mé prvotní teze, že člověk očekává zlepšování svého stavu, chci odvodit i to – protože toto zhoršování, které už v jisté modelové situaci dneska zažíváme – že to, na co dnešní lidé, dejme tomu, v této zemi byli dosud zvyklí samozřejmě očekávat – už není tak snadné. Ať už to je kvůli ceně, nebo kvůli dovolení nebo nedovolení, kvůli dostupnosti nebo nedostupnosti – to už není tak samozřejmé, jako to bylo ještě v roce 2019. A z toho pro mě plyne i to, co cítím ve společnosti – a co se produktivně projevuje – a sice, že lidé si hledají své cesty. Lidé si hledají své vlastní cesty, jak udržet tu úroveň, na kterou byli dříve zvyklí, a tyto cesty jsou z povahy věci nesystémové, jsou mimo systém, jsou pod systémem, vedle systému.

A to je přesně to, o čem hovořím, že naše správná cesta pro ty, kteří chtějí udržet svobodu a důstojnost člověka, je vytvářet paralelní struktury. Tyto paralelní struktury tady vznikají ani ne tak proto, že ti, kteří je používají, by tak toužili po svobodě slova, ale prostě proto, že chtějí materiální statky, které doposud získávali automaticky, bezproblémově, a které získávají teď stále obtížněji. A vzhledem k tomu, že výkonnost západního systému v mých očích bude ještě nějakou dobu klesat, tak se tento stav bude zhoršovat. To znamená, že tady vzniká cosi, čemu říkám „bezděčná rebelie“, tedy že lidé hledají své cestičky – mimochodem, jako jsme je hledali za komunismu. Říkejme tomu šedá ekonomika, to je úplně jedno. Hledají si své cestičky, kterými si chtějí uspokojit své zcela přízemní materiální cíle, ale ve skutečnosti tím pomáhají vytvářet infrastrukturu jiné společnosti: vnější, nebo mimosystémové oběhy zásobování, ale i třeba výchovy dětí, i zdravotního zajištění. Všechno toto rudimentálně už i v této společnosti existuje.

V situacích takzvaných, a zcela nezdůvodněných lockdownů, se projevilo, jak rychle je společnost schopná se aklimatizovat. Když by něco takového trvalo déle, tak pravděpodobnost, že těchto odlišných cestiček bude přibývat, je poměrně veliká. Takže v tomto vidím šance, jak se vymknout tomu tlaku, který bude bezesporu obrovský. A v tomto, abych vám dal také za pravdu, sdílím vaši obavu. Ale myslím, že se jí můžeme vzepřít.

Ale v tu chvíli, když by došlo k elektronizaci peněz, tak máme hrozně složitou situaci. A proto vyzývám neustále a teď znovu: Pěstujte hotovost. Sabotujte, nebo nepoužívejte, nebo co možná nejméně používejte elektronický bankovní styk, protože hotovost je pro vás cestička ke svobodě. A tuto cestu si musíme uchovat. Ale jak říkám: Ta věc je v běhu, jsou tady výzvy, rizika a nebezpečí, ale zároveň nejsme bez šance. Záleží na nás.

Umělá inteligence je zatím pouze rychlejším hromaděním existujícího vědění, ale nevytváří řešení. Může nedokonalý člověk vytvořit dokonalejší techniku, než je on sám?

Martina: Pravdou je, že bohužel pro obrovské množství lidí je placení hodinkami natolik cool, že to převrství i skutečnost, že se tím dostávají pod naprostou, naprostou kontrolu a řízení. Ano, vy jste teď hovořil s nadějí o jakési chybě v matrixu, ale do hry nám stále razantněji vstupuje důležitá proměnná, a tou je umělá inteligence. Myslíte, že může sehrát významnou roli?

Petr Robejšek: Samozřejmě tento fenomén jako takový nelze popřít. Záleží hodně na tom, jak závažný je, protože zatím si myslím, že název „umělá inteligence“ je trošku přehnaný. Protože se ptám: Co to je? Protože umělá inteligence spočívá v tom, že se prostě bude lépe a rychleji hromadit a aplikovat existující vědění, což by vlastně byla jenom kvantifikace, tedy, že toho bude více k dispozici. To není ještě… Inteligence pro mě vytváří řešení, a toto vytváření řešení by byla kvalitativní změna – a to ještě úplně nevidím.

A pak mám jednu opravdu principiální, zásadní otázku, právě ohledně uskutečnitelnosti umělé inteligence – ve vlastním slova smyslu inteligence. Pro mě prostě není vůbec prokázáno, že nedokonalá bytost člověk, nedokonalí lidé, jsou schopni vymyslet něco dokonalejšího, než jsou oni sami. Bariéra toho, co jsme schopni poznat a uskutečnit, je dána tím, že jsme omylní, zapomínáme, děláme chyby, a nevím, co všechno. A tato nedokonalost člověka má vytvořit absolutní dokonalost techniky? Odkud to přijde? V čem bude spočívat?

Martina: Myslím, že na spoustu těchto otázek netušíme odpovědi. Ale možná, obávám se, že někteří tuší, protože kombinace umělé inteligence a pokročilých, speciálních technologií, může vytvořit nebezpečný koktejl. Třeba jsem narazila na zprávu, že americká vojenská agentura DARPA v rámci projektu Brainstorms zkoumá, jestli nanočástice, vpravené do mozku vojáků, umožní bezdrátovou komunikaci mezi vojenskými systémy a mozky těchto vojáků. A to jsou informace, které mi skutečně způsobují husí kůži jako pralinky, protože tohle je kombinace, a toto by mohla být odpověď na vaši otázku.

Petr Robejšek: Ještě pořád ne úplná, aspoň na tu finální ne, protože tam zůstává nedokonalost tvůrců, ačkoli si myslí, že jsou géniové. Ale jakkoliv jsou schopnější než jiní, tak je to pořád nedokonalá bytost člověk. Já si tohle samozřejmě umím představit – všechny tyto experimenty digitálního a biologického napojování, a tak dále, a jsem si jistý, že se najdou blázni, kteří si budou chtít vytvořit Frankensteina, a idioti, kteří se k tomu propůjčí. Ale nemyslím si, že to je to, co nás momentálně akutně zaměstnává. A hlavně si nemyslím, že to je to, co rozhoduje o tom, jak se ta věc bude vyvíjet, protože to jsou izolované experimenty.

My momentálně máme úplně jiné zadání, a sice jak vyřešit to, aby digitální svět zcela nenahradil analogový svět. A tím je dán i hrubý obrys naší strategie. Digitální bouře, která se žene západními společnostmi, se dá oslabit, a možná i zastavit, jednak sama ze sebe, svými chybami, o kterých jsem už hovořil, a možná o tom ještě můžeme mluvit. Ale dá se zbrzdit, možná i zastavit tím, že se budeme za každou cenu snažit udržovat elementy analogového světa, to znamená, že se budeme snažit všechno to, co je spojeno s elektronizací, nahradit tím, co jsme dříve dělali jinak, i za cenu, že to nebude tak rychlé, že to nebude tak pohodlné. To je právě výzva pro konzumisticky orientovaného, a tím bohužel zhlouplého člověka, aby si uvědomil, že tím, že si dělá pohodlí, ohrožuje svou bezprostřední budoucnost, a budoucnost dalších generací. To znamená, že jeho dnešní nepohodlí pocházející z toho, že bude udržovat a posilovat zásady fungování analogového světa, i přes tuto digitální bouři, je vklad do svobodné a důstojné budoucnosti jeho dětí. A pak musí každý rozhodnout, co chce.

Lidé často obhajují používání digitálních technologií tím, že by jinak byli vyloučeni ze společnosti, existenčně ohroženi, nemohli by zaplatit nájem, pracovat. To je jen omluva, proč nedělat nic.

Martina: To by bylo nadějeplné v případě, že bychom měli na výběr. Ale někdy to, co říkáte, znamená odstřihnutí se od společnosti, a znamená to také třeba ztrátu příjmů, ztrátu bydlení. Už jenom kolika lidem zamotala hlavu datová schránka, a nemožnost se před tímto nařízením a povinností schovat. Mít bankovní účet, a tak dále. Myslíte, že bude možné této analogové svobody dosíci jinak, než že se z člověka stane vyvržencem společnosti?

Petr Robejšek: To je otázka, kdo by potom byl vyvrženec. Ale já vím, co chcete říct. Proto tak zdůrazňuji vznik paralelních struktur, nutnost najít si vnější oběhy, ve kterých můžeme uspokojovat své potřeby, byť i ne v dosavadním rozsahu. Váš argument samozřejmě platí: ztráta existence. Ale já mám často podezření, že se lidé chytají tohoto argumentu, a je to pro ně univerzální omluva, protože nedělají vůbec nic. Tento pocit mám, a myslím, že je oprávněný, protože jak jsme si řekli, pohodlnost je nám dána do kolébky na prvním místě. To znamená, že nejde o to, vystavit existenčnímu tlaku svojí vlastní existenci, ale jde o to, přemýšlet o tom, kde můžu, aniž bych sebe bezprostředně ohrožoval, nebo s minimální ztrátou.

Minule jsme si vyprávěli o tom, jak jsme si zvykli, že demokracie a svoboda je náš abonovaný artikl ze zásilkového obchodního domu – ale to není pravda. To znamená, že musíme počítat s tím, že jestliže nám na tomhle záleží, tak musíme něco obětovat, že to něco stojí. To nestojí jen peníze, to stojí změnu našeho životního stylu. To znamená – ano, tlak je veliký, ale přesto si myslím, že každý může najít cesty, které jdou jinak, jiným směrem, a tím pádem posilují právě paralelitu. Takže „pária“ a „vyloučený“ by vlastně mělo být žádoucí, mělo by to být vlastně toto: „Ano, tam chci patřit, protože tato společnost není moje, tu mi vnucují, a já se jí chci co možná vymknout.“

Já jenom apeluji na lidi, aby přemýšleli o tom, že když si univerzálně dají odpustek typu: „Stejně se nedá nic dělat“, tak v pořádku. Tak potom ale podepsali rozsudek nad svým životem, nad tím, jak budou žít oni, a jak budou žít jejich děti. To je rozhodnutí každého z nich, ale možná by si jednoho dne vzpomněli na to, že to byla velká chyba.

Příčinou tlaku na digitalizaci je snaha vládnoucích elit kontrolovat lidi a donutit je, aby se nebránili zhoršování materiálního i politického statusu

Martina: Máte teorii na to, odkud přichází ten obrovský tlak, o kterém jste mluvil, na digitalizaci všeho a všech?

Petr Robejšek: Ano, ten přichází. Prapůvodní příčina je to, co jsme už zmínili, a sice, že západní systém přestává být dost výkonný, to znamená neprodukuje dostatečné množství blahobytu pro všechny zúčastněné, a zúčastnění jsou vlastně miliardy obyčejných lidí, a potom pár set tisíc těch, kteří si myslí, že jsou králové světa, a podle toho se chovají, kteří vlastně i dominují a vlastní ekonomiku. Na tyto nerovnosti existují statistiky, každý si je může najít, o tom se nemusíme dále bavit.

Současný stav západního společenského systému už neprodukuje dostatečné množství blahobytu tak, aby zbylo na oboje. Tak se ti, kteří jsou nahoře a vládnou, rozhodli, že budou ubírat těm, kteří jsou dole. A protože můžou očekávat, že ti, kteří jsou dole, si to nebudou chtít nechat jen tak líbit, tak se je snaží už preventivně kontrolovat. A tato kontrola – to je elektronizace společnosti. Kontrolovat a donutit k tomu, aby se nebránili, zhoršování jejich materiálního, ale i jejich politického statusu, protože jim k tomu nebudou dány možnosti. A tomu slouží elektronizace všeho.

A v tom je tato situace podobná situaci ve všech možných předchozích diktaturách. A zároveň tam jde o ten samý problém: Jak budu kontrolovat nespokojený dav? Tento problém se stavěl Čingischánovi, stejně jako se stavěl sovětské komunistické straně: Jak budu kontrolovat nespokojený dav? A oni k tomu měli primitivní podmínky, prostředky, nástroje. Prostředky dneška jsou mnohem sofistikovanější, tudíž mnohem nebezpečnější. Ale opět, jsou to jen produkty nedokonalých lidských bytostí, to znamená, že mají svoje mezery a chyby, a je možné se proti nim tou, či onou formou, bránit. Je možné spoléhat i na to, že mají zabudovanou poruchovost uvnitř sebe. Takže strategická situace je ta samá, a naše úloha je stejně existenční, a pravděpodobně těžší, než byla úloha minulých generací. Ale není nemožná, není nesplnitelná, když se do toho opřeme.

Mezi těmi, kteří se chtějí zmocnit vlády nad světem, existují rozpory, konflikty, rozdílné zájmy: Kdo bude předseda vlády? Kdo bude vládcem světa? Kdo nakonec vyhraje?

Martina: Pane docente Robejšku, z toho, co říkáte, je mi jasné, že skupiny a korporace, které o toto usilují, moc dobře vědí, co činí. Ale mají kolem sebe nesmírně frenetické tleskače v podobě politiků, vědců, novinářů. Když se podívám na tyto tři skupiny – myslíte si, že ti také vědí, co činí? Nebo jenom z jakési myšlenkové pohodlnosti, za úplatu, nebo bůh ví proč, převzali tuhle agendu?

Petr Robejšek: My jsme se o tomto problému už trochu povídali. Nikdy není jediné vysvětlení pro nějaké chování nebo fenomén, ale jsou vysvětlení, která jsou silnější a která jsou slabší. A nejsilnější vysvětlení v tomto ohledu je právě hmotný zájem, a zranitelnost těch, kteří se živí slovy, protože jinak se uživit nemůžou, to znamená i donutitelnost těchto lidí, aby tleskali, aby byli fenetičtí tleskači. Ti jsou vybaveni jakousi umělou inteligencí, která jim přesně říká, co se očekává shora. Nikdo jim vlastně nemusí říkat, jak se mají chovat, které postoje mají zaujmout, a jak je mají zastávat. Oni to dobře vědí, protože jsou svým způsobem naprogramovaní žít v tom systému.

Ale to známe z komunistické diktatury také: Pokusy každé vlády, každé moci směřují k tomu posílit kontrolu. A dneska máme v bledě modrém totéž. S čím se potýká vlastně každý vládnoucí? Každý, kdo chce moc, má ve skutečnosti tajný plán být všemocný, být despota. A kontrolovat se to dá, jenom když funguje demokracie, tak se to dá brzdit, tak se to dá zastavit. A když demokracie přestane fungovat, tak se to dá hůře, nebo vůbec ne. Tento fenomén je starý jako lidstvo samo, a dneska máme jenom jeho mutaci. A ti, o kterých jste mluvila, to jsou ti přisluhovači, to jsou ti, kteří přikyvují tak, jak si to pán přeje.

Martina: Vy máte v sobě zabudovanou naději, máte v sobě zabudován optimismus. Myslíte si, pod vlivem těchto svých předpokladů, že se plně digitalizovanou společnost prostě nepodaří utvořit?

Petr Robejšek: Ano, myslím. Myslím si to právě proto, že to je projekt nedokonalé bytosti člověk. To je jeden důvod. A další důvod, o kterém jsme ještě nemluvili – který je neméně důležitý – že mezi těmi, kteří to chtějí uskutečnit, existují zaplánované rozpory, konflikty, které z části ještě nejsou virulentní, to znamená působivé. Zčásti už jsou, což by třeba mohlo do jisté míry vysvětlit některé kroky Elona Muska, který je vlastně predestinovaný oligarcha. On je predestinovaně na druhé straně, ale nechová se úplně tak, jako by byl z druhé strany, a to může mít různé důvody. A jeden z těchto důvodů je, že má jiné zájmy.

Mezi těmi, kteří se chtějí zmocnit vlády na světě, jsou takoví, kteří žijí z toho, že vyrábí hmatatelné, hmotné výrobky, a prodávají je, a těmi, kteří vytvářejí jenom bublinu, myšlení, hry, a celý balast internetového světa. A ti mají mezi sebou také zabudovaný konflikt, protože patnáctiminutová města jsou zajímavá pro producenty videoher, a různých perverzních způsobů a absurdních zábav, aby ti, kteří tam žijí, a nemohou pryč, si přišli na své. Ale pak jsou ti, kteří žijí z mobility, kteří žijí z pohybu, kteří požadují pohyb.

Máme vlastně podobnou situaci jako v politické oligarchii: Co nejdále od sebe držet kontrolu občanů, a vždycky se v tomto ohledu dohodnout. Ale pak – nad úrovní tohoto – je mezi nimi vždycky zabudovaný konflikt. Kdo bude předseda vlády? Kdo bude vládcem světa? Kdo nakonec vyhraje? A tyto věci by se neměly podceňovat. To jsou elementy strategické a taktické mocenské situace. To je mocenská hra, ve které se nacházíme, a tam se může ledacos stát.