Na život a na smrt – eutanazie opět na scéně
Vládní STAN má v politickém programu část, kterou eufemisticky nazývá „Důstojný odchod ze života jako svobodné rozhodnutí“. Jde o návrh na prosazení eutanazie do naší legislativy. STAN místo pozitivních plánů na pozvednutí České republiky navrhuje uzákonění legalizace zabití, byť to zakrývá líbivými slovy. Přitom, pokud by někdo něco podobného udělal podle současně platného práva, byl by souzen za vraždu. Cílem je prý zajištění rozvoje paliativní péče s důrazem na klidné a důstojné dožití. STAN dále uvádí: „Umožnění svobodného rozhodnutí o plánovaném odchodu ze života u lidí trpících závažným a nevyléčitelným onemocněním, a to za jasně stanovených a přísně kontrolovaných podmínek a s plným respektem k důstojnosti každé lidské bytosti.“ Je však nepřijatelné, aby eutanazie byla prezentována společně s paliativní péčí, což jsou zcela protikladné věci. STAN navrhuje, aby bylo umožněno medicínské ukončení života člověka na jeho vlastní žádost, což považuji za porušení všech etických medicínských zásad sahajících až k Hippokratově přísaze. Všichni víme, že v těžkých životních situacích se nerozhodujeme zcela svobodně, proto eutanazie nemá místo v lidské společnosti.
Hrozná čísla
Pro přesné pochopení tématu je nezbytné nejprve vymezit klíčové pojmy. Asistovaná sebevražda je proces, kdy lékař poskytne pacientovi smrtící látku, kterou si pacient sám podá. Naproti tomu aktivní eutanazie je úkon, kdy lékař na žádost pacienta úmyslně podá smrtící látku, která způsobí jeho smrt. V Evropě je aktivní eutanazie uzákoněna v Belgii, Nizozemsku, Lucembursku, mimo Evropu v Kolumbii. Asistovaná sebevražda je povolena v dalších asi deseti zemích, včetně Kanady.
Eutanazie je dnes legalizovaná jen v několika málo státech a je velkým nebezpečím pro jejich populaci. Například v Nizozemsku připadá na eutanazii přibližně 5,8 % všech úmrtí – v roce 2024 bylo takových případů 9 958 lidí. V Belgii je to cca 3,6 % všech úmrtí, což odpovídá 3 991 případům. V roce 2023 bylo v Kanadě hlášeno 15 343 případů, což představovalo 4,7 % všech úmrtí v zemi, s meziročním nárůstem o 15,8 %. A počet asistovaných úmrtí v Kanadě neustále roste. Od zavedení legislativy v roce 2016 si asistovanou smrt zvolilo více než 60 000 Kanaďanů. Roste zároveň počet alarmujících případů zneužití eutanazie ze sociálních důvodů. Ani sebelepší legislativa totiž neochrání slabé před nátlakem, kdy místo sociální pomoci dostanou nabídku na smrt jako řešení. Tak se to stalo třeba válečné veteránce a paralympioničce Christine Gauthier v Kanadě. A podobných případů se bohužel dá najít mnoho. Klíčovou změnou, která umožnila v Kanadě tento nárůst a zároveň vyvolala hlubokou kritiku, byl zákon C-7 z roku 2021. Ten rozšířil způsobilost pro eutanazii i na osoby, jejichž přirozená smrt není „rozumně předvídatelná“.
Často podporují eutanazii lidé, kteří jsou mladí a zdraví. Avšak realita je jiná: když se ocitnou v těžké situaci, většina si života váží a bojuje za něj. Jsem přesvědčen, že to platí i ve chvílích, kdy lidé trpí. Pro lidi s postižením a seniory, představuje eutanazie významnou hrozbu. Historie připomíná, že systematickou eutanazii zavedl Hitler – výhradně na základě ideologického odporu vůči mentálně postiženým dětem árijské rasy. Jejich rodiče, zmanipulováni fanatickou ideologií, eutanazii využívali. To poukazuje na riziko zneužití té nejzranitelnější skupiny. Obdobně lze uvést jako příklad řeckou Spartu, kde byli slabší jedinci zabíjeni, nebo v římské době byla zdravotně postižená nemluvňata shazována z Tarpejské skály.
Eutanazie je jednou z hranic, kterou by lidstvo nemělo nikdy překročit, aby se dokázalo dále rozvíjet. Je řada metod ovlivňování psychiky člověka, aby souhlasil s věcmi, které jdou proti němu. V tom tkví zásadní nebezpečí eutanazie. Zdůrazňuji, že člověk si život nedal, a tudíž nemá právo si jej brát – a už vůbec ne prostřednictvím dalších osob, které se svým vzděláním zavázaly léčit a život tak udržovat. Léčba smrtí je protimluv – není to léčba.
Důležitým faktorem prosazování eutanazie jsou nepochybně peníze. Je třeba otevřeně říct, že více než o co jiného jde o byznys netušených rozměrů. Tento fakt mimo jiné vysvětluje onu trvalou, systematickou, úpornou snahu o vytvoření nového status quo. Zemí, které eutanazii legalizovaly, je stále málo, zatímco potenciální klienti jsou zhusta rozeseti po celé zeměkouli. Čím dřív bude u nás nový zákon schválen, tím dřív budou pochybné „kliniky“ moci využívat výhody časového předstihu. Klienti jsou lidé na konci své životní cesty, kdy člověk ví, že už mnoho nedožene a peníze pro něj přestávají být zásadní hodnotou. Zákazník, kterému nezáleží příliš na penězích, je ideálním zákazníkem. Za pár slibů je připraven zaplatit téměř cokoli. Zisk je motivací téměř veškerého konání na naší planetě, a v tomto případě by to byl legitimní moment, kdyby se propagátoři uvedení nového zákona v platnost neschovávali za nepatřičná, velká a laciná slova o svobodě jednotlivce a o jediné správné cestě vedoucí ke konci.
Odstrašující případy z Kanady
Vrátím se ještě do Kanady a nechvalně známému zákonu C-7 z roku 2021. Tato legislativní změna, která rozšířila eutanazii na osoby s chronickými a ne-terminálními stavy, je přímou příčinou vzniku kontroverzních případů, kde se utrpení prolíná se sociálními problémy. Původní zákon z roku 2016, který vyžadoval „rozumně předvídatelnou přirozenou smrt“, účinně omezoval okruh příjemců na osoby v terminálním stavu. Zrušením tohoto kritéria se však do zákona v podstatě dostala široká škála chronických postižení, u nichž utrpení není způsobeno jen nemocí samotnou, ale je často zhoršováno špatnými sociálními podmínkami. V důsledku toho se eutanazie stala volbou pro lidi, jejichž utrpení by v ideálním případě mohlo být zmírněno poskytnutím adekvátní péče, podpory nebo bydlení. Případ Rogera Foleyho, který se domáhal lepší péče, a případy dalších osob, které se potýkaly s nedostatečným bydlením, by v rámci původní legislativy nebyly z právního hlediska možné. Tento trend naznačuje, že eutanazie je v praxi stále častěji vnímána jako řešení pro dlouhodobé utrpení, které nemusí být jen medicínského, ale i sociálního původu.
Případy, které se dostaly do médií a vyvolaly širokou společenskou debatu, odhalují znepokojivý vzorec, kdy se eutanazie stává „náhradním řešením“ za systémová selhání (nejen) státu. Jedná se například o případy spojené s chudobou a bezdomovectvím:
Muž ze St. Catharines: V říjnu 2022 podal žádost o eutanazii, protože byl bezdomovecem. Po obdržení 60 000 dolarů z crowdfundingové kampaně GoFundMe si mohl najít bydlení a svou žádost následně stáhl. Tento případ je silným argumentem pro kritiky, kteří tvrdí, že utrpení nebylo nezmírnitelné, ale pouze podmíněné finančními a sociálními okolnostmi.
Případ „Sophia„: Anonymní žena z Toronta trpěla extrémní chemickou citlivostí. Podstoupila asistovanou smrt poté, co se jí nepodařilo najít cenově dostupné bydlení, které by nebylo kontaminováno tabákovým kouřem a jinými chemikáliemi. Její zdravotní stav byl nezmírnitelný v kontextu jejích životních podmínek, které však byly přímo ovlivněny dostupností bydlení a sociálními faktory. Tento případ byl dokonce zmíněn ve zprávě parlamentního výboru pro eutanazii.
Kromě těchto konkrétních příkladů kanadská média informovala o řadě dalších lidí s postižením, kteří zvažovali asistovanou smrt kvůli nízkým invalidním dávkám a nemožnosti najít odpovídající bydlení. Podle statistik téměř čtvrtina lidí s postižením v Kanadě žije v chudobě. To vytváří alarmující souvislost mezi sociálně-ekonomickou situací a volbou asistovaného umírání.
Otřesným případem poukazujícím na fatální selhání systému zdravotní a sociální péče, je kauza
Christine Gauthier: Paralympionička a válečná veteránka dosvědčila, že jí zaměstnanec organizace Veterans Affairs Canada (VAC) nabídl eutanazii jako řešení v situaci, kdy žádala o instalaci plošiny pro invalidní vozík ve svém domě. Po medializaci tohoto případu VAC sice tvrdil, že nenašel žádný záznam o takové nabídce pro Gauthierovou, ale potvrdil čtyři další podobné případy, za které byl zodpovědný jeden suspendovaný manažer. Tento případ naznačuje, že eutanazie je v praxi chápána jako alternativa k drahé a náročné péči, což je pro zranitelné jedince naprosto nepřijatelný tlak.
Z výše uvedeného je zcela zřejmé, že eutanazie nesmí být v naší zemi schválena, protože hrozí velké nebezpečí jejího zneužívání, kterému nelze prakticky zabránit. Musíme investovat do terénních sociálních služeb, terénní paliativní péče a hospicové péče. To je jediná cesta důstojného odchodu ze života.
Všechny příspěvky s Václav Krása
Inspirací pro vznik zákona o eutanazii jsou podobné právní normy Belgie, Holandska a Lucemburska. Nemaje informací o způsobech, postojích a uvažování tamních lidí, nemohu srovnávat. Ale ani není třeba. Společnost, která se nedokáže shodnout ani na užívání bariérových pomůcek v době epidemie respiračních virů, společnost, která ze značné části věří na magickou sílu krystalů, na anděly, numerologii, homeopatii a astrologii, by se do tak racionální a delikátní aktivity jako je debata o eutanazii, vůbec neměla pouštět.
Chtějí-li se intelektuálové utkávat ve vzájemných střetnutích a chtějí-li se trénovat v rétorice a argumentaci, je toto téma jistě nanejvýš vhodné. Nezapomínejme ale, že naše země potřebuje kromě eutanazie a kvalitních řečníků debatu o tisíci potřebnějších věcech.
Eutanazie si časem svoje místo ve společnosti najde. Měla by jej najít ve společnosti poučené, ohleduplné, vzdělané a moudré. Jestliže hovořím proti připravovanému zákonu, není to proti věci samotné, ale proti amatérismu, hulvátství, nevzdělanosti, hysterii, manipulaci, přetvářce a nesvobodě, které společně brání využívat naplno a bezpečně tak delikátní záležitost jakou eutanazie bezesporu je.
Pohled covidový.
Po celou dobu trvání epidemie byl na českou společnost vyvíjen systematický psychický tlak. Tento tlak pramenil z menší části z epidemie samotné, z větší části pak z nespoutané propagandy a z tzv. „protiepidemických opatření“. Tato opatření, ze kterých na všechny strany trčela děsivá vnitřní nejistota jejich autorů, byla většinou nefunkční, alibistická, někdy absurdní, někdy komická, ale hlavně: z velké části protiprávní.
Naprostá absence odvahy, zodpovědnosti, schopnosti vést, organizovat a předvídat, to vše bylo u vedení naší země obnaženo zoufalství vzbuzujícím způsobem. Pomocí řady protiprávních kroků dokázalo jediné: rozdělit do té doby spolupracující, navzájem si pomáhající, empatickou společnost na dva nesmiřitelné tábory, které měly oba pocit, že ten druhý jej ohrožuje.
Do šokující reality se vrátily pojmy dříve nemyslitelné, jako je uzavření hranic, porušování důvěrnosti zdravotních údajů, nutnost prokazování „zdravotní způsobilosti“ průkazem, který nemá medicínské opodstatnění, znevýhodňování skupiny (menšiny) obyvatel, omezování jejich práv, ponižování, segregace, výpovědi z práce, zákazy přístupu na veřejná místa, lživá státní propaganda, zmanipulovaná a ovlivňovaná média, cenzura, umlčování, zákaz cestování přes hranice okresu, výzvy k udavačství a další atributy fašizující společnosti. Společnosti dlouhodobě vyděšené a nyní i propagandou řádně vymyté, velkoplošně manipulované šířením strachu z nemoci a smrti.
Jestli se exekutivě něco v covidovém období opravdu povedlo, tak to byla mediální masáž, která uvrhla drtivou většinu společnosti do stavu jakési kvalitativní poruchy vědomí, stavu polovědění a schopnosti příjmu jakýchkoli informací bez námitek.
Profesionální marketéři, kteří celý svůj život zasvětili hledáním psychologicky nejlepších prodejních strategií, mohli v návalu závisti naskákat do Macochy. O nové a jediné pravdě se podařilo ve svižném tempu přesvědčit dobré 4/5 obyvatelstva včetně řady lékařských a vědeckých elit a dokonce celých odborných společností.
Některé země se dostaly ještě dále, než my: navrhován byl plošný zákaz zaměstnávání neočkovaných (Itálie), zákaz podnikání (Malta), povinné očkování experimentální vakcínou (Rakousko), vyřazení ze zdravotního a sociálního pojištění bez náhrady (více zemí) – nic z toho se naštěstí neuskutečnilo.
Dost možná ale, že se to jen uskutečnit nestihlo.
Co se uskutečnilo, bylo domácí vězení (Čína) a vynucená internace do sběrných táborů pro „nakažené“ (Austrálie).
Před druhou světovou válkou byli také někteří Označení. Postupné ořezávání jejich práv se nápadně podobá způsobům, jakým byla uváděna v platnost Opatření.
Praktická nemožnost dovolat se svých nejzákladnějších práv a nároků, garantovaných Ústavou České Republiky a její Listinou základních lidských práv a svobod – to byl charakteristický rys období tzv. protiepidemických opatření a bezdůvodně prodlužovaného nouzového stavu.
Narychlo přijímaná novela pandemického zákona usnadňuje event. přechod k autoritářskému režimu „demokratickou“ cestou. Do pochodu jakoby náhodou vyhrává WHO s novátorským nápadem, že ji jednotlivé státy mají předat své kompetence pro boj s příští pandemií (ministerstvo zdravotnictví? ministerstvo vnitra?), a z hloubi europarlamentu zaznívá nápěv návrhu na zrušení práva veta jednotlivých zemí. Tento bizarní karneval totalitarismu bývá již prý viděn i za denního světla…
Vypadá to, že jsme se z historie nepoučili, a že si určité děsivé kapitoly našich dějin budeme muset zopakovat. Budeme je opakovat, dokud se nenaučíme rozlišovat toleranci od lhostejnosti, loajalitu od zbabělosti a svobodu projevu od bezostyšného lhaní.
Potom teprve můžeme vést debatu o euthanasii.