Herec musí být vidět za každou cenu, jde na reklamu i na tank pro Ukrajinu

Martina: Vždycky, když jsem otevřela novou kapitolu ve vaší knize, která popisovala, jak vzniká nějaký nový film – před Kamenným mostem to byl třeba Kouř, jak už jste zmínil – tak to vždycky začínalo: „Měl jsem hroznou depku a byl jsem zase na dně“. Vy jste se k těm filmům opravdu tak zvláštně prodepkoval, a přestože jste točil komedie?

Tomáš Vorel: Já jsem studoval FAMU, a můj třídní profesor se jmenoval Václav Vorlíček, a ten točil komedie, a já, abych prošel FAMU, tak jsem taky točil komedie. Měl jsem to štěstí, že jsem byl ze Sklepa, kde byly samý komici, takže jsem použil své kamarády jako herce, psal jsem si sám příběhy, které jsem na FAMU točil, takže to vypadalo jako komedie. Takže mi to tak nějak procházelo. A Vorlíček, poté, co viděl Kouř, říkal: „Pane Vorel, není to špatné, ale vy byste měl točit komedie. Vy jste se na to narodil“. A já jsem říkal: „Pane Vorlíček, vy točíte komedie, já točím prostě filmy, a je mi jedno, jestli to je komedie, nebo tragédie“. Takže od FAMU mám nálepku „komik“, od Sklepa mám také nálepku „komik“, nebo: „Jsi takovej trapnej komik“, nebo „dřevěnej komik.“

Herci ze Sklepa jsou takový dřevěný, oni to ani nejsou herci. Jediná herečka byla Holubová, ale ta to posléze dostudovala. Jinak to jsou samý dřeváci, neherci – a přesto jsou skvělí. Takže já hodně pracuji s neherci, a scénáře si taky vymyslím sám, nebo s kamarády. Já neberu cizí scénáře. Jediná výjimka byla Ulovit miliardáře, což je uděláno podle knihy, a to byla jediná výjimka. Takže všechno to je autentický, prožitý, zažitý. Ale nevím, jestli jsem odpověděl na vaši otázku?

Martina: Já jsem spokojená. My jsme utekli od humoru. Vy jste teď několikrát říkal, jak jste měl nálepku komika. Ale zdá se mi to, že humoru ve společnosti celkově ubývá? Protože nevím, jestli je možné udělat vtip, který je tak korektní, že se nikoho nedotkne a nikoho neurazí.

Tomáš Vorel: To už nejde. To je právě to. My se fakt dostáváme do nějakého cyklu, který tady byl už za komunismu – zase jsme v něm. V nějaké takové cenzuře. Ale to se třeba zase změní. Třeba film Ulovit miliardáře je naprosto nekorektní film.

Martina: Ano.

Tomáš Vorel: Tam si děláme srandu z cikánů.

Martina: Židů, a homosexuálů.

Tomáš Vorel: Židů, a homosexuálů. Teď nevím, jestli jsem neřekl něco nekorektního, jestli můžu vůbec říct „cikán“. Jak se správně řekne cikán? Řekněte mi – aniž by někoho urazil?

Martina: Já si myslím, že se jim teď říká Romové. Oni sami si tak neříkají.

Tomáš Vorel: Já bych je nazval spoluobčany poněkud tmavší pleti.

Martina: Tím jste si moc nepomohl. To jsou vaše slova z knihy „Rejža Vorel“, kde popisujete právě vaše dojmy, když jste přečetl knihu Martina Nezvala Jak ulovit miliardáře. A vy říkáte: „Ve zkratce popisuje všechno, co se v Čechách po revoluci odehrává. Nešetří podnikatele, politiky, ale ani umělce a novináře, a masová média. A pouští se do toho vůbec nejcitlivějšího – do židů, cikánů a homosexuálů.“ Konec citátu. Řekněte mi, tehdy jste se tedy nebál?

Tomáš Vorel: Bál. A bál jsem se strašně. Bál jsem se strašně. Ale já jsem to vždycky hodil na Nezvala. Říkal jsem: „Hele, Nezval je žid. Nebo tvrdí, že je žid. On mi tu knihu dal, on to napsal, on si za tím stojí, tak já jsem prostě jenom zrealizoval jeho knihu.“ To byla moje taková výmluva.

Martina: Takže trošku alibista.

Tomáš Vorel: Takový alibista. Víte, vždyť jsem řekl, že jsem zbabělec. Já prostě nejsem tak odvážnej.

Martina: Natočil jste tento film.

Tomáš Vorel: Ale mně to přišlo, jako že to je legrace. Ale pak, když jsem ten film uviděl, tak jsem říkal: „Ježišmarja, z toho budou problémy, z toho budou problémy.“ Tak největší problémy asi z toho měli novináři – ti to úplně sejmuli. Dostal jsem nějakou cenu Nejhorší film roku, Bludný balvan, nebo jak se to jmenuje. Nebo ne, nějaký Bludnej Špalek, Tupý špalek, nebo… To dávali filmařům za nejhorší film roku – tak to jsem dostal.

A úplně to popravili. Ale také není divu, protože v hlavní roli tam je novinář, takový odpornej, tlustej – herec Radomil Uhlíř – protože si to dělá srandu z investigativních novinářů. To se divím, že se vám ten film líbil, protože si dělá legraci i z vás, že novináři jsou taky úplatní.

Martina: Ale to je přece nesmírně důležité, moct si ze všeho dělat legraci. A asi nejdůležitější je umět si udělat legraci sám ze sebe. Umíme to ještě? Dnes už by asi nebylo možné takový film natočit.

Tomáš Vorel: Vůbec.

Martina: Napsat takovou knihu?

Tomáš Vorel: To je můj jediný film, který nevzal Netflix, a nechtěla ho Česká televize. To prostě nikdo nechce vidět. To se vůbec nepromítá.

Disidenti se mění v dezinformátory, a nakonec v ministry, doba se točí v kruhu

Martina: A jak si tedy vlastně vysvětlujete – když tady před několika lety vznikl v české televizi seriál Most, který se také zabýval problematikou Romů, transsexuálů, a byla tam skupina „Snědá tíseň“ – že takovýto seriál vznikl? Protože pak to najednou vypadá, jakože se vlastně pořád o všem mluvit může.

Tomáš Vorel: To jsou záhady. Tak chvíli jste disident, a chvíli jste dezinformátor, a najednou z vás udělají ministra zdravotnictví – Kennedy junior. Tak chvíli jste disident, jste furt ve vězení, píšete nějakých Několik vět, nějaký pamflety, a najednou jste prezident. Takže to třeba hrozí jednou i vám. Nemyslete si, že tady budete furt v undergroundu, že tady budete furt dezolátní rádio. Jednoho dne za vámi přijdou, jestli byste nevzala funkci třeba ministryně kultury, nebo ministryně médií.

Martina: Ministryně cenzury.

Tomáš Vorel: Ministryně médií.

Martina: Ano.

Tomáš Vorel: Jste na to připravena?

Martina: Budete prezident?

Tomáš Vorel: Počkejte, teď se ptám já vás. Přijmete tuto roli? Najednou, to se může stát – doba se rychle mění. Podívejte se, co se děje v Americe. A to sem za chvíli přijde, takže se tady všechno změní, všechno se to tady vyhází, všechno se otočí, a vás udělají ministryni propagandy. Jste na to připravena?

Martina: Těším se na to jako malá.

Tomáš Vorel: Vezmete to?

Martina: Ne. Á propos – šel byste vy do politiky?

Tomáš Vorel: Nešel, nešel, nešel. To je buď pro psychopaty, nebo pro opravdu odvážné lidi.

Martina: Vy máte Jana Hnízdila opravdu dobře načteného.

Tomáš Vorel: Nebo pro odvážné lidi jako je Jan Hnízdil. To je pro takové lidi, kteří riskují všechno. Riskují život, riskují svou rodinu. To jsou prostě hrdinové. Kdo to myslí upřímně a jde do politiky, kdo to nebere jen jako obchod, nebo kariéru, tak to jsou fakt výjimečné osobnosti. To byl Havel, to je Gándhí. Teď třeba to bude – nechci jmenovat. Bára mi říkala: „Nemluv o politice.“ Nebudu mluvit o politice.

Servilita umělců se nemění, jenom kulisy státníků se obměňují s každou dobou

Martina: V tom případě asi, když se vrátím k umění, se vás zeptám na to, jak se díváte na postoje mnoha lidí ze showbyznysu, kteří se vyjadřují politicky s poměrně jasným cílem ovlivnit veřejnost. Jak to vnímáte u svých kolegů, a mnohdy bývalých přátel, a mnohdy i určitě současných?

Tomáš Vorel: Já jsem v šoku. Já to nechápu. Ale – bylo to za komunismu, bylo to i za fašismu, že se umělci vyjadřovali.

Martina: Spousta prorežimních umělců, takzvaně angažovaných.

Tomáš Vorel: Takže vlastně proč by to nebylo teď? Tak asi. Ale že to jsou moji kamarádi, to mě tedy šokuje. Ale říkám si, že doba je asi furt stejná, ať to bylo za Hitlera, ať to bylo za komunismu, ať je to teď – principy společnosti jsou furt stejný, a mění se jenom kulisy, mění se státníci. Jeden má knírek nahoru, jeden má knírek dolu, a jeden je plešatý, jeden je vlasatý, jeden má dredy, jeden má na hlavě klobouk – ale princip moci je furt stejný. To se asi nemění.

Takže i servilita a konformismus občanů je taky furt stejný. Za Hitlera taky lidé spolupracovali, Češi, udávali Čechy, spolupracovali, hajlovali na náměstí. Za komunismu taky chodili, mávali mávátkem. Můj tatínek mě vždycky dal na koně, a šli jsme na Letnou na Prvního máje, a dál mi praporek, a já jsem viděl, že tam všichni mávají, a tak jsem mával taky. Tím začal můj konformismus – tatínek mě bral do průvodu.

Herec musí být vidět za každou cenu, proto jde na každou reklamu i angažovanost

Martina: Počkejte, pak vám zase půjčili na film, tak už jim to odpusťte. Ale toto jsme si odžili, a asi je určitý druh konformismu. Vy jste byl v SSM, já jsem taky byla v SSM. Prostě tak to bylo, a ještě jsme měli v té době pocit, že jsme na to vyzráli, protože do nás nevidí, a my máme svatý pokoj.

Tomáš Vorel: Ale vidíte, bylo to, a teď je to taky. Teď je to podobný. Takže se to furt opakuje.

Martina: Ale třeba u umělců je to víc vidět. A mě mate třeba to, že jeden rok, asi před šesti lety, naši přední i zadnější umělci odmítali jet do Karlových Varů na festival, protože jedním ze sponzorů Karlovarského festivalu byla Zbrojovka. A o několik let později se s pocitem předobra skládají na raketomet Přemysl, nebo na tank Tomáš, a ještě mají pocit, že je to jako Národ sobě, když budovali Národní divadlo. Rozumíte tomu?

Tomáš Vorel: Herec musí být vidět. Když není vidět, nemá role. Tak to je odpověď na vaši otázku.

Martina: Musí být vidět za každou cenu.

Tomáš Vorel: Za každou cenu musím být vidět. Herec musí být vidět, a já jim to nemám za zlý. Musí být vidět za každou cenu. Takže když je reklama, tak jdou na reklamu. Když je tohle, tak jdou tam. Tak to je prostě show business. Musí být vidět.

Každý film je fotografií doby, Instalatér připomíná svět poctivých řemeslníků

Martina: Já si představuji – ale je to moje představa, kterou vám nechci podsouvat – že když se podíváte na seznam svých filmů, tak je to, jako když jiný člověk listuje albem. Prostě uvidí fotku, a řekne: „To jsme tehdy s tátou byli na houbách, a našli jsme spoustu pravých hřibů,“ a tak. Když vy se podíváte na filmy, a já – protože jsem na začátku slibovala posluchačům, že pojedeme trošičku po vašich filmech, a to už neplníme, ale to nevadí – třeba řeknu: Instalatér z Tuchlovic, rok 2016, tak co se vám vybaví za dobu? Co se vám v této souvislosti vybaví? Proč vznikal?

Tomáš Vorel: Vybaví se mi opravdový instalatér z Tuchlovic, který tam dodnes bydlí v domečku, a má tam dílnu a furt opravuje, furt jezdí opravovat, a je to stará doba poctivých řemeslníků. Takováto nostalgie se mi vybaví. Teď mám úplně chuť natočit druhý díl instalatéra. Jak jste to řekla. Co?

Martina: Výborně, copyright je váš. Já jenom nahazuju.

Tomáš Vorel: A co kdybych natočil druhý díl, třeba Instalatér v lockdownu? Že bych natočil film o instalatérovi a o lockdownu, o rouškách, o vakcínách. Myslíte, že by to někoho zajímalo?

Martina: Ano, ale ještě na to neseženete peníze. Ještě tady není JFK.

Tomáš Vorel: Zase budu na začátku s depkou – ale to jsem po každý. Já po každý začínám jako FAMák. Po každý chodím se scénářem: „Dáte mi na to peníze? Ne, nedáte. Děkuju, na shledanou.“ Já si nepřipadám, že bych natočil 14 filmů. Já si připadám, že jsem přišel z FAMU, a pořád znova hledám peníze na film. To je ta depka.

Martina: A mají to jiní režiséři jinak?

Tomáš Vorel: Já nevím.

Martina: Tak se asi s některými občas vidíte?

Tomáš Vorel: Vzniká 30, 40 celovečerních filmů ročně, a točí to lidé, které neznáte. Neznáte jméno, a on natočí film za 60 milionů. Tak si říkám: „Kde to sebral? Kde? Tak možná mají nějakého kamaráda v bance? Nebo má kamarády na Fondu kinematografie? Pro mě je tohle záhada. Opravdu záhada. Sehnat 20 milionů na film – to je tak těžký, tak těžký, tak těžký, tak těžký.

Martina: Ale pořád vám stojí za to se do toho vrhat? Vy prostě potřebujete ten přetlak takzvaně na to plátno přenést.

Tomáš Vorel: Ale možná jste mě navedla s tím Kennedym, že on by mi – Amerika je bohatá – mohl na ten film poslat nějaký ten milion dolarů.

Martina: No tak já si myslím, že pokud mu napíšete, že budete točit Instalatér z Tuchlovic v lockdownu, tak nelze odolat. Ale já jsem skočila v čase, protože Instalatér z Tuchlovic je opravdu rok 2016. Vy jste zmínil, že jste točil všechny ty cesty o houbách. A ve spoustě vašich filmů je slovo „cesta“: Cesta z města, Cesta do lesa, Cesta domů.

Tomáš Vorel: Je to už trapný.

Rabštejnsko ukázalo jiný život, ale příběhů pro další díly Cesty už není

Martina: Ne. Já se přiznám, že jsem vám to dokonce jednou takzvaně šlohla. Protože když jsem točila dvoudílný audio dokument o tom, jak by to vypadalo v Praze 24 hodin po blackoutu, tak se to jmenovalo „Ve městě“. A když jsem točila, jak by se po 48 hodinách lidé z velkých aglomerací někam dostávali, tak jsem to nazvala „Z města“. Takže já jsem vás trošku okradla. Ale chtěla jsem se zeptat na jinou věc. Proč je v tom tolikrát ta cesta? Až se tady nabízí, že je to jakýsi projev stálého hledání cesty? Smyslu?

Tomáš Vorel: To jo, to já hledám neustále. Ale ten název vznikl tak, že jsem chtěl, aby to udělalo nějakou kontinuitu, aby to pokračovalo. Cesta z města – to nebyla nějaká hluboká myšlenka, to je jenom pokračování nějaké cesty. To byl taky můj archetypální zážitek, že jsem utekl z města, a objevil jsem krásnou přírodu na Rabštejnsku.

Martina: Rabštejn nad Střelou?

Tomáš Vorel: Rabštejn nad Střelou, chráněná krajinná oblast. A tam jsem začal žít úplně jiný život, a poznal jsem tam úplně jiné věci. To byla v mém životě přesmyčka. A tam jsem přímo na pařezu psal „Cesta z města“ na starém počítači Hewlett–Packard, a netušil jsem, že ten film bude mít takový dosah, že se z něj stane takový kult.

A taky jsem nikdy nechtěl točit pokračování ničeho, mně to přišlo moc televizní, seriálový. No ale lidé, kteří to viděli, tak furt říkali: „Jé, to tak krásný. Musíš natočit pokračování“. Já měl příběhů z Rabštejnska tolik, a je to psaný podle skutečných lidí, podle skutečných příběhů. Revírníci, léčitelky, koňáci, myslivci. Takže tam má každý tak šílené historky, že bylo na druhý, i na třetí díl. Takže se příběhy z tohoto kraje obtiskly zase do všech těch cest – jmenuje se to „Cesty“. Další cestu už točit nebudu.

Martina: Vy jste to završil Cestou domů z roku 2021. Takže už jste ji našel?

Tomáš Vorel: Já cestu našel. Tak teď je to jasný: Je to moje partnerka a dvě malý holky.

Smysl života není v natáčení filmů, ale v dětech, se kterými člověk zůstává

Martina: Když jste před chviličkou mluvil o tom, jak jste zakotvil v Rabštejně nad Střelou, tak jste řekl: „To byl úplně jiný život“. Asi si umíme představit život na venkově, ačkoliv Rabštejn nad Střelou je specifické místo. Ale jaký život jste tam tedy našel? Co jste tam objevil?

Tomáš Vorel: Tam jsem právě našel Báru, se kterou teď jsem. Tak to je asi tak.

Martina: Tak to je asi docela velká změna.

Tomáš Vorel: A s ní teď mám dvě holčičky. Kdysi, když jsem točil Pražskou pětku, tak jsem byl ženatý s Pavlou, a měli jsme synka, a já jsem si toho nevážil. Točil jsem, chlastal jsem, šukal jsem všude možně, prostě byl jsem takovej, chtěl jsem mít celý svět, a nevěděl jsem, co mám doma, že mám syna.

Martina: A pak jste jednou ukradl jogurt a přinesl ho rodině jako dárek – jestli si to dobře pamatuju z knihy. A ráno jste zjistil, že už jste nahrazen.

Tomáš Vorel: A že tam byl v posteli někdo jiný.

Martina: Kdo neměl rád ke snídani jogurt.

Tomáš Vorel: Vyřešil jsem to jedině tím, že jsem dal ženě facku. To je jediné, na co jsem se zmohl. Takže to trvalo, nevím, třicet let, než jsem pochopil, že člověk je tady asi od toho, že má děti a že je s nimi.

Martina: To je ta Cesta domů.

Tomáš Vorel: No, asi jo. Nic jiného už člověk nemůže vymyslet. Že natočíte nějaký film? Koho to zajímá. A že něčeho chcete dosáhnout? Čeho chcete dosáhnout? Něčeho nedosáhnete, protože všeho už je dosaženo. Všechno už je hotové. Takže můžete akorát co? Můžete se akorát narodit, zamilovat se, rozmnožit se, a pak umřít. To je jediné, co vlastně můžete dokázat.

Martina: A mezi tím natočit 14 filmů.

Tomáš Vorel: Ale tak to není zase tak důležité. Nebo – nevím – kdybych ty filmy nenatočil, tak se taky nic nestalo.

Martina: Vás to přece nějakým způsobem změnilo. A stalo by se, protože by existoval úplně jiný Tomáš Vorel.

Tomáš Vorel: Musím si ty filmy asi ještě pustit, co jsem to vlastně natočil.

Pantomima Mimóza urážela festivaly po celém světě, v Japonsku skončila na ministerstvu

Martina: Takže ano. A když byste si pouštěl třeba svůj film z roku 2005, Skřítek, tak by se vám vybavilo co?

Tomáš Vorel: Vybavila by se mi groteska – protože já jsem dělal pantomimu. S Davidem Vávrou jsme mimovali jako skupina Mimóza, a to bylo nejprogresivnější divadlo Pražské pětky. Měli jsme tenkrát víc diváků než Sklep, a jezdili jsme po celém světě. A protože jsme byli pantomima, tak nás zvali na festivaly, a všechny festivaly jsme vyhráli, všude jsme všechny urazili. Fakt drzí floutci z Mimózy.

Martina: Jak se uráží pantomimou?

Tomáš Vorel: My jsme pak začali i mluvit. Byli jsme v Japonsku, tam jsme viděli japonské divadlo kabuki, a zparodovali jsme japonské divadlo tím, že jsme se oblékli do kimon, která jsme ukradli v japonském hotelu, a místo mečů jsme měli košťata, místo vějířů jsme měli lopatky na smetí, a místo ikebany jsme stříhali na jevišti květiny – a vzájemně jsme se tam povraždili košťaty.

A přitom jsme vydávali výkřiky jako: Suzuki! Toshiba! Okiro Kurosawa! Hirošima – Nagasaki! A skončilo to vyvražděním všech herců. A to Hirošima, Nagasaki slyšela jedna soudružka – nebudeme říkat jména – a udala nás na ministerstvu kultury.

Martina: Hlásit se to musí.

Tomáš Vorel: Přišli jsme k ministru kultury na výslech, šla po nás policie, a nesměli jsme půl roku hrát divadlo. Takže to byl můj první kontakt s mocí. A co jim bylo strašně divný? Říkali: „Vy jste pantomima, tak jak to, že tam mluvíte Hirošima–Nagasaki, že urážíte japonské obyvatelstvo, které bylo zničeno atomovou bombou. A vy to takhle jako…“

Martina: Imperialistické Ameriky.

Tomáš Vorel: A vy jste takhle znesvětili tragédii v Hirošimě. Takže my jsme s Vávrou museli vysvětlovat, proč mluvíme, když jsme pantomima. Takže film Skřítek byl asi ozvěnou na pantomimu, na to, že jsem chtěl natočit film, který je jenom obrazový.

Takhle, já jsem se snažil každý svůj film udělat o něčem jiným, a nějak jinak, aby každý můj film měl jiný výrazový prostředky. Tak když ty filmy porovnáte, tak každý je trošku jiný. Cesty jsou poetické, přírodní, romantický, kdežto Skřítek, to byla drzá, surová, groteska z jatek. Prostě jsem se snažil udělat grotesku, oživit staré grotesky, staré filmové grotesky. A každý říkal: „To není možné, abys natočil celovečerní grotesku. Na to nikdo nebude koukat.“ No, a pak na to přišlo 100 tisíc lidí.

Martina: Je to nepředvídatelné.

Tomáš Vorel: Naprosto. Já jsem sám byl v šoku, když jsem tento film viděl. A když jste šla Českou televizí, kde jsme dělali postsynchrony, tak: Obrazovka, před mikrofonem stojí Chýlková s Krausem a hrkají, a všichni si říkali: Co to tam ti herci dabují? Co to je za příběh? Tak oni tam jenom takhle hrkali a chrchlali.

Mladá síla někde existuje, ale už ne v Praze, spíš na okrese nebo vesnici

Martina: Když jste před chvilkou vzpomínal Mimózu a Davida Vávru, tak ten o vás napsal – opět v knize Rejža Vorel tato slova, cituji: „S Tomášem jsme v neradostně radostných letech nesnesitelné normalizace poprvé střemhlav skákali do nepoznaných tůní a bystřin pseudodramatu, jak to později zaznělo v jeho filmu Kamenný most. Všude fízlové, lidi nasraný, a my jsme to rozjížděli“. Konec citátu. Já si myslím, že tato slova by dnes podepsalo a napsalo asi hodně lidí, i hodně mladých lidí, ale proč to nerozjíždějí?

Tomáš Vorel: To se ptejte těch mladých lidí. Já už jsem starej.

Martina: Ale vy přece spolupracujete s mladými herci. Rozjíždějí to?

Tomáš Vorel: Tak já nevím, co myslíte „rozjíždět“. Já furt věřím, že je tady nějaká mladá síla, nějaké mladé divadlo, nebo nějací mladí šílenci, kteří to rozjížděj, a já o nich nevím, protože jsem už tady páprda, jsem v Braníku, a mám tam svoje studia, točím si své filmy. Já nevím o nikom, kdo by to rozjížděl. Ale věřím, že tady někdo je. Třeba není v Praze, třeba je někde na okrese, na vesnici. Vy je musíte objevit, vy jste investigativní novinářka.

Martina: A ze mě jste si dělal legraci ve filmu Ulovit miliardáře.

Tomáš Vorel: Ano, z vás.

Martina: Já jsem to byla.

Tomáš Vorel: Jo, vy za to můžete.