Na život a na smrt – eutanazie opět na scéně

Hrozná čísla

Pro přesné pochopení tématu je nezbytné nejprve vymezit klíčové pojmy. Asistovaná sebevražda je proces, kdy lékař poskytne pacientovi smrtící látku, kterou si pacient sám podá. Naproti tomu aktivní eutanazie je úkon, kdy lékař na žádost pacienta úmyslně podá smrtící látku, která způsobí jeho smrt. V Evropě je aktivní eutanazie uzákoněna v Belgii, Nizozemsku, Lucembursku, mimo Evropu v Kolumbii. Asistovaná sebevražda je povolena v dalších asi deseti zemích, včetně Kanady.

Eutanazie je dnes legalizovaná jen v několika málo státech a je velkým nebezpečím pro jejich populaci. Například v Nizozemsku připadá na eutanazii přibližně 5,8 % všech úmrtí – v roce 2024 bylo takových případů 9 958 lidí. V Belgii je to cca 3,6 % všech úmrtí, což odpovídá 3 991 případům. V roce 2023 bylo v Kanadě hlášeno 15 343 případů, což představovalo 4,7 % všech úmrtí v zemi, s meziročním nárůstem o 15,8 %. A počet asistovaných úmrtí v Kanadě neustále roste. Od zavedení legislativy v roce 2016 si asistovanou smrt zvolilo více než 60 000 Kanaďanů. Roste zároveň počet alarmujících případů zneužití eutanazie ze sociálních důvodů. Ani sebelepší legislativa totiž neochrání slabé před nátlakem, kdy místo sociální pomoci dostanou nabídku na smrt jako řešení. Tak se to stalo třeba válečné veteránce a paralympioničce Christine Gauthier v Kanadě. A podobných případů se bohužel dá najít mnoho. Klíčovou změnou, která umožnila v Kanadě tento nárůst a zároveň vyvolala hlubokou kritiku, byl zákon C-7 z roku 2021. Ten rozšířil způsobilost pro eutanazii i na osoby, jejichž přirozená smrt není „rozumně předvídatelná“.

Často podporují eutanazii lidé, kteří jsou mladí a zdraví. Avšak realita je jiná: když se ocitnou v těžké situaci, většina si života váží a bojuje za něj. Jsem přesvědčen, že to platí i ve chvílích, kdy lidé trpí. Pro lidi s postižením a seniory, představuje eutanazie významnou hrozbu. Historie připomíná, že systematickou eutanazii zavedl Hitler – výhradně na základě ideologického odporu vůči mentálně postiženým dětem árijské rasy. Jejich rodiče, zmanipulováni fanatickou ideologií, eutanazii využívali. To poukazuje na riziko zneužití té nejzranitelnější skupiny. Obdobně lze uvést jako příklad řeckou Spartu, kde byli slabší jedinci zabíjeni, nebo v římské době byla zdravotně postižená nemluvňata shazována z Tarpejské skály.

Eutanazie je jednou z hranic, kterou by lidstvo nemělo nikdy překročit, aby se dokázalo dále rozvíjet. Je řada metod ovlivňování psychiky člověka, aby souhlasil s věcmi, které jdou proti němu. V tom tkví zásadní nebezpečí eutanazie. Zdůrazňuji, že člověk si život nedal, a tudíž nemá právo si jej brát – a už vůbec ne prostřednictvím dalších osob, které se svým vzděláním zavázaly léčit a život tak udržovat. Léčba smrtí je protimluv – není to léčba.

Důležitým faktorem prosazování eutanazie jsou nepochybně peníze. Je třeba otevřeně říct, že více než o co jiného jde o byznys netušených rozměrů. Tento fakt mimo jiné vysvětluje onu trvalou, systematickou, úpornou snahu o vytvoření nového status quo. Zemí, které eutanazii legalizovaly, je stále málo, zatímco potenciální klienti jsou zhusta rozeseti po celé zeměkouli. Čím dřív bude u nás nový zákon schválen, tím dřív budou pochybné „kliniky“ moci využívat výhody časového předstihu. Klienti jsou lidé na konci své životní cesty, kdy člověk ví, že už mnoho nedožene a peníze pro něj přestávají být zásadní hodnotou. Zákazník, kterému nezáleží příliš na penězích, je ideálním zákazníkem. Za pár slibů je připraven zaplatit téměř cokoli. Zisk je motivací téměř veškerého konání na naší planetě, a v tomto případě by to byl legitimní moment, kdyby se propagátoři uvedení nového zákona v platnost neschovávali za nepatřičná, velká a laciná slova o svobodě jednotlivce a o jediné správné cestě vedoucí ke konci.

Odstrašující případy z Kanady

Vrátím se ještě do Kanady a nechvalně známému zákonu C-7 z roku 2021. Tato legislativní změna, která rozšířila eutanazii na osoby s chronickými a ne-terminálními stavy, je přímou příčinou vzniku kontroverzních případů, kde se utrpení prolíná se sociálními problémy. Původní zákon z roku 2016, který vyžadoval „rozumně předvídatelnou přirozenou smrt“, účinně omezoval okruh příjemců na osoby v terminálním stavu. Zrušením tohoto kritéria se však do zákona v podstatě dostala široká škála chronických postižení, u nichž utrpení není způsobeno jen nemocí samotnou, ale je často zhoršováno špatnými sociálními podmínkami. V důsledku toho se eutanazie stala volbou pro lidi, jejichž utrpení by v ideálním případě mohlo být zmírněno poskytnutím adekvátní péče, podpory nebo bydlení. Případ Rogera Foleyho, který se domáhal lepší péče, a případy dalších osob, které se potýkaly s nedostatečným bydlením, by v rámci původní legislativy nebyly z právního hlediska možné. Tento trend naznačuje, že eutanazie je v praxi stále častěji vnímána jako řešení pro dlouhodobé utrpení, které nemusí být jen medicínského, ale i sociálního původu.

Případy, které se dostaly do médií a vyvolaly širokou společenskou debatu, odhalují znepokojivý vzorec, kdy se eutanazie stává „náhradním řešením“ za systémová selhání (nejen) státu. Jedná se například o případy spojené s chudobou a bezdomovectvím:

Muž ze St. Catharines: V říjnu 2022 podal žádost o eutanazii, protože byl bezdomovecem. Po obdržení 60 000 dolarů z crowdfundingové kampaně GoFundMe si mohl najít bydlení a svou žádost následně stáhl. Tento případ je silným argumentem pro kritiky, kteří tvrdí, že utrpení nebylo nezmírnitelné, ale pouze podmíněné finančními a sociálními okolnostmi.

Případ „Sophia„: Anonymní žena z Toronta trpěla extrémní chemickou citlivostí. Podstoupila asistovanou smrt poté, co se jí nepodařilo najít cenově dostupné bydlení, které by nebylo kontaminováno tabákovým kouřem a jinými chemikáliemi. Její zdravotní stav byl nezmírnitelný v kontextu jejích životních podmínek, které však byly přímo ovlivněny dostupností bydlení a sociálními faktory. Tento případ byl dokonce zmíněn ve zprávě parlamentního výboru pro eutanazii.

Kromě těchto konkrétních příkladů kanadská média informovala o řadě dalších lidí s postižením, kteří zvažovali asistovanou smrt kvůli nízkým invalidním dávkám a nemožnosti najít odpovídající bydlení. Podle statistik téměř čtvrtina lidí s postižením v Kanadě žije v chudobě. To vytváří alarmující souvislost mezi sociálně-ekonomickou situací a volbou asistovaného umírání.

Otřesným případem poukazujícím na fatální selhání systému zdravotní a sociální péče, je kauza

Christine Gauthier: Paralympionička a válečná veteránka dosvědčila, že jí zaměstnanec organizace Veterans Affairs Canada (VAC) nabídl eutanazii jako řešení v situaci, kdy žádala o instalaci plošiny pro invalidní vozík ve svém domě. Po medializaci tohoto případu VAC sice tvrdil, že nenašel žádný záznam o takové nabídce pro Gauthierovou, ale potvrdil čtyři další podobné případy, za které byl zodpovědný jeden suspendovaný manažer. Tento případ naznačuje, že eutanazie je v praxi chápána jako alternativa k drahé a náročné péči, což je pro zranitelné jedince naprosto nepřijatelný tlak.

Z výše uvedeného je zcela zřejmé, že eutanazie nesmí být v naší zemi schválena, protože hrozí velké nebezpečí jejího zneužívání, kterému nelze prakticky zabránit. Musíme investovat do terénních sociálních služeb, terénní paliativní péče a hospicové péče. To je jediná cesta důstojného odchodu ze života.