Kupředu do minulosti
Zpět
Text
Přehrát
Všechny příspěvky s Gertrúda Čápová
Žádný lékař nemá právo říct pacientovi, kdy skončí jeho život – i poslední den totiž nemusí být poslední
Odpradávna se traduje, že lékař má tři nástroje: slovo, rostlinu a nůž. A že to první z nich působí často nejhlouběji. Lékařka Gertrúda Čápová tuto starou pravdu v předchozí části rozhovoru potvrdila. Vyprávěla, jak ji teprve praxe v cizině naučila dívat se na lidské tělo úplně jinak. Jako na jediný propojený celek, který „je potřeba udržet v rovnováze, a ne jenom dávat léky na nějaké potíže“. Onu vnitřní rovnováhu podle ní drží z velké části právě naše mysl. Pokud je to tak, pak každá věta, kterou lékař vysloví, dopadá rovnou dovnitř, do těla. Uvědomuje si dnes medik, jakou sílu má v ruce pokaždé, když promluví? A umí dnešní medicína s tímto nejstarším nástrojem ještě zacházet? A právě po této stopě se dnes vydáme.
Martina: O specificích léčení nejrůznějších nemocí, i o nových technikách, technologiích i lécích, si budeme povídat v průběhu našeho rozhovoru. Ale velmi mě zaujalo to, co říkáte – a opakujete to velmi důrazně – že žádný lékař nemá právo dávat pacientovi kletbu, a říkáte, že jako kletbu chápete výrok: „Máte před sebou tři měsíce života.“ Já se obávám, že to skutečně může mnohé slabší, psychicky neodolné kusy, naprosto paralyzovat, a rozhodně to nevylepší průběh jejich léčení, hojení, nebo dokonce uzdravování. Řekněte mi, co to je za manýru? Protože dřív se říkalo: „Za žádnou cenu neříkat pravdu“, a teď musí vědět pravdu, i kdyby ho to mělo stát na fleku život.
Gertrúda Čápová: Je to hrozně smutné. Já se s tím setkávám u svých pacientů i ve Švýcarsku, to není jenom u nás, a sama sebe se ptám, jestli je to otázka ega, jestli je to neempatie. Protože my nemáme právo, my opravdu nevíme – i když mám diagnózu, jakou mám – co se uděje. Vždyť máme záhadně uzdravené pacienty, a já jsem také zažila pár takových, takže nemám právo člověku říct, kdy končí jeho život, protože to nevím. To mi prostě přijde neetické.
Pro nás je důležité – protože k nám pacient přijde s potížemi a s důvěrou – nezklamat jeho důvěru, a pomoci pacientovi, i když budu vidět, že to s ním není dobré, protože i ten poslední den nemusí být poslední, protože my ho svým přístupem zvedneme, dáme mu sílu a dáme mu víru. Takže si myslím, že u jakéhokoliv chronického onemocnění – a nebudu mluvit jenom o rakovině, protože máme i jiná onemocnění, třeba neurologická autoimunitní onemocnění, která se mnohdy chovají ještě hůř a nepředvídatelně – je naší povinností daného člověka provázet pořád s vírou až do poslední minuty, protože opravdu nevíme, a nemáme právo to říkat.
Martina: A jak Švýcaři, nebo konkrétně vy, pracujete s takovými pacienty, kteří už jsou v paliativní péči, a tudíž vědí, že se jejich dny na tomto světě zkracují?
Gertrúda Čápová: Pořád empaticky, a pořád pozitivně. Řeknu jeden příklad: Anita Moorjani – určitě ji lidi znají – byla v kómatu. Měla leukémii, nebo lymfom, a byla v terminálním stádiu. A druhý den se z kómatu probudila, a byla zdravá. A to není povídání, to je pravda. A to jsou věci, které neumíme vysvětlit. Vím, že v Kalifornii je v Sausalitu centrum pro záhadně uzdravené lidi, kde zkoumají, jak se to mohlo stát.
Takže na otázku, jak to vypadá ve Švýcarsku: Většinou takoví pacienti chtějí jít domů, takže jsou v domácím prostředí, nebo třeba ještě docházejí na nějaká ošetření, na infuze, nebo na jiné terapie, a to opravdu do posledního dne, nebo do poslední minuty, protože pořád věříme a doufáme, že se to třeba může zvrátit. Já vím, že to zní nepravděpodobně, až utopicky, ale je to tak.
Martina: Paní doktorko Gertrúdo Čápová, znamená to, že dobrý lékař by měl mít ve své mysli místo pro zázrak?
Gertrúda Čápová: Já myslím, že na podporu víry. Jako mladá lékařka jsem četla knížku paní profesorky Haškovcové „Spoutaný život“, a ona tam krásně popisuje myšlení pacienta, a jak reaguje na nonverbální komunikaci. To znamená, že se třeba na něco zeptá lékaře, a ten lékař uhne zrakem, a najednou pacient začne věštit a řekne si: „Aha, on není schopen říct mi pravdu. Třeba to tak vůbec není.“ Nebo pacient vyžadoval nějakou konzultaci lékaře, a ten mu ve vlajícím plášti řekl: „Moment, teď na vás nemám čas. Přijďte za hodinu, nebo za dvě“, a ten pacient si myslel, že mu nechce sdělit špatnou diagnózu, a skočil z okna. Takže tito lidé mají vnitřní strach, nejistotu, a dívají se na vás jako na toho, kdo mu podá ruku a nějak mu pomůže. Takže i kdyby to měl být poslední den, tak si myslím, že naší povinností je tomuto člověku ponechat víru, a pomoct mu, jak to jen půjde, v pozitivním smyslu. To není lhaní.
Protože přece nemůžu říct pacientovi: „Máte uzavřenou budoucnost, a teď si vyřešte svůj život.“ A kolikrát pacient sám, když je silný, tak řekne: „Já vím, že mi nezbývá mnoho života, a chtěl bych, abyste mi ještě pomohl dokončit toto a toto.“ Protože mu to řekne jeho intuice a cítění. A tam si člověk řekne: „Dobře, toto je můj úkol, ale nesmím ho pustit dolů. Musím ho držet, a pomůžu mu, protože se vrátil do hry tím, že cítí, že to není dobré.“ O tom se ale nebavíme, bavíme se o tom, jak dokončit to, co ve svém soukromém, nebo v praktickém životě ještě potřebuje dořešit.
Muž s rakovinou žaludku začal žít přítomným okamžikem – a jeho nemoc záhadně zmizela
Martina: Vy jste použila slovní spojení: „Záhadně uzdravený pacient“. Nemluvila jste vyloženě o zázraku, ale vyrozuměla jsem, že i vy jste ve své praxi na takovéhoto pacienta narazila. Potřebujeme naději: Sem s ní. Cokoliv dobrého.
Gertrúda Čápová: Ano, já jsem měla několik takových pacientů. Jeden z nich byl mladý muž, který měl 35 let, a měl rakovinu žaludku. Otevřeli ho, zavřeli ho, a řekli mu, že už se s tím nedá nic dělat. A já jsem ho potkala asi po pěti letech, a jenom jsem řekla, jestli to není ten pán XY. A on řekl, že ano, a tak jsem ho poprosila, jestli bych ho mohla vyšetřit a podívat se, co se to vlastně událo, nebo jestli to tak opravdu je, a ono opravdu všechno záhadně zmizelo. A já jsem to v té době pokládala za zvláštní zázrak, ale dneska jsem si uvědomila, že on sám v tu dobu říkal: „Když jste mi řekli, že to je konečná, tak jsem si řekl: Dobře, tak máš nějaký čas k životu, tak si uděláš to, co jsi chtěl.“
Ne každý toto dokáže, protože to je opravdu úplná změna myšlení. On se nezabýval tím, co bylo včera, ani předevčírem, ale koukal dopředu na to, co chce, a žil vlastně ze dne na den. Nekoukal na to, co bude za měsíc, ale žil přítomně každý okamžik dne, hodiny. A pak říkal: „A pak jsem zjistil, že jsem tady měsíc, dva, a potom už jsem na to úplně zapomněl, a teď si žiji svůj život.“ Tím neříkám, že to je hlavní klíč, ale žít přítomný okamžik, a být tady a teď, a nemyslet na to, co bylo, a co bude, to není jednoduché.
Martina: Dělat už jenom věci, o kterých si říkáme: „Až jednou“. Dělat je přesně teď, v tuto chvíli, protože žádná další být nemůže, nebo nemusí.
Gertrúda Čápová: Nemůže, nemusí.
Martina: A nesvěřil se, že by používal třeba ještě nějaké preparáty, bylinky?
Gertrúda Čápová: Určitě byla důležitá mysl. Protože on říkal: „Já jsem si dal každý den ráno šťopičku nějaké slivovice,“ a myslím, že to je to, co zklidní hlavu, nebo nastaví mindset trochu jinak. Protože se ukazuje – a neříkám, že to tak je u každého pacienta – že když někomu není dobře, tak mi řekne: „Já jsem si dal pohár vína, nebo skleničku něčeho, co mám rád.“ A myslím, že se hlava, nebo mysl, a také strach, nějak zabrzdí, odblokuje, nebo zablokuje. Myslím, že mindset bude hodně důležitý.
Hypertermie tlumí aktivitu nádorových buněk teplem, vždy ale po konzultaci s onkologem
Martina: Obrovským strašákem současnosti je rakovina. Toto slovo slyšíme ze sdělovacích prostředků, ale i v normální běžné komunikaci, opravdu každý den. Ve Švýcarsku existuje oficiální a alternativní cesta k léčbě rakoviny, například hypertermie, ozařování teplem. Jaké vážnosti se tato varianta, nebo třeba i některé další, těší?
Gertrúda Čápová: My k tomu vždycky přistupujeme tak, že určitě chceme, aby se k tomu vyjádřili onkologové, a pacient si zvolí, takže sami řeknou: „Nechci chemii. Nechci tuto cestu, pojďme najít jiné řešení.“ Když nás pacienti takhle osloví, tak my pak takové řešení samozřejmě nabízíme, ale vždycky chceme, aby tam byla konzultace s onkologem.
Nebo někdy je tam spolupráce s onkology, kdy třeba probíhá chemoterapie, nebo ozařování, a mezitím pacient přichází k nám na jinou terapii, kde se snažíme udržet organismus v dobrém stavu. A někdy jsou opravdu pacienti, kteří se rozhodnou – je to jejich volba – že půjdou jinou cestou, tak samozřejmě takové řešení také nabízíme, a jednou z cest je hypertermie, což je ozařování teplem, kde se aktivita nádorových buněk teplem utlumuje, a to vede k jejich odumření.
Martina: Mám tady poznámku, jestli se tímto způsobem podařilo vyléčit i rakovinu plic.
Gertrúda Čápová: Nám se to podařilo. Za poslední čtyři roky mám dvě pacientky. A u jedné pacientky, si myslím, to byla hlavně její hlava. Protože ona přišla už ve stádiu, kdy nemohla vyběhnout do kopce třeba tři a půl tisíce metrů – kam pořád chodila na velké túry, a dokonce do těch kopců běhala – a že nestačí s dechem. Ona už měla vysloveně trubicové dýchání, kde už byla průduška uzavírána. A pak se ukázalo, že má rakovinu plic s metastázou na druhé straně plic, a pneumoonkologové navrhli terapii. A pacientka absolvovala, myslím, dva cykly chemoterapie, a pak přišla a řekla, že už nechce chodit na chemoterapii a že chce jiný způsob terapie.
A nám se opravdu podařilo zajistit regresi. Ale myslím, že tam byla i její hlava, protože byla velmi urputná. Ona mi říkala: „Já mám dvě malé děti, a nedovolím, aby se něco stalo. Já toto musím přežít, a nenechám si chemoterapii zničit své buňky.“ Já jsem ji obdivovala, protože to i pro mě byla velká škola, protože jsem vždycky se zvědavostí sledovala třeba to, že jsme jí jednou za tři měsíce dělali pro kontrolu CT plic, a když jsem viděla, že nádor ustupuje, tak jsem měla pocit velkého vítězství, tedy pocit, že to přece není možné, ale tam jsem viděla, že možné je vše. Ale jak říkám, myslím, že nejsilnějším faktorem byla její hlava, její mentální nastavení.
Švýcarsko je zemí psychedelik. Pacienti si na tripu vypořádají nevypořádané věci a opadne strach.
Martina: Jenom jde o to, jak toho docílit? Protože jste tady zmiňovala profesorku Haškovcovou, která psala ve své knize „Spoutaný život“ o obrovském strachu a přecitlivělosti pacienta, a vy sama říkáte, že psychika podle vás nemoci spouští, ale i uzdravuje. Ale říct lidem mou oblíbenou větu, kterou jsme slyšeli za svůj život milionkrát: „To máte z nervů“, to je celkem k ničemu. A tak se chci zeptat, jestli v medicíně existují nějaké nové postupy, které nás tak trochu strachu zbaví. Teď nechci propagovat, že všichni budeme trošičku na tripu, malinko zhulení, a budeme se cítit dobře. Ale vím, že třeba ve Švýcarsku nejsou psychedelika tabu.
Gertrúda Čápová: Nejsou tabu. Švýcarsko je vlastně země psychedelik, kde bylo objeveno LSD panem doktorem Hofmannem. Ale u nás je skvělá skupina, spolu s panem profesorem Horáčkem, který je vlastně zakladatel a otec všech těchto projektů, což je úžasné, a právě probíhají studie u onkologických pacientů.
Je krásné, jak pan profesor Horáček mluví o pacientech, kteří se sami se sebou vypořádají právě na tripu, vypořádají si nevypořádané věci. A to si myslím, že je klíč, a i oni sami říkají, že někdo odejde, někdo se začne zlepšovat. Ale je to o svém vlastním uvědomění si, a vypořádání si možná nějakých nevyřčených, nebo nevypořádaných událostí, třeba i z minulých životů, nebo z minulých generací. A pacienti, kteří toto absolvují, sami řeknou, že je jim už teď dobře.
Martina: Je velmi důležité tady zmínit, že je to pod supervizí, ať už jde o ketamin – ten se, tuším, také zkouší i u nás v Národním ústavu duševního zdraví – nebo o zmíněném LSD. A houbičky u nás také začínají, byť byly jakožto léky schváleny u nás jako u prvních ve světě. Já to zdůrazňuji i proto, aby to naši posluchači – když jdou třeba na Hlavní nádraží – nevzali přes Sherwood.
Gertrúda Čápová: To ne. Naštěstí, díky profesoru Horáčkovi, je to velice pod kontrolou, aby se to nakonec nerozplynulo, nevymklo z kontroly, ale je to povzneseno opravdu na evidence-based, to znamená, není dovoleno, aby to zkoušel kdekdo, ale je to opravdu vedeno a pod kontrolou, protože pak to má smysl. Protože ti lidé po podání látky musí být, nebo jsou sledováni, vedou se s nimi rozhovory, a všechno se analyzuje. A to je myslím velikánská úleva nejenom pro onkologické pacienty, ale i pro lidi, kteří trpí třeba depresí, nebo nějakým jiným chronickým onemocněním.
Martina: A to by vlastně mohla být naděje i pro to, abychom se na lidské tělo a zdraví začali dívat trochu jinak, když tento zásah do mysli, když si třeba pod vlivem nějaké takovéto látky prožijeme stará traumata, zasunutá, vytěsněná traumata, tak se nám najednou – když už nic jiného – alespoň uleví, ale možná na to začne reagovat i tělo samotné, a také nemoc.
Gertrúda Čápová: Určitě ano, protože tam vlastně dojde k rozšíření vědomí, a člověk začne být možná víc intuitivní, začne vnímat a vidět věci jinak. A myslím, že je důležité, že opadne strach. Myslím, že to je veliká cesta, a veliký proces, a nekončí to jednou dávkou, nekončí to jednou terapií, nebo jedním sezením. Tito pacienti jsou sledováni, a vedeni, a právě terapeut sám určuje častost a způsob podávání těchto látek, i cestu vedení.
Držet lidi ve strachu znamená mít je poslušné. Špatné zprávy startují kaskádu stresových reakcí.
Martina: Teď jste řekla velmi důležité slovo „strach“, a my se bavíme o strachu z nemoci, z bolesti, z utrpení, o strachu z toho, že přijdeme o naše blízké, nebo že budou trpět. Ale strach má mnoho podob, a dnešní doba nám ho dnes a denně servíruje na všechny způsoby. Myslíte si, že i v tom je nějaká nemocnost této doby? Protože jsme se báli pandemie, báli jsme se válek, pak jsme se báli nelegální migrace, legální migrace, a zase se bojíme válek, a už se znova bojíme pandemie, a nikdo se nesnažil nás tohoto strachu trošku zbavit. Ba co víc: „Bojte se, co se do vás vejde.“ Co s tím?
Gertrúda Čápová: Je to smutné, protože je to opravdu obraz této doby. Já jsem tak nějak začala vnímat, že lidé jsou čím dál víc šokováni. Zprávy jsou šokující, a málokde najdete nějakou krásnou zprávu, že se někomu něco podařilo, ale jen to, že jsou katastrofy, šílené havárie, havárie letadel, havárie vlaků. Držet lidi ve strachu znamená, že je pak člověk poslušný, protože se bojí, a není schopen udělat krok, nebo vystoupit ze své zóny, a udělat věci jinak.
Lidé jsou drženi ve strachu z nemocí, ve strachu z válek, z migrace, ale mám pocit, že lidé začínají být strachem a špatnými zprávami desenzibilizováni. Když se podíváte na katastrofy, které vyšly najevo ohledně Epstein Files, tak já najednou kolem sebe vidím, že to lidi nechává laxními, protože už si zvykli na tolik špatných zpráv, že už to s nimi vůbec nehne.
Martina: Takže je potřeba přijít s vyšším, s větším strachem, s nějakým rafinovanějším.
Gertrúda Čápová: Právě že si říkám, že je to cesta k tomu, aby se lidé vůči těmto špatným informacím stali odolnými. Nebo nevím, jaký to má záměr. Protože cokoliv otevřete, nebo kamkoliv vstoupíte, nebo jakékoliv médium si otevřete, tak posloucháte jenom negativní zprávy. Proč? Tím vyvoláváte podvědomí, a lidé jsou z toho nemocní, protože to nastartovává kaskádu stresových cest a stresových mediátorů, a z toho následují nemoci.
Martina: Strach je rodnou sestrou poslušnosti.
Gertrúda Čápová: Ano.
Švýcaři se také bojí, ale střídmost, každodenní pohyb a kvalitní potraviny jim prodlužují život
Martina: A potažmo také nemoci, jak jsme se tady o tom bavily. Tak mi vysvětlete, proč se Švýcaři dožívají vyššího věku než jiní Evropané? Mají tam více pro strach děláno?
Gertrúda Čápová: Švýcaři se právě bojí. Oni jsou hodně organizovaní, mají své strachy, ale životní styl je jiný. Hodně sportují, jezdí na kole, chodí do přírody, běhají, chodí do hor, lyžují. Švýcaři – je jedno, jestli žena, nebo muž – se všichni věnují nějakému sportu. A nemusí to být vrcholově, ale všichni minimálně lyžují, chodí na túry do hor, kde na vysokých kopcích potkáte lidi 80+, kteří si tam kráčí úplně v pohodě. Jedí opravdu zdravě a střídmě, a hodně dbají na to, co si dají do pusy. Takže oni by si potraviny, které, bohužel, můžeme vidět tady, v životě nekoupili.
Takže tam opravdu hodně lidí má teď vlastní zahrádky, a jsou tam dokonce hospodáři, kteří pěstují zvláštní druhy vypěstované starým způsobem, zem si opracovávají sami rukama, a ne nějakým strojem. Mají svou vyšlechtěnou pšenici, nebo obiloviny, které zasadí, a pak je ručně zpracovávají. Samozřejmě to stojí o něco víc, ale je to zajímavé. Já jsem natrefila na svých výletech právě na několik takovýchto farmářů, a oni mají opravdu už několik let dopředu vyprodány své pšenice, rýži, a jiné obiloviny, a pěstují zeleninu v půdách, které by měly být co nejméně chemické, nepoužívají žádné chemické přípravky na hnojení. Takže tam opravdu tací farmáři jsou.
A pak máme maso, které je také z chovů těchto farmářů, a obchody mají s farmáři dohodu, a kupují od nich maso, nebo další produkty, sýry, a tak dále. Takže si myslím, základ jejich dlouhověkosti je střídmost, protože oni opravdu moc nejedí, nepřejídají se, konzumují samozřejmě nějaký alkohol, hlavně víno, ale kvalitní, a také potraviny opravdu v dobré kvalitě. Já neznám Švýcara, se kterým se bavím, že by nerozuměl tomu, co to znamená zdravá, dobrá potravina.
Martina: Pokud vím, tak Švýcarsko má ještě jedno prvenství, a to, že má nejvýše položenou vysokohorskou stezku pro dialyzované pacienty, protože tam opravdu sportuje každý, a Švýcarsko má také velmi mnoho postižených lidí, vozíčkářů, a podobně. To mi kdysi vysvětlovala jedna Švýcarka, že je to jakýsi pozůstatek z historie, kdy údolí zůstávala velmi dlouho pod sněhem, a odříznuta od okolí, a tak tam příliš často nepřicházela čerstvá krev z jiných údolí.
Ale to bych odbočila, jen mě upoutala ta vysokohorská stezka pro dialyzované pacienty. Ale spíš mě zaujalo, že když Švýcaři tolik dbají na to, co jedí, a také na to mají, tak proč vy, jakožto alergoložka, máte ve Švýcarsku tolik práce?
Gertrúda Čápová: Řekla bych, že dnes alergií ve Švýcarsku tolik nevidím, ale spíš intolerance, co se týče potravy. Tam alergie, jako jsou pyly, nebo prach, lidi moc netrápí. Dnes je více trápí potravinové intolerance než alergie samotné.
Martina: Jak si vysvětlujete, když si tam na žernovu dělají křibici, tedy dvouleté žito?
Gertrúda Čápová: Já myslím, že to je právě strach. To je právě podvědomí a dráždění neurovegetativního systému, a nastartovávání kaskády intolerancí.
Domy stavěné pro lidi s intolerancemi se proměnily ve vězení a místo vzájemných nesvárů
Martina: Já jsem si tuto otázku vybrala proto, že jsem se dočetla, že ve Švýcarsku se dnes staví domy právě pro lidi, kteří mají různé intolerance, a aby všemu předešli, tak tam nejsou koberce ani záclony, protože by v tom mohli být roztoči. Samozřejmě se tam úplně jinak vaří z úplně nejzákladnějších potravin. Řekněte mi, je to pokrok? Nebo je to paradoxně úplně úkrok stranou?
Gertrúda Čápová: Toto má své pro, a proti. Záměr byl možná dobrý, a vzniklo to jako sdružení architektů, kteří se pro to rozhodli kvůli někomu z rodiny, ale nebylo to o alergiích, ale o takzvaném mastocytózovém syndromu, což se projevuje jako bolesti svalů, únava, vysloveně reakce a intolerance na různé vůně, pachy, prach, a tak dále. Ale já už dnes mám pocit, že to také začíná v hlavě, protože jsou na všechno úzkostní, a jsme zase u kaskády různých stresových hormonů a prozánětlivých mediátorů.
Nicméně vzniklo to na popud nějakého architekta, a dnes jsou tam lidé nešťastní, protože to je jistá skupina lidí s jistým mentálním nastavením, a s jistým charakterem, a oni si tam ubližují, a dělají si zle. Takže jeden nesnese, když si tam někdo vaří, protože to není stoprocentně odizolováno, nebo to nelze, takže tam určitě někde nějaký pach přes nějaké póry pronikne. Takže oni si tam dnes navzájem hodně ubližují a stěžují si jeden na druhého, píšou všude možně různé stížnosti.
Takže se nakonec dobrá myšlenka stala opravdu velkým problémem pro mnoho lidí. A sami pacienti mi vykládají, v čem všem tam žijí, a chtějí odtamtud odejít. Takže z myšlenky, že se vytvoří sterilní prostředí izolované od všech pachů a prachu, se stalo vězení, a místo nesvárů těchto lidí.
Martina: Po měsíci soužití s těmito lidmi si člověk řekne: „Zlatá mastocytóza“.
Gertrúda Čápová: Ale je to zajímavé, protože já věřím, že tito lidé trpí, mají jisté spektrum potíží. Ale oni jsou málo rezistentní, nebo mají snížený práh odolnosti vůči jistým komplikacím, nebo třeba i vůči pachům. A myslím, že tam bude velká složka právě psychické nástavby, protože oni jsou opravdu hodně konfliktní, pořád něco reklamují, jsou nespokojeni.
My to vidíme i v ambulanci, že třeba přijde pacientka, a aniž by se zeptala, tak najednou otevře okno, a řekne: „Máte tady smrad,“ a v zimě, když je venku minus 20, rozevře všechna okna, a ještě vám řekne: „Nevadí vám to, že na vás vzduch proudí takto přímo?“ A když jí po pěti minutách řeknete: „Jestli chcete dál pokračovat se mnou, a ne se zmrzlinou, tak bych raději to okno zavřela,“ ona najednou otevře jiné dveře a řekne: „Tady se nedá dýchat.“
Nebo přijde jiná pacientka, a rozloží na sedačku nějaké kvazi sterilní igelity, aby izolovala sebe a svého manžela od nějakých jiných možných komplikací a kontaktů s nějakou bakterií, nebo s virem. Tak to jsou tito pacienti, a mně je jich líto, protože žijí ve vlastním vězení.
Martina: A pravděpodobně se v tomto prostředí ta sebestřednost a bezohlednost jenom potencuje. Když kladete tak vysoko kvalitu potravin, tak jak se najíte tady u nás doma? Jak pak je dnes u nás doma, když přijdete do supermarketu, a tam je koutek bio – ten se tam vždycky objeví – ale chraň Pán Bůh to studovat, protože člověk stejně zjistí, že bio je jenom část složek, ze kterých jsou nejrůznější pomazánky, a podobně, vyrobeny. Jak se tedy tady u nás najíte?
Gertrúda Čápová: Je to těžké, protože já do supermarketů nechodím, ale nechám si poradit, a vím, že už jsou tady různé farmy a pěstitelé, kteří produkují čerstvou zeleninu, nebo čerstvé maso. Je to náročné. Je to náročné na organizaci, protože ne vždycky zrovna máte chuť a čas něco objednávat. Já tedy nechodím do supermarketů, nenakupuji online, protože já potravinu potřebuji vidět, a stále tomu nevěřím. Takže mi zbývá pár míst, doslova dvě, kam chodím. Takže když si to nedovezu ze Švýcarska, tak se tady snažím jít po pěstitelích, které znám. A třeba chleba si chodím kupovat do Modrého domečku do Řevnic.
Martina: To máte trochu z ruky.
Gertrúda Čápová: Trošku z ruky, ale tam je to opravdu ve vynikající kvalitě.
Martina: To znamená, že je to velmi časově – a co si budeme nalhávat – i finančně náročné.
Gertrúda Čápová: Je to náročné. Jak říkám, já se vždycky snažím to základní dovézt s sebou, a zbytek řeším různě, jak to jde.
Za potravinovými intolerancemi stojí gluten, kravská bílkovina a histamin. Jmenovatelem je kvalita jídla.
Martina: To není moc povzbudivé, protože kolik z nás jezdí na nákupy do Švýcarska, a zbytek si pak dokoupí tady u farmářů. Ale pojďme se podívat na to, kam to vede. Protože vy se specializujete na pneumologii, alergologii – vaše dítě mělo také astma – ale zabýváte se stále častějším výskytem potravinových intolerancí a zvýšenou propustností střev. Může za všechno zase především jídlo? Nebo stres?
Gertrúda Čápová: Může za to stres a kvalita našeho jídla. Protože se dnes určitě ví, že to jsou asi tři nejzákladnější látky: gluten, kravská bílkovina, a pak nešťastný histamin. A všechno to má stejného jmenovatele, a to, že kvalita potravin není dobrá. Dnes se samozřejmě zmenšuje prostor, nebo čtvereční metry úrodné půdy, protože se všechno zastavuje, takže na jednom metru čtverečním se vypěstují třeba obiloviny, které obsahují stonásobně víc glutenu, protože je to chemicky podporováno.
O mléčné bílkovině je obecně známo, že není pro náš organismus úplně nejvhodnější. Dokonce už v roce 1994 právě Švýcaři dělali velké studie u dětí o intoleranci a alergii na kravské mléko, a už od roku 1994 se nedoporučuje ani u novorozenců, nebo u batolat jako příkrm používat právě kravské mléko.
Já jsem se musela smát, když jsme byli v nějaké horské chatě, a můj syn si objednal mléko, protože chtěl ochutnat kravské mléko z krav na pastvinách. A paní, která nás obsluhovala, řekla: „To si ani nedávejte, to už není vůbec odsaď‘. Už to není ta kvalita, protože oni to sváží do jednoho místa, tam se to míchá, a pak se to nějakým způsobem zpracuje, a už to není to mléko, které tady kdysi bylo z pastvin.“
Takže si myslím, že celosvětově, nebo aspoň v rámci Evropy, nebo i ze švýcarských pastvin, už mléko není to, co bývalo. Ale samozřejmě kravská bílkovina je silná koncentrace bílkoviny pro náš zažívací trakt, pro naše střeva. A já jako příklad používám, že kráva má mléko pro své tele, a jaká je váha dítěte, nebo nás, proti telátku? Takže je tam opravdu násobně vyšší koncentrace bílkoviny, která náš organismus zatěžuje.
Martina: Otec Reinsberg, slavný kněz, mi na otázku, jestli si dává do kávy mléko, odpověděl úplně jednoznačně: „Když jednou dobytek odstaví, tak odstaví.“ A bylo.
Celý rozhovor s lékařkou Gertrúdou Čápovou o právu pacienta na naději, záhadných uzdraveních, psychedelicích v medicíně a vlivu strachu a kvality potravin na naše zdraví si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme. Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.
Diskuze: