Jsme digitálními nevolníky? Ne, bezprávným prekariátem, který může skončit pod mostem

Martina: Nemohlo by se při té příležitosti vrátit i jakési digitální otrokářství? Nemusí to být jenom feudalismus. Protože to, co začínáme s proměnou své mysli, důvěrou ve své vlastní schopnosti, důvěrou ve svou vlastní paměť – jak jsme se o tom bavili – by mohlo připomínat i armádu budoucích digitálních otroků. Nemusí to být jenom feudalismus.

Milan Calábek: Tohle je nejvíc napadnutelná teze. Většina oponentů Varufakise – za chvíli budu mluvit o Calvetovi, zásadně nesouhlasí s tím, že by v tomto případě šlo o nevolníky. Protože nevolníci byli ještě do jisté míry existenčně zajištěni. Podle nich jde o prekariát, který nemá vůbec žádné zajištění, a může končit pod mostem. A to, zda jde o otrokářství nebo o feudalismus, je samozřejmě důležitá otázka a můžeme se nad ní zamyslet.

Martina: To záleží na tom, jakou práci si s tím dáme.

Milan Calábek: Ano, jakou práci si s tím dáme.

Martina: Se svou vlastní destrukcí.

Milan Calábek: Protože s Varufakisovým přístupem můžeme polemizovat z mnoha hledisek. Nicméně: Je ale pronájem na digitální platformě něco podobného jako když si pronajmeš obchod třeba v Kotvě anebo v Palladiu? Je to stejné?

Martina: Ne, není.

Milan Calábek: Proč?

Martina: Protože to není z našeho klasického hlediska nic hmotného a odebrání tohoto digitálního místa je mnohem snadnější. A když ještě půjdu do hloubky, do technikálií, tak je to přímo závislé na elektrické energii a na spoustě lidí, kteří nás mohou – jak jsme byli v nedávné minulosti svědky – o naše webové majetky a webové latifundie velmi rázně a hravě připravit.

Digitální baroni berou procenta z tržeb, a ty peníze pak mizí z ekonomiky

Martina: Jasně, ale to by digitální baroni byli sami proti sobě.

Milan Calábek: Myslím, že jde o něco úplně jiného. Kdybych si pronajal obchod v Palladiu, tak jeho majitelé, ať je to kdokoli, budou mít se mnou nájemní smlouvu a nebudou je zajímat mé tržby. Jestli jsem úspěšný, nebo neúspěšný, jim bude úplně jedno. Ale v tomto případě jde o něco úplně jiného. Jednak o to, že majitelé průmyslu, a dokonce bank, železnic, prostě čehokoli, se stávají vazaly. A v otrokářském řádu systém vazalů nebyl, zatímco v současnosti je poměrně rozšířený. Mnoho lidí přitom tvrdí, že trh zde pořád existuje, a rovněž i zisk jako část nadhodnoty. To je samozřejmě pravda, ale i za feudalismu existoval trh a zisk. Jenomže dnes kromě moci, kterou mají tito feudální velmožové, jde především o to, že jejich vazalové jim neplatí nájem, ale procenta ze svých tržeb. Například Apple si účtuje třicet procent. Což znamená, že většina jejich marže skončí v prasátku digitálního majitele.

A co se děje pak? Tyto peníze se už nevrátí zpátky do výrobní ekonomiky a ta upadá. Kdybys měla například továrnu na brýle, budeš musit inovovat, měnit výrobu a neustále do ní investovat, takže z hlediska makrokapitalismu bude kapitál v ekonomice obíhat. Ale v případě této digitální renty většina peněz z ní se do tohoto oběhu nevrátí, a tak jich v něm bude stále méně.

A podniky i stát se musí zadlužovat, protože kvůli tomu začne váznout i výběr daní. A stát se zadlužuje dvěma způsoby. Buď někde, kde si uložili peníze majitelé digitálních platforem. Anebo vydá dluhopisy a tyto dluhopisy koupí komerční banky, a od nich pak centrální banka, která, aby pomohla státu, udělá takzvané kvantitativní uvolňování: to znamená, že bude tisknout nové peníze, a za ty natisknuté peníze koupí státní dluhopisy.

Ale pozor, i když banka tiskne jak divá a rotačky pořád běží, ani natisknuté peníze se už nevrátí do oběhu, a to z toho důvodu, že ti, ke kterým se dostaly, je nebudou investovat do výroby, ale do akcií Big Tech, protože nikde jinde tolik nevydělají. Jen Google za čtyři roky zvýšil své tržby o tři tisíce pět set procent: to nedokáže žádný nedigitální podnik. Zároveň tím ale začne vznikat obrovská bublina, která brzy praskne. Praskla už v roce 2001, což vedlo k čistce, po které v podstatě zůstalo jen těch současných šest digitálních gigantů.

Martina: V roce 2008.

Milan Calábek: Ne. V roce 2008 byla finanční krize, kdy skončil finanční kapitalismus. Ale 2001 došlo ke krizi, která smetla drobné digitální firmy. Vznikla bublina, protože už tenkrát se do nich investovalo přespříliš. A teď k tomu došlo znovu a stojíme před stejnou situací. Protože kdo chce vydělat, tak investuje do těchto akcií, a tudíž je tam vloženo tolik peněz, že už nemůžou generovat odpovídající zisk. Což je situace, která spěje k velké krizi, která se dříve řešila válkami.

Martina: Myslím, že v Evropě chřestíme zbraněmi poměrně hlučně.

Milan Calábek: Ano.

Platformy nás musí rozeštvat, protože naštvaní uživatelé jim vydělávají víc

Martina: Ale teď, když se vrátím k našemu tématu a strukturování, znamená to, že teď už ses dostal, po techno-feudalismu, který popisuje Varufakis, k digitálnímu kapitalismu, který popisuje Shoshana Zuboff?

Milan Calábek: Ne, pořád se ještě vyrovnáváme s Varufakisem. Je tady totiž ještě další faktor, který jsi už zmínila, a sice, že majitelé platforem zjistili, že když jsi v pohodě, tak se jdeš projít, pokecat si s přáteli, jdeš do čajovny, do divadla, ale pak trestuhodně chybíš na sítích a nevyděláváš jim, a s tím je ovšem třeba něco udělat.

Naštěstí psychologové, patřící mezi jejich kleriky, zjistili, že na sítích jsme mnohem déle, když jsme naštvaní. To znamená, že nejdříve nás musí rozeštvat kvůli svým ziskům, abychom tam byli co nejdéle. Abychom nenáviděli Babiše, nenáviděli SPOLU, nenáviděli SPD, nenáviděli Motoristy, nenáviděli sebe samotné, a tak tam pořád budeme jako přikovaní.

Martina: Protože nám nedošlo, že jediným zbožím pro tyto platformy jsme my.

Milan Calábek: Ano, přesně tak. Naše pozornost, která je komodizována, algoritmizována, a tak dále. A to vše zároveň i nezadržitelně spěje k něčemu, jako je čínský WeChat, kdy se spojí digitální velmožové se státní mocí a vytvoří jednu platformu, na které se odehrává úplně všechno: nákupy, komunikace, můžeš si tam koupit letenku, je tam zdravotní pojištění, sociální kredity. A tento čínský WeChat je snem současné západní společnosti a spějeme k němu ze všech sil.

Martina: Přestože Čínou a tímto systémem ostentativně pohrdáme.

Milan Calábek: Ano, ale v tomto směru je Čína naším velkým vzorem.

Martina: Skrytým.

Cloudismus vytváří egregory, které nás mají rozeštvat a odvést pozornost od skutečných vládců

Milan Calábek: A tak vzniká nový Leviathan. Ale současně i velice sofistikovaná kritika Varufakise a jeho pojetí. A to nejen proto, že Varufakis vychází z marxistických pozic a zároveň je revizionistou, protože popírá Marxe, podle kterého po kapitalismu má přijít socialismus, ale u Varufakise přichází techno-feudalismus. Takže ho odmítají i ortodoxní marxisti.

A teď bych se už vrátil ke Carlosu Perónu Calvetovi, který se na to zase dívá z hlediska pravicového konzervatismu. Je to španělský autor, esejista, který se zabývá hlavně kulturou a metapolitikou, a říká, že s Varufakisem naprosto souhlasí v tom, že kapitalismus skončil a nevystřídal ho techno-kapitalismus a ani woke kapitalismus, ale podle něj ani feudalismus. Protože oproti feudalismu současná třídní hierarchie není zase tak rigidní a neexistují zde ani nevolníci, ale naprosto bezprávný prekariát. Odmítá Varufakisovu marxistickou teleologii, ale souhlasí s ním, že v tomto novém řádu vládne cloudový kapitál, a proto pro něj navrhuje název cloudismus, jehož konečným cílem je WeChat: cloudový Leviathan nad námi.

Zároveň připomíná i vznik kolektivních entit, které francouzský okultista Eliphas Lévy nazýval egregory. Tyto skupiny může na internetu vytvářet majitel platformy na základě dat, které má k dispozici, a pomocí algoritmů pak působit na každou takovou skupinu, zcela ji přeformovat, uzavřít do informační bubliny, a to ať jde o skupiny politicky orientovaných lidí, kteří mají k sobě blízko, anebo o spotřebitelské skupiny, o fanoušky Sparty nebo Slávie, případně i o určité subkultury a podobně. Ale hlavně je dostat do sebe, postavit je proti sobě, rozeštvat…

A tím nás podle Calveta nejen udrží na sítích, ale hlavně naší pozornosti unikne, že zatímco my chudneme, jedno procento lidí získává čím dál větší bohatství. Protože zaslepení nenávistí budeme spolu válčit, válčit proti sobě s implantovaným přesvědčením, že za všechno můžou Židi, Rusové anebo Američani… A zároveň upozorňuje na to, že přitom nedochází jen k redukci na části, jako jsou tyto egregory, ale současně i k abstraktnímu zobecnění, podle nějž pak něco takového, jako je třeba národ, prostě neexistuje, existuje jen masa migrantů, kteří se spolu mísí v určitém prostoru, a stejným nesmyslem jako národ, je i tradiční manželství.

A my tak nemáme jinou možnost, než postavit se společně proti tomuto algoritmickému bohu, který je v cloudu, v upířím mraku nad námi, ze kterého nikdy neprší, ale který odevšad vysává všechnu vláhu, a jehož kněží krmí tu šelmu kouřem z obětních ohňů, ve kterých hoří poslední zbytky naší svobody a demokracie….

Martina: To bych řekla, že je poměrně přesné vystižení situace a popis stavu, ve kterém žijeme. A to nám zbývají ještě dva myšlenkové proudy, které také vůbec nevypadají, že by byly mimo.

Harari říká, že jsme produkty Googlu, Zuboff jde dál a tvrdí, že jsme odhozenými mršinami

Milan Calábek: Ano, samozřejmě. Když budeme chtít představit další myšlenkový proud, pak můžeme vyjít z americké sociální psycholožky Shoshany Zuboff, která rovněž tvrdí, že nejde o feudalismus, ale že vznikl nový kapitalismus s digitálními technologiemi, ve kterém existuje jenom jiná forma zisku, ale zisk pořád existuje a z naší pozornosti se stala stejná surovina, jako je ropa nebo uhlí….

Jestliže Harari říká, že nejsme zákazníky Googlu, ale jeho produkty, tak podle Zubow jsme odhozenými mršinami. Její knížka, která má asi osm set stránek, vyšla v češtině s názvem „Věk kapitalismu dohledu“, a tam třeba popisuje, jak vlastně přišel k moci Obama, který se nenarodil v Americe, a ani není černoch. I my jsme se ještě učili, že Somálci jsou Afroasiaté, a ne černoši. Přesto všechno…

Martina: …se stal prezidentem.

Milan Calábek: Ano, stal se prezidentem, a to díky milostnému románku s ředitelem Googlu. Nešlo ale o sexuální, nýbrž přátelské spojení.

Martina: Už jsem cítila, jak mi čtou žalobu.

Milan Calábek: Ne, ne. I když dneska už vůbec nevíš.

Martina: Zkrátka – znali se.

Milan Calábek: Ano, znali se a podporovali. A tento ředitel Googlu pak řekl o volbách: „Jak budou lidi volit, jsme věděli ještě dřív, než se rozhodli.“

Martina: A jak to víš, že to je na základě této dobré známosti?

Milan Calabek: Zuboff to tam popisuje. A Naomi Kleinová k tomu velice hezky dodává, že celá ta knížka je sice rozvleklá a se spoustou věcí v ní nemusíme souhlasit, nicméně je to velice dobrá příručka digitální sebeobrany.

Boj o světovládu probíhá mezi šesti americkými a šesti čínskými Big Tech giganty

Martina: A teď máme třetí, nesmírně důležitý proud.

Milan Calábek: Podle Varufakise na základě vlastnictví těchto lén, těchto feudum v kyberprostoru několika společnostmi, existují jen dvě velmoci, ve kterých tyto společnosti sídlí. Jde o šest amerických a šest nebo pět čínských Big Tech, a mezi nimi probíhá současný boj o světovládu.

Když se podíváš třeba na Venezuelu, tak vidíš, že se čínská armáda pokouší přenést konflikt mimo Spojené státy a Čínu do Latinské Ameriky. Proto Kolumbie rychle koupila stíhačky od Gripenu, aby na ni Trump nezaútočil. Proto je Venezuela v takovém problému, protože teď jde o přezbrojení téměř celé Latinské Ameriky a rozhoduje se, jaká letadla koupí. A může koupit buď Gripeny, které jsou drahé a nevýkonné, anebo vynikající čínské stíhačky, které jsou levné a ještě k tomu na úvěr a které ukázaly v konfliktu Pákistán-Indie, že předčí jak staré ruské stíhačky, tak i francouzské.

Martina: Znamená to, že jde o technologický souboj Ameriky, Číny, o jakousi nadvládu nad světem?

Milan Calábek: Zcela jistě, samozřejmě.

Martina: A jakou roli v tomto souboji hraje třeba Rusko? A potažmo bych zmínila i Evropu.

Milan Calábek: Evropa je úplně mimo. Evropa skončila.

Minulé století je ruské století a systémová teorie, i kybernetika mají základ u Bogdanova

Martina: U Ruska to je jedna z největších záhad.

Milan Calábek: K tomu bych se ještě vrátil, protože v Rusku to všechno vlastně začalo. Minulé století je ruské století. Už před říjnovou revolucí v bolševické straně existovali dva vůdci. Prvním byl Lenin, o kterém říkali eseři, že má plnou kapsu pravdy na rozdávání, a zároveň je to poslední, zato ale největší Čingischánova pomsta. Po tatínkovi byl totiž Čuvaš.

A druhým byl Alexandr Bogdanov, původním jménem Malinovský, nadaný, vysoce inteligentní vzdělanec a polyhistor. A mezi nimi došlo ke konfliktu i navzdory tomu, že spolu třeba plánovali vyloupení Tifliské banky. Zatímco Stalin, který tenkrát přepadal jen dostavníky, byl proti nim úplný „čučkař“, jak by řekl pan prezident Zeman.

Martina: Tak revoluci je potřeba živit.

Milan Calábek: Ano, revoluce se musí živit. Ale v exilu v Paříži se Leninovi už v roce 1909 podařilo vyloučit Bogdanova ze strany. Tím ale došlo k velkému rozkolu a Lenin, aby vyloučení zdůvodnil, napsal svůj druhý spis „Materialismus a empiriokriticismus“. Četla jsi? Asi ne.

Martina: Ne. Dneska propadám.

Milan Calábek: Ne, ne. Myslím, že jsem byl na filozofické fakultě jediný, kdo ho četl, protože ani naše učitelka marxismu, Jiřina Šiklová, jen o pár let starší než my, ho taky nečetla. A ta byla zvlášť přesvědčená – tak jako byla nedávno zelená, tak tenkrát byla rudá.

Martina: O mrtvých jen dobře.

Milan Calábek: Ano, máš pravdu. Máš naprostou pravdu. Nikdy nás neudala, i když jsme ji mockrát rozbrečeli. Jako maoistka dokonce odsuzovala i Chruščova. Ale zpátky k Bogdanovovi, který se pokoušel spojit empiriokriticismus, respektive machismus s marxismem. Machismus jako systém vytvořil Ernst Mach z Chrlic u Brna, což byl česko-rakouský filozof, fyzik a rektor pražské univerzity. A Bogdanov spojením empiriokritismu s marxismem vytvořil empiriomonismus, který se pak stal základem jeho tektologie. Ano, už s tím končím.

Ale bylo to důležité, protože podstata sporu spočívala i v tom, zda objektivní realita existuje anebo neexistuje. Objektivní realita byla přitom pro Lenina něco posvátného, a rozzuřil se až doběla, když Bogdanov, stejně jako Ernst Mach tvrdil, že jde jen o obecnou zkušenost lidstva a vytváří ji souhlas většiny společnosti.

Martina: To znamená, že Malinovský propagoval jakousi akášu?

Milan Calábek: Do jisté míry ano. Lenin ovšem tvrdil, že to, co Bogdanov prosazuje, je sekulární mystika a návrat k hermetismu. Bogdanovova tektologie se ale stala základem Systémové teorie. A tím předešel Bertalanffyho, Maturana, Iliju Prigogina a ostatní její zakladatele. Prostřednictvím Systémové teorii se pokoušel najít skryté zákonitosti, které platí pro všechny formy organizovaného bytí: ať jde o organismy, ekosystémy, společnost anebo i technické systémy jako je kybernetika. Tu potom v návaznosti na jeho tektologii vytvořil potomek rusko-židovských emigrantů Norbert Wiener.

Martina: Tohle všechno má základ už…

Milan Calábek: U Bogdanova.

Martina: Už ve sporu Lenina s Bogdanovem?

Milan Calábek: Ano, dávno před říjnovou revolucí.

Bogdanov vytvořil ternární logiku a ruské počítače měly od začátku nepředstavitelný náskok

Martina: A to všechno vytváří jev, kdy jsi řekl, že Rusko je velkou záhadou?

Milan Calábek: K tomu se ještě dostaneme, protože Bogdanovova tektologie zasahuje, a to klíčovým způsobem i do současných technologií. A zdaleka ne všechno je objasněné a zveřejněné. A tak nás ještě Rusko může i z tohoto hlediska překvapit.

Bogdanov po svém vyloučení odchází s Gorkým a s Lunačarským, který byl jeho švagrem, na Capri a zakládají časopis Vperjod. Když car dal milost emigrantům, vrátil se zpátky a zůstal v Rusku. Ale nikdy už znovu nevstoupil do bolševické strany a po říjnové revoluci neustále upozorňoval, že to, co realizuje Lenin a bolševici, není žádný socialismus, ale zvlášť odpudivá forma státního kapitalismu. Stal se tak jedním z prvních disidentů.

Zavřeli ho hned v roce 1923, ale byl propuštěn na osobní zásah Džerdžinského, který se s ním znal zřejmě ještě z loupeže v Tbilisi. Nicméně mraky se nad ním stahovaly dál a v roce 1928, když mu opět hrozilo zatčení, spáchal sebevraždu velmi sofistikovaným způsobem. Experimentoval s léčivými a omlazovacími krevními transfuzemi a vědomě si nechal dát krevní plazmu, kde byla tuberkulóza, zřejmě i tyfus a další infekty, a na to zemřel.

Byl obrovsky vzdělaný a opravdový polyhistor, a mimo jiné vytvořil i systémový rámec pro zavedení „ternární logiky“ do výpočetní techniky.

Martina: To znamená tři, ne binární, ale ternární.

Milan Calábek: Ano. Binární systém vytvořil už Leibniz. Když jezuité přinesli z Číny I-ting, tak Leibniz jin a jang převedl do číselné soustavy jako nulu a jedna, což se dnes v informatice používá jako vypnuto a zapnuto. Podle Bogdanova ale binární systém je nedostačující, protože nezahrnuje třetí stav, kterým je neurčito: indiference.

Ke stejnému popření aristotelovské logiky indiferencí dospěl i jeho současník Nikolaj Vasiljev v Kazani, který navazoval na Lobačevského geometrii. Vzájemně se neznali a Vasilijev na frontě první světové války duševně onemocněl a umřel v blázinci.

Co bylo ale naprosto klíčové – ruské počítače pracovaly na základě ternární logiky, díky které byly mnohem výkonnější. Nejen s nulou a jedna, ale s nulou, jedna a dva.

Martina: Od začátku?

Milan Calábek: Ruské počítače od začátku pracovaly tímto způsobem. Ano.

Martina: Ale to by možná znamenalo velký náskok.

Milan Calábek: Obrovský náskok.

Rusové vynalezli internet v roce 1956, ale sovětská byrokracie geniální projekt pohřbila

Martina: A také v roce 1956, kdy Američani ještě ani nesnili o internetu, se ho Anatolij Kitov pokoušel prosadit.

Milan Calábek: V roce 1959 získal Chruščovovu podporu, ale ani s ní se tento projekt nepodařilo prosadit a Kitov byl nejen vyhozen z armády, ale i vyloučen ze strany.

Po něm se o to pokoušel Viktor Gluškov. Shodou okolností se jejich děti vzaly a byli tak spřízněni. Gluškov pro nové pojetí internetu získal Brežněva. Centrální počítač by byl v Moskvě a všechny ostatní počítače v celém Rusku měly být s ním i mezi sebou propojeny, a tím by plánování, hospodářskou i vojenskou výrobu řídila propojená počítačová síť.

Martina: Promiň ještě…

Milan Calábek: Viktor Gluškov.

Martina: Viktor Gluškov. A internet prosazovali už ve kterém roce? Protože první počítač na světě byl Konrada Zuseho v roce 1941, a Rusové měli…

Milan Calábek: Až v roce 1956 měli první počítače, ale ve stejném roce přišel Kitov na vytvoření internetu, a v roce 1959 ho prosazoval na ÚV, a přes Chruščovovu podporu se mu to nepodařilo a Kitova zničili.

Za Brežněvem pak přichází Gluškov a snaží se ho přesvědčit, že to je jediná možnost, jak můžou plánovat a zároveň udržet výkonné hospodářství. Ale na rozhodující zasedání politbyra Brežněv zbaběle nepřišel, protože už věděl, že je to neprůchodné… Gluškova sice nezlikvidovali, protože byl už slavný a zejména v kybernetice patřil ke světové špičce, a tak ho jen tiše odsunuli.

Partajní byrokracie se totiž obávala, že by zavedením internetu ztratila svůj vliv na chod hospodářství a spolu s tím i moc, význam a úplatky. Podobný souboj probíhá dnes v Číně mezi vojenskými technokraty, jako je Čang, a mezi stranickými byrokraty. A zatím to vyvažují veteráni. Tento boj je velice tvrdý, ale netýká se přímo našeho tématu, i když v Rusku probíhalo něco podobného.

CIA přitom v 80. letech prorokovala, že Sovětský svaz v roce 1990 předežene Ameriku ve všech směrech, ale ten se v tomto roce prakticky rozpadl jako Musilova Kakánie. A to díky tomu, že v něm tak, jako v mingské Číně, měla hlavní slovo byrokracie, která dusí produktivitu a všechno ureguluje. Nepřipomíná ti to něco v současnosti?

Kompletní pětidílný rozhovor s Milanem Calábkem, ve kterém jsme prošli cestu od Prometheova ohně přes Musilovu Kakánii až k současnému techno-feudalismu, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme za to, že s námi hledáte odpovědi na otázky, které mainstream přehlíží.
Martina Kociánová se na vás těší zase příště. Zatím se mějte hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.