Kolaborantství české strany škodí vztahům víc než Landsmannschaft

Martina: Myslíte si, že sudetoněmecký Landsmannschaft je odlišný od těch ostatních? Protože my tady žijeme v dojmu, že existuje jen sudetoněmecký Landsmannschaft, ale on je jeden z osmnácti, které jsou pak sdružené v rámci Bund der Vertriebenen, to znamená Svaz vyhnanců. A přestože třeba z Polska bylo vystěhováno 4,5 milionu Němců, tak vlastně se zdá, jako kdyby sudetoněmecký Landsmannschaft byl aktivnější než ostatní, anebo my submisivnější.

Ladislav Jakl: No „B“ je správně.

Martina: I „A“ je, myslím, správně, ale k tomu možná dojdeme.

Ladislav Jakl: Ty tzv. krajanské spolky jsou si velmi podobné. Mají často velmi podobné stanovy, opsané z jednoho základu, a v ničem se svojí politikou, svojí ideologií od sebe neliší. Ale čím se třeba zásadně lišíme my od Poláků, to je, že si nelze představit, že by někdo v Polsku vůbec vážně uvažoval o nějaké jednostranné omluvě, omlouvání, jako zaznělo hned po roce 1990 u nás.

Martina: Myslíte z úst Václava Havla?

Ladislav Jakl: Ano, především. A ono to má svoje kořeny už v tom intelektuálním disentu, kdy to vymezování se velmi správně vůči bolševikovi vedlo k takové podle mě zkratkovité a vlastně chybné a hloupé úvaze, že to vysídlení podle rozhodnutí mocností, že bylo prvním vítězstvím na cestě ke stalinizaci Československa. Tak zaprvé to nerozhodl ani Stalin. Já jsem byl v Postupimi a viděl jsem tam v muzeu různé návrhy na vyřešení, takhle brutálně řečeno, německé otázky. Nejradikálnější byli Američani. Ať ta Evropa, která je zase tak moc nezajímá, jestli nějaké Německo bude nebo, nebude, to je moc nezajímalo. A že by tedy vůbec nějaké Německo mělo zůstat a mělo by se etablovat jako stát, a později dva státy, to spíše chtěla Francie a Sovětský svaz. Takže myslet si, že odsun má tohle krátké spojení a nějaké oslabení Němců, to se spíše měřilo úplně odjinud. A myslet si, že by někdo ve Wrocławi třeba dneska řekl, pojďme, pozveme je sem, ať si tady udělají svoji památeční akci, to je naprosto nemyslitelné, při těch gigantických křivdách a při těch milionech mrtvých. To je naprosto a úplně nepříčetné, že by něco takového bylo.

Prostě ano, je to v naší submisivnosti, a určitá část intelektuálních elit už od toho disentu až po dnešek chce ukázat, že oni jsou tak nějak lepší. Oni jsou takoví ti hodní, ti velkorysí. Zatímco ti druzí mají na bradě slinu svého jedovatého nacionalismu a jenom tady pořvávají a ukazují svou primitivnost.

Já si myslím, že nějaká vzájemnost a korektnost vztahů musí vycházet z vědomí identity, z vědomí loajality ke svému politickému národu, z vlastního vlastenectví. A nemůžu upírat tomu druhému nějaké vlastenectví. Já třeba, jakožto Chebák, jsem obrovsky oceňoval iniciativy jednotlivců chebských Němců, kteří se po roce 1990 angažovali, pomáhali. Jeden z nich uspořádal velkou sbírku, bývalý majitel cihelny v Chebu, a na základě té sbírky byly obnoveny věže na kostelu sv. Mikuláše. A spousty dalších takovýchto činů, nebo Maria Loreto ve Starém Hrozňatově a podobné věci. A když potom pan Hart téměř ve sto letech umřel, tak jsem mu byl na hrobě a byl jsem navštívit jeho děti. A určitě bych s těmito lidmi nebo s jejich potomky klidně rád seděl a popovídal si něco o stoleté historii. A je to historie bolestná, je to historie plná hořkosti, plná křivd, ale po takovéto historii, která je spíš minovým polem, tak se fakt nedupe. Nedupe se. A mně teď připadá, že chce někdo na sílu prorvat nějaký pohled, nějaké přehodnocení reflexe dějin. Prostě na sílu procpat a delegitimizovat jiné konkurenční pohledy.

Češi se nehlásili o slovo při znovusjednocení Německa – Poláci od začátku tvrdě hájili své zájmy

Martina: Vy jste říkal, že B je správně, tedy že ta česká submisivnost je možná příčinou toho, proč je sudetoněmecký Landsmannschaft tak aktivní, a vlastně tím, že bude pořádat sjezd v Brně, taky i úspěšný. Ale teď je možná ještě otázkou, jestli zatím není trochu něco jiného, v čem my se vezeme, takzvaně. Zaprvé to, že Poláci vyčíslili své válečné reparace, které vůči nim má Německo, na 1,3 bilionu dolarů, tuším. A s tím se dost špatně pak argumentuje, což my jsme tedy neudělali. Oni samozřejmě nic nedostanou, nebo neříkám samozřejmě nic nedostanou, my asi také ne.

Ladislav Jakl: My jsme ani nepožádali o to, abychom mohli být nějakým, byť třeba přísedícím členem jednání o znovusjednocení Německa. My jsme se o to nějak nehlásili. Poláci od začátku říkali, že bez nich to absolutně nejde, že bez nich to nepůjde.

Martina: A nejsme přeci jen také ve vleku událostí ještě dalších, protože hovoří se o tom, můžeme slyšet, že snaha o návrat před, já důsledně říkám, takzvané Benešovy dekrety. Vy jste zmínil Postupim, bylo to rozhodnutí mocností, ale před.

Ladislav Jakl: Hlavně jak Benešovy dekrety fungovaly jako Benešovy dekrety jenom několik týdnů, než byly posvěceny Národním shromážděním jako oficiální zákony Československa a jako součást našeho právního řádu.

Britská zásada držet Němce dole padla, a staré dominantní Německo se znovu dere k moci

Martina: Přesně tak, ale jazyk by měl sloužit k dorozumění a každý ví, co jsou Benešovy dekrety, ale budeme říkat tedy návrat před takzvané Benešovy dekrety je snahou Evropské unie vytvořit jakousi novou hegemonii v Evropě. Vnímáte to podobně, nemůže za tím být poměrně propracovaný úmysl změnit rozložení sil?

Ladislav Jakl: Tak samozřejmě, že Evropská unie je prostředí pro hegemonizaci jak určitých ideologií kolektivistických, můžeme si je nazvat, jakkoliv pokrokářských, ale tak i v moderní, nové podobě i těch nacionálních – a víme dobře, že celé poválečné uspořádání navazovalo na už starou zásadu britské zahraniční politiky držet Němce dole a Rusy venku. A pak ji převzali Američané právě po obou světových válkách. Jenom malá závorka, uspořádání po první světové válce bylo nestabilní a nemohlo vést ničemu jinému než k dopovězení té nedořešené první světové války. Tím dopovězením byla ta druhá.

A potom po druhé světové válce bylo uspořádání také držet Německo dole pod kontrolou a Sovětský svaz co nejdál. A je fakt, že teď všechny tyhle zásady padly, a dere se k moci to staré, dominantní Německo, které bylo vždy tisíc let určitým faktorem a všichni jeho sousedé s tím mají tisícileté trpké zkušenosti. Někdy před třiceti lety jsem napsal nějaký článek typu, že se nám dobře sousedí s Německem. A že to má tři důvody. Nepřevládá v něm nějaká politika s cílem získání dominance. Je to země demokratická, to za druhé. A za třetí – prosperuje. Kdyby kterákoliv z těchto podmínek přestala platit, přestane být pro nás dobrým a bezpečným sousedem. Já mám pocit, že přestávají platit možná všechny tři, i když každý z těchto pilířů asi jenom rychlostí.

Martina: Přesto se o nás už možná před těmi třiceti lety hovořilo trochu jako o kolonii za kopcem.

Ladislav Jakl: Ale ano, svým způsobem, a spousty kroků, které udělaly tehdejší vlády a tehdejší držitelé moci, tak ten pocit posilovaly. Ale měli jsme pořád dojem, že já jsem taky před lety napsal dvoudílný velký článek, který byl pak přeložený někde i v Německu v různých médiích. A ten začal takto: Představte si krásný den, probudíte se, hezky se vyspíte, sluníčko svítí, roztáhnete závěsy, vydechnete – a pak zjistíte, že jste Němec. A všechno je v hajzlu. A tím jsem narážel na poválečné budování špatného svědomí, které zdeformovalo a vyžádalo si potřebu rehabilitace a nadechnutí. Ale to se zapomene, kdy v Německu dochází ekonomický dech, kdy je tam redukována demokracie různými požárními zdmi a kdy má zase opět ambice rozhodovat o Evropě.

Landsmannschaft je mocenský faktor – ale větším problémem je kolaborantství české strany

Martina: Ladislava Jakle, vy jste zmínil, že SDL, tedy sudetoněmecký Landsmannschaft, pro zkrácení pro posluchače, není tím problémem. Není to česko-německý, ale česko-český problém. Ale já jsem se přesto snažila se podívat sudetoněmeckému Landsmannschaftu trochu pod sukénku. A tak jsem kombinovala nejrůznější věci, které byly napsány, pozitivní, negativní, co na to říká AI. A dospěla jsem k textu, že je to mimořádně institucionalizovaný, politicky propojený a veřejně viditelný Landsmannschaft. Jeho dnešní síla nestojí hlavně na masové členské bázi, nýbrž na kombinaci historicky výjimečného postavení v Bavorsku, husté sítě institucí, pravidelných symbolických akcí, mediálních kanálů, přeshraniční spolupráce s českým prostředím a dlouhodobé vazby na bavorskou a spolkovou politiku. Dokonce tam byla poznámka, to už je práce AI, že akademické práce to rámují jako mocenský faktor i bez mocenské báze. Tolik otevřenosti bych od AI ani nečekala.

Ladislav Jakl: Všechno to platí. Zároveň bez mocenské báze, to bych trochu rozporoval, protože právě přes bavorskou vládu a přes německé orgány mají nárok tyhle struktury dosahovat některých svých požadavků nebo dosahovat nebo se o ně pokoušet. A pak na jednu věc ještě ta umělá inteligence zapomněla, a to na dlouhé prsty do Bruselu, kde Posselt, jako téměř celoživotní člen europarlamentu a s velmi dobrými kontakty na různá mocenská centra, tam získává i docela veliké finanční prostředky právě na ty projekty, projekty regionalizace Evropě, regionu, rozmělňování právě národních států, které jsou oporou pro nějaký politický postoj, pro politický život, pro politickou sounáležitost, protože pokud toto odbouráme, tak do vakua takto vzniklého se vecpe okamžitě to, čeho je nejvíc.

Martina: Já jsem ještě s ní chvilku komunikovala dále a v rámci toho, co už jsem tady zmínila, Bund der Vertriebenen, Svaz vyhnanců, tam je vlastně i taková polemika nad tím slovem vyhnanec, tak jsem se ptala, jaké postavení má sudetoněmecký Landsmannschaft vůči tady tomuto svazu, budu pro zkratku říkat BDV, a tam mi vyšlo, že to postavení není formálně nadřazené. Dnešní vliv se projevuje spíše skrze zastoupení BDV, protože Bernd Posselt je jako mluvčí logicky zastoupený za sudetoněmecký Landsmannschaft, ale pak je tam taky Steffen Hörtler, který je zemským předsedou bavorské organizace sudetoněmeckého Landsmannschaftu a i místopředsedou BDV. A pak mi tady napsala, že dnešní vliv se tedy projevuje spíše skrze zastoupení v BDV, vazby na Bavorsko, kulturní infrastrukturu a profesionální aparát, než skrze přímé diktování linie celému BDV. A myslím si, že tomu se v žurnalistice říká nevyžádaná odpověď, protože já jsem se jí na to neptala, a ona mě ujišťovala, že tak to není, přestože vzápětí na to píše, jakým způsobem jsou propojeni. Řekněte mi, znepokojuje vás to, protože v tuto chvíli se pak můžeme dívat na sudetoněmecký Landsmannschaft, potažmo BDV, opravdu jako na mocenský faktor?

Ladislav Jakl: Jasně. Je to mocenský faktor, je to významná zájmová skupina, je to významná politicky organizovaná zájmová skupina. A jak jsem předesílal, já jsem si nikdy nemyslel, že svět je nedělní škola, a žijeme uvnitř různých ambicí a různých zájmových skupin. A tudíž to není to, z čeho bych já se nějak zásadně hroutil. Mají nějaké své zájmy, ty jsou konkurenční s našimi, ano, to jistě, ale těžko se divit, že nechtějí hájit své nějaké zájmy a nastolovat své požadavky. Co je daleko horší, je to kolaborantství české strany.

To, že někdo je schopen, aby dobře, hezky vypadal, a možná i za nějakou protislužbu, tak jde těmto silám na ruku. To je, proč o tom mluvím jako o česko-českém problému. My tady to dostatečně nemáme mezi sebou vyříkané. Věřme, že tam jsou někteří, kteří něco chtějí, mají nějaké požadavky, a my říkáme ne, oni říkají ano, my si říkáme, my se tedy moc nedivíme, že něco chcete, a tak dále. Takový je svět, sílu na to nemáte, ale pak najednou někdo z našich řad řekne, to je fajn, pozveme je. A jsou to lidé, kteří za své odpůrce považují své vlastní české krajany, a za svoji vlastní domovinu považují bruselský a evropský národ. To tím dávají najevo ti čeští organizátoři toho sjezdu.

Martina: Minulá vláda šla těmto aktivitám poměrně na ruku. Myslím, že to se dá konstatovat. Myslíte si, že tato současná vláda měla zaujmout vůči brněnským veselicím nějaký ráznější postoj?

Ladislav Jakl: O tom jsem přesvědčen a myslím si, že postoj české vlády, a především pana premiéra vůči této záležitosti je vlažný, alibistický a nedůsledný. Jako kdyby si řekli, nebudeme se kolem toho nějak moc plašit, tak jako budeme dělat, že nám to tak trochu vadí, ale nezaujmeme žádný aktivní postoj. Mně se to jako nedostatečný postoj určitě zdá. Ano, ano, to mi přijde málo.

Česko-německá deklarace držela křehkou rovnováhu třicet let – teď do ní někdo kope

Martina: Proč je na stole, ačkoliv ve světle toho, o čem jsme se teď právě bavili, je tato otázka, proč je na stole, asi trochu zbytná, ale přesto, proč je na stole téma revize česko-německé deklarace, kterou Václav Klaus podepsal s Helmutem Kohlem v roce 1997? A vím, že se tehdy snažil Václav Klaus vytančit dobré podmínky pro českou stranu. A tak ta deklarace byla celá desetiletí určitým způsobem tlustou čarou za bolavou minulostí, říkala, bavme se o tom, co bude. Proč je najednou…

Ladislav Jakl: Deklarace, deklarace, když jsem ji četl já, a když si ji dneska přečtu, tak zdá se mi z hlediska ochrany českého zájmu nedostatečná, to říkám rovnou. Myslím si, že kdyby bylo po mém, byla by pro nás příznivější. Na druhou stranu moc dobře vím, že Helmut Kohl byl pod obrovským tlakem, a po podepsání mu bylo vyčítáno, že nebyl dostatečně loajální a málo zastupoval především například československé Němce a jejich potomky. Takže ta deklarace obsahuje asi maximum možného na obou stranách, jako každý kompromis. Jako každý kompromis nemůže být pro jednu stranu vítězstvím deset nula a ideálem. Je to nějaký balanc.

Balanc, který udržuje nějakou křehkou rovnováhu, čímž je zajištěno prostředí pro dobré, nenarušené vzájemné vztahy. Kopat do této křehké rovnováhy, kterou nebylo snadno takto vybalancovat a vyjednat, je obrovsky nezodpovědné. Protože říct, tohle vyhoďme, znamená eskalovat požadavek jiný, jiného typu. Toto tam přidejme, znamená, že někdo si přihodí ještě. A to je přesně metoda k eskalaci nějakého napětí a šturmování. Obrovský přínos té deklarace přece je právě v tom, jakkoliv se to někomu může zdát naivní a vlastně nerealistické v dějinách, je: „Co jsme si, to jsme si, pojďme dál“. A šli jsme dál taky v mnoha ohledech. Ale teď mám pocit, že jdeme pozpátku.

Martina: Proč si myslíte, že je to couvání? Vy jste zmínil, že si myslíte, že současný premiér Babiš by měl být razantnější v postupu vůči plánovanému víkendu v Brně. Myslíte si, že to může být také proto, že tady už není Viktor Orbán? Který byl jakýmsi symbolem nepodvolení Evropské unie, a v jeho stínu se možná odvážněji sbírali lidé jako Robert Fico, Andrej Babiš. A teď momentálně vlastně nevíme, jak bude postupovat Péter Magyar. Ba co více, možná tušíme, vzhledem k tomu, že třeba o Slovensku nemluví jinak než o Horních Uhrech.

Ladislav Jakl: No tak je pravda, že někteří nadšení a progresivističtí liberálové z něj ještě budou pěkně překvapení. Oni si myslí, že Magyar není Maďar, ale Magyar je Maďar. Ale jinak si nemyslím, že by porážka Orbána ve volbách, že by byla zatím pro mě vlažným přístupem české vlády. Já myslím, že tak by to bylo stejně. Je tam ve hře spousty jiných dalších zájmů, vztahů, propojení. A jestliže bavorská vláda si tu kauzu Landsmannschaftu bere jako svou, a zároveň je velká snaha Česka s bavorskou vládou kooperovat, tak to někomu přijde, že asi není na místě, jestli se s nimi nějak rozhádat. Ale tady jsou určité meze, kdy by se česká vláda měla zachovat sebevědoměji. Já se možná pletu a možná nějaká reakce ještě přijde. Konec konců v Poslanecké sněmovně se bude hlasovat o jistému usnesení v tomto smyslu. Ale možná se třeba ještě vláda pochlapí. Ale spíš si myslím, že to bude takový ten vlažný vyčkávací postoj, moc si to někde nerozházet. Pak si to ale můžou rozházet s vlastními občany. To si, myslím, taky není moudré.

Žaloba Lichtenštejnska není o Lichtenštejnsku – je o Bruselu jako nástroji cizích zájmů

Martina: Pane Ladislave Jakle, jak čtete v této souvislosti kauzu, kterou je žaloba Lichtenštejnska vůči České republice? My jsme před týdnem vysílali díl s Milanem Calábkem, kdy on analyzuje to, co by mohlo přinést naší zemi, pokud by prošel návrh, ke kterému dospěl prezident Pavel po jednání s Aloisem II. Lichtenštejnským, potomkem Františka Josefa II. Lichtenštejnského. Oni navrhují zřídit česko-lichtenštejnský fond, do kterého dáme všechny ty lichtenštejnské majetky.

Ladislav Jakl: Včetně toho, kde byla podepsána Česko-německá deklarace.

Martina: Ano. A teď bychom to nějakým způsobem společně spravovali. Dává vám toto smysl v případě, že chceme dále hovořit o suverénní České republice, suverénním státu, nejen vůči Lichtenštejnsku, ale také vůči Německu?

Ladislav Jakl: Tady nejde o vztah k Lichtenštejnsku, a vlastně ani k Německu, ale vidíme, jak různé nároky jsou velmi dobře realizovatelné přes Brusel. Zbavme se, někteří naivní lidé, toho, že Evropská unie je nástrojem pro spolupráci. Ta je právě přesně nástrojem, jak přes hlavy domácí legislativy, přes hlavy domácího práva a přes domácí politickou vůli, a postoje obyvatel, jak nám vnutit nějaké cizí zájmy. A tyhle cesty přes ty nadnárodní instituce se zdají být, že ty budou teď proti nám používány úplně masově. Tak si máme potom klást otázku ne o Lichtenštejnsku, ale spíš o výhodnosti svého loajality k těmto národním institucím.

Pasivní rezistence: švejkovat, neplatit pokuty a říct, že nejsme žáčci v evropské škole

Martina: V tom zmíněném rozhovoru jsme také narazili na to, že naprostý precedent vynesl v roce 2020 Evropský soud pro lidská práva, kdy rozhodl ve prospěch Mikuláše Boczkaie. A v tu chvíli takzvaně zavařil Slovensku. Půl roku na to se osmělilo Lichtenštejnsko a žalovalo Českou republiku ve Štrasburku. Ale co s tím? Vy vystupujete proti stávající podobě Evropské unie kontinuálně. Ale jakým způsobem postupovat dál v těchto případech, když vlastně nejčastěji dospíváme k závěru, že nelze čekat odchody jednotlivých členských zemí, třeba České republiky, ale spíše totální erozi, rozpad unie, což ovšem sebou může přinést značný chaos, ekonomický rozklad a tak dále a tak dále. Řekněte mi, je toto patová situace, anebo se tak má jenom tvářit?

Ladislav Jakl: Nevím, jestli to je patová situace, ale nevím, jestli to je správné, když prozradím svůj názor, jestli to je taktické, ale udělám to. Kromě vážných debat o návratu některých pravomocí národním státům, kromě nezakazování si i otázky o odchodu z Evropské unie, nesmí to být ale jediný cíl, protože je třeba dál se snažit o věci reálné a dosažitelné v reálném čase, tak je ještě jedna metoda, a to pasivní rezistence, neposlouchat, nerealizovat.

Martina: To už tady bylo na Frankfurtském sněmu.

Ladislav Jakl: Švejkovat, odmítat a když budeme odsouzeni k nějaké pokutě, tak ji nezaplatit, a prostě se takhle handrkovat. Když to takto udělá více států, řeknou si ne, my nejsme žádní žáčci v evropské škole, my jsme suverénní státy a budeme hájit své vlastní zájmy a zájmy svých občanů.

Martina: Takže jste se odvolal a navázal na tradici staročechů, ale staročeši nebyli v mnoha ohledech závislí na dotacích. To je možná kámen úhelný.

Ladislav Jakl: Ano, dotace je úžasný nástroj, jak můžou bruselské elity korumpovat naši politiku. To tak je.

Martina: Ladislave Jakle…

Ladislav Jakl: Ať si nechají svoje peníze, my si necháme zase svoje.

Martina: Myslíte si, že si toto budou myslet i některé špičky naší vlády?

Ladislav Jakl: No, až si poslechnou tenhle pořad, tak určitě všichni.

Brněnský sjezd Landsmannschaftu nevytvoří tečku, ale dvojtečku – přijdou tvrdší požadavky

Martina: Tak to jsem ráda, že nám tak důvěřujete. Ladislave, nechci vás nutit do prognóz, ale je vrcholně pravděpodobné, že sjezd sudetoněmeckého Landsmannschaftu v Brně se uskuteční. Stane se pak něco? Může to něco odbrzdit? Anebo to je prostě sice důležitý symbol, ale jenom symbol, který nebude mít faktické dopady?

Ladislav Jakl: Samozřejmě, že bude. Stane se dvojtečku. To není tečka, to je dvojtečka. A spousty kruhů, které mají maximalistické požadavky vůči nám, tak si řeknou, co všechno zaznělo, tak nastolíme ještě něco důslednějšího, ještě něco tvrdšího. A koneckonců tak nevinně vypadají požadavky z karlovarských požadavků z roku 1938. Vypadá to výborně, ale zkusme si říct, že kdyby s podobnými podmínkami přišla jiná národnostní menšina v jiném státě, v Evropě, jestli bychom to taky podpořili. A k čemu by to vedlo? Jestli by to někde nevedlo k naprosté demontáži států, státnosti. Třeba ten požadavek, že v místech, kde mají většinu, tam musí být jisté menšiny. To si rovnou řekněme, že žádné státy už neexistují. A konec. Budeme mít jediný stát, a to bude Evropská unie. A žádná jiná loajalita tady existovat nebude. Já si myslím, že toto je cesta. A vlastně ty eurofederalistické, eurocentralizační a unifikační procesy společně s těmito určitými revanšemi se obrovsky potkaly. A vzájemně si velmi dobře vyhoví, protože usilují o totéž. A jedna síla po druhou může být efektizujícím nástrojem.

Martina: Ladislava Jakle, my víme, že dotací se budou mnozí vzdávat těžko. Evropskou unii opustit jde asi také jen velmi složitě. Nejsme Donald Trump, který podepíše, že odstupuje od Pařížských dohod, a hodí po vás propisku. Sjezd sudetoněmeckého Landsmannschaftu se v Brně pravděpodobně bude konat. Jak říkáte velice trefně, „vytvoří to dvojtečku“. A nejenom Meeting Brno je sympatizující organizací, která má být symbolem Evropy spojené proti vzmáhajícím se národoveckým politickým směrům, což je věta, kterou řekl ředitel iniciativy Petr Kalousek. Tady by se v tom jeden trochu ztratil a řekne, že tolik upřímnosti snad ani slyšet nechtěl. Dobrá. Vy jste se svojí kapelou Folimanka Blues loni zpracovali skladbu „Je pozdě“ jako mrazivý klip.

Ladislav Jakl: Ten klip je čerstvý, ale písnička už má pár let.

Martina: Písničce je 13 let, možná, nevím.

Ladislav Jakl: Asi tak.

Martina: Ale loni jste natočili ten klip, který mě upoutal. A tak se chci na závěr zeptat: Je pozdě?

Ladislav Jakl: Já vám nedám žádnou chlácholivou naději. A ta písnička právě má znít takto definitivně, protože pokud tam budou zadní vrátka, že všechno nakonec dobře dopadne, tak to je velmi demotivační. Prostě musí nás trochu mrazit. Jinak neuděláme, co je třeba.

Martina: Ladislave Jakle, jsem ráda, že jste si nenasadil růžové brýle. Ostatně jsou rozpůjčované. Moc vám děkuji za váš otevřený rozhovor, za váš vhled do této problematiky. Vážím si vaší otevřenosti.

Ladislav Jakl: Já si moc cením vašeho pozvání.

Celý rozhovor s Ladislavem Jaklem o sudetoněmeckém Landsmannschaftu, Česko-německé deklaraci, kolaborantství české politické scény a pasivní rezistenci vůči Evropské unii si můžete poslechnout v pořadu Právě teď na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.