Rostliny komunikují a reagují na naše emoce, věda potvrzuje to, co naši předci dávno věděli

Martina: Radko, hned na začátku jsem použila vaše slova, kdy jste se vy sama představila jako žena, která jako dívka, jako dítě trpěla těžkou alergií na pyly, na trávu, a mě by zajímalo, jak jste se tedy dostala k bylinkářství? Protože je to trošku, jako kdyby se někdo, kdo má od dětství velké závratě, stal klempířem.

Radka Svatošová: Tak to někdy bývá, že ta největší výzva člověka posouvá dál. Skutečně u mě to začalo od dětství, to jste vlastně zmínila, a já to podobně zmiňuji i v úvodu své první knížky. Ale další výzvy přišly později, nebo spíše životní změny. Tou první bylo, když jsme se s mým manželem v roce 2012 přestěhovali do domečku se zahradou, a já jsem tenkrát neměla žádnou velkou představu, ale to místo si nás také začalo přetvářet. V podstatě hned od začátku jsem tam začala budovat permakulturní a bylinkovou zahrádku, a to byl zase obrovský posun dál. Protože jakmile můžete bylinky pěstovat, pozorovat a zkoumat, pojídat po celý rok a máte je opravdu u zápraží, tak tam pak nastává velký posun. A nejvíc nás dále v životě posunulo, změnilo, když jsme se v roce 2016 s manželem vydali do peruánské rovníkové džungle. Slibovali jsme si od toho ledacos, bylo to velmi náročné, obrovsky nás to změnilo na vědomé i asi i nevědomé úrovni, protože po návratu jsme najednou udělali hodně životních změn: postupně jsme opustili práci, začali jsme pracovat v podstatě z domu a mně se otevřel obraz a myšlenka, že založím školu, která nemusí mít nějaké učebny a že naší učební místností bude sama příroda.

Iniciační cesta do Peru změnila můj směr života, ale ayahuascu bych už nikomu nedoporučila

Martina: Promiňte, že vás přeruším, protože jste to všechno vychrlila rychle a řekla jste několik věcí, ke kterým se chci vrátit. Začala jste pěstovat bylinky, to je ta jedna věc. Druhá věc je jakási iniciační cesta do Peru, a u té se teď pozastavím, protože se z toho stává trochu móda, že lidé často takto vyrážejí po světě a mají pocit, že se vrátí změněni. Musím přiznat, že zrovna nedávno jsem byla svědkem toho, kdy od mého kolegy odjížděl právník na dva měsíce do Thajska, chtěl putovat po klášterech, a on říká: „Prosím tě, slib mi, že se nevrátíš s oholenou hlavou a řemínky kolem ruky, a nebudeš mi tvrdit, že už víš, o čem život je a že ho změníš.“ A on říkal: „Neboj se.“ A vrátil se s oholenou hlavou, s řemínky kolem ruky a dal výpověď. Takže někdy tyto iniciační cesty, které spouštějí změnu, fungují. Proč si myslíte, že u vás zafungovala cesta do amazonské džungle? Co jste tam objevila? Byly to psychotropní látky, nebo jenom energie, tradice. Co to bylo u vás?

Radka Svatošová: Tak my jsme tam nejeli se záměrem změnit život. My jsme tam jeli se záměrem spíš pochopit souvislosti, pochopit, jak svět funguje, jak funguje vesmír, a tak dál, prostě posunout se trošku dál v chápání a vnímání. Pečlivě jsme se na tuto cestu připravovali, ale přesto jsme zjistili, že připravení nejsme. Byli jsme skutečně v pravé džungli, nedaleko od města Iquitos, a byli jsme tam vlastně v podstatě úplně odříznuti od lidí, kromě několika lidí, kteří se tam o nás starali nebo kteří tam byli s námi, a bylo to mnohem těžší, než jsem si kdy dovedla představit.

Martina: Co tam bylo těžké?

Radka Svatošová: Těžké bylo to, že jste najednou na místě, kde nejsou cesty, kde jste v podstatě uvězněni, odkud se bez pomoci vůbec nemáte šanci dostat, protože kolem vás je opravdu jenom hluboká džungle. Takže jsme se pohybovali jenom na malém prostoru, kde bylo pár chaloupek a maloka, a nikam jsme sami nemohli, pokud nás nevzali na výlet.

Martina: Co jste tam dělali? Proč jste se tam nechali zavřít?

Radka Svatošová: Původní představa byla, že hlavně budeme jezdit nebo chodit pěšky po výletech a poznávat okolí, ale nakonec jsme tam zažívali každý večer rituály s matkou rostlin ayahuascou a musím říct, že jsme nebyli připravení na to, že těchto rituálů bude tolik, a byly velmi silné. Tak silné, že mně osobně to opravdu dostalo do těžkého stavu, do velmi těžkého, takový stav jsem fyzicky i psychicky nikdy nezažila a musela jsem se tam opravdu znovu postavit na nohy, abych tak řekla. A pak jsme se tedy rozhodli, že odjedeme a budeme si ještě chvilku cestovat sami. Ale matka rostlin už s námi nějak pracovala, nějak nás ovlivnila a změny se začaly dít teprve po návratu domů.

Martina: Mnozí lidé, kteří to absolvovali – ale i ti, kteří to jenom studovali, ať už chemici nebo farmaceuti – varují před setkáním s matkou rostlin, notabene z rukou někoho, kdo s ní třeba neumí zacházet. A zároveň varují, že to není rostlina, která je pro západního člověka. Tak já bych tady nerada fungovala jako poradna, protože my jsme tady několikrát před touhle ayahuascovou turistikou varovali. Ale vy říkáte, že to na vás mělo velký dopad. Co vám to tedy přineslo?

Radka Svatošová: Já bych možná před touto rostlinou taky varovala. My jsme byli u lidí, ke kterým jsme měli naprostou důvěru a dá se říct, že tuto důvěru nezklamali. Nicméně nešla bych k někomu, kdo takovou zkušenost nemá a kdo není z toho místa. A tato rostlina skutečně patří do amazonské džungle a když se něco podobného děje a provozuje v Čechách, tak to podle mě vůbec není namístě. Nám to něco dalo, nějak nás to posunulo v životě dál, ale zpětně bych se této zkušenosti vyhnula nebo spíš bych ji nikomu nedoporučovala. Je to urychlování duchovního vývoje a jsem přesvědčena, že to jde i bez toho, a to méně násilnou, jemnější cestou.

Martina: Takže, Radko Svatošová, kdybyste se mohla znovu rozhodovat, tak už byste do pití ayahuascy nešla?

Radka Svatošová: Na tuhle otázku nemůžu takhle odpovědět, protože ona můj život nasměrovala úplně jinam, a bez ní bych byla teď někde jinde, možná bych pořád pracovala jenom v neziskové organizaci nebo ještě seděla někde na úřadě, a tak dál. Takže ona nás posunula z mého pohledu velmi pozitivním a smysluplným směrem. Ale spíš nedokážu nikomu s úplně čistým svědomím doporučit, ať něco podobného vyzkouší.

Silové rostliny rostou všude kolem nás – růže, bříza, dub i obyčejný sporýš

Martina: Vy jste říkala, že jste se v amazonské džungli – pravděpodobně potom na vaší toulačce, kdy jste se vydali putovat po Peru – setkala s místními silovými rostlinami. Co si představit pod pojmem „silová rostlina“? Protože tím se dostáváme k vašemu bylinkaření a soběstačnosti, což bude hlavním tématem našeho rozhovoru.

Radka Svatošová: Tak silové rostliny vůbec nemusíme hledat v amazonské džungli, právě naopak, můžeme je hledat všude kolem sebe. Jsou to rostliny, které třeba používali šamani, a pak v širším slova smyslu jsou to rostliny, které jsou právě pro nás spojenci, pomáhají nám, podporují nás, dokážeme s nimi nějakým způsobem komunikovat. Každý může mít svou silovou rostlinu, svou vlastní. Takže nelze říct, že bych tady prolistovala atlas a řekla, že tohle je silová rostlina, tohle je silová rostlina, a tak dál. Takže každý si může najít své rostliny, které právě pro něj mají nějakou specifickou energii, nějaký speciální efekt. Kdybych měla uvést příklad takové rostliny, tak je to třeba druidská rostlina sporýš. Tu mi tedy také máme velmi rádi a je to náš strážce, ochránce. Na mě velmi silně působí třeba i bříza a dub, takže i stromy. A samozřejmě taková rostlina síly, rostlina s vysokými vibracemi pro většinu lidí, předpokládám snad na celé planetě, je růže. Růže, to je rostlina, kde o tom snad ani nemůžeme vést nějaké disputace, protože růže je opravdu vnímatelně ušlechtilá, je součástí všech možných dekorací, výzdob, a to už od nepaměti, a není snad člověk, kterého by nenapadla, když se zeptáte, která rostlina je silná nebo zvláštní nebo mimořádná.

Martina: Ano, ne nadarmo i váš učitel Vláďa Vitásek má svou zásadní rostlinu růži stolistou, o které tady u nás v pořadu svého času velmi hezky mluvil. Vraťme se ještě do Amazonie z jiného pohledu. Vy jste říkala, co s vámi udělala místní silová rostlina ayahuasca, ale já jsem si vzpomněla na věhlasného německého lékaře Paracelsa z Hohenheimu, který říkal, že každá země má pro své obyvatele, kteří na ní hospodaří, všechny potřebné látky na léčení chorob. Souhlasíte s tím?

Radka Svatošová: Naprosto. Naprosto. Vzala jste mi to z úst, protože opravdu často se lidé ptají na pomoc a čekají, že řekneme nějakou zázračnou exotickou bylinku z druhého konce světa, ale já to cítím tak, že opravdu ti největší rostlinní léčitelé rostou přímo u nás za humny a pro každého. A jsou to právě ty nejběžnější bylinky. Zrovna včera jsme řešili něčí pohybové potíže a stejně nevymyslíme nic lepšího než obyčejný kostival, který roste na rumištích, který roste jako plevel skoro všude, a nemá ani smysl hledat něco složitějšího. Takže ano, jsem přesvědčena, že pro každého z nás je tady bylinka nebo jsou bylinky a opravdu mi spoustu lidí potvrdilo – a vnímám to i na naší zahrádce – že většinou za námi přijdou ty rostliny, které právě potřebujeme. To znamená, že třeba když se přestěhujete na nějakou zahradu, do nějakého nového domu, tak zjistíte, že za rok se tam úplně promění skladba rostlin, které tam přirozeně rostou.

Martina: Takzvaných plevelů.

Radka Svatošová: Takzvaných plevelů. Já bych tento výraz dobrovolně ani nepoužila, ale spíše „doprovodné rostliny“.

Martina: „Doprovodné rostliny“ se nechytnou. Když má někdo na zahradě svízel syřišťový, tak navzdory tomu, že je to velká léčivka, tak pro něj je to plevel.

Radka Svatošová: A ještě jsem si všimla, že se každý rok všude objevují ve velkém jiné rostliny. A zase, bylo to třeba i za časů té zvláštní chřipky, kdy najednou všude rostl jitrocel, který je výborný na plíce, a podobně. Takže každý rok se objevují nějaké bylinky, které asi většina z nás potřebuje. Letos jsem si všimla – všimla jsem si toho i před pár minutami, když jsem procházela kolem do studia – že je velmi hojná třezalka. Dokonce tady rostla na magistrále v malé spáře někde u obrubníku.

Martina: Úzkosti, nervy, nespavost – mimo jiné.

Radka Svatošová: Přesně tak. Deprese.

Rostliny vědí, co potřebujeme aneb Příběh o pampelišce a nemocných játrech

Martina: My se budeme věnovat jednotlivým bylinkám z gruntu, ale ještě by mě zajímal celistvý a celostní pohled na bylinnou říši. Vy jste teď řekla, že když se někam nastěhujeme, tak se stane, že se promění složení trávy, která nám tam roste. Já mám příhodu své kolegyně, jejíž tatínek celý život na chalupě zoufale bojoval s pampeliškami. Nevyhrál, zemřel na nemoc jater a rok po jeho smrti tam pampeliška skoro nebyla. A to mi nahrává tomu, co jste říkala, protože on, kdyby si udělal odvar z kořene pampelišky, tak možná na játra nezemřel, protože právě na to je pampeliška jako dělaná. A vzhledem k tomu, že v rodině nikdo jiný játra nemocná neměl, tak už jí nebylo třeba, ona se tam znova nevysemenila, když už tam nebyla tato energie. Můžeme se i takto – vlastně svým způsobem i magicky – dívat na rostliny, tedy že ony vědí, co potřebujeme, a tímto nepřímo naplňují to, co říkal Paracelsus?

Radka Svatošová: Uvedla jste úplně nádherný příklad. A ano, já věřím, že se můžeme na rostliny dívat magicky. Ve mně se trošku perou dva přístupy: jeden je praktický, ženský, jak použít bylinky do kuchyně a jak je sbírat a zpracovávat. A potom je to právě magický přístup, a ten, musím říct, čím dál častěji převažuje. Vlastně to není nějaká ezoterika, protože i vědci dokázali svými přístroji vyzjistit, že rostliny komunikují, že vibrují své emoce a že je to všechno měřitelné. To je třeba klasický příklad, kdy měřili v laboratoři reakci jedné rostliny…

Martina: Difenbachie.

Radka Svatošová: Tuším, že to bylo něco podobného, prostě nějaká pokojovka, a ve chvíli, kdy vědec, co to zkoumal, pomyslel na to, že zkusí popálit její listy, tak ona velmi bouřlivě zareagovala. Další příklad mám z nedalekého okolí, já třeba dělám vycházky a povídání i pro školy, pro školní děti, když mě pozvou, a s jednou Montessori školou jsem byla na vycházce a tam mě paní učitelky líčily, jak dělaly s dětmi pokus, že měly dvě rostliny vedle sebe a jednu rostlinu chválily a na druhou rostlinu si opravdu vybíjely negativní emoce. Tyto rostliny byly naprosto identické a nemusíme si povídat, jak to dopadlo: rostlinu, které chodily nadávat, skoro zahubily. Pak ji tedy šly zachraňovat, takže se jí omluvily, a tak dál a tak dál.

Martina: Ale těch peněz, co vydaly za psychiatra.

Radka Svatošová: Takže rostliny na nás velmi silně reagují. A možná ani není potřeba uvádět takovéhle příklady, protože mnoho lidí to jednoduše cítí a ví. A proto se taky říká, že někdo má zelené ruce, protože si s rostlinami povídá, chová se k nim láskyplně a pak mu to všechno roste i v nejhorších podmínkách.

Martina: Každá země má pro své obyvatele, kteří na ní hospodaří, všechny potřebné látky na léčení chorob, to už jsme tady citovaly. Řekněte mi tedy, proč se tak často uchylujeme třeba k čínským bylinám, které jsou součástí čínské medicíny, a léčíme se bylinami, které rostou na jiném kontinentu? Nebo proč tak mnoho lidí sází na ayahuascu a jiné rostliny třeba z jižní Ameriky, když tady máme všechno za humny? A logicky bychom to měli mít v akčním rádiu možná jednoho kilometru.

Radka Svatošová: Asi právě proto, že jim to prostě připadá příliš jednoduché. To by bylo moc jednoduché se takhle uzdravit. To je první názor, který mám a který jsem si mnohokrát potvrdila, že čekáme, že zázraky, které nás musí stát nějaké peníze, musí to být odněkud z nějakého exotického místa, a tak dál. Ale jak říkám, to, co nám roste na zahradě, to pro nás takhle atraktivní být nemusí. Mám nedávný příklad: Mluvila jsem v jednom vysílání o bršlici, což je moje nejmilejší bylinka, ale pro zahradníky je to opravdu neoblíbený plevel. Ale je to vynikající léčivka a zelenina v jednom. A pak mi jeden pán napsal, byl opravdu rozzloben, jak si můžu dovolit mluvit o takovémto plevelu a že mu to zarůstá půl zahrady. Tak jsem si pomyslela, že ji možná tento pán nejvíc potřebuje a má to přímo před očima a nechce to vidět.

Lidé nechtějí vlastní úsilí – raději zaplatí za exotiku než by si vykopali kostival

A druhá odpověď na vaši otázku, proč vlastně lidé nechtějí používat to, co roste kolem nich, je možná i to, že už by museli vyvinout nějaké vlastní úsilí. Protože je snadnější jít k léčiteli, ale stejně jako u lékaře je to pořád stejný princip, že řeknete: „Něco se mnou udělejte.“ A ať se snaží ten druhý člověk, ať vydává energii a my budeme jenom tyto věci trpně přijímat, nějak je možná užívat a možná to zabere nebo nezabere. A když to nezabere, tak to svedeme na něj. Ale tuto teorii už říkal pan Zentrich, že člověk musí sám vyvinout aktivní přístup, vyvíjet nějaké vlastní úsilí, aby se uzdravil. Takže dobře, zranila jsem si nohu, kotník, tak tedy půjdu, vykopnu si kostival nebo poprosím někoho z rodiny, ať mi ho vykope, zpracuju si ho, připravím si ho – a to už je cesta k uzdravení. A to je jenom malý dílek skládačky. Samozřejmě práce s bylinkami je ještě o tom pracovat s psychosomatikou, to znamená snažit se pochopit, proč se něco děje, co nám tělo vysílá za signály, a tak dál. Takže snadnější je dostat se do rukou někomu, kdo to vyřeší za nás. Pravda je, že někdy už je člověku tak mizerně, že už fakt nemá sílu to řešit sám. Ale naopak znám spoustu příkladů z okolí, kdy třeba lidé i s těžkým hendikepem, vozíčkáři, sbírají bylinky, používají bylinky a snaží se sami pracovat na svém zdraví a uzdravení.

Martina: Už když jsem vás představovala, tak jsem zmiňovala, že se věnujete bylinkářství v kontextu původních slovanských a keltských tradic a tématům soběstačnosti. Mě by zajímalo, kde získáváte informace třeba o keltském bylinkářství? Slovanské je přeci jenom poměrně zdokumentováno, ale to keltské mě mate.

Radka Svatošová: Já bych to totiž ani nerozlišovala.

Martina: Vy jste s tím začala.

Radka Svatošová: Pravda je, že tento text jsem psala už před nějakými čtyřmi, pěti lety, a mezitím jsem se zase trošku maličko posunula dál. Ale stejně bych to nerozlišovala, protože důležitá je země, po které chodíme. Ať už po ní chodili Kelti, Slované, Germáni a podobně, tak podstatné bylo to, co tady rostlo, to, co tady nacházeli a to, s čím pracovali. Takže je vlastně úplně jedno, jak to bylo nebo nebylo zdokumentované. Samozřejmě že zdroje hledám všude možně ve staré literatuře. Kdybyste viděla moji knihovnu nebo vlastně i moji ložnici, tak všude jsou stohy knih a pořád se k nim vracím. Těchto zdrojů je víc a jsem přesvědčena, že po tisíciletí naši předkové používali prostě a jednoduše to, co se jim osvědčilo. Takže to, co se dochovalo do současnosti, to musí jednoznačně fungovat a zabírat, a to, co se nedochovalo, tak tam s tím asi zkušenosti tak dobré nebyly.

Já spíš vnímám to, že se rozvzpomínáme, protože tato doba je o rozvzpomínání. Já už se vůbec nedívám na to, co bude, a úplně nemám víru v to, že budoucnost bude jako ze scifi filmu, tedy moudřejší a lepší než to, co je teď, a vnímám, že je spíš důležité se vracet do dávné minulosti, kdy lidé věděli a cítili a znali, měli spoustu času na to, aby vnímali přírodu, pozorovali ji a dokázali tam opravdu navnímat to, co my už nedokážeme. A pak také uměli pracovat s rostlinami, které jsou v uvozovkách „jedovaté“, uměli určitě s místními rostlinami pracovat tak, jako indiáni v džungli s ayahuascou, dokázali to, co je už teď zapomenuto, anebo to, co bylo vymýceno různými čarodějnickými procesy.

Martina: Omezeními, nejprve církevními, posléze farmaceutickými.

Radka Svatošová: Ano, přesně tak.

Martina: Jestli vy nejdete kupředu do minulosti?

Radka Svatošová: Tak teď jste to řekla za mě.

Bylinka je komplex látek v symfonii – stačí osm bylinných přátel pro zdraví

Martina: Myslím, že posluchači teď už jsou také zvědaví na nějaké konkrétní rady, jakým způsobem se oni sami mohou postavit ke světu bylin, o kterém se velmi často mluví, ale málokdo mu opravdu rozumí. A málokdo z lidí, kteří si občas hodí do hrnku s horkou vodou mátový čaj nebo heřmánek, ví, jak bylinky fungují a pracují. Řekněte mi, komu byste doporučila léčbu bylinkami? Jakým způsobem léčí bylinky jinak než třeba syntetické léky?

Radka Svatošová: Tak stručně řečeno, syntetický lék je často jedna vyextrahovaná látka, zatímco bylinka je komplex látek a nikdo nedokáže chemicky a vědecky úplně postihnout, jak vlastně působí. Ale působí. Působí právě v symfonii, takže proto se vždycky nemůžeme opírat o nějaké lékařské studie, které jsou různé, různého druhu, někdy jsou zacílené tak, aby z toho něco vzešlo. A proto vnímám, že je mnohem důležitější opírat se o tradici a zkušenost našich předků, protože to už je prověřené tisíciletími. Ale teď jsem odbočila od vaší otázky a ráda bych se k ní vrátila. Naveďte mě, prosím, znovu.

Martina: Ptala jsem se, jakým způsobem se mají lidé vyznat v bylinkách? A komu byste radila, aby s léčbou, prevencí začal, a pro koho už raději rychle dát syntetické léky?

Radka Svatošová: Tak často se mě lidé ptají – poté, co mi vylíčí svých dvacet nemocí, které neúspěšně léčili desítky let pomocí farmaceutického průmyslu a komerční medicíny – jestli jim poradím nějakou bylinku. Tak co byste jim řekla? U těchto lidí je už opravdu zdraví podlomeno a čekat zázraky od jedné bylinky úplně nejde. Takže skutečně, já bylinky vnímám na jemné harmonizování a vyladění ve chvíli, kdy ještě tolik nepotřebujeme konvenční medicínu. Ale vždycky je cesta zpátky k přírodnímu léčitelství, to určitě ano. Ale postupně. Takže určitě bych nikomu neradila, ať vysadí antidepresiva, které nutně potřebuje, a tak dál, ale třeba ať postupně snižuje dávky. A z tohoto úhlu pohledu se domnívám, že používání bylinek je úplně pro každého, protože ony se mohou používat nejenom jako lék, ale právě na celkové harmonizování a zároveň i jako zdroj vitamínů a cenných vitálních látek. A myslím, že spoustu lidí odrazuje to, že si myslí, že je to složité a že potřebují nějaké hluboké znalosti. Ale tak to vůbec být nemusí, protože léčivých rostlin jsou u nás stovky, ne-li tisíce, a není bylina, aby na něco nebyla. Takže ty, které jsou z našeho pohledu neléčivé, jsou možná jenom nepoznané, nezmapované.

Já bych se v tomhle držela doporučení mé oblíbené Marie Treben, která říkala, že stačí najít takových osm bylinných přátel, kamarádů, a ty opravdu poznat velmi detailně. A to právě proto, že každá bylinka působí velmi komplexně a širokospektrálně, takže si fakt vystačíme jenom s pár rostlinami z naší zahrádky a už dokážeme své zdraví výrazně vylepšit. Takže první věc je, že nemusíme znát těch bylin tolik, stačí pár. A druhá moje zkušenost je, že bylinné přípravky lze vytvořit velice jednoduše. Já sama nemám ráda složité věci, protože složitost každého odradí. Každý má spoustu povinností, aktivit, zájmů, a tak dál, a jen velmi málo lidí si dokáže představit, že by do svého programu začlenilo vyrábění nějakých složitých preparátů a léků přírodního původu. V podstatě někdy stačí se, v uvozovkách, jenom tak napást, to znamená jíst bylinku nebo rostlinu, která je jedlá, čerstvou, utrženou třeba někde na vycházce v přírodě. Nebo stačí jednoduše ji nasušit. A do domácí lékárničky, která nám vydrží třeba celá léta nebo desetiletí, stačí vyrobit si pár základních tinktur, které vůbec nemusíme kupovat, ale mnohonásobně levněji si je zvládneme připravit sami.