Rada starších
Zpět
Český stát zanikne do roku 2030 – je to tak už nastavené, říkal Schwarzenberg v roce 1990
Proč si Josef Mašín, vyznamenaný za odboj samotným prezidentem Benešem, dnes myslí, že Petr Pavel nerozlišuje český odboj od esesáků? Co opravdu hlásila do Londýna utajená skupina Parsifal v roce 1943 o rodině Havlových? Proč se kníže Schwarzenberg už na podzim 1990 nechal slyšet, že český stát do roku 2030 zanikne – a všechno je tak nastaveno? Kdo jsou ti vysoce postavení nacisté, kteří stáli u zrodu sudetoněmeckého landsmanšaftu – a proč to dnes nikoho z českých elit nezajímá? A dokážeme my Češi vůbec ještě říct ne tomu, kdy se Poláci proti Bruselu dokázali postavit? Historik a dokumentarista Jaroslav Čvančara shrnuje desetiletí bádání ve světových archivech a desítky setkání s lidmi, kteří dnes vědí možná víc, než by měli.
Martina: Do roku 89 se neustále akcentovala role sovětské armády při osvobozování Československa, a po, vlastně bych řekla po miléniu, se začala tato role naprosto upozaďovat a akcentuje se úloha Američanů. Jak se s tím člověk, který věnuje svůj profesní život těchto událostí, jak se s tím srovnáváte?
Jaroslav Čvančara: No, já jsem si myslel, nebudeme jako oni. Ale ono to pořád dělají ti samí lidé. Dneska už se bourají pomníky rudoarmějců, kolikrát obyčejných kluků, kteří prostě z nějakého důvodu přišli o život. Často byli ukrajinského původu. Ale to tyhle revolucionáře moc nezajímá, takže jakékoliv odsekávání rudých hvězd z lidí, kteří padli, a naopak to, co jsme dřív propagovali, protože se zamlčovala účast anglo-amerických vojsk, teď je to téměř na opačnou stranu, tak to se mi nelíbí.
Martina: Stále se vede diskuze nad tím, zda je už od konce války ve hře snaha sudetoněmeckých kruhů domoci se vrácení zabavených majetků při odsunu a obnovení sudetoněmeckého vlivu na naší zemi, anebo zda bylo jasně řečeno v devadesátých letech, tedy desítky let po válce, že se jakýchkoli majetkových nároků vzdávají. A tato nedořešenost je vlastně terčem nových spekulací, a mě by zajímalo, jak se na to dívá historik? Nebo vy říkáte, že nejste historik, ale myslím si, že svým studiem celým jste se jím stal. Jaké je tedy status quo, co myslíte?
Jaroslav Čvančara: Říkám, já nejsem ten pravý, kdo by se k tomu měl vyjadřovat, protože jsem, opakuji, zaujatý, ale snažím se nebýt. A je pravda, že dneska je v módě, tak my se vám omlouváme, tedy omluva sem, omluva tam, prostě to je pro mě příliš, takový účelový – omluvit se. Já tam necítím ze strany sudetských představitelů, neříkám všech, poznal jsem celou řadu vynikajících lidí, a v Německu jsme přijímaní výborně, nicméně jak je v tom politika, tak to nemůžu necítit, omluva mi nestačí. Já bych chtěl cítit pokání.
Martina: Ze strany Němců vůči nám.
Jaroslav Čvančara: Ano, ano. Protože to, co dělali sudetští Němci, kteří byli hojně zastoupeni v silových jednotkách gestapa a Sicherheitsdienstu a tak, to co dělali, víte, já teď třeba s kolegy historiky připravuju už několik let pamětní knihu, jakousi kartotéku, všech lidí zavražděných na kobyliské střelnici. To je kolem 540 lidí.
Martina: Vladislav Vančura…
Jaroslav Čvančara: Přesně tak. Představte si je v řadě, muži, ženy, děti, ale já bych ještě pochopil vojáka, postavili ke zdi a zastřelili. Ale nechápu tu zrůdnost v tom, když popravovali celou rodinu, tak aby si to ty rodiče užili, tak před jejich očima zabili děti, pak ženy a naposled toho muže, aby ten muž si pořádně uvědomil, co způsobil. Ale to nebylo jenom v Kobylisích. Potom mi vadí, že 14 dnů před koncem války v Medlánkách u Plzně, když už bylo všechno jasný, jak dopadne, tak tam na udání sudetských Němců gestapo postřílelo posledních 15 lidí, neříkám možná přesně to číslo, ale je známo, že v Kounicových kolejích se na popravy, já tomu spíš říkám vraždění, chodily dívat německé ženy, dostávaly na to speciální vstupenky, zřejmě se dobře bavily, protože při to ještě pletly svetry.
Martina: Opravdu?
Jaroslav Čvančara: Ano. To je zaznamenané ze svědectví. Kterým nemám důvod nevěřit. A proti těmhle lidem se měli hned za dva, tři, čtyři týdny po skončení války chovat Češi takhle: my vám všechno odpouštíme, to je prostě bez souvislosti. Ale já se nezlobím na sudetské Němce. Oni nějakým způsobem jsou takoví, jací jsou, někteří, zvláště ti političtí, těm nevěřím, ale mě děsí čeští politici. Kteří ostatně, nebyli to Němci, kteří vyvolali ten sjezd sudetoněmeckého landsmanšaftu.
Martina: To je akce brněnské neziskové organizace Meeting Brno.
Jaroslav Čvančara: To je taková móda tepat do prezidenta Beneše, aby se pak dostali k Benešovým dekretům, že jo. No, a to bohužel naši slovutní politici a lidi, kteří třeba udělali mnoho dobrého, tak teď najeli na tuhle vlnu, a bohužel, já je ani nechci jmenovat.
Martina: Možná k nim dojdeme, ale nemusí to být samoúčelné, na to, co vy říkáte, vám samozřejmě protistrana bude kontrovat tím, že třeba z Brna prostě byly vyhnáni, bylo jich mnoho zabito, a prostě utýráno.
Jaroslav Čvančara: O tom žádná.
Martina: Jak se s tím dá vlastně pracovat, když si můžeme říct, nejsme jako oni, už jste to tady jednou vyslovil, na druhou stranu to byl akt, nevím jestli pomsty, nebo spravedlnosti, ale zase nejsem si jistá, jestli lze na to pohlížet současnýma očima napapaného člověka, anebo se na to dívat očima těch, kteří zkrátka tu válku, sice zázemí, ale žili.
Jaroslav Čvančara: No právě. Já se vrátím k tomu slovu pokání. Já to tam z té strany sudetoněmeckých, nebo i rakouských představitelů necítím. Willy Brandt, což byl spolkový kancléř, tuším, že to bylo někdy na začátku sedmdesátých let, přijel do Polska, a zcela nečekaně poklekl, a tam jsem tehdy cítil pokání. Já snad ani nestojím o to, aby Bernd Posselt přijel na kobyliskou střelnici a předváděl tam nějaký divadlo, to vůbec ne. A třeba by to i myslel vážně. Já si nejsem jistý. Mě děsí čeští představitelé, kteří tohle iniciují. Já jsem pro usmíření. Proboha, to jo, ale to vypadá jinak. Vyrovnání se… nemůžu říct A, vynechat B, nebo nemůžu tady mluvit neustále o pochodech v roce 45, a o Vejprtech, o Přerově, a zároveň vynechat to, co tady bylo od roku 37 a 38, kdy tehdy sudetští Němci, Freikorps, co prostě tady dělali. To se vynechává téměř. Tato historie. To vraždění četníků, vojáků, celníků, a jejich rodinných příslušníků, vždyť to bylo do nebe volající.
Prezident Beneš už v prosinci 45 varoval: Oni přijdou za sedmdesát let a budou vytahovat staré křivdy
Martina: Zakladatelem landsmanšaftu byl Rudolf Lodgman, který po Mnichovské dohodě přivítal anexi etnicky německých oblastí Československa k německé říši a zaslal i děkovný telegram Adolfu Hitlerovi. A mě by zajímalo, jak se na to dívat? Je to zkrátka čistá minulost, od které bychom měli abstrahovat, anebo tyto osobnosti položily ideové základy sudetoněmeckých aktivit? Jak to máte vy?
Jaroslav Čvančara: To je věc nějakých úvah, diskuze, nějaké empatie, sice Posselt říkal, že Benešovy dekrety, že už je nezajímají, ale jsou zase jiní, kteří se zajímají, takže kdoví, jak to bude v budoucnu. Vyhrabané určitě ne náhodou, prostě přijedou zrovna do Brna, které bylo z velké části německé město, a tak nevím, ale tyhle postupné kroky vedou k tomu, kde se domnívám, že my jako Češi to prohrajeme.
Martina: V jakém smyslu slova?
Jaroslav Čvančara: Prostě pomocí těchto lidí, s panem Uhdem a Pithartem, všemi těmi počínaje, že to prostě tohle nezvládneme, že už tady chybí vůle se bránit. Ostatně prezident Beneš, ten nenáviděný v první řadě, už v prosinci 45 říkal, zapisujte všechno, ne abychom se litovali, protože oni přijdou, oni přijdou za sedmdesát let, to se skoro vůbec neminulo, a budou vytahovat staré věci a převádět jako na křivdy.
Martina: V roce 2003 otevřel landsmanšaft své zastoupení v Praze, v návaznosti na to skupina českých osobností, už jste tady jmenoval Petra Pitharta, Tomáše Halíka, tehdy podepsala a sepsala petici Stop nacionalismu, kde mezi řádky požadovala zrušení Česko-německé deklarace z roku 1997, protože vycházela z neměnnosti poválečného uspořádání, tedy sudetoněmecké otázky. Jak si vy vysvětlujete toto chování českých elit?
Jaroslav Čvančara: Já tam právě cítím to pokrytectví. Je to říct A, neříct B, protože říct, ano, přátelské vztahy, usmíření atd., a pak se pustit do Beneše a nepřesně říkat Benešovy dekrety, to nebyly Benešovy dekrety, to byly prezidentské dekrety, že.
Martina: A on v Postupimi vůbec nebyl, když se na tom dohodly mocnosti.
Jaroslav Čvančara: Ano. Navíc na to, že se na prezidenta Beneše nejvíc svádí, že on může za odsun, oni tomu říkají vyhnání, není tomu tak. To byl výsledek rozhodnutí vítězných mocností, hlavně v Postupimi, do několika fází, nejdřív byl ten takzvaný divoká odsun, ovšem potom už to bylo v regulích a vždyť jsou novinové články, stačí číst z té doby, z nařízení maršála Žukova bude nyní z Polska odsunuto 2 500 000, a z Maďarska tolik a z Československa tolik. A to byl říjen 1945. Samozřejmě, že naši politici a ti kteří byli u vlády, s tím souhlasili.
Martina: Chápete výroky, které teď létají v našem mediálním prostoru, kdy šéfredaktor webu Fórum 24, Pavel Šafr, nedávno napsal, že je čas bránit sudetské Němce před českými nácky a fašisty?
Jaroslav Čvančara: Tomu se můžu jenom trpce usmát. Jak na to reagovat, no? Pan Šafr je velice schopný a inteligentní novinář, žurnalista, a když takovouhle propagandistickou pseudolež napíše, no tak co k tomu dodat? Musím uznat, že oni jsou o příčku dál, a oni to vyhrají. Ještě smutně vidím, jak naše mladá generace, školní děti, kterým jsou vymývány mozky, a ostatně ani se o tuto tematiku nezajímají – takže dopadneme špatně.
Martina: Když vy říkáte oni, tak kdo to je? Kdo to je? Je to Německo, jsou to naši politici, naše elity, koho si umíme pod tím představit? To by byla čapkovská otázka.
Jaroslav Čvančara: Jsou to především naše elity, které by měly rozvážněji postupovat, hledat pravdu, držet se Jana Husa.
Josef Mašín měl ze třídy v Poděbradech jediného spolužáka v modré košili – Václava Havla
Martina: Vy jste měl příležitost dlouze hovořit s Josefem Mašínem, a já tady jenom připomenu, že Josef Mašín dostal vyznamenání za protinacistický odboj a za chrabrost z rukou Edvarda Beneše, a vy jste s ním dlouze hovořil, i o těchto věcech, protože je to váš profesní zájem, a mě by zajímalo, proč právě on vyjadřuje tak silnou kritiku na adresu Václava Havla, kterému vyčítá, že de facto sudetské téma vpustil jako první do toho veřejného diskurzu. Člověk by si řekl, že přece patřili do podobné množiny odpůrců komunismu. Tak kdy se ocitli na takovéto křižovatce?
Jaroslav Čvančara: Oni se na žádné křižovatce neocitli. Rodina Mašínova byla vždycky svoje, a jela to, co si myslela. Já jsem, na to jsem navštívil s Petrem Blažkem, s historikem Petrem Blažkem a doktorkou Bezděkovou, jsem před 15 lety navštívil v Ohio, ještě žijícího Ctirada Mašína, byli jsme u něho téměř 14 dní a probírali jsme všechno možné. I detaily, co jak bylo, a jejich názory na politiku, na světovou, americkou, i tady jako domácí, a teď znovu před deseti dny, když jsem se vrátil z Kalifornie, od Josefa Mašína, a opět jsme byli s Petrem Blažkem, no tak pro mě to je úžasný, jak tenhle člověk ve svých devadesáti dvou, nebo třech letech, jaký má rozhled. Ve všech oblastech. On taky byl svým způsobem mužem štěstěny. Všechno mu téměř v životě vyšlo, a to i po odchodu z americké armády, jak známo, sloužil u elitních Special Forces, z kterých pak vznikly zelené barety…
Martina: Já bych si štěstěnu představoval trochu jinak. Ale vím, jak to myslíte.
Jaroslav Čvančara: No dobře. On, nebo oba dva bratři sloužili ve Fort Bragg v Severní Karolíně, v padesátých letech, tudíž i z našeho hlediska jejich příznivců to byla taková nejlepší doba americká, a tenhle Josef Mašín ještě před několika lety, jezdil pravidelně přednášet frekventantům, parašutistům, nebo bývalým z 82. výsadkové divize, a tam se scházeli zpravodajci s politiky, a tak. On má ty nejlepší informace. On je úžasný analytik. Tady se mu posmívají a hned na něho, ty vrahu, a tohle.
Martina: Rozděluje osobnost Mašínů názorově společnost.
Jaroslav Čvančara: To je jejich problém.
Martina: Ale to teď asi není úplně téma našeho hovoru.
Jaroslav Čvančara: Není, ale může být.
Martina: Může?
Jaroslav Čvančara: Protože já vidím ten problém… ano, 80 % našeho obyvatelstva je označuje za vrahy, neznají souvislosti, a to je jejich problém. A až když začnete rozebírat jeden problém za druhým, začnete rozebírat to, z čeho jsou obviňováni, odboj je od slova boj, a boj je často krev. A to, jako tehdy si lidé celkem žili, kdo chtěl, tak si chodil na 1. máje a tak. Ale oni to viděli jinak. Oni viděli, že několik politiků tady ovládá tuto zem, oni byli z rodiny špičkového zpravodajského důstojníka Josefa Mašína, kterého Němci 30. června zastřelili v Kobylisích, a oni věděli, co a jak. Jak moc, politická moc, jak to funguje. A tady říkají, ono jim bylo dvacet, oni neměli rozum. To tak vůbec není.
Martina: A my jsme utekli od toho, kdy jsem říkala, proč Josef Mašín vyjadřuje tak silnou kritiku na adresu Václava Havla, kterému vyčítá, že de facto sudetské téma vrátil do veřejného prostoru a do veřejného diskurzu právě on.
Jaroslav Čvančara: Vždyť má pravdu. Vždyť to tak je. On Václava Havla velice dobře poznal, protože spolu studovali na škole v Poděbradech, a mimochodem Josef vzpomíná, že to byl Václav Havel, jediný ze třídy, kdo chodil v modré košili, to jest ve svazácké. To patří k těm Pithartům, Uhdům a tyhle všechny spojovací prvky.
Skupina Parsifal v roce 43 hlásila do Londýna: Pozor na rodinu Havlových, chovají se kolaborantsky
Martina: Proč si myslíte, že to Václav Havel udělal? Proč si myslíte, že se najednou toto téma ocitlo na stole a že cítil potřebu se omluvit sudetským Němcům? Byl to jeho přístup humanisty? Anebo si myslíte, že tady byly nějaké vyšší zájmy, které tlačily na novou mladou takzvanou demokracii?
Jaroslav Čvančara: Všechno je o těch detailech. Tady existovala skupina, odbojová skupina Parsifal, v době okupace, která měla pouhých dvanáct, třináct členů. Ale byli to lidé kdysi blízcí prezidentu Benešovi, a našli si velice účinné spojení přes Ankaru, kurýrní spojení, a dodávali do Londýna zprávy, depeše, kolikrát přes radiostanice, a starý asi historik by se divil, co by našel, v roce 43, ty depeše jsou ještě dodnes některé nerozluštěné, v archivu Kanceláře prezidenta republiky. A je tam jedna depeše, kde Parsifal hlásí do Londýna, pozor na rodinu Havlových, chová se kolaborantsky, bude potřeba se na ně podívat po vítězné válce.
Martina: To víte jistě? To víte jistě, to tam je?
Jaroslav Čvančara: To tam je. To tam je, necituju to přesně, ale v tomto smyslu. Pro mě to je samozřejmě trochu problém, protože naopak moje rodina byla vždycky velice havlovská, a protože jsme s Milošem Havlem jako filmoví podnikatelé udržovali kontakty, navštěvovali jej v Lucerně a tak dál. No, takže tahle zpráva mě trochu šokovala, říkal jsem si, to je snad trochu přehnané. No ale pak, když si člověk začne dávat určité souvislosti dohromady, tak něco na tom bude. A o Václavu Havlovi, tedy o Milošovi Havlovi vyšla úžasná kniha v Anglii, a on neměl tak bezvýznamnou roli v tom německém aparátu.
Poláci se Bruselu dokázali pořádně postavit, my Češi ne – a budeme pohlceni nejsnáze
Martina: Vy si všímáte detailů, jakou roli hraje Evropská unie v těchto, pokud se budeme bavit o těchto tlacích na české prostředí. Já jsem někde zaregistrovala, že už kolem roku 2000 měl velmi často Prahu navštěvovat tehdejší komisař pro rozšíření Evropské unie a zdůrazňoval, že pokud neodškodníme sudetské Němce, znemožní naše přijetí do Evropské unie. Mě by zajímalo, je to pravda, nebo jsou to báchorky?
Jaroslav Čvančara: No je to pravda. A nebyla tady protistrana, která by mu jasně řekla: A kdy zaplatí Němci reparace? Jediní, kdo se dokázali pořádně ozvat, byli Poláci, ale my ne.
Martina: Ale taky nedostali nic.
Jaroslav Čvančara: No, nic.
Martina: Ozvali se, ale to je další věc, která mě nesmírně zajímá, protože celkem existuje osmnáct landsmanšaftů, některé se zaměřují na polské prostředí, máte vysvětlení, proč vlastně vůbec neslyšíme o aktivitách vůči Polsku, ze kterého bylo vysídleno několik miliónů Němců, ale stále slyšíme o aktivitách sudetoněmeckého landsmanšaftu?
Jaroslav Čvančara: Protože to je krůček po krůčku. My jsme bohužel prostředí, které bude nejsnáze pohlcené. A víte, já celý život jsem byl prozápadní, a tudíž jsem si vždycky říkal, fajn, no jasně, a vzhlíželi jsme s kamarády na Západ. A teď už si to tak úplně nemyslíme, protože Amerika už není tou Amerikou, kterou jsme viděli, a Západ už není tím Západem, kterým byl, v podstatě i Evropská unie už není dlouho o tom hospodářství, tak jak jsme ho vnímali v osmdesátých letech, a říkali jsme si, to je ono, tak dneska je to jinak, a dneska mě děsí postupná islamizace Evropy. Celé Evropy, námi obdivované Anglie, Francie, Německa, Holandska, jak tohle dopadne? Jestli i ten landsmanšaft dosáhne svých cílů, když tady bude do pár let chalífát.
Martina: Takže možná si všímáme jevů, které nyní nejsou pro nás až tak podstatné, a unikají nám mnohem zásadnější problémy?
Jaroslav Čvančara: To je právě to, že my vůbec americké politice nerozumíme. A nejsme schopní porozumět. Ale my tady nadáváme na Donalda Trumpa, že chce Grónsko, že chce Kanadu, a smějeme se tomu, jaký je hloupý, kdesi cosi. Americký prezident je herec, který je šoumen, který říká určité teze, ale za ním je skupina analytiků, těch nejlepších analytiků, kteří nedělají politiku ze dne na den, ale na příštích dvacet let. A oni vědí, že Evropa se stane chalífátem. Co s nimi? A střílí se Evropa do vlastní nohy. A nechce z toho uhnout. Možná ani už nemůže.
Martina: Když už jsme narazili na tu obrovskou podporu ze strany Evropské unie na to, abychom nějakým způsobem odškodnili sudetské Němce a revokovali takzvané Benešovy dekrety, tak ta aktivita bývá spojována s jakousi údajnou a mnohaletou snahou o vytvoření IV. říše. Tedy dominantního postavení Německa v rámci Evropy a Evropské unie. Jsou to nějaké teorie, které vznikají z nedostatku informací, anebo jsou to naopak informace z dobře informovaných zdrojů? Co si o tom myslet, abychom kousli do určitých témat, o kterých se nemluví, a vlastně tímto možná zabránili tomu, aby se šířily tyto myšlenky v nějaké zmrzačené podobě, ale abychom se drželi fakt, toho, co vy víte, toho, jaké dokumenty jste držel v ruce, s jakými lidmi jste mluvil. IV. říše, je to chiméra?
Jaroslav Čvančara: Je a není. Jsou politici, i současní, v Evropském parlamentu, v unii, kteří mají díky rodičům nacistickou minulost. Já jim do hlavy nevidím, jaké mají jako plány, a tak. Jenom připomeňme, že třeba velitelem táborového gestapa v Mauthausenu, to jest člověk, který rozhodoval o životě a smrti každého jednotlivce toho dne, byl jakýsi Karl Schulz. Dopadený až v sedmdesátých letech. A byl asi rok a půl vězněný, a pak za hezké chování propuštěn. Třeba v Mauthausenu byl člověk, jakýsi Martin Rott, to byl velitel tamního bunkru, to znamená celého toho systému vraždícího, on sám, když ho chytili až v sedmdesátých letech, tak jemu samotnému bylo dokázáno, že osobně zabil přes 1 900 lidí. Včetně asi našich lidí za heydrichiády, a tak dál. A on samozřejmě se hájil tím, že plnil rozkazy z Berlína, no ale taky byl uvězněn a posléze za dobré chování propuštěn. A teď se dostanu jenom k té pikantnosti, když byl tázán, kam by chtěl být propuštěn, tak řekl, že do Mauthausenu, kde bydlela jeho rodina. On zemřel až v roce 2003, my jsme se vůbec nebyli schopní dozvědět nějaké informace. Kdybychom věděli, že tenhle darebák ještě žije, když my tam jezdíme, tak my bychom ho tam šli pozdravit.
U zrodu sudetoněmeckého landsmanšaftu stáli vysoce postavení nacisté včetně šéfa Hitlerjugend
Martina: Pane Jaroslave Čvančaro, já to teď vlastně možná trochu po žensku odlehčím, jen se chci zeptat, říkám po žensku, hlavní postava sudetoněmeckého landsmanšaftu Bernd Posselt, možná otázka příliš povrchní, ale myslíte si, že mohl být třeba lepším mediátorem porozumění mezi našimi zeměmi, kdyby jeho vzhled nekopíroval prvky, které činily Adolfa Hitlera typickým?
Jaroslav Čvančara: To bych mu tak nevyčítal. On možná vzbuzuje trochu úsměv, ale tak on jako politik, jako politik odvádí práci dobře. Ne pro nás, ale pro sudetské Němce určitě. A získává na stranu čím dál více německých politiků. Já jsem i slyšel, to nevím, jestli je pravda, že na sjezd do Brna mají přijet nějacý čelní představitelé německé politiky. Včetně ministrů. Nevím, to jsem zaslechl.
Martina: Sudetoněmecký landsmanšaft je jedním z desítek členů, které zastřešuje svaz vyhnanců. Ten od roku 2014 vede Bernd Fabritius, svaz vyhnanců německy, Bund der Vertriebenen, budu používat zkratku BdV, a ten svaz vyhnanců explicitně žádá vyslyšet zájmy odsunutých Němců. Jak se vyznat tady v tom? Je to lingvistický problém, že tady vyhnanci, odsun, divoký odsun, máme to neukotvené, hlavně co si myslet o tomto BdV?
Jaroslav Čvančara: Tak zaprvé, já se dívám, že zvláště v divokém odsunu, to se jednalo o několik případů excesů, které ale najdeme i v té době třeba ve Francii, v Holandsku, a byly i tady, kdy prostě ulice, ale i kolikrát to bylo vyprovokováno, například já jsem zmínil Postoloprty, ono se řekne, jak ti Češi, jak se tam chovali. Ale že to celé organizovalo obranné zpravodajství zřízené Bedřichem Reicinem a doktorem Karlem Vašem, na to už nepřijde ten, kdo nehledá detaily. To je velice smutný příběh, Postoloprty, nebo Přerov, který se pak i právně řešil, no ale to byl ten začátek. Zároveň u začátku sudetoněmeckého landsmanšaftu stáli mnozí vysoce postavení nacisté. Stanislav Motl měl rozhovor se Siegfriedem Zoglmannem, to byl šéf Hitlerjugend tady na území protektorátu. Georg Hollmen a další a další, kteří se tady dopouštěli zločinů. A ti by měli být rádi, že byli odsunuti na západ, tady by asi v tehdejší atmosféře by asi jako živí nezůstali.
Schwarzenberg už v roce 1990 prozradil: český stát zanikne do roku 2030, vše je tak nastaveno
Martina: Josef Mašín, který si tedy nebere servítky s ničím, tak nedávno v českých médích řekl, že Petr Pavel nerozlišuje český odboj a trýznitele hitlerovského Německa. Pro něj je český odboj srovnatelný s esesáky. Myslíte si, že jsou to příliš silná slova, anebo máte nějaký detail, kterého jste si všiml především vy?
Jaroslav Čvančara: Já s Josefem Mašínem absolutně souhlasím, a vidím to možná ještě hůř, protože mě Petr Pavel ničím nepřekvapuje. Ale to jsou moje názory osobní. I to nikomu nevnucuju. Ale bohužel mám i mezi známými ženami řadu těch, které říkají, vždyť on je takový vzhledný, krásný a tak. Ale nezajímá je vůbec to, co zajímá mě, že by se měl více starat o české zájmy. A já tam žádné nevidím. Já mám pocit, že to je prezident, který hájí zájmy Evropské unie. A ostatně kníže Schwarzenberg řekl už na podzim roku 90, že český stát zanikne do roku 2030 – všechno je tak nastaveno. My jsme se tomu tehdy tak trochu usmívali. To asi si pan kníže trochu přihnul, nebo co? No, čas ukazuje, a dnešní pan prezident vlastně to v praxi jaksi začíná provádět, že český stát, jestliže se nějak nevzchopíme, tak zanikneme.
Martina: A proč by to býval pan Schwarzenberg takto prozradil?
Jaroslav Čvančara: Řekl, všechno je tak nastaveno.
Martina: Pídil jste se potom, co všechno je tak nastaveno? Protože před chvílí jste zvedl ještě myšlenku chalífátu, nelegální…
Jaroslav Čvančara: To tehdy nebylo na stole.
Martina: Ano. A tudíž měl v úmyslu, že se rozpustíme v Evropské unii? Anebo narážel na sudetoněmeckou otázku?
Jaroslav Čvančara: Že se rozpustíme v Evropské unii. Což by si řada lidí tady asi přála. Je to dobré? Je to špatné?
Knihovnu rozdávám a další knihu už psát nechci – nevidím žádné světlo na konci tunelu
Martina: Jaroslave Čvančaro, co bude vaše příští knížka? Čemu se budete věnovat? Co studujete?
Jaroslav Čvančara: Já už nic psát nechci.
Martina: Protože nevíte pro koho?
Jaroslav Čvančara: Už ani pro sebe nemám na to náturu. Říkám, já jsem si dřív psal knihy, které scházely v mé knihovně, a já už tam žádný jiný nechci. A já svoji knihovnu rozdávám, asi úplně všechno, asi vypadám jako velký skeptik, ale já nevidím světlo na konci tunelu.
Martina: Myslíte si, že naplníme ono Santayanovo, že člověk, který se nepoučí ze své vlastní minulosti, je nucen ji opakovat?
Jaroslav Čvančara: No to by bylo ještě dobrý. Já vím, že toto heslo je všude připomínáno, ale ono to může dopadnou tak, že nebudeme prožívat znovu, to co jsme prožili. Z toho by bylo ještě nějaké východisko. Ale on může nastat definitivní konec.
Martina: Máte na mysli jadernou válku?
Jaroslav Čvančara: Cokoliv. Už jenom to, my jsme zmínili egyptologa, když jsme šli sem, tak egyptologa, pana profesora Bártu…
Martina: Ale toho jsme zmínili ve výtahu, nikoli v rozhovoru.
Jaroslav Čvančara: Já jsem četl jeho knihu Sedm otazníků…
Martina: Je to kniha Sedm zákonů civilizace.
Jaroslav Čvančara: Ano. A přesně o tom, tak se mi honí hlavou, jak tam řekl ten cyklus těch 250 let… takže mě to nějak utvrzuje v tom, že tohle všechno nedopadne dobře.
Martina: Poslyšte, takhle se nedá končit rozhovor.
Jaroslav Čvančara: Ale zároveň on říká, že takhle to končí, a zase něco nového začne dál. Tak třeba to bude dobré.
Martina: Teď jste to na poslední chvíli zachránil. Pane Jaroslave Čvančaro, já vám velmi děkuji za náš rozhovor, za to, že si některých detailů všímáte namísto nás a že jste ochoten nám o nich vyprávět. Děkuji vám za to.
Celý rozhovor s historikem a dokumentaristou Jaroslavem Čvančarou o sudetoněmecké otázce, českých elitách kolem Václava Havla a budoucnosti českého státu si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.
Diskuze: