Sedmnáctý listopad

Dnes proběhne další demonstrace projektu Česko na prvním místě. Ladislav Vrábel svolává své příznivce před Českou televizi. Opět se shromáždí lidé ze všech koutů naší republiky, aby dali najevo, že se jim současná situace pranic nezamlouvá, že mají plné zuby vládního ujišťování, jak nikoho nenechají padnout, ale skutek utek. Přijdou, aby dali najevo svoji frustraci z polistopadového vývoje, kdy na začátku byla euforie dohnat brzy vyspělý Západ a stát se jeho součástí – a na konci je rozčarování nad nebývalým poklesem životní úrovně a nárůstem nebezpečí všeho druhu.

Je to ta stejná generace, která před třiatřiceti lety vítala novou dobu. Tak to přece je – na demonstrace s Vrábelem chodí starší lidé či důchodci. Mladého studenta, aby člověk pohledal. Padesátníci, šedesátníci. Tenkrát v roce 89 jim bylo dvacet, prožívali euforii nad získanou svobodou a snili o růžové budoucnosti v demokratické společnosti. Stál jsem mezi nimi, a tak vím, že jejich životní příběhy nejsou nijak tragické. Prostě si tenkrát založili firmu a dotáhli to s ní až do důchodu. Stali se nepostradatelnými zaměstnanci. Prožili nějaké bankroty, ale opět se postavili na nohy. Zcestovali půl světa, ledacos viděli, ledacos zažili. Většina z těch demonstrujících si v podstatě splnila český sen – postavili se na vlastní nohy, založili rodinu, pořídili si vlastní bydlení, podívali se „k móři,“ obhlédli, jak to chodí jinde, a teď už jen chodí na ryby nebo s kamarády hrát fotbal.

Ti stejní, kteří před třiatřiceti lety měli plný kufr argumentů, proč je třeba vládu jedné strany vynést na smetiště dějin, kteří tleskali Václavu Havlovi, přemýšleli o svém místě v Evropě a přijali za své západní principy, ti stejní dnes mají spoustu dobrých argumentů, proč vymést na smetiště dějin celý Západ i s evropskými hodnotami. A místo, aby seděli na rybách nebo šli s vnoučaty na výlet, tak jedou do Prahy a jsou tak tolerantní, že k nim z pódia může promlouvat místopředseda KSČM – a oni s tím nemají žádný problém.

Je vlastně s podivem, že se mého dnešního tématu nechopil už někdo přede mnou. Na tomto tématu by se dalo udělat několik doktorátů na fakultě sociologie. Proč lidé, kteří vítali příchod demokracie a svobody, dnes říkají, že tu žádnou demokracii a svobodu nemáme? Proč ti, kteří nadšení vítali tuto dobu, ji dneska s despektem odvrhují? Není jich vůbec málo.

Jsou to ti, kteří souzněli s myšlenkami sociální demokracie, po třicet let byli dehonestováni tvrzeními že fašismus = komunismus = ČSSD? Který pravdomluvný plátek to tenkrát za Paroubka měl takto na titulní stránce? Jsou to ti, kterým Kalousek do očí tvrdil, že si žijí nad poměry? Jsou to ti, kterým Cikrt s Julínkem naordinovali zdravotnické poplatky, Nečas jim sebral přídavky na děti, Sobotka s Hamáčkem se na ně vykašlali, a tak skončili na Václaváku, protože se už nemají kam obrátit? Nevím. Ale takové jsem tam potkal.

Nebo jsou to ti, kteří tu dlouho podnikali, platili daně, snili o rodinné firmě, ale pak je udusila stále rostoucí byrokracie, se kterou nedokázali udržet krok? Ano, takových příběhů jsem vyslechl hodně. Nebo chodili do práce, budovali si kariéru, a pak, v padesáti zjistili, že ceny za manažera roku dostávají lidé, kteří řídí firmu tak, že přenesou své chyby na své zaměstnance. Další zase zjistili, že stejně to dělají i ve vládě. Nejlepší ministr financí známého vesmíru se pozná tak, že chybějící peníze vydře z těch, co se nemohou bránit, a jakákoliv reforma znamená, že ti nahoře budou mít víc, a ti dole míň.

Ani nebudu mluvit o těch, kteří byli za předchozího režimu pronásledováni a vyhazováni z práce za své názory, a teď to v bledě modrém zažívají znovu. Zřejmě je pro ně současný tlak ještě nepříjemnější, když jsou schopni tolerovat některé vysloveně marxistické řečníky na pódiu.

Ti, kteří v roce 89 věřili, a teď už nevěří. Ti, kteří předchozí režim zažili a měli spoustu důvodů chtít ten současný. Přesto dneska volají po demisi vlády a chtějí změnit režim. Mají pocit třiceti ztracených let.

Jak strašné chyby musela tato vláda udělat, aby ti, kdo dělali sametovou revoluci, dnes mluvili o svržení premiéra? Jak dlouho to muselo kvasit, aby ti, kdo zažili komunistický režim, na něj začali vzpomínat takřka s nostalgií? Jak moc hluboké problémy má Západ, když se Kundera omlouvá svým vnukům za to, že bořil komunistický režim?

Nebo před tím dál bude vláda zavírat oči? Dál bude tvrdit, že viníkem je ruská propaganda? Že neověřené zprávy na facebooku jsou víc než osobní zkušenost? Asi ano. Je to určitě snazší, než přemýšlet, jak velkých chyb se dopustili, když proti Fialovi demonstrují ti stejní, kteří demonstrovali proti Jakešovi?