O odtrženosti od reality

Už jsem psal, že legislativní proces v Bruseli je složitý. Tak složitý, že se o něm nikdo nechce bavit, a nikdo nevydrží poslouchat ten příběh do konce. Tak složitý, že většina europoslanců to vzdá, a prostě pluje s proudem. To přijde od Evropské komise takzvaná zpráva. Ta se dostane na jednání příslušného výboru, kde se určí poslanec zpravodaj z nejsilnější frakce. Pak se určí stínoví zpravodajové a všichni přinášejí pozměňovací návrhy. Ty se potom proženou mnoha koly jednání, vyřadí se zdvojené návrhy, v jiných návrzích se udělají kompromisy, pak se o tom na výboru hlasuje, a nakonec to jde na plénum, kde se to odhlasuje a stane se z toho nařízení.

Hodně jsem to zjednodušil, fakt hodně. Vůbec jsem nezahrnul vyjednávání, porady frakcí, porady výborů, porady poslanců zpravodajů.

Je to prostě tak složité, že europarlament je vlastně vysokoškolský obor. To jsou ta evropská studia. Pět let potřebujete na to, abyste se naučili, jak to tam teoreticky funguje. Po složení zkoušek pak můžete nastoupit, a tak nějak tušíte, co se tam vlastně odehrává.

A chodíte na henty porady, nimráte se ve slovíčkách, asistujete europoslancům, asistujete frakcím… prostě chodíte na milion porad, a pokud na to máte nervy, tak se v tom fakt naučíte chodit, zakotvíte tam, dostanete velmi dobrou mzdu, vstoupíte do velmi silných odborů, stanete se takřka nevyhoditelným – a je to dobré bydlo, býti euroúředníkem, či asistentem.

A protože bez evropských studií tam můžete tak maximálně zírat jako vrána, většina parlamentních existencí nikdy nedělala nic rukama, nikdy nic nevyráběla, ani to nemusela prodat, nezažili tlak soukromého sektoru, tož se nedivte, že z nich vylézají takové cypoviny. Oni si prostě nedovedou představit, jak to vypadá, když se jejich vyjednávání dostane do praxe.

Čím složitější byrokracie, tím víc lidí tam pracuje od školy až do důchodu, a tím méně tam přichází postřehů od lidí, kteří dělali i něco jiného, než běhali po chodbách europarlamentu. Bez evropských studií se to nedá pochopit, bez dlouholeté parlamentní praxe se to nedá dělat, a kdo je zvenčí, ten málokdy obstojí.

Oni ty grýndýly prostě nevidí. Nevidí důsledky emisních povolenek. Nevidí vlastně ani tu migraci. Nevědí, jaké dopady mají jejich rozhodnutí. Ani to vědět nemohou. Když přišli do europarlamentu, starala se o ně ještě maminka. A až z něj odejdou, budou si moci dovolit domek někde v Dominikánské republice.

Snad jen… když loni demonstrovali zemědělci… a parlamentní klimatizace nasála smrad z pálících se gum a slámy. To byla vlastně jediná chvíle, kdy si s realitou téměř podali ruce.