V případě velké krize by z nás rychle spadla slupka civilizace

Martina: Na jakou úroveň důležitosti stavíte třeba zbraně, střelivo? Vím, že si teď lidé začali hromadně dělat zbrojní průkazy. Některé druhy střeliva nejsou k dostání.

Tomáš Dušek: Zbraně, střelivo určitě. Určitě dobré zbraně, ale nemusí to být ty nejlepší, protože to přitahuje pozornost. Když uvidím někoho, kdo bude mít nádhernou pušku se zaměřovačem, a já budu koukat zpoza rohu, tak si řeknu: „Hergot. Ta puška se mi líbí,“ a tak ho zastřelím, a vezmu si jeho pušku, kterou pak někde prodám, vyměním za něco lepšího, protože moje puška slouží stejně. Jak se říká: Hodinky za tisíc korun vám ukáží stejný čas, jako hodinky za sto tisíc. Hlavně, aby to člověk uměl používat. Znám hodně lidí, kteří mají zbrojní pas, ale pomalu nevědí, z jaké strany se puška nebo pistole drží.

Martina: Pořád přemýšlím nad spojením se světem. Vy jste tady už začal mluvit o rádiu. Ale uvědomuji si, že bych najednou neměla vůbec nic, kdyby nefungovaly telefony, mobily. Kdo má dnes pozemní linku? A kdyby třeba na krásno ještě fungovaly, tak si uvědomuji, že bych se nespojila s rodiči. Nespojila bych se s těmi klíčovými kamarády. Jak to řešíte? Vím, že někteří preppeři jsou radioamatéry, mají vysílačky, nevím, jaké to jsou.

Tomáš Dušek: Vím, že se to tam píše, ale přiznám se, že z hlavy to nevím. Také mám vysílačky, ale nemyslím, že by byly… Jsou to nějaké krátko…

Martina: Co mají krátký dosah. Já jsem právě nevěděla, jak se říká těm, se kterými se skutečně můžete domlouvat z města do města.

Tomáš Dušek: Na rovinu: K čemu vám to bude? Kamarád někde ve druhém městě? Ten vás nezachrání. Ten vám vodu neposkytne. Neřešil bych tolik vzdálený rozsah. Jedině, že bychom tam zrovna měli cestu, a potřebovali se domluvit, že přijdeme. Ale k čemu mi bude člověk, který je dvě stě kilometrů daleko?

Martina: Tak třeba by člověk chtěl pomoct rodičům, nebo něco podobného.

Tomáš Dušek: Nepomůže. Na dvě stě kilometrů ne. To se s nimi raději setkat teď, a popovídat si, protože pak přijde doba, že to opravdu nebude možné. A ve vysílačkách stejně dojdou baterky. Asi jde o to hledat pomoc v nejbližším okolí.

V případě atomové války a následné jaderné zimy nemá smysl jít na vesnici, kde nic neporoste. Je lepší zůstat v nějakém paneláku, který se dá lépe vyhřát a bránit

Martina: Máte kolem sebe lidi, se kterými, jak říkáte, kdyby bylo zle, byste vytvořili komunitu, třeba takovou, kterou popisujete ve Třetí vlně? Ale tam samozřejmě vznikla z nouze.

Tomáš Dušek: Určitě mám okolo sebe lidi, ale nejsme domluveni, že se sejdeme ten a ten den, nemáme to takto připravené. Určitě vím o lidech, kteří v tomto jsou, ale nejsme domluveni tak, že bychom si řekli: „Hele, kdyby byl nějaký průšvih, sejdeme se tam a tam.“ Víme o sobě, a asi by to byl podvědomý pud sebezáchovy přijít na určité místo. Já bych určitě nezůstal doma, protože tento dům je špatně hlídatelný a hájitelný. Lepší je třeba krám, který má dva východy, stahovací mříže, a je postavený tak, že se z něj dá vidět na tři strany ulice. Vlastně rohový, takže vidíte do dvou míst.

Martina: Jako obchod?

Tomáš Dušek: Obchod. Já jsem říkal, krám…

Martina: Jenom přemýšlím: Vy byste se přišel nasquatovat?

Tomáš Dušek: Ano, nasquatovat, protože to je podle mě lepší než byt, je to lepší místo na udržitelnost, než třeba být doma. I když doma jsme doma.

Martina: Ale někteří autoři prepperských rad píší, že z panelákových sídlišť by bylo nejlepší okamžitě utéct. Ale vy jste tam nechal svou komunitu poměrně úspěšně přežívat několik let. Opravdu si myslíte, že by tam lidé měli šanci dlouhodobě přežít? Přežít v paneláku zimu? S nefunkční kanalizací?

Tomáš Dušek: Záleží na tom, jak velký by to byl průšvih. Pokud by bylo něco takového, jako nemoc, která by proběhla, další vlny už by neprobíhaly, tak je lepší ze začátku zůstat ve městě, až později se odstěhovat. Kdyby se vlna vracela, tak je lepší se vydat na cesty, protože nemocní lidé odpadnou, a zůstanou jen silní. Muselo by to být kus od kusu. Průšvih od průšvihu. Nevím, jak by to bylo třeba během atomové války. Ale kdyby třeba byla jaderná zima, tak se nevyplatí jít někam na vesnici, kde stejně nic neporoste. Je lepší zůstat v nějakém paneláku, který se dá lépe vyhřát, a dá se lépe hájit. A ze začátku se ve městě sežene víc potravin než někde na samotě, nebo ve vesnici.

Je dobré mít připravené evakuační zavazadlo, a v něm mimo jídla spacák, zbraně, nože, lano, lepící pásku, čelovku a křesadlo

Martina: Když jsem tady mluvila o zásobách, tak jste od toho tak trošku utekl s tím, že vlastně nevíte, co byste si s sebou mohl vzít. Když nevíte, kde byste nakonec zakotvil? Kde byste rozbil hlavní stan? Řekl jste, že u vás doma by to pravděpodobně nebylo.

Tomáš Dušek: Tak to jsem nechtěl prozradit.

Martina: Měl by mít člověk, řekněme z města, připravené takzvané evakuační zavazadlo? Nebo ještě k tomu navíc evakuační bednu?

Tomáš Dušek: Měl by být připravený, ale neměl by to přehánět, protože si člověk musí uvědomit, kolik toho s sebou potáhne. Ať si někdo zkusí vzít batoh na záda, třeba deset, patnáct kilo, a ujít s ním deset, patnáct kilometrů. Člověk by si to měl opravdu zkusit, a říct si, kolik věcí nepotřebuje. Jak říkal jeden známý: „Vezmi si polovinu věcí, ale jednou tolik peněz.“ Což asi peníze by nefungovaly. Ale rozhodně to nepřehánět.

Martina: Co v tomto zavazadle máte vy? Nebo v bedně?

Tomáš Dušek: Tak určitě, jak jsem říkal, lano, páska, určitě spacák, kdyby bylo potřeba. Jídlo tam není, protože to by se muselo připravit. Doklady jsou jinde. Záleží na tom, co by to bylo za průšvih. Kdyby byla válka, a utíkali byste, potřebujete finance, nebo něco takového. Kdyby byl velký průšvih, a finance už neměly cenu, tak zase něco jiného. Musí člověk hlavně improvizovat.

Martina: Máte tam třeba křesadlo? Když neumíte rozdělat oheň?

Tomáš Dušek: Mám ho připravené v šuplíku. Tedy mám ho, ale ne přímo u sebe, ne tedy v zavazadle, protože si občas říkám, že bych měl zkusit jet na vandr, a zkusit si znovu osvěžit, jestli aspoň dokážu rozdělat křesadlem oheň.

Martina: A takové věci jako čelovka? Nože?

Tomáš Dušek: Nože mám také zvlášť, ale nemám je v zavazadle, ale vím, kde jsou. Takhle: V zavazadle nemám všechno, ale vím, kde to mám. Vím, kde to mám připravené.

Martina: A rodina?

Tomáš Dušek: Rodina? Teď to mám trošku složitější, ale kluci také vědí.

Martina: Má každý z nich své zavazadlo?

Tomáš Dušek: Mají zavazadlo, ale nevědí o tom.

V případě velké krize by z člověka spadla slupka civilizace. Když máte hlad, nemáte čím nakrmit děti, tak neváháte vytáhnout pistoli.

Martina: Když se podívám na váš román, tak píšete: „Druhý den třetí vlny se vše zastavilo. Městská doprava nefungovala, a těch pár autobusů, co vyjelo, zelo prázdnotou, protože lidé se báli jeden druhého.

Tomáš Dušek: Nebyl to druhý den druhé vlny?

Martina: Druhý den třetí vlny.

Tomáš Dušek: Aha.

Martina: „Televize začala mít výpadky. Internet nešel vůbec. Občas vypadl proud. Chřipka propukla i u Martina a vrátila se s nebývalou silou.“ A teď: „Když nejvíc potřebovali vodu, přestala téct.“ To už jsme probrali, že by bylo dobré vědět, kde jsou nějaké zdroje vody. Byť zase Ondřej Neff ve své knize Tma zdůrazňuje, že když lidé přijdou k rybníku, tak už je tam gang, který vodu začne prodávat.

Tomáš Dušek: Nedávno jsem to četl, a jsem docela rád, protože kdybych to četl před tím, tak bych měl možná strach, že ta moje kniha je podobná. V něčem. Co se týká vody, ta u nás teče Rokytka, která je dlouhá, a nevěřím tomu, že by gang dokázal ohlídat celý tok. Navíc vím, kde jsou tady v okolí studánky, takže by mohli zabrat jednu studánku. Člověk se naučí brát si vodu. Vím, že před domem stávávaly dvě studny, a vím, že by se daly otevřít, a znovu zprovoznit. Vím, ve kterých místech byly, jsou zasypané, ale myslím, že by se to dalo, kdyby se domluvilo pár lidí. Takže u vody bych to neviděl nebezpečně, jak psal pan Neff.

Martina: Jednou z nejdrsnějších stránek vaší knihy je pozorování rychlosti, s jakou se společnost rozloží, a na většině míst začnou vládnout zločinci. Opravdu myslíte, že by to byl takový rychlý proces a že mají pravdu ti, kteří tvrdí, že stačí tři dny blackoutu?

Tomáš Dušek: Nemyslím, že by to bylo tak rychlé, ale myslím, že slupka civilizace by z člověka pomalu spadla. Když máte hlad, nemáte čím nakrmit děti, tak já bych také neváhal vytáhnout pistoli.

Martina: Hlavní hrdina a parta jeho nalezených přátel vlastně působí v dané situaci nejnormálněji. Jednají a myslí tak, jako si umíme představit, že bychom asi mysleli my, nebo si to aspoň o sobě chceme myslet. Pak je tam ještě nějaká školní komunita, ale ti ostatní už připomínají velké gangy, nebo nějaké polovojenské oddíly. Vlastně ten jeden mi připomíná holnisty z filmu Pošťák (Postman, Posel budoucnosti), který určitě také znáte.

Tomáš Dušek: Pošťáka jsem viděl, ale už si to nepamatuji.

Martina: Myslíte, že by lidé byli skutečně v takovém úpadku, že by začali tolerovat vládu těch nejsilnějších jenom proto, že by se ve svém vyděšení srotili?

Tomáš Dušek: Co jiného by jim zbylo? Skupin je tam ze začátku víc, ale časem se buďto spojí, nebo by byly pohlceny, jako třeba právě komunita u školy, a potom byly pohlceny gangy, protože potřebovaly jejich zásoby. A za druhé je potřebovaly jako otroky na práci, na shánění věcí. Když mám zbraň a můžu ovládnout nějakého člověka, proč bych to neudělal, když na mě bude sbírat?

Hodně lidí by raději bylo otroky, než by řešili svůj osud. Radši budu poslouchat a mít třikrát denně jídlo. Existují experimenty, kde lidé poslouchali nadřízené tak, že byli ochotni zabít člověka.

Martina: Mimo jiné ve volné epizodě, která navazuje na knihu Třetí vlna, a jmenuje se Myšák, právě popisujete dost rozvinutou otrokářskou společnost, kterou bez většího uzardění tolerují i zbytky vládní moci, které zůstaly. Vidíte reálně, že by stačilo málo, a…

Tomáš Dušek: Myslím, že ano. Myslím, že k tomu máme docela sklony. Hodně lidí by raději bylo otroky, než řešilo svůj osud. Radši budu poslouchat a mít třikrát denně jídlo, a když bude nějaký problém, když dojde k nějakému zabíjení, tak to svedu na svého pána. Vždyť existují různé psychologické experimenty, kde lidi poslouchali nadřízené pomalu až k smrti, takže „zabili“ člověka. Myslím, že se to jmenuje Milgramův test, kdy do nějakého figuranta pouštěli elektriku, vedle stál vědec a říkal: „Klidně mu dejte ještě víc. On to snese.“ Až ho jakoby zabili. A pak říkali: „Já za to nemůžu, to tenhle pán,“ který jim radil. Co si budeme povídat. Vězeňské experimenty. Luciferův efekt, o kterém se také nesmí moc mluvit, protože by to mohlo ukázat, že dozorci v koncentrácích nebyli vysloveně zlí, protože byli pohlceni prostředím. Víme, jak to bylo. Věřím tomu, že hodně lidí by se otroky stalo i rádo.

Martina: A otrokáři?

Tomáš Dušek: A otrokáři? Těm by nic jiného nezbylo. Hodně lidí by se rádo stalo otrokáři.

Martina: Přemýšlel jste o tom, kde je hranice, za kterou se civilizační nános, obal kultivované civilizace a právního státu rozpadá, a nastupuje síla, anarchie, násilí a právo silnějšího? Dá se tato hranice stanovit?

Tomáš Dušek: Myslím, že nedá. Vůbec nevím, kde by to bylo. Může to přijít pozvolně, může to přijít rychle, může se to zhroutit. Asi záleží na tom, jak dlouho vydrží právní stát, a jak bude tvrdý. Myslím, že čím bude tvrdší a drsnější, tím později nastoupí gangy. Ale je dost možné, že právní stát se časem stane otrokářským zřízením. Možná to tak může být, protože nebude jiné východisko, kdyby byl takovýto problém.

Martina: Do čela těchto skupin se z logiky věci pravděpodobně nepostaví učitelka hudby, ale většinou tyto časy vynesou nahoru koho? Jsou to třeba bývalí vojáci? Policisté? Nebo spíše lidé ulice? Lidé s kriminální minulostí?

Tomáš Dušek: Myslím, že ze začátku to bude půl napůl, ale později vojáci a policisté získají převahu. Kriminálníci si přeci jenom nevěří, že dokážou vymyslet logistiku, nebudou mít zkušenosti, ani vzdělání, takže časem podlehnou organizovanějším tlupám, řádům, gangům.

Martina: Když člověk čte vaši knihu, tak se zdá, že vidíte a popisujete jako mnohem normálnější, přirozenější a klidnější život farmářských komunit na venkově. Čím větší města, tím horší komunity, tím drsnější vláda vyložených zločinců. Zamýšlel jste to tak? Má to nějaký důvod? Myslíte, že na venkově, třeba proto, že vesnice jsou svým způsobem komunity, kde se lidé znají, zejména, pokud jsou to menší vesnice, vědí, co kdo umí, co kdo má, a co kdo dělá, by mohly zůstat zachovány normálnější vztahy, než ve městech?

Tomáš Dušek: Myslím, že by to tak určitě bylo, protože do města se budou stahovat asociální živly, protože budou doufat, že se ztratí, nebo že najdou podobné typy. Kdežto ve vesnici, když bude někdo dělat problémy, tak si to s ním buď vyříkají, nebo ho vyženou. A kam takový člověk půjde? Do města. Nepůjde do vedlejší vesnice, půjde do města, kde se připojí k nějakému gangu, kde mu bude příjemně. Takže města časem budou mnohem horší, budou mít větší problém.

Nejhorší je, že nejsme soběstační, ani jako jednotlivci, rodiny, vesnice, města, nebo jako stát

Martina: Vzpomínám si, že studenti vysoké školy v Brně kdysi připravili projekt, fabulaci toho, že by si lidé z velkých měst měli hledat na venkově jakési své rodiny, kterým by v průběhu roku chodili pomáhat, a třeba u nich trávili nějaký čas, dovolenou, pomáhali by na zahradě, a podobně, aby tam pak měli tu rodinu, ke které půjdou, když by bylo potřeba opustit město. Přijde vám to reálné? Nebo je to jen naše hra?

Tomáš Dušek: Myslím, že je to utopie. Tohle by fungovat nemohlo, protože když dojde na lámání chleba, tak buďto vesnici může zabrat nějaká komunita, která řekne: „Mně je úplně jedno, že jsi sem chodil pomáhat,“ nebo na druhou stranu to můžou být i majitelé půdy, kteří řeknou: „Hele, chodil jsi pomáhat, ale jídla je málo.“ Pak nezbývá nic jiného, než vzít zbraň a vysvětlit, že na jídlo máte nárok. Takže myslím, že to nebude fungovat. A hlavně může být zrovna daná vesnice postižena nejvíc, a máte smůlu.

Martina: V historii se celé oblasti, regiony, města, dostaly do situace, kterou popisujete. Už jste zmiňoval justiniánský mor, někdy to bylo v důsledku válek, nebo drancování. Nejrůznější katastrofy kráčely světem, a některé lokality se třeba ocitly úplně odtržené od okolního světa, ať už plánovaně, nebo proto, že si to vynutila situace. Řekněte mi, když jste to pročítal, a učil se z historie, docházelo tam tehdy k takovému hlubokému pádu do naprostého bahna pravidelně, nebo spíše zřídka?

Tomáš Dušek: Spíš lidé neměli možnost tak hluboko spadnout, protože už v pádu byli. Nebo když vezmeme středověk, a přišel nějaký problém, tak neměli jak spadnout do hloubky, protože žili, i když jich byla polovina, furt stejně. Obdělávali pole, a pokud byli odtrženi, tak byli soběstační, a dokázali si základní potraviny vyrobit. Nepotřebovali okolí. Kdežto u nás jsme závislí a propletení. Jenom když vezmeme, jak jsme závislí na některých věcech z Ruska, a na okolních státech. To je právě to nejhorší, že nejsme soběstační.

Martina: Takže myslíte, že je to tím, že náš pád by byl z velké výšky?

Tomáš Dušek: Z větší. Jsme moc vysoko na to, abychom si, když by byla třeba jaderná válka…. Respektive by na tom bylo líp Rusko, protože jsou zvyklí víc trpět, jsou zvyklí i na zimy, kdežto my v Evropě jsme zhýčkáni. Pro nás by to byla válka mnohem horší, než v Rusku.

Kvůli technice jsme ztratili přirozenou schopnost přežít. Překvapivě se nejlépe krizové situaci nepřizpůsobují trénovaní lidé, ale obyčejní tatíci s bříškem a ženy.

Martina: Asi také přijde na to, jaké lokality. A zase velká města, nebo Sibiř? Řekněte mi, je náš život natolik propojen s technikou, že jsme ztratili přirozenou šikovnost, přirozenou schopnost přežít, přežít normálně v přírodě? V okamžiku, kdy bychom měli neplánovaně třeba přespat v lese, tak když pak dorazíme domů, tak to je na mnoho hodit strávených s psychologem, aby nás dostal z šoku, z toho, že jsme strávili noc v lese, a byla nám trošku zimička. Myslíte, že je to stejné jako s technikou, kvůli níž nás opouští schopnost přežít, takže podobně kvůli ztrátě nánosu pohodlí nás stejně rychle opustí i naše zábrany?

Tomáš Dušek: Věřím tomu, že nános civilizace z nás spadne hodně rychle. Věřím tomu, že to máme v sobě. Věřím v člověka primitivního, a že se to k němu dokáže rychle vrátit. O tom by spíš mluvili lidé, kteří pořádají kurzy přežití, a sami to dokáží. Teď si nevzpomenu přesně na jméno…

Martina: Amar Ibrahim?

Tomáš Dušek: Ano, a myslím, že zrovna on říkal, že lidé, kteří byli vytrénováni, měli překvapivě větší problémy než obyčejní tatíci s bříškem, ze kterých nános civilizace padal rychleji, a dokázali se rychleji přizpůsobit. Hodně mě překvapilo, že ženy v tomto byly mnohem životaschopnější, než chlapi. A už jsem v několika případech viděl, že se ženy dokázaly přizpůsobit rychleji než chlapi, což mě docela hodně ponížilo.

Martina: Trošku dožralo. Pravdou je, že tyto kurzy přežití dělá plukovník Klinovský, a to dokonce i pro vojáky, nebo pro novináře, kteří odjížděli do nějakých krizových oblastí, a samozřejmě pro širokou veřejnost. A on říkal, že ten kurz nikdy neopustila žena.

Tomáš Dušek: Většinou utekli chlapi. Máte jedinou nevýhodu, jste moc zimomřivé, máte větší problémy s termoregulací.

Martina: To je pravda, a náš spacáček by musel být mnohem teplejší, a tím pádem těžší, což je na naše záda ne úplně příjemné.

Tomáš Dušek: Anebo se víc tulit.

Kdyby se něco stalo, vznikla by nová náboženství, která by lidem dávala větší duševní možnosti se s tím srovnat, protože těm, kteří ho vyznávají, se lépe vládne.

Martina: Když jsem se zeptala, jak se s těmito ranami osudu vyrovnávali lidé v historii, tak jste zmínil pád z malé výšky, protože tehdejší lidé byli mnohem chudší, a uměli v přírodě přežívat mnohem snadněji. Ale mohla být tato větší schopnost se s takovými situacemi vyrovnat dána třeba také vírou?

Tomáš Dušek: Určitě.

Martina: Náboženstvím?

Tomáš Dušek: Náboženství, to myslím těmto lidem hodně pomohlo. Nebo by lidem hodně pomohlo. Proto si myslím, že kdyby něco nastalo, tak by vznikla i jiná náboženství, která by lidem dávala větší duševní možnosti se s tím srovnat. V Myšákovi je nové náboženství Potkaního lidu, kde je prorok, který se setká s Myšákem, nechci prozrazovat, který udělá nové náboženství.

Martina: To znamená, že si myslíte, že by vznikala nová náboženství, nové sekty, noví náboženští vůdcové?

Tomáš Dušek: Hlavně se lidem, kteří takové náboženství vyznávají, lépe vládne. Řekne se: „Bůh to chtěl.“ Bůh chtěl, aby vy jste byli těmi, kteří pro nás budou pracovat, a nás Bůh vyvolil. A když budete hodně pracovat, tak na vás shlédne milou tváří, a přežijeme.

Martina: To jsou samozřejmě umělá náboženství. Ale povězte mi, jak se připravit psychicky? Protože my se pořád bavíme o tom, jaké zásoby, jaké bedny, jaké krabice. Ale to, co by nám asi mohlo úplně nejvíc podrazit nohy, je to, že se najednou ocitneme v naprosté panice.

Tomáš Dušek: Myslím, že na tohle se připravit nedá. Někteří lidé se zlomí, a někteří se zatvrdí. Řekl bych příklad: Nevím, jestli jste četla knihu Žena v Berlíně. Bylo to v době války, kdy Berlín obsadili Rusové, a tisíce žen spáchalo po znásilnění sebevraždu. A ty, které přežily, tak stály ve frontě na vodu, a jedna říká: „Kolikrát tě dnes znásilnili?“ A ona odpovídá: „Třikrát.“ A ta první říká: „Mě pětkrát“, a normálně se o tom bavily. Prostě se přizpůsobily. A ta první jí tehdy řekla: „Sežeň si nějakého důstojníka, ten tě bude chránit.“ To byly ženy, které se přizpůsobily. Ale byla tam hromada lidí, kteří se s tím nesrovnali, a spáchali sebevraždu, nebo z toho měli celý život trauma. Na to se duševně nedá připravit.

Na velké katastrofy se duševně připravit nedá. Nejlepší je se nastavit na to, že buď přežijete, nebo ne.

Martina: A myslíte, že by nějak šlo posilovat svou psychiku? Nic? Žádná taková receptura není?

Tomáš Dušek: Nevím. Já na to nemám recept. Spíš být duševně připraven na to, že to buď přežiju, nebo ne. Co se víc může stát, než že budu mrtvý?

Martina: Tento pocit si člověk asi umí navodit, zejména když má doma večeři na stole, a je v klidu. Ale těžko si to umím představit u dětí. Tam si samozřejmě neřekneme: „Uvidíme. Padni, komu padni.“ Myslíte, že je možné pracovat aspoň s tím, aby člověk nebyl tolik zranitelný?

Tomáš Dušek: Až ve chvíli, kdy jsem měl děti, jsem poznal, co to je strach. V tu chvíli, a to je to nejhorší, se s tím nedá nic udělat. Prostě se musíte zatnout a říct si, že to dělám pro děti. Dělám to proto, aby přežily. Ale nevím, nedokážu si to představit. Na to se asi nedá duševně připravit.

Martina: A proč tyto knihy píšete? Proč vznikla Třetí vlna, Myšák a mnoho dalších knih? Je to vaše psychoterapie? Nebo je to trochu kvůli tomu, že abyste tam mohl tyto informace dávat, tak se je musíte učit? Třeba jak vyrobit střelný prach.

Tomáš Dušek: To jste mě teď zaskočila. Vůbec nevím, proč to píšu. Prostě si najednou říkám, že bych to měl napsat, a začnu psát. Je zvláštní, ale já ani většinou nevím, o čem daná knížka bude. Já většinou začnu psát, a nějak to z toho vyplyne. Když jsem psal Čaroděje, tak to měl být jeden díl, kde Čaroděj přišel o své schopnosti, a pak je časem získal zpátky. Když si to člověk přečte, tak je toho pět dílů, a je to úplně jinak. Takže vůbec nevím, jak knížka dopadne, jak bude pokračovat. Myšáka jsem napsal jenom proto, že si lidi stěžovali, že to je málo akční, že by chtěli něco akčního. A tak jsem říkal: „Něco zkusím“. Tak jsem napsal o klukovi, který chodí v době gangů po Praze. A také jsem nevěděl, jak to bude, jak to dopadne, jak to skončí.

Martina: Takže, když jste začal psát Třetí vlnu, tak jste nevěděl, jestli Martin přežije?

Tomáš Dušek: Ne. Ani jsem nevěděl, jestli bude s Monikou. Prostě tam byla holka, která prošla okolo, a až teprve v ději to nějak vyplynulo. Přišlo to samo.

Martina: Na konci knihy říkáte spoustu věcí o tom, jestli umíte svádět boj o holý život, a že nikdy nemáte jistotu, že přežijete další vlnu smrtící virózy, nájezd ozbrojené tlupy násilníků. A pak říkáte: „Pokud si myslíte, že všechno dokážete, stejně si zkuste přečíst tuto knihu. Možná v ní objevíte nějakou drobnost, která vám v budoucnu pomůže přežít.“ Jakou takovouto drobnost jste poslední době objevil vy, a třeba jste si řekl: „Tak tohle si musím pamatovat. To se může hodit“?

Tomáš Dušek: Je to problém s rýží a s vařením. To jsem úplně vypustil. Nedávno jsem mluvil s kamarádem, a bavili jsme se třeba o útoku psů. A já jsem říkal, že jsem se učil trénovat dávat ruku psovi do tlamy. Já jsem levák, tak pravou rukou, aby se zakousl do pravé, a já bych ho mohl levou praštit. A on říká, že by to omotal nějakými novinami a že je to dobré, že je to jako když máte zlomenou ruku, takže na to dát nějaký časopis a stáhnout páskou. A já říkám: „Hergot, to je tak dobrý nápad, který mě nikdy nenapadl. Vyrobíte dlahu z časopisu, a přitom je to tak jednoduché, časopis najdete skoro všude, nebo noviny, něco takového. Ale furt někde cpát klacky, jak jsme se učili? Přitom je to mnohem jednodušší. Když má člověk oči otevřené, tak najednou vidí věci, které mu můžou zachránit život, protože zlomená ruka, nebo noha, je dost velký hendikep. Nevím, jak to bolí, když jsou zlomené nohy a když s tím musíte jít kus cesty k sanitce. Takže takovéto drobnosti mohou opravdu zachránit život.

Nedopsal jsem knihu o válce mezi Indií a Pákistánem, ve které čínské letectvo napadlo americkou letadlovou loď, a Rusko zaútočilo na Ukrajinu, protože se bojím, aby to nedopadlo jako s knihou o pandemii

Martina: Tomáši, vaše knihy, jak jste říkal, se třeba v případě pandemie ukázaly trochu prognostické. Co, prosím vás, píšete teď? Abychom věděli.

Tomáš Dušek: Psal jsem Příliš dlouhé prázdniny o atomové válce mezi Indií a Pákistánem. Tu jsem právě přestal psát – kvůli covidu. Teď jsem si říkal, že bych mohl, když covid skončil, tak jsem přečetl asi prvních pět vět, a zase to zavřel, protože to začíná tím, že je ve světě nestabilita. Izrael bojuje s Palestinou, čínské letectvo napadlo americkou letadlovou loď někde ve sporném moři a Rusko napadlo Ukrajinu. Tak jsem to zase zavřel, a říkal jsem si, že to nemá cenu psát, protože se stane nějaký průšvih. Já už prostě nechci tyto knížky psát. Raději budu psát fantasy.

Martina: Člověče, jestli se svých knížek bojíte vy sám, tak co teprve máme dělat my?

Tomáš Dušek: Takže jsem si říkal, že raději ne. Teď zkouším psát knížku o branách, o průchodech mezi světy. Těmto knihám se už asi věnovat nebudu.

Martina: Z důvodu světové bezpečnosti?

Tomáš Dušek: Bojím se. Začínám z toho mít opravdu strach.

Martina: Když tak diskutujete na nejrůznějších fórech, víte, kolik je třeba u nás, řekněme, drsnějších prepperů? Dá se to říct?

Tomáš Dušek: Ne, to nevím.

Martina: Vůbec nevíte?

Tomáš Dušek: To neví nikdo. Možná to neví ani preppeři sami. To nejde.

Bojím se o děti. Předpokládám, že když něco nastane, tak ve svém věku budu patřit ke skupině, která bude ráda, když to nepřežije. Ale naše děti budou muset tyto průšvihy prožít a řešit.

Martina: A víte třeba o nějakých skupinách, které mají nějaké společné sklady, a jsou domluveni na tom, že se v případě nouze sejdou někde na svých chatách, chalupách a tak podobně?

Tomáš Dušek: Ne. Nevím.

Martina: Nevíte? Neřeknete? Takhle jste se ještě dnes nezatvářil. Tak dobře.

Tomáš Dušek: Měl bych průšvih.

Martina: Tak dobře, to chápu. Poslední otázka: Bojíte se budoucnosti?

Tomáš Dušek: Bojím se o děti. O sebe. Spíše už předpokládám, že když něco nastane, tak já ve svém věku budu patřit k té skupině, která bude ráda, když to nepřežije. Ale bojím se, co tady přenecháme, zvláště v této době, dětem, protože ony budou muset tyto průšvihy řešit. My už jsme si to odsloužili, ale ony budou muset tyto průšvihy prožít.

Martina: A připustil jste si někdy možnost, že by to třeba nedopadlo tak špatně?

Tomáš Dušek: Průšvih přijde. Ale kdy? To nevím. Ale že přijde, to víme všichni. Podvědomě to víme všichni.

Martina: Já z vás nutně potřebuji na závěr vymáčknout něco optimistického. Tak se jenom zeptám: U čeho si odpočinete? Kdy se vám uleví, a máte radost ze života?

Tomáš Dušek: Z práce. Rád pracuji, rád jsem s lidmi, rád čtu knihy. Rád jsem s dětmi, i když ono to tak nevypadá, ale jsem rád, že tam jsou. Tak žijte si život. Užívejme si ho. Opravdu se může zítra stát, že nic nebude. Navštivme své příbuzné, navštivme své přátele. Navštivme své rodiče. Kolik lidí litovalo, když umírali, že nenavštívili své známé. Že neřekli svým dětem, že je mají rádi. Nikdy nelitovali toho, že si nekoupili nové auto, nebo že nebyli dlouho v práci, ale litovali právě těchto věcí. Toto bychom spíše měli. Vypadá to hodně pateticky, to tam asi dávat nebudeme.

Martina: Já bych to tam nechala. Myslím, že je to dost důležité. Hlavně si myslím, že vy si to myslíte.

Tomáš Dušek: Ale také to nedělám. Kážu vodu a piju víno.

Martina: Tomáši Dušku. Děkuji vám za rozhovor. Děkuji za vaše knihy a za to, že jste možná v mnohých probudil zájem o to, aby se dozvěděli něco více o svém vlastním životě, a o tom, co si s ním můžou počít. Děkuji moc.

Tomáš Dušek: Já také děkuji mockrát.