Jsem ve stejném stavu jako za komunismu – bojím se dnes říct svůj názor kvůli dcerkám

Tomáš Vorel: Martino, zdravím vás, a velice si vážím toho, že jste mě pozvali do vašeho rádia. Pro mě je Svobodné Universum takové světlo v temné době. Začal jsem to poslouchat za covidu, a říkal jsem si: „To je úžasný. Konečně tady někdo říká svobodně svoje věci a nebojí se.“

Martina: Já se někdy trochu bojím.

Tomáš Vorel: Já se bojím daleko víc než vy. Jestli vypadám jako nějaký statečný kovboj, tak já jsem vlastně zbabělec, nebo konformista. Byl jsem zbabělec už za komunismu. To mě vždycky varovala maminka: „Neříkej nic, nic neříkej,“ přičemž jsem byl drzý jako opice, a ona říkala: „Neříkej to tam, neříkej to tam, co si myslíš, neříkej, nechoď, nechoď.“ V roce 1989 jsem se náhodou seznámil s Havlem, a on mě nějak pozval na nějakou demonstraci na Škroupově náměstí.

Na první demonstrace šel až s maminkou, když už to bylo bezpečné

Martina: Vy jste tehdy říkal: „Přišel takový malý, zrzavý, ale my jsme nikdo nevěděli, kdo to je, protože jsme znali jenom jméno.“

Tomáš Vorel: Ale já jsem se bál na tu demonstraci jít. Nešel jsem tam. A když byla „Sametová revoluce“, tak jsem furt čekal, zda jít na Václavák. Já nebyl na prvních demonstracích. Já šel pak, až když se to převalilo, když už chodili všichni, když už i moje maminka řekla: „Tak jo, tak půjdeme taky, půjdeme na Václavák.“ Takže jsem šel s maminkou na Václavák poprvé do demonstrace, a tam ze mě spadla tíseň a ustrašenost.

Martina: Tomáš Vorle, já vám to nějak nevěřím. A to, že jsem mluvila o křížové cestě, neznamená, že jste u zpovědi.

Tomáš Vorel: Abych na to navázal, tak já jsem ve stejné situaci teď. Já se bojím mluvit veřejně svoje názory. Když jsem zašel k vám do rádia, tak mi moje Bára říkala: „Prosím tě, nic tam neříkej, nic tam neříkej. Mysli na naše holčičky.“ Já mám dvě malinký – na starý kolena jsem si udělal dvě krásné dcerušky. „Mysli na naše holčičky, ať nemáme problémy tady v Braníku.“ Takže jsem zjistil, že jsem ve stejném stavu jako za komunismu, že nejsem schopen veřejně říct svůj názor, bojím se. Tenkrát jsem se bál o sebe – že mě vyhodí ze školy, že bych ublížil rodičům – teď se bojím, že bych třeba nějak ublížil svým dcerkám. Rozumíte mi? Takže já se vám obdivuji, a klaním se před vaším rádiem.

Ale nechci tady mluvit o politice, nechci tady mluvit o současném stavu naší země, nechci do toho zabředávat. Já nejsem tak statečný jako Jan Hnízdil, nebo jako Jaroslav Dušek, nebo jako pan Drulák, že si řeknou, co si myslí. To já prostě nedokážu. Já vám to řeknu v soukromí, ale tady budu mlčet. A vy se nebojíte?

Martina: A Tomáši Vorle, teď momentálně jste se už celkově odkopal. Ale proč jste tedy přišel? Protože si to rozdáváte sám se sebou, se svou obavou?

Tomáš Vorel: Já jsem přišel, jednak abych si popovídal s vámi, protože mně není všechno jasné. A chci taky najít nějakou svou cestu, nebo si to nějak utřídit v hlavě. Takže já to beru spíš jako dialog. Tak třeba mě zajímá: Máte děti?

Martina: Ano.

Tomáš Vorel: A vy se nebojíte takhle mluvit? Můžete mít problémy vy – to člověk třeba vydrží. Ale děti? Vy nemáte strach, že po vás po tom, co tady mluvíte, a jaký lidi si zvete, že po vás půjdou?

Martina: Tomáši Vorle, já vůbec nemůžu říct, že bych měla pro strach uděláno. A rozhodně nemohu říct, že nemám určité hranice, kam už se neodvážím jít. Ale za ta léta se mi přihodilo, že už vlastně nevede cesta zpátky, jestli mi rozumíte. V okamžiku, kdy jsme začali s pořadem „Kupředu do minulosti“, ještě v Českém rozhlase – a tehdy jsme řešili témata obrany schopnosti země, resilience naší společnosti, nelegální migrace, energetické nebezpečí, blackouty, a tak, tak pak jsem najednou zjistila, že už se o tom v médiích veřejné služby úplně mluvit nedá, ale už jsem nedokázala sklapnout. Jestli mi rozumíte?

Tomáš Vorel: Ale řekla jste, že máte nějakou korekci, nebo sebecenzuru. Máte, že jo? Neřeknete všechno, co chcete.

Martina: Mám, mám.

Tomáš Vorel: Máte, že jo?

Martina: Taky, určitě.

Tomáš Vorel: O tom já mluvím. To já mám už od doby komunismu. Můj první cenzor byla moje maminka. Když jsem jí dal přečíst scénář, tak ona říkala: „Tohle tam by neměli říkat. Tady říkají sprostý slova, to vyhoď.“

První cenzor byla maminka, která vyškrtávala sprostá slova ze scénářů

Martina: Ale já mám teď o vás starost, protože se bojím, že když jste tady, tak vám to může ublížit. A já chci, ať se mají vaše dcerky dobře, ať můžete svobodně tvořit, a ať vám nikdo nezačne říkat: „Vy jste si povídal s tou Kociánovou. Můžete mi říct, proč jste tam chodil?

Tomáš Vorel: Já autocenzuru mám, takže já se nebojím, že řeknu něco, co bych neměl. Jenom jsem vám chtěl říct, že nebudu úplně tak upřímný.

Martina: Tak já si vážím upřímností už na začátku. Musím vám říct – a to nebudu určitě adresná – že když ke mně odmítli přijít i někteří spolupracovníci České sody, protože jsem příliš nekonformní, tak jsem si říkala, že jsme opravdu v poněkud složité době.

Tomáš Vorel: Vidíte, a to je ten strach, o kterém mluvím. Oni mají strach sem jít.

Martina: Já to chápu.

Tomáš Vorel: Buď si nemyslí to, co říkáte vy, ale já spíš myslím, že ti lidé mají strach.

Martina: Ale tady jsou lidé, kteří říkají různé věci, a ne všechno, co tady moji hosté říkají, si myslím také já. Ale základem je se ptát.

Tomáš Vorel: Jasně, jasně. Proto jsem tady. Tak se ptejte.

Martina: Jak tomu říká profesorka Hogenová: Zbožnost tázání.

Tomáš Vorel: Zbožnost tázání.

Martina: Vy tady jste teď sám sebe poplival, jak jste se bál. A David Vávra, mimo jiné ve vaší knize říká, že jste jen tak pod stolem kopali komunisty do holeně. Ale já si myslím, že Pražská pětka – a vůbec celá platforma, která tehdy přišla – teď byste byli jako zjevení.

Tomáš Vorel: My jsme byli jako zjevení, ale nikdy jsme nešli vědomě proti režimu. My jsme nikdy nepoužili slovo „komunista“, nebo „diktatura“. My jsme si jenom ze všeho dělali prdel.

Zesměšňovali jsme i disidenty, kteří nás neměli rádi za to, že se jen bavíme

Martina: Ale byli jste proti všem a proti všemu.

Tomáš Vorel: Byli jsme proti všem, a zesměšňovali jsme i disidenty – pozor – a disidenti nás neměli rádi: „To je zlatá mládež, ti se tam baví, ožírají se.“ Oni nás nechápali, a my jsme si z nich dělali srandu. My jsme si dělali srandu ze všech. My jsme nebyli politické divadlo. My jsme byli prostě jenom parta opilců.

Martina: Já vím. V té knize jsem na to také několikrát narazila. Ale když si člověk pročítá vaši knihu „Rejža Vorel“, tak si říká, že to, co jste zažil, co jste vytvořil, napsal, vypil, odžil, že by to stačilo opravdu na několika nabitých životů. A když sám říkáte, že na začátku byla nejistota, tak co bylo tím motorem? Co bylo motorem, že vám nebylo nic svaté?

Tomáš Vorel: Mně dodnes není nic svaté, ale bojím se o tom mluvit, tak to spíš zaklínám do filmů, do obrazů, do příběhů. Já nejsem režisér. Já jenom tak mapuju to, co prožívám, a to, co kolem sebe vidím, a jak jdou dějiny, tak se to snažím obtisknout na nějakém příběhu, v nějaké obrazové stylizaci, v nějaké hudbě, v nějakém textu. A to ani nejsou filmy, to jsou zpovědi. Nevím, ale pro mě je slovo „režisér“ sprosté slovo. Já nejsem režisér.

Martina: Rejža?

Tomáš Vorel: „Rejža“, to se tak říká, ale já bych spíš říkal, že „filmový léčitel“ nebo filmový šaman. Nevím, já se nemůžu definovat, to ať definuji filmoví kritici.

Martina: Abych pravdu řekla, když jsem tak pročítala ty začátky, a tvorbu Pražské pětky, Branického divadla, Sklep, recitační soubor Vpřed, baletní jednotka Křeč, a tak dále, tak jsem si na začátku myslela, že v tom byl jakýsi generační odpor proti, řekněme, normalizačnímu bezčasí, jakešovskému bezčasí. A vy mi to teď rozmlouváte.

Tomáš Vorel: Ne, byl, ale to vidím až zpětně. Tenkrát to pro nás byla zábava, sranda. Udělat si prdel, ožrat se, vošukat se, něco někde rozmlátit, ale ne, abychom šli do demonstrace proti režimu. To ne. Vůbec. Takže pro nás to byla radost, zábava. A to, že se z toho stalo nějaké hnutí, Pražská pětka, nebo že se z toho stala nějaká divadelní vlna, filmová vlna, že z toho vzešli režiséri, Trojan, Marhoul, Vorel, Šteindler, herci, tak to je zázrak. To vidím až teď. To vidím až zpětně, že to bylo neuvěřitelné, že to tak vzniklo samo. To nebylo plánované. My jsme neměli manifest, to nebylo cílené, jakože: Pojďte, uděláme hnutí, uděláme manifest. Jsme proti tomu, Devětsil. Jdeme. Ne, to byla jenom sranda a ironie. Dali jsme se dohromady intuitivně. Spojoval nás stejný styl humoru, sympatie, přitažlivost, stejný druh alkoholu.

Martina: Tehdy malé scény měly velký přesah, mluvily mezi řádky, jak už jsem říkala, nebylo jim nic svaté. Ale právě to, co jste teď řekl, je pro mě takové „džu džu“, je to pro mě prostě velká neznámá. Co vás tak spojilo? Co byl ten magnet? Prostě jste se potkali ve škole, v restauraci, v hospodě? Nebo v tom bylo nějaké vyhledávání lidí navzájem, kteří mluvili stejným jazykem? Co vás stmelovalo? Něco mezi vámi muselo fungovat jako magnet?

Tomáš Vorel: Alkohol, hospoda, hospoda Na kovárně.

Alkohol a hospoda Na kovárně byly magnetem, který nás spojil

Martina: Hospoda Na kovárně.

Tomáš Vorel: Tam jsme se scházeli. To byl ten magnet, tam jsme se scházeli a pili. Tam chodily Tři sestry, tam jsme se s nimi hádali o salonek, kdo bude v salónku, kdo ne. Takže to byl alkohol, alkohol, a možná gymnázium Ohradní. Tam chodil Vávra, Holubová, já, Fero Burda. Ale zase Hanák, ten chodil jinam. Šteindler chodil taky jinam. A pak recitační skupina Vpřed. To byl Lumír Tuček, to byla zase jiná pražská čtvrť. A ti lidé se nějak intuitivně našli. Možná to bylo kolem Branického divadla pantomimy, kde jsme pak všichni hráli. Nevím, jaký popud byl, že se složilo zrovna těchto pět divadel. Ale tak intuitivně. Styl humoru.

Martina: Vidíte dnes kolem sebe něco podobného? Že by tady byly podobně silné umělecké osobnosti, které se přitahují? Nebo je to spíš éra individualistů, influencerů?

Tomáš Vorel: Nevidím, ale musí něco být. Přece každých 20 let přijde nějaké divadlo. Bylo Osvobozené divadlo, pak byl Semafor, pak Járy Cimrmana, pak byl Sklep. A teď už by tady dávno něco mělo být. Já na to čekám, kdy to přijde – nějaká vlna. Ale nevidím to. Ale možná někde něco vzniká, a já to jenom nevidím. Ale mělo by už něco – ksakru – přijít. Mně se třeba strašně líbí Jablonský. Jablonský je současný Sklep. To je úžasné, co dělá. Je tak chytrý, tak drzý, tak…

Jablonský je dnes na takové hraně, že by ho mohli zavřít a popravit

Martina: Na hraně.

Tomáš Vorel: Na hraně, že by ho možná mohli zavřít a popravit.

Martina: Poslyšte, vy jste se rozhodl…

Tomáš Vorel: Já jsem se nerozhodl. To jsou dějiny naší země, to jsou dějiny naší zeměkoule. Vždycky, furt jsme na kraji tohoto.

Martina: Ale my přece žijeme ve svobodě, v demokracii. To jenom já pořád něco mám, a možná ještě Jablonský.

Tomáš Vorel: Když je někdo nepohodlný, tak ho zastřelí, nebo zmizí. Já vás nechci strašit, děláte tuto práci dobře, ale dejte si pozor.

Martina: Přečkejte, já jsem myslela, že já z vás budu věci tahat, a nakonec vás budu v rámci péče o vás spíše krotit. Ale dobře. Trochu vás spojovalo gymnázium, trochu kořalka, trochu společný smysl pro humor. A to je jádro pudla. Ale nyní jako kdyby humoru ubývalo. Nebo vidíte kolem sebe ještě skutečně velkou legraci, kterou si lidé mezi sebou předávají? Protože vy jste jmenoval Jablonského – a to je jeden.

Tomáš Vorel: To je jeden. A neznám ho ani osobně, takže ho jenom vidím na internetu. Rád bych se s ním sešel. Já vlastně už nikam nechodím a s nikým se nestýkám.

Martina: A kde se zasmějete?

Tomáš Vorel: Když třeba natáčím film. Sounáležitost Pražské pětky a Sklepa pro mě skončila. Já už se s těmi lidmi nestýkám, už nemám potřebu s nimi být.

Martina: To už je to prostě za vámi.

Tomáš Vorel: Už je to za mnou, a definitivně a úplně se to rozdělilo po covidu. Prostě covid rozdělil všechno. To je neuvěřitelné.

Martina: Staré kamarády i staré kumštýře?

Tomáš Vorel: Všechno. Prostě po covidu se svět rozdělil. Jako by se svět rozdělil na vakcinované a nevakcinované. Já jsem se pohádal se svými největšími kamarády, pohádal jsem se se synem, pohádal jsem se se bratrem, se svou matkou. Třeba kvůli tý blbý vakcinaci.

Martina: A udobřili jste se aspoň s většinou?

Tomáš Vorel: Teď už to neřešíme. Teď už to je za námi, tak už to neřešíme.

Martina: Vyšetřování neskončilo, zapomeňte.

Tomáš Vorel: Tak nějak. My jsme ve stavu: Zapomeňte. Ale na to se nedá zapomenout, to bylo zásadní rozdělení lidí na dvě strany. Takže já jsem vlastně přišel o všechny kamarády. Takový nějaký mám pocit. Ale zase se objevilo plno nových, neznámých lidí, se kterými mám právě souznění, takže si s nimi o těchto věcech můžu povídat, že s nimi můžu svobodně mluvit. Tak odpověděl jsem vám na otázku? Nebo neodpověděl?

Martina: Abych pravdu řekla, už nevím.

Tomáš Vorel: Já nevím, na co jste se ptala. Tak to vystřihněte.

Martina: Nic v tomto případě nebudeme stříhat. Já jsem se ptala na to, co vás spojovalo, co se týká humoru – a přesto jsme se dostali k rozdělení. Já jsem na začátku slibovala, že půjdu chronologicky, ale nepůjdu, protože s vámi nejde jít chronologicky. Ale když jste řekl, že nás covid rozdělil, tak já jsem si dneska v noci – abych se ještě lépe naladila – asi ve dvě hodiny ráno pustila váš Kamenný most z roku 1996. A tam jste spojil příběhy různých dob, jako kdybyste se potřeboval vypořádat s tím, co bylo. Ale vlastně teď, když vás poslouchám, byste měl potřebu stavět most.

Tomáš Vorel: Potřebu stavět most?

Martina: Kamenný most. A teď v okamžiku, kdy se společnost rozdělila, mi váš most z roku 1996 dává ještě větší smysl.

Tomáš Vorel: Viďte, uzrál.

Martina: Jeho název, i jeho poslání.

Tomáš Vorel: Já jsem ho přestříhal, zremasteroval, digitalizoval, takže měl nedávno obnovenou premiéru. A lidé, kteří to viděli, řekli: „Konečně jsem pochopil, o čem to je.“ Takže tento film uzrál i díky tomu, že jsme tam udělali vnitřní hlas Tomáše Hanáka. Původně to neměl, ale teď má vnitřní hlas, takže lidi chápou, o co tam jde, proč hlavní hrdina trpí. Takže tento film, si myslím, teď funguje, a bude fungovat furt, protože to byla moje a Hanákova výpověď z té doby. Prostě přišel kapitalismus, přišel americký film, a teď český filmař, který si myslel, že má talent a schopnosti, myslel si, že bude točit jeden film za druhým – a já jsem nesehnal peníze na svůj film.

Šest let jsem nosil scénář za scénářem a producenti říkali: To nás nezajímá. To je o drogách, to je depresivní, na to nikdo nebude chodit.“ A to jsem měl za sebou úspěšnou „Pražskou pětku“ a „Kouř“, a nemohl jsem sehnat peníze na film. Viděl jsem, že ho nenatočím, takže mi rodiče řekli: „My zastavíme barák, a půjčíme ti prachy.“ A já jsem si založil Vorel Film, s.r.o, a tím jsem se stal producentem, a díky tomu jsem natočil film Kamenný most, a díky tomu jsem zůstal režisérem až do teď. Takže díky půjčce rodičů, a díky rozhodnutí, že to musím udělat sám, že musím sám sehnat prachy, sám musím být producent, že musím být byznysmen. Takže díky tomu jsem režisér, a jinak bych byl někde v odpadcích.

Martina: Vidíte, a nakonec to nebyla maminka, kdo vám řekl: „Nic neříkej, Tomáši.“ A dokonce vás podnítila k tomu, abyste šel do takového rizika.

Tomáš Vorel: Ale scénář „Kamenný most“ mi cenzurovala, a vyškrtávala sprostý slova.

Martina: To my maminky děláme těsně předtím, než začneme klít. Ale velkými osobnostmi naší kultury byl „Kamenný most“ velmi chválen, a to už coby kniha. Jiří Křižan, Jiří Suchý, Ludvík Vaculík, Vladimír Páral, Jozef Škvorecký, ti všichni vám složili poklonu.

Vy jste o něm řekl, že je to váš: „Nejniternější, nejopravdovější a nejmagičtější film. Mám ho nejraději.“ Trvá to dodnes? Už jste od té doby napsal a režíroval mnoho, mnoho, mnoho jiných filmů, tak je tento pořád ten sakrální?

Tomáš Vorel: Tak teď mám nejraději „Džob“, protože je poslední. Ale jo, tak je to film, kterému se nejméně dařilo, který měl nejméně diváků, největší nepochopení. Někteří kamarádi se mnou po Kamenném mostu přestali mluvit. Říkali: „To je strašný, ty máš dělat komedie, a ne takové strašné depky.“ Takže jsem zase plno kamarádů ztratil. Mysleli si, že já jsem režisér komedií, takže mám dělat komedie. Takže Kamenný most je takový ústřel.