Zpět
Jan Vojáček Díl 2/3

Měli bychom své smýšlení změnit z role oběti do role tvůrce

Text 21.3.202139 min Přehrát

V předchozí části našeho rozhovoru jsme hovořili o našem zdraví s lékařem Janem Vojáčkem, zaměřeným na takzvanou celostní, nebo takzvanou funkční medicínu. Jeho slova nebyla pro většinu lidí nijak radostná: „Jsme národem výrazně oslabených jedinců, nemocný národ. Máme milion diabetiků, což je jen jedna diagnóza z mnoha, další jsou metabolicko- imunologické poruchy, vysoký krevní tlak, kardiovaskulární, nebo autoimunitní onemocnění, a vyhoření. Tady snad nenajdete člověka, který by splňoval takovou definici zdraví, která opravdu definicí zdraví je. Vytvořili jsme si tak bezpečný a tak komfortní svět, že jsme pod tímto vlivem začali chřadnout, naše odolnost se začala zužovat. A do tohoto vletěl koronavirus – a není se co divit, co se společností udělal. Kdyby vletěl do odolné společnosti, tak si ho ani nevšimneme.“ A v této debatě s doktorem Janem Vojáčkem budeme pokračovat i v tomto díle, a budeme mluvit zejména o tom, co pro sebe můžeme udělat my sami.

Martina: Myslím, že mnohým lidem na vašem systému funkční medicíny nebude sympatické to, že moc nepracujete s tím, že za to může někdo jiný, než já. A že klade příliš velký důraz na vlastní zodpovědnost, což je pracné. To jsou asi tři věci, které musí být na tomto systému mnoha lidem velmi nesympatické.

Jan Vojáček: Ano, a proto tento systém není pro všechny. A zároveň, pojďme přestat tvrdit, že existují nevyléčitelné nemoci.

Martina: Každá jde vyléčit?

Jan Vojáček: Svým způsobem záleží na fázi dané nemoci, jak dlouho trvá, a také na tom, jestli má dotyčný člověk vnitřní schopnosti k proměně, změně. Když si vezmete nemocného člověka, tak má nějaké charakteristiky, nějak žije, sám sebe za někoho považuje, má vztahy, životní styl, a tak dále. Když potom vidíte uzdraveného člověka, tak to je, jako kdybyste viděli jiného člověka. Ne každý má možnost, schopnost, projít touto vnitřní proměnou. Nevím proč přesně, proč to někdo dokáže, a jiný ne, je to životní cesta dotyčného člověka, vnitřní motivace, síla. To znamená, že neříkám, že se každý uzdraví, to v žádném případě. A zároveň neříkám, že léky nejsou potřeba, v žádném případě. Tvrdím, že principiálně tělo, které projevuje nějakou chronickou nemoc, ať je to autoimunita, vysoký tlak, alergie, cukrovka a podobně, se umí uzdravit. Ale neříkám, že to dokáže ten který konkrétní člověk.

Martina: Když jste tady mluvil, a velmi vášnivě o systému primární prevence, funguje někde na světě takový systém, který jste navrhoval?

Jan Vojáček: Nemyslím, že funguje, protože když se podíváme třeba na desítky milionů diabetiků, tak vidíme, co se děje v Americe, která je pro nás jakýsi vzor, kde se hroutí systémy, zdravotní systém, tak také v politice, a tak dále. To znamená, že to nefunguje, protože principy, o kterých se tady bavíme, fungují všude v západní společnosti, kde to drivuje zisk koncernů, v četně těch, které vyrábějí průmyslově zpracované potraviny.

Lékaři jsou mnoha lidmi pokládáni za polobohy. A když někomu tato autorita sdělí, že má fleky na mozku a je to nevyléčitelné, působí to jako nocebo efekt – a je to katastrofa.

Martina: Jeden výrobce tvrdil, že dvojí kvalita potravin existuje proto, že Češi milují separát. Masokostní separát je mňamka, které se asi nedá odolat.

Jan Vojáček: Myslím, že spousta lidí žije, nechci se jich dotknout, prostým způsobem života, podle zvyků, které se naučili ve své rodině, a vlastně o svém životě příliš nepřemýšlí a přenáší zodpovědnost na druhého člověka. Žijeme v nějakém prostředí, mám práci, jsem rád, že si vydělám, a když mám nemoc, jdu za doktorem. To je v pořádku, pro tyto lidi je tento systém naprosto dokonalý. Ale vzrůstá počet lidí, kteří se chtějí o sebe starat, a třeba by se chtěli uzdravit. A tady je něco, co považuji za jednu z největších katastrof zdravotnického systému, a to je absolutní neschopnost komunikovat a věnovat pozornost síle informace předané od lékaře směrem k člověku.

Martina: Konkrétně?

Jan Vojáček: Konkrétně již dávno v medicíně víme, že existuje něco jako placebo a nocebo efekt. Na tisících studií je prokázáno, že vám nedám nic, jen cukrovou vodu, a když budete věřit, že to má takový účinek, jaký vám říkám, tak se může dostavit efekt. Jak je to možné? Jak je možné, že vám nedám nic z účinné látky, a docílíme účinku účinné látky, která tam měla být, ale není?

Martina: Stejně tak, jako když mi lékař řekne: „Máte tři měsíce života.“ Tak srazím podpatky a zodpovědně, disciplinovaně zemřu?

Jan Vojáček: Tady je systém tak narušen, že to tak může být, je to reálné. Tento nocebo efekt je přirovnáván ke známému výzkumu, kde se polovině lidí podala chemoterapie, a druhé podána nebyla, a všem se oznámilo, že vedlejším účinkem je vypadání vlasů. A třetině lidí, kteří chemoterapii nedostali, vypadaly vlasy.

Martina: Disciplína musí být.

Jan Vojáček: Jejich mysl vytvořila podmínky pro to, že natolik změnila fungování jejich fyziologických procesů, že jim vypadaly vlasy přesto, že nedostali nic, než fyziologický roztok. Vezměte si, že máme lékaře jako modly, jako polobohy a vysoké autority, kteří mají pravdu, a naprostá většina lidí tuto pravdu nezpochybňuje. A my k nim přijdeme a někdo nám oznámí: „Máte fleky na mozku. Na magnetické rezonanci ložiska. Odběr mozkomíšního moku. Máte roztroušenou sklerózu. Je to nevyléčitelné. Léky do konce života.“ Toto vám oznámí autorita, což považuji za největší katastrofu současné zdravotní péče.

Dopovím jednu věc. Stačí se zeptat sám pro sebe. Je to opravdu tak, že se nemůžu na 100 procent vyléčit? Je to opravdu tak, že se na 100 procent nemůže můj autoimunitní projev za několik týdnů, nebo měsíců změnit? A když pátráte na základě této otázky i ve vědě, tak musíte dospět k odpovědi, že to tak na 100 procent být nemůže.

Systém se uzavřel do dogmatu o nevyléčitelných chronických chorobách. Není pravda, že se nikdy nikdo nevyléčí jinak, než léky.

Martina: Jenomže medicína se řídí i evidence based medicine, a víme, že se zatím lidé neuzdravili z roztroušené sklerózy, a takto to prostě pošleme dál.

Jan Vojáček: Ano.

Martina: Ale co byste tedy radil vy?

Jan Vojáček: Já bych radil, a to můžeme změnit hned zítra, aby se totálně změnila celá hra, která se tady hraje o chronických nemocech. Kdyby se změnila věta o nevyléčitelných nemocech na jinou větu, která by zněla: „Vaše nemoc je něčeho projevem. My jsme schopni tento projev velmi efektivně blokovat léky, například autoimunitní zánět. Ale tento projev, čili nemoc, není vyléčitelný léky.“ To by otevíralo pole pro to, že jiným způsobem je to možná léčitelné. Vezměte si, že vám autorita předá tuto informaci, to znamená, co je na tom špatně, což je nezpochybnitelná pravda podle evidence based medicine – nikdo se nevyléčí. Ale není pravda, že se nikdy nikdo nevyléčí jinak, než léky.

Martina: Jenomže to vám asi v nemocnici řeknou, že by tyto lidi posílal do náručí šarlatánů, a podobně, aby to zkoušeli nějakým jiným způsobem. A také, že nemocnice se chce takzvaně chránit před tím, aby potom pacient neříkal: „Oni mi dali naději, že se to dá vyléčit jinak.“ Víte, co teď říkám? Asi mi rozumíte.

Jan Vojáček: A zároveň, slyšíte to? Oni by mi dali naději. A na to se nehraje.

Martina: Já bych ji chtěla.

Jan Vojáček: Tady jde o to, a já to chápu, že z pohledu klasické medicíny je to nevyléčitelné léky, takže by se to mohlo jevit jako falešná naděje. Ale záleží na tom, aby každý z těchto lékařů překročil rámec své arogance. Arogance je princip, který vychází, i podle buddhistických učení, a nechci se nikoho dotknout, kdy jsem přesvědčen o své pravdě. I já jsem v něčem arogantní, a jsem přesvědčen o tom, že neexistují nevyléčitelné nemoci, ale zároveň se snažím překročit rámec této arogance, když říkám, že ne každý se vyléčí. To znamená, že jenom beru v potaz možnost se vyléčit.

Systém se uzavřel do dogmatu nevyléčitelnosti. Ale jaké má lékař právo na to, že bere lidem naději na uzdravení? Vždyť si nárokuje toto právo jen díky svému dogmatu, že není ochoten a schopen se podívat jinam. A to „podívat jinam“ znamená, a vyzývám k tomu každého lékaře, který se zabývá chronickými nemocemi, aby si udělal svůj vlastní výzkum, a překročil rámec vlastní arogance. Výzkum na to, jak některé okolnosti, které tady popisuji, to znamená strava, spánek, psyché, vztahy, mikrobiota, mohou vytvořit nové podmínky v systému, kde daná chronická nemoc nebude existovat. Ať si sami udělají tento výzkum, a věřím, že překročí rámec té své arogance.

Dobře, nemusí se na základě toho stát naráz lékařem funkční medicíny, a začít pacienty doprovázet ke zdraví. Mohou dělat dál svou práci, ale nevezmou danému člověku naději, a nenaprogramují jejich mysl na to, že jejich nemoc nelze vyléčit, což prostě není pravda.

První katastrofou je, že se mnozí lékaři často k pacientům chovají tak, že je to pláči. Druhou katastrofou je to, co dělají média se zdravotní odolností našich lidí.

Martina: Pane doktore, Jane Vojáčku. Dá se říct, že opozitem ke slovu „naděje“ je „beznaděje“, ale možná je to také, přestože je to lingvisticky jinde, „strach“. Co udělá s lidským tělem, zdravím, myslí, duší, strach?

Jan Vojáček: Strach na mnoha úrovních devastuje naši lidskou bytost. A když bychom brali čistě, řekněme, klasicko-medicínský, hrubohmotnější přístup, i když trochu zjemněný na úroveň emocí a pocitů, tak naprosto jistě víme, že strach aktivuje sympatikus. Sympatikus je větev autonomně nervového systému, která nás má nachystat na útěk, boj, nebo zatuhnutí. V okamžiku, kdy strach má reálný základ, to znamená, když na mě vyletí zpoza zatáčky auto, a já se leknu, dostanu strach, tak ve mně způsobí to, co mi pomůže uskočit, zareagovat. Dříve by to byl tygr, teď je to třeba auto – a to je naprosto geniální fyziologická reakce. Záchrana pro život. Co ale udělá se systémem strach, který trvá dny, týdny, měsíce, roky na základě jakéhosi nebezpečí, že se možná něco, někde může udát, nebo že se něco stane někomu blízkému, což jsou nezpracované strachy rodičů. A tyto strachy máme všichni, je přirozeně je mít, je to naše přirozená reakce. Ale to, jakým způsobem je v nás strach živen, a čím?

Už jsem se tady vyjádřil k obrovské komunikační katastrofě v klasické medicíně, protože já se s lidmi bavím, a to, co dostávají u lékařů za informace, kteří jsou třeba skvělí chirurgové, ale to, jak se chovají, to je mně z toho do pláče, co jsou schopni s lidmi udělat jenom komunikací. A druhou katastrofou, která se tady dneska děje, je to, co dělají média se zdravotní odolností a systémem naší bytosti, našich lidí.

Martina: Co dělají? Teď můžeme vidět, co dělají v oblasti informování o koronaviru, a myslím, že už existuje jenom jeden jediný televizní kanál: Koronavirus TV. Ale řekněte mi, co to dělá s lidským tělem a myslí?

Jan Vojáček: Je to prosté, snižuje to odolnost. Jsou tady dva tábory, kde je extrémní množství emocí, a když někdo zná téma kritického myšlení, tak velmi dobře ví, že emoce kritické myšlení vypínají, takže tady máme národ zaplavený emocemi, který neuvažuje reálně. Pak tady máme někoho, kdo to přiživuje proto, aby měl sledovanost, aby se zviditelnil, a tak dále. A tyto dva tábory se baví pořád o tom samém: „Zodpovědnost“ versus „jste nezodpovědní“. Očkovat – proměřovat. Pořád jenom rozdělujeme. Co je jedním společným jmenovatelem a pojítkem pro všechny? Odolnost. Kdybychom z České republiky udělali národ odolných lidí, kdyby pro to byla vůle, tak vám garantuji, že je po epidemii.

Martina: To by ale asi za rok nešlo.

Jan Vojáček: Proč ne? Podle mých zkušeností, když se člověk do sebe pustí, tak za rok dojde k výrazné změně, k doplnění sil, výraznému posílení odolnosti na podkladě změn fyziologických procesů. Takže my se tady stále bavíme o něčem, co nás rozděluje, a neslyším skoro nic o tom, co je toho podkladem jak medicínským, tak nemedicínským, lidským, co by to mohlo vyřešit, co nás všechny propojuje, ať jsme pro očkování, nebo nikoli. Ať jsou pro proměřování, nebo nejsou. Ať jsou zodpovědní, nebo ne, tak je to odolnost.

A co se týká médií, tak už se to dělo dávno předtím, teď je to ještě vyeskalované, a už měsíce snižujeme odolnost tohoto národa tím, co se neustále pouští v médiích. A ač to vládní představitelé, zdravotnický systém, média, všichni, chtějí vyřešit, tak přitom, věřím, že nevědomě, pracují na tom, aby to nikdy neskončilo. Protože jaká byla odolnost národa, když to vzniklo v březnu před rokem? Velmi bídná. A co se s odolností národa stalo za těch 10, 11 měsíců? Katastrofa. A my se velmi divíme, že i když tady děláme různá opatření, lockdowny, tak se nám to pořád nedaří dát pod kontrolu. Je jasné, že když kolem neodolného člověka plného strachu, kterému nefungují metabolicko-imunologické pochody, prosviští nový koronavirus, tak je na umření. Proč se tomu ještě stále divíme?

Délku dožití jsme prodloužili asi na 80 let. Ale dožití ve zdraví, bez užívání množství léků, je 60 let.

Martina: Protože když už, tak vysíláme informace o tom, že jsme stále zdravější, a proto se nám prodlužuje průměrný věk?

Jan Vojáček: To není pravda právě proto, že to jediné, co jsme udělali s naším věkem, je, že jsme výrazně zvýšili šanci na dožití vysokého věku. Ale my nejsme zdravější, máme jenom šanci se dožít vysokého věku, protože v průměru od 61 let se lidé ládují léky na nějakou nemoc. Ať si to každý vyhledá, že je velký rozdíl mezi délkou dožití, a délkou dožití ve zdraví, a to ještě není zdraví tak, jak bych si představoval podle definice WHO, ale nepřítomností nemoci. Takže délka dožití je v průměru 80 let, a délka zdravého dožití je v průměru 60 let. A všimněte si, co způsobuje tuto epidemii, kterou způsobuje nemocnost lidí, čili vážnost stavu lidí, mezi 60–80 lety věku. A když tady máme v průměru nemocné lidi v tomto věku, tak jak to mohlo dopadnout, když sem přiletěl virus, který není žádným morem, nebo něčím podobným, protože jeho smrtnost je taková, jaká je, přestože je vysoce nakažlivý a nový? Proto to odnáší tolik lidí.

Martina: Přesto bych se zeptala: Když se Milan Calábek pouští do epigenetických zjištění, a říká, že v tom, jestli dostaneme covid, hraje velkou roli třeba to, jaké máme krevní skupiny, nebo jestli v sobě máme v neandrtálské geny, a tak dále. Tak nevím, jestli jde všechno přeprat.

Jan Vojáček: Pozor, dneska se hovoří o tom, že to je genetika. Tak když je to genetika, jak je možné, že když například jednovaječná dvojčata, která mají naprosto stejné geny, naprosto stejnou mutaci třeba BCA genu pro zvýšení rizika rakoviny prsu, tak jedno dvojče dostane rakovinu, a druhé ne? Jak je to možné, když je to genetika? Čím je to způsobeno u jednoho z dvojčat, a u druhého to nevznikne? Když se podíváte na kontext života každé z těchto žen, tak tam najdete odpověď, proč u jedné ženy nakonec rakovina vznikne.

Epigenetika je třeba v tom, že hledáme okolnosti, které můžeme ovlivnit, nebo nemůžeme. Nezměním si krevní skupinu, nezměním své geny, které jsem zdědil od neandrtálců až po moji mámu a tátu. Ale můžu změnit to, jestli teď budu žít 10 měsíců, nebo 10 let ve strachu, jestli si z vděčnosti budu užívat život, půjdu spát v 10 hodin večer, a budu spát 8 hodin, nebo jestli budu hledět do dvou do rána na nějaké zpravodajské relace, nebo seriály. Jestli se napiji čisté vody, nebo si tady postavím cocacolu. Jestli moje vztahy fungují, nebo, když naopak nefungují, tak se zeptám: „Proč nefungují? Jak se já podílím na tom, že nefungují?“ Toto všechno ovlivnit můžu, a to z mého pohledu ovlivňuje to, kdo to dneska nese těžce, a kdo ne.

Lidé se hroutí, protože už to trvá dlouho, přicházejí o podniky, někdo jim umřel. Ale dá se s tím něco dělat: nesledovat stále zprávy, podívat se do sebe a pracovat se sebou a svými strachy.

Martina: Jak mohu ovlivnit strach? Když se znepokojivé informace v tuto chvíli valí naráz skutečně ze všech stran?

Jan Vojáček: To už je více o cestě poznání sama sebe, protože někteří lidé mají tendenci být více ustrašení, úzkostní, a někteří mají tyto tendence méně. To hodně souvisí s nastavením našich podvědomých schémat a naší mysli, které jsme si odnesli z rodinného systému. V jeden moment jde nastoupit cestu sebepoznání, a určitým způsobem kriticky přehodnotit to, jestli je to reálné, nebo ne. Jak jsme si řekli, tak emoce vypínají kritické myšlení, to znamená, že naprostá většina národa kriticky neuvažuje, protože tam je obrovské množství emocí.

Není se co divit, lidé se hroutí, protože už to trvá dlouho, přicházejí o podniky, někdo blízký jim třeba umřel. Dá se to pochopit. A zároveň se s tím dá něco dělat, a to „něco“ je začít jít více do sebe, neorientovat se pořád na to sledovat zprávy, co dalšího nového, co zas kde někde a jak. Podívat se do sebe a začít pracovat se sebou a se svými strachy. Jak, na to není jednoduchá odpověď, ale mohli by to dělat s psychology, kteří ale mají dneska narváno. Mohou to být různé cesty.

Hlavním principem je rozhodnout se začít to řešit, a přeorientovat se zvnějšku k sobě. To znamená: Dobře, co pro to mohu udělat? Jsem plný strachu, a zároveň to přiživuji tím, že to pořád sleduji. Co bych mohl udělat s touhami, abych je rozpustil? Teď to nebude o konkrétním návodu, ale už jenom to, že by to byli lidé schopni v sobě takto přehodnotit, tak věřím tomu, že se jim cesta ukáže. Prostě si přenastavit pozornost třeba z televize na pobyt v přírodě, kde se jim zklidní mysl, a začnou sami sebe podrobovat sebereflexi, včetně strachů.

Co je v mé moci, mi nemůže přinášet stres, protože s tím mohu něco dělat. Co není v mé moci, musím pustit, když chci budovat svou odolnost, a nebýt ve stresu.

Martina: Musím říct, že když jsem u lékaře, a na konci každé návštěvy zazní: „Hlavně se vyhněte stresu,“ tak si vždycky říkám: „Aha, tak děkuji. Já už se nebudu stresovat“ Protože tato rada je úplně absurdní. Já přeci vůbec nevím, jak mám se stresem bojovat. Třeba teď mám stres z toho, že nevidím rodiče, mám o ně starost. A také z toho, že ne jenom já, ale lidé přicházejí o práci, protože se poněkud sesypává ekonomika. A z toho, že mohu kdykoliv dostat covid, nebo jinou nemoc. Z toho, že děti nechodí do školy, a přicházejí o spoustu důležitých informací, sociálních kontaktů a dovedností, a tak dále. Možná bych zbytek pořadu mohla vyprávět, co všechno nás teď může stresovat, a pak přijdu a lékař řekne: „Tak se nestresujte.“ „Aha, tak už nebudu.“ Co s tím? Co mi řeknete vy?

Jan Vojáček: Řekla jste, že z mnoha stran přichází velké množství věcí, které mi můžou způsobovat stres. A podstatnou věcí je, že můžou, ale nemusí. Respektive musí. Protože co dnes způsobuje stres? Ve velké míře bezmoc a beznaděj. Kolik z věcí, které jste vyjmenovala, jste schopna ovlivnit?

Martina: Asi jenom to, jestli se jimi budu zabývat.

Jan Vojáček: A zároveň jste schopna ovlivnit sama sebe v tom, jestli budete budovat svou odolnost vůči tomu, když byste se třeba s tímto virem setkala, a to tím, tak jak na něj budete reagovat. To znamená, můžete budovat svou odolnost, a na druhou stranu máte svobodnou vůli se rozhodnout věci, které vyřešit nemůžete, s důvěrou pustit.

Ano, lehce se to řekne, ale to je právě ta cesta, jak se naučit pracovat sám se sebou, a se svou svobodnou vůlí, kdy zaměřuji pozornost na nejbližší okolí, teda sám na sebe, a nejbližší okolí. Takže můžu rozhodně budovat svou odolnost, můžu si užívat čas s těmi, kteří jsou v mém blízkém okolí, a které neohrožuji. I když já rozhodně, po domluvě s prarodiči a rodiči, se s nimi normálně potkávám, protože pro ně to prostě není téma. A to proto, že se chtějí vidět se svým vnukem, a nečekat na to, že ve svých 90 letech stráví poslední roky života někde zavřeni, a nebudeme se vidět, a pak zemřou na nějakou jinou nemoc, nebo jinou infekci, případně stáří. Prostě se zaměřuji na to, co můžu udělat, co je v mé moci. Všechno, co je v mé moci, mi už nemůže přinášet stres, protože s tím se mohu rozhodnout něco dělat. A co není v mé moci, tak to se musí lidé, pokud chtějí budovat svou odolnost, a nebýt v permanentním stresu a strachu, naučit pustit.

Martina: Naše sociální sítě jsou plné pozitivního myšlení lidí, kteří demonstrují, jak pozitivně myslí. Já musím říct, že jsem na toto slovní spojení v určitých konsekvencích už trochu háklivá, alergická, protože si myslím, že je to jenom jiná, ještě horší forma lži. Protože když člověk ví, že je depresivní, že má takové myšlení, tak s tím alespoň může něco zkusit dělat, zatímco když si nalhává, že má pozitivní myšlení, tak je to slepá ulička. Stejně tak, jako můžeme najít mnoho sdělení, a některým bych věřila, a těm lidem to přeji, že nemoc dokázali správně pochopit, a pak vyprávějí, že nemoc je cesta a že je to pro ně to nejlepší, co je v životě potkalo. Jak říkám, u určitých bytostí to je asi pravda, ale skoro bych řekla, že u menšiny. Řekněte mi, co s tím, abychom tyto věci skutečně zažili? Aby to prošlo do buňky, a nebyla to jenom další póza, které jsme uvěřili?

Jan Vojáček: Na to je jediná odpověď, a to: vlastní cesta, kterou se rozhodnu nastoupit do svého vnitřního světa, a jeho poznání. Dneska existuje tisíc a jeden způsob, jak se k sobě mohu dostat, a jak mohu po této cestě kráčet. Dneska opravdu mnoho lidí zjistilo, že z nějakého důvodu nejsou ve svém životě spokojeni, a začali si v oblasti sociální, vztahové, nebo v otázkách zdravotních, hledat jinou cestu.

A funkční medicína bere v potaz již uvedené tři oblasti, že se začali více zajímat o svůj životní styl, tedy jak žijí. Můžu to, mám to ve své moci? Mám. Takže můžu jít cestou zjišťování toho, co je zdravá strava, jaké jsou její principy, a jak mi to vyhovuje, nebo ne. To samé se spánkem a dalšími věcmi. Z hlediska vnitřní architektury psyché, to samozřejmě není tak jednoduché, ale není to o tom, že musíme 10 let každý týden sedět na gauči u psychologa, ale jde o to, že si člověk řekne: „Dobře, je to přechod z role oběti do role tvůrce.“ To znamená, že svět, který vidím, je mým subjektivním světem. To je velmi těžko někdy pochopitelné, že si svou realitu vlastně tvoříme sami, protože někdo řekne: „Ale já si přece nechtěl stvořit tato opatření, já jsem si nechtěl stvořit epidemii.“

Ale o to nejde, tady se dějí věci, a my na ně jenom reagujeme. To znamená: Jaká je moje reakce na současnou situaci? Hroutím se, protože něco starého končí? Dobře, když něco starého končí, a já se toho ještě snažím držet, tak se dostávám do vnitřního tlaku, konfliktu, odporu, který mi způsobuje stres, protože to nechci pustit, chci to. A to je mantra, kterou slyším dennodenně: „Vraťme se do normálu, to nám pomůže.“ Ale co je, a co byl normál? Ten normál, který byl…

Lidé by měli provést reflexi svého života: Jak sám sebe vnímám, jsem se sebou spokojen, kolik si věnuji času? Jsem spokojen se svou prací a s jejím ohodnocením? A jak vypadají moje vztahy?

Martina: Nás dovedl tam, kde jsme.

Jan Vojáček: Dovedl nás tam, kde jsme. To znamená, že tam cesta nevede. A co je nový normál, ještě nevíme. A já bych rád motivoval lidi, aby si sedli, udělali reflexi svého života, a aby si řekli, co na jejich životu nebylo funkční, kde nebyli v základních oblastech spokojeni. To jsou tři pilíře: Oblast já – to znamená, jak sám sebe vnímám, jak jsem sám se sebou spokojen, kolik si věnuji času, kde mám pro sebe zdroje energie? Pak je to oblast práce a hojnosti: Jsem spokojen s tím, co dělám, jsem spokojen s ohodnocením, které mám? A pak pilíř vztahů: Jak vypadá moje sociální mapa? S tímto se nebavím, tohle mě štve, toto je debil, tady jsem se potřetí rozešel.

Takže ať se podívají na tyto tři pilíře, a řeknou si: „Dobře, moje původní norma v těchto pilířích byla takováto, a já teď mám možná možnost vytvořit si pro sebe novou normu. Je jedno, co za mě udělá stát, nebo korporace, nebo jaké existují všemožné konspirační teorie. Co si můžu udělat v těchto pilířích pro sebe? Lidé se bojí nějakých budoucích možných opatření, covid pasů, a nevím čeho všeho. Něco bude, ale já si zase můžu rozhodnout, jak na to reaguji. Buď se budu hroutit, nebo budu hledat cesty, co to pro mě znamená.

Martina: Možná, že by mnozí v tomto potřebovali vedení, protože by se jinak naopak v hodnocení svého vlastního života smutkem roznemohli, protože narazí na spoustu bolavých míst.

Jan Vojáček: A zase je to o přiznání, o kterém jste hovořila.

Martina: Ale vy jste řekl, že toto není cesta pro každého, že pro někoho je to pilulka. Jsem smutný, tak si dám něco na veselí.

Jan Vojáček: Nechci z nich dělat horší lidi a odsuzovat je. V žádném případě. Jenom aby to tak nevyznívalo.

Martina: Ale ještě je tady jedna věc, protože jak se říká, za vším hledej peníze, a toto není cesta pro všechny, protože není levná. Jíst zdravě znamená, v tuto chvíli, a při tom, co je otevřeno, pokud nežijete na vesnici, kupovat organické potraviny, a to není legrace. Pak potřebuji nějaké sporty. Samozřejmě se dá chodit, běhat, a nestojí to mnoho, ale někomu vyhovují organizované sporty a podobně, takže to všechno se sčítá. Pak si budu kupovat potravinové doplňky, třeba homeopatika, což je další poměrně nákladná záležitost, kterou nám zdravotní systém nehradí. Myslíte, že je to opravdu jenom pro lidi, kteří na to mají i finančně?

Jan Vojáček: Jeví se to tak i podle toho, co říkáte. Ale často slýchám, že to je pro horních 10 tisíc. Za mě je to o tom, že jsme v nějakém mezistádiu, protože tento přístup často není hrazen zdravotní pojišťovnou, jsou potřeba nějaké testy navíc. To znamená, že když někdo chce jít touto cestou, tak to opravdu něco stojí. A teď je zde otázka, jak nakládám se svou hojností, do čeho investuji své finance? A chápu, že lidé jsou, a obzvláště v dnešní době se dostávají do finanční nouze, tak je pochopitelné, že třeba budou šetřit i na jídle. Ale jde i o strukturu a množství jídla, třeba jíst méně, dát si půst, nebo se otužovat, což nic nestojí. Půstem ušetříte. Spánek také nic nestojí. Také je možné se podívat po okolí, jestli je tam nějaký farmář, který zrovna vypěstoval mrkev, cibuli, kedlubnu, nebo brambory, tak to zase může přinést fenomén, že ho podpoříte, místo toho, abyste šli nakoupit do supermarketu. A nakonec zjistíte, že toho nemusíte sníst tolik, protože to má chuť, a zasytí vás to takovým způsobem, že se nemusíte přecpávat levnými potravinami ve velkém množství.

Takže chápu, že se to jeví tak, jak říkáte, a je to i důvodem kritiky těchto přístupů. Ale nejde o to, že bychom to někomu chtěli tlačit. Když někdo hledá důvody, proč to nejde, tak je najde, takže to je v pohodě. Pokud někdo touto cestou jít nechce, a vymluví se na finance, dobře, každý nemusí jít na naši kliniku. A co, to přece neznamená, že tyto principy nefungují, nebo že nemohu jít jinou cestou, která nemusí být tak nákladná, protože si budu dělat nějaké drahé testy. O tom to vůbec není.

Martina: Pane doktore, děkuji za tento trochu jiný, celostnější pohled na nás samotné.

Jan Vojáček: Také já vám děkuji.

Všechny příspěvky s Jan Vojáček

Diskuze:

  1. Tak tyto rozhovory s MUDr. Vojáčkem se mnou naprosto souzní. Moc děkuji. Martino, vy jste ho docela nepochopila. Nejde o ty materiální změny (biostrava apod.), ale o změny myšlení a nesledování médií. To není o penězích. MN

  2. Ono to chce taky něco udělat pro sebe – pěstovat si svoje ovoce, dělat si svoje bio džemy s minimem cukru, svoje ovocné šťávy, svoje kompoty, péct si svoje koláče se svým ovocem, totéž zelenina a kdo nemá zahrádku tak si najít místo, kde budete mít aspoň malé jahody a kdo má zahradu, tak nesekat trávu, ale koupit si husy a krůty, ony trávu spasou, pohnojí, dají vejce, maso, husa dá i peří. A ti co nemohou nic z toho, mohou si koupit v létě bio ovoce a sami si zavařit svoje kompoty, povidla atd. Jen se dívat a hledat, co pro sebe mohu udělat a na to se soustředit. Dávat do svého života více svojí tvořivé stránky 🙂

  3. Děkuji za skvělý rozhovor. Dodali jste mi naději v této depresivní době. Přála bych si, aby tohle slyšelo co nejvíce lidí a dodalo jim to radost a odvahu ke změně.

  4. Zdravá strava rozhodně nemusí být drahá. Stačí pro začátek vynechat uzeniny (místo nich k pečivu třeba přikusovat syrové zelí, mrkev – dostupná a levná zelenina). Nekupovat limonády nebo „ledové čaje“ v plastových lahvích, ale udělat si normální čaj nebo pít vodu. Omezit maso a kupované sladké pečivo. Možností je spousta, stačí jen chtít a přemýšlet.

Napsat komentář k „Eva BoulazZrušit odpověď