Rusko jako hrozbu jsme si vytvořili sami, v jaderné válce bychom seděli v první řadě

Martina: Velmi citlivým tématem je možné zapojení naší armády v zahraničních konfliktech, a pravděpodobným cílem našich vojáků by byla v tomto případě Ukrajina. A my už jsme se v prvním díle bavili o tom, že by tato účast odporovala hned dvěma článkům zakladatelské smlouvy Severoatlantické aliance – prvnímu a pátému. První ukládá signatářům řešit spory nevojensky, a pátý mluví o pomoci členských zemí v případě, když jedna z nich bude napadena, k čemuž v případě Ukrajiny nedošlo. Řekněte mi, jak myslíte, že bude tento problém rozetnut? Jak to dopadne?

Jaroslav Štefec: Pokud by armáda České republiky vstoupila přímo do bojů na Ukrajině? Je to tak, že už dnes tam Češi fungují, protože předešlí i současní páni prezidenti povolili několika desítkám lidí, kteří o to požádali, službu v cizí armádě. Ale spousta z nich o to nepožádala, a někteří už tam zemřeli, někteří jsou zmrzačení, mají obrovské problémy, a mají i problémy, že se o ně nikdo nepostará, protože nejsou na nic pojištěni. A to do značné míry ukazuje, co by se dělo.

Pokud by Česká republika poslala oficiálně vojáky na Ukrajinu, byť třeba jako instruktory, tak se automaticky stávají normálním cílem pro vojenské operace Ruska. To znamená, stávají se cílem pro rakety. Když to vezmete, tak na Ukrajině už zemřelo několik stovek Poláků, Američanů, Britů, Kolumbijců, a to na obou stranách, samozřejmě. Protože na Ukrajině na ruské straně zase zemřeli třeba Kubánci, Severokorejci, a podobně. Ale tato válka je zástupná, a bez ohledu na to, že jsme členskou zemí NATO, by se naši vojáci automaticky stali cílem, a s vysokou pravděpodobností by jich poměrně značná část zemřela, protože by byli napadeni. Je otázka, jak vznikla ta ochotná parta troubů, ochotných idiotů, kteří by pod britským vedením – protože Britové se nejprve k tomu přihlásili s tím, že by to vedli…

Martina: Koalice ochotných.

Jaroslav Štefec: Koalice ochotných. Já tomu říkám parta ochotných idiotů. Tedy, že by to Britové zformovali, ale pak řekli: „My se toho nezúčastníme,“ což je typicky britské. Zformují nějakou partu a strčí ji někam, ale pak se toho nezúčastní, protože britská krev je vzácná. Takže to vypadá tak, že kdybychom tam poslali vojáky, tak by pro Rusko neplatila žádná pravidla vůči vojákům, kteří by tam byli, a chovali by se k nim jako k regulérnímu nepříteli a zlikvidovali by je.

Martina: Vidíte ochotu k tomu tam skutečně naše vojáky poslat? Nebo si myslíte, že k tomu nedojde?

Jaroslav Štefec: Já si myslím, že teď už k tomu nedojde. Ale předtím jsem tuto ochotu viděl, protože pan Fiala se v tomto směru vyjádřil dost jednoznačně.

Sbírky na zbraně zakazuje zákon, přesto se přes nadace vozily drony na Ukrajinu načerno

Martina: Jakým způsobem můžeme pohlížet a vnímat občansko-politické iniciativy třeba na distribuci dronů, kde vedle Ondřeje Vetchého figuroval také právě zmíněný náčelník generálního štábu Karel Řehka, celá kauza Nemesis, která se zdá být zahrabána pod koberec? A pak tady máme další projekty, třeba rakety Dana, pojmenované po Daně Drábové, zesnulé šéfce Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, kdy peníze na tuto raketu sbírá spolek Dárek pro Putina. Do jaké míry jsou to občanské iniciativy – a občané mohou dělat cokoliv, co neodporuje zákonu – a do jaké míry myslíte, že je to prorostlé i politikou?

Jaroslav Štefec: Samozřejmě, že to je prorostlé politikou, protože toto všechno je součást konkrétních korupčních řetězců jak v politice, tak ve zbrojařině. A zlaté záchody pana Mindiče jsou velmi proslulé – respektive, abych byl přesný, to, co bylo vyfoceno, byl záchod a bidet.

Ale podstatné je, že existuje zákon o sbírkách, to znamená o různých nadacích a sbírkách na konkrétní věci, a mimo jiné tam je, pokud se nepletu, vyloučeno sbírat na zbraně a na podobné věci, to je první věc. Druhá věc je, že Česká republika je signatářem smlouvy na zabránění konfliktům tím, že do prostředí těchto konfliktů nebude vyvážet zbraně, a navíc občanská nadace nemůže vyvážet zbraně, ani prostředky dvojího použití, čili by mě zajímalo, kdo tento vývoz pokryl.

Martina: Kauza Nemesis nám nabízí mnoho odpovědí.

Jaroslav Štefec: Armáda, vojáci vozili načerno drony na Ukrajinu pod krytím podloudně získaných diplomatických pasů. Asi ne všechno tam takto vozili – hovořilo se o tom, že sbírají na tunu trhaviny pro ukrajinskou armádu, a podobně. Dárek pro Putina – víte, někdy, když dárek není moc vhodný, tak se může stát, že vám ho obdarovaný hodí na hlavu. Takže se nám může stát, že se v určitém momentě budeme divit.

Martina: Když si vzpomenu na osmdesátá léta, tak propaganda tehdy vypočítávala, kolikrát za sebou by bylo možné – vzhledem k množství jaderného arzenálu – vyhodit Zeměkouli do povětří. Je to trochu z říše snů, že jed z této houby by dokázal otrávit pět kilometrů dlouhou řadu myší, podél které byste šli…

Jaroslav Štefec: Jára Cimrman – samozřejmě.

Martina: Je asi poměrně zbytečné vypočítávat, kolikrát by mohla Země vyletět do povětří – stačí jednou.

Jaroslav Štefec: Tak Zeměkoule by nevyletěla do povětří.

Rusko změnilo jadernou doktrínu, Amerika dala ruce pryč – a válčištěm by se stala Evropa

Martina: Já vím. Řekněte, myslíte si, že se skutečně rapidně přibližujeme k fatálnímu řešení vojenských konfliktů a že to, co za studené války spíše fungovalo jako udržování statu quo, kdy se obě jaderné mocnosti držely navzájem v šachu, tak oproti tomu bychom v tuto chvíli byli ochotni připustit, že jaderný útok není až tak špatný nápad?

Jaroslav Štefec: Jaderný útok kdo na koho? Problém je v tom, že Rusko změnilo radikálně svou jadernou doktrínu. Původně to mělo tak, že nikdy nepoužije jaderné zbraně jako první. A teď to má tak, že je použije preventivně v okamžiku, kdy dojde k názoru, že je zásadním způsobem existenčně ohroženo. Co je existenční ohrožení, a jak to Rusko může vnímat, to nevíme, protože to není nikde deklarováno, a jsou to vysoce utajované dokumenty, kde se říká: „Dobře, toto je něco, co už nepřipustíme. Dál nepůjdeme.“ V rámci Severoatlantické aliance existuje terminus technicus „východoevropské válčiště“, a my máme tu smůlu, že jsme v něm. Součástí jsou prakticky země Trojmoří, a spadá tam do značné míry i východní Německo, část západního Německa, což byla místa, kde byly rozmístěny americké jednotky, kde jsou rozmístěny dodnes a kde jsou umístěny jaderné zbraně, a podobně.

Tím, že Američané z tohoto vycouvali, a řekli: „My si Ameriku nenecháme kvůli Británii rozbít,“ tak se radikálně změnilo nastavení celé této situace. Problém je v tom, že zatímco se tehdy počítalo s tím, že tady bude především jaderná válka mezi Spojenými státy a Sovětským svazem, později Ruskem, tak dneska Američané dali ruce pryč a řekli: „Pokud chcete válčit, byť jen nejaderně, tak je to váš problém. Nás to nezajímá.“ Takže jestli bude jaderná válka, tak v Evropě.

A tady vstoupily do hry další faktory, například faktor Orešnik, jak se říká – Oříšek. Když odpálíte balistickou raketu na relativně malou vzdálenost, tak letí hodně dlouho. Rakety na tuhé pohonné hmoty musí spotřebovat pohonné hmoty, protože musí letět hodně vysoko, a potom padat. Původně je určena pro Spojené státy, a když s nimi najednou chcete střílet na Francii, nebo na Británii, tak to trvá hodně dlouho, a je čas na odpověď, připravit se, a podobně. Kdežto Orešnik to zkracuje řádově na minuty, letí po daleko kratší a jednodušší balistické křivce, je daleko rychlejší, a v konečné fázi letu manévruje. Takže Rusko je v situaci, kdy může v Evropě způsobit jadernou apokalypsu.

Francouzi prohlašují, že nad Evropou roztáhnou své jaderné paraplátko – protože se nedá mluvit o deštníku, nejde o tisíce náloží, ale počítá se to na dvě stě, tři sta jaderných náloží, a i to je dost. Ale domnívám se, že by Rusko dokázalo zničit tato odpalovací zařízení, a centra velení, dříve, než by stihli většinu těchto raket odpálit, a také má natolik vyvinutou raketovou protiobranu, že by jich značnou část zachytili. Čili my jsme dneska v situaci, kdy je Rusko pro nás hrozba, kterou jsme si vytvořili sami, a v jaderné válce, která by byla případně v Evropě, bychom – bohužel – seděli v první řadě.

Plýtvat jadernou zbraní na bezvýznamný flíček na mapě nemá smysl, s Evropou je to ale jinak

Martina: A chápete v této souvislosti vzrůstající ochotu občanů uvažovat o použití jaderných zbraní? Odborník na tuto problematiku, Michal Smetana, říká, že ochota občanů je dokonce větší než u politiků.

Jaroslav Štefec: Já bych nemluvil o ochotě, ale spíše bych mluvil o hlouposti, protože tito lidé netuší, o čem mluví. Představa je taková, že jaderné zbraně by explodovaly někde úplně jinde a že by se nás to netýkalo. Je fakt, že na Českou republiku – díky tomu, že se z nás stal flíček na mapě, bez jakéhokoliv politického, vojenského, ekonomického významu – plýtvat jadernými zbraněmi nemá smysl. Já se domnívám, že přístupem, který tady provozovaly minulé vlády, jsme panu Putinovi, i ruské armádě, velmi pomohli, protože oni s námi dneska vůbec nemusí počítat, takže nebudou plýtvat jadernými zbraněmi na nějakou Českou republiku. I když jeden, dva cíle by se tady našly, ale to s námi nesouvisí.

Martina: Říkáte, že by se jaderné konflikty odehrávaly na území Evropy. Ale v zemích Perského zálivu byl vyhlášen oranžový pohotovostní stav týkající se možné jaderné hrozby, a centrum chemické obrany v Kuvajtu přešlo na nepřetržitý provoz. Ještě bych mohla vzpomenout, že ve Spojených arabských emirátech aktivovala federální agentura pro jadernou regulaci síť stanic včasného varování. To znamená, že tyto země přemýšlejí nad tím, že by mohl být jadernými zbraněmi završen konflikt mezi Amerikou, Izraelem a Íránem. Jak jinak to číst?

Jaroslav Štefec: Určitě. Je tady jeden zajímavý moment, který se objevil teď, a to, že údajně vedení americké armády odmítlo Donaldu Trumpovi přístup k jaderným kódům. Vrchní velitel americké armády mu odmítl přístup k jaderným kódům, protože se báli, že Donald Trump je velmi impulsivní a že by mohl vydat nařízení o použití jaderných zbraní. To je jedna věc.

Martina: Je možné prezidentovi Spojených států nevydat takzvaný „jaderný kufřík“?

Jaroslav Štefec: Je. Je to možné. Viditelně ano. Ale do jisté míry to vypovídá o tom, že Donald Trump není ve Spojených státech zdaleka tak politicky silný, jak to vypadá. Ale myslím, že to byl velmi rozumný krok.

Martina: Ale není to jisté.

Jaroslav Štefec: Není to jisté.

Martina: Je to spekulace.

Jaroslav Štefec: Jsou to informace ze zpravodajského prostředí, které není ruské, podotýkám. Takže asi takto. Ale je to zajímavá informace, která se objevila mimo jiné i v amerických médiích, což je velmi zvláštní. Ale opravdu velmi zajímavé je nikoli to, že by se třeba báli v určitém ohledu použití jaderných zbraní, ale spíše likvidace, nebo napadení některé z jaderných elektráren, které tam jsou, ať už v Izraeli, nebo právě v Íránu.

Protože kdyby se podařilo zničit reaktor v Búšehru, tak by to znamenalo obrovské radioaktivní zamoření nad větší částí Perského zálivu, a Saúdská Arábie by byla na ráně jako první, a podobně. Čili oni se zřejmě na toto připravili, protože si nedovedu představit, že by Donald Trump, nebo premiér Netanjahu, vydali rozkaz k použití jaderných zbraní za situace, kdy nejsou bezprostředně ohroženi. Protože když si to vezmete, tak Izrael je tisíc kilometrů daleko, a Spojené státy jsou na druhé straně oceánu, takže proč by použili jaderné zbraně? Pokud by to udělali, tak by se de facto vyřadili z lidské společnosti, protože by to znamenalo obrovské množství mrtvých lidí, likvidaci obrovského historického dědictví, které tam je, a podobně. Takže to vidím spíš tak, že tam se báli této hrozby, protože Izraelci odpálili několik, nebo vystřelili několik raket do bezprostřední blízkosti íránské jaderné elektrárny.

Jediný výbuch ve stratosféře by smazal elektroniku v okruhu tisíc kilometrů a přišla by apokalypsa

Martina: Myslíte si, že nakonec lidstvo zažije zdravý rozum a zabrání tomu, aby se takovýmto způsobem zničilo? Rétorika v médiích je znepokojivá i v tom, že velmi zlehčuje důsledky jaderného výbuchu. Setkáváme se teď s názory: „Záleží na tom, jak bude bomba velká, a že to bude lokální.“ My jsme byli vychováváni – ještě má generace – v tom, že je to naprosto fatální krok pro celé lidstvo, a teď se o tom mluví jako o lokální lapálii.

Jaroslav Štefec: Vysvětlím vám podstatu lokální lapálie. Já jsem v tom žil samozřejmě také, a kdysi dávno jsem stál před mapou, na které bylo po konci cvičení zakresleno 56 jaderných úderů na území tehdejšího Československa. Nebyla tady ani piď území, která by nebyla zasažena radioaktivitou v podstatě znemožňující život. Ale toto dneska není potřeba.

Představte si vysoký výbuch půl megatunové pumy ve stratosféře, ve výšce 22 kilometrů. Účinky na zemi by sice nebyly fatální, ale kdo by se na to zrovna díval, tak by to viděl zřejmě naposled, a zřejmě by mu to významně poškodilo oči. Tepelný účinek by nebyl tak hrozný, bylo by to utlumeno v atmosféře, a pravděpodobně by ani nebyl zásadní efekt rázové vlny. Ale byl by tady faktor, kterému se říká „elektromagnetický impuls“, který by zničil veškerou elektroniku, a to naprosto spolehlivě, na území, jehož poloměr by byl 500 kilometrů od místa exploze, takže 1 000 kilometrů v průměru.

Jak je velká Česká republika? My tady máme naši kotlinku, takže kdyby došlo k explozi této zbraně, tak si vezměte, že si nic nekoupíte, vaše auto bude zničeno, elektronika odejde, všechny čipy, telefony nefungují, nefunguje bankovní systém, nefunguje logistika, která na to není nastavena.

Martina: Letecká doprava.

Jaroslav Štefec: Doprava. Letecká doprava, železniční doprava nefungují. A teď tady najednou stojíte bez možnosti spojit se s kýmkoliv, dozvědět se cokoliv, nefungují rádia, televize, nic. Ani se doma nemůžete dívat na film, protože to nemáte na čem pustit. Nebudou fungovat ani soláry, protože ty jsou řízeny elektronicky – to všechno odejde, a dojde tam k požárům, protože baterie nebudou řízeny. Takže tady máte najednou apokalypsu. A teď si představte, že těchto pum vybuchne z ničeho nic nad půlkou Evropy dejme tomu 30, 40. Tak Evropu máte bez elektroniky, kompletně zničeny veškeré sledovací systémy, veškeré dopravní systémy, informační systémy – nic nefunguje.

Martina: Naprostý rozklad.

Jaroslav Štefec: Sedíte doma a nevíte nic. Nevíte, kde seženete jídlo. Říká se, že civilizaci dělí od chaosu pouhé dva obědy. A něco na tom je.

Martina: Říká se, že devět jídel, tři dny. Ale možná, že vy, jakožto bezpečnostní analytik, víte…

Jaroslav Štefec: Takhle to tvrdí Terry Pratchett v jedné ze svých knížek. Mám pocit, že to bylo v knize Noční hlídka, kde říká vládce Ankh-Morporku, že civilizaci dělí od chaosu dva obědy. Něco na tom je. Protože lidé by okamžitě začali přemýšlet, co budou dělat. U nás nefunguje komunitní systém, to znamená, kdo by toto v takovém případě řešil, řídil, kdo by se staral o pořádek v obci, o distribuci potravin, třeba těch, které jsou momentálně někde v nějakých skladech, v obchůdcích, obchodech? Kdo by zajistil distribuci potravin, vody a podobně? Armádu nemáme. Ta to neumí, není na to připravena.

Martina: Zhroutil by se zdravotní systém.

Jaroslav Štefec: Zhroutil by se totálně. Dneska vám nedají ani injekci, když jim v nemocnici nefunguje počítač. Byl jsem na klasické prohlídce, a paní nedostala injekci, protože nešel počítač, a tak ji objednali za tři dny.

Martina: Když se podíváte na situaci ve světě tak, jak jsme ji zhodnotili, která věc, které nebezpečí vás znepokojuje nejvíc? Co považujete za reálnou hrozbu? Protože když se bavíme o jaderné explozi, tak na pozadí našeho myšlení je ještě pořád doufání, že k něčemu podobnému nedojde. Co považujete za reálnou hrozbu?

Jaroslav Štefec: Lidskou hloupost a nerealismus, neschopnost vnímat realitu – to je asi největší hrozba. A vidíme to kolem sebe, je to přesně to, co jste říkala, že lidé schvalují použití jaderných zbraní. Oni netuší, o čem mluví. Vůbec netuší, o čem mluví. A nemusí to být skutečný masakr, který je zobrazen ve filmech Vlákna, nebo ve filmu Den poté, ale může to být přesně to, o čem jsem mluvil já. Což pro nás bude znamenat konec civilizace, jak ji známe. Tedy, že nebude fungovat ani ten blbý telegraf, který už dneska nemáme.

Kdybych se vrátil do armády, učil bych děti naši historii a hasiče zacházet s drony

Martina: Představte si hypotetickou situaci, že by se u nás poměry natolik změnily, že byste dostal nabídku vrátit se na velitelský post do naší armády. Přijal byste ji? A co byste udělal?

Jaroslav Štefec: Je to vždycky otázka vyvážení toho, co bych mohl udělat, a s čím bych souhlasil. Já už jsem starý pán, jak se říká, a je o tom i nějaká písnička. Ale první, co bych udělal, že bych se začal starat o lidi. O lidi, kteří jsou v armádě.

Staral bych se o to, abych mluvil k mladým, k dětem. Ale ne je učit o militarismu a nacionalismu, ale říct jim: „Hele, děcka, víte, co to je Zlatá bula Karla IV.? Slyšeli jste o tom někdy? Víte, jaké to má historické pozadí? Víte, že český král byl jedním z kurfiřtů, který měl navíc specifickou roli, protože byl mediátorem při vyjednávání průšvihů? Toto je naše minulost, takže se máme z minulosti o co opřít. Pojďme se bavit o tom, že tato země, ve které žijeme, má nádhernou minulost, a stojí za to se bavit o tom, že by bylo dobré to zachovat. Máme nějaký životní styl. Máme kulturu, která je hluboká, dlouhá.“

A s tímhle bych začal u dětí. A začal bych třeba mezi dobrovolnými hasiči – těch je nejvíc – hledat talenty, aby se naučili zacházet s drony, protože to potřebují. Když hasíte požár, tak dobrovolní hasiči jsou tam někdy dřív než ti státní, tak proč je nenaučit zacházet s drony, aby se mohli na požár podívat z různých pohledů, vidět, kde je centrum, a říct: „Tady budeme, tady se soustředíme na tento bod,“ protože dron to tam vidí, vidí to termokamerou, vidí to normální kamerou. Použijme to.

A toto je cesta – naučit je zacházet s novými technologiemi, které se samozřejmě dají použít i k boji, k obraně. Naučit je přemýšlet jinak, tedy že něco mohou použít. Navázat na to, co jsme měli, čím jsme, navázat na historii, na současnost a budoucnost. Pojďme to bránit, pojďme se naučit, jak si to zachovat, protože svět kolem nás není růžová zahrada, a my se v něm musíme nějakým způsobem zorientovat: zaprvé ho poznat, vědět, kde je průšvih, a zadruhé se musíme naučit, co s tím uděláme. My, jakožto malá Česká republika, toho moc nenaděláme, lid s tím neudělá nic, ale lidé v České republice se mohou naučit, že s tím něco udělat mohou. A nejen na Letné, ale regulérně, konkrétními kroky, které nám nabízí to, co umíme, to, co máme. Pojďme se to učit. Takže bych k tomu přistoupil takto. Pokud by taková možnost byla, a byla k tomu politická podpora, tak řeknu: „Ano, proč ne.“

Martina: Jaroslave Štefče, moc vám děkuji za to, že po velmi těžkých a náročných tématech jste nám nakonec připomněl, že naše země na některých středověkých mapách bývala zobrazena jako srdce a že tento střed by nám v roli mediátorů velmi slušel i nadále. Děkuju za to.

Celý rozhovor s Jaroslavem Štefcem o riziku jaderné války v Evropě, proměně ruské jaderné doktríny a budoucnosti obrany České republiky si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.