Světlo na konci tunelu – řád se obnovuje v chaosu

Jednou za několik dekád odumírá starý pořádek a přichází nový. Většinou se tak děje jako odraz významných událostí. Naposledy to byl pád sovětského bloku, který způsobil, že dichotomii Východ–Západ nahradil unilateralismus s jasnou dominancí Spojených států, a Západu vůbec. Ten však kvůli nerozumným politickým i podnikatelským špičkám a intelektuálním vůdcům své postavení promrhal hloupou politikou deindustrializace, klimatického alarmismu, podpory masové migrace, odklonem od trhu a nástupem přeregulovanosti, subvencování všeho možného i nemožného, obřích veřejných dluhů, vysokých daní nutných k udržení rozsáhlých welfare states a dalších neblahých jevů.

Západ zapomněl či úmyslně odvrhl vše, co způsobilo jeho bezprecedentní nárůst bohatství, a s tím spojeného celosvětového vlivu a síly. Začal zaostávat. Nejprve technicky, protože antitržní politiky nemotivovaly k inovacím a technologickému pokroku. Snižující se úroveň technického vzdělávání vedla k tomu, že neprodukoval dostatečné množství mladých mozků schopných vymýšlet nová řešení, vynalézat nové postupy – a hlavně téměř nikdo neměl potřebu je uvádět do praxe.

Orientace západních univerzit na velmi diskutabilní humanitní studia, často prakticky nepoužitelná a nepřinášející nic podstatného, přispěla i k myšlenkovému zaostávání. Zcela protichůdně si počínaly vzmáhající se asijské země, od konce 70. let zejména Čína. Ta dokázala během několika dekád převzít vedoucí úlohu ve většině technologických a výrobních sektorů. A to přesto, že politicky zůstala tuhým totalitním režimem v čele s komunistickou stranou. Čínští komunisté však nabídli většině společnosti nepsanou společenskou smlouvu: rychlý růst životní úrovně výměnou za naprostou loajalitu vůči jejich vládě.

Podceňovaná a maoismem zdevastovaná „Říše středu“ se tak stala světovou supermocností a bere si své místo na slunci. „Když řád začne být zastaralý a nefunkční, přijde někdo – nový hrdina –, který ho svrhne zpátky do chaosu, aby se mohl obnovit,“ říká slavný kanadský klinický psycholog Jordan Peterson. Je zřejmé, že tím archetypálním hrdinou je v tuto chvíli americký prezident Donald Trump. Proto jej považují za chaota, politika s nepředvídatelným chováním a jednáním. Nic není vzdálenější pravdě než takové hodnocení.

Trump dobře chápe, že současný chaos povede ke vzniku nového světového pořádku. Dělá vše proto, aby v něm západní civilizace – a samozřejmě její ústřední velmoc, Spojené státy – neztratily schopnost držet prst na tepu událostí. Zároveň ví, že levicově liberální minulost své země nevymaže a že se bude muset o rozhodující vliv dělit s dalšími. S technologicky vyspělou a ekonomicky silnou Čínou jako s hlavním velmocenským konkurentem chce najít modus vivendi do dalších dekád. Ten chce rozumně založit na tvrdé soutěži s respektem k zónám vlivu – a hlavně s maximální eliminací možnosti vojenských konfrontací.

Pak je tu znovu ve hře Rusko. To už sice nelze považovat za supervelmoc, nicméně jeho faktické vítězství ve válce na Ukrajině mu dodává novou geopolitickou váhu, ať se to někomu líbí, nebo ne. Ostatně nová americká Národní bezpečnostní strategie (NSS) to uznává zcela jasně. Je proto zřejmé, že zájmy Ruska budou v novém světovém řádu v nemalé míře zohledněny. Pak tu jsou další země aspirující na postavení nejen lokálních mocností, jako je Indie nebo Turecko. Obrovský ekonomický vzestup pod vedením prezidenta Javiera Mileie zažívá předchozími politickými režimy zničená Argentina.

Je neštěstím Evropy, že nenašla svého Trumpa. Rozhodující vliv na její politiku mají stále ti, kteří se podepsali pod její zaostávání, či jejich bezprostřední nástupci. Jejich sázka na pokračování podobné zhoubné politiky v USA za vlády levicových liberálů typu Obamy a Bidena nevyšla. Proxy ukrajinská válka končí katastrofou – děsivou v podobě statisíců mrtvých pro Ukrajinu, reputační pro Evropu. S Trumpem si vůbec nevědí rady. Současnou nutně chaotickou dobu přerodu nechápou, brání jí, berou ji jako vlastní ohrožení.

Pnutí ve svých zemích potlačují prostřednictvím unijních předpisů zvýšenou mírou kontroly, restrikcemi svobodného vyjadřování, prohibitivními i soudními zásahy. Pomáhá jim mainstreamový mediální kartel, jehož skuteční lídři se cítí stejně znejistěni a ohroženi jako politické špičky. Daň, kterou za tento postoj lidé v Evropě zaplatí, bude obrovská. To však nadutce typu Macron, Merz či Starmer – o von der Leyenové ani nemluvě – málo zajímá. Jde jim hlavně o sebe a své politické kariéry. Nakolik si to uvědomují občané evropských zemí, je otázkou, na kterou nemáme jednoznačnou odpověď. Světlo na konci tunelu je možná vidět, ale pokud bude tunel ještě dlouhý, pak v mezidobí zhasne.