Milí posluchači, jsem ráda, že vás mohu přivítat u našeho ohlédnutí za událostmi uplynulého měsíce, tak jak je vidí můj kolega Ivan Hoffman. Měsíc červen se dříve zdál být důležitý hlavně proto, že dozrávají jahody a děti mají vysvědčení. Potlesk jahodám i dětem tento rok ukradla prezidentská cesta do Ankary – a nebyla to jediná bizarní kauza tohoto měsíce.
Moc ráda znovu a pyšně zovu Ivana Hoffmana svým kolegou a připomínám, že byl jedním z nejvýraznějších disidentů éry před listopadem 89. Jeho samizdatový časopis Fragment K byl legendární. Po revoluci pracoval ve Svobodné Evropě a v Lidových novinách, byl komentátorem Deníku a Českého rozhlasu, je držitelem ceny Ferdinanda Peroutky a také Krameriovy ceny – a vloni dostal cenu od Společnosti na ochranu svobody slova. To vše je Ivan Hoffman. Jsem ráda, Ivane, že se opět slyšíme, vítej.
Ivan Hoffman: Já tě také zdravím, Martino. K tomu Fragmentu musím říct, že jsem byl členem týmu, nebyl to jenom můj projekt.
Martina: Dobře, dobře, mně se to líbí. Já už jsem, Ivane, předeslala, že tématem uplynulého měsíce byla, řekněme, kauza „Vezmete mě s sebou, nebo ne?“ Prezident Petr Pavel řekl, že summitu NATO v Ankaře se zúčastní, a tečka. Vláda řekla ne, Ústavní soud řekl ano. Co na celou tuto anabázi říkáš ty?
Ivan Hoffman: No, na okraj této kauzy mne napadlo, že dějiny píší outsideři, kteří se dostanou do funkce, na kterou nemají, a udělají něco zcela nečekaného, překvapivého a někdy rovnou osudového, protože nevědí, že se to nedělá. Může to být něco pozitivního, nebo naopak negativního, ale ten princip je stejný. Objeví se blbec, který provede něco zásadního, protože mu nikdo neřekl, že to nejde. No a svět už pak nikdy není stejný jako předtím, věci naberou jiný směr.
Martina: V návaznosti na to, co jsi právě řekl: Myslíš, že když se člověk stane prezidentem, tak si automaticky osvojí ten imperativ majestatis? Že opravdu uvěří tomu, že je vyvolený a že by mu ráno měli na Hradě hrát sbor z La clemenza di Tito na počest velkomyslného panovníka?
Ivan Hoffman: No, tak prezidenti si logicky o sobě hodně myslí, koneckonců jsou na známkách. Ti vzdělanější ovšem bývají seznámeni s ústavou a akceptují mantinely, ve kterých je jim dáno sehrát obřadnou, ceremoniální roli, a vystačí si splněním protokolu. To ale není případ současného prezidenta, který má na výklad ústavy své lidi – a ti mu namluvili, že si může dělat, co chce. No a namluvili mu to proto, že mu současně říkají, co má dělat. V parlamentním systému, který máme, se chová jako v prezidentském, respektive poloprezidentském, jaký byl za první republiky. Dnes je ovšem systém doopravdy parlamentní. To samozřejmě způsobuje procedurální konflikty s vládou.
Martina: Ale proč si myslíš, že Petru Pavlovi tak záleží zrovinka na účasti na summitu NATO? Vyhlížíš nějaké vyšší cíle? Anebo tam jede tak trochu jako obchodní zástupce zbrojařů?
Ivan Hoffman: No, tak těch důvodů bude víc. On jako lídr opozice má konflikt s vládou v popisu své opoziční práce, to je první věc. Pak to bude nostalgie – v NATO byl v minulosti šéfem, no a stará láska nerezaví. Pak je zde praktický důvod, proč by ho u jednání rádi viděli zbrojaři: summit v Ankaře bude řešit financování války s Ruskem prostřednictvím Ukrajinců, a jde o obrovský byznys. Zbrojaři chtějí, aby to „jejich“ prezident pohlídal. Postoj k válce je u prezidenta a u premiéra jiný. Vláda zdůrazňuje, že válku je potřeba ukončit, protože je nelidská. Prezident si myslí, že je třeba ji vést, a nejlépe vyhrát. To jsou úplně rozdílné postoje.
Martina: Když říkáš, jaký je tam rozkol mezi prezidentem a premiérem – celý ten spor takzvaně vyřešil Ústavní soud. Říká se, že prokletím dnešních dětí je, že jim plníme přání dříve, než si ho stačí opravdu přát. Myslíš, že podobné to bylo právě i v případě, kdy Ústavní soud splnil prezidentovi přání skoro dříve, než ho prezident stačil vyslovit?
Ivan Hoffman: Já pamatuji doby, kdy měl Ústavní soud prestiž. Bylo to dáno osobnostmi, jako byli Vojtěch Cepl či Pavel Holländer anebo Eliška Wagnerová. Prestiž Ústavního soudu utrpěla tím, že se zapletl s politikou. Respektovanou instituci poškodil Pavel Rychetský, a nyní její dobré jméno zcela zničil pan soudce Baxa. Úpadek justice je ale důsledkem úpadku politiky. Nekvalitní politici obsazují Ústavní soud právníky, kteří jsou spíše loajální k tomu, kdo je jmenuje, než že by oplývali mimořádnou erudicí. No, ale je to trend, který zřejmě většině dnešních juristů ve středním věku a mladších vrásky nedělá. Já bych řekl, že za Ústavní soud se stydí pouze právníci staří a starší – těm se z politického aktivismu a absence noblesy zvedá buďto adrenalin, nebo žaludek.
Martina: Já jsem, Ivane, slíbila, že prezidentská cestovka nebude jediná bizarní kauza uplynulého měsíce, a za další se vydám do Polska. Jednoho červnového dne polský prezident Nawrocki oznámil, že hodlá odebrat prezidentu Zelenskému nejvyšší polské státní vyznamenání, řád Bílého orla. Byla to reakce na to, že Zelenskyj přidělil speciálním dekretem jednotce ukrajinských speciálních sil přídomek „hrdinové Ukrajinské povstalecké armády“. Pro pochopení je nutno dodat, že nacionalisté z UPA se za druhé světové války podíleli na masakrech Poláků. A Volodymyr Zelenskyj nelenil, zabalil řád do balíku a poslal ho poštou do Varšavy. Zda si polský prezident musel jít balík vyzvednout na poštu, už agentury nedodávají. Co tato zpráva vyvolala v tobě?
Ivan Hoffman: No, tak to polsko-ukrajinské odebírání, respektive kolektivní vracení státních vyznamenání, je zcela výjimečná událost. Je to fraška, je to skandál, ale paradoxně to má i jednu pozitivní stránku: v tom zatuchlém politickém rybníku, kde se dnes vlastně už dělají jenom válečné kšefty, vypadla servisní elita z role, no a k nelibosti vojensko-průmyslového komplexu se dala na politiku. Polsko-ukrajinský konflikt má strašně jednoduchou, nicméně neřešitelnou zápletku. Ukrajinci se hlásí k nacistickým hrdinům, což pobuřuje Poláky, které ukrajinští hrdinové kdysi ve velkém a velmi vynalézavě vraždili. Kdyby Ukrajinci nechali toho starého nacistického džina v láhvi, jejich dnešní nacistické potomky by Poláci přehlédli vzhledem ke společné nenávisti vůči Rusům. Ukrajinci si ale nemohou pomoct, na své hrdlořezy nedají dopustit – a někoho jiného, komu by mohli stavět pomníky, zjevně nemají.
Martina: Volodymyr Zelenskyj se svým gestem nezůstal sám a jeho krok strhl lavinu vracení metálů mezi ukrajinskými politiky. Teď už se nabízí pouze otázka formou filmové hlášky: Komu tím prospějete? Komu? Má tento konflikt kategorii vítězů a poražených?
Ivan Hoffman: Svým způsobem vyhráli všichni. Anebo lépe: nikdo neprohrál. Odebráním polského metálu Zelenskému za to, že oslavuje vrahy Poláků, mohl konflikt skončit u ledu. Ukrajinci se ovšem urazili – polské metály hromadně vracejí dnešní ukrajinští politici i všichni bývalí ukrajinští prezidenti až na jednoho, který je v exilu. A je to proto, že ta banderovská košile je evropský kabát. Polský expremiér k tomu jízlivě poznamenal, že by Ukrajinci měli kromě metálů vrátit i tanky, které od Polska proti Rusům dostali. Polákům došlo, že když se dají nacistům a nacionalistům medaile, humanisty a demokraty to z nich prostě neudělá. Ukrajinci si zase Poláky vychutnali, když tyto vyhlášené rusofoby nařkli z rusomilství. A teď se dostávám k tomu, na co ses ptala – zřejmě také viděli ten správný film: „Komu prospějete tím, když se budete starat o nějaké statisíce Poláků, které jsme povraždili tak dávno, že už si na to ani nepamatujeme? Prospějete tím Putinovi.“ To je ta ukrajinská odpověď Polákům.
Martina: Pravdou je, že nadužívání vyznamenání znevažuje zásluhy vyznamenaných. Doufejme, že si to nevezmou za své i další vyznamenaní, protože třeba Francie proslula tím, že v Evropě nežije mnoho osob, které by nedostaly nějaké to francouzské vyznamenání – jde to do milionů. Myslíš, že tímto incidentem byla dovršena inflace státních vyznamenání?
Ivan Hoffman: Na tomto sporu se skutečně ukázalo, že udělování státních vyznamenání nevyzpytatelným cizincům v sobě skrývá riziko jejich potupného navracení. Kdyby se s řády šetřilo, nebylo by co vracet. Hodnota státních vyznamenání je relativní a spíše se, řekl bych, přeceňuje. A hrst medailí, které se právě do Polska vrátily z Ukrajiny, učinila z řádu Bílého orla – kdybych to měl takhle říct nepěkně – second hand. Ale vyčetl jsem si nedávno věc, kterou jsem nevěděl: náš Řád Tomáše Garrigua Masaryka se propůjčuje. Kdo zemře, musí ho vrátit. Takže vlastně jde také o medaile udělované z druhé ruky – a pak to není asi až taková tragédie, když to Poláci dostali zpátky.
Martina: V trochu jiném duchu, ale to mě zaujalo: myslíš si, že stát ta vyznamenání od pozůstalých vždycky dostane? Anebo že existuje něco jako exekuční výměr z důvodu nevrácení státního vyznamenání?
Ivan Hoffman: No, znám člověka, jehož rodina takto zesnulému jeho vyznamenání státu vrátila, ale tady můžeme jen spekulovat, co se děje, když laureát řád někam založí – třeba už má méně dobrou paměť a strčí ho do nějaké krabice od bot a pozůstalí ho nenajdou. Já bych řekl, že kdyby hrozila exekuce, pak je jistější neriskovat a metál raději odmítnout.
Martina: Tak to jsme trochu odbočili, a teď se vydáme do Spojených států. Spojené státy a Írán podepsaly 17. června letošního roku memorandum o okamžitém ukončení vojenských operací. Spojené státy ale v sobotu 27. června večer zaútočily na cíle v Íránu jako odpověď na zasažení tankerů v Hormuzském průlivu. Írán v odvetě bombardoval americké spojence Bahrajn a Kuvajt. Co tedy zbylo z příměří, Ivane?
Ivan Hoffman: Já bych začal tím, že to memorandum o příměří je samo o sobě pozitivní zpráva, je to důležitý krok. Zda se příměří bude dodržovat, je ale nejisté. Írán a USA si nevěří. Jsou to nepřátelé, a tak to i zůstane. Pozice Íránu je jasná: nemá šanci Ameriku porazit, ale umí se Americe ubránit. Nebudou zbytečně provokovat, ale taky si nenechají nic líbit. Pokud jde o USA – ale přesnější je asi říct, pokud jde o Trumpa – pozorujeme, jak se neúspěšný pokus o válečné vítězství mění na pokus o diplomatické vyjednání důstojné porážky. Trump hovoří o velkém vítězství, jeho kritici o americké kapitulaci. Poté, co se nepodaří válkou vydělat, tak vždy přichází diplomacie, aby alespoň minimalizovala prodělek – a přesně to se právě děje.
Martina: A jakou reakci podle tebe vyvolal ten americký úspěch–neúspěch v Íránu a v okolních zemích? Ty jsi před chvílí řekl „pokus o diplomatické vyjednání důstojné porážky“, to je velmi hezky řečeno, ale je tady ještě jakási druhá část toho, jak bude Amerika vnímána. Protože víme, že v autoritativních režimech, a notabene v muslimském světě, je velmi důležité takzvaně neztratit tvář.
Ivan Hoffman: No, tak Trump se přepočítal, celý svět viděl, jak si na Íránu vylámal zuby. A u chyb platí, že čím později si je chybující přizná, tím ho přijdou dráž. Spojené státy na Blízkém východě určitě ztrácejí vliv – přišly o respekt nepřátel, ale i o důvěru spojenců, to je to, na co se ptáš. Nejde z nich strach a negarantují bezpečnost. Vládci v Perském zálivu vidí, že jim Trump ničí byznys, no a od konfliktu s Íránem, který zpočátku podporovali ve víře, že je USA zbaví konkurenta, se teď distancují.
Trumpovo couvání z Íránu ovšem nelibě nese Izrael, který pokusy o mír sabotuje. Je to proto, že Američané a Izraelci neměli pro válku s Íránem stejné motivy. Já bych řekl, že Izrael vnímá Írán jako bezpečnostní hrozbu, a Spojené státy jako tučnou kořist. Netanjahu vede svatou válku, Trump vede loupežnou výpravu. Když se ukázalo, že z drancování íránské ropy nic nebude, Netanjahuovi hrozí, že na tu válku zůstane sám. To je na tom celém velmi důležitý motiv. No ale Netanjahuovi také hrozí, že kvůli válce prohraje volby, protože v průzkumech už má izraelská opozice i bez arabských stran většinu.
Martina: Máš pravdu v tom, že ta změna přístupu Donalda Trumpa k Íránu je zřetelná. Velmi zásadně změnil rétoriku a ustoupil od svých původních striktních požadavků. Zatímco dříve požadoval zničení íránského balistického programu, hrozil zničením elektráren a tím, že v blízké budoucnosti obsadí íránský ostrov Charg a zmocní se íránské ropné infrastruktury, najednou je ochoten ke zcela zásadním ústupkům. Co všechno jsi z této změny vyrozuměl ty? Jaké jsou příčiny?
Ivan Hoffman: No, tak změnily se okolnosti: vyčerpané zásoby munice, poničené vojenské základny – na to už jsou dneska satelitní fotky, to se tedy Íráncům fakt povedlo – a porouchané letadlové lodě. Hlavním důvodem, proč Donald Trump fakticky přistoupil na tvrdé íránské podmínky, je ale ekonomická realita. Spojeným státům dochází ropa. Zásoby jsou nejnižší od roku 1983 a brzy budou muset skončit s exportem. Výpadek ropy na trhu kvůli zablokovanému Hormuzskému průlivu zvýší ceny, no a na pumpách v Americe zdraží benzín. A tak se zdá, že si Trump v Perském zálivu vybojoval nepotřebnost. Ale může být hůř – může si vybojovat ostudu a prohrát ještě i doma s demokraty, protože ta válka s Íránem nemá v Americe většinovou podporu. Mimochodem, memorandum Hormuzský průliv pouze pootevřelo, takže Trumpovo nadšení z neomezeného přísunu ropy je předčasné – ropa směřuje do Asie namísto do amerických rafinerií v Mexickém zálivu. A bez nových dodávek těžké ropy čekají Spojené státy těžká rozhodnutí ohledně zásobování naftou pro provoz nákladních vozidel nebo leteckým palivem pro civilní a vojenská letadla. To jsou ty důsledky a to je ten důvod, proč ustupuje.
Martina: Ty důsledky ale budou asi mnohem rozsáhlejší, a nejenom ekonomické – politické, politologické, sociální. Jaké další změny to podle tebe přinese?
Ivan Hoffman: Určitě, to máš pravdu. Blízký východ směřuje k pokračování války diplomatickými prostředky. A není pravděpodobné, že si Američané v regionu udrží vojenskou a ekonomickou hegemonii – protože se jim nedá věřit poté, co diplomacii opustili coby nepotřebnou veteš. Garantem globalizovaného byznysu se dnes ve světě, a tudíž i na Blízkém východě, pomalu stává Čína. Je to solventní kupec, který má současně cokoliv výhodně na prodej. Garantem čehokoliv racionálního bude tedy spíše Čína – nemůže to být ani Evropa, protože Evropu teď vedou giganti, kteří na námitku, že jejich nápady popírají fyzikální zákony, odpovídají, že v takovém případě je třeba fyzikální zákony novelizovat.
Martina: Jedno takové popírání přírodních zákonů tady máme v praxi. Naši republiku čeká těžké období v tom smyslu, že bude muset volit mezi tím, zda se nechá na věčnost zaneřádit v našich podmínkách nevýkonnými větrnými elektrárnami, anebo se postaví – v tomto případě skutečně – bruselskému diktátu, který společně s Bruselem napsala minulá vláda. A my se budeme muset rozhodnout, zda opravdu sklidíme vše, co nám zasely. Současná vláda se snaží kormidlovat v divokých vodách, ale pracuje i s tím, že by musela vracet to, co minulá vláda projedla už včera – a to je vždy nepopulární. A tak jsme svědky tanečků s akceleračními zónami a podobně. Jak ovanuly větrníky tebe?
Ivan Hoffman: Trochu ovanuly. Tady u nás je taky takový obludný projekt. Potvrdilo se podezření, že důvodem stavby prokazatelně neekonomických, neekologických, zdraví nebezpečných a škaredých větrných elektráren je devět miliard z Bruselu. Peníze mají magickou přitažlivost – politik není schopen dotaci oželet, ani když je určena na něco zbytečného, anebo dokonce škodlivého. A ten komentář Filipa Turka k celému tomu divadlu je velice zvláštní. On akceptuje dotaci na něco, co nechce – říká, že pod nátlakem – ale s tím, že není jisté, zda se větrníky nakonec postaví. Jenže pokud se nepostaví, na co bude ta dotace? Hlavně je ale divné, proč o tom, co se u nás postaví či nepostaví, vůbec rozhoduje z Bruselu někdo, kdo tady nežije. To je to, na co bychom se měli ptát vždycky, stále znovu, opakovaně, dokola, hned na úvod.
Martina: No a ještě jsme si na to pořád asi dostatečně nezvykli – stejně jako si myslím, že by bylo velmi těžké zvykat si na větrné parky. Já bych jenom našim posluchačům připomenula, že ty větrníky se možná plánují i v jejich těsném sousedství a že bychom se o to měli zajímat asi všichni, protože mapa enkláv, kde by měly stát, je zdrcující – a stejně tak zdrcující je jejich velikost. Ty jsi zmínil, Ivane, že na Hané máte také nějaké větrníky.
Ivan Hoffman: Naplánované, naplánované – a budu jasně proti tomu.
Martina: Naplánované, ano. A naši občané si možná neuvědomují, že větrné elektrárny, které tady dosud máme, jsou vpravdě trpaslíci oproti těm, které se u nás chystají. Ty budou dosahovat velikosti pěti Nuselských mostů na sobě. Proč? No, protože nefouká, že jo. Jsem docela ráda, že je nenapadlo, že v kilometru by to foukalo ještě víc. A tak slibuji, že se této nelogičnosti, která by mohla skutečně navždy poznamenat ráz naší krajiny, budeme věnovat v celé sérii rozhovorů. Tak, tolik slib, že my ve větrnících budeme pokračovat a neustaneme.
Ivan Hoffman: Martino, já bych k tomu ale řekl, že se množí případy, kdy se lidé developerům už brání, což je projevem vzniku autentické občanské společnosti. Uvidíme, zda bude silnější než ta oficiální občanská společnost, kterou si platí Brusel různými neziskovkami, aby se jako by v zájmu občanů domáhala po EU něčeho, co chce prosadit Brusel – ale chce, aby to vypadalo, že občanům jenom posloužil.
Martina: To je nadějeplná poznámka.
Ivan Hoffman: Ano, občanskou společnost potřebujeme, ale tu skutečnou.
Martina: Ano, pojďme tvořit občanskou společnost. Ivane, když tě tak poslouchám, slyším tvé názory a slyším, jak ses ke spoustě názorů opravdu prožil svým pestrým životem, musím říct, že ty klameš svou minulostí. Disident – říkám to vždy v úvodu. Rádio Svobodná Evropa. A přesto mi něco říká, že když ČT stávkovala, tak bys tam nebyl, ani kdybys bydlel v Praze. Co se podle tebe stalo s médii, která jsi znal, měl rád a považoval jsi svého času za čest v nich pracovat?
Ivan Hoffman: No, tak v posledních desetiletích se funkce médií významně změnila. Probíhá to jako vaření žáby – člověk si to neuvědomuje, všechno jde pomalu. Ambicí médií už dnes vlastně není informovat, nýbrž bavit a vychovávat. Média hlavního proudu rezignovala pod drobnohledem politiků a pod jejich vlivem na serióznost, objektivitu a nestrannost. Především ale zvolila stranu. Veřejnoprávní média jsou loajální k těm, kteří jsou loajální k Bruselu a také k NATO. Takže mainstream je na straně války. No a je logické, že ve sporu s vládou o způsob financování budou mít tato probruselská média – probruselská televize s probruselským rozhlasem – ten Brusel na své straně. A ten kvůli nezávislosti svých mediálních chapadel jistě pohrozí nějakou sankcí či odebráním nějaké dotace. Takže jsem ti neřekl jen to, co se stalo, ale i co se stane.
Martina: Prosím tě, a máš nějakou vysvětlivku pro to, že to občané zhusta nevidí? Protože jsou věci, které jsou jaksi pod povrchem – ale tato je naprosto zjevná.
Ivan Hoffman: Já tomu úplně přesně nerozumím, ale mohu ti to vysvětlit jedině tím, že sám se na tu televizi už dlouhou dobu nedívám, beru informace odjinud. Takže informaci o tom, jak se chová televize, znám z druhé ruky – asi nejsem kompetentní popisovat jednotlivé pořady. Ale ten trend, ten infotainment, kombinování zpravodajství se zábavou tak, aby to prostě bylo atraktivní, aby to lidi bavilo, ne aby se něco dozvěděli – to je globální trend. Dorazil k nám, bohužel jsme se toho nevyvarovali. Začali s tím v Americe, no a zaneřádili tím globálně celou planetu a my jsme na tom dneska úplně stejně. To je hlavní problém. Kdysi měli novináři ambici říct lidem zprávu. Dneska je chtějí vychovat a pobavit.
Martina: No, musím říct, že už ti podobné otázky nebudu klást, abys náhodou nezískal dojem, že se na tu televizi musíš dívat.
Ivan Hoffman: No, jasně.
Martina: My se teď znovu a znovu bavíme o různých druzích ovlivňování naší vnitropolitické situace ze strany Evropské unie. Máme ale i tendenci se za ni schovávat – schovávat za ni naši vlastní neschopnost a vymlouvat se, že za to můžou v Bruselu. Schováváme za ni mnohdy možná naši liknavost, anebo to, že jsme rádi tak trochu přizdi. Myslíš, že můžeme na unii svést i ono nedávné neústavní jednání Ústavního soudu ve věci Petra Pavla?
Ivan Hoffman: No, tak já si myslím, že hlavní důvod, proč vláda respektovala ten absurdní domácí úkol Ústavního soudu ve sporu s prezidentem, byl rovněž strach z Bruselu. Náš prezident je prodlouženou rukou federalistů, kterým se oškliví emancipované národní státy – berou je jako brzdu, překážku nějakého společného slavného vítězství. A především jim vadí národní státy na východní periferii.
Kdyby byla vláda ošklivá na prezidenta a na jeho Ústavní soud, byl by to patrně důvod pro škrtnutí nějaké dotace, a to nejspíše s odůvodněním, že utrpěl právní stát. To EU ráda říká – je to prostě taková floskule, která jednoduše není k diskusi, ta je jenom k akceptování. Kam se člověk podívá, všude vidíme dlouhé prsty Bruselu, který členským státům nezajišťuje servis, nýbrž nad nimi vykonává dozor. Důsledkem je strach z Bruselu, anebo podlézání Bruselu.
Ještě nedávno se Evropské unii dobromyslně vyčítal deficit demokracie – s tím, že ho snad tedy nějak odstraní a začne být demokratická. Dnes už se kritici vyjadřují o jejích totalitních manýrách, to je prostě posun. No ale každá akce vyvolá protireakci. Evropská unie se ze společenství stává slepencem, jehož autorita se vynucuje silou a funguje jenom setrvačně. Bez invence, bez poslání, bez radosti z dobrého díla, bez naděje na dobrou budoucnost. Je to prostě umírající projekt.
Martina: Říkáš, že Evropská unie je umírající projekt – to ve mně vyvolalo otázku nad jiným projektem. Je to otázka spíše nadčasová, než aby se vztahovala jen k uplynulému červnu, ale rozhovory s mými hosty o Evropě často končí zamyšlením nad tím, jakou roli ještě hraje, anebo může hrát V4. A názory se různí. Dosud bylo markantní, že největším rebelem bylo Orbánovo Maďarsko. Poměry se ale mění a mnozí geopolitici a politici by si na V4 už nevsadili. Máš v tomto případě optimističtější postřeh?
Ivan Hoffman: No, tak možná doba nazrála k tomu, aby se proti Bruselu zvedla nějaká vnitřní rebelie. Premiéři Visegrádské čtyřky, kteří se nedávno setkali v Budapešti, se tváří, že něco vymyslí – mají hodně společných zájmů a stojí za to nehádat se mezi sebou. Visegrádské čtyřce ještě do konce června předsedá Maďarsko, které díky Viktoru Orbánovi dlouhá léta platilo za hlavního unijního potížistu. Když se konečně Brusel dočkal v Maďarsku svého premiéra, kterého vydatně podporoval, mělo to logicky být ke škodě Visegrádu, který je vlastně kolektivním potížistou – už jenom tím, že je to silný blok sjednocující středoevropskou periferii.
No ale je to paradox: tento Péter Magyar, podivuhodná postava, místo aby Visegrádu pustil žilou, tak mu vlil krev do žil. A na tom setkání premiérů mu k tomu údajně stačila jedna hodina. Vliv tohoto bloku na unijní politiku bude určitě souviset s tím, jaké pitomosti a jak násilně budou prosazovat členové evropského jádra, tedy Německo, Francie, Itálie a země Beneluxu. Spory se povedou o migrační politiku, energetiku, zemědělství, o válčení – ale oblastí, ve kterých je Unie nejednotná, je samozřejmě víc.
Visegrádská skupina je sdružení neformální. Nikdy nebyla a nebude jednotná ve všem, taková je její historie. Nedá se od ní čekat ostrá konfrontace s Bruselem. Určitě ale bude natolik silná, aby si vynutila diskuzi tam, kde by se jednotlivě Brusel s Maďarskem, Slovenskem anebo s námi nebavil – protože my jsme úplně pod rozlišovací schopností takového Německa či Francie.
No a diskuze nemusí vést jenom k tomu, že se najde dobré řešení. Diskuze může také ukázat, že z nějakého důvodu je domluva nemožná – například proto, že se s fanatiky na ničem rozumném nedá domluvit. A Brusel, to je notorický fanatik. V zemích V4 je snad ještě šance podržet si rozum a nenechat se fanatizovat. Ale říkám snad – my už jsme Bruselem hodně postižení a vlastně ani nevím, jestli se to dá léčit.
Martina: Tak já doufám, že se na to najde nějaká účinná medicína. A jsem ráda, že ses pokusil zakončit naše ohlédnutí optimisticky. Ale přeci jen bych ještě zařadila naše obligátní zvířátko na konec, protože v něčem jsme se přece jenom mainstreamem inspirovali. Přesto, že jaro je obdobím mláďat, najít veselé zvířátko, které by nás vytáhlo z prakticky depresivního června, nebylo snadné. Naštěstí naši rubriku zachránil bílý kačer v zeleném dresu mexické reprezentace, který za jedinou noc získal miliony shlédnutí. Našim posluchačům musím říct, že kačer Merlin původně neaspiroval na tak vysoký post marketingového projektu, ale pouze doprovázel rodinu při prodeji balené vody a limonád v centru města, na Alameda Central. Ale když ho navlékli do reprezentačního dresu a ponožek, muselo to naši vyspělou a vzdělanou společnost prostě ovlivnit a změnit. Tak po této dlouhé otázce a seznámení s Merlinem už zbývá jen se zeptat: pohlédl sis s kačerem také do očí a porozuměli jste si?
Ivan Hoffman: Na tom je pěkné, že on chodil nejprve s tou rodinou na vodítku, ale pak už se to naučil, takže teď chodí sám. A na tom videu skutečně kolem chodí lidé a on si mezi nimi tak vykračuje. Já bych řekl, že je to hezký fotbalový příběh. Tento kačer se nejen ve správnou chvíli objevil na správném místě, ale také ve správném dresu – tehdy mexickém. Vykračoval si sebevědomě. A napadlo mne, že když už nemáme komu na fotbalovém mistrovství fandit, mohli bychom se přidat ke kačerovi Merlinovi a fandit s ním Mexičanům.
Martina: Slyšela jsem tam správně drobný osten, Ivane?
Ivan Hoffman: Drobný osten… No, já nechci mluvit o našich fotbalistech, protože ti sami vědí, co provedli. Nebudeme jim sypat sůl do ran.
Martina: Ano. A prostě každý fotbalista si musí uvědomit, jak je důležité mít svého kačera.
Ivan Hoffman: Ano, svého maskota.
Martina: Ivane, já ti velmi děkuji za péči, se kterou ses věnoval událostem, které nás a svět potkaly v červnu roku 2026, a budu se těšit na tvé břitké hodnocení zase příště.
Ivan Hoffman: Také se těším, Martino, a pozdravuji naše posluchače. Děkuji jim za jejich velkou trpělivost a přízeň.
Martina: Děkujeme a společně přejeme hezké prázdniny.
Všechny příspěvky s Ivan Hoffman
Diskuze: