Smutek systemického rasismu – ale kde?

Přesný překlad „black“ je „černý“. Ještě před 40 lety se běžně používal termín „negro“ převzatý ze španělštiny a před 100 lety „nigger“, jehož pouhé vyslovení dnes třeba na akademické půdě znamená okamžitou ztrátu zaměstnání. Doplatila na to i populární kniha Marka Twaina „Dobrodružství Huckelberryho Finna“, jež pro toto slovo byla vyřazena z většiny amerických školních knihoven. Slovní pokrytectví došlo tak daleko, že pokud se někde exkomunikované slovo zmiňuje, nahražuje je termín „N-word“, neboli „N-slovo“. Pak jistě chápete, že předčítat z příběhu Marka Twaina: „Na břehu Mississippi se Huckleberry Finn sešel s N-slovo Jimem Hawkinsem,“ je poněkud kostrbaté. Jediné a bezkonkurenční výjimky se dostává černým rapperům, kteří prokleté slovo včetně dalších vulgárních expletivů běžně používají v tvorbě vydávané za hudbu a slavnostně odměnované soškami a plaketami Grammy.

Jenže problém s nařízeným „B“ je daleko hlubší. Váže se přímo ke 400 let staré rasistické ideologii, dlouho zastávané Demokratickou stranou, která právě barvou kůže definovala segregaci a inferioritu rasy. Teď se oficiálně píše „Black“, zatímco ostatní používané barvy (byť velmi nepřesně) zůstávají s malým písmenem. AP rozhodnutí zdůvodnila: „Velké ,B‛ dnes zdůrazňuje rasovou, etnickou a kulturní zvláštnost, sdílenou historii, identitu a společnost lidí, kteří jsou identifikováni jako Černí včetně těch v Africe.“

Máme tedy Černé lidi, Černou kulturu, Černou literaturu. Černé studie na univerzitách. Ale máme také exkluzivně Černé univerzity, BET (Black Entertainment Television) i výlučně Černé časopisy. Zkuste si představit, že by někdo chtěl vydávat bělošský časopis, nastartovat čistě bělošskou kabelovou televizi nebo vydávat bělošský magazín. Strhla by se obrovská bouře. A právem.

Toto rasistické dědictví bylo akceptováno vpravdě bigotními pokrokáři všeho ražení a povýšeno na definující charakteristiku části obyvatelstva, kterou tak vyjímá z ústavou zaručené rovnoprávnosti „všichni lidé jsou stvořeni si rovni a nadáni nezcizitelnými právy“. Naprosto jasná definice, dále netřeba rozvádět, což se bohužel zhusta aplikací identitární ideologie děje. Barva kůže je tak nadřazena ostatním občanským atributům a odsuzuje černochy k trvalé ublíženosti. Výsledkem pak jsou požadavky na plošné reparace za příkoří otroctví. V požadavcích reparací nejvíce vynikají černošští miliardáři z NBA, NHL a kultury (třeba stomilionový Stevie Wonder). Velká část černošské populace tuto rasistickou manipulaci pro vidinu finančního polštáře nevnímá a podřadné začlenění ve společnosti přijímá. Vyrůstá generace na své černošství pyšnější než na rovnoprávné občanství.

Američtí Asiaté, Číňané, Vietnamci, Korejci vnímají označení „žlutá rasa“ jako urážku. Ač se v soukromí nevzdávají svých etnických zvyků a tradic, považují se ve velké většině za Američany už v první generaci s poukazem na dosaženou životní úroveň, vzdělání, inteligenci, pracovní etiku, rodinnou soudružnost, zkrátka na společenskou integritu.

Černošští předáci mé generace reprezentovaní Jesse Jacksonem, Al Sharptonem a třeba Maxine Watersovou, udržují privilegovanost podřadného a z ní vyplývajícího nároku na zvláštní, ve skutečnosti velice ponižující zacházení.

Letošní prezidentské volby ukázaly, že se tato situace začíná pomalu měnit. Pro Demokraty překvapivě získal Donald Trump více černošských hlasů, než kterýkoliv „bílý“ prezident v minulosti. Přibývá černošských intelektuálů, kteří požadují, aby se černošské komunity zbavily samy převládajícího černošského rasismu, ponižujících privilegií „Affirmative Action“ (rasové upřednostňování třeba v přijímání na vysoké školy), kterými se sami odsuzují do pozice druhořadých občanů. Jsem přesvědčen, že časem občanští aktivisté, jako Candace Owens nebo Jason Whitlock, přesvědčí své spolubčany, že americká výjimečnost není v barvě kůže, ale v občanských svobodách.

Na závěr Jason Whitlock: „Musíme se osvobodit od našich ,programátorů‛, kteří nás zahnali do emociálního kouta strachem, polopravdami a naprogramovali nás řešeními, která slouží pouze jim, a nikoli nám. Nejsem ani George Floyd, ani bratranec Anton zastřelený v Indianapolis v roce 2012. Jsem jiný. Vybral jsem si jinak a chopil se jiných příležitostí. Vrátil jsem se ke křesťanským hodnotám mých rodičů a Booker T. Washingtona (černošský intelektuál a autor 19. století, zakladatel černošské univerzity). Nedefinuje mne barva kůže. To je jen tělesný balíček, který pro mne vybral Bůh. Když mne jiní vidí a slyší mé jméno, chci, aby mne vnímali jako Američana, křesťana, inteligentního a poctivého člověka. Tak chci být definován.“