„Uveďte zdroj, podejte důkazy,“ řve drzý polonegramotný troll…
„Uveďte zdroj, podejte důkazy,“ řve drzý polonegramotný troll…
Žijeme v době stále povinnějšího ozdrojování toho, co někde napíšeme. Už se moc nebere v úvahu, že ten citovaný zdroj je také jen člověk, nikoliv stroj. Tedy omylná bytost. Hlavně že tam nějaký zdroj je. Troll důvěryhodnost takového zdroje přeceňuje, tvrzení nebo názor jím napadené osoby pak podceňuje.
Často je ten řvoucí troll v argumentační tísni. Vývody vzdělaného blogera se mu nehodí do jeho představy o světě, do jeho názorového pole. Může být v tom svém názorovém poli zmýlen nějakou Goebbelsovskou stokrát opakovanou lží. Zejména mainstream poslední doby je v těch lžích podle mne často mistrem. (Proto má mainstream také stále klesající důvěryhodnost.)
A tak troll syčí: „Uveď zdroj, podej důkaz!“ Připomíná to zločince, který se vysmívá orgánům spravedlnosti: „Nemůžete mi to dokázat!“ Známe třeba z řady filmů, detektivek i jiných.
Příklad: Troll ve své nevzdělanosti neví, že v roce 1938 Československá vláda nakonec na požadavky Francie a Británie 21. září odpoledne přistoupila. Troll si to mohl prostým a jednoduchým způsobem najít na wikipedii. Mnichovská dohoda samotná nám tedy proti naší vůli žádné území nevzala – jen potvrdila předchozí stanovisko československé vlády.
Expertně vzdělaný Ladik Větvička, který svými historickými znalostmi strčí do kapsy deset docentů, to samozřejmě ví a zná.
Troll však, zblblý mainstreamovou i všeobecně vzdělávací propagandou, na Větvičku zaútočí: „Jaké máš důkazy?“
Jsou lidé, kteří celým svým životem seriózně prokazují, že oni sami jsou důkaz. Říká se jim důvěryhodní, věrohodní, spořádaní…
Troll zaútočil – z hlediska komunikačního – na nejcitlivější, nejniternější ze slupek důvěryhodného znalého člověka.
K těm psychickým slupkám člověka vša potřebujeme malou odbočku.
Psychických slupek člověka je pět: Nejniternější nejcitlivější první slupka je EGO člověka, jeho sebepojetí. Druhá slupka je vzdělanost, vědomosti, přesvědčení. Třetí slupka jsou názory. Čtvrtá slupka je chování dotyčného, pátá slupka pak jeho jednotlivé činy.
Když tedy troll zaútočí, nejméně agresivní útok je útok na pátou slupku. Tedy například:
„Uznávám tě jako seriózního člověka, ctím tě jako odborníka, vážím si tvých názorů, celkově se chováš způsobile, ale s tou a tou jednotlivostí ve tvém vyjadřování nesouhlasím.“
Útok na čtvrtou slupku: „Uznávám tě jako seriózního člověka, ctím tě jako odborníka, vážím si tvých názorů, ale tvé chování mne mnohdy štve.“
Útok na třetí slupku: „Uznávám tě jako seriózního člověka, ctím tě jako odborníka, ale názory máš mnohdy podivné.“
Útok na druhou slupku: „Nejsi v jádru zlý člověk, ale tvé vzdělání a vědomosti jsou mizerné.“
Útok na první slupku: „Jsi špatný člověk, nevěřím ti ani slovo – ve všem, co říkáš nebo děláš, potřebuješ oporu někoho dalšího, protože bez té opory jsi u mě po všech stráních nedůvěryhodná nula.“
Po útoku na první slupku má napadený seriózní člověk nárok na nejvyšší vztek. A tedy na nejtvrdší obranu.
Vždy si v této fázi vzpomenu na reakci vrcholně seriózního, vrcholně spravedlivého a pravdomluvného Old Shatterhanda, když na jeho první slupku zaútočil proradný zlosyn – náčelník Kiowů Tangua. Bylo to v prvním díle Vinnetoua v kapitole „Na život a na smrt“, když se lživá konstrukce Tanguy po projasnění situace bortila jako domeček z karet.
Rozhodující text ocituji, Více si najdete třeba v kultovní knize na straně 222 (Karel May, Vinnetou, 1. díl, vydalo SNDK Praha 1965):
V situaci, kdy Old Shatterhand ještě obviněný stál u mučednického kůlu, jej Tangua neustále urážel. Mj. se chvástal, že v osobním souboji by Old Shatterhanda rozdrtil. Teď tedy citace (pro srozumitelnost lehce stylisticky upravená, bez sebemenší změny smyslu):
„Tanguo, vidíš, nazvals mě dokonce ropuchou! Uznáš, že něco takového si nemohu nechat líbit. Dám ti příležitost, abys mne rozdrtil.“
„Ne,“ vykřikl Tangua. „Náčelník Kiowů může bojovat jen s náčelníky.“
„Já jsem náčelník.“
„Dokaž to!“
„Dokážu ti to, Tanguo, velice rychle a jednoduše – tím, že tě pověsím na první větev, která mi padne do oka, jestli se budeš ještě chvíli vzpírat dát mi zadostiučinění.“
Konec citace. Ano, hrozba oběšením je pro indiána největší pohanou. Nic jiného si však Tangua nezasloužil.
Karel May vypíchl obludnost toho Tanguova řečnického triku tím, že už nikdy jindy v mnoha a mnoha svých mayovkách tak tvrdá slova svému alter egu, ušlechtilému a navýsost zdvořilému Old Shatterhandovi, do úst nevložil…
Lidské povaha je psychologicky stále stejná. Jako na Divokém Západě ve čtyřicátých letech devatenáctého století, tak i ve dvacátých letech století jedenadvacátého.
Jistě sledujete, kdo komu dnes vyhrožuje útoky na první slupku… Třeba v předvolebním boji. A nejspíš se i dočkáte toho, jak bude ten troll slovně kličkovat a uhýbat, až se situace po volbách otočí. Pamatujte, že ta klasická literární oldshatterhandovská reakce je pak naprosto přiměřená.
