Afriku vykostí Čína, která tam nahradila Evropany novým typem vykořisťování

Evropské koloniální dědictví a současná Afrika

Martina: Pojďme se podívat na to, jak jsme o těchto částech světa informovaní, protože vy jste tam leccos zažil, zažil jste tam na vlastní kůži třeba právě exodus lidí z Rwandy, kdy během 100 dní bylo zmasakrováno na 800 tisíc Tutsiů. Pak jste se vrátil a po nějaké době jste o tom mohl číst u nás, nějakým způsobem jsme k tomu zaujímali stanovisko. Řekněte mi, nabyl jste dojmu, že tomu tady někdo porozuměl, snaží se porozumět? A dostávají se k nám informace?

Jiří Černický: Myslím, že vůbec. Tady se o tom vůbec nemluví. Nás to vůbec nezajímá. Máme pocit, že se nás to vůbec netýká, že je to velmi vzdálené, ale přitom řešíme furt Čínu a nevím co všechno. Proto je to země prázdnoty, a proto se tato knížka podle toho jmenuje. Máme pocit, jako by to neexistovalo, ale podle mého názoru je tam jedna z největších krutostí a nikdo obětem nepomáhá. Hlavně ženy tam trpí strašným způsobem. Ženy – to jsou úplné otrokyně. Děti – neskutečným způsobem tam trpí děti, to si vůbec nikdo nedokáže představit a nikoho to nezajímá. Ale Afriku vytěžujeme, drancujeme ji naprosto strašným způsobem. Teď na to najíždí Čína. My to přestaneme dělat a Čína si to tam parádně vydrancuje. Čína ilegálně těží zlato na Madagaskaru a Madagaskařané s tím nemůžou vůbec nic dělat. Co chcete, když k vám naleze Čína? Tam už s tím nejde nic dělat, nejde z toho vycouvat.

Martina: Postaví infrastrukturu, postaví silnice.

Jiří Černický: Začne vás vydírat, vyhodí vás od vesla a bude mít loutky. Oni to tam vyberou.

Martina: V souvislosti s Čínou v Africe se hodně hovoří o novém kolonialismu. Ale pojďme se ještě vteřinku zastavit u toho starého. Už jsme tady na začátku zmínili, že největší kolonie v Africe měli Angličané, Francouzi, Belgičané, a to jsou vlastně ti, kteří dnes tak moralizují, kážou o demokracii, o lidských právech. Ale zároveň to trošku vypadá, že celá Evropa musí přijímat všechny nelegální migranty z Afriky jenom proto, aby těmto bývalým koloniím pomohla vylepšit karmu. Myslíte si, že má tento smysl, tedy tento způsob, jakým se k tomuto problému snaží přistupovat Francie, Anglie a tak dále?

Jiří Černický: Asi jim nic moc jiného nezbývá. Do jisté míry se někde snažili pomoct, ale představa bělocha v Africe je tak temná, a tak negativní, a proto komunikují s Číňany. Oni se teď s námi nebudou chtít bavit, protože poučení z komunikace s námi je špatné. Tam nejsou nějaké moc šance na ekonomický růst, takže když tam přijede Číňan a řekne, že bude investovat, tak to je neuvěřitelná naděje: „My vám tady postavíme silnice, zařídíme fabriky, bude levná montovna.“ Teď tam jsou chudí lidé a teď budou mít okamžitě peníze, hromady peněz, zaměstnání a tak dál. Na tom vyrostla Etiopie. Doba, kdy jsem tam byl, se nedá vůbec porovnat s tím, co je tam teď. Tam už je začátek střední třídy, jsou tam fakt velmi sebevědomí lidé. A můžete tam jet, jsou tam národní parky, nádherná příroda, památky, pravoslavná křesťanská církev a tak dál. To jsou neuvěřitelné věci. Ale oni časem zjistí, že jim to nepatří a že už s tím nic nezmůžou a že jsou úplně ovládáni Čínou. Oni už budou mít sebevědomí, ale už z toho horko těžko vystoupí zpět, už budou pod nimi. Jako my jsme tady měli „Rusáka“, tak oni budou mít Číňana.

Martina: A v čem jste tam tedy viděl cestu ven? Protože, jak jste tvrdil, tak k bělochům mají od úst k ústům legendu o nějaké bělošské krutosti – jestli to tam tedy opravdu takto funguje…

Jiří Černický: Já to měl všude špatný. Když jsem někam přišel, tak jsem byl ten běloch, kolonizátor. A já jsem říkal: „Ale já sám na tom nejsem úplně nejlépe. Já jsem z Čech. Na mě se Brit kouká také svrchu a Francouz také. Já jsem pro něj pomalu špindíra.“ Nezájem o východní Evropu, furt je tam vidět obrovský nezájem hlavně Britů o zbytek Evropy – brexitáři a tak dále, čili nadutost. Tuhle jsem slyšel Farage nebo někoho jako on, jak říkal, cože z toho bude. Tak si říkám: „Kam ta Británie spěje, že z toho bude něco jako Kajmanské ostrovy pro boháče.“ To je furt elitářství vrchní vrstvy, která bude ovládat nějakou část světa. V Británii jsou furt Poláci a tyto pracovní síly vnímány jako spodina, furt jsou tam sociální vrstvy a je skoro nemožné se skrze ně dostat.

Martina: Myslíte si, že by evropské země, které mají za sebou vydatnou koloniální minulost, měly tuto svou historii pořádně provětrat? Protože zatím s tím neustále operují extrémní progresivističtí levičáci. Dochází podle vás ke smysluplnému poučení z krizového vývoje?

Jiří Černický: Je to hořce komické. Jak jste říkala, že kážou nám o demokracii. Ale neberte to tak, že jsem proti. Já si myslím, že je důležité, aby se demokracie semkly hlavně proti Rusku. Ale nějakým způsobem se musíme podívat pod pokličku, nemůžeme si všechno lakovat na růžovo. Když Brit řekne, že se v Litvě nevypořádali se svou nacistickou minulostí, protože byli součástí vyhlazování Židů – tak co ale nadělali Britové? Ti udělali strašně genocid a o tom se nemluví, že vyhladili celé národy.

Jsme nespravedlivě vtahováni do koloniálního diskurzu

„Já jsem Afričanům říkal: Ne všechny evropské země kolonizovaly a některé byly dokonce kolonizovány, tak všechny neházejte do jednoho pytle.“

Martina: Mluví se o tom, že strůjci prvních koncentračních táborů byli Britové v anglo-búrských válkách v jižní Africe.

Jiří Černický: Nebo Němci v Angole na Shark Island. Ale to je jako když plivne. Vyvraždili všechny Tasmánce, můžou za hladomory v Indii, kde zemřelo stovky tisíc lidí na hlad. Můžou za celé indiánské kmeny, které vyvraždili nebo je zneužili. To se ještě ví, ale pak jsou ještě věci, které se neví – hovořil jsem o Nigérii nebo se neví o Keni.

Martina: Co se neví?

Jiří Černický: Když ji opouštěli Britové, tak oni chtěli zpátky pozemky, které byly Britů. Byly tam demonstrace a nechali vystřílet 30 tisíc Keňanů. Ledacos si už dneska najdete na internetu, dokonce existují vysoko postavení Britové, kteří to na sebe začínají říkat. Je to strašně zajímavé a není problém si to najít během půl hodiny, když dáte správná hesla, a bývá to i běžně na Seznamu. Tuhle bylo něco na Seznamu, nějaký poslanec – samozřejmě, že labourista – to říkal naprosto jasně. Otevřelo se to, když zemřela Elizabeth. Hromada věcí se otevřela. Ale bude toho ještě násobně více.

Martina: Cítíte se jako spoluviník navzdory tomu, že my jsme žádné kolonie neměli?

Jiří Černický: Ne, v žádném případě se tak necítím. Progresivisty už mi bylo také řečeno, že jsme měli kolonie na Zakarpatské Ukrajině a takovéto bláboly. Já jsem k Čechům kritický, ale na druhé straně, když srovnám naši minulost s okolními zeměmi, tak není tak temná. My jsme tady neměli takové „nácky“ jako v Maďarsku nebo vyhlazování Židů v Polsku. Do toho bych se nepouštěl, protože to je na jinou debatu. Řekl bych, že nemám výčitky svědomí, že Češi dokonce dvě kolonie odmítli.

Martina: Měli jsme mít Togo.

Jiří Černický: A ještě něco, někde v Oceánii a tak dále. Za Masaryka. Tak proč bych měl mít výčitky svědomí?

Martina: Asi by nám to ulehčilo situaci, kdy nás do toho bývalé koloniální mocnosti v Evropě vtahují.

Jiří Černický: Ale bohužel my jsme nespravedlivě vtahováni do koloniálního diskurzu. A já sám jsem Afričanům říkal, že ne všechny evropské země kolonizovaly, dokonce byly evropské bělošské země kolonizovány, tak neházejte všechny do jednoho pytle. My je také házíme do jednoho pytle, proto je důležité se o tom bavit, aby to tak nebylo. Když si vezmete, kdo je východní Afričan, tak je to, dejme tomu, vytáhlý červený černoch, jako Samburu nebo tito lidé, kteří na velkých pastvinách chovají krávy, to jsou ti Tutsiové, kteří přišli do Rwandy, a pak jsou ti pralesní, a to jsou naprosto odlišná etnika, fyzicky vypadají úplně jinak – jedni jsou menší, černí, takoví žlutí.

Martina: Tutsiové jsou světlejší.

Jiří Černický: A ti jsou vysocí červení a vypadají úplně jinak. Ti vypadají radikálněji než my nebo Švédi a Italové, oni se vůbec neidentifikují jako černoši. A to takhle vidíte, že všude po Africe jsou hrozně rozlišná etnika, ale my je všechny házíme do jednoho pytle Afričanů.

Martina: My občas do jednoho pytle házíme také vlastně celý bělošský přístup k Africe, a přitom se čas od času můžeme dočíst – zejména v historických studiích – o tom, že černoši byli nesmírně šťastní…

Jiří Černický: Nesmíte říkat „černoši“.

Martina: Myslím, že mohu. Všichni si rozumíme.

Jiří Černický: Mě furt někdo napomíná, že nemám říkat „černoši“.

Martina: Já vím, nesmíme říkat „cikáni“, nesmíme říkat „černoši“.

Jiří Černický: Říkejte Afroameričané – což je úplná blbost.

Martina: Bylo by báječné, kdyby…

Jiří Černický: Jenže Afričan je totiž i Arab. Rozumíte? Jak pojmenovat člověka, který má podsaharskou snědou pleť?

To, že černoch je krutý k černochovi z jiného kmene, to je celolidské

„To se odehrávalo všude na světě. Je to kvůli historickým vazbám.“

Martina: Teď už je to zase mnohdy, že „asijského vzhledu“.

Jiří Černický: Asijského vzhledu.

Martina: Já si myslím, že jazyk by měl možná sloužit k dorozumění a ne jen k většímu mlžení.

Jiří Černický: Myslím, že bychom si měli jemné přešlapy hlavně odpouštět. Měli bychom v tomto ohledu být trpěliví. Ty změny, které jsou, jsou hrozně dobré, ale neměli bychom na sebe útočit, když něco spleteme.

Martina: Já se tedy, jestli mohu, vrátím k otázce, že máme tendenci dívat se černobíle i na působení bílého muže nebo bílého člověka na africkém kontinentu. Ale v historických materiálech, v mnoha studiích můžeme najít, že když byli zaměstnavateli domorodého obyvatelstva bílí muži nebo i korporace, tak mnohdy ctili alespoň jakási lidská práva, zatímco když je zaměstnávali místní, tak ti se ke svým bratrům chovali naprosto bez citu. Vlastně to svého času hezky vystihl Luděk Frýbort, který psal – říkáme tomu – politické cestopisy, a ten říkal, že černoch snese, aby mu předáka dělal bílý muž, ale nesnese, aby mu předáka dělal černoch z jiného kmene. Narazil jste na podobnou technologii moci, kterou jsme nepochopili?

Jiří Černický: Je to opravdu složité a je to složité v různých oblastech, nedá se nic paušalizovat. Rozhodně toto také existuje – někde ano, někde ne. A samozřejmě existují sklony k jalové, pozitivní diskriminaci. To, že černoch je krutý k černochovi, když cítí, že je od jiného kmene – to je také celolidské, to se odehrávalo všude na světě, že nejhorší je ten vedle, protože k němu mám historické vazby, takže ho nenávidím, protože mu vidím pod pokličku. A buď to řeším humorem, nebo se ho snažím zabít. Takhle je to všude na světě. Mně bylo nepříjemné, když mi pozitivně dávali přednost. Furt se mi stávalo, že když byla katastrofa, tak já byl první, koho zachraňovali, protože jsem bílý a oni podvědomě cítili, že mám větší cenu. A já říkám: „Proč mě? Já mám stejnou cenu jako vy. Támhle je maminka s miminkem. Ať jde první žena s miminkem. Prosím vás, já vyjedu z Afriky a budu bohatý. Já jsem tady dočasně, nedávejte mi přednost.“ Na konci knížky máte, jak naše loď havaruje v Kinshase a já byl první, kdo byl z této lodi zachráněn. A já jsem toho zneužil, takže jsem jel. Ale zneužil jsem toho proto, protože už jsem měl nervy z toho, že už mám asi 14 dní propadlé vízum, takže už jsem byl trestně postižitelný a už jsem se bál, že půjdu do vězení. Ale bylo to nespravedlivé vůči maminkám s dětmi.

Martina: Bavili jsme se o Rwandě a o naprosto bezprecedentní – říká se jí nejrychlejší genocida, která kdy byla. A teď se o současném rwandském prezidentovi Paulu Kagamem píše, že to je autoritář, a to jsou ty milosrdnější komentáře. Jenže díky němu a díky jeho tvrdému přístupu se teď Rwanda dostala z brutálních etnických čistek a říká se, že patří mezi nejlépe spravované africké země. Takže s vývozem našich hodnot bychom pravděpodobně skončili ještě rychlejší genocidou.

Jiří Černický: Já bych se do toho nepouštěl, to je na delší debaty a v tomto podcastu to nevyřešíme. Já toto furt řeším s různými lidmi a mám z toho hlavu jako mrkev. Já věřím v demokracii, v princip demokracie a jeho uplatňování, ale vůbec neříkám, že to je jednoduché. Neříkám, že to je jednoduché.

Martina: A neříkáte, že by se měla vyvážet? Rozumím tomu správně?

Jiří Černický: Co to je „vyvážet“?

Martina: To, co děláme. To, co dělá Západ.

Jiří Černický: To je příliš negativní pojem, „vyvážet“. Můžete o tom komunikovat, když máte kamaráda, většinou by všechno mělo být na přátelské bázi. Měla byste jim říci pozitivní momenty. Je nutné to prokomunikovat, mělo by se o tom komunikovat. Je to běh na dlouhou trať – to bezesporu. Koneckonců Japonsko získalo demokracii násilím, diktaturou Američanů, takže si nemohli pomoct a měli to násilím. Leckde, třeba v Hongkongu a tak dále, to vzniklo spíš násilným, což je radikální, protože nemůžete mít volbu. Vždyť jsem vám to říkal, já jsem naivní optimista. Já tu knížku postavil na dvou hrdinech. Jeden je Conrad, to je Joseph Conrad, můj miláček, pozitivní hrdina, vždycky jsem miloval jeho knížky. A pak je to Céline. Já vím, že Céline dělá naschvály, protože to je provokatér, ale mě hrozně rozčilovalo, že každým jeho druhým zoufalým počinem byla negace Afričanů. Tak tam nemá jezdit. A jestli je to takový slaboch, který když spí někde v chýši, tak mu to způsobuje utrpení a trpí tím, že ho štípou komáři a že černoši křepčí jako divoši a bolí ho z toho hlava, tak tam nemá jezdit. Nehledě na to, že když takto černoši křepčí, tak to mám rád, já to naopak miluju a jdu si s nimi zatancovat. A když mu to nedělá dobře, tak je nemá pomlouvat, protože to patří k jejich chování a není to nic špatného. Já jsem měl Célineho jako negativní postavu, nechtěl jsem dopadnout jako on. Tak jsem se to snažil furt v sobě pěstovat. A je lehké sklouznout do rasismu, hrozně lehké. Hned vás to nutí sklouznout do rasismu, ale je to falešné.

Všichni proklamují byznys a že se všichni budou mít dobře

Martina: Zdá se, že proti západním předsudkům, ať už s pozitivním nebo negativním znaménkem, má Čína obrovské výhody, protože ideologii a politiku jako takovou do byznysu neplete. Zajímá ji obchod a nedělá si starosti o nějaká lidská práva a nechce jim tam měnit režim, ale svým způsobem toho ekonomicky dosáhne snadno.

Jiří Černický: To přece nechtěli ani Britové. Ne, Britům šlo jenom o obchod. Ale víte, jak to dopadlo? Obchodem s drogami v Číně. To bylo strašné zlo. V Pákistánu zotročíte ty, kteří to tam pěstují, a máte makovice za nula, pak to zpracovávali na opium a prodávali to s obrovskou nadhodnotou. To, co dělal Escobar do Ameriky, tak oni to dělali legálně. Královna Viktorie? Ty bláho, ta byla jak Escobar. Kdo to takhle řekne? A dodnes to má naprosto nedozírný dopad na celou civilizaci, tohle strašné zlo, které tam udělali. Když se k císařovně vdově dostali Britové a jak s ní komunikovali? O tom si poslechněte. Dokonce máme podcast s dopisy císařovny vdovy. A tam je, jak k ní přišli britští velvyslanci a jak ji ponižovali. A šlo jim jenom o byznys s drogami nebo s něčím jiným. Copak se můžete vzdát politiky? Politika a ekonomika – to jde natěsno spolu.

Martina: Já jsem proto hovořila o té Číně v souvislosti s tím, že oni tam zdánlivě nic nevyváží, co se týká politických zájmů, ale dosáhnou svého. Naproti tomu Evropa má tendenci pořád vyvážet ideologii. Čína ne, ta chce těžit, obchodovat. Dá se s tím nějak soupeřit?

Jiří Černický: Vždyť je to podobné. To se takto nedá říct. Samozřejmě, že chce vyvážet ideologii, ale leckde vůbec jí nešlo o ideologii – šlo o drancování nerostného bohatství pro Evropany.

Martina: Ale já se s vámi snažím domluvit, proč je tedy v tomto Evropa momentálně tak neúspěšná, zatímco Čína Afriku kolonizuje.

Jiří Černický: Evropa terorizovala v minulosti první a teď je na Evropu negativní pohled. Za 100 let to bude negativní pohled na Čínu. To je úplně to samé.

Martina: Myslíte si, že Čína to dělá stejně, jen vypadají jinak, a proto jsou tolerováni?

Jiří Černický: Já osobně to vidím úplně stejně: Všichni proklamují byznys a že se všichni budou mít dobře. A dopadne to špatně. Dopadne to tak, že Afriku úplně vykostí a budou bohatší. Ale také to bude negativní. Ale ono to ani jinak nejde, Si Ťin-pching to takhle musí dělat, protože potřebujete nerostné bohatství, abyste převálcovala zbytek světa a mohla mu vládnout. I když on se na to takto nedívá. Podívat se na náš svět očima Si Ťin-pchinga a na to, co chce dělat, je velmi složité. To je zase na samostatný podcast. Si je v jádru člověk, který vyšel z chudých poměrů a je hrozně blízko lidem a v první řadě – i když vím prd – mu jde o to, aby pozdvihl nejchudší lidi v Číně. To je první člověk, který odstranil korupci a ohromně se zasloužil o mnohá dobra v Číně. Já jsem vzdálen toho, abych v Číně miloval totalitu, už jsem tam několikrát byl a vypadá to tam jako v 50. letech, všude jsou transparenty: „Vymeťme zlo z ulic“. Ale Si je v tomto strašně chytrý a dokáže přemýšlet opravdu sto let dopředu a dělá to koncepčně, protože je u vesla strašně dlouho.

Martina: A hlavně Čína začíná mít technologicky navrch nad celým světem.

Jiří Černický: To už má. Když jsem tam byl před deseti lety, tak všude jezdily elektromobily, byly levné, i autobusy byly elektrické. Já jsem si říkal: „To není možné“. Denně jsem počítal automobilové značky, byl jsem tam třeba měsíc a každý den jsem si do mobilu fotil jednu značku a už tenkrát tam bylo tolik značek automobilů. To, když se navalí do Evropy, tak budeme úplní ubožáci. A jak z toho chce Evropa vybruslit? Evropská auta jsou strašně drahá. A teď, když nám svá auta chtějí dávat Američané, tak je nikdo nechce, protože jsou neekonomická, nikdo takové obrovské kraksny nepotřebuje.

Martina: Teď už jsme se z Afriky vzdálili. Pojďme se vrátit do Afriky, ale vlastně ne do Afriky, protože kniha „Kongo severu“ je propojena zároveň s místem vašeho narození, a to v severních Čechách. A vy jste v okamžicích, kdy jste byl po pás v odpadcích, vzpomínal na to, že žádná skládka, žádná špína v Africe není tak odporná, jako ta v Chabařovicích, kde jste vyrůstal a kam se už za Rakouska-Uherska svážel chemický odpad. Musím říci, že to je ale velký oblouk – z Konga do Chabařovic.

Jiří Černický: Smyslem této knížky bylo to, abychom si my Evropané nemysleli, že to je tak, že je tady Evropa a ušmudlaná Afrika. My jsme stejní šmudlové jako oni. Když nám dá někdo příležitost, tak se také chováme jako dobytek. A já to mám u baráku. Já jsem vyrůstal v jednom z nejhorších měst v Čechách, a ještě v jednom z nejhorších míst v tom městě, takže jsem byl na ledacos zvyklý a byl jsem obklopen z jedné strany šachtou a z druhé strany chemičkou, která, když bylo krásně, vypouštěla plyn, a z druhé strany přes Střížovický vrch byla největší skládka na světě. To byl ráj, kam jsem chodil. A když mi maminka koupila za komunismu sněhule – na to stála frontu – tak jsem šel s těmito pohodlnými holínkami přes Střížovický vrch na skládku a tam byla kyselinová, nebo bůh ví co v tom bylo, jezírka, která žerou gumu. To si pamatuji dodnes. Byly tam praskliny, vápno a já se začal do těchto prasklin bořit a tam bylo nehašené vápno, a to mi začalo žrát gumu holínek. A já si říkal: „Ježíš, to bude průser.“ Já přišel domů a tak dále… To si nedokážete představit, co tam bylo za šmejd. Včetně toho, že se tam vyvážely orgány a takovéto věci. Dodneška mám ten smrad, co tam byl, v nose.

Ti, kteří mají cit, vidí, že zlo existuje

Martina: Takže proto ta paralela, elipsa mezi tím, že obrovská prázdnota, zmar a bída může být na různých kontinentech a může ji mít člověk za barákem a nemusí jezdit tisíce kilometrů za africkou chudobou?

Jiří Černický: To zcela jistě. A ještě to byla paralela té doby, protože dneska už je to také jinak. Ale cosi ještě zůstává. Když jsem přijel do Prahy a začal studovat, tak jsem byl překvapen, jaký obraz severních Čech u Pražáka je. Nebo i u Moraváka, protože babička byla z Moravy a tak dále – já jsem poloviční Moravák. Zjistil jsem, že když už někdo něco ví o severních Čechách, tak to, že je tam špína, exhalace, Most, Chomutov…

Martina: Povrchové doly.

Jiří Černický: Červená řeka, Bílina – prostě fakt odporné. Takže se kouká svrchu. Teď už se to proměnilo, ale stejně. Pražák jezdí do Krkonoš a na Šumavu, ale nejkrásnější příroda je v severních Čechách. To vás upozorňuji. Já jsem strávil v Krkonoších celé dětství. Moje babička byla na horských boudách a já tam byl každou sobotu, neděli, celé prázdniny a tak dále. Já propaguji severní Čechy, protože to je nejromantičtější část střední Evropy: Českosaské Švýcarsko, Krušné hory, Lužické hory, Labské pískovce, největší kaňon v Evropě, druhá největší stolová hora Děčínský Sněžník, soutěsky a takovéto věci.

Martina: Stačí se jenom vyhnout Bogatynii.

Jiří Černický: Ale tam jezdí všichni romantici z Drážďan, máte tam Máchu, prostě neuvěřitelné místo, České středohoří – polodrahokamové hory – a lidé to nechtějí vidět. Tam doposud čeští turisti nejsou. Tam jsou jenom němečtí turisti.

Martina: Mluvčí Českého červeného kříže řekl o tom, co se odehrávalo ve Rwandě, že: „To je naprostý horor: Zde je srdce temnoty.“ Vy s tímto pojmem v knize operujete také. Zmiňujete: „Tady je srdce temnoty“. Řekněte mi. Kde je v Africe „srdce temnoty“?

Jiří Černický: To je právě otázka, které jsem se bál, protože na to není jednoduchá odpověď. Když Conrad psal Srdce temnoty, což je slabý čajíček – je to samozřejmě geniální knížka – ale on srdce temnoty vidí na místě, které nemá konkrétní bod, kde je Kurtz a kde je v něm skryto šílenství, které je ale obrazem. Toto šílenství je obrazem nějakého člověka, který žije v území, které ovládá a vůbec mu nerozumí. Tento obrovský rozpor se mu v této geniální knize podařilo vyjádřit. Ale dneska je to tam stonásobně, tisícinásobně šílenější.

Já jsem si tam našel jednu postavu – kromě toho, že se říká, že srdce temnoty je v centru Afriky. Jedna podoba srdce temnoty je, že je v tom pralese ne kvůli tomu, že by prales byl temný kvůli zvířatům nebo něčemu – to vůbec nesouvisí – tam je problém, že je to taková zem, že by se dalo říct, že nic jiného takového na světě není. To je obrovská džungle, kam se skrývají sérioví vrazi. Tam jsou malé vesnice a stahují se tam guerilly z celé střední Afriky, které jsou nežádoucí ve svých státech. A to ještě, když jsem tam byl já, to nebylo úplně tak radikální, ale bylo to tam, protože tam utíkaly jak armády Tutsiů, tak Hutuů, a ti si tam vesele terorizovali místní vesničany a měli v pácu vesnice nedaleko od sebe. Oni se vzájemně nenáviděli a jenom se tolerovali. Oni věděli, že to tam je, všichni měli kulomety, samopaly, každý měl svůj důl na diamanty a zotročovali místní a vesele si obchodovali se západními korporacemi. Dneska je to radikálnější. Našly se nové nerosty. A ještě je to skryté právě kvůli těm korporacím, pro které je to ekonomicky výhodné to takhle dělat, protože nemusíte platit rabat státu. Dneska je to ještě naprosto radikálnější. Dětští otroci. Naprostý zmar.

V každém člověku je místo temnoty

Martina: Je rok 1994, vy máte za sebou půl roku pobytu v Africe a vracíte se do severních Čech, vracíte se takzvaně do civilizace, vracíte se do Evropy. Kde vidíte místo temnoty v člověku?

Jiří Černický: V každém člověku je místo temnoty, akorát je buď hluboko skryto a neotevře se něčím radikálním. Jsou úžasní lidé, kterým se ani ve složitých situacích, kdy je na ně obrovský tlak, tato temnota neotevře. Nevím, kolik jich je procentuálně, ale u většiny je pravděpodobné, že se jim srdce otevře po nějakém nátlaku dřív. A pak jsou lidé, kteří se otevírají rádi a samovolně pro temnotu. A paradoxní je, že si myslí, že to není temnota, ale že to je třeba zábava.

Martina: To je podstata zla.

Jiří Černický: Že je to zábava. Všichni, kteří mají cit a nějakým způsobem vidí, že něco takového je, to vidí naprosto jasně. A ti, co cit nemají, ti vůbec nevědí, že by nějaké zlo existovalo, a popírají jeho existenci. Tak co s tím chcete dělat? Když nevěříte, že existuje zlo, tak ho právě děláte. Kdo má sklon k agresi. To vidíte na určitých lidech okamžitě, že má sklon k agresi a jak tito lidé komunikují – to se okamžitě otevírá zlo. Jak dělá politika z lidí zlé lidi? Vidíte, jak se politici během tří, čtyř let přetvářejí, jak je politika donutí dělat fakt zlé věci. S oblibou říkám, že: „Zlo je ego, uplatňování ega“ a politici to dělají tak, že na sebe chtějí strhnout pozornost.

Máme před sebou skleničku a domluvíme se na tom, že je ze skla, že je průsvitná a tak dále. Ale budete tady mít politika tohoto typu a on hned řekne: „To není ze skla. To je koule z keramiky.“ Teď vám to takhle řekne přímo do očí. Cože? Ale tím upoutá vaši pozornost. On chce upoutat vaši pozornost a chce ji nějakým způsobem vlastnit. Manipuluje s voliči a ti na to čumí jako blázni, a to je donutí přemýšlet. Velký úspěch mají „opačníci“. Bavíte se při debatě, všichni si rozumíte a najednou tam je jeden, který řekne opak. Cože? A už jste se chytla. A takhle křišťálově to funguje. Není možné to nevidět. Myslím, že to dokonce mají nařízené, že je to trik, který mají naučený, že se to takhle dělá, že to je způsob, jak komunikovat, když chcete, aby vás lidi slyšeli. Abyste nebyla v šedi ostatních pohodlných politiků, kterým rozumíme, musí to být nesrozumitelné. Vidím to denně v televizi.

Martina: Jiří Černický, já vám velmi děkuji za to, že jste absolvoval cestu po zemích, kam se člověk běžně jen tak nevydá a že jste podal svědectví nejenom toho, co jste na těchto cestách viděl, ale i toho, jak přemýšlel o třicet let mladší Jiří Černický a co tehdy viděl. Díky za to.