Zpět
Text
Přehrát
Všechny příspěvky s Andrej Šumbera
Bankovní sejf urychlil zhoubnou destrukci relikviáře sv. Maura, ten přežil staletí válek
„Před čtyřiceti lety, v roce 1985, ustrnuli kriminalisté i kastelán hradu Bečov v němém úžasu, když po vypáčení prken hradní gotické kaple na ně zasvítily zlaté plochy stříšky relikviáře a třpyt drahokamů a věžiček s horskými křišťály. Ty vyčnívaly z nejspíše narychlo zbudovaného úkrytu. Vzhledem k mimořádné hodnotě se vžilo pojmenování nález století.“
To se píše v knize, která právě vyšla, aby oslavila tento mimořádný skvost, od jehož nálezu uplynuly přesně čtyři desítky let. Výjimečný klenot doprovází vysloveně detektivní příběh, kdy se kriminalistům podařilo odhalit, kde je ukryt těsně před tím, než by o něj Československo bývalo přišlo. Po sedmi letech čekání se pak Maur dočkal péče.
Následovalo dlouhých jedenáct let, kdy na něm pracovali restaurátoři, aby mu vrátili jeho velkolepost. To jediné je jisté. Jinak je vše kolem této mimořádné památky dodnes zahaleno závojem tajemství.
My jsme si už tady v pořadu Rada starších povídali o relikviáři v minulých letech, ale protože má letos ono výročí, kdy ho znovu spatřily lidské oči, jsem moc ráda, že si mohu o této výjimečné kráse popovídat s restaurátorem, který byl coby učedník na samotném začátku objevu, a nakonec tuto práci po jedenácti letech, už coby mistr svého řemesla, dokončil. K letošnímu výročí také dokončil velkou výpravnou knihu Relikviář svatého Maura. Andrej Šumbera je mým dnešním hostem.
Martina: Andreji, já jsem použila tvůj obrat z knihy, že „vše je zahaleno závojem tajemství“. Když bys to měl jen tak vyjmenovat – jaká všechna tajemství jsou za relikviářem svatého Maura?
Andrej Šumbera: Ono to není jenom v jeho historii, kdy se nalézá v Čechách, ale v celé jeho historii. Je to mimořádný předmět, který byl pojat trochu jinak než jiné významné relikviáře. Třeba jeho ikonografie nebo i plastické ztvárnění sošek a reliéfů – to je zcela výjimečné.
Já rád na přednáškách ukazuji velké detaily fotografií, aby lidé viděli, jak krásné jsou portréty apoštolů a dalších sošek a reliéfů, čímž je to výjimečné oproti jiným relikviářům, kde mají spíše strnulé pohledy. Ale to je jenom jedna ze záhad – jak tento relikviář vznikl a čím byl benediktinský klášter jinačí.
Pak je další krásná záhada, a to, čím to je, že se zachoval, když je dokázáno, že tam každých sto let byly minimálně dvě války, na území dnešní Belgie. Klášter byl mnohokrát vypleněn, a relikviář vždycky zůstal zachován. Já vždycky říkám, že tento relikviář měl velké štěstí, je ochráněn nějakou mocí, a vždycky, když už to vypadalo bledě, nastala nějaká zázračná situace a relikviář byl zachráněn. A o jeho historii v Čechách si budeme povídat potom dál.
Martina: Ano, ty jsi dokonce říkal – a v knize to uvádíš – že tento relikviář má svou šťastnou hvězdu, která ho pravděpodobně celou jeho existenci provází. Tvá kniha, kterou jsi vydal, je krásná výpravná kniha, kde lidé mohou možná poprvé vidět opravdové detaily relikviáře. A já, i když jsem u něj stála zcela blízko, některou krásu reliéfů dokážu docenit až teď na obrovských zvětšeninách.
Ale tato kniha zpracovává čtyři okruhy: Krása zlatnických technik. Svědectví víry. Dramatický příběh. A proces restaurování. Já bych se zastavila u všech, ale samozřejmě mě láká onen dramatický příběh.
Relikviář měl být prodán za půl milionu dolarů, kriminalisté ho vypátrali na poslední chvíli
Martina: Jak už jsi naznačil, legenda o tom, jak byl relikviář nalezen díky důvtipu kriminalistů, je opravdu velmi chytlavý příběh, a myslím, že posluchači jej znají, ale třeba možná někteří ne. Tak tedy v roce 1984 obchodník Danny Douglas ve Vídni iniciuje jednání, na kterém chce odkoupit památku ukrytou v Československu a nabízí až 500 tisíc dolarů, to znamená opravdu velký ranec peněz. Jak to bylo dál?
Andrej Šumbera: Na tomto jednání byl zástupcem původních majitelů rodu Beaufort-Spontiniů, což pochopitelně nemohl říct, protože by se udělalo jednoduché vodítko, kde asi tento vzácný poklad bude ukryt. Jednal dlouho s pracovníky ministerstva kultury, a tam byli infiltrováni kriminalisté – takže to byla lest.
A proč se do toho kriminalisté vložili? Protože tehdy někdo na ministerstvu kultury, když se tato transakce nabídla, říkal: „Dobře, proč ne, bolševik potřebuje dolárky. Ale musíme prověřit, jestli to je seriózní obchod, jestli na nás nečeká nějaký podvod, nebo jestli to nepochází z trestné činnosti.“
Takže to logicky dali kriminalistům, aby to prověřili. A hlavně major Maryška má mé sympatie. Já jsem se s ním několikrát potkal. On tento úkol rozšířil, protože si řekl: „A co kdybychom relikviář nějakým způsobem vypátrali sami?“ Což by pochopitelně zvýhodnilo pozici při jednání, tudíž by pozice toho obchodníka byla slabší a nemohl by si říct tolik peněz. A případně věděli, že jestli jde o nějaký umělecký předmět, tak by bylo docela hezké, kdyby zůstal na území České republiky, což se nakonec stalo.
Láhve vína a koňaku nalezené s relikviářem měly podle majitelů stejnou cenu jako samotný poklad
Martina: Ale já jsem se v té knize dočetla, což jsem vůbec nevěděla, že na konci největší pomoc kriminalistům – den před podpisem smlouvy o prodeji neznámého předmětu, který údajně neměl vztah k naší československé nebo české historii – poskytla recepční v hotelu v Karlových Varech, protože tam se Douglas ubytoval a začal si objednávat tiskovou konferenci, a řekl, jak velký předmět tam bude vystavovat, takže se kriminalisté najednou měli čeho chytit. Jak vlastně vznikla tahle náhoda?
Andrej Šumbera: V tu dobu byla připravena smlouva k podepsání tak, jak se obě strany dohodly. Kriminalisté v té době opravdu nevěděli, kde to je, ale nezaháleli, skutečně po tom pátrali, ale nedopátrali se.
A pomohla jim až tahle informace, takže si řekli: „Aha, Karlovy Vary. Co je v okolí? Bečov.“ A začali znova pátrat, šli znova do knihovny Uměleckoprůmyslového muzea, a tam v nějakém katalogu zjistili, že se tam nalézal tento relikviář, ale to už byla záležitost vyloženě hodin.
A pan Douglas – já jsem s ním mluvil – považoval obchod za uzavřený, protože si, tak jak se to dělá, podali ruce, a bylo to hotovo. Ale český kriminalista, zvlášť v minulém režimu, používal různé finty, a prostě jim to vyfoukli.
Ale myslím, že ve hře byla ještě jedna věc. Podle mě původní majitelé samozřejmě doufali, že tento předmět odkoupí, a už měli kupce. Pak se zjistilo, že jim bylo slíbeno, že by to odkoupil slavný Getty Institute, který by to tehdy údajně odkoupil asi za pět nebo za šest milionů dolarů, zrestauroval, a stalo by se to součástí jeho sbírek.
Ale myslím, že oni nedoufali, protože věděli, že když se takováto věc vykope, objeví, tak se nepovolí vývoz. Takže v té smlouvě byla pojistka, že v takovém případě jim Československo zaplatí ty samé peníze, ale hlavně – oni podle mě opravdu spoléhali na to, že si budou moct odvézt láhve vína a koňaku.
Martina: Což je další věc, o které se příliš neví – že když kriminalisté nakonec pomocí detektorů kovů našli relikviář sv. Maura, tak on byl obložen lahvemi vína a koňaku. A to byla věc, která se k tomu Maurovi nepřidávala. Bylo to dlouho nepovšimnuto.
Andrej Šumbera: Oni totiž věděli. Oni byli zřejmě velcí sběratelé archivních vín a koňaků. A já, když jsem mluvil s panem Beaufort-Spontinem ve Vídni, když jsem tam měl přednášku, na kterou přišel i s bratrem, tak on si povzdechl a ptal se, co je s tou kolekcí.
A já jako restaurátor jsem o tom prakticky nic nevěděl. To bylo asi před 15 lety, začalo se o tom mluvit až později. A on si povzdechl, že ty láhve měly stejnou cenu jako relikviář. Já jsem jenom vytřeštil oči, mě to vůbec nenapadlo.
Ale potvrdilo se to při nějakých zkouškách světových sommeliérů. Takže on podle mě doufal, že si aspoň odveze ty lahve, protože v tom měl majetek stejně vysoký jako u samotného relikviáře.
Kriminalisté pořídili videozáznam nálezu, ale všechny záběry s lahvemi chybí
Martina: Já jsem ve svých starých scénářích našla, že jsem v roce 2017 dělala rozhovor s kastelánem Bečova Tomášem Wizovským, a že to byl teprve on, kdo inicioval, aby se tato hromada lahví, která ležela v zámeckém sklepě nepovšimnuta, nějak zpracovala, katalogizovala, a díky tomu vznikla možná nejucelenější sbírka archivních vín v Evropě. A Tomáš Wizovský mi říkal, že do té doby – na radu bývalého kastelána – dvakrát ročně zapaloval u vín sirný knot. A nakonec se zjistilo, že tato sbírka má cenu circa 30 milionů korun. Ale není kompletní.
Andrej Šumbera: Počítejme. Těch lahví, jak tvrdí Beaufort-Spontin, tam bylo sto dvacet.
Martina: To víc, protože jich tam zůstalo sto třicet tři.
Andrej Šumbera: Teď jich je osmdesát.
Martina: Já mám informaci z toho roku 2017, že je to sto třicet tři lahví.
Andrej Šumbera: To bylo. Já mám pocit, že je tam velký rozpor mezi tím, co tam bylo – a teď to prostě zmizelo. A to je podle mě i záhada relikviáře a toho, proč je kolem toho mlha.
Protože kriminalisté podle mě věděli, jakou to má hodnotu, a jestli si vybrali lahve, které měly zachovalou vinětu, a zvlášť lahve s koňakem, tak jestliže teď je odhadnutá lahev vína bez viněty na milion korun, tak u koňaku má třeba lahev cenu 30 milionů – jenom jedna lahev. To jsou astronomické peníze.
A oni se pochopitelně nechlubili tím, jestli buď nějakou lahev při vykopání rozbili, nebo vypili, nebo si ji schovali – protože na černém trhu se starožitnostmi v Čechách se šušká, že nějaké lahve v Čechách kolují. To je těžké.
A já se tedy nedivím, že se tím kriminalisté nechlubili. Hlavně oni pořizovali záznam. Celé vykopání nahráli na video, a pochopitelně v žádné části záznamu, které by se toho týkaly, není vidět jediná lahev. A tento záznam…
Martina: Tento záznam se ztratil?
Andrej Šumbera: Měl ho pan major Maryška, a ten řekl, že je to na starém přístroji a nelze to přepsat na něco jiného, což podle mě byla trošku zavádějící informace. Nakonec něco vydal a pečlivě sestříhal. Je tam vidět, že to je sestříhané jinak než jaký byl záznam, to pozná i laik jako já. Hlavně to zamaskovat, že v záběru není jediná lahev.
Martina: Našly se pak třeba na černém starožitnickém trhu některé z těchto láhví?
Andrej Šumbera: Já jsem od několika starožitníků slyšel, že to někde kolovalo, že o tom slyšeli, ale důkaz nemám. Ale něco si zjevně ti kriminalisté, nebo někdo, tam nechali, a pak to dali na trh a prodali to – ale to už je dneska asi promlčená záležitost.
Ale nějakým způsobem s tím pochopitelně manipulovali, a protože to nebyli hloupí lidé, tak se podívali do aukčních katalogů, a tam nějaké koňaky z nějakého roku byly. Jeden historik napsal, že tam byly láhve, kdy koňaky v roce osmdesát pět měly cenu třicet tisíc liber – lahev.
Martina: Já jsem se dočetla, že skupina znalců z ikonického vinařství, odkud jsou tyto láhve s vinětou, Château d’Yquem, navštívila Bečov, a vyčíslili sbírku těchto lahví, které tam byly, na těch 30 milionů, a byli dojati, protože některá svá vína viděli v této kolekci vlastně poprvé v životě, protože už nebyla zachována.
Andrej Šumbera: Tam jsou vlastně nejstarší vína vůbec. Tam jsou některá 150 let stará vína, to je naprostý unikát. Já jsem byl pozván na tu ochutnávku jako čestný host. Sommeliéři, to jsou všechno mladí kluci kolem třiceti let, protože mají chuťové buňky v nejlepším stavu.
A já jsem si říkal: „Nehrají to na nás? Nedělají tady nějaké divadlo?“ A jelikož jsem seděl v první radě, tak oni si vždycky po pěti vzorcích dávali pauzu, a já jsem se přiklonil k těm skleničkám a přivoněl jsem si, a byly to opravdu omamné vůně – nádhera.
A já jsem si říkal: „Tak tito kluci si opravdu nevymýšlí, to je něco.“ Já jsem opravdu viděl, jak jsou z toho uneseni a dojati, protože oni jezdí po celém světě, a teď najednou přijedou na Bečov a zkouší tam něco naprosto unikátního.
Kastelán Macek zachránil relikviář třikrát – naposledy tím, že promluvil před novináři
Martina: Já si teď uvědomuji, že jsme se začali věnovat vínu a koňakům a trochu jsme pozapomněli na hlavního hrdinu celého mysteria – na relikviář svatého Maura. Tehdejší kastelán, který byl u vyzvedávání relikviáře, kastelán Macek, podle toho, co jsem se dočetla, zachránil relikviář pro nás ostatní hned dvakrát. Nejprve, když kriminalistům, kteří s detektorem kovů šmejdili všude možně po zámeckých zahradách, řekl, že poklady bývají většinou pod střechou.
Andrej Šumbera: Zvlášť kovové.
Martina: Ano, a tak je navedl do kaple. A podruhé, když ho přivolali k už odkrytému nálezu, o jehož existenci v tu chvíli věděli jenom kriminalisté a on, tak trval na sepsání nálezového protokolu, protože s inventárním číslem už nemohl tento nález jen tak tiše zmizet. Myslíš si, že byl takový plán, že by ho tehdejší vláda zkrátka prodala, protože devízy se jim líbily?
Andrej Šumbera: Já jsem přesvědčen, že ano. Kriminalisté dělali svou práci, a je to vlastně nezajímalo. Oni dostali úkol, ten splnili, a relikviář vypátrali, byť jim nakonec na poslední chvíli zasvítila šťastná hvězda.
Ale pak je tam ještě další rovina, protože pak najednou bylo kolem relikviáře asi dva měsíce docela hrobové ticho. A pan kastelán Macek mi vyprávěl, že on to v zásadě, když to řeknu česky, nenápadně vykecal.
On musel podepsat mlčenlivost, že se o okolnostech nálezu a co a jak nesmí nikde nic říct, a on to jemně pustil do světa, takže nakonec vyšel i nějaký článek v Mladé frontě. A vlastně tím, jak to vešlo ve známost, tak kdo by pak veřejnému mínění vysvětlil – byť to bylo za komunismu – že jsme prodali vzácnou památku někam do ciziny. To už by neprošlo.
Takže on má podle mě celkem tři zásluhy. Bylo docela humorné poslouchat jeho vyprávění, jak tam běhali s detektorem a nesměli mu nic říct. A on pak říkal, že jestli je to kovové, tak přece někdo neschová do země, ale ukryje to dovnitř. Takže se pochopitelně nabízela kaple.
A kriminalisté byli tak zkušení, že si všimli, že tam jsou krásné dřevěné fošny, a jedna fošna, kde jsou péra, kde to do sebe zapadá, tak to bylo poškozeno. Čili je napadlo: „Aha, tady s tím někdo hýbal,“ tak to tam opravdu otevřeli.
Relikviář byl původně zasypán hlínou v jakési bedně, ale ta bedna se propadla, takže se do té bedny vsypala zemina. A tam opravdu stačilo, že to prkno poodkryli, a tam na ně koukaly věžičky relikviáře. To prostě muselo být humorné.
Major Maryška z kriminálního příběhu vytvořil legendu a každý rok pak přidával novou historku
Martina: To muselo být mysteriózní. Ale major Maryška – jak říkáš, že jsi byl při předání památky Uměleckoprůmyslovému muzeu v Praze v prosinci osmdesát pět – na všechny otázky odpovídal velmi nekonkrétně, velmi vyhýbavě, přestože vy jste to potřebovali vědět kvůli tomu, abyste porozuměli technickému a praktickému stavu tohoto předmětu. Jak sis tehdy vysvětloval, že kriminalista mlží, mlčí?
Andrej Šumbera: Že mlží proto, že k tomu má důvod. Mě napadlo, že ty okolnosti byly nestandardní, to znamená, že se neměli čím chlubit. To je jedna věc. Druhá věc je, že oni jsou málomluvní většinou, to je jejich tradice, takže zachovávali dekorum a opět byli zticha.
Ale hlavně, což jsem tehdy nevěděl, že v tom – myslím – hrály roli ty lahve vína a koňaku. To si myslím. Už tehdy pochopili, jakou to má hodnotu – takže některé věci, okolnosti nálezu, fotodokumentace, video – nic nebylo.
Dokonce byla vernisáž nějaké výstavy v Policejním muzeu, a jeho současný ředitel pátrá v archívech kriminální policie po tehdejších zápisech. Každý detektivní příběh má pochopitelně svou složku, a tam není nic. Tam prostě není nic – prostě všechno zmizelo.
Martina: Aby ses něco dozvěděl od kriminalistů, tak jsi požádal novináře Jedličku, aby se pokusil do Zemědělských novin vyzpovídat majora Maryšku a aby se svěřil do oblíbeného sloupku kriminálních příběhů, který byl tehdy v Zemědělských novinách velmi čtený. A mě to vlastně až mrzí, protože to vypadá, že teprve tam se zrodila legenda – že si pan Maryška řekl, že v rámci dobrého příběhu nebude kazit příběh pravdou.
Andrej Šumbera: Přesně. To bylo velmi humorné, protože maminka byla novinářka, a pan Ivan Jedlička byl vlastně náš rodinný přítel, který k nám často chodil na návštěvu. A já jsem se pochlubil tím, že jsem byl u nějaké naprosto výjimečné památky, takže on zastřihal ušima a říkal: „To je zajímavé, o tom bych mohl napsat.“
A já jsem byl rád, protože ten kriminalista se pochopitelně rád pochlubil. Takže tam vznikl příběh, který už v té době musel být trošku přimalovaný. A proč ne? Ale faktem je, že pan Maryška, když věděl, že to lidé baští, tak každý rok přidal nějakou novou historku a vytvořil z toho nádhernou legendu.
Takže dneska máme slovutný příběh, jak kriminalisté něco vypátrali. Ale tím nechci snižovat jejich zásluhy, a rozhodně si přihřáli svou polívčičku.
Martina: A pravdou je, že my jsme lidé povrchní, a když nám někdo k tak překrásnému historickému artefaktu přibalí ještě takovouto chytlavou legendu, tak se to prostě prodává samo. A vlastně to Maurovi prospělo.
Andrej Šumbera: To je zajímavé. Fakt to zná každý v Čechách, je to zlidovělá legenda. Nikoho nezajímá, co svatý Maur byl za mučedníka, nebo jaké jsou tam příběhy, jakou to má uměleckou hodnotu, ale zajímá je, jak to bylo vypátráno.
A pak to dostalo cejch, že to je druhá nejvzácnější památka v Čechách, a lidé to přijali a takhle to berou. A moje kniha je také trošku snahou relikviář rehabilitovat s tím, že má další velmi hluboké hodnoty, které stojí za to rozepsat, což doposud nikdo neudělal. Takže já se o to trochu jakožto restaurátor snažím.
Beaufort-Spontiniové možná vyvezli relikviář z Belgie nelegálně a chtěli ho prodat už za první republiky
Martina: Hned se do toho pustíme. Ale přesto by mě zajímalo – protože ty jsi několikrát mluvil s tehdejším kastelánem Bečova, s panem Mackem, mluvil jsi s kunsthistoriky, s původními majiteli Beaufort-Spontiny, mluvil jsi s obchodníkem panem Douglasem, mluvil jsi opakovaně s majorem Maryškou – jestli jsi dospěl k tomu, jak to tedy bylo? Přišel jsi této věci na kloub? Nebo je to tak dokonale zahaleno, že už se nikdo nedostane pod povrch?
Andrej Šumbera: Tak to je jako legenda o králi Artušovi – to už prostě nikdy nezjistíme. Ale to je svým způsobem hezké, ať to prostě nějak je. Já myslím, že to nejde. Nejde. To jsou opravdu jenom hypotézy.
Tam jsou jasná jenom některá fakta: Že to iniciovali ti majitelé, a přišel ten obchodník. Faktem je, že to tady kupodivu nikomu nechybělo, protože západní Čechy byly částečně brány i jako německé, a soupis památek, který sepsal místní historik umění Antonín Gnirs, takže tento katalog vycházel německy. A tady nikoho z kunsthistoriků nenapadlo – kde to vlastně je?
Takže z významných relikviářů, kterých je ve světě asi jenom patnáct, jeden zmizel, a nikomu to nebylo divné. Pak je tam tedy ještě jiný příběh.
Byl slovutný belgický kunsthistorik Robert Didier, který o tom prakticky hned po nálezu napsal velmi fundovaný článek, že relikviář sv. Maura byl znovu objeven, a my jsme to našli v nějakém odborném časopisu. A já jsem říkal: „Proboha, kde on všechna ta data bere?“ A díky tomu jsme zjistili, že v jednom německém archívu je celá kolekce kvalitních fotografií.
A moje domněnka je, že Beaufort-Spontiniové, když se z Belgie přestěhovali na Bečov, vlastně tento relikviář proti souhlasu belgické vlády odtáhli do Čech. A podle mě se už za první republiky snažili tento relikviář prodat, a proto si objednali vynikající fotodokumentaci.
Zatímco jiné relikviáře měly třeba dvě, tři fotky, tak tehdy fotograf z fotoarchívu Marburg udělal sto padesát fotek. To byla dokonalá fotodokumentace. My jsme k těm fotkám přišli až v polovině restaurování.
Takže proč dělali tak důkladnou fotodokumentaci? Podle mě už to tehdy chtěli prodat. Ale to už jsou jenom domněnky, už to nedáme dohromady. To by musel pod nějakou přísahou mluvit pan Maryška, který už není mezi námi, a tak dále. Nedá se to zjistit.
Sejf České národní banky dokonal destrukci relikviáře – jádro vyschlo a začalo se rozpadat
Martina: Tak si necháme ten příběh tak, jak je – je to skutečně jímavé, a relikviáři to velmi prospělo. Část tvé knihy je věnována procesu restaurování. Když jste získali relikviář, tak by člověk očekával, že se na něj hned vrhnete a hned se budete snažit ho restaurovat, zachovat, uchovat, opravit. Ale vy jste na to – než se vám dostal na restaurátorský stůl – museli čekat dalších sedm let. Proč tomu tak bylo?
Andrej Šumbera: Řeknu to ve zkratce. Já jsem shodou okolností ke čtyřicátému výročí nalezení udělal přednášku v Městské knihovně, a řekl jsem si, že to pojmu nějak netradičně. Tak jsem zahrabal ve svém fotoarchivu a našel jsem tam nějaké fotografie z porady, kdy kriminalisté předali relikviář Uměleckoprůmyslovému muzeu – byla to porada asi dvaceti lidí – a já jsem to naschvál v přednáškovém sále promítl.
A tam skutečně všichni koukali naprosto tak, že nevědí, co se děje – včetně mě – protože to byla mimořádná událost, takže ze všech našich očí koukala bezradnost: „Co s tím vlastně dělat?“
Takže tam byla asi pětihodinová porada, a k ničemu se to nedobralo, takže se to nakonec zaprotokolovalo a předalo. A pak bylo několik dalších porad, a tam byly třeba názory: „Nic s tím nedělejte. Nechte to. Jenom to omyjte destilovanou vodou.“ A my restaurátoři jsme říkali: „To nejde, rozpadne se to.“ Takže se pak podařilo prosadit demontáž a dali jsme to na plata. Takže začátky byly těžké.
Martina: Promiň, já jsem ještě od tebe slyšela, že první věc, kterou udělali, bylo to, že relikviář zavřeli do sejfu, kde se dokonala destrukce relikviáře, protože najednou prudce šel z vlhkého, studeného prostředí hradní kaple do suchého, teplého sejfu.
Andrej Šumbera: Ta porada byla až po tomto. Oni to dovezli, měli to údajně tři dny na stole. Šéf těch kriminalistů, kteří sídlili u Karlova mostu, to tam měl na stole a říkal: „Už mi to tady překáží, někam si to odvezte.“
A nikdo to nechtěl, akorát všichni věděli, že je to strašně vzácné, takže to dovezli do sejfu České národní banky, kde to bylo pochopitelně klimatizované tak, aby tam bylo sucho a nic se tam nekazilo.
Tam žádné umělecké sbírky nejsou, šustí tam pouze dokumenty a papírové peníze, a nikdy tam nic jiného nebylo. Takže tam nebyla přirozená vlhkost, a shnilé jádro tím, jak vyschlo, ztratilo už veškerou soudržnost a začalo se rozpadat.
A pak to převezli do Uměleckoprůmyslového muzea, a z toho jsou ty fotky, jak tam máme vytřeštěné oči, jakože: „Co s tím?“ A potom tam byl problém, že když jsme to demontovali, tak si tehdy za bolševika mysleli, že vyrobí speciální instituci – jmenovalo se to Státní restaurátorské ateliéry, které se toho ujmou.
A oni, jak byli bezradní, nás najali na demontáž, a pak si tedy řekli: „Uděláme restaurátorský plán.“ Ale to trošku přecenili své síly a nebyli schopni nějaký plán udělat. A to trvalo roky.
Takže to byly roky osmdesát šest, sedm, osm, a pak do toho přišla revoluce a nic se nedělo. A znova se o tom začalo jednat až po roce devadesát. Mám pocit, že další první schůze byla někdy v roce devadesát jedna.
A tehdy jsem byl poprvé na Bečově, protože se zjistilo – díky tomu protokolu – že ta památka spadá pod Západočeský kraj, a tudíž je to věc západočeské památkové péče, a my jsme se v roce devadesát jedna někdy na podzim jeli podívat na Bečov. A tam to vypadalo, jako kdyby tam před dvěma týdny skončila válka. Je to prostě totálně zanedbané místo.
A tam se pak rozhodlo, že to bude vystavené znova na Bečově. A já jsem říkal: „No, tě Bůh.“ Ale já jsem velký příznivec regionální politiky, regionální kultury, prostě to tam patří, a tečka. Přitahuje to i turisty. Takže se to tam nakonec ocitlo, a i Bečov se postupně obnovil.
Restaurování trvalo jedenáct let – relikviář bylo třeba rozebrat na dva tisíce dílů
Martina: Ale to jsme už v čase hodně vpředu, protože samotné restaurování relikviáře trvalo jedenáct let. Řekni mi, z jakých profesí tě svatý Maur vyzkoušel? Protože vy, kdo jste na relikviáři dělali, jste se museli stát chemiky, truhláři, zlatníky, koželuhy, geology a nevím čím vším ještě. Co všechno bylo součástí restaurátorské práce? Protože s ničím tak komplexním jsi se, myslím, ještě nikdy předtím ani potom nesetkal.
Andrej Šumbera: Opravdu nikdy předtím, ani nikdy potom. Získali jsme tam spoustu vědomostí, které, jak to u restaurátora bývá, už jsme nikdy nemohli využít, protože tento proces restaurování byl velmi unikátní.
Byly tam nějaké základní věci. Naučil jsem se vynalézavosti, třeba si při demontáži udělat nějaká různá jemná páčidla, abychom vytáhli šetrně hřeby – někde šly samy, někde to drželo. A teď ten hřeb vytáhnout, aby se nepoškodila třeba jemná filigránová výzdoba. To byla práce.
Pak jsme museli vymyslet, jak jednotlivé sundané díly archivovat.
Martina: Abyste věděli, jak patří k sobě.
Andrej Šumbera: Naštěstí na jádru byla většina dílů zachována, byť to bylo zborcené, a odpadlých dílů – to byly sošky a tak – to se celkem dalo dohledat.
My jsme si prostě udělali jednotlivé strany relikviáře, udělali jsme si maketu z polystyrénu i s modelací, a to, co jsme sundali, jsme na tuto polystyrénovou maketu dali na to místo, kam to patřilo. Čili my jsme vlastně furt měli přehled, kde co je.
A když jsme u vynalézání, tak my jsme tam udělali plánek, který má pět set evidenčních dílů, ale často byl jeden evidenční díl složen z dalších pěti částí. Já jsem to pak spočítal, a my jsme to rozebrali na dva tisíce dílů. A teď se v tom orientovat, jak to skládat.
A ještě jsem si dopředu uvědomil: „Ale tam budou třeba takzvané restaurátorské mokré procesy. Tam nemůže být nějaká nálepka a nesmíme to poplést.“ Tak jsem udělal miniaturní visačky z tenkého plechu, který byl na tenkém drátku, a to jsme navěsili na každý díl.
Martina: Začíná mi těch jedenáct let být trochu jasných. Necítil jsi paniku, když jsi měl – obrazně řečeno – před sebou na stole dva tisíce dílů?
Andrej Šumbera: Já jsem si říkal, že když si nejsem něčím jistý, tak opatrnost přeženu. A tak jsme evidenci opravdu udělali právě díky těm maketám, na které jsme to dávali, a díky visačkám byl přehled opravdu přesný.
Takže my jsme celou dobu věděli, co se kde nalézá, kam to patří. A i když jsme výzdobu na nové dřevěné jádro přibíjeli postupně, tak tam pořád visely ty visačky. A teprve když to bylo všechno hotové, tak jsme visačky odcvakli. A hlavně všechno jsme dokumentovali. A napomohla nám i doba, protože začala éra digitálních fotoaparátů, takže jsme fotek radši dělali víc než míň.
Celý rozhovor s Andrejem Šumberou o relikviáři svatého Maura, jeho dramatickém nálezu, záhadných lahvích vína a koňaku a jedenáctiletém restaurování si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.
Diskuze: