Muslimové v Británii mají fakticky výjimku ze zákona, za stejné činy dostávají menší tresty než běžní občané

Martina: Ty, když jsi před mnoha lety otevřel oči a napsal jsi třeba svou knížku „Prolomit hradby“, tak myslím, že sis užil poměrně hodně útoků, ať už z mainstreamu, ale i z politických skupin. Jak ses s tím vyrovnal? A v jaké pozici jsi dnes?

Petr Hampl: Já jsem musel svět, ve kterém jsme do té doby žili, opustit.

Martina: Akademický?

Petr Hampl: Akademický svět, a řekl bych, že i novinový svět. Vždyť já jsem byl zván relativně pravidelně do České televize, do Českého rozhlasu…

Martina: To už bylo také dávno…

Petr Hampl: To už je také dávno. Ale třeba jsem pravidelně psal na server Peníze.cz, což bylo i za dobré honoráře. A tam jsem jednou nasdílel – to bylo tehdy ostré – záměr, který se naštěstí nerealizoval, postavit u Teplic v obci Modlany velkou muslimskou komunitu. Měli to financovat z Kuvajtu a nakoupili tam stovky pozemků na rodinné domky, opravdu vesnici. A místní lidé se vztekali a kritizovali to, a já jsem nasdílel na Facebooku jeden z kritických postů od nějakého místního člověka – a do minuty jsem na serveru Peníze.cz skončil. Ani už ode mne neodebrali články, které už byly nasmlouvané a které se týkaly nějakého kapitálu, to znamená úplně jiné věci. Byl to rychlý řez. Někteří byli laskaví. Já si pamatuji – asi to tady můžu říct – jak za mnou po nějakém rozhovoru přišel pan filozof Němec z Filozofické fakulty, který mluví na akcích Milionu chvilek, a velice pěkně, otcovsky ke mně mluvil a říkal mi: „Pane kolego, vy jste přeci jako my. Vy musíte být promigrační. Mějte rozum.“ A opravdu to myslel hezky. Ale toto si člověk musí rozmyslet.

Martina: Chtěl tě chránit.

Petr Hampl: Ano, opravdu mě chtěl chránit. Opravdu věřím, že to myslel dobře. Ano, měl mě rád, nebo jak to říct. Tak to nedopadlo. Já jsem z akademického světa zmizel, zmizel jsem ze světa médií a dnes mám svůj svět, svoje čtenáře a jsem tam šťastný. Takže to dopadlo dobře.

Akademický a mediální svět zavírá oči před problematickou realitou islamizace

Martina: Jsem ráda, že to bereš takto. V tuto chvíli ti vývoj, který už smíme alespoň vidět a někdy ho smíme i pojmenovat, dává za pravdu. Ale obávám se, že v tomto okamžiku je těžké mít pocit satisfakce ve smyslu: „Já jsem to říkal.“

Petr Hampl: Já bych radši tento pocit neměl. Radši bych se mýlil a radši bych teď viděl, že se islám mění a začíná být – nevím, jak to říct – demokratický, mírumilovný nebo něco takového. Nebo bych rád viděl, že se islamizace – aspoň v části Evropy – zastavila. Ale bojím se, že ne.

Martina: Islám mírný? Demokratický? Má toto islám ve své DNA?

Petr Hampl: Já si myslím, že to ve své DNA nemá, ale na druhou stranu musím poctivě uznat, že i v rámci muslimského světa existují hlasy, které by rády takový islám měly, to znamená lidé, kteří se cítí oddanými muslimy a kteří by rádi demokratickou společnost a konec konců ženskou emancipaci a všechny tyto věci. Můj pocit je, že to jsou hlasy zoufale menšinové. Mně jsou velice sympatické, ale nevíme, co by islám udělal, kdyby byl pod nějakým výrazným tlakem, kdy by se musel měnit, ale teď to jsou hlasy naprosto menšinové. Přál bych jim, aby byli úspěšnější. To jo.

Martina: Já s tebou pořád odbíhám do nejrůznějších uliček, protože tvá informovanost o tomto tématu je letitá a značná. Ale teď už pojďme na to, jak vypadá situace v jednotlivých zemích Evropy. Když se podíváme na Evropu jako celek, tak jsme to nazvali tak, že islamizace Evropy postupuje. Ale můžeme říci, kde, ve které evropské zemi postoupila zatím islamizace nejdále?

Petr Hampl: Jednoznačně ve Velké Británii. Ta je minimálně možná o generaci, možná o dvě generace dál než celý zbytek Evropy.

Martina: Dál, nebo hlouběji?

Petr Hampl: Hlouběji. Prostě Británie už je ve stavu, že muslimská komunita fakticky převzala řízení země. To je stav Velké Británie v roce 2025. Je to tak dva nebo tři měsíce, kdy byly vydány nové guidelines, instrukce, pro soudy, pro soudce, jak mají vynášet rozsudky. Tam to nevydává ministerstvo vnitra ani spravedlnosti, tam je na to speciální polonezávislá komise. A v těchto posledních guidelines se píše, že příslušníkům náboženských menšin – což tedy všichni rozumí, kdo to je – nemohou být ukládány stejné rozsudky jako běžné bílé populaci.

Martina: To znamená – dvojí právo.

Petr Hampl: Dvojí právo. Je tam požadavek, že v případě, kdy chce soudce muslimovi udělit stejný trest, tak musí vyplnit nějaké další dokumenty a zdůvodnit, proč se v tomto případě takto rozhodl. To znamená, ano, je to dvojí právo – výslovně se říká, že muslimové budou za stejné věci trestáni méně. A velmi zajímavé na tom je to, že to nevzbudilo žádnou velkou pozornost. Kritizovala to ministryně spravedlnosti, která je sama muslimka, a toto už jí přišlo přehnané, ale kromě toho, že pronesla kritiku, tak se vlastně nic nestalo, nebylo z toho žádné pobouření, neřešilo se to nikde v tisku. Mám pocit, že interpeloval opoziční poslanec, ale to jsou drobné věci. To znamená, že je to něco, na co už je Velká Británie zvyklá a že už všichni – minimálně po dobu jedné generace – jsou zvyklí na to a žijí s tím, že muslimové nedostávají stejné tresty jako nemuslimové.

Britská společnost si zvykla na dvojí právo a na průmyslové odvětví sexuálního otroctví

Martina: A myslíš si, že řadovým Britům nedochází, že dvojí právo vždy signalizuje rozpad občanské společnosti a zejména rozpad společnosti, jakou doposud znali?

Petr Hampl: Samozřejmě, že jim to dochází. Ale oni akceptovali, že žijí ve společnosti, kde se musí podřídit, to znamená, že když budou dělat problém, tak dopadnou špatně. Já bych tady mohl zmínit třeba případ Kevina Creahana – což je tak osm, deset let, déle to není – který na dveře mešity pověsil plátek slaniny.

Martina: Provokace. Prostě – vepřové.

Petr Hampl: Provokace, ano. A dostal za to tři měsíce natvrdo. A tři měsíce byl uvězněn ve věznici ovládané muslimským gangem, kde ho po měsíci zabili. To je v Británii normální. A nebyl z toho žádný skandál. Lidé akceptují, že nemůžou dávat plátky slaniny na mešitu, a když ano, tak mě za to zabijí. A zvykli si na to. Zvykli si na to, že islám je nekritizovatelný, zvykli si na to, že nemůžou dělat problémy. A konec konců to, o čem tady mluvíme, jsou menší věci. Pak je tady celé průmyslové odvětví grooming gangs, které už funguje několik generací. To je důležité si uvědomit – to není teď, to není věc jednoho Starmera nebo něčeho z posledních let, to funguje po dobu několika generací, toto průmyslové odvětví unášení holek z dělnických rodin a prodávání do sexuálního otroctví. A pan Starmer to jako prokurátor kryl. Je dobré si uvědomit, že když přišel do úřadu, tak už to kryli jeho předchůdci a on to převzal jako normální věc. A kdybychom šli a hledali začátek, tak to je někde v thatcherovských dobách, kdy už se tyto věci děly a už tehdy se nevyšetřovaly. To znamená, že Británie si za 20, 30, 40 let zvykla na režim, ve kterém je normální unášet holky z dělnických rodin, ve kterém je normální, že muslimové mají vyšší práva než místní populace. Lidé se přizpůsobili. Hotovo.

Martina: Petře, já bych dokázala pochopit určité navinutí ideologií ze strany většinové společnosti. Dokázala bych pochopit určitou indoktrinaci do okamžiku, než mi sáhnou na děti. A tady se ztrácím, protože cenzura byla v Británii zrušena s Hvězdnou komorou, a to už je pár století, a přesto – jak jsi už tady zmínil – úřady po celá léta tutlaly znásilňování stovek britských dívek, nezletilých dívek, pákistánskými a jinými gangy. A dokážu pochopit, že to třeba nedostatečně vadilo politické elitě, ale nedokážu pochopit, že to nevadilo rodičům.

Petr Hampl: Rodičům to občas vadilo. To zase není pravda, že by rodiče nic nedělali.

Martina: Nestačilo to.

Petr Hampl: Ale jsou z toho zoufalé a neúčelné výbuchy násilí, kdy otec, kterému unesou dceru, někde někoho přepadne nebo je z toho třeba i vražda. Dobře, jde do vězení na 30 let, takže s tím si systém dokáže poradit. Ale co je podstatné, že se dělnická třída nedokáže zorganizovat tak, jako to dokážou příslušníci elit. Jednak nemá média a možnosti, ale nemá ani schopnosti – inteligenci a komunikační schopnosti a tak dále, což znamená, že to jsou bezbranní lidé. A myslím, že v tom hraje obrovskou roli to, že Británie je v zásadě kastovní společnost v porovnání s tím, jak vypadá společnost česká, francouzská, německá – tak obrovský rozdíl mezi dělnickou třídou a vyššími vrstvami neznám nikde v Evropě. Konec konců ve Velké Británii byla povinná školní docházka zavedena někdy, tuším 1896, nebo tak nějak, tedy 150 let po nás.

Martina: Oliver Twist by mohl vyprávět.

Petr Hampl: Ano, Oliver Twist to opravdu popisuje dobře. Je to totálně dvoukolejná společnost, kde člověk patří buď mezi movité, anebo mezi pracující vrstvu, a pohrdání mezi nimi a absolutní absence solidarity – takovéto rozdíly jsme tady v českých zemích nikdy nezažili.

Martina: Takže jenom stačilo znásilňovat správné dívky, tedy z nižších vrstev?

Petr Hampl: To se tam děje. Tam nejsou unášeny dcery ředitelů gymnázií, dcery policejních ředitelů, dcery špičkových chirurgů nebo dokonce makléřů z londýnské City. Tam jsou unášeny dcery elektrikářů, továrních dělníků, šoférů. Komu na nich záleží?

Iluze o britské demokracii byly vždycky jenom iluzemi

Martina: Můžeme se v tomto smyslu slova bavit ještě o – svého času – jedné z nejvyspělejších demokracií Západu?

Petr Hampl: Já se obávám, že naše iluze o britské demokracii byly vždycky iluzemi. V porovnání s tím, jak vypadal zbytek Evropy, byly Británie jinou zemí. Myslím, že jsem tady použil termín „kastovní společnost“ a že ji nejlépe charakterizuje. Konec konců, když byly zakládány Spojené státy americké, tak byly zakládány s ideálem vytvořit něco svobodného a rovnostářského jako protipól britské kastovní společnosti, kde 5 procent vlastní všechno, a dolních 95 procent nemá žádná práva. Kde byl v té době za bezdomovectví trest smrti a kde se lidé vyháněli z vesnic jenom proto, že se to nějakému pánovi líbilo. To je pořád britská tradice, která se trochu změkčila, ale pořád je Británie jiná společnost než zbytek Evropy.

Martina: Máš představu, jak nyní informují média v Británii, nebo jak informovala o kauze Tommyho Robinsona? Protože by mě zajímalo, jestli jsme u nás Tommyho Robinsona neřešili mnohem více než sami Britové?

Petr Hampl: Řešili. Myslím, že docela sleduji britský tisk, a tam byl pohled jednoznačný, tedy že Tommy Robinson byl nebezpečný extrémista, kterého je zapotřebí se zbavit. A o této kauze se vůbec nemluvilo. Mluvilo se jenom o tom, že nějaký extrémista byl po právu odsouzen – nic jiného. Jenom pro ilustraci: Před časem jsem mluvil s člověkem, který žije v České republice, ale 30 let žil ve Velké Británii, významný, vzdělaný člověk, a zmínil jsem se mu o Tommym Robinsonovi. A on mi na to řekl: „Tommy Robinson. To je dělnická třída, to jsou hrubí lidé.“ A tím to pro ně bylo hotovo.

Britské věznice fungují jako obrovská náborová centra pro islám

Martina: Robert Jenrick, významný člen britské Konzervativní strany, na svém Twitteru, respektive na X, zveřejnil skutečnost, že vězni, kteří odmítnou přestoupit ve vězení na islám, jsou pro svou vlastní ochranu nuceně umístěni do izolace. „Izolační centra,“ cituji, „která byla vybudována za účelem zadržení extrémistů schopných radikalizace, jsou nyní útočištěm pro lidi, na které se tito extrémisté zaměřují.“ Samozřejmě věznice to popírají – takže je otázkou, kde je skutečná realita. Ale myslíš si, že v britských věznicích skutečně mnohde přebírají velení islamistické gangy?

Petr Hampl: Takhle. To, že britské věznice, nebo některé z nich, jsou plně ovládány muslimskými gangy, to je jisté a nepopírají to ani britské zdroje. Ve své dvojce „Prolomení hradeb“ mám odkazy na spoustu studií, kde se o tomto mluví, a to i včetně toho, že věznice ve Velké Británii fungují jako obrovská náborová centra nejen na radikalizaci muslimů, ale na to, že tam jde nějaký běžný zlodějíček a vrátí se po pěti letech s druhým jménem – Abú Hamás nebo něco takového – a s vousy, s tím, že takzvaně povede jiný život. Což znamená, že přestane pít alkohol, ale bude dál krást a už se tomu bude říkat džihád a bude okrádat jenom nevěřící. A těchto případů jsou tisíce, to není výjimečný případ. Takže ano, britské věznice jsou rozhodně centrem islamizace. Čímž v Británii dochází k tomu – a není to zvláštní, spíš je to normální – že je tam jednak muslimské zločinecké podsvětí, a pak tam začíná být silně islamizována vládnoucí vrstva. To je něco, o čem se tady v Čechách také málo mluví. Ale je o tom třeba výborná kniha od Douglase Murrayho „Islamofilie“ a tato útlá knížka jenom vyjmenovává, kolik významných manažerů, filmových hvězd a členů královské rodiny přestoupilo na islám. A je ohromující, jak se britská vládnoucí vrstva islamizuje. Čemuž já rozumím. Tam vzniká stav, kdy se klasická britská vládnoucí, bohatá vrstva, včetně ředitelů škol, policejních ředitelů a významných chirurgů, postupně islamizuje a splyne s horní částí muslimské komunity jako nová vládnoucí vrstva. A na druhé straně budou nevěřící, kteří budou ždímáni a kterým budou odebírány dcery.

Martina: Už jsme si řekli, že podle nových instrukcí, guidelines směřuje Británie ke dvojímu právu. Myslíš si, že to dojde tak daleko, že se islám stane státním náboženstvím nebo jedním z výrazných státních náboženství, třeba i vládnoucím?

Petr Hampl: Já myslím, že to směřuje k tomu, že se stane oficiálním státním náboženstvím. A zase mám za to, že to bude tak, že rozhodnutí nebo vyhlášení: „Islám je naším oficiálním státním britským náboženstvím“ bude učiněno ve chvíli, kdy to nikoho nepřekvapí. Všichni to budou pokládat za normální, protože to tak bude.

Martina: Má Británie ještě šanci se z tohoto trendu vymanit nebo ho zbrzdit, protože si třeba nakonec elita uvědomí, že by si moc ráda zachovala své kastovnictví z Kroniky Pickwickova klubu?

Petr Hampl: Myslím, že bychom asi neměli říkat, že něco není možné. Ve společnosti je všechno možné, nikdy nevidíme do budoucnosti. Ale řekl bych, že šance je velmi malá. Velice malá. Jenom pro dokreslení: Když mluvíme o muslimské komunitě, tak máme před očima třeba pákistánské gangy, ale je dobré si uvědomovat, že pokud jsem britský policejní ředitel, tak mým partnerem není nějaký zločinec z pákistánského gangu, ale bohatý podnikatel, který nosí vzorný oblek a má hezky střižené vousy – dobře, je egyptského nebo pákistánského původu – ale mluví dobrou angličtinou, vystudoval Oxford, ale drží si svou víru. A tito lidé v islamizaci nakonec hrají klíčovou roli, protože jsou partnery britské vyšší třídy, a tam pak dochází ke smíšeným sňatkům. A bývá to tak, že když si muslim vezme nemuslimku, tak její děti už jsou muslimské, to je jasné. A když je opačná situace, to znamená, že je to muslimka a nemuslim, tak se to zpravidla řeší tak, že bílý mládenec formálně přestoupí na islám. Řeknou mu, že po něm nic nebudou chtít, a ať jenom podepíše, že patří k islámské komunitě. On to udělá a když má štěstí, tak si dál žije po svém. Když má smůlu, tak za ním za deset let přijdou vousatí strýci a řeknou mu: „Bratře, doslechli jsme se, že žiješ nemravně.“ Nebo: „Tvoje manželka žije nemravně. Koukej s tím něco dělat.“ Ale to se mu stát nemusí a s trochou štěstí tím může procházet. Takže horní vrstvy se takto přirozeně islamizují. Já myslím, že už by bylo velice, velice těžké to zastavit.

Švédsko a Španělsko se islamizaci nebrání

Martina: Žába v hrnci. Pomalu ji zahříváme a – nevšimne si. Už jsme si říkali, že postup islamizace Evropy není jednotný, není stejný a v některých zemích je výrazně odlišný. Ve kterých dalších evropských zemích je islamizace na spadnutí? Není to sice tak jako v Británii – protože tu jsi jednoznačně dal na první místo – ale mají tendenci jí dotáhnout.

Petr Hampl: Když se takto podívám na Evropu, tak z významných příkladů je to určitě Švédsko, kde to také hodně postupuje, a zcela určitě Španělsko, o kterém se u nás málo mluví, ale to neznamená, že by se tam ty věci neděly. Já bych obecně řekl, že to není jenom otázka velikosti muslimské komunity, ale otázka chování bílé většiny nebo nemuslimské většiny v dané zemi. Jestli je v té které zemi extrémně submisivní, jako ve Velké Británii. Ale tam to možná není submisivita, ale i to, že britská elita našla s muslimskou elitou společnou řeč, což se zdá, že se v Německu neděje, tedy že by německá elita našla společnou řeč s tamní tureckou elitou. Tak to prostě není. A ani nemám pocit, že se to děje ve Francii, a ani vlastně v žádné jiné evropské zemi k tomuto katastrofálnímu vývoji nedošlo. Já si pamatuji, když jsem psal první verzi „Prolomení hradeb“, že mi Martin Konvička tehdy říkal o možnosti, že by se s muslimskou komunitou mohli spojit britští „rowdies“, a mluvili jsme o tom, jaká by to byla katastrofální varianta. Jenže nedošlo k tomu, že by se s nimi spojili rowdies, ale došlo k tomu, že se s nimi spojili lordi – stalo se to na opačné straně společenské struktury. Takže v tomto smyslu si myslím, že to nikde není tak jako ve Velké Británii a všude mají společnosti – snad kromě Španělska – tendenci klást odpor.

Martina: To jsi mě zarazil, protože se přiznám, že to, že řekneš Švédsko, bych tak nějak očekávala vzhledem k tomu, co se můžeme o situaci ve Švédsku dočíst. Ale že by španělští conquistadoři měli ztrátu pudu křesťanské sebezáchovy – to mě překvapuje.

Petr Hampl: To si myslím, že je jednoznačně. Když se podíváme, kolik přibývá mešit, jak tam roste komunita, tak pokud vím, tak dokonce třeba Katalánsko je dnes region s nejvyšším počtem muslimů v Evropě, a jak se dívám na Španělsko z dálky, tak se mi zdá, že to nevyvolává žádný odpor. A na druhé straně to není ani tak násilné, ale je to přirozené, že se tato země rychle islamizuje a nikomu to nevadí nebo nikdo nedělá žádné konflikty. To je ten můj první scénář.

Odpor proti islamizaci vzchází hlavně od ateistů, nikoli od křesťanů

Martina: Ty jsi dokonce zmínil mezi řečí, že Španělsko se tomu nebrání. Ano, Španělsko má dokonce vítr, který se jmenuje „levante“, protože vane z afrického kontinentu. Ale řekni mi, jak je možné, že se tato rigidní křesťanská země nebrání? To mi hlava nebere. Ve Švédsku je přeci jenom náboženská tradice jiná – protestantismus a podobně. Ale Španělsko? To mi vysvětli.

Petr Hampl: Především je dobré si uvědomovat, že pokud se dnes díváme na různé vrstvy a různé země Evropy – jaký kladou nebo nekladou odpor – tak odpor proti islamizaci primárně vzchází od ateistů, nikoliv od křesťanů. Když se podíváme na statistiky, kteří lidé konvertují k islámu, tak mezi katolíky je pravděpodobnost řádově větší – nevím, jestli 5krát nebo 7krát – než mezi ateisty, že budou konvertovat k islámu.

Martina: Já už ničemu nerozumím.

Petr Hampl: Já to přičítám tomu, že mnoho tradičních věřících není spokojeno s moderním evropským světem a že nabídka islámu může být pro ně lákavá.

Martina: Je velmi tradiční. Velká rodina, opora v rodině.

Petr Hampl: Ano. Ale ono to ve skutečnosti v islámském světě tak není, ale první romantizující pohled takový je. To je jedna věc. A druhá věc kupodivu je – a o tom už je také několik studií – že evropští konzervativci konvertují k islámu, byť to zatím nejsou nějaké velké počty. A tyto příběhy vypadají pokaždé velmi podobně. To znamená, je někdo, kdo má – bych řekl – tradiční názor na rodinu a na sexualitu, nebo hodně konzervativní, a za všechny tyto věci je různě popotahován a šikanován, a jednoho dne přistoupí k islámu a začne říkat stejné věci, a najednou může do celostátní francouzské televize, najednou je hvězdou a může si dovolit cokoliv, zatímco jako katolík si ještě včera nemohl dovolit skoro nic. A je to lákavé.

Martina: To znamená, že stále nemůžeme jenom říkat: „To oni. To politici. To elita“, ale podle toho, co říkáš, záleží poměrně rozhodujícím způsobem na postoji společnosti, postoji každého jednoho občana.

Petr Hampl: Ano, jednoznačně je to o tom, jestli si společnost jako celek chrání svůj způsob života, svůj životní styl. A to bych řekl, že v tuto chvíli si ho často ti divní ateisté a občas i trochu progresivisté chrání víc než hodně tradiční lidé. Když se podíváme třeba na různé protimuslimské skupiny, tak tam většinou hrají roli nějací militantní ateisté. Nechci říkat, že militantní ateismus je ideální varianta pro Evropu a ideální volba a že to řeší společenské problémy, ale z hlediska, řekněme, ostrého postoje proti islámu jsou v tuto chvíli silnější, ostřejší než tradiční věřící.