Zpět

Sedmnáctý listopad

Text 17.11.2022

Dnes proběhne další demonstrace projektu Česko na prvním místě. Ladislav Vrábel svolává své příznivce před Českou televizi. Opět se shromáždí lidé ze všech koutů naší republiky, aby dali najevo, že se jim současná situace pranic nezamlouvá, že mají plné zuby vládního ujišťování, jak nikoho nenechají padnout, ale skutek utek. Přijdou, aby dali najevo svoji frustraci z polistopadového vývoje, kdy na začátku byla euforie dohnat brzy vyspělý Západ a stát se jeho součástí – a na konci je rozčarování nad nebývalým poklesem životní úrovně a nárůstem nebezpečí všeho druhu.

Je to ta stejná generace, která před třiatřiceti lety vítala novou dobu. Tak to přece je – na demonstrace s Vrábelem chodí starší lidé či důchodci. Mladého studenta, aby člověk pohledal. Padesátníci, šedesátníci. Tenkrát v roce 89 jim bylo dvacet, prožívali euforii nad získanou svobodou a snili o růžové budoucnosti v demokratické společnosti. Stál jsem mezi nimi, a tak vím, že jejich životní příběhy nejsou nijak tragické. Prostě si tenkrát založili firmu a dotáhli to s ní až do důchodu. Stali se nepostradatelnými zaměstnanci. Prožili nějaké bankroty, ale opět se postavili na nohy. Zcestovali půl světa, ledacos viděli, ledacos zažili. Většina z těch demonstrujících si v podstatě splnila český sen – postavili se na vlastní nohy, založili rodinu, pořídili si vlastní bydlení, podívali se „k móři,“ obhlédli, jak to chodí jinde, a teď už jen chodí na ryby nebo s kamarády hrát fotbal.

Ti stejní, kteří před třiatřiceti lety měli plný kufr argumentů, proč je třeba vládu jedné strany vynést na smetiště dějin, kteří tleskali Václavu Havlovi, přemýšleli o svém místě v Evropě a přijali za své západní principy, ti stejní dnes mají spoustu dobrých argumentů, proč vymést na smetiště dějin celý Západ i s evropskými hodnotami. A místo, aby seděli na rybách nebo šli s vnoučaty na výlet, tak jedou do Prahy a jsou tak tolerantní, že k nim z pódia může promlouvat místopředseda KSČM – a oni s tím nemají žádný problém.

Je vlastně s podivem, že se mého dnešního tématu nechopil už někdo přede mnou. Na tomto tématu by se dalo udělat několik doktorátů na fakultě sociologie. Proč lidé, kteří vítali příchod demokracie a svobody, dnes říkají, že tu žádnou demokracii a svobodu nemáme? Proč ti, kteří nadšení vítali tuto dobu, ji dneska s despektem odvrhují? Není jich vůbec málo.

Jsou to ti, kteří souzněli s myšlenkami sociální demokracie, po třicet let byli dehonestováni tvrzeními že fašismus = komunismus = ČSSD? Který pravdomluvný plátek to tenkrát za Paroubka měl takto na titulní stránce? Jsou to ti, kterým Kalousek do očí tvrdil, že si žijí nad poměry? Jsou to ti, kterým Cikrt s Julínkem naordinovali zdravotnické poplatky, Nečas jim sebral přídavky na děti, Sobotka s Hamáčkem se na ně vykašlali, a tak skončili na Václaváku, protože se už nemají kam obrátit? Nevím. Ale takové jsem tam potkal.

Nebo jsou to ti, kteří tu dlouho podnikali, platili daně, snili o rodinné firmě, ale pak je udusila stále rostoucí byrokracie, se kterou nedokázali udržet krok? Ano, takových příběhů jsem vyslechl hodně. Nebo chodili do práce, budovali si kariéru, a pak, v padesáti zjistili, že ceny za manažera roku dostávají lidé, kteří řídí firmu tak, že přenesou své chyby na své zaměstnance. Další zase zjistili, že stejně to dělají i ve vládě. Nejlepší ministr financí známého vesmíru se pozná tak, že chybějící peníze vydře z těch, co se nemohou bránit, a jakákoliv reforma znamená, že ti nahoře budou mít víc, a ti dole míň.

Ani nebudu mluvit o těch, kteří byli za předchozího režimu pronásledováni a vyhazováni z práce za své názory, a teď to v bledě modrém zažívají znovu. Zřejmě je pro ně současný tlak ještě nepříjemnější, když jsou schopni tolerovat některé vysloveně marxistické řečníky na pódiu.

Ti, kteří v roce 89 věřili, a teď už nevěří. Ti, kteří předchozí režim zažili a měli spoustu důvodů chtít ten současný. Přesto dneska volají po demisi vlády a chtějí změnit režim. Mají pocit třiceti ztracených let.

Jak strašné chyby musela tato vláda udělat, aby ti, kdo dělali sametovou revoluci, dnes mluvili o svržení premiéra? Jak dlouho to muselo kvasit, aby ti, kdo zažili komunistický režim, na něj začali vzpomínat takřka s nostalgií? Jak moc hluboké problémy má Západ, když se Kundera omlouvá svým vnukům za to, že bořil komunistický režim?

Nebo před tím dál bude vláda zavírat oči? Dál bude tvrdit, že viníkem je ruská propaganda? Že neověřené zprávy na facebooku jsou víc než osobní zkušenost? Asi ano. Je to určitě snazší, než přemýšlet, jak velkých chyb se dopustili, když proti Fialovi demonstrují ti stejní, kteří demonstrovali proti Jakešovi?

Všechny příspěvky s Vidlák

Diskuze:

  1. Zaujalo mě a hledal jsem něco o údajné „Kunderově omluvě svým vnukům za to, že bořil komunistický režim“, a našel jsem jen úvahu Alexandra Tomského na Neviditelném psu, které se zmiňuje o jakémsi mezitím staženém falzu. Věděl by někdo o tom něco víc?

  2. Děkuji vám Vidláku….
    Nádherně jste zformuloval mé pocity, člověka, který v 18 letech jako čerstvý vysokoškolák cinkal klíči na náměstích a dnes se nestačí divit, jak to celé dopadlo.
    Ještě jednou díky.

  3. Výchovou, ale i shodou náhod, jsem byl vychováván v prostředí vyhraněně antikomunistickém. Otec po absolvování AMU se stal dirigentem. Protože měl rád církevní hudbu a byl objevitelem hudebního odkazu F. X. Brixiho, stal se na dlouhá léta regenschórim chrámu sv. Víta na Pražském hradu. Znal se dobře (osobně i pracovně) s panem kardinálem Tomáškem, takže potíže s bývalým režimem se jen hrnuly. Pracovně ho zachránilo, že byl skvělým varhaníkem, takže hrál ve Strašnickém krematoriu k pohřbům. Otec s matkou se rozvedli. Ta se provdala za dirigenta ND Jaroslava Vogela, který byl ostrý antikomunista. Jeho syn Vojta byl zaměstnancem „Svobodné Evropy“ (RFE). Utekl před hrůzou komunismu již v padesátém roce minulého století. Takže jsem čekal na změnu režimu jak na smilování Boží. Když přišel 17. listopad 1989, pokládal jsem za občanskou povinnost zúčastnit se demonstrace na Národní třídě. Připojil jsem se k davu převážně mladých studentů u Jiráskova mostu. Šli po nábřeží Vltavy z pietní vzpomínky na Jana Opletala. Nešel jsem sám, vzal jsem na ten slavnostní okamžik i svou dceru, které bylo 14 let. Byl jsem pyšný za nenásilí a klid těch, kdo se rozhodli zůstat. Byli jsme sevřeni policejními kordony. Vnímal jsem tu chvíli nejen jako bod zvratu, ale mnohem niterněji. Jsem Čech a mám české předky z obou rodů. Má modlitba tedy zněla shodně s Martou Kubišovou a slovy J. A. Komenského: „Ať mír dál zůstává s touto krajinou“… Otevřely se hranice a já jsem zmizel na dlouhý čas především v Německu, kde jsem s různými ansámbly strávil většinu pracovních dní. Byli jsme úspěšní, zavaleni prací, která byla vázána na umělecká tělesa a spjata s koncertní a divadelní činností. Postupně mi mizely iluze o tom, že život v novém přelakování by byl kvalitnější. Naprosto jsem se rozešel s touto „rádobydemokracií“ před dvěma roky, kdy nám vnucovali felčaři jakousi neznámou, neprověřenou, experimentální látku, bez potřebných klinických studií. Ta samozřejmě nemá ty vysněné vlastnosti, pro které nám byla vnucována. Definitivní hřebíček do rakve zatloukli propagandisté svým postojem k takzvané „ruské agresi“. Osm předcházejících let ostřelovali ukronacisti města na jihovýchodě Ukrajiny s ruskojazyčným obyvatelstvem. Při tomto ostřelování zahynulo na 15 tisíc civilních obětí, lidských bytostí, včetně maminek a dětí. Věřte, že když je neochání Bůh, musí je ochránit ten, kdo dokáže zabránit dalšímu nesmyslnému krveprolití. Nezbývá, než bránit jejich životy se zbraní v ruce. Bůh i Ježíš Kristus velice dobře ví, kdo je v právu a v boji mu pomůže. („Kdož jsú Boží bojovníci a zákona jeho“… Jistebnický kancionál). Spravedlnost, byť je válečnými štváči skrývaná, se vždy stane konečným vítězem. (Bible – Punské války, Kartágo, cituji: „Nevinnou krev prolévali, krev svých synů a dcer, které obětovali modlářským stvůrám Kanaánu, takže poskvrněna jest země těmi vraždami“ vypovídá Kniha žalmů Davidovými ústy. Nevinné oběti dětí a žen vyšší spravedlnost nepřipouští. Ti, co se těchto zvěrstev dopouštějí budou zničeni. Víme tedy co nás čeká. Žádné dějinné zkušenosti nesměřují k tomu, aby bylo definitivní vítězství v moci satana. Vše, co chce uchvátit, se zhroutí. Ti, kdo ho podporují skončí s ním v propasti, z níž není úniku.
    Mějte se hezky.

Napsat komentář