Zážitková civilizace si neumí nic odepřít pro vyšší cíle, proto se rozpadají rodiny

Martina Kociánová: Když vyprávíš o tom, jak trošku gándhíovsky, nenásilím a nerozdmýcháváním věčných ohňů, chceš působit na svět kolem sebe, tak přemýšlím, čím to vlastně je, že se pořád točí mnoho pohádek, které ale nejsou chlácholivé. A protože highlightem jsou mimo jiné i pohádky, dokážeš sám rozkrýt, čím to je, že nám ty tvoje pohádky něco vrátily? Něco, co hledáme. Pohádky obvykle končí dobře, obvykle v nich vítězí dobro nad zlem, ale přesto – čím více pohádek se točí, tím více jich končí ve stoupě. Co má pohádka mít, aby nám ulevila?

Jiří Strach: Kdybych měl přesný recept, jak udělat takovouhle pohádku, která – přesně jak to pojmenováváš o pocitech a dojmech – kdybych měl recept, tak by to byl možná dražší recept než utajovaný recept na výrobu Becherovky. Ale víš co, k žánru pohádky musíš přistupovat s neuvěřitelnou pokorou, musíš vidět věci, které tady byly natočeny před tebou po mnoho desítek let, musíš vidět, proč se staly klasikou. Toto je potřeba nějakým způsobem rozpoznat.

Takže když se podíváme na Anděla Páně, tak skutečně máš pocit, jako by byly natočeny někdy v sedmdesátých nebo osmdesátých letech, protože do této tradice jsem se chtěl přiblížit nebo přimknout. Mladší kolegové, když jdou dneska do žánru pohádek, tak v touze dělat věci moderně a jinak, a překonávat, a progresivně, začnou tento žánr posunovat do fantasy, začnou do toho přidávat věci typu gender, tu do toho…

Martina Kociánová: Princezna mluví jako dlaždič.

Jiří Strach: Princezna mluví jako dlaždič, nebo je princezna feministická. A to stojí v úplně přímém rozporu k tomu, co pohádka je. My přece pracujeme s žánrem pohádek, které dříve – než byly zapsány Boženou Němcovou a Erbenem – byly vyprávěny, byly předávány. A sami přece víme, že budeme vyprávět jenom ty příběhy, které jsou dobré, které nás budou dojímat, nebo nás budou nějakým způsobem motivovat. Takže na tohle se bohužel v dnešní době hodně zapomíná, a proto pohádky dopadají ne úplně valně.

Stárnout do podoby smějícího se blázna znamená získat nadhled a přestat kupovat noviny kvůli recenzím

Martina Kociánová: Když se podívám na slova Rudyarda Kiplinga, tak on říká: „Naučte se radovat z věcí prostých a žít zvesela bez hořké pachuti. Odpuštění nás oprostí od zla. Přejme lásku všem lidem pod sluncem.“ To jsou tak jednoduché věci, a přesto je to nejtěžší, a někdy na to opravdu jeden lidský život nestačí. Jsi čím dál tím veselejší, nebo melancholický? Protože když stárneme, tak v některých mužských iniciacích je, že by muži měli stárnout do podoby smějícího se blázna.

Jiří Strach: Takhle sám sebe úplně přesně pojmenovat neumím. To by tady musela sedět třeba moje Magdalena, která by definovala, co jsem vlastně zač. Ale je pravda, že jak stárnu, tak mi jistý rozměr nadhledu naštěstí přibývá. To, čím jsem se trápil, když mi bylo třicet nebo dvacet, když jsem natočil film, a už druhý den v šest ráno jsem byl v trafice a skupoval všechny noviny, abych si přečetl všechny recenze, jak na to reaguje odborná veřejnost – tak to už je mi dneska skutečně volné.

Maximálně si přečtu Mirku Spáčilovou, Janu Podskalskou a Věru Míškovou, a tím jsme skončili, protože ony jsou ještě nositelky byvší kvalitní recenze. A jiní, jako Honza Foll – ti už bohužel umřeli. A mladá generace recenzentů už v sobě nemá řemeslo. Notabene se mi také bohužel děje to, že oni kolikrát nerecenzují film, ale recenzují mě jako člověka, jakože co jsem to za odporného katolického, konzervativního pravicového, který vůbec nechápe svět, míjí se s dobou, promeškává své historické příležitosti a historicky se znemožňuje.

Tak toto už pro mě není recenze, ale je to flusanec, se kterým vůbec, ale vůbec nemám ani čas, ani chuť se zdržovat jeho čtením. Ale netrápí mě, že někdo takhle o mě píše. Člověk se tomu nesměje nahlas. Smějící se blázen? Já bych spíš řekl, že potutelně se pod vousy usmívající, kdy monalisovské koutky jdou nahoru – tak to mě baví.

A samozřejmě, obzvlášť, prošli jsme si adventním čekáním, v mém případě probdělými nocemi, kdy si do sluchátek pouštím roráty – krásný Gregorian rorate caeli desuper, a člověk si tak medituje, noci jsou dlouhé, tma je dlouhá, červené víno otevřené, svíce dohořívá, samozřejmě je člověk v ten moment melancholik. Ale snažím se udržet v nějaké vyváženosti, aby člověk příliš neupadl ani do jednoho, ani do druhého.

Jestli se Anděl Páně bude hrát na Štědrý večer v roce 2225, pak teprve můžete hovořit o umění

Martina Kociánová: Ty jsi vzpomínal otce Špidlíka, který s tebou definoval, nebo pro tebe definoval krásu. Bavili jsme se o lásce a o tom, jakým způsobem ty přistupuješ k pojmu „umění“. To je další velké slovo, velký pojem.

Jiří Strach: Ty, Martino, já to slovo moc nemám rád. A rozhodně ho nemám rád v mém případě, a když už mi tam náhodou omylem vklouzne, tak se hned opravím: „Pardon, ne umělec, ale chtěl jsem říct tvůrce,“ nebo „ne tvůrce, ale filmový řemeslník,“ nebo něco takového. Protože já se nepovažuji za umělce. A jestli umělcem jsem, nebo nejsem – což dneska nedokážu posoudit ani já, ani nikdo z lidí, podle mého názoru…

Martina Kociánová: To ukáže čas.

Jiří Strach: Přesně. To se vyjeví tak sto, dvě stě let po mé smrti. Jestli se Anděl Páně bude hrát na Štědrý večer v České televizi, bude-li ještě Česká televize, a ta by u nás mohla přežít…

Martina Kociánová: Bude-li ještě televize.

Jiří Strach: Tak jestli se v roce 2225 na Štědrý večer v České televizi bude hrát Anděl Páně, a jestli moje práce přežije, tak pak o mně asi můžete hovořit jako o umělci. Protože jestli se to přenese přes staletí, jestli filmy – a to může být třeba Máma – jestli Máma bude promlouvat skutečně i do generací a do epoch, které budou diametrálně odlišné od té naší, tak pak ano, protože tím bude asi vyjeveno, teprve tehdy, že to v sobě nese nějakou fundamentální, základní a naprosto elementární lidskost, která tady je a bude, co je svět světem.

Proč se pořád hrají Romeo a Julie? Protože láska těch mladých, která je ještě notabene zakázaná, po které tak touží, a dopadne to strašně – to prostě bude dojímat nás, a dojímalo to naše babičky. Shakespeare bude dojímat stoprocentně i v roce 2225, na to se můžeme spolehnout.

Martina Kociánová: „Však srdce navždy jímat bude znova, žal Juliin a bolest Romeova.“

Jiří Strach: Tam můžeme stoprocentně říct, že ano, Shakespeare – nebo byl-li to jeden, nebo další autoři – tak to je tedy skutečně umělecké dílo. Můžeme to říct o Michelangelovi, protože i po staletích, když přijdeme do Sixtinské kaple, zdvihneme oči a koukáme nahoru, tak nejsme schopni pochopit, jak vůbec něco takového mohlo vzniknout. Tak ano, toto je umění. Takže tam sám sebe neřadím, sám o sobě říkám, že jsem řemeslník, a jestli toto jednou bude shledáno jako že to má ještě nějaký vyšší rozměr, tak fajn, ale já už se to nedozvím.

Jsme neduchovní, banální a technokratičtí – tato doba je vyprázdněná a nemá co připomínat

Martina Kociánová: No, já ti mohu říct, že jestli se v roce 2225 bude dávat o Vánocích Anděl Páně na České televizi, tak já se budu dívat.

Jiří Strach: A zaplatíš si koncesionářské poplatky, které už budou x-krát zvýšené do té doby.

Martina Kociánová: Když jsi tak krásně vzpomenul Sixtinskou kapli, vzpomenul jsi Monu Lisu, tak jak vidíš – jakožto člověk, který má obrovskou fantazii a dokáže vidět v obrazech – současný svět? Kdybys ho měl vidět v obraze, bude to Michelangelo, bude to Rafael, nebo to bude Hieronymus Bosch?

Jiří Strach: Ty, Martino, já vlastně tu naši současnost nemám příliš rád. Mám pocit, že jsme neduchovní. Mám pocit, že jsme příliš banální, že jsme příliš technokratičtí, že jsme příliš materialističtí. A tím, že tato doba je vyprázdněná a nemá obsah, tak si ji podle mého názoru za pár století nikdo ani moc připomínat nebude – protože není co připomínat.

Je tady jenom pár momentů, které asi stoprocentně přežijí do dalších staletí, a jedním z nich je taková úplná blbost – nebo blbost – krásná věc, která se teď staví v katedrále, a to jsou nové svatovítské varhany, kterým já říkám Dukovy varhany, protože pan kardinál měl na jejich stavbě velikou zásluhu. My jsme tento nástroj už měli šanci slyšet, protože když spouštěli rakev s kardinálem do hrobky, tak se poprvé veřejně rozezněly. A bylo to naprosto dechberoucí. Můj velmi dobrý přítel Toníček Randa napsal, že to bylo, jako když se otevře nebe. Tak varhany tady po nás zůstanou. „Ale není to málo, Antone Pavloviči?“

Martina Kociánová: Tři sestry.

Jiří Strach: Když se podíváš do architektury, stavby, které vznikají – my tady teď sedíme v nějaké šílené kancelářské novostavbě. Má to nějakou estetickou hodnotu? Díváme se na ten dům, a přijde nám už teď krásný? Nepřijde. Jistě, je funkční, ale že by byl bůhvíjak krásný, to není. Tak jestli my ho teď neshledáváme krásným, tak jak ho mají shledávat příští, budoucí generace? Víš, jak to myslím?

Martina Kociánová: Já ti naprosto rozumím, a jen se kojím nadějí, že takhle asi svou současnost vždycky vnímali všichni. Jestli si vzpomínáš na film Woodyho Allena Půlnoc v Paříži, kdy se vždycky o půlnoci hlavní hrdina propadne do doby, kterou adoruje, kterou miluje, ve které žijí jeho nejoblíbenější autoři, a poslouchá, jak oni jsou nešťastní, že žijí v úplně vyprázdněné době a chtějí se propadnout do Belle Époque, kde žily jejich vzory. Tak v tom se kojím nadějí, že se možná tato věc opakuje. A že právě kvůli těmto otázkám musíme dělat všechno pro to, aby tato doba nebyla vyprázdněná, aby získala svůj obsah.

Jiří Strach: Ale možná máš pravdu. Možná jsem na naši dobu, na naši epochu řekněme krutopřísný, a že kdyby člověk žil v jiné době, tak ji bude považovat za stejně vyprázdněnou. Ale přesto ve své tvorbě, pakliže mohu, si vždycky radši uteču do dobovky, vlastně málokdy točím současnost.

Ano, detektivka se odehrává v současnosti, hledáme vraha, ale to je přece křížovka, to je pátrání – hra s divákem – kdo je vrah. Ale to přece není výpověď o době. Všechny filmy a scénáře, které kolem nás vznikají a mají ambici vypovídat o naší současnosti, mě nikdy nebavily. Když mi takový scénář přišel pod ruku, tak jsem si říkal: „O čem to je? Mě to nebaví.“ Takže jsem se radši vždycky utekl k dobovce. I Máma je dobovka, Osmy, to je také dobovka, Operace Silver A.

Takže mám pocit, že příběh, když ho vyjevíš v jiné době, tak ti ukáže svou všeplatnost. Může-li se odehrávat v jiné době a něco nám říká, něco nám z jiné doby sděluje nám dnes, tak se tím ukazuje, že se vlastně může stát v jakékoli době, že má jistou univerzalitu.

Martina Kociánová: A my už máme odstup.

Jiří Strach: Tak proto mě dobovky baví víc než současnost.

Dřív byli lidé nuceni si něco odepřít pro vyšší cíle, dnes při první hádce jdeme vyplňovat rozvodové papíry

Martina Kociánová: Nejhorší na tom je, že já ti oponuji, protože ti oponovat musím. Ale abychom do toho vlili optimismus, aby naši posluchači nebyli za dlouhých zimních svátečních večerů smutní – byť možná se pak skrze smutek rodí touha po životě: Já jsem měla nedávno setkání, diskusní večer, a tématem byla „opuštění“, „opuštěnost“, a to z různých úhlů pohledu všech těch lidí. A pravdou je, že já jsem mluvila o tom, že třeba mí rodiče se cítí už v této době cizí. A nejhorší na tom je, že já se v ní cítím cizí taky, a říkám si: „Ale já na to mám ještě třeba třicet let čas. Ale přesto je svět vzdalující se.“ Tak si pojďme říct, co s tím?

Jiří Strach: Ale já se tak cítím odmala, že jsem cizí.

Martina Kociánová: Tak ty máš ještě náskok.

Jiří Strach: Ale já mám vlastně jakýsi ideál někde v dobách mojí babičky, možná z konce císařství a začátku první republiky, kdy mám pocit, k sobě byli lidé uctivější, zdravili se, uměli si odpovědět. Samozřejmě, že taky měli určitě hádky, taky měli konflikty a taky měli různá nedorozumění, ale mám pocit, že byli dobou tlačeni mnohem víc k sobě, ke smíru.

Dobře, my dneska máme svobodu, všechno můžeme, tak se můžeme i rozvádět, a všichni za první hádku, za první slovíčko už jdou vyplňovat rozvodové papíry.

Martina Kociánová: A jde to ještě dál. Oni se radši ani nevezmou.

Jiří Strach: Nebo se radši ani nevezmou, aby se nemuseli rozvést. Ale dřív na ně přeci jenom komunita vytvářela tlak. Já si vzpomínám, jak babička, narozená skutečně v roce 1909, zemřela v roce 1985, tak ta, když si o někom povídaly tetky, tak říkaly: „To je ta rozvedená,“ a mělo to v sobě vždycky přídech stigmatu, cejchu. A logicky se všechny snažily – když chlap přišel nalitej z hospody, nebo byl na ně hrubej – o to, aby to nějak zkusily vydržet. To mě za to, co jsem teď právě řekl, všechny feministky rozsekaj.

Ale vždyť to bylo i na druhou stranu. I muž měl taky nějaké svoje – to taky nebylo tak, že potká první blondýnu a hned se jde rozvádět jenom proto, aby si něco užil. My jsme dneska zážitková civilizace, Carpe Diem – odnést si tady z toho co nejvíc, nahamtat to k sobě, procestovat svět, ještě si koupit tohle, ještě si užít tamhleto. Jsme zážitková civilizace. Ale mám pocit, že tehdy byli nuceni – i vírou, ale i společností, komunitou – si umět od držky odtrhnout, prostě si umět něco odepřít pro nějaké vyšší cíle.

Martina Kociánová: A asi by nám to sociologové vysvětlili tak, že to bylo mimo jiné kvůli tomu, že neexistoval sociální systém, takže na sobě byli závislí.

Jiří Strach: Ale jistě. Oni nám dneska umí vysvětlit úplně všechno. To je na tom, co přijde, geniální.

Slovo liberalismus dnes neexistuje, používá se jako maska pro nový socík a progresivismus

Martina Kociánová: A mně se na tom asi nejvíc líbí příměr, že odborníkem na chudobu není sociolog, ale chudý člověk. Možná že si to idealizujeme, ale ty jsi použil jedno důležité slůvko, a to bychom si možná měli do toho nového roku nést, a je to věc, která se opravdu vytrácí, a je to „úcta“. A měli bychom hledat, co všechno v sobě tento pojem obnáší, a k čemu všemu bychom ji měli, nebo mohli, cítit.

Jiří Strach: Zmínili jsme to tady. Přece minimálně úcta k jinému názoru.

Martina Kociánová: Úcta k jinému člověku.

Jiří Strach: K jinému člověku, k jinému náboženství. Mně to přijde jako elementární, a mám pocit, že jsme to uměli. Já sám sebe vnímám jako byvšího liberála. Do konzervativní strany jsem byl vlastně donucen, protože ten byvší liberál už dneska neexistuje. Dneska je toto slovo používáno pro nový socík.

Martina Kociánová: Pro progresivismus, woke.

Jiří Strach: Progresivismus, to je maska, protože to lépe zní. Ale mít toleranci k jinému názoru, k jinému člověku…? A proč, když jsme to uměli, nebo mám pocit, že už to ve společnosti bylo, tak proč to dnes neumíme? Proč se ztrácí respekt?

Martina Kociánová: Jak si na to odpovídáš?

Jiří Strach: Nevím. Já si skutečně myslím, že jsme tak zahlceni tím… A ano, samozřejmě, že mě někdo může vzít za slovo, že naše doba je taková, že po nás nic nezbude. Ale samozřejmě zbyde tady spousta objevů, vynálezů. Jenom to, jak obrovsky se za posledních 30 let posunulo zdravotnictví, co se všechno vytvořilo za přístroje – ale to je pořád v matérii. A mně tam chybí ten duchovní prostě přesah věcí.

A tím, že jsme tak obklopeni matérií, a tak jsme pohlceni obdivem k sobě samým – co všechno jsme dokázali vynalézt, na kolik Marsů jsme byli schopní doletět, kolik měsíců jsme obletěli, jak už je Voyager daleko, a nevím co všechno – tak máme pocit, že jsme dokonalí. Ale vlastně tu duchovní dokonalost…

Martina Kociánová: Lidství.

Jiří Strach: Lidství, to v nás, to tím ztrácíme, protože jsme vkoukáni do našich pokroků. Tak by to asi řekl Václav Klaus – vkoukáni do našich pokroků…

Přál bych nám všem špetku zklidnění, svornosti a odpouštění – a ať neztrácíme humor

Martina Kociánová: My jsme to tedy dnes načechrali. Jiří, přání do Nového roku – rok 2026. Já tady vždy na konci starého roku velice ráda cituji přání historiků, kteří si přejí do nového roku, aby nový rok nebyl historický. To bychom si asi přáli. Ale jaké je tvoje přání? Tvé osobní, a možná jedno, řekněme, celospolečenské?

Jiří Strach: Mé osobní je – protože bude rok 2026, tak mám zatím poměrně prázdný diář – moje velké přání je, aby diář zůstal takhle prázdný, protože po pracovním masakru, který jsem předváděl posledních sedm, osm let, si myslím, že bych si zasloužil drobet…

Martina Kociánová: Ztišení.

Jiří Strach: Drobet odpočinku, aby si člověk stihl dočíst knížky a dopřemýšlet věci, dohodnotit. Možná příští rok, až si odpočnu, tak nebudu tak pesimistický, jako jsem letos.

Martina Kociánová: Já si to vyzkouším kolem prosince.

Jiří Strach: A přání směrem do společnosti? Já jsem na ně velmi, velmi opatrný, protože obzvlášť ta novoroční zavánějí velkým patosem. Ale opravdu bych nám všem přál drobet zklidnění do společnosti. A zklidnění může přijít, podle mého názoru, ne tak, že jeden v barikádě prorazí toho druhého, a ten zase zvítězí větším počtem granátů nad druhým zákopem, a tak dále. Takhle se prostě nevyhrává. Nevyhrává se šlapáním po mrtvolách, nevyhrává se porážkou druhého, ale podle mne se skutečně vyhrává svorností, odpouštěním, o kterém jsme tady mluvili, a tolerancí.

Tak když si v sobě každý z tohoto najdeme špetku a přineseme si to do toho roku 2026, tak o tu špetku dokážeme náš svět udělat lepším a radostnějším. A ještě jedna důležitá věc: Ať neztrácíme humor. To je věc, která se strašně ničí korektností, kdy už si nesmíme dělat legraci z toho, už si nesmíme dělat legraci z tamtoho, a najednou vlastně zjišťujeme, že už si ani sami ze sebe neumíme udělat legraci.

Martina Kociánová: A my jsme dnes nebyli velcí vtipálci. Ale to není nutné. Není nutné mít vždy takzvanou řachandu.

Jiří Strach: Ale, Martinko, my legrace umíme. Stačí, když se posluchači Kupředu do minulosti zajdou podívat na nějakou naši besedu s publikem.

Martina Kociánová: Jiří, děkuji ti. Špetka tvého přání by byla velký krok. A humor, ten si myslím podržíme. Protože myslím, že správný přístup k humoru zní: Z čeho si nemohu dělat legraci, to nemohu brát vážně.

Jiří Strach: Takže abychom teď malinko parafrázovali Armstronga: jen malá špetka humoru, ale velký skok pro lidstvo.

Martina Kociánová: Šťastný Nový rok ti přeji. A děkuji moc za všechno. Děkuji za filmy, za poezii, za návštěvu i za tvá slova.

Jiří Strach: Požehnaný Nový rok tobě, Martinko, a všem posluchačům.

Celý rozhovor s režisérem Jiřím Strachem, ve kterém jsme mluvili o přípravě třetího dílu Anděla Páně, o jeho filmech Máma a Lajf, o tom, proč odmítá konfliktní novinařinu a jak chce „pohazovat zrníčka na úrodnou půdu“, o hodnotách, které musí mít duchovní rozměr, ale také o tom, co má mít pohádka, aby nám ulevila, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme za to, že nám pomáháte udržet prostor pro klidnou argumentaci a hloubku v rozbouřené době.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.