Totalita spočívá v tom, že stát zavede zákony úplně na všechno – a touto cestou reguluje a ovládá všechny oblasti našich životů

Proto je dobře, že přibývá těch, kdo přemýšlejí hlouběji o smyslu státu, jeho oprávněné roli a hranicích, co si stát smí dovolit k člověku, a co už je mimo jeho kompetence. Říkají, že pokud existuje tolik zákonů, že je ani nemůžeme znát, natož abychom je byli schopni dodržovat, splňujeme tak vlastně nevědomě základní atribut policejního státu, protože jeho podstatou je vytvořit takový právní stav, aby se na každého mohlo něco najít a potrestat ho za cokoli, kdykoli to bude potřeba. Mluví také o tom, jak už nemůžeme žít vlastní životy, ale jsme nuceni žít životy státní, přičemž stát ničí vše, co dříve utvářelo dobrou společnost – včetně rodiny. A v tomto přemýšlení a debatě budeme pokračovat i dnes s anarchokapitalistou Urzou.

Martina: Urzo, řekněte mi, jak to vidíte v časovém horizontu. My nyní platíme důchody svým rodičům a mé děti by ho zase měly platit mně. Kdybychom teď přestali střádat na důchod, respektive stát by nám přestal brát tyto peníze, tak vy jste zodpovědný, a kdybyste tyto peníze nedával státu, tak si budete střádat takovým způsobem, abyste měl na důchod. Mnozí lidé ale ne, protože jsou vychováni v postoji „užívejte života, blíží se Halleyova kometa“ – a pak by se najednou ocitli v období, kdy by jim bylo 70 let, a zjistili by, že mají sice docela hezké vzpomínky na pár hezkých večírků a cest, ale že teď stáří holt asi bude poměrně chudé. Hovořím o tom tak zeširoka proto, že svoboda je velmi pracná a zodpovědnost je někdy až otravná. Myslíte, že jsme nastaveni na to, říci si: „Tak, a teď se o sebe opravdu, ale opravdu budeme starat sami?“ V situaci, kdy málem vypukne vzpoura, když máme zaplatit 30 Kč u lékaře?

Urza: Je strašně důležité si uvědomit, že rozhodně nemůžeme zrušit stát teď, ze dne na den. To by nefungovalo, k ničemu by to nevedlo, ani z týdne na týden, ani z roku na rok. Prostě něco takového je nesmyslné, rozhodně by to nevedlo k ničemu dobrému – a to přesně z těch důvodů, které velice správně zmiňujete. To znamená, že já neříkám: „Zítra zrušme důchody.“ Neříkám ani: „Za rok zrušme důchody.“ Ale říkám: „Začněme pomalu zmenšovat moc státu, která se momentálně zvětšuje a zasahuje nám prakticky úplně do všech aspektů života. Pojďme ho začít zmenšovat pomalu, postupně. Je to dlouhý proces, něco, s čím můžeme nyní začít a v čem můžou pokračovat další generace.“

Martina: Jenomže to bychom po svobodě museli toužit. Ale už od školy jsme vedeni k tomu, že po svobodě netoužíme, a dokonce naopak toužíme po ještě větší péči ze strany státu.

Urza: To je samozřejmě problém a důvod, proč dělám to, co dělám, a proč jsem se, místo toho, abych si žil pohodlný programátorský život a užíval si dovolené, začal věnovat tomuto. Píšu knížky, přednáším o tom a snažím se lidem vysvětlovat, že když budeme dál dělat to, co děláme teď, tak se blížíme k totalitě. Totalita nepřichází tak, že najednou, ze dne na den zde budou chodit po ulicích esesáci, nebo něco takového.

Totalita má většinou nějakou společenskou dynamiku a přichází přesně tím způsobem, že stát má neustále větší a větší pravomoci, zasahuje do stále většího počtu věcí. A kdykoliv máme problém, tak se automaticky na stát obracíme. Je to taková tendence, že lidé se obracejí na stát kdykoliv mají nějaký problém a volají po tom, aby byl přijat zákon, který jejich problém vyřeší.

Jenže když budeme mít zákony úplně na všechno, tak to je totalita. Totalita je, že stát najednou reguluje a ovládá všechny oblasti našich životů, k čemuž se neustále blížíme, neříkám úplně dlouhodobě. Když se podívám na tisíciletý vývoj, tak je to skvělé, protože společnost roste stále ke svobodě. Ale když se podíváme na vývoj od 90. let, tak se v demokracii přibližujeme stále víc k socialismu, potažmo totalitě.

Tato totalita přichází plíživě, takže kdyby se v 90. letech přednesly takové návrhy zákonů, jaké procházejí dnes, tak by to všichni absolutně odmítli. Ale salámovou metodou se postupně dostáváme k tomu, a je to strašně nebezpečné, že se stát zvětšuje, jeho moc neustále sílí. A já si myslím, že s tím musíme něco dělat, a cítím jako svou morální povinnost upozorňovat na to, poukazovat a psát o tom.

A to, že mým cílem je bezstátní společnost, je v podstatě irelevantní. Na tom se spousta lidí nějakým způsobem zasekne a řekne si: „Bezstátní společnost – hrůza.“ Ale primární je ta dynamika. To, o čem na prvním místě mluvím, je: „Pojďme postupně zmenšovat stát.“ A nemyslím, že bych se dožil doby, kdybychom zde stát už neměli. Ale pojďme ho zmenšovat, pojďme mu brát pravomoci, a hlavně umožnit lidem, aby vytvářeli paralelní struktury a konkurenci ke státu.

Martina: On se bude škubat.

Urza: Bude a škube. A bohužel, narovinu – to, co se teď děje, znamená, že bitvu, kterou momentálně vedu, samozřejmě mírumilovnými prostředky, zatím prohrávám. Ale neustále přibývá lidí, kteří si začínají myslet a dělat něco podobného, za což jsem opravdu rád. Pointa, kterou chci sdělit, skutečně není: „Pojďme teď zrušit stát.“ Ale: „Pojďme na tom začít pracovat a pak uvidíme, co bude dál, jak moc to půjde.“ Takže třeba důchody, jak jste řekla, není možné nyní zrušit, to je záležitostí na X generací.

Stát nám ve školách, i jinde už od nejmladšího věku, vnucuje svou propagandu. A lidé, kteří touto propagandou prošli, jsou k ní již slepí.

Martina: Říkáte: „Pojďme něco dělat.“ Ale, jak už jsem říkala, v prvé řadě by se musel dostavit pocit touhy po skutečné svobodě. A v této souvislosti mi do sebe zapadá to, že jste se pustil do České televize, která se snaží naučit děti základům finanční gramotnosti, a proto vytvořila seriál „Bankovkovi“, který je zaměřen na děti ze základních škol. Zejména jste kritizoval díl, který se jmenoval „Daně“. Je to proto, že máte pocit, že všemi možnými způsoby do dětí implementujeme dojem, že jinak, než se státem a s velkým daňovým zatížením, to nejde?

Urza: Přesně tak. A nejde ani o velké daňové zatížení. Samozřejmě je dobré ho snižovat, ale jde o to, že z etického hlediska je každá daň vlastně neetická, morálně neobhajitelná. Ale samozřejmě menší daně jsou lepší než větší – a rozhodně se asi nedožiju toho, že bychom je zrušili úplně.

Takže ano, jedná se přesně o to, že stát nám vlastně už od nejmladšího věku vnucuje svou propagandu. Dělá to zejména ve školách, i jinde, a nemyslím, že by to byla nějaká konspirace, nebo že by to bylo něco ve zlém. Ti lidé to dělají s dobrým úmyslem. Ale je to tak, že každý režim replikuje sám sebe a indoktrinuje mladé svou propagandou. A lidé, kteří touto propagandou prošli, jsou k ní již slepí.

Když my v současnosti vidíme nějaký historický záznam, dokument, knížku, ať už je to fakt nebo fikce, třeba jakým způsobem učili své děti nacisti, nebo komunisti a podobně, tak nám to zdvihá varovný ukazováček a říká: „Tohle je špatně. Manipulují tím děti ke svým záměrům.“

Vidíme, že tehdy to byla strašná manipulace a hrůza. Ale když to samé dělá současný režim, současný stát, tak jsme k tomu slepí a zcela to přehlížíme. Například ve školách visí státní znak a obraz prezidenta. Kdyby takto povinné bylo třeba nějaké náboženství, a to by předávalo dětem hodnoty, tak se budou lidé strašně bouřit. Ve školách nás, jako ještě úplně malé, dříve, než o tom přemýšlíme, než je o tom možné diskutovat, učí uctívat hymnu, vlajku, že máme mít k těmto věcem úctu, vedou nás k vlastenectví. Takže se tyto věci nejdříve naučíme uctívat, ale jak potom o nich můžeme kriticky uvažovat?

Kdyby toto dělala nějaká církev a začala by povinně všechny děti, dokud jsou malé, učit: „Tady se musíte modlit, tady dělat tohle, toto musíte uctívat,“ tak máme alarm, který nám říká: „Tohle je špatně, to je manipulace dětí.“ Ale když se přesně toto děje s našimi dětmi ohledně státu: „Toto je hymna. To je vlajka, na tu nesmíš plivat, to není nějaký kus hadru, k tomu musíš mít úctu,“ tak to považujeme za správné. A přitom je to úplně ten samý princip, akorát protože jsme si tím prošli, tak jsme k tomu slepí.

Stát spojil lásku k věcem, které máme naprosto přirozeně rádi, s láskou k lidem, kteří nás ovládají, což je hrůza, zvěrstvo a obrovské propagandistické vítězství

Martina: Ale pozor, teď si nejsem jistá, jestli jste nesmotal dohromady národ a stát. Možná, že mezi to dáváme rovnítko, ale v případě, že bychom neměli mezi sebou vůbec žádné kulturní, historické, vlastenecké pojítko, tak z nás zůstane jenom parta atomizovaných obchodníků.

Urza: My ale pojítko rozhodně máme, minimálně náš jazyk. Žijeme ve stejném prostředí, známe kulturu, známe vlast. Já mám hrozně rád svůj jazyk a líbí se mi, že se tady spolu bavíme česky – a jsou to věci, které…

Martina: …vám vadí atributy vlasti?

Urza: Ne, ne, to pozor. Jak jsem zmínil, strašně se mi líbí třeba náš jazyk, že se tady bavíme česky, je to příjemné. Když se ale potom podíváme na to, co se učí ve škole, jako třeba vlajka je symbol státu…

Martina: …Přivedl jste mě na myšlenku, že jsme skutečně začali národ a stát považovat za jedno a totéž.

Urza: No právě, což je největší vítězství propagandy státu. Já mám třeba problém s tím, jestli se nazvat vlastencem, nebo ne. Když bych bral za vlastenectví to, že mám rád místo, odkud pocházím, že mám rád svůj jazyk a tak dále, tak v takovém případě bych vlastencem byl. Ale pokud mám brát jako vlastenectví to, že uctívám písničku a vlajku, o kterých mi řekli, že je mám uctívat, mít v úctě, tak pak vlastencem nejsem.

Je to hrůza, co udělal stát, obrovské zvěrstvo a obrovské propagandistické vítězství, když spojili lásku k věcem, které máme naprosto přirozeně rádi, s láskou k lidem, kteří nás ovládají. A to je to, co se děje ve školách a na co poukazuji. Oni nám neříkají: „Mějte rádi místo, odkud pocházíte.“ Možná někdy říkají: „Mějte rádi svůj jazyk.“ To ano, ale daleko víc nám říkají: „Uctívejte tuto vlajku, uctívejte tohoto člověka, tady máte jeho obraz na zdi.“ A kdybychom něco takového viděli u čehokoli jiného, než u těchto symbolů, protože jsme tím prošli, tak nám to bude strašně vadit. Tohle nám nevadí, protože už jsme tím prošli, takže jsme vůči tomu slepí.

V dětském věku, dříve, než jsme o tom mohli kriticky přemýšlet, nás zmanipulovali k tomu, že máme uctívat hymnu, vlajku nebo obraz prezidenta

Martina: Mám pocit, že se mi nelíbí, že mi berete hračky, když se vyjadřujete ne úplně uctivě o hymně, protože já tyto atributy vnímám toliko jako symbol. Jako symbol mého národa, mé vlasti a nemám s tím sebemenší problém.

Urza: Vůbec jsem se nechtěl dotknout vašeho vlasteneckého cítění.

Martina: Ne, kdepak, diskutujeme.

Urza: Rozhodně jsem to nemyslel nijak ve zlém, ale nevidím žádný důvod, proč by zrovna ta vlajka…

Martina: …Je to váš pohled.

Urza: Jde o to, že tento pohled jsem si neměl možnost, a vy bohužel také ne, vytvořit sám. Nikdy jsem nedostal možnost, jestli vlajku ano, nebo ne. Prostě mi bylo napřed vysvětleno, že vlajka není kus hadru, že ji uctíváme, a až potom jsem se nad tím mohl zamyslet a nedostal jsem možnost, zda si tu vlajku chci zvolit a chci k ní mít vztah, nebo nechci.

Dokonce myslím, že skutečnost, že jsem tu vlajku odvrhl, také není mé nezmanipulované rozhodnutí. A to proto, že jsem vlajku odvrhl v podstatě skrze to, že jsem odvrhl stát. Ale je možné, že kdyby mě nikdo nemanipuloval tím směrem, což mě manipulovali, protože dříve, než jsem o tom mohl uvažovat, už do mě vštěpovali úctu k vlajce, tak kdyby mě předem nenutili tuto vlajku uctívat, tak bych si k ní třeba našel cestu jiným způsobem a později.

Takže dokonce ani netvrdím, že je to tak, že vy jste zmanipulovaná školou, ale já jsem prohlédnul, že tu vlajku ne. Nikoli, myslím, že jsme oba dva zmanipulovaní. Vám řekli, že tu vlajku máte uctívat a uctíváte ji. Mně řekli, že ji mám uctívat a já jsem ji potom ze vzdoru ke státu přestal mít rád. Ale toto jsou emocionální věci. Já mohu logicky říct: „Mně je ta vlajka ukradená.“ Ale přiznám se, že mně je emočně protivná, protože ji mám s něčím spojenou. A vám je emočně příjemná, protože ji máte spojenou s něčím jiným.

Myslím, že když lidé o tom diskutují, tak se strašně často snaží tvářit, jakože oni jsou ti racionální a že v tom nemají emoce. A to je myslím chyba, protože my v tom všichni máme emoce a já uznávám, že je hloupé to, že je mi ta vlajka protivná, protože jsem se lépe nedokázal vypořádat s tím, že mi ji napřed, když jsem byl malý, cpali a já jsem to potom začal vnímat jako velký podvod na sobě. A teď je mi protivná z tohoto důvodu a nedokáži s tím již asi nic lepšího udělat, protože i když racionálně vím, že na vlajce není nic špatného, že není o nic lepší, nebo horší než jiná vlajka, tak ji stejně vevnitř nemám moc rád.

Martina: No, budete s tím muset něco provést, protože ještě chvíli a bude to, jako že jsme u psychoterapeuta. V každém případě pro mě vznikl námět na přemýšlení nad rovnítkem mezi národem a státem. A hlavně by bylo dobré si definovat, co si vlastně pod pojmem stát představujeme. Zda je to pouze mašinérie, systém legislativy, zákonů, nařízení, nebo zdali je to něco, co zastřešuje národ a vytváří mu jakousi duchovní nadstavbu.

Urza: Rozhodně co a jak kdo říká státu, je každého věc – a podle mě není žádná definice lepší, než ostatní. Konkrétně pro mě je stát tou institucí, která má monopol na násilí na daném území. Takže rozhodně pro mě stát není přesahem třeba národa, jak jste řekla. To už rozhodně nepovažuji za stát. Za stát považuji vážně jenom tu instituci. Navíc je třeba říci, že pouze takovou instituci, pokud brání tomu, aby k ní vznikala konkurence a paralelní struktury.

Kdyby tato instituce zůstala víceméně v podobě, v jaké existuje teď, ale nebránila by lidem, aby jí konkurovali nějakou činností bez regulací, tak v tom momentě už pro mě to není ani stát. Například pokud bych si mohl udělat školu, do které by chodil, kdo by chtěl, každý by se učil, co by chtěl – a nikdo by mi do toho nezasahoval. A stejně ve všech dalších oblastech. V takovém případě by to pro mě v tu chvíli už byla firma, i když by si třeba říkala stát. Takže, to, proti čemu jsem a proti čemu protestuji, tak to určitě není proti národnímu cítění a této širší definici. Ba dokonce to není ani proti konkrétním institucím, ale je to proti tomu, že k těmto institucím nemohou vznikat alternativy.

Máme asi dva miliony právních norem, které nikdo nezná, což všechny staví do velké nejistoty. Každý neustále porušuje nějaký zákon a jedním z atributů policejních států je, že nikdy nevíte, co porušujete.

Martina: Říkal jste, že od 90. let to jde s naší svobodou víceméně z kopce. Uvědomuji si, že den co den přibývají nové regulace, nová nařízení, zákony, vyhlášky a že my po nich ještě voláme, protože pak máme pocit, že náš život je přehlednější, bezpečnější, krémovější. Jde to reálně zastavit? Protože pokud bude hrstka svobodomyslných lidí stále pouhou hrstkou, tak není žádná šance prozřít a na některé věci se skutečně podívat alespoň s odstupem, nebo z nadhledu.

Urza: Mimochodem to, o čem jste mluvila, je krásná iluze jistoty a bezpečí. V současné době máme asi dva miliony právních norem, které nezná vůbec nikdo, což všechny staví do obrovské nejistoty, protože neznalost neomlouvá. Všichni neustále porušují nějaký zákon. Jedním z atributů policejních států je, že nikdy nevíte, co porušujete. Vždy se na vás dá něco najít. Rozhodně jsme oba dva od rána, od chvíle, kdy jsme vstali, nějaké zákony porušili a ani netušíme, jaké. I právníci, když potřebují provádět obhajobu v jiném oboru, než na jaký se specializují, tak si najímají kolegy a normální člověk, který práva nestudoval, nemá ponětí.

Je to paradox, když říkáme: „Neznalost zákona neomlouvá,“ ale zároveň ani není možné je všechny znát. A jak to zastavit? O toto téma jsem se začal zajímat před více než 10 lety, v té době jsme zakládali institut Ludwika von Misese. A tehdy bylo libertariánů strašně málo. Bylo jich v Čechách asi 5,5, ironicky řečeno, a řekli jsme si: „Tohle musíme změnit.“ A začali jsme psát, pořádat letní školy, vzdělávat lidi, ale nikdy se nám to nepovedlo přinést před širokou veřejnost. Takto jsme se hrozně dlouho o něco snažili, zas tak dobře se to nedařilo, ale neustále toto hnutí rostlo.

Za poslední dva roky se začalo konečně dařit dostávat se do médií, oslovovat širokou veřejnost. Samozřejmě, jak jste sama řekla, „ne tak širokou“. Ale když jsem o anarchokapitalismu přednášel před lety, přišel před sál s lidmi a ptal se: „Kdo někdy slyšel slovo „anarchokapitalismus?“ – tak se většinou nepřihlásil nikdo. A dnes, když přijdu před sál lidí, tak se většinou všichni přihlásí, že znají to slovo. Třeba o tom nic neví, ale aspoň tuší.

Nedávno jeden z poslanců ČR verbálně použil přirovnání k anarchokapitalismu, což dřív nebylo možné slyšet. Takže teď už třeba slovo „anarchokapitalismus“ začíná být známější a lidé si je vyhledávají a čtou si o tom. Rozhodně existují stovky lidí, kteří za mnou přišli, nebo mi napsali a řekli: „Díky, něco jsi mi ukázal, teď se považuji za libertariána, nebo anarchokapitalistu.“

Toto hnutí neustále roste. V absolutních číslech ve společnosti je nás pořád málo, ale české libertariánské hnutí je jedno z nejsilnějších na světě z hlediska toho, kolik je v zemi obyvatel. Některé země mají lepší tradici, jiné horší, ale za poslední dva roky se nám podařilo vybudovat něco naprosto úžasného, i když samozřejmě souhlasím s tím, že to nestačí. Nestačí to k tomu, aby začaly vznikat zákony.

To, co máme nyní, je vlastně zrnkem písku proti obrovské písečné bouři, která se na nás valí. Ale já nedokáži dělat nic víc, než to, co dělám a dělám to tak dobře, jak umím. A věřím tomu, že toto je jediná rozumná a možná cesta, protože společnost nejde hezky změnit násilím, podvodem, nátlakem, nebo něčím takovým. Myslím, že dobrá změna ve společnosti vyžaduje změnu paradigmatu a k tomu je potřeba věci lidem mírumilovně vysvětlovat, bavit se s nimi, diskutovat, přemýšlet. A já jsem rád za každého člověka, který si mě poslechne a potom o tom přemýšlí. To je vlastně to, co chci – aby o tom přemýšleli.

Demokracie jakožto systém, kde něco odhlasuje většina, je diktát většiny, který nemusí být vždy dobrý a může se postavit proti svobodě

Martina: Urzo, vy jste programátor, informatik, to znamená, že jste v kyberprostoru jako doma a můžete s ním hodně pracovat. Často se ale hovoří o nenávistných příspěvcích na sociálních sítích, o takzvaných sociálních bublinách, které neslouží k přemýšlení, ale pouze si tam utvrzujeme své vlastní předpoklady. Jsou podle vás sociální sítě nástrojem, který vede spíše k demokratizaci, nebo téměř k fašizaci lidí, jak se o tom velmi často diskutuje – a vedou spory?

Urza: Nemyslím, že demokracie je opakem fašizace. Osobně si myslím, že demokracie je systém, kde hlasuje většina, čili je to diktát většiny menšině. A tento diktát může být jakýkoliv, což znamená, že to nemusí být vždy nutně dobré. Takže bych spíše řekl, že opakem fašizace je spíše svoboda, než demokracie, což jsou pojmy, které velice často zaměňujeme. A myslím, že zdaleka nejsou totožné, protože demokracie je vláda většiny a když si demokracie nepřeje svobodu, tak je demokracie proti svobodě.

Martina: Pokud patříte k 49 procentům, tak v tu chvíli máte smůlu.

Urza: Nemyslel jsem tím, že může být rozhodnuto proti mému názoru. O to ani tak nejde. Spíše jde o to, že pokud si většina nepřeje svobodu, tak demokracie a svoboda jsou v tu chvíli v rozporu.

Co se týče sociálních sítí, tak ony samozřejmě vytvářejí bubliny. Na druhou stranu my sami žijeme v sociálních bublinách. Ono se o tom na internetu strašně moc mluví, a já osobně souhlasím s tím, že sociální sítě dělají bubliny. Zejména třeba Facebook, ten má na to, aby to tak fungovalo, přímo algoritmus, aby v tom člověka co nejvíc utvrdil, protože daný člověk u toho hodně sedí. To je pravda a všichni to kritizují, a je fakt, že se to tak prostě chová.

Na druhou stranu mi trošičku přijde, že v našem v reálném životě si také vytváříme bubliny. Většina lidí, neříkám, že všichni, má kamarády s podobnými názory, často i s podobným sociálním statusem. Často se spolu baví lidé, kteří mají společnou profesi, společnou minulost, společný zájem. Myslím, že celý svět je prostorem sociálních bublin a sociální sítě v podstatě kopírují to, co se děje v reálném světě – a vykouknout z bubliny na sociální síti je možná trošičku jednodušší, než vykouknout z bubliny v reálném životě.

Tím vůbec neříkám, že sociální sítě bubliny netvoří. Tvoří, ale přijde mi zvláštní mluvit tak strašně negativně o bublinách na sociálních sítích, ale přitom opomínat, že žijeme v sociálních bublinách i mimo sociální sítě. A vykouknout z bubliny mimo naši sociální síť vyžaduje přeci jenom mnohem více, než pár kliknutí. Sociální síť mě ze sociální bubliny, samozřejmě pokud chci, pustí s vynaložením menšího úsilí, než když chci vykouknout ze své sociální bubliny v životě. Takže souhlasím s tím, že se to děje, ale zdaleka to nevidím jako tak strašný problém, jak se o tom mluví.

A mimochodem samozřejmě záleží na tom, jestli to člověk ví, nebo neví. Já třeba využívám tento algoritmus ve svůj prospěch, protože neexistuje žádný velký libertariánský zpravodajský český server. Takový nemáme a já jsem si jej vytvořil na Facebooku. Naprosto počítám s tím, jak funguje jeho algoritmus, co dělá a chovám se tam takovým způsobem, že nelajkuju, neklikám a nečtu jiné věci, než libertariánské, takže pak vím, že mi dává do feedu jenom tyto věci.

Vůbec si nemyslím, že je to nějaký objektivní pohled. Vím, že je to jenom bublina, kterou ještě pomáhám vytvářet o to silněji a používám ji jako velký zpravodajský libertariánský server. A jde to. Takže je to vždy jen o tom, jak člověk používá daný nástroj, jestli si uvědomuje, co to je. Samozřejmě vím, že to, co vidím na svém Facebooku, není ani omylem obraz reality, že je to absolutní bublina. Ale když ji tímto způsobem používám, tak to, na co si všichni stěžují, já umím využít k něčemu, co je dobré, protože jinak bych zprávy musel hledat strašně roztříštěně. A když se chci podívat na jiné názorové proudy, tak se prostě podívám jinam. Takže sociální síť je nástroj, který můžeme používat moudře a chytře.

Martina: Urzo, moc vám děkuji za to, že jste přišel a za jiný pohled na svět a náš život.

Urza: Já moc děkuji za velmi příjemný rozhovor. Mějte se krásně.