Zpět
Petr Robejšek Díl 2/4

Evropané se dívají na rozpad svobody, jako by se jich to ani netýkalo. Chybí v nich vzdor

Text 12.12.202343 min Přehrát

Máme sekáčovou demokracii, a z řady institucí, které měly být pilíři demokracie a svobodné společnosti, se během let stalo torzo bez obsahu. I před třiceti lety resuscitovaná tržní ekonomika se proměnila ve finanční kapitalismus, který se stará především o přesouvání co nejvíce peněz do kapes několika vyvolených, až nezbývá na budování infrastruktury státu, ani na udržování životní úrovně občanů – tak zhodnotil v předchozí části rozhovoru českou současnost náš host, politolog a ekonom Petr Robejšek. A jakkoli to je neradostné, asi ještě horší je docela zřejmá skutečnost, že to tolika lidem, a především současným elitám, vlastně ani nevadí. Že je prý vlastně občas nutné, či potřebné, potlačit nějaká ta práva, někoho potrestat za nevhodné výroky, či nesprávné názory, protože jde stejně jen o extrémisty či dokonce cizí agenty.

Martina: Pane docente Robejšku, chápu toleranci k omezování třeba svobody slova, nebo i jiných svobod, ze strany politiků, protože těm se to z logiky věci musí hodit – každý osobitý, svobodný názor je pro ně vlastně chyba v matrixu. Ale nechápu tuto toleranci u novinářů. Tam to vnímám až jako protimluv, a říkám si, kde se tedy vzala v elitách společnosti, ať už skutečných, nebo domnělých, taková vstřícnost k totalitnímu myšlení, a ve své podstatě, když to zkrátím, k omezování svobody.

Petr Robejšek: Z historie politického chování známe, že intelektuálové se přizpůsobí nejsnáze. Třeba i brilantní hlavy se stanou poplatnými, protože si myslí, že nemají jinou možnost, nebo ji objektivně nemají, protože se jinak neuživí. Takže pro mě z toho vždycky nakonec vypadne materiální zájem, kterému podlehnou ti, kteří se jinak živili právě tím, že byli investigativní, kritičtí a nepohodlní.

To je prostě bolest naší doby, že se úlohy jednotlivých institucí demokratického státu posunuly. Politické strany už dnes nejsou odlišitelné podle toho, že obsluhují nějakou klientelu, nebo že se snaží pomoci uskutečnit nějakou ideologii. Média už se nepoznají podle toho, že tamto je pravé, tamto levé, tamto je zcela nezávislé, toto má nižší, tamto vyšší úroveň – ale vlastně nám nabízejí v různých odstínech, ale pořád tu samou kaši. Podnikatelé nás zrovna tak zahlcují redundantními produkty jenom v očekávání, že to lidé stejně koupí, produkty, které často nemají ani velký smysl, ani skutečný přínos. Prostě člověk, který je zmechanizovaný a socializovaný v konzumní společnosti, tohle všechno se sebou nechá dělat. To znamená, že tady nám instituce – které dříve fungovaly ve své podstatě kriticky vůči sobě navzájem, které právě zachovávaly to, že společnost viděla, žila, a rozvíjela se – ztratily ve jménu toho, co jsme si řekli na začátku, že jediný indikátor, nebo nejhlavnější indikátor pro příslušnost k elitě je bohatství, peníze, status.

Martina: V kontrapunktu k tomu, co teď říkáte, jsem si vzpomněla na jeden experiment z roku 1957 o takzvané kognitivní disonanci: Studenti tehdy dostali za úkol dělat neustále nějakou otravnou, mechanickou, nezajímavou činnost, a pak svým kolegům, kamarádům museli lhát o tom, jak je tato práce báječná, jak je to baví, a byli za to zaplaceni – přičemž jedna skupina velmi štědře, a druhá skupina velmi málo. A nakonec se ukázalo, že studenti, kteří byli zaplaceni hůře, lhali o to vehementněji, protože museli nejprve vnitřně přesvědčit sami sebe o tom, co říkají, zatímco ti, co byli zaplaceni štědře, tak prostě lhali proto, že věděli, proč to dělají. Jak si přebrat u současné společnosti a elit to, že když nám mnozí lžou, tak my vidíme, že už jim skutečně plane zrak, že sami sebe beze zbytku přesvědčili? Dá se to nějak aplikovat na současnou situaci?

Petr Robejšek: Dá se to aplikovat. Ale nevím, jestli opravdu, těm, kteří nás chtějí přesvědčovat, zrak opravdu plane z nějakého niterného ohně, z vášně z toho, že bojují za správnou věc. Myslím, že skutečný profesionál umí tento planoucí zrak, aniž plane uvnitř.

Martina: A na konci jsou peníze.

Petr Robejšek: Tam je, myslím, důležité, že na konci jsou peníze. A to je vlastně odměna, to je i důvod, proč vlastně jsou lidé ochotni ke všemu možnému. Pro mě je tady důležité, abychom si uvědomili, že intelektuální elita, která má tendenci se povyšovat, a chovat se arogantně vůči lidem, kteří si vydělávají na své živobytí prací rukou, je ve skutečnosti mnohem poplatnější změnám vrchnosti, nebo žádostem vrchnosti, než člověk, který se uživí jinak, který se uživí tím, že něco vytváří. Slova jsou poměrně snadno nesrozumitelná, ve smyslu, že manipulovatelná slova nestojí nic, slova se rychle zapomenou. Slova se dají předefinovat na něco jiného, a to se u věci, která je hmatatelná, která za člověkem zůstane jako výtvor jeho práce, jeho života, nedělá tak snadno. To znamená, že intelektuál je mnohostranně zranitelný svojí koupitelností, nebo tím, že jeho schopnost vysvětlit, proč to, či ono dělá – je velmi dobře vyvinutá. Je obratný ve slovním vyjádření, ale to ještě právě neznamená, že to, co říká, myslí vážně, že to je pravda, že to opravdu činí, a tak dále. Z toho důvodu, či onoho.

Od té doby, co nás filozofičtí racionalisté osvobodili od Boha, nás také osvobodili od svědomí

Martina: Vy v této souvislosti píšete přímo o degeneraci politické kasty. Jak se konkrétně projevuje tato degenerace? A jak jsme to stihli za těch 34 let tak z gruntu?

Petr Robejšek: To jde poměrně rychle. Vlastně od té doby, co nás racionalisté,

filozofičtí racionalisté, osvobodili od Boha – a to říkám trošku v uvozovkách – tak nás

osvobodili od svědomí. To znamená, že ten, kdo se dříve měl čeho obávat, byť to byl třeba jenom vnitřní hlas, nebo obava z něčeho, co je nad ním – má dnes titánské přesvědčení – byli jsme u toho Titaniku a Titanu – a v tomto titánském přesvědčení je teď on sám měřítkem všech věcí, takže je snadno ovlivnitelný tím, co je důležité jenom pro něj. A tato degenerace se ve skutečnosti odehrává tím, že hodnoty, které dřívější elity motivovaly, pro ně ztrácí význam, relevanci, mizí za horizontem jejich vidění, a tito lidé potom zůstávají v osamocení jenom u toho, co je to poslední a hmatatelné. To je jeden, řekněme, filozofující přístup.

Druhý přístup je, že ve skutečnosti dobře fungujícím politickém systému by mělo probíhat cosi jako koloběh elit. To znamená, že elita přichází s novou ideou, tuto ideu se snaží uskutečnit, a třeba se jí to i z části, nebo úplně podaří, a tím pádem dosáhla svého zenitu, a za tímto zenitem klesá, a je třeba, aby ji nahradila nová elita. A to jednak novou myšlenkou, ale také tím, že stará elita má tendenci se ve svých dobrých pozicích nahoře dobře zařídit. Tam je prostě kutloušek, ve kterém se dobře žije, který si chtějí zachovat, a vznikne to, čemu říkám oligarchizace politiky. To znamená, že ti, kteří jsou nahoře, chtějí nahoře zůstat, a to bez ohledu na to, jestli ještě plní svou funkci tak, jak slíbili, jestli ještě vůbec nějakou funkci mají. Ale chtějí tam zůstat za každou cenu. A to „zůstat za každou cenu“ vede potom k tomu, že se vlastně brání proti lidem, kterým slouží, vymykají se jejich kontrole, protože kontrola je nepohodlná. Tam by se jim něco předhazovalo, co by znamenalo buďto se změnit, nebo odejít, a oni ani jedno nechtějí, takže se snaží této kontrole bránit. A to je jeden ze zdrojů, nebo motivace cenzury, která nechce, aby si občané, kteří jsou suverény v tom kterém státě, aby si mohli stěžovat. A tím vlastně setrvává elita nahoře nekonečné časy, a myslí si, že to tak je správné, a stává se z ní jakási dědičná politická aristokracie. A když už to potom vůbec nejde, tak se udělá velká koalice, kde se spojí…

Martina: Nespojitelné.

Petr Robejšek: Spojí se ti, kteří vlastně normálně nemají vůbec nic společného, nebo měli kdysi: sociální demokracie a křesťanská demokracie, konzervativci a levicoví. Oni se spojí, protože je pro ně důležitější tímto spojením udržet své pozice i za cenu, že své ideály a ideologie zapomenou někde v příkopě.

Politické elity mají pocit vlastní nedotknutelnosti, a spoléhají na to, že se politika, média a zájmové skupiny slily v jednu mocenskou sílu, která má jediný zájem – peníze a moc

Martina: Vy politickým elitám vyčítáte dvě strategické chyby, a to, že politici systematicky upřednostňovali hospodářství na úkor ostatních společenských oblastí a že se vlády přestaly starat o zájmy většiny obyvatelstva, a sloužily převážně potřebám podnikatelských kruhů. A mě zaujalo, že se v tom opíráte o dvě studie, jednu americkou a druhou německou od Armina Schäfera, které ukázaly, že i v těchto obou zemích nehrají politické zájmy střední třídy, a chudších vrstev, prakticky žádnou roli. A já si říkám: Jak je to možné?

Petr Robejšek: To souvisí jednak s pocitem – a ten je bohužel oprávněný – který mají politické elity, a to nedotknutelnosti: „My už si to zařídíme, abychom zůstali nahoře.“ A to, co jim k tomu pomůže, a na co se mohou spolehnout, je právě to, že instituce demokracie, které dříve fungovaly jako korektivy – to znamená třeba média, nebo zájmové skupiny, které zrovna nejsou reprezentovány vládou – se slily v jeden velký mocenský hlas, v jednu velkou mocenskou bublinu, ve které jsou podnikatelé, politici, média a takzvaní experti, kde jsou všichni v jednom navzájem propojeni svými zájmy. A hlavním zájmem jsou mocenské a ekonomické zisky. A z této jistoty se mohou spolehnout na to, že média je nebudou kritizovat za to, že něco dělají, nebo nedělají, na to, že to jsou jejich média, jenom hlásné trouby, které zachraňují nebo zdůvodňují, proč je politika vlády správná.

To znamená, že tady máme nefunkčnost institucí, o kterých jsme mluvili už na začátku našeho rozhovoru a která nás provází celou dobu, protože je to skutečně úhelný kámen, který je špatně postaven, nebo který se vykotlal, nebo který vyndali, a už tam nezandali náhradu – úhelný kámen fungující demokracie.

Ve fungující demokracii jsou politické strany a podnikatelé v konkurenci. Já si ještě dobře pamatuji doby, kdy to takto fungovalo, kdy podnikatelské svazy tvrdě kritizovaly politické strany, a politické strany se mezi sebou rozlišovaly v tom, že některá s podnikatelským svazem trošku souhlasila, a jiná byla zásadně proti. Tohle už tady vůbec nemáme. A do toho ještě samozřejmě strkala ruce média, která měla zase své vlastní perspektivy, a své vlastní horizonty pozorování, a srovnávala morálku, efektivnost, a kladla si otázky, které si ani zúčastnění podnikatelé, nebo politici, nekladli, protože byly nepohodlné. A tohle všechno je pryč.

Martina: Ale kam se to podělo? To je jedna věc. A druhá věc je: Já, jakožto třeba potenciální politik, nebo lídr, bych si v tu chvíli řekla: „No, báječně. Toto je pro mě pole neorané, a jestliže vidím“ – jak vy říkáte – „strategické chyby, tedy že se vlády přestaly starat o většinu obyvatelstva, tak v tu chvíli sestavím program, dám dohromady stranu, a tuto černou díru nezájmu elit o občany vyplním.“ A ono to nefunguje!

Petr Robejšek: Funguje to s obtížemi, protože koalice oligarchizovaných stran, bez ohledu na program a jméno, mají stejné zájmy, jak jsme si řekli. Taková koalice je příliš silná, odmítá mezi sebe pustit někoho, kdo představuje skutečně opoziční hlas, protože to by je donutilo ke změně, a změna je to, co většina lidí nenávidí úplně nejvíc. A tím pádem se spojí proti těm, kteří jsou tak říkajíc „černé ovce“ v úhledné stáji politické třídy. To vidíme, kam se podíváte. Všechny strany, které se vymykají z tohoto vzorce, jsou cílem útoků – objektivně pravdivých, nepravdivých, manipulovaných, a tak dál – které mají tyto strany dehonestovat, mají jim znemožnit přístup k moci, mají je držet co možná nejdál od centra, kde je tak příjemně a útulno, a kde už někdo sedí.

A když se podíváte k našim sousedům do Německa, tak je to osud AfD. A velmi brzy to pravděpodobně zažije i Wagenknechtová, což je politička z extrémní levice, velmi chytrá, velmi schopná žena, která se rozhodla založit vlastní stranu. Ta také zažije něco podobného, jakési ostrakizování. Ale když se podíváte do Francie na to, jak establishment zachází s Rassemblement National (Národní fronta), s Le Penovou nediferencovaně, paušálně, oštempluje ji jako fašisoidní, a tím pádem se nesmí dotýkat a…

Martina: A v podstatě je jako jeden muž.

Petr Robejšek: To jsou všechno averzivní reakce těch, kteří už jsou nahoře a kteří své pozice zuby nehty brání, protože vědí, že tak dobře se jim už nikdy nepovede a že v tu chvíli, když připustí konkurenci, tak konkurence ukáže, jaké chyby mají, nebo co všechno neumí.

Ti, kteří mají reprezentovat společnost, sabotují zájmy společnosti. Elita se lidem odcizila, a odmítá vzít na vědomí životy těch dole. Musíme se začít starat sami, odspodu.

Martina: No jo, ale na to by nestačili politici sami, ani ve spolupráci se společenskými elitami, možná ve spolupráci s podnikateli, ale jsou tady ještě média, nejrůznější experti vypracovávající studie na objednávku, to znamená jakýsi účelový komplet. Ale řekněte mi, když to znovu vyjmenuji: Společenské elity, politici, podnikatelé, média, experti – ti přece mají různé zájmy, každý si valí svou kuličku, a přesto se takto spojí. To by znamenalo, že mají všichni dohromady úplně jiné zájmy než většina obyvatel.

Petr Robejšek: Ano, oni jsou si blíže než většina obyvatel. Oni jsou mezi sebou v konkurenci, a sice jde jim o krmítka, dejme tomu, o pozornost, a další atributy moci. Ale ve skutečnosti, když na to přijde, tak se vždycky spíš shodnou, byť i se svým protivníkem, v nějaké subalterní, druhořadé otázce, a když jde o to, abychom drželi suveréna, tedy občany, daleko, co nejdále od moci, protože je pro ně hlas zdola nepohodlný.

Požadavky, které tvoří obsah těch dvou studií, jsou pro mě naprosto zlomové. Tam už se nedá vůbec nic říct. Ti, kteří mají reprezentovat společnost, sabotují nejsilnější zájmy této společnosti. Přesně to, co společnost, společenský korpus, od svých zástupců chce – tak oni přesně nedělají. To znamená, že tady máme rozpolcení. Tady se často mluví o tom, kdo rozpolcuje společnost, a tohle je skutečné zásadní rozpolcení zájmů – společnost, od níž se její elita odcizila tak, že žije úplně jinde, jiné životy, a odmítá vzít na vědomí životy těch dole.

A proto také moje konsekvence z toho je, že se musíme začít zdola starat sami o sebe. Když reprezentace nefunguje zdola nahoru, tak musí napřed začít fungovat dole, mezi námi. Tam, kde můžeme, a jsme schopni ovlivnit věci, a pak teprve se postupně přenášet výše. Ale nemá smysl zakládat nové strany, nemá smysl snažit se prorazit do tohoto kartelu, který je neprůstřelný, který znemožní každého vetřelce, který myslí trošku jinak.

Martina: Pane Petře Robejšku, vy jste tady mluvil o naprostém rozpolcení zájmů mezi občany a elitami. Je ale v zájmu třeba evropských elit masová migrace z Afriky a Blízkého východu? Protože jediné, co proti ní dělají, je to, že se snaží z vlny nelegální migrace udělat vlnu legální migrace. Já tomuto zájmu nerozumím. Vy ano?

Petr Robejšek: Myslím, že ano. K tomu existuje jedna teze, formulace, která je – ono by jich bylo nakonec i víc – která pochází od Helmuta Schmidta, jednoho z opravdu velkých státníků – to už dneska skoro nemáme – který říkal: „Nikdy nepodceňujte hloupost vlády.“ Možná můžeme migraci vysvětlit z části také tím – nebo chování, které jste právem pranýřovala – že oni opravdu nejsou schopni dohlédnout toho, co dělají. Jeden bod. To znamená, že jsou opravdu druhořadí, a nedomýšlí, co dělají.

Další bod je: Co bude v budoucnosti, mě, jako politika, který teď něco takového toleruje, zajímá mnohem méně, než to, abych dnes profitoval ze stavu, ve kterém se právě společnost a moje strana, nachází. To znamená, že nebudu riskovat svou pozici tím, že budu navrhovat nepopulární opatření, které hrozí, že mě zbaví mé výhodné pozice. To jsou až svrchovaně lidské motivy, které k tomuto tyto lidi vedou. Ale problém spočívá v tom, že oni jsou ve skutečnosti voleni proto, aby se odmysleli od svých vlastních zájmů, aby zastupovali svou vlastní zemi, aby jí sloužili. A mnozí také přísahali na to, aby sloužili své zemi, a lidem v ní, bez ohledu na to, co to znamená pro ně samotné. A to je pořád ta samá písnička: Snadno se to zapomene na pozadí toho, co bohužel dnešní elity v jakékoliv oblasti motivuje nejvíce, a sice materiální zisk, který vlastně posvětí všechno, a oprávní cokoliv, a tím pádem tyto politické elity tolerují i něco, co je tak sebevražedné.

A k tomu přistoupí i to, že Evropská unie, která by tento problém měla řešit – a byly by jistě způsoby, jak je řešit – není akceschopná. Zájmy uvnitř Evropské unie jsou příliš rozdílné. Třeba Itálii nevadí, když přicházejí migranti, protože ví, že jdou všichni do Německa.

Martina: Ale to je velmi krátkozraké myšlení.

Petr Robejšek: Ano, krátkozrakost patří k politice, krátkozrakost patří k lidské existenci. To je bohužel nedostatečnost i konzumistického člověka, který právě tuto inteligenci nevyvinul, a zhloupnul tím, že chce mít – jak jsou o tom reklamy: Toto chci mít hned. To si přeji teď. A toto teď přehlušuje a přesahuje úplně všechno.

Martina: I naprosto logickou a samozřejmou úvahu, že Německo není nafukovací, a jednou tam bude tak těsno, že migranti budou muset jít jinam?

Petr Robejšek: Ano, jenže oni už nebudou mít kam jít, protože jejich motiv, který je naprosto legitimní, je: Zlepšit si život. A vůbec je nemusí zajímat, že jejich zlepšení života zaplatí daňový poplatníci hostitelské země. To tak je. To je prostě v lidské společnosti takto zařízené. To znamená, lidem, kteří sem přicházejí, nemůže člověk nic vyčítat. Oni jdou za lepším, hledají lepší osud. Vyčítat lze něco těm, kteří se nestarají především o své vlastní obyvatele, a svým způsobem je znevýhodňují, zatěžují, a nestarají se o to, co bude, a tím pádem zanedbávají svou prapůvodní a nejdůležitější povinnost: Sloužit své zemi.

Zastánci divného paradigmatu sebemrskačství západních zemí za kolonie, a že rovnost je nadevše, škodí svým zemím, protože pro ně jsou nějaké teze a zásady důležitější, než vše ostatní

Martina: Pane docente, vy jste jako první uvedl: „Nepodceňujte hloupost vlády.“ Třeba v otázce masové nelegální migrace. A já bych nepodceňovala hloupost jedné, dvou vlád, ale je už pro mě těžší myslet si, že jsou hloupé úplně všechny. Neakceschopnost – ano, ale i ta neakceschopnost je dána nevůlí, řekla bych absencí rozhodnutí, absencí převzít zodpovědnost. Můžeme se tedy, pokud nahlédneme za zrcadlo, zabývat i otázkou, že je to pokus rozvrátit evropskou civilizaci?

Petr Robejšek: To může být pokus, který z části, nebo část evropských elit sdílí a podporuje. Když slyšíte ministra hospodářství v Německu Habecka ze strany Zelených, tak ten se měl projevit tak – budu to opakovat tak, jak jsem slyšel – „Když slyším Německo, tak je mi na zvracení,“, tak pak tam zažíváme nějakou sebenenávist, což je psychiatrická kategorie z psychiatrie. Není to nic tak zřídkavého, objevuje se to poměrně často u těch, kteří profitovali z toho, jak prospívala země, která jim poskytla všechny možnosti k tomu, aby uskutečnili svou osobnost, své talenty, a oni s paradoxií koušou ruku, která jim dávala cukr.

Je to trošku podobné jako když jsme se dozvěděli, že velká část členů teroristické organizace Rote Armee Fraktion, Frakce rudé armády v 70., 80. letech, pocházela z nábožensky orientovaných, pastorských rodin, a vždy pocházeli z rodin, kterým se vedlo dobře. Takže tam asi opravdu existuje nějaká degenerativní mechanika toho, že společnost konzumu a blahobytu produkuje své sebezničení. Nebo to, co ji ohrožuje. A v této fázi skutečně jsme, to tady máme.

My tady máme něco takového, jako sebemrskačství západních zemí, které se opírá o toto: Měli jsme kolonie. Rovnost je nadevše. A všechna takováto divná paradigmata, o která se opírají. Ve skutečnosti jde o to, že fakticky akceptují, že škodí své zemi, protože tvrdí, že pro ně jsou určité teze, hodnoty, zásady důležitější než všechno ostatní.

Martina: To znamená, že vy se spíše přikláníte k tomu, že žádný organismus nelze rozvrátit zvenčí, pokud už předem nebyl rozrušen zevnitř?

Petr Robejšek: Lze ho rozvrátit zvenčí snáze, když by dozrál – v negativním slova smyslu. Všechny systémy mají, řekněme, biologickou, nebo evoluční metaforu, že po stádiu vzniku, růstu a zenitu přichází také pád. Nemyslím si, že to je automatické. Právě pro ty, kteří vědí, že takováto eventualita hrozí, tak by to mělo znamenat, že se budou vědomě tomuto zániku bránit, a nebudou se mu oddávat. Ale západní společnost si momentálně tuto sebenenávist, trpitelství typu: „Zavinili jsme si to sami, a oni jsou teď také na řadě,“ a všechny tyto podivné teze – asi hodně užívá. A možná to spočívá také v tom, nebo souvisí to také s konzumismem, který v sobě má i jakousi tendenci dívat se na svůj život jako na každodenní soap operu: To je v televizi. To je německé kancléřství. To je ministerstvo X. Tady se nekoná nic – ale vlny přicházejí, a já se na to dívám zvenčí, a netýká se mě to. To je samozřejmě krátkozraké, hloupé, a hlavně škodlivé, je to prohřešek vůči vlastním obyvatelům.

Martina: Takže chápu, že se teď přikláníte teď k Sarrazinově teorii, že Evropa páchá sebevraždu.

Petr Robejšek: Ano. To je dobře nejen statisticky doložené, ale je to velmi plausibilní, v podstatě je to jednoduchá matematika.

Amerika chce sjednocenou Evropu proto, aby ji mohla celou snáze, efektivně řídit, prosazovat v ní své zájmy, a oslabit ji, aby USA posílily

Martina: Ale přesto bych se ještě podívala, co komu může na Evropě vadit zvenčí. Protože některé kroky, které podnikla třeba Amerika vůči Libyi, zkomplikovaly následně život v Evropě právě ohledně nelegální migrace v Evropě. Když se podívám na dobu před Evropskou unií, tak chápu, že snažit se obchodovat s Evropou muselo být vlastně peklo, protože čtyřicet osm měn, čtyřicet osm různých obchodních podmínek, zákoníků. Ale teď už jsme všichni tak víceméně v lati, tak mi povězte: Co, a komu vadí na Evropě zvenčí, když je to pořád ještě poměrně dobrý trh?

Petr Robejšek: My máme jeden element, který je obecně platný, a sice, že moc má tendenci rozšiřovat se sama ze sebe. To je něco jako fyzika moci. Další, a konkrétnější bod je to, že regiony, které – byť mají společné, nebo podobné ustavení, podobné principy své organizace – se přesto nacházejí v konkurenci. Další, a to je ještě konkrétnější k tomu, co se ptáte, že Spojené státy nikdy nechtěly silnou Evropu, ačkoli se zapřísahaly, jak důležité to je. Silná Evropa – jakou si představoval Schmidt a Giscard, a vlastně praotcové Evropy, silná Evropa, která, a kdysi se to říkalo otevřeně, se může postavit Spojeným státům, a může vést svou vlastní politiku vůči Číně, a vůči ostatním mocnostem, a proto ji musíme posílit, jak říkali tenkrát stvořitelé Evropy – to je něco, co žádná velmoc nevidí ráda. A už vůbec ne velmoc, která je sama v potížích.

Na pozadí toho, co tady probíráme, se odehrává poměrně dramatický vývoj poklesající výkonnosti západního modelu jako takového. To znamená, že všude, kde je v té či oné formě ustaven, je západní model v obtížné, ne-li krizové situaci – a to se týká zrovna tak Spojených států. To znamená, čím hůře je, nebo čím těžší je udržet stabilitu modelu západní společnosti – dejme tomu ve Spojených státech – tím atraktivnější je oslabit jiné, byť i naše spojence, protože tím se relativně posílí moje slabá pozice. To je vlastně něco takového, jako prapodivná teorie rovnováhy, která ale velmi spolehlivě funguje. To znamená: „Pro mě není dobré, když můj spojenec posiluje, a když já oslabuji. Naopak, pro mě je dobré, když dokonce mohu mého spojence oslabit, když já sám oslabuji, protože jeho oslabení je moje posílení.“ To je věc, kterou bezesporu zažíváme. To jsou elementy americké politiky, které bezesporu zažíváme minimálně v posledních třech letech, ale existovaly tady i před tím, a je to zcela legitimní – to je třeba říct. To je normální politika. To není moralizování, to vysvětluje to, na co se ptáte, nebo fenomén: „Šlápneme mu na prsty, aby spadl do propasti.“

Martina: Ale teď přemýšlím nad tím, že když jste řekl, že Amerika nechtěla silnou Evropu, tak jak si tedy vysvětlit, že Amerika aktivně participovala, i konkrétními personami, na myšlence, a na tvorbě Evropské unie?

Petr Robejšek: Víte, to se nevylučuje. My máme tu výhodu – asi to je spíše výhoda, než nevýhoda – že se na tyto jevy díváme zpětně. To, co se děje dnes, je těžší rozebrat a pochopit, protože tam jsou různé zúčastněné zájmy, a různá zúčastněná seskupení, a jejich mocenský kalibr je jiný, a ještě nejsou úplně a přesně zařaditelné – my nevíme, co se děje v hlavách těch, kteří plánují – můžeme se jenom dohadovat. Když se díváme zpátky, tak všechno vidíme víceméně, že to muselo být, což je hloupé, naivní. Po bitvě je každý generál, a nikam to nevede.

Martina: Když už víme, jak to dopadlo.

Petr Robejšek: Právě. Ale tady samozřejmě vidíme logiku, která má společný jmenovatel, který jsem teď popsal. Spojené státy se angažovaly ve prospěch Evropy, dejme tomu, upřímněji, když ještě existoval Sovětský svaz, protože jak řekl Kissinger: „Potřebuji telefonní číslo Evropy, abych mohl spojence postavit do latě.“ Říkám to trochu rurálně, ale je to velmi přesný popis toho, jak se chová stát, který se stará na Západě o bezpečnost vůči státům, které se starají hlavně o hospodářství. Tak to bylo: Američané platili bezpečnost Evropy, investovali do zbrojení, a Evropané dělali obchody. A Henry Kissinger chtěl číslo Evropanů minimálně z tohoto, ale i z jiných důvodů, aby se měl na koho obrátit, a koho nutit, aby od Američanů odebrali zátěž, kterou nesli. To znamená, že fáze vývoje do dnešního stavu byly rozdílné.

V tu chvíli, kdy zanikl Sovětský svaz, se i zájem a hodnota Evropy a evropské politiky pro Spojené státy nutně změnily. Tím spíš, že k tomu musíme připočíst, že Spojené státy se samy dostávaly do mnou zmiňované systémové krize západního modelu, a tím pádem něco takového, jako prospět ostatním, se musí zvažovat proti tomu, jestli oslabení ostatních není vlastně pro moje posílení důležitější než posílení mých nominálních přátel. To je vysoká politika, ale ve skutečnosti zas ne tak složitá šachová partie, ve které hraje hlavní roli věčně nedosažitelné ekvilibrium – rovnováha moci.

Evropané se dívají, jak se jim rozpadá svoboda, je ohrožován jejich majetek a důstojnost, jako by se dívali na zprávy a jich se to netýkalo, a velká část není ochotna se vzepřít

Martina: Na základě toho, co jste říkal o Kissingerovi, jak jste převyprávěl jeho repliku, tak my si asi nejsme ochotni připustit, že velmoc nemá partnery, ale jen dočasné spojence.

Petr Robejšek: Je to naivní od politiků, kteří jsou tak vysoko, aby se s tím denně setkávali, a dělají, že to neví, nebo možná, že k tomu jenom mlčí. To je symptomatický příběh, kdy se zjistilo, že americké tajné služby odposlouchávaly handy, tedy mobil paní kancléřky Merkelové – a vlastně nic se nestalo. Takže oni to vědí, a protože vědí, že s tím nemůžeme nic udělat, tak se nějak zvlášť nerozrušují.

Martina: Druhý prezident Spojených států, John Adams, řekl: „Pamatujte, že demokracie netrvá nikdy dlouho. Brzy se vytratí, vyčerpá, a vraždí sama sebe. Nikdy neexistovala demokracie, která by nespáchala sebevraždu.“ A tak dále. Sledujeme soumrak západní demokracie?

Petr Robejšek: Já si myslím, že tato metafora, že západní demokracie je jako osobnost – personifikace západní demokracie – kulhá, že to není úplně správné, protože pak zrovna tak se dá hovořit o monarchii, a zrovna tak dá hovořit o diktatuře. Ale ve skutečnosti vždycky mluvíme o lidech, vždycky mluvíme o vůdčí elitě. Vždycky mluvíme o těch, kteří rozhodují o tom, kterým směrem se společnost bude ubírat. A zároveň se hovoří o tom, v jakém stavu je demokracie v té které zemi. To znamená, že není nutně dáno, že evropská demokracie musí zaniknout. Existují tendence, které vykazují její značné ohrožení, a na tom, že tomu tak je, se podílejí její vůdci, kteří jsou – jak jsme si řekli – druhořadí, protože mezi sebe nepustí lepší uchazeče o moc, takže kvalita politiky klesá.

Ale zrovna tak je to i otázka toho, jak se chovají občané Evropy. A tam je – je mi líto – možná to nejdůležitější – konzumismus, který se projevuje až v tak zvrácené podobě, že Evropané vzhlíží na to, jak se jim rozpadá jejich svoboda, jak je ohrožován jejich majetek, jak je ohrožována jejich důstojnost. Dívají se na to pořád, jakoby to opravdu bylo jenom ve zprávách, a že se jich to netýká. A velká část z nich pořád ještě není ochotna se tomu vzepřít. Já bych tuto mechaniku nebo tu automatiku, o které mluví Adams, sdílel jenom do jisté míry. Myslím, že je vždycky možné věci zvrátit, nebo když už, dejme tomu, tato parabola „vznik a zánik“ existuje, tak oddálit to, co je špatné. Ale lidé se o to nestarají, jak už jsem jednou řekl, konzumní společnost produkuje sebezničující síly právě z konzumismu.

Martina: To, co jste teď řekl, je vlastně dobrá i špatná zpráva na závěr. Je to do značné míry na nás.

Petr Robejšek: Je to na nás. Vždycky to je hlavně na nás. Vždycky to je hlavně na nás, a záleží na tom, jestli si to lidé uvědomí, a jestli těch, kteří si to uvědomí, bude dost.

Martina: Pokud tento samospádný mechanismus není už tak zrychlený, že pak už do něj nasypat písek mnoho nezmění?

Petr Robejšek: Nevím. Já si myslím, že nasypat písek – to bychom museli mluvit o tom, jak by ta věc, ta reforma společnosti, to znamená záchranná akce, resuscitace společnosti, měla probíhat. Já myslím, že je ve své podstatě konstruktivní. „Nasypat písek“ zní destruktivně – je to i představitelné – ale ve skutečnosti to, o čem mluvím, je to, aby se lidé dole začali starat o to, aby jejich společnost tam dole fungovala. Je to vlastně pomoc nevýkonnému státu, je to kompenzace toho, co stát už neumí a nedělá. A to tím, že se toho ujmou lidé, kteří k problémům mají blíž, mohou je snáze ovlivnit, a mají na to i povědomí o tom, co je důležité. A pak je to produktivní, pak je to pozitivní. Státní orgány by měly být vděčné za to, že jejich nedokonalost kompenzují lidé sami od sebe. A bylo by potřeba, aby těchto lidí bylo víc. Přibývají, ale není jich dost.

Martina: Pane docente Petře Robejšku, moc vám děkuji za toto povídání, za hodnocení uplynulého roku, a jsem moc ráda, že se brzy, hned po Novém roce, zase setkáme, abychom se podívali, jak vnímáte rok, který nás čeká. Děkuji.

Všechny příspěvky s Petr Robejšek

Diskuze:

  1. Panebože, ty jsi ale dement. Jasně, debile, není nedostatek bytů. A není nedostatek vil s bazénem a není nedostatek Rollsů a Bentleyů a není nedostatek soukromých Boeingů a není nedostatek privátních ostrovů a není nedostatek luxusních šlapek. Všecko frčí jak má. A kdo je schopnej a vzdělanej a pracovitej, ten na to všecko má. A ostatní jsou líný socky a nevzdělaní dezoláti, který jenom záviděj, natahujou ručičku po dávkách a chtějí všecko zadarmo. A nejvíc chtějí komunismus. Třeba takovej jako je v Severní Koreji. Se opravdu nedivím, že v národě primitivních čuráků s podobným smýšlením – a že tu takovejch zmrdů je – inu dračí setba inženýra Klause z devadesátek v debilních čecháčkovskejch mozečcích zapustila kořeny hodně hluboko – se těm kriplům dobře vládne. Čecháčkovský elektorát politikův sen!

  2. (Ulozto, odstranene Totalitnim rezim EU…)
    Dnes jsem zjistila, ze mi na ulozto smazali bez ptani nebo oznameni (omnipotence) profilovou fotku a pod login mi pripsali: ‚ID: 57394‘.
    Kdo vytvari totalitu?

    Totalitne smyslejici sily!

    Zadnou fotku na profil jiz nelze nahrat.

    Budeme mit jedno ID, jiz ted mame jen jeden druh webu – ‚nefunkci cinsky odpad html 5‘, – vyrvoreny globalisty jako Apple, ktery znemoznuje (sam je nemozny) kreativitu/individualismus ci volbu. Jeden druh zprav, auta, mobilu. Obleceni.*

    *Jejda, co mi to pripomina? Komunisticke totalitni Ceskoslovensko. Tentokrat pod nadvladou a okupaci SEF a globalni ‚big tech‘ ** – snazi se byt mocnejsi, nez ‚stat‘. Jiz jsou.

    **Zidu. (SEF, Html5, Apple, Google, Facebook). Kdo vi, treba se take chteji pomstit, jako Treti svet. Za to, ze je nikdy nikdo v Evrope a USA nechtel. Nebo se jim to tu proste povedlo osefovat. To se stava. Krestane to driv zvladali take.

    Mit Moc.. … Apple ma hlavni stanoviste ve tvaru kruhu, prstenu. Vubec to nepusobi lidsky.

  3. V rozhovoru s panem Robejškem vidím dvě neprovázané části. V první mluví o degenerovaných „elitách“, majících jediný zajem – udržet se v privilegované pozici. V druhé o americké imperiální politice, využívající své, ne-li kolonie, tak jistě vazaly, ke svému prospěchu. Pro zjednodušení říkejme „americké“, ačkoliv jde spíše o politiku globalizatorů, „světoobčanů“, „majitelů klíčů“, sídlících především v SSA.
    A co takhle ty dvě části propojit, aby to konečně dávalo smysl? Je přece jasné, že kdyby se ty zdegenerované jelity chtěly co nejlépe a nejdéle udržet ve svých „teplých kutloších“, nezabíjely by si organismus, na kterém parazitují. Tak blbý nikdo nemůže být. Takže je zřejmé, že tak to není. Zdegenerované evropské jelity nejsou žádné elity a nedělají žádnou vlastní politiku, ale ve skutečnosti jde o vysoce organizovanou směsku agentů cizí moci a zkorumpovaných přisluhovačů.
    A teprve vědomost a informovanost o pravém stavu věcí může vést k nějaké změně. Zločince je třeba nazývat zločinci, vlastizrádce je třeba nazývat vlastizrádci a agenty cizí moci agenty cizí moci. Ne hloupými pomatenci!

    1. „Zločince je třeba nazývat zločinci, vlastizrádce je třeba nazývat vlastizrádci a agenty cizí moci agenty cizí moci. Ne hloupými pomatenci!“

      – presne tak. Pomatenci nie sú tí zločinci, pomatenci sú tí medzi nami, ktorí im veria a volia ich.
      Zločinci nikdy nie sú pomatenci. to by boli neškodní.

    2. „nezabíjely by si organismus, na kterém parazitují“
      budete se divit ale presne tohle udelali, ovsem nikoli umyslne, nybrz nasledkem sve nenazranosti a ekonomicke nevedomosti. System fiat money neni nic jineho nezli financni pyramida a legalizovane padelatelstvi meny. V okamziku kdy Nixon 1971 nasledkem prazdne kasy zrusil Bretton Woods dohodu a provedl demonetizaci zlata, zalozil zaklad soucasne celosvetove giganticke kreditni bubliny ktera se nejpozdeji 2007 osamostatnila a blbeckove kteri verili ze vse udrzi pod kontrolou se stali irrelevantnimi. Soucasne krize a saskarny jako covid nebo klima komedie nejsou nic jineho, nezli zoufale pokusy ozivit chipajici slepici ktera jim 110 let snasela zalat vejce. Je uplne jedno co jeste udelaji, svetovy monetarni a bankovni system je uz ted zombie a jede nezadrzitelne do zdi.

  4. „A jakkoli to je neradostné, asi ještě horší je docela zřejmá skutečnost, že to tolika lidem, a především současným elitám, vlastně ani nevadí.“

    – divné, ….. Je predsa celkom jasné, že tie „elity“ (rozumej gauneri ) sú práve tí, ktorí tu slobodu ničia. Takže im to nevadí – plnia si svoj cieľ.

    1. Mně na tom vadí spíš to, že Pan Robejšek neustále mluvi o nějských elitách s přivlastkem, i když jsou to většinou gauneři. Jaké tedy politické, podnikatelské či mediální elity? Jsou to politici, podnikatelé, novináři. Sem tam nékdo lepší, ale to ještě nikomu nezakladá právo řadit se k elitě. Elitou národa neni ten, koho považuje za elitu Robejšek, ale koho považuje za elitu ten národ …

    2. Nemohu si pomoci, ale to, čemu pan Robejšek v rozhovoru říká celou dobu elity, vidím spíš jako mafii. A stejně jako v mafii platilo, že členem se mohl stát jen ten, kdo prokázal oddanost např. vraždou, plati v politice (a okolí): „Příjmeme tě mezi sebe jedině tehdy, když na tebe budeme vědět něco, čím se tě v připadě potřeby budeme moci zbavit“ …

      1. Právě uplatňovani tohoto pravidla je příčinou oné „neformální soudržnosti“ napříč politickym spektrem, bez ohledu na zájmy státu a občanů. Bližší košile než kabát ….

  5. Na slová pana Robejška odpovedal pred pár týždňami

    LADISLAV VĚTVIČKA Díl 2/2
    Drtivá většina lidí svobodu nepotřebuje, ani svobodu pohybu, ani svobodu slova.

    Ja mám na toto diagnozu stručnejšiu :
    Ľudia zdebilneli.

    A podľa časovej náväznosti je zrejmé – že k tomu prispela ta zázračná vakcína. Ľuďom prerobila DNA (jadro ich osobnosti) na také DNA debilných zvieratiek.

  6. A ještě k té Vaší nostalgii, s níž – rovněž jako pamětník – nemohu souhlasit zcela zásadně. Byt nebyl grátis, to možná pro někoho, ale pro většinu z nás to bylo něco nedostupného a nemožného získat. Dnes si jej můžu koupit. To tenkrát nešlo, šlo platit členské poplatky držstvu tak, že po 17 letech jsem se dostal z 57. místa v pořadníku na 364. Dovolená v polorozpadlé, špinavé a nevytápěné podnikové chatě za 200 Kčs na den sice od ROH byla k mání, ale do Jugošky mě nikdy soudruzi nepustili a jinam na Západ už vůebc ne. Naštěstí, protože bych tam byl za chudáka, co si ani vodu koupit nemůže. Ale za dobré pracovní výsledky mě poslali do SSSR, abych viděl, že může být ještě mnohem a nmohem hůř. Sousedům zemřela dcera, protože v sanitce nebyl kyslík. Lidé umírali na nemoci, které za Železnou opnou běžně léčili. Když mi bylo asi 12 let, ti hodní soudruzi zfalšovali výsledky mé krve a mamince tvrdili, že mám leukémii, a když podepíše, zařídí nejen byt (bydleli jsme na svobodárně), ale i zázračné švýcarské prášky. Prima socialistický dilema. Všechny baráky byly otřískaný, místo oprav dalo OPBH ceduli „pozor padá omítka“, všude jen samý lešení a vlnitý plech kam se člověk podíval, auta na ulici byla zkorodovaná, v děsivém technickém stavu, silnice vymlácené, na sídlištích se vyšlapávaly uličky v bahně, stromy na horách byly z půlky reazaté, z půlky holé, všechno bylo zničené, řekama tekly saponáty… Jediné, co tu tehdy fungovalo dobře, byla korupce.
    Děkuji, nechci, stačilo!

    1. Já si to pamatuji naprosto jinak. Za hotel v centru Prahy jsem platil 60 Kčs za den, chata ROH byla udržovaná a ty 200 odpovídaly týdennímu pobytu pro celou rodinu.
      Samostatné cesty na Západ byl problém, ale daly se začátkem ledna koupit zájezdy, jak na Západ, tak k moři. Na byt se čekalo dlouho, i když kratší dobu, než za jakou splatíte hypotéku, jeho nájem byl ve výšce zhruba desetiny rodinného platu s bezpečnou perspektivou nájmu na dobu neurčitou.
      Ty vyšlapané cestičky na sídlištích byly jednak proto, že lidé dávali přednost nastěhovat se do bytu hned jak byl postaven dům, než aby čekali na dostavbu celého sídliště, jednak stejně jako dnes zkratky, protože architekti neprojektují cesty jako prostředek jak se dostat z bodu A do bodu B. Bydlel každý, bezdomovci v Československu nebyli.
      Máma mi umřela jako občanka EU protože jí doktor šetřil a odmítl ji poslat na test, který si potom sama zaplatila, aby jí řekli že má rakovinu ale už v pokročilém stádiu. Korupce byla, ale i pokud jste někomu dal všimné, bylo to levnější, než na kolik vás to přijde dnes bez korupce.

    2. Bytů je vždycky nedostatek, takže nedostatek bytů byl i za socialismu, zvláště když se za socialismu rodily děti a rodiny potřebovaly někde bydlet. Ale představte si, že za socialismu komunisti rozdávali byty! Někdy stačilo makat pro podnik deset let a dostal jste dekret na kvartýr, žádný luxus, samozřejmě, ale měl jste nový byt někde na sídlišti, který jste po hadráku za pár desítek tisíc zprivatizoval a dnes jste spokojeným majitelem milionové nemovitosti a na současné vystresované demokratické pracovníky, kteří na stejný byt mají často celoživotní hypošku můžete hledět pěkně svrchu. No a pokud jde o životní prostředí, ledacos se zlepšilo, byly zavedeny nové technologie všude možně, hromadně se odsiřovalo, stavěly se čističky odpadních vod apod, ale něco se taky zhoršilo a to hodně. Stačí si zjistit, kolik od převratu vymřelo živočišných a rostliných druhů. Do Jugošky se jezdilo zcela běžně, nevím o nikom, kdo by s tím měl problémy. Ale možná jste byl disident, nebo si někde pouštěl hubu na špacír, nebo jste kradl, pak jste mohl mít problémy, nepopírám. Zdravotnictví fungovalo slušně, bylo to hlavně o známých, takže totéž jako dnes. Nedělejte si iluze, že dnešní felčaři nikoho nezabijou, to byste koukal, co se děje ve špitálech. Socialistická korupce a demokratická korupce, no tak to jsou úplně odlišné řády. V neprospěch současnosti, v obrovský neprospěch současnosti, to se vůbec nedá srovnávat. Jo, města jsou hezčí, to asi ano, ale taky se před čistě omítnutýma barákama válej špinavý bezdomovci. To fakt nebylo. A hlavně o čem to tady melete proboha? To jste opravdu tak vypatlanej, že i koncem roku 23 stojíte na stráži a bráníte demokratické výdobytky před komunisty, kteří mají asi tří procentní podporu veřejnosti? Kurva, vzpamatujte se, človíčku. 🙂 Vždyť těm debilům a šmejdům nahoře skáčete na lep. 🙂

      1. Nebyl jsem ani disident, ani zloděj. Byl jsem konstruktér, který se úporně a hlavně úplně marně snažil, aby socialistickým strojírenstvím produkované výrobky nebyly jen třetiřadý šmejd. A denně dokola poslouchal, jak to nejde. Čímž jsem určitě mnoha soudruhům, kteří si byli jisti, že proletariát bude rád stát fronty i na ten šunt, lezl na nervy. V SDB jsem každý rok, který jsem byl členem, postoupil v pořadníku na byt o několik (někdy desítek) míst dolů. Dnes žádný nedostatek bytů samozřejmě není, můžete si koupit, jaký a kde chcete, nabídka převyšuje poptávku. Do „Jugošky“ tedy rozhodně nejezdil každý, dokonce jen menšina, protože normální lidé bez korupce a známostí na těch správných (zločineckých) místech nedostali devizový příslib. Teď si mohu jezdit, kam chci. Komouši žádné byty nikomu nadávali, buď byl byt státní, podnikový/stabilizační nebo družsetvní. Družstevní podíl si družstevník zaplatil a musel odvést často i nějaký počet odpracovaných hodin. Tím, kdo ty byty pak umožnil nájemníkům za zůstatkové účetní (nikoli tržní) ceny získat do OV byla Klausova nenáviděná skorokapitalistická vláda. Srovnáte-li dobu dožití za komunistů a nyní, asi sama sebe usvědčíte, že zdravotnictví opravdu nebylo na obdobné úrovni ani omylem (ani na srovnatelné s tehdejším „západem“).
        A očem tu melu? Omylem jsem reakci na příspěvek pana Jiřího Přibyla napsal jako nový komentář, za což se omlouvám.
        Ale nejde tu přece vůbec o  komunisty. Jde o nové, aktuální levičácké pokrokáře, proti nimž už je dnešní KSČM takřka konzervativní stranou. Budeme-li na socialismus pohlížet jako na docela dobrou zašívárnu, což bezpochyby pro většinu lemplů opravdu byl, a nikoli na zrůdný systém nekonečné nespravedlnosti v rámci hesla „všichni na úkor jednoho, jeden na úkor všech“, stavíme novým pokrokářským socialistům lešení pro další verzi totalitní diktatury, jako byla ta minulá. Možná i mnohem horší (nepamatuji 50. léta, ale asi to taky nebyl žádný med). Každá levičácká ideologie je jen spolčení hlupců s lemply. Je potřeba jednoznačně říci, že všichni, kdo reálný socialismus obhajujete, jste si žili dobře jen a pouze na úkor druhých. Že tu Vaši tehdy podle Vás dobrou žitovní úroveň platili jiní. A Vám to připadá v pořádku. To jsou ty štafle, po kterých šplhají dnešní „elity“ (Piráti, STAN, TOP0,9, ODS, SocDem, Zelení…) k další totalitní diktatuře.

        1. To, že nedostatek dnes není a všeho je dost, je jen zdání vyvolané reklamou. Dnes nedostatek bytů samozřejmě je, i když si můžete koupit, jaký a kde chcete a nabídka převyšuje poptávku. Tržní hospodářství produkty oceňuje ne jen podle jejich hodnoty, ale hlavně podle zájmu zákazníků. Pokud začíná být něco nedostatkové, cena se zvýší a odradí ty, kteří na to nemají. Proto i když se staví méně bytů než za socíku, pro ty, kdo na to mají jsou vždy dostupné a budou, i kdyby se postavil jen jeden dům ročně tak nabídka bude vždy převyšovat poptávku. Vše je a těm kdo na to nemají je řečeno, že je to jejich chyba, když si na to nedokáží vydělat můžou si jít lehnout pod most.
          Socialismus uspěl v produkci dobré spotřební úrovně zboží. Komunisté se ale dostali do pasti svého úspěchu a ideologie. Běžní lidé za jejich vlády zbohatli, průměrná životní úroveň se zvedla. Komunisté drželi stabilní ceny a platy neustále rostly téměř bez inflace. Lidé měli čím dál tím víc peněz, chtěli je utrácet za luxusní zboží, a zahraniční dovolené vzhledem k tomu, že vše zajišťoval stát, byl kritizován za vše. Část nedostatku bytů přes vysokou výstavbu byl způsoben dědictvím. Děti ve městě zdědili domek po rodičích na vesnici, ale používali ho jako chatu. Když pak jejich děti dospěli, zažádali si v osmnácti o nový byt, na vesnici ve starém domku, s topením na uhlí se jim bydlet nechtělo. Vesnické domy se tak vyřazovaly z bytového fondu a města rostla o paneláková sídliště. Lidé jim tehdy opovržlivě říkali králíkárny. Dnes jsou mladí lidé rádi, když jim na starý byt, v tehdejší králíkárně, který původní majitelé dostali přidělený zdarma, banka dá mnohamiliónovou hypotéku kterou budou do konce života splácet.
          Byty se do soukromého vlastnictví neprodávali většinou za zůstatkovou účetní cenu, ale za symbolických 10 000 Kčs. Problém byl, že ne všem. Někdo dostal miliónový dárek a někdo vysoký tržní nájem.
          Pokud jde o zdravotnictví, srovnáváte dobu před 35 lety s dneškem a vyvozujete z toho, že tehdejší socialistické zdravotnictví nebylo srovnatelné se Západem. To myslíte vážně?
          Zajímalo by mne, kdo mi podle vás platil mou dobrou životní úroveň za socíku.
          Pokud jde o ta zkorodovaná auta v děsivém technickém stavu z konce vašeho původního příspěvku, tak jste to obrátil, ta jsou dnes. Za socíku si lidé většinou kupovali nová, dnes si většinou kupují patnáct let starou ojetinu.

          1. Tak tak, socialistické strojírenství byl třetiřadý šmejd .. nejspíš proto půlka Afriky a Asie (a nejenom tam) dodnes vzpomínají na výrobky MADE IN CZECHOSLOVAKIA .. 🙂 :- ) Máte v tom fakt hokej, nevážený pane, krom toho žádní socialisté dnes nejsou .. nikde .. kde vidíte jaké levičáky? .. melete páté přes deváté a úplně tupě.

    3. Jestlipak ten neutěšený stav společnosti, vyúsťující v nižší životní úroveň obyvatel, nebyl také způsoben tím, že „tábor socialismu“ musel vynakládat neúměrné náklady (při obecně nižší produktivitě) na obranu? Aby nebyl do mrtě privatizován do rukou oligarchie, což dnes můžeme na vlastní kůži sledovat? Dnešní přepisovači historie to rádi líčí přesně naopak, ale stačí si přečíst minulé strategie „národní bezpečnosti“ SSA, kde se dočteme o užívaných metodách zadržování a zatlačování, oslabování.
      A nevidíme vlastně pokračování téže politiky dnes v proxy válce na Ukrajině? Není nerostné bohatství Ruska posledním významným zprivatizovatelným „hrncem medu“ na světě?

      1. Imperialisticke staty mely vyssi zivotni uroven diky vykoristovani tretiho sveta, dnes vykoristuji nas, zatimco se treti svet emancipuje.

        1. Kapitalistické země měly v roce 1980 asi pětkrát vyšší produktivitu práce, než země socialistické. A proto měli lidé v kapitalistických zemích cca pětkrát vyšší kupní sílu. Díky krátké době téměřkapitalismu po roce 1990 se podařilo u nás srovnat toto skóre zhruba na polovinu. Jenomže od našeho vstupu do Eu se tempo přibližování západoevropským zemím podivně snížilo. Nikoli v HDP na hlavu, tam jsme před covidovou diktaturou byli na nějakých cca 96 % průměru EU, těsně např. před Itálií. Ale co se týkalo mediánu mezd, byli jsme na cca 64 % průměru EU (a proti oné Itálii na zhruba polovině). Což je dost divné. Proč po našem vstupu do EU i přes zvyšující se produktivitu práce mzdy prakticky nerostly? Protože EU je socialistický spolek a kapitalismus je prostě mnohem efektivnější. A pokud ještě přijmeme socialistické Euro, tak se zafixujeme na té úrovni, na níž dnes jsme, jako Slováci a všichni ostatní, kteří jej přijali. A to v souvislosti, jak aktuální vláda tlačí českou ekonomiku ke dnu není optimistická představa.
          A socialistické státy nemusely zbrojit tak, jak zbrojily. Ty zbraně přece nebránily občany těchto zemí, naopak, ti odsud houfně utíkali (a kdyby proti vlastním občanům nepostupovaly socialistické státy tak brutálně násilnicky, určitě bych jich odsud utekly násobky), ale bránili nespravedlivý socialismus proti lidstvu a spravedlosti.

          1. V roce 1980 uz napriklad v USA a Britanii probihal propad zivotni urovne. My jsme na tom sice byli hur ale zivotni uroven postupne rostla. Oni meli vyssi produktivitu, protoze tam meli sidla firem, ktere operuji po celem svete, zamestnanci centraly maji vyssi „produktivitu“ nez delnici. V roce 1980 uz probihala de-industralizace v plnem proudu. Ten system je neudrzitelny, s emancipaci tretiho sveta imperialisticke staty postupne chudnou, protoze si mohou privlastnovat stale mensi podil nadhodnoty, stale vice lidi v imperialnim jadre se propada do chudoby.

          2. V USA byl vrchol zivotni urovne nekdy koncem sedesatych let. Od te doby klesa, vetsina pracujicich se propadla ze stredni tridy do chudoby. Bohatnou jen paraziticti rentieri.

  7. „…konzumismus, který se projevuje až v tak zvrácené podobě, že Evropané vzhlíží na to, jak se jim rozpadá jejich svoboda, jak je ohrožován jejich majetek, jak je ohrožována jejich důstojnost…“
    Vždyť tato věta na konci neguje to, co říká na začátku. Pokud někdo upřednostňuje konzum, asi si těžko nechá brát majetek (či svobodu, důstojnost atd.), ne?
    Představuje snad New Green Deal nějaký konzum? Já bych nejen řekl, že nikoli, naopak, že jeho hlavním úkolem je ten kapitalismus s jeho konzumem násilím potlačit, zlikvidovat, ukončit. Takže není příčinou současné situace naopak ztráta konzumního pojetí společnosti? Nebyl naopak svět konzumu ve srovnání s tím dnešním ještě tak nějak v pořádku, v rovnováze? Není problém naopak v tom, že místo konzumu se věnujeme záchraně planety, sexismu, rasismu, masochismu a já nevím čemu ještě? Nejsou naše problémy spíš důsledkem nerovnováhy, kterou právě způsobil zánik konzumu a jeho nahrazení ideologiemi stejně, jako tomu bylo v roce 1914 či 1938, kdy také nad konzumem zvítězily jiné, ideologické hodnoty? Nepomohl by nám paradoxně návrat k tomu kapitalistickému konzumu, kdy by se např. představitelé 66 korporací místo nátlaku pro manželství pro každého starali raději o prosperitu podniků, jímž dle zákona musí být v první řadě dobrými hospodáři (a mmch. neměli by být všichni souzeni pro trestný čin poškozování věřitele)?
    Není ono to spíš opačně, než říká pan Robejšek?

    1. Těžko si nechá brát? Proti státnímu aparátu jedinec mnoho nezmůže. To platilo za totáče i dnes. Pokud ovšem máte na tým špičkových právníků jsou vaše šance o poznání lepší.
      Ano, green deal není klasický kapitalismu, je to skvělá příležitost jak se přistát na státní cecík a prodávat svou elektřinu vyrobenou v nepotřebný čas za zvýhodněných podmínek. Je to kapitalismus v éře EU. Kapitalista vydělává na dotacích, místo na zákaznících.

      1. To ale právě žádný kapitalismus není! Je to naopak likvidace kapitalismu.
        V kapitalismu určuje cenu statku rovnováha mezi nabídkou a poptávkou. Cena pak určuje vzácnost statků – co je vzácné, je i drahé, co je snadno nahraditelné, to je levné. Většina našich socialistických podniků vyráběla draho levné věci, a proto zmizela z povrchu světa (ano, bylo asi 20 vyjímek).
        Jenže v centrálně řízené ekonomice žádný trh neexistuje. Dotace nejsou trhem, ale naopak likvidací trhu, kdy o ceně rozhoduje nikoli zákazník, nýbrž úředník, který dotace uděluje (na základě legislativy jakýchsi nadlidí, kteří jsou přesvědčeni o tom, že ví lépe než Vy, co je pro Vás dobré a dopřejí Vám to i proti Vaší vůli).
        Takže ten, kdo dojí dotační programy (už) není žádný kapitalista, ale obyčejný příživník.

        1. Problém byl, že jsme vyráběli levně kvalitní věci a vývoz byl orientován hlavně do socialistických zemí. Ty všechny otevřely hranice dovozu ze Západu a lidé začali kupovat západní zboží, které jim bylo dlouho odpíráno. Poptávka se zhroutila a podniky krachovaly. Byla to vědomá destrukce našeho průmyslu ještě horší, než co předvádí dnešní vláda. Další továrny byly koupeny a zavřeny novým západním majitelem, aby odstranil levnější konkurenci. Pro podnikatele ze Západu byla tehdy naše továrna pohádkově levná. Něco koupili zrušili původní výrobu a produkovali místo toho jejich drahé zboží, které přinášelo vyšší zisk. Dnešní prášek do pečiva, puding, nebo vanilkový cukr není o nic lepší, než ten za socíku, co stával myslím 10 nebo 20 haléřů. Někde nový majitel původní značky zachoval jen několikanásobně zdražil, někdy za současného snížení kvality jako pivo, nebo Becherovka. Jedno to má společné. Ceny se zvedly, zisky začaly téci na Západ, nakonec začala klesat kvalita, kterou si většina lidí už nemohla dovolit a rozkvět země se zastavil.

  8. Čeští Evropané (čti tupí a nevědomí maloměšťáci havloidniho typu žijící ve lžích, smyšlenkách a pohádkách prakticky o čemkoli) mají samozřejmě docela jiné starosti, v současnosti se např. baví tím, že pořvávají na Matěje Stropnického, který si odvážel rýpnout do ikony všech maloměšťáků, šmatlavého rádoby knížete Kadlika, budiž mu věčná sláva na výsostech a nikdy jinak. Česko je fakt prdel zakopaná.

  9. Nelze než souhlasit s doc. Robejškem, který je intelektuální hvězdou v akademickém nebi.

    Osobně jsem přesvědčen, že změna jíž prožíváme, je řízena z jednoho centra. Nejbohatší lidé na naší planetě usoudili, že je jejich vize realizovatelná, protože se v jejich rukou sešly trumfy ke globální, spíše globalistické hře. Mají ve své dikci bankovní instituce, koncerny, kooperace, masmédia, dokážou odstranit všechny překážky, které by jim bránily v uskutečnění jejich úmyslů, a to i za cenu ozbrojených konfliktů, jejichž vznik svedou na protistranu. Jsou tedy silní, spíše mocní natolik, že své záměry dnes naplno uskutečňují. Bojíme se tyto elity označit a pojmenovat, protože tak činíme proto, že tito „nadlidé“ pochází z těch, jejichž předci byli v koncentračních táborech smrti „Třetí říše“ nemilosrdně likvidováni.

    USA ztrácejí svou sílu, protože chybí dostatek zdrojů, jež by potřebovaly prostřednictvím kolonizátorů a kolonií rabovat. Británie i USA z toho dlouhá léta žily. Vědělo se, že nad britským vlastnictvím, množstvím britských kolonií slunce niky nezapadalo. Civilizace vzrůstala na práci milionů těch, kteří za práci nedostali zaplaceno. Procovaly i tisíce dětí a Americký kontinent byl zásoben černochy, sloužícími jako otroci bílé tase. I George Washington byl velkootrokářem. Vlastnil na 500 černých otroků.

    Dnes si neuvědomujeme, že civilizace, která dobyla území indiánských kmenů v Severní Americe, (jejíž jsme dnes součástí) vyhubila v „zaslíbené zemi“ na 100 milionů indiánů, když nechala přežít jejich nepatrný zbytek v rezervacích. Tudíž ti, co dnes mají strach z eugeniky uskutečňované na obyvatelstvu zemí, které potomkům ktvelačných předků dnes podléhají, mají zřejmě oprávněné obavy.

    Také jsme zapomněli, že po skončení druhé světové války jsme vedli politické procesy padesátých let bez toho, aby zde bylo vojsko vítězné mocnosti SSSR. To peklo politických procesů jsme si způsobili sami. Zato USA si zřídily základny v Evropě ihned po skončení války a jsou (například v Německu), dodnes. Proč by CIA neodposlouchávala kancléřku Merkel, když doba platnosti existence převzetí moci vítěznou mocností zdaleka nevypršela. Ta bude ukončena až v r. 2045, sto let po skončení války. SSSR tuto smlouvu dobrovolně ukončil před termínem.

    Pokud porovnáme padesátá léta minulého století u nás a v USA, tak u nás probíhaly zmanipulované soudní procesy, zatímco v USA bylo masově rozšířeno hnití Ku-Klux-Klan. Byla to organizace vypalující černochům jejich chýše a též přišel Mc. Carthysmus s extrémním antikomunismem, jehož obětí se stal též Voskovec, když měl v USA roční hausarest.

    Patřím mezi pamětníky. Prožil jsem dětství v padesátých letech. Je fakt, že se dbalo na českou gramatiku, krasopis a existoval Ústav pro jazyk český. Kdo chtěl, mohl se vzdělávat ve svém rodném jazyce. Naše země se postupně měnila k industriální velmoci se širokou vědecko-technickou základnou. Též zemědělci si nevedli špatně. I výstavba nových bytů na sídlištích probíhala vysokým tempem. Cenu za tento hospodářský rozkvět jsme zaplatili svým mlčením k vládnoucím komunistickým strukturám. Také jsem nevydržel mlčet a patřil ke kritikům komunistického režimu.

    Dnes je stále patrnější rozdíl mezi bývalým režimem a tím dnešním. Kdo byl loajální, mohl těžit ze všech „vymožeností“. Byt byl gratis, dovolená v podnikové chatě na horách stála se vším všudy 200.-Kč na týden. I dámy jezdily do lázní zdarma, jen na doporučení lékaře. A tak jsme tento systém s lehkým srdcem opustili, protože jsme byli přesvědčeni, že odteď bude líp. No, jak je, to cítíme na vlastní kůži dnes a denně. Systém směřuje k inteligentně vedené depopulaci, kdy všechno co ji způsobuje je lidem vřele doporučováno. Pokud se tomu nevzepřeme, budeme v blízké budoucnosti zahnáni do čtvrthodinových měst a komu nechutnají červi a brouci, bude mít smůlu. Bude muset odejít, stejně je přebytečný.
    Mějte se hezky.

    1. No jo, ale promítněte si Vaše úvahy do reality: komu nejvíc prospívá enviromentalistická politika, tedy New Green Deal, imigrace, sexismus, rasismus atd. (obecně wokeismus)? Číně! Protože většina zdrojů pro realizaci sebedestrukce Západu pochází z Číny. Takže podle Vaší teorie je např. EU a její sebedestrukční politika řízena z Číny? To ale trochu nesouhlasí s tím, odkud ty peníze tečou (nejvíce z USA, ale i z Norska, GB, Německa…). Tedy Číňané upatili Američany, Angličany, Nory, Němce atd., aby ti zlikvidovali svoji vlastní civilizaci ve jménu záchrany planety? A nechali pro 30 stříbrných veškerý vliv Číně a BRICSu? A ti Američané, Norové, Němci… ti všichni to dělají, protože jsou jenom prostě strašně hloupí?
      Nemohu tvrdit, že to tak 100% není, ale strašně mi to skřípe. Podle mého to takto jednoduché opravdu nebude.

      1. Tu agendu prosazuji anglo americke elity a u nas anglo americke loutky. I kdyby byli Anglo americke elity cinsti agenti, mame zacit valku s Cinou nebo se zbavit agentu?

        1. Za b). A to v demokratických volbách. Ostatně prof. Fiala přeci již delší dobu před volbami otevřeně říkal, že Green New deal je realita a příležitost, a v této souvislosti byly jeho současné – pro velkou část jeho voličů překvapivé – kroky již tehdy předvídatelné. Jsou totiž plně v souladu s ideologií Green New Dealu.

      2. Cinska BRI nabizi investice do prumysloveho rozvoje nejen v Cine. Anglosasove a Zidi nabizi deindustrializaci, negativni rust, novy feudalismus. Vase teorie nejsou zalozeny na faktech.

        1. Jakože v euroamerické civilizaci žádné investice do průmyslového a dalšího rozvoje neprobíhaly a neprobíhají? Slyšel jste někdy slovo „kapitálový trh“? Tak přesně to, co popisujete, je smyslem jeho existence.
          V kapitalismu není zapotřebí nějaké osvícené státem řízené banky, která bude určovat co je a co není správná investice do rozvoje čehokoli. V kapitalismu to řeší sami investoři právě prostřednictvím kapitálového trhu.
          A spousta původně garážových firem vyrostla právě na investicíh kapitálového trhu (a velmi často na investicích Anglosasů a Židů). Na produktu jedné z nich právě píši tyto řádky.

          1. Jste si jisty, ze ten produkt, na kterem pisete, nebyl vyroben v Asii?

            USA ma shodek zahranicniho obchodu temer 1 trillion dolaru, to je zbozi vyrobene v Cine dovezene za natisknute dolary.

        2. @Knhacke
          „Cinska BRI nabizi investice do prumysloveho rozvoje nejen v Cine. Anglosasove a Zidi nabizi deindustrializaci, …“

          Souhlasim. 🙁

          Vsechno je to tak pevne
          spato s ekonomikou… Ta vse vlastne ridi.
          Proc se neinvestuje do rozvoje pralesu? Protoze gorily na stromech nikoho nepotesi (vetsinu lidi ano, ale ne psychopaticke bezcitne investory*). Osobni stesti, prava a svoboda zvirat nevydelavani zadne penize. Kdyby to slo, jiste by nekdo prisel a naucil ty nestastniky kacet stromy, a daroval by jim za to spoustu bananu.
          Neco podobneho se kdysi stalo Africkym a Americkym domorodcum.

          * ci kriminalniky co znicili a vytezili vse zive pro slavu a bohatstvi.

          Dokud pro lidi nebude Ziva a krasna planeta Zeme hodnotou, tak nebude cenna. Hodna investice a ekonomiky – (+ kapitalisticke).

          Zelena ideologie co bezi svetem je jen sr…; jedna z poslednich horicich hradeb opusteneho Rima. Na ni stoji dobyvatel Tretiho sveta, ktery jeste ani nevi, co tu bude delat. Zide mu napovi.

          ps: Ja vazne nechci byt zadny konspirator ci co. Vzdyt to tak ale preci je. Vsichni vedou mocenske valky. Proc kdyz se do toho pusti (pousti) Zide, tak … pro ne to neplati? Nesmeji byt videni a jmenovani? V ucebnicich historie apod.

      3. Vy diskutujete sám se sebou. Kladete otázky, na které sám odpovídáte a tím odůvodňujete, že pan Přibyl nemá pravdu. To je čistá demagogie.

        1. No samozřejmě, tomu se říká argumentace. Jedna strana argumentuje ve prospěch nějakého názoru, druhá strana argumentuje ve prospěch jiného názoru. A tomu se souhrnně říká diskuse.
          Označení někoho hanlivým výrazem bez jakéhokoli argumentu není diskuse, ale pouhý výkřik.

      4. Některé Vaše názory jsou realistické, ale tady jste „trefil kozla“! Několik kozlů.
        1. Environmentalistická politika (jejíž podstatou a cílem je mnohonásobné zdražení cen energií) nepochybně nejvíc prospívá těm, kterým ten vzniklý cenový rozdíl zůstává za nehty. To není Čína. Čína jistě vydělává nějakou malou výrobní a obchodní marži, ale to je nic proti tomu, a je to podložené usilovnou prací.
        2. Už vůbec netuším, jak by Čína mohla profitovat z „imigrace, sexismu, rasismu atd. (obecně wokeismu)“? Z toho momentálně profituje nějaká úzká vrstva zúčastněných pošahanců, ale cílově je to politika k atomizaci a snadnějšímu ovládnutí společnosti (rozděl a panuj), takže profitovat z toho plánují „majitelé klíčů“.
        3. Netuším o jaké „většině zdrojů pro realizaci sebedestrukce Západu“ píšete. Pokud o surovinových zdrojích, tak těch Čína moc nemá. Většinu dováží.

Napsat komentář