Když Evropané nebudou protestovat, tak si zaslouží, aby se po nich dupalo

Martina: Petře Druláku, v předchozích dvou dílech jsi zmiňoval, že ať válka na Ukrajině skončí jakkoli, tak Evropu, potažmo nás, čekají další potíže, které z toho vyplynou. Asi jedním z hlavních problémů, který můžeme očekávat – notabene máme tu historickou zkušenost i po válce v Jugoslávii – že se spustí další vlna masové migrace z Ukrajiny. Do Evropy mohou mířit statisíce ukrajinských vojáků, kteří nenajdou v ukrajinské společnosti uplatnění, notabene tady na ně čekají jejich rodiny, které v Česku přečkaly válku. Vidíš toto do budoucna jako velký problém pro naši republiku?

Petr Drulák: Určitě je to jedna z velkých hrozeb, protože my jsme takříkajíc první na ráně. Když se podíváme na migrační vzorce, tak kam vlastně směřují migranti? Migranti směřují vždy tam, kde už mají nějaké zázemí. Samozřejmě, pokud nemají zázemí nikde, tak se to rozloží rovnoměrně, ale pokud někde mají zázemí, jdou tam. A kde mají Ukrajinci největší zázemí? Uvnitř Evropské unie – u nás.

To znamená, že z hlediska největší intenzity vůči počtu obyvatel, jich tu máme nejvíc. Tedy v okamžiku, kdy zoufalí demobilizovaní vojáci, se všemi problémy co mají – psychickými, ekonomickými, sociálními – zjistí, že ten zkrachovalý, podle mého názoru zkorumpovaný režim, když už tam nebude Zelenský, ale korupce tam bude pořád – jim nenabízí žádnou alternativu, a že tedy konečně můžou odejít, tak podstatná část tohoto proudu půjde sem.

A my bychom měli udělat všechno pro to, aby sem nešli, aby se sem nikdy nedostali, a když se sem dostanou, abychom je dokázali rychle odsunout. Tady vidím naprosto jednoznačnou politiku, kterou musíme zaujmout od samého počátku. A samozřejmě bychom také měli více zvažovat, kdo ze stávajících Ukrajinců, kteří tady jsou, tady má co dělat. A kdo tu nemá co dělat, ten by měl být odsunut.

Česká vláda návratovou politiku neřeší

Martina: Vidíš, že by naše vláda, či neziskovky, pracovaly na nějaké návratové politice?

Petr Drulák: Abych byl poctivý, tak od neziskovek to úplně neočekávám. Ony jsou nějak nastaveny, mají granty, které dostávají z Bruselu, nebo od Sorose, a tam samozřejmě o návratové politice nic není. Já jim nebudu vyčítat, že to nedělají, protože to od nich neočekávám. Prostě neočekávám od psa, že bude lítat. Tak to ne.

Ale samozřejmě od vlády bych to očekával, zodpovědná vláda by toto dělat měla. Zase, když se podívám na Fialovu vládu, tak bych mohl říct totéž, co říkám o nevládkách, že od téhle vlády se to očekávat nedá. Ale tam je to jiné, protože oni by se neměli odpovídat sponzorům, kteří jim dávají peníze, oni by měli odpovídat českým voličům, české společnosti, a měli by se zabývat hrozbami pro českou společnost. A toto je samozřejmě důležitá hrozba.

Nepřekvapilo by mě, kdyby kdesi ve státním aparátu, na ministerstvu obrany, na vnitru, v BISce byli lidé, kteří tohle nějak řeší – nepřekvapilo by mě to. Ale nevím o tom nic, nemám takový vhled do nitra, do jejich tajných analýz a zpráv, takže nemůžu vůbec hodnotit, jestli jsou na to připraveni.

Vím, že této vlády se to týkat nebude. Tahle vláda brzy skončí, na podzim 2025 dojde ke střídání, takže oni to už řešit ani nemusí, nepředpokládám, že by to chtěli nějak politicky řešit, že by se tím politicky zabývali. Jen doufám, že ve státním aparátu je někdo, kdo to řeší, a nepřekvapilo by mě, kdyby tam k tomu už něco měli.

Martina: Když už jsem zmínila naši zkušenost s válkou v bývalé Jugoslávii, tak tady jsou dvě věci: Jednak, že po skončení války se lidé z bývalé Jugoslávie, kteří u nás přečkávali válku, velmi rychle vraceli domů. A druhá věc je, že když jsem se bavila s policisty, kteří byli v devadesátkách, a potom po roce 2000 v činné službě, tak říkali, že se na druhou stranu museli velmi dlouho vyrovnávat s tím, aby nás zbavili jugoslávské mafie.

Petr Drulák: Ano. A kosovské mafie.

Bylo by velmi nebezpečné, kdyby se tady ukrajinská identita udržovala napříč generacemi

Martina: Ano. Očekáváš z těchto dvou zkušeností, že se bude opakovat, že se budou chtít na Ukrajinu vrátit třeba rodiny, které zde jsou? Nebo očekáváš také to, že nás bude čekat jisté klání s ukrajinskou mafií?

Petr Drulák: Tak myslím, že klání s ukrajinskou mafií je něco, co je tu od devadesátých let. To, že jsou tu ukrajinské zločinecké organizace, že zde působí, to není nic nového. Možná se různě proměňuje hierarchie – jakou roli hrají Kavkazané, jakou roli hrají skuteční Rusové, jakou Ukrajinci, o tom příliš nevím. Ale to, že tu je tento organizovaný zločin, je zřejmé. A to, že tento organizovaný zločin posílil, to je také zřejmé, protože je tu přísun lidí. Takže to je určitě výzva pro aparát.

A ohledně vracení, to záleží na tom, jak to na Ukrajině bude vypadat. Záleží na tom, jestli se tam vytvoří podmínky pro možný důstojný život, nebo už to bude tak, že spousta lidí tady zapustí kořeny, pokud se dokážou asimilovat, pokud tady budou v druhé generaci Češi ukrajinského původu, tak já říkám – proč ne. Vlastně to může být trochu demografická výhra, protože stejně vymíráme.

Ale samozřejmě, bylo by velmi nebezpečné, kdyby se tady ukrajinská identita udržovala přes generace. Myslím, že na to by měl stát důsledně dbát, a nepovolovat pro migranty žádná specifika. Já považuji za naprosto nehoráznou politiku českého státu v oblasti školství, kdy umožňují ukrajinským dětem, které se hlásí na výběrové střední školy, kde je potřeba dělat přijímačky, aby je nedělaly z českého jazyka – tak to považuji za naprosto nepochopitelné a nebezpečné. To je přesně ta politika, kterou dělat nemáme. Pokud je tady chceme mít, tak z nich udělejme Čechy, ale to nebudeme dělat, když jim budeme slevovat z integrace.

Martina: Petře Druláku, ty jsi před chvílí říkal: „Mohla by to být i demografická výhra.“ Já tady velmi často narážím na názor: „Raději dalších sto, dvě stě tisíc lidí z Ukrajiny, než stejný počet ilegálních migrantů z Afriky a z Blízkého východu.“ Jak se k tomu postavit?

Petr Drulák: Toto je poměrně racionální argument. Ale nenechme se tím ukolébat, i Ukrajince musíme být schopní integrovat. To znamená, že pokud je tu možnost volby, jestli spíš Ukrajince než Syřany, nebo Afričany, tak jednoznačně spíš Ukrajince. Ale to neznamená, že tím je vyhráno, že tím, že jsou tu Ukrajinci, je všechno v pořádku. Tam je potřeba mít skutečně takovou integrační, dokonce bych řekl asimilační politiku, aby ve druhé generaci vyrůstali Češi. Češi ukrajinského původu, můžeme říct, ale Češi se vším všudy.

Evropské soudy rozhodují promigračně a rozbíjejí snahy národních vlád

Martina: Ty už jsi v září roku 2023 v rozhovoru pro Rádio Universum řekl, že ilegální migrace z Afriky a Blízkého východu je invaze. A proč to slovo „invaze“?

Petr Drulák: Tak Evropa je v tomto svým způsobem bezmocná. Když se podíváme na poslední vývoj, tak je čím dál tím víc politiků, kteří mluví o tom, že je potřeba s tím něco dělat. Třeba i kancléř Merz se snaží v migrační politice důsledně rétoricky odlišit od toho, co dělala Angela Merkelová, má ministra vnitra z bavorské CSU, a bavorská CSU vždycky byla skeptičtější vůči nějakým benefitům migrace. Prezident Macron udělal už asi nějakou šedesátou otočku ve svých politických pozicích, a také říkal, že s migrací je problém, a to asi po osmi letech vládnutí. Rétoricky to slyšíme i v Bruselu, že to vnímají jako problém, ale tam je otázka, co s tím dokážou reálně dělat. A mají tam několik problémů, které vedou k tomu, že se to reálně zase tak moc měnit nemůže. A jeden z těch problémů jde vlastně úplně do centra, nebo k srdci konstrukce státu, tak jak ho dneska Evropa zná, protože řada migračních otázek není v odpovědnosti vlád, ale je v odpovědnosti soudů. A my teď máme příklady vlád, které se po dlouhých letech dokopají k nějakému, řekněme, restriktivnějšímu opatření, a vidíme, že toto opatření sestřelí buď národní soudy, nebo evropské soudy.

My v Evropě máme dokonce dva soudy, které to dělají. Jeden je ve Štrasburku, to je soud u Rady Evropy, a tam to není až tak vážné, protože když se toto rozhodnutí bude ignorovat, tak to stát nic nestojí, a může pak akorát čelit nějaké kritice, a to je tak všechno. Ale pak máme soud v Lucemburku, a to je Soudní dvůr Evropské unie, a když něco rozhodne, a stát to neplní, tak přicházejí sankce. Tam je to vážnější. A oba dva ty soudy rozhodují promigračně, a rozbíjejí to, co státy chtějí dělat. Takže to je jeden velký oříšek, který je do budoucna potřeba řešit, protože mají vládnout demokraticky volení politici, a nikoliv nedemokratičtí soudci. To znamená, skoncovat se soudcokracií.

A pak je tu druhý oříšek, a to ideologický oříšek, že část evropské elity – teď bych neřekl, že většina – ale menší část, ale mediálně a politicky velmi aktivní, dobře zasíťovaná, je přesvědčená o tom, že migrace je pro Evropu dobrá a že čím víc, tím líp, a že čím bude Evropa méně bílá, tím lépe pro Evropu. Takhle otevřeně mluví, a takhle vnášejí do evropského diskurzu rasismus. Protože Evropa, liberální Evropa jak jsme ji znali v devadesátých letech, když se nám otevírala, byla barvoslepá. Prostě je jedno, jestli jsi bílý, černý, prostě jsi občan. A najednou tady z úst progresivistů přichází myšlenka rasy, že bílá rasa nese nějakou historickou vinu a že čím více se bílá rasa rozmělní v jakémsi kadlubu promíchávání ras a vzniku nějaké smíšené evropské rasy, tím lépe.

Tohle třeba říká francouzská strana LFI, kterou vede Jean-Luc Mélenchon, což je strana kulturních elit. To je strana, kterou volí různí umělci, novináři, profesoři. Tam jsou oni nejsilnější. A to je strana, která je v parlamentu, ale ve vládě asi nikdy nebude, ale určitým způsobem formuje veřejné mínění. Takže je tady ideologická překážka. A pak je tu překážka soudců. Takže i když máme vládu, která chce skutečně něco dělat – což je něco jiného, než vláda, která mluví o tom, že by chtěla něco dělat – tak se bude srážet s těmito dvěma překážkami. To, že jsou tu Muslimští bratři, což je poměrně zajímavá muslimská, sunitská nadnárodní organizace…

Martina: Muslimské bratrstvo.

Petr Drulák: Muslimské bratrstvo, a že tito muslimští bratři mají v podstatě cílené plány na to, jakým způsobem pronikat do státní správy, jakým způsobem své lidi dostávat na správná místa, to je fakt. To je tedy fakt – to už i zpravodajské služby v některých zemích čas od času přiznají. Francouzi na jaře vydali zprávu – byla to, myslím, zpráva vnitra – která se právě zabývala infiltrací, nebo strategiemi infiltrace Muslimského bratrstva do státních struktur a do veřejných struktur. Takže tyto plány tam jsou. A samozřejmě, protože jsou nadnárodní skupina, tak jsou aktivní tak, že jedna větev je ve Francii, druhá bude v Alžírsku, jiná bude v Maroku, a ty pak spolupracují. Skutečně existuje tento druh koordinace.

Výroky politiků o zpřísnění migrace jsou jen prázdné předvolební gesto

Martina: Připomíná mi to výrok libyjského vůdce Muammara Kaddáfího – který je mu aspoň jemu připisován, ty možná budeš vědět, zdali to je skutečně tak – a ten měl říct: „Jsou zde znamení, že Alláh daruje vítězství islámu v Evropě bez mečů, beze zbraní, bez dobývání. Nepotřebujeme terorismus, ani sebevražedné atentátníky. Padesát a více miliónů muslimů změní v příštích desetiletích Evropu v islámský kontinent.“ Připsal bys mu tento výrok?

Petr Drulák: Kaddáfí byl jedním z těch, kteří před tím varovali. On totiž nebyl žádný islámský, muslimský fundamentalista. On si vyvinul svou vlastní ideologii, která byla naprosto svébytná, někdo by řekl pološílená, ale Evropa s ním v určité chvíli našla poměrně vzájemně výhodné soužití v tom smyslu, že on zadržoval africkou migraci ze subsaharské Afriky do Evropy. A možná právě tímto výrokem varoval Evropu, že pokud tohle dělat nebude, tak dopadnou tak, jak to říká tento výrok. Možná je to v linii toho, co Kaddáfí dělal pro Evropu, je to v linii té dohody. A v okamžiku, kdy se Kaddáfího režim zhroutil – a zhroutil se mimochodem úsilím Evropanů…

Martina: Já bych tady možná nebrala princip kolektivní viny, protože tehdy Británie a Francie svévolně, bez podpory Rady OSN, zaútočily na Libyi, a až když se ukázalo, že na to nemají, tak jim Spojené státy poskytly pomoc, a my jsme do tohoto konfliktu byli v podstatě vtaženi. A prošlo jim to.

Petr Drulák: Byli to hlavně Francouzi.

Martina: Británie tam sehrála…

Petr Drulák: Británie tam hrála takovou roli, že byli v sedle vedle nich. Ale tam je důležité, že oni totiž měli mandát OSN, akorát, že si ho vyložili takovým způsobem, že ho dalece překročili. To byla jedna z těch věcí, kdy Rusové a Číňané řekli, že to je naposled, co podpořili nějaký takový západní návrh. Protože oni řekli, že hrozí nějaká humanitární katastrofa, že Kaddáfí chce vyhladit povstalce, tuším v Benghází, tak se dohodněme, že nad Libyí bude bezletová zóna. A tuto bezletovou zónu si interpretovali tak, že vybombardovali veškerá letiště, a jejich žoldnéři, a jejich speciální síly, do této země šli, a spolu s povstalci pomáhali Kaddáfího zajmout.

Martina: Ten obrovský proud migrantů ze subsaharské Afriky zavinili oni. Řekni mi, jak to, že jim to dodnes nikdo z Evropanů nevyčítá, a ještě čelíme arogantním výrokům Francouzů o tom, jak Češi opět promarnili svou šanci mlčet, a podobně?

Petr Drulák: Tak tento arogantní výrok byl tehdy celkem na místě, protože to bylo zrovna, když Václav Havel podporoval tentokrát jinou intervenci – tentokrát americkou – v Iráku, a tam byla Francie na správné straně. A o několik let později Sarkozyho Francie udělala ten samý nesmysl. A je potřeba ke cti české diplomacie říct – když už o tom mluvíme – že my jsme se do Libye skutečně nehrnuli. Tehdy v podstatě vláda uvažovala poměrně realisticky, a dokonce čelila kritice Václava Havla, který už v té době nebyl prezidentem, a zase přicházel se svými morálními představami, že máme pomáhat demokratizovat Libyi. A myslím, že to byl tehdy Schwarzenberg, který mu oponoval.

Ale ty se ptáš, jak je to možné? Tak to v politice bývá, že když se někdo mocný zmýlí, a pořád je u moci, tak ti, kdo moc nemají, mu to radši moc nepřipomínají, aby něco neschytali.

Martina: Kaddáfí tehdy při návštěvě Itálie chtěl po Evropské unii, tuším, 5 miliard eur ročně za to, že bude tento proud přistěhovalců z Afriky držet. Viděno dnešním pohledem to vůbec nebyly špatně vynaložené peníze.

Petr Drulák: Oni Kaddáfímu platili, a jak říkám, považovali to za oboustrannou výhodu. Problém té intervence byl v něčem jiném. Kaddáfí totiž měl schopnost je vydírat, a nemyslím vydírat konkrétní státy, ale lídry ve Francii, i ve Velké Británii. On tam měl obrovské investice, ale investoval do politických kariér určitých politiků. A on měl na ně, jak se říká, složky, a oni se ho v určité chvíli začali bát, protože byl polopříčetný. Kaddáfí byl pološílený, a tak si řekli, že když je tu možnost, a v Libyi se začíná něco hejbat, tak je to pro nás příležitost zbavit se ho, a už nás nebude vydírat. To znamená, oni shrábli jeho peníze, které do nich investoval, a pak si řekli: „A teď by bylo dobré se ho zbavit.“ Takhle demokratická Evropa v té Libyi působila.

Migrační pakt budeme muset ignorovat nebo sabotovat

Martina: Ty jsi pochválil českou diplomacii za to, že se do Libye nehrnula. Do čeho se hrnula diplomacie ministra Rakušana, tak to bylo do podpisu migračního paktu. Letos v červenci však oznámil, že šest zemí, včetně Česka, chce zpřísnit migrační systém Evropské unie, a to i kvůli ochraně demokracie. Dává ti to smysl? Věříš tomu? Myslíš si, že je to účinné? Nebo je to pozdní lítost?

Petr Drulák: Tak, smysl to dává, a je to samozřejmě účinné s ohledem na 4. října, to znamená, že budou volby. Takže když on předsedal Evropské unii, tak přesně přepsal všechno to, co mu v Bruselu nadiktovali, a nechával se oslavovat od Timmermanse, a dalších, jako velký Evropan. A teď, když přichází účet, volební účet, tak začíná obracet, začíná říkat: „My budeme dělat něco jiného.“ Já musím říct, že mě překvapuje, co všechno tomuto konkrétnímu člověku, tedy ministru vnitra Rakušanovi, v české politice prochází.

Martina: Co ještě tě překvapuje, že mu prošlo?

Petr Drulák: Dozimetr. To považuji, vedle bitcoinu, za jeden z největších skandálů. To je skutečně zločinné společenství, společný spolek, který pronikl do české politiky, a ministr vnitra Rakušan byl minimálně ve spojení – nevím, jak velkou součástí byl – ale měl minimálně šifrovaný telefon, se kterým si údajně hráli jeho děti. Takže se obávám, že vzhledem k tomu, jak má ochočena média, že mu to projde i do voleb, a že nakonec STAN nebude potrestán za to, co všechno v této zemi ministr vnitra Rakušan napáchal.

Martina: Dobře, teď momentálně se přiřadil k šesti zemím, které chtějí zpřísnit migrační systém Evropské unie. Máš pocit, že to přebije závazky, k nimž jsme se jeho podpisem migračního paktu připojili?

Petr Drulák: Výrok těchto šesti zemí je prázdné politické gesto. Prostě něco prohlásíš. Ale podstatné je, jak jsou nastavena pravidla. A pravidla jsou nastavená v migračním paktu, v tom, který byl přijat za českého předsednictví. Takže tohle je plácnutí do vody, které se hodí do předvolební kampaně. Reálná škoda byla způsobena za českého předsednictví, a za to nesou reálnou odpovědnost ministr Rakušan a premiér Fiala. Nevyjímejme z toho Fialu.

Mě dojalo, když Fiala řekl, že bude vysvětlovat Polákům – tehdy tam ještě vládl PiS a premiér Morawiecki – jak je vlastně výhodné to, co české předsednictví připravilo, a Poláci se s ním vůbec nebavili, protože Poláci si to dokázali dobře analyzovat. Věděli přesně, co Češi napáchali. A to, že jim Fiala, který vůbec nepochopil, co se děje, začne vysvětlovat, jak je uchránil před migrační vlnou, to jim muselo přijít naprosto směšné.

Martina: My jsme si, než jsme zapnuli mikrofony, povídali o nevypověditelných smlouvách, a ty jsi mi říkal, že každá smlouva je vypověditelná. Co tedy teď s migračním paktem, když jsme ho podepsali? Můžeme ho ignorovat? Můžeme se tvářit, že se nás to netýká a že je to tak nevýhodné, že v tom přece nebudeme dál pokračovat?

Petr Drulák: My jsme se bavili o smlouvách mezinárodních, to znamená, uzavřených podle mezinárodního práva, a ty se skutečně dají všechny vypovědět. Tady to je ale něco jiného. Toto je smlouva podle evropského práva, a tam jsou jiná pravidla – je to v podstatě jako zákon. A když toto projde, tak vlastně každý členský stát je povinen to respektovat. Na druhou stranu – a zde si myslím, že by byla cesta pro Českou republiku – určité věci respektovat nemusíme s tím, že řekneme: „My toto dělat nebudeme“, a budeme čelit pokutám a sankcím. Některé státy to udělaly. Třeba Poláci řekli: „Bylo to schváleno, je to závazné i pro nás, ale my to budeme ignorovat.“ Tedy oznámit tuto pozici, a otevřeně do toho jít. Řekněme, že to je polská pozice čelního střetu.

A pak bych řekl, že je něco, co je více v české tradici, kdy my řekneme: „My tento zákon nezpochybňujeme, zákon je zákon, ale pak na úrovni implementace uděláme všechno pro to, aby se to neimplementovalo. Prostě budeme to sabotovat zezdola. Naše úřady budou předstírat, že to vyplňují, a nebudou to dělat.“ To my taky umíme. To znamená, že to je švejkovská strategie, a myslím, že když máme co do činění s takovým monstrem, jako je dnešní Brusel, tak jsou namístě obě strategie. Jak čelní střet, tak taková sabotáž. Myslím si, že bychom měli dělat obojí.

Evropa ztratila schopnost duchovní asimilace migrantů

Martina: Myslíš si ale, že islamizace Evropy je plánovaná? Nebo je to spíš náhoda?

Petr Drulák: Určitě jsou skupiny, které o tom sní. Čas od času se něco vynoří z arabského světa, kde sní o tom, jak ovládnou Evropu. Nebo před tím varují. Varují třeba evropské vládce – ty jsi citovala Kaddáfího – a ve Francii často citují marockého krále, ne současného, ale jeho předchůdce, který říkal: „My Evropu dobudeme vagínami.“ Tedy demografií. Takže tyto představy existují. Ale zase, nejsem si jist, že je někdo schopen tuto operaci realizovat, převést do proveditelného plánu. Jsou to sny, kterých se občas zmocní určitá skupina, začne je uskutečňovat, ale těžko je může uskutečňovat úplně. Ale k islamizaci dochází. A dochází k ní proto, že Evropa za A není schopna regulovat tok lidí, kteří přicházejí na její území. To je první problém.

A zadruhé není schopna tyto lidi integrovat. A to bych řekl, že je vlastně ještě větší problém, protože kdyby Evropa byla schopna tyto lidi integrovat, a dělat z nich od druhé generace Evropany, tak vlastně žádný velký problém mít nebudeme. Protože takhle nějakou dobu fungovaly Spojené státy americké. Dneska už to tak možná není.

Martina: Ale můžeme vidět, že v Evropě to jde opačným směrem.

Petr Drulák: Evropa ztratila schopnost asimilace, protože ona z kulturně duchovního hlediska těmto lidem nemá co nabídnout. Ona jim má co nabídnout z hlediska konzumu, z hlediska pohodlného života – tam nabízí hodně. Ale lidský život se neredukuje jenom na materiální realitu, ale má svou duchovní podstatu. Dneska se spíš mluví o kulturní, ale svou podstatou je duchovní, a z tohoto Evropa nenabízí nic.

Mladý člověk, který vyrůstá na předměstí – ať už je to Paříž, Lyon, Birmingham, nebo Londýn, a který hledá duchovní ukotvení, tak ho nachází v islámu. A vůbec ani nemusí být z muslimské rodiny. Často jsou to lidé, jejichž rodiče byli sekularizováni. Dneska už to je jinak. A to je to největší selhání, protože do určité míry můžou mít pravdu ti, kdo říkají, že Evropa potřebuje nějakou pracovní sílu, že v Evropě nejsou lidé, že běžný člověk, když chce někoho sehnat, tak ví, jak je to těžké. Prostě tady nemáme lidi na určitá povolání. Ale v okamžiku, kdy tito lidé vyrůstají, aniž by byli součástí společnosti, tak je to obrovská hrozba, a to by společnost neměla připustit. Ale ona jim nemá co nabídnout.

Martina: To znamená, že je to schopenhauerovská „ztráta vůle k životu“.

Petr Drulák: I tak se to dá pojmenovat. Ztráta vůle k životu v Evropě je. Já bych se spíš možná držel příměru k římskému impériu, kde to bylo zvláštní. Toto impérium se svým způsobem také dostalo do takovéto situace, a pak přichází křesťanství, od něhož si poslední Římané, nebo někteří císaři, slibují, že říši nějak stmelí. Ale ono ji nakonec spíše dorazí. Ale pak zrovna tento duchovní proud utváří Evropu. Ale já tím chci říct, že bychom neměli podceňovat – když mluvíme o geopolitických otázkách – že národy a společnosti mají nějakou duchovní podstatu, a ta není konstantní, takže se buď dokáže posilovat, nebo se dokáže vyčerpávat. A evropská duchovní podstata se vyčerpává. Buď můžeme použít pojem „duchovní podstata“, nebo „vůle k životu“, ale v německé filozofii to pak může mít další různé důsledky.

V Británii kritiku nezvládnuté migrace staví na roveň podpory terorismu

Martina: Nedávno tady byl Petr Kubelík, který je velký milovník Británie, a přesto říkal, že to, co se teď v Británii odehrává, pro něj nemá obdoby, když to srovnával s námi. Za chat na sociálních sítích k vám přijde policie, a bude se vás doptávat, jak jste to mysleli o ganzích, které znásilňují mladá děvčata, a uváděl další příklady. Ale já bych se teď spíš opřela o výrok současného britského premiéra Starmera, který při zahájení summitu o migraci prohlásil, že nelegální migrace by měla být řešena stejně jako terorismus. A přesto se v Británii tento premiérův výrok zjevně nechytl. Co by to znamenalo? Jak by proti nelegální migraci tedy státy měly postupovat, pokud by se chytly tohoto výroku, že by k tomu měly přistupovat jako k terorismu?

Petr Drulák: Tak to je celkem jednoduché, jak by k tomu měly přistupovat. To znamená, v okamžiku, kdy odhalí převaděčský gang, tak jednak vůdci tohoto gangu půjdou na doživotí do vězení, a všichni, kdo jim pomáhali, půjdou do vězení – včetně nevládek, když už jsme u toho. Ale jak tohle může říct premiér Starmer? To je člověk, který klade na roveň terorismu kritiku multikulturní Británie. Ty jsi tady zmiňovala příklad tvého nedávného hosta, a všichni jsme to viděli loni v létě, když tam docházelo k nepokojům. Na koho se zaměřila justice? Oni neřeší převaděče, neřeší nepřizpůsobivé menšiny, nebo ty, kteří se dnes snaží Británii kolonizovat.

Oni zaměřili veškerou sílu represivního aparátu vůči těm Britům, kteří toho měli dost, kteří občas udělali neopatrný výrok, a dokonce neudělali ani výrok, který ani nebyl neopatrný – u nás by to zatím nebyl ani trestný čin – a tam za to šli lidi na několik měsíců do vězení. Takže oni kladou na roveň podpory terorismu to, když někdo kritizuje nezvládnutou migraci. A jestli dneska Starmer říká něco úplně jiného, tak otáčí úplně o 180 stupňů. Ale zase – Starmer na to nemá nástroje.

Martina: To znamená, že jsou to podle tebe zase jenom prázdné výroky, protože teď se hodí to slyšet?

Petr Drulák: Já bych řekl, že to jsou kecy. Takhle bych to řekl, protože mám dost těchto prolhaných západních politiků, kteří, když cítí, že jim teče do bot, tak začnou vykládat opak toho, co dělají v realitě. A toto je člověk, který celý život podporuje nelegální migraci, to je člověk, který je zosobněním nelegální migrace. A ten dneska začne říkat, že to je podpora terorismu? Tak on sám se dosud věnoval teroristickým aktivitám.

Martina: Takže premiér Starmer podle tebe vede prázdné řeči, a fakticky dělá něco úplně jiného. Náš ministr vnitra Rakušan podepisuje migrační pakty, a pak se vzápětí na to snaží být součástí iniciativy, která zpřísní migrační systém. O Francii jsi svého času řekl, že jí hrozí systémový rozklad. Pokračuje prezident Macron také dál v tomto nastoupeném trendu?

Petr Drulák: Tam to jde na plné obrátky vpřed. Francie se rozpadá po všech stránkách – politicky i společensky.

Německo mílovými kroky dohnalo Francii v islamizaci

Martina: Jak si v tomto smyslu slova vede Německo? Protože jeho se islamizace týká stále častěji. Například dvě třetiny mladých muslimů tvrdí, že pravidla koránu jsou pro ně důležitější než zákony Německa, ale přesto se Německo soustředí na to, a jednotlivá německá města se předbíhají, kdo dá více peněz na výzdobu měst v rámci Happy Ramadan.

Petr Drulák: Německo je mílovými kroky dohnalo, to znamená Francii a Velkou Británii. Zdá se mi, že hlavním problémem současné německé vlády není ilegální migrace, ale to, jak zakázat AfD – protože AfD na tento problém poukazuje – a hledají způsob, jak tuto stranu zničit. Nasadili na ni kontrarozvědku, a ta může proti této straně používat všechny možné metody.

Ale když se vrátíme k německé situaci, tak Německo se za poslední léta neuvěřitelně proměnilo. Dneska platí, že přes 40 procent dětí má dneska migrační pozadí, to znamená, buď jsou to migranti, nebo jsou to děti migrantů. To je potřeba interpretovat s určitou nuancí, protože řada migrantů přichází z jiných zemí Evropské unie, ale i tak, první migrační zemí je Turecko.

A když řekneme 40 procent dětí, tak to neznamená, že 40 procent dětí má migrační pozadí, které by souviselo se severní Afrikou, nebo Blízkým východem, nebo Afghánistánem, ale mluvíme o desítkách procent. O desítkách procent těch, kteří jsou z tohoto prostoru. A proto říkám, Němci dohnali Francouze během velmi krátké doby, podobně jako se podařilo je dohnat Švédům. Švédsko v migraci taky dopadlo dost špatně.

Martina: Nutné říct, že také přitvrzuje.

Petr Drulák: Teď přitvrzuje, ale jakmile tam tito lidé jednou jsou, tak je to velmi těžké.

Martina: Velmi těžké, nebo nemožné? Promiň, že tě přerušuji.

Petr Drulák: Tak znamená to zásadním způsobem – pokud by tomu chtěl stát čelit – najít způsob, jak je odsunout. To je za současných ústavních pravidel nemožné. To znamená, že tyto státy by musely změnit ústavy, a patrně by musely změnit režimy, protože současný režim Německa, Švédska tyto odsuny neumožňuje. To je docela vážná věc.

Evropané musí mít vůli se vzbouřit, jinak si zaslouží, aby se po nich dupalo

Martina: Dřív platilo, že novináři dokázali rozjet velké kauzy. Vezměme v úvahu, ať už se na ni díváme jakkoliv, že aféra Watergate změnila mnohé. Novináři tady rozkryli Dozimetr – a nic se nestalo. Novináři tady rozkryli bitcoinovou kauzu – a nic se nestalo. To se teď bavíme o Česku – v zásadě se nic nestalo. Francouzský deník Le Figaro zveřejnil seznam organizací, které Evropská unie dotuje, jakými částkami, a tyto organizace se přitom snaží o islamizaci kontinentu, a dokonce některé z těchto organizací jsou nepřímo, nebo přímo, součástí sítě radikálního Muslimského bratrstva – a nic se neděje.

Myslíš, že ještě může dojít k nějaké nápravě zezdola, protože seshora ji neočekáváš ani v případě našeho migračního paktu? Nebo, jakým způsobem může dojít k tomu, že se to lidem přece jenom přestane líbit, protože když už nic, tak to zásadním způsobem pocítí na sociálním systému, na hroutícím se sociálním systému, na zdražování, na snížení pracovních příležitostí, a tak dále?

Petr Drulák: Ty jsi tady použila schopenhauerovský pojem „vůle k životu“, a to je, myslím, tak trochu test. Vůle evropských obyvatel k životu. Pokud mají vůli k životu, musí mít vůli se vzbouřit. A teď je otázka, kdy tedy přijde ten moment. Jsou schopni se vzbouřit? Dokonce i klasici liberalismu říkají, že lidé mají právo na vzpouru, a já si myslím, že Evropa je v této situaci. Je v situaci, kdy začíná být relevantní právo na vzpouru, to znamená říct „Ne“ a jít do ulic, a blokovat zemi. Prostě elitu vystavit tlaku, izolaci, dostat ji do nekomfortní pozice. Protože pokud to lidé neudělají, tak politický provoz je teď definován tak, že se bez nich pomalu obejde. Protože když se objeví nějaké politické strany, politické síly, které do toho nezapadají, tak oni se už učí je eliminovat.

Už si to vyzkoušeli v Rumunsku, teď v Moldavsku, kde zavřeli jednu z vůdkyň opozice z gagauzské minority, a myslím si, že se něco takového chystají udělat v Německu. A v okamžiku, kdy toto udělají, tak v té chvíli přichází podle mého názoru moment vzpoury. Když tento moment nepřijde, tak si lidé nic jiného nezaslouží, než aby se po nich dupalo.

Martina: Když se podíváš k nám domů, tak nápravu shora jsi vyloučil, a švejkování bychom možná mohli zakomponovat do našeho žití. Ale nepokoje nám tak úplně moc nejdou. Myslíš, že když tady budeme sedět za deset let, tak nás potká třeba scénář Vlastimila Vondrušky z Kroniky zániku Evropy, který predikuje, že se Česká republika může stát útočištěm Francouzů, Němců, a seveřanů, kteří budou před islamizací utíkat k nám? Nebo si myslíš, že budeme pilovat arabštinu, a budeme se zdravit salam alejkum, protože podvolení je přece jenom bezbolestné?

Petr Drulák: Tak taky trochu záleží na tom, jestli budeme chtít po sobě nechat dupat, nebo ne. Teď dost Francouzů odchází do Maďarska, a vzhledem k tomu, jak je maďarština těžká, tak to nějakým způsobem přesto zvládají, a usazují se tam, a vidí Evropu tak, jak si ji představovali. Jestli tuhle roli bude hrát Česká republika, to nevím, ale určitě si myslím, že na to Češi mají. Mají na to nenechat po sobě dupat, a v určité chvíli prostě říct: „NE!“ Přijde na to, co všechno establishment udělá. Co udělá režim. Co udělá letos na podzim, co udělá po těchto volbách. Ale spíš vidím cestu nakonec přes nějakou radikální vzpouru. Radikální vzpouru ve chvíli, kdy bude zřejmé, že se věci nedají řešit standardně.

Martina: Počkej, počkej, ty mi tady vysíláš signály k radikalizaci. To může snadno spadnout do přílepku „služba cizí mocnosti.“

Petr Drulák: Kdo je ta cizí mocnost? Já mluvím o českém národu.

Martina: Sázíš na nás?

Petr Drulák: Já v český národ věřím. Když mluvím o vzpouře, tak neříkám, že si máme napsat grant a poslat ho do Moskvy, nebo Pekingu. Ne, to není ta cesta. To je prostě moment, kdy si člověk řekne, že už toho má prostě dost. A pokud mu systém umožní volit stranu, která je schopná tohle změnit, tak výborně – to je ta cesta. Ale v okamžiku, kdy toto začne systém nějak omezovat – už dneska máme rétoriku, kdy různí činitelé, jako třeba prezident, říkají, že by některé demokraticky zvolené politiky nejmenoval do funkce z těch a těch důvodů, a vymýšlí si kolem toho nějaké obezličky – tak to je pro mne moment vzpoury. V okamžiku, kdy oni začnou tento systém oklešťovat.

Martina: Myslíš, že když dopředu řekneš, že když si lidé zvolí Babiše, tak on jim rozhodně nevyhoví, tak…

Petr Drulák: To je něco, co si skutečně vzpouru zaslouží. A nemusíme být příznivci Andreje Babiše. Já si myslím, že jsou tady jiné politické síly než on. Já budu volit jiné politické síly. Ale v okamžiku, kdy Babiš vyhraje volby a nebude jmenován, tak je to pro mě důvod ke vzpouře.

Martina: V Rumunsku to zkusili, a moc to nedopadlo.

Petr Drulák: Ne, nedopadlo. To je jasné. To neznamená, že by to nemělo dopadnout. To neznamená, že bychom to neměli zkoušet.

Martina: Petře Druláku, já ti moc děkuji za velmi otevřený rozhovor, a jsem zvědavá, až se spolu setkáme za rok, za dva, jestli budu zase říkat: „Ty jsi to věděl.“ Díky moc.