Zpět
Text
Přehrát
Všechny příspěvky s Petr Sak
EU chce poslušné zombie s vymytými mozky, ne pochybující občany
„Dokonalým otrokem je ten, kdo si myslí, že je svobodný, a je ochoten za tuto společnost, která mu dává tuto svobodu, položit život,“ napsal docent Petr Sak. V předchozí části rozhovoru tím popsal generaci, která uvázla ve fiktivní realitě – v obraze světa, který si nikdo neověřuje. Mladí prý nepřebírají ověřená fakta, ale to, co nasbírá nejvíc lajků. Kritické myšlení mizí, a s ním i schopnost odlišit pravdu od pouhých řečí. Taková generace se podle našeho hosta dá snadno ovládat a vést. Vinu přitom neklade na mladé. „To my jsme je vychovali, to je naše odpovědnost,“ připomněl. Jenže pokud mladé neformuje rodina ani škola, kdo tedy drží v rukou to, čím se utváří jejich pohled na svět?
Martina: Vy jste ve svých výzkumech sledoval faktory, které ovlivňují charakter mladé generace. Už jste tady zmínil vzdělanost, schopnost nejenom číst, ale porozumět také textu, a dát si ho třeba do souvislostí. Ale také jste sledoval třeba faktor kulturní, a ve vaší knize Česká společnost na prahu třetího tisíciletí podrobně probíráte roli vlivu působení kulturních produktů, nejenom tedy knih, ale také filmů, na současné generace. K jakému závěru jste dospěl? Co to dělá s našimi dětmi?
Petr Sak: To nejsou jenom naše filmy, nebo mé výzkumy, ale zvláště v Americe se dlouhodobě a opakovaně dělal výzkum vztahu mezi televizním násilím, a agresivitou mládeže, a prokázala se velmi silná korelace. A přestože se to ví, tak se pořád mladé generaci implementuje násilí. Když si vezmete Českou televizi, tak řekl bych, že většina pořadů jsou detektivky, vraždy – je tam násilí.
Martina: Musím říct, že je to zvláštní veřejnoprávní služba.
Petr Sak: A pochopitelně, mladá generace to vnímá. A agresivitu vnímá nejenom v kultuře, ale když si vezmeme třeba politiku, politické debaty, tak u některých politiků, když si odmyslíte agresivitu, tak už nic nezbude.
Roztrhané džíny jako vzpoura? Dnešní nonkonformita je vlastně konformita s vlastní generací.
Martina: K politice se teprve dostaneme. Ne, že bych dělala, že jsem to nezaregistrovala, ale za malou chvíli. Já se ještě pořád chci, takzvaně, potloukat kolem dětí, protože je důležité, abychom se navzájem chápali. Já si uvědomuji jedno velké srovnání, které si ještě pamatuji: Pro nás byla naprosto nepřijatelná rodičovská věta: „Co by tomu řekli sousedi.“ To jsme okamžitě nášlapní, a vykřikovali jsme: „Je mi to úplně jedno, co si myslí sousedi, já si oblíknu, co já budu chtít. Já se budu chovat tak, jak já budu chtít.“ Ale dnešní generace to má vlastně úplně obráceně, protože si mnohdy svou sebehodnotu odvozují právě od toho, co si o nich myslí takzvaní sousedé na síti. Což s nimi dělá to, že žijí život, aby nějak vypadali a aby nějak působili.
Petr Sak: To je ta konformita, být konformní, nevybočit. Já jsem s jednou studentkou, se kterou jsem se dostal víc do kontaktu, dostal do sporu, protože ona tvrdila, že koupit si roztrhané džíny je projev nonkonformity.
Martina: Akorát, že je mají všichni.
Petr Sak: Já jsem říkal: „To je projev hlouposti a konformity.“ Sice to není konformita se seniory, ale je to konformita s její generací.
Martina: Většinou to bylo tak, že nonkonformita, kterou mladí prosazovali, vedla ke generační vzpouře, takže se děti odklonily od svých rodičů, měly období kolem puberty, kdy všichni starší byli nemožní, neschopní, konformní, mysleli jenom na peníze, a mladí museli ukázat, jak vypadá skutečná krása, nevázanost života. Existuje dnes ještě generační vzpoura?
Petr Sak: Dalo by se říct, že poslední generace se chovají opačně, než se chovaly mladé generace dříve, jsou konformnější než stará generace. Ti, kteří se vzpouzí mainstreamu, je spíš stará generace. Ale mělo by to být funkcí mladé generace.
Budovatelská generace chtěla zlepšit svět, té dnešní je společné ukradené a řeší jen sebe
Martina: Už jsem tady několikrát opakovala svůj postřeh, že revoluce se v tomto případě dá dělat už jenom s důchodci. Ale když se bavíme o tom, že mladí mají tendenci spíše se sbíhat do jednoho houfu, tak by mě zajímalo, jestli dnešní nastupující generace má něco, co by chtěla prosazovat ve smyslu společného cíle, společných hodnot pro budoucnost? Existuje jednotící kánon?
Petr Sak: To jste mi nahrála, protože na tom ukazuji, v čem se nejvíc odlišuje poslední rozmazaná generace – částečně už i ta předchozí – od generace budovatelské, poválečné. Budovatelská generace chtěla vyřešit svůj život tím, že zlepší společnost. Šlo jí o sociálně spravedlivou společnost, a v rámci toho, že se změní společnost, bude mít jejich život nějakou kvalitu. Současná generace se zajímá o své individuální zájmy, ale to společné je jim ukradené.
Martina: A dá se hovořit o generačním směřování, nebo jsou to vždy jen jednotlivci, kteří mohou mít své cíle a vize? Uznávám, že třeba budovatelská generace musela být po druhé světové válce skutečně nadšená pro budování. Tam bych viděla, že tehdejší dějinná zkušenost byla tak obrovská, že musela tuto generaci svým způsobem sjednotit. Ale obecně, později, jsou to jednotlivci? Nebo opravdu existuje generační směřování?
Petr Sak: Generační směřování existuje, mohli bychom mluvit o generačním jádru, nebo generační elitě, a o celku dané generace, ale generační směřování existuje. Třeba když si vezmu generaci šedesátých let, kterou znám nejlépe, to je reformní generace, tak tu charakterizuje mimořádný kulturní život, mimořádná kulturní orientace, protože šedesátá léta byla kulturně výjimečná a vynikající. Většinou je známa nová česká filmová vlna, ale nebyl to jenom film, bylo to divadlo, literatura, poezie, balet, opera.
Martina: Šedesátá léta byla výjimečná doba.
Petr Sak: To byla výjimečná doba. Tehdejší generace byla do kultury vnořena, a spolu s budovatelskou generací – která si uvědomila, že to, co bylo v padesátých letech, nechtěla, že to byla slepá ulička – to chtěla napravit. Takže se reformní generace šedesátých let shodla s budovatelskou generací, a proto byl v šedesátých letech ve společnosti tak velký konsensus, protože mladá generace nebojovala s předchozí generací, ale měli stejné cíle.
Aktivisté kladou fráze jako karty na stůl, obhájit ani prodiskutovat je ale nedovedou
Martina: Kdybychom se ale zeptali možná typických – ale nechci, aby to ode mne vyznělo pejorativně – představitelů mladé generace, tak řeknou, že mají také své hodnotové směřování: Zelenou planetu, zakázat auta se spalovacím motorem, pokud možno patnáctiminutová města, sdílené byty. A mě by zajímalo, jestli se v tomto případě opět nezaměnily hodnoty za jakési ideologické postuláty, nebo floskule?
Petr Sak: To, co jste teď jmenovala, mně připomnělo, že někdo psal na internetu, že byl na manifestaci Miliónu chvilek, a ptal se účastníků na tyto věci. Ale oni o tom neumí mluvit, mají jenom frázi, a neumí o tom diskutovat. Já jsem náhodou šel do restaurace Adria, a zrovna se tam střetla na Jungmannově náměstí Alternativa pro život a ti, kteří jsou proti nim, a viděl jsem tam člověka, který tam měl plakát „klerofašismus“ a takováto slova. Tak jsem se tam vmísil, a začal jsem s nimi diskutovat, ale oni nejsou schopní diskutovat, mají jenom fráze. Je to podobné, jako když někdo má karty, a sází je na stůl, tak oni stejně tak jenom kladou vedle sebe fráze, ale nejsou schopní to obhájit, nejsou schopní o tom diskutovat. I pojem „hodnotová politika“, nebo „toto není hodnotová politika“ – ale všechno je hodnotová politika. Protože když chtějí vyvolat válku kvůli penězům, tak to jsou také hodnoty.
Martina: Když jsme teď byli na chvíli u zelené planety, tak co vypovídá o společnosti, celkové společnosti to, že několik let udává trend myšlení a správného směřování dítě, jako byla Gréta? Já říkám „byla“ – ona je, ale její dopad se poněkud rozmělnil. Co si myslíte o tom, že posloucháme dítě, které na nás křičí, že my jsme ti, kvůli kterým shoří? A všichni se tváří vážně, sedí ve svých vládách, a neví, jak přizpůsobit své momentální chování tomu, aby se zavděčili?
Petr Sak: To mě přivádí k mému pojmu „kryptokracie“. Já se domnívám, že světu vládne ne ta moc, kterou vidíme, vlády, a tak dále, ale že světu vládne moc, která je za oponou, a tato moc také vyplývá z toho, že my na ni nemůžeme útočit, nemůžeme ji kritizovat. Ona nepředkládá žádné programy, čili nemůže nic nesplnit. A tato kryptokracie má své nástroje, kterými ovládá ten svět, a Greta Thunbergová se právě na toto hodila. Kdyby se nehodila, tak by nefungovala ani den. Také, jakmile začala kritizovat Izrael, tak okamžitě zmizela.
Běžný člověk kryptokracii neprohlédne, a vlády jsou jejím nástrojem, dokládá to vzestup Macrona
Martina: Kryptokracie má své nástroje, a teď jste řekl, že Greta Thunbergová byla jedním z nich, protože se hodila. Ale řekněte mi, jaké jsou další nástroje, kterými může ovlivňovat dění ve společnostech, a hlavně v myslích lidí, kteří nejsou dostatečně pilní, aby veškeré informace, které k nim přicházejí, neustále analyzovali?
Petr Sak: Myslím, že běžný člověk nemá šanci kryptokracii prohlédnout. Vlády jsou vesměs nástroje kryptokracie. Třeba teď, když si vezmete poslední volby v Maďarsku, tak scénář Magyarova nástupu k moci byl úplně stejný, jako scénář nástupu k moci Macrona. Macron byl bankéř u Rothschilda, odtamtud šel rovnou dělat poradce premiéra, a za dva měsíce se stal ministrem. A když se ukázalo, že politická strana, ve které byl, nemá šanci ve volbách, tak mu vytvořili vlastní politickou stranu, s blížícími se volbami zpravodajské služby zlikvidovaly jeho konkurenty, a stal se prezidentem. Tak to jsou ty nástroje.
Martina: Máte ještě nějaký příklad takto vzniklého politika?
Petr Sak: Třeba když si vezmete Čaputovou. Víceméně všichni politici jsou produktem kryptokracie. Čaputová. Představte si Masaryka a Čaputovou. Masaryk nemusel mít žádnou volební kampaň, každý věděl, co dělá, něco za ním bylo. Ale co bylo za Čaputovou? Tu vytáhli ze skládky odpadků v Pezinku – obrazně řečeno – a byla prezidentkou. Zelenskyj nikdy nedělal politiku, hrál penisem na klavír.
Martina: Vy nám dáváte. Vy nás zásobujete, pane Karfík. Jak zní hláška z filmu.
Petr Sak: A udělali mu seriál, kde hrál prezidenta, aby si na něj Ukrajinci zvykli jako na prezidenta, a šup, a už byl prezidentem. A takto bychom mohli pokračovat.
Martina: Ale také potřebují vyrobit dostatek voličů. Dostatek voličů, který na mechanismy, které jste předestřel, pravděpodobně nasednou. Myslíte si, že i to je důvodem, proč Západ, mnohé země Západu, tlačí na to, aby se snížil věk pro volební právo na 16 let?
Petr Sak: Myslím, že to není až tak podstatné, protože mají je zvolit šestnáctiletí, nebo osmnáctiletí?
Martina: Tak je jich v každém případě dohromady víc, a šestnáctiletí mají ještě menší životní zkušenost.
Petr Sak: Ale vezměte si, že světová média vlastní také kryptokracie, a ta si s občany, s voliči, udělá, co chce. Mně to došlo, když byl covid – farmaceutické firmy vlastní stejná kryptokracie jako média, takže média prosazovala zájem farmaceutických firem, a lidé na to naskočili.
Martina: Postupují tyto elity – ať už je nazýváme skryté elity, nebo skutečné elity – třeba i tak, aby oslovily případné mladé voliče, nebo nakupující, že vytvářejí mnohé studijní programy, studijní pobyty v zahraničních institucích, třeba Erasmus? Protože u mnohých mladých lidí, které znám, je poměrně markantní – navzdory tomu, že je to obohatí, jazyky a podobně – že se z těchto pobytů nevracejí Češi, ale kosmopolité, případně Evropané. Je to jeden z nástrojů?
Petr Sak: Já bych řekl, že „Evropané“ je ještě eufemismus. Já si myslím, že se vracejí lidé s vymytými mozky. A všiml jsem si – a zní to tedy absurdně – u politiků, a podobných lidí, že čím víc mají titulů kolem jména, tím méně jsou schopní myslet.
Pochybuji, proto jsem – zrodilo moderní Evropu. Unie z lidí dělá zombie s vymytými mozky.
Martina: Nepochybování je dnes chápáno jako ctnost. Kdy se to stalo? Dřív jsme pořád potřebovali o všem pochybovat. Pořád. Za minulého režimu jsme navíc ničemu, co jsme slyšeli, a priori nevěřili. Kdy jsme začali považovat za zralého člověka toho, který má naprosto jasno?
Petr Sak: To, co jste řekla, je vlastně počátek moderní Evropy. Descartes: „Pochybuji, proto jsem.“ To bylo pozitivní evropanství. A s Evropskou unií se to likviduje, protože oni nechtějí lidi, ale chtějí zombie s vymytými mozky.
Martina: Vy v mnoha textech formulujete pojem „mýtus“, pojmenováváte ho. Napsal jste, a teď vás budu citovat: „Mýty se ze společenského vědomí systematicky přenášejí do vědomí jednotlivých lidí. Zkratkovité výpovědi o realitě, které mají charakter axiomu, něčeho, o čem se nepochybuje, co se neanalyzuje, co se prostě přijímá jako nezpochybnitelná pravda. Tyto výroky mají charakter mýtu. Mýty vkládané do vědomí lidí vytvoří ve vědomí lidí jakousi kostru, skelet obrazu společnosti, který je falzifikátem.“ A mě by právě zajímalo, jak tento mechanismus funguje. Protože člověk s minimální schopností analýzy a syntézy, by přece mohl tyto zkratky odhalit. Jak funguje tento mechanismus mýtů?
Petr Sak: Myslím, že člověka přeceňujete. Vezměte si, že u současné mladé, střední generace není od školních let rozvíjeno kritické myšlení, ale jsou systematicky tlačeni k tomu, že mají věřit. Vezměte si, co se stalo s učitelkou Bednářovou, která k tomu přistoupila jinak, a chtěla se žáky diskutovat o různých pohledech. Musela být okamžitě zlikvidována, a to ani ne tak kvůli ní, ale jako odstrašující příklad pro ostatní, a aby také jiné učitele nenapadlo rozvíjet u dětí kritické myšlení.
Martina: Vy jste říkal, že běžného člověka přeceňuji. I já jsem běžný člověk, a přesto mám pocit – asi se přeceňuji – že mi úplně nelze vložit do hlavy šém, jako Golemovi.
Petr Sak: Především nemůžu souhlasit s tím, že jste běžný člověk, vy jste naprosto mimořádný člověk, to je nezpochybnitelné. Nejen že jste schopna analytického, kritického myšlení, a že máte určitou hodnotovou orientaci, která vás vede k hledání pravdy, ale také to sdělujete do společnosti bez ohledu na to, že se tím vystavujete riziku. Takže neříkejte, že jste běžný člověk.
Mýtus o článku 5 nutí Evropu zbrojit, přitom o vojenské pomoci rozhoduje každý stát sám
Martina: Děkuji, děkuji, dobře. Pojďme se tedy podívat na zoubek mýtům, které nás dnes a denně obklopují a které považujete možná za nejvýznamnější, a možná nejnebezpečnější. Jak můžeme pomoct našim posluchačům tyto mýty odhalit?
Petr Sak: Mýtus třeba je, že podle článku 5 charty NATO musí ostatní státy vojensky pomoct napadenému státu.
Martina: Nikoli vojensky. Pomoct. Ale nikde už se nestanovuje, jestli to bude vojenská pomoc, nebo jestli nám dodají mléko v prášku a balenou vodu.
Petr Sak: Vy to říkáte správně, ale tento mýtus vytváří ve společenském vědomí dojem, že musí pomoct vojensky, tedy že musíme plnit 5 procent, protože musíme bránit, a tak dále. Tak to je jeden z těchto mýtů. S tímto mýtem bojoval doktor Polreich, což byl špičkový zpravodajec, který měl za sebou úžasnou kariéru. V roce 68, když došlo k okupaci, byl ve Spojených státech, a napsal pro našeho zástupce projev, ve kterém odsoudil vstup vojsk. A mezitím se změnila situace, a přišel telegram od prezidenta Svobody, kde se říkalo, že se to nemá odsoudit. A on tento telegram stopil, a náš zástupce to v Radě bezpečnosti odsoudil.
Takže byl samozřejmě vyloučen ze strany, a několik let ani nebyl nikde zaměstnán, nikdo ho nezaměstnal, a po 89 byl rehabilitován. Nechci to rozvádět, ale je spojen se spoustou zajímavých událostí. A já jsem ho přesvědčil, aby napsal publikaci Utajená zákulisí, což je bestseller. A on se zabýval právě tímto mýtem o článku 5, a vysvětloval, že je na každém státě, jak zareaguje. Tak to je jeden z těchto mýtů.
Martina: Řekněte, mají tyto mýty něco společného, co umožňuje je rozeznat? Abychom napomohli.
Petr Sak: Myslíte ty mýty?
Martina: Ano. Podle čeho se dá třeba nějaký mýtus určit? Třeba podle toho, že má v sobě vždycky nějakou rozbušku, nebo úplně stejný banální prvek?
Petr Sak: Tak to nevím úplně přesně, ale řekl bych, že s těmito mýty je spojeno to, že mainstream nemá rád, když se o nich pochybuje, když se o nich chce přemýšlet, a tak dále.
Martina: Jak se o něčem nediskutuje, je to nežádoucí, tak v tu chvíli je potřeba aktivovat…
Petr Sak: Je podezření, že je tady vytvářen mýtus.
Martina: Ano.
Petr Sak: Na jednom politologickém kongresu jsem měl referát postavený na tom – to už je asi 25 let – že dochází k axiomatizaci politiky, tedy že se do politiky vnášejí axiomy, takže se nediskutuje, nesmí se vést polemika, nesmí se hledat řešení. Axiom znamená: „Je to jen takto.“
Celý rozhovor s docentem Petrem Sakem o proměnách generací, skryté moci kryptokracie a mýtech, které brání kritickému myšlení, si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.
Diskuze: