Děti dostávají blokátory puberty ve 12 letech, namísto aby dostaly psychologickou pomoc

Martina: Já už jsem tady zmínila, že vaším velkým tématem je další fenomén současné doby, a to je transgenderismus. Vy varujete před nárůstem počtu trans osob. Máte pro to, jak se to stalo, vysvětlení?

Petr Hlávka: Transgenderismus je důsledkem třetí vlny feminismu, která řekla, že kategorie „muž a žena“ jsou také sociálním konstruktem. Oni už vydělili, úplně zpochybnili biologický základ rozdílů mezi muži a ženami. Zatímco druhá vlna pořád říkala, že existují muži a existují ženy, tak třetí vlna už ztratila úplně bariéry v tom, že začala popírat slovíčko „přirozenost“ a začala zcela popírat biologické faktory a axiomy. Zajímavá je například kniha Judith Butler „Gender Trouble“ z roku 1990. Transgenderismus: Já důrazně rozlišuji mezi transsexualitou a transgenderismem. Transsexualita, diagnóza F 64, je u nás legitimizovaná jako porucha pohlavní identity, jako nemoc, která už v naší společnosti je od 40. let minulého století – první změny pohlaví probíhaly na našem území ve 40. letech minulého století. Myslím, že od 40. let minulého století až do roku 1989 si u nás nechalo změnit pohlaví 339 lidí, čili tato věc není přímo vázaná na ideologii genderismu. Ale to, co zažíváme v posledních letech, je intenzivní nárůst mladých lidí a zejména děvčat, adolescentních děvčat významně více než chlapců, které žádají o změnu pohlaví. A teď můžeme mluvit o tom, že od roku 2012, kdy u nás začala probíhat přesná evidence, do dnešní doby, je to třeba nárůst zhruba o 500 procent navíc. Ale není to jenom o počtech žadatelů o změnu pohlaví, který každým rokem narůstá, ale to je o počtu diagnóz. Myslím, že k roku 2023 byl počet diagnóz na čísle zhruba 2 800 lidí, kteří cítili diskomfort se svým pohlavím, a to ani nebudou všichni, které lze vyjmenovat, protože ne všichni navštíví psychologa, psychiatra a jsou diagnostikovaní.

Martina: Petře Hlávko, opět v této ideologii shledávám mnoho nelogičností. Vy jste zmínil, že třetí vlna feminismu začala zpochybňovat jakoukoliv biologickou danost pohlaví a tvrdí, že všechno je to jenom sociální konstrukt. Ale v tom případě jim to transgender kazí, protože jestliže se mladé dívky nechají přeoperovat na chlapce, tak je to proto, že cítí potřebu změnit pohlaví. Neznám děvče, které by se nechalo změnit na některé z šedesáti jiných druhů pohlaví, aby se nechalo přeoperovat na čajový hrnek s ouškem nebo lustr. Holka se nechá přeoperovat na kluka a kluk na holku. Jak se tedy s tímto zrádcem v lůně feminismu vyrovnávají?

Petr Hlávka: A to je právě zajímavé, a říkáte to naprosto přesně. Protože pro třetí vlnu je ideální stav nebinární osoba, která je oproštěna od mužství, od ženství, od muže a ženy. Ale transgenderismus ve výsledku říká: „Já chci být ženou,“ a tím legitimizuje existenci muže a ženy. Ale zároveň říká ještě jednu důležitou věc, proč to třetí vlna akceptuje, a to, že mužství a ženství už je vykořeněno z biologické danosti a lze ho přiřknout komukoliv a jakkoliv. Už je mimo a už se dokáže dostat zcela mimo tělo a „muž“ můžeme říkat i ženě a ženě můžeme říkat i „muž“. A to je absolutně konstruktivistický výplod, který je pro ně kýžený a cenný, protože ve výsledku to je přesně vytváření identit.

Destigmatizace nebo ideologický tlak? Bezprecedentní nárůst žádostí o změnu pohlaví.

Martina: Každý z těch – kteří budou obhajovat rapidní nárůst nejenom lidí, kteří se jen identifikují jako jiné pohlaví, ale také těch, kteří jsou ochotni podstoupit velmi náročné operace – budou říkat, že je to jen ochotou lidí veřejně sdílet svou identitu. A protože došlo k destigmatizaci těchto osob, ba co víc, spíše k jejich protěžování, tak jsou ochotni se k tomu přiznat, a proto je zde tento nárůst. Co na to odpovíte?

Petr Hlávka: Říká se, že v momentech, kdy ve společnosti tály ledy, u nás třeba v roce 2008, lehce vzrostl počet žadatelů o změnu pohlaví, a podobně. Ale tento dnešní bezprecedentní nárůst mladých lidí, který aktuálně narůstá – a podtrhuji, že zvlášť u dívek – už má podle mě jiné kořeny. A tady je důležité si říci: Neexistuje žádné genetické, laboratorní, neurologické nebo jakékoliv další vyšetření, které by stanovilo diagnózu. My nevíme, proč se to děje. A také je docela důležité si říci: Nevíme, jestli to vzniklo biologicky – nemáme na to žádné důkazy. Nemáme žádné metody na to, jak to testovat. Nevíme, zda to bylo sociálně. Tedy diagnostická kritéria neexistují. Jediným diagnostickým kritériem je, že se člověk přiznává k tomu, že se trvale cítí být druhým pohlavím, takzvaný real-life experience – a to je všechno. Ještě nepřítomnost poruch osobnosti a podobně, které by s tím neměly souviset. My nic pořádně nevíme ani o daných lidech. Kdybych to měl říci z pohledu lékařské vědy, tak chybí anamnéza, to znamená to, co o daných konkrétních lidech vlastně víme? Víme jejich věk, víme jejich pohlaví – a to je tak všechno.

Martina: Oni prostřednictvím sociálních sítí přesně vědí, jak se mají cítit. To totiž říkají psychologové, že pohovory na změnu pohlaví ztrácejí smysl, protože na sociálních sítích lidé, kteří o tom uvažují, najdou takové množství konkrétních informací o tom, co mají říct lékaři, že lékaři jsou dopředu diskvalifikováni.

Petr Hlávka: Ano, to jsou přesně návody, jak přesně to mají říci a jak tyto nacvičené odpovědi říci, aby prošly. A ony projdou. To je také jedna z těch věcí.

Martina: S čím tedy medicína operuje, když jinak ve všem ostatním až úporně trvá na evidence-based?

Petr Hlávka: To je jedna z mála nemocí, které nejsou léčeny kauzálně. To znamená, že neléčíme přímou kauzalitu problému. Dokonce bych v tomto případě zakázal slovíčko „léčíme“, protože blokátory puberty a hormonální terapie nejsou žádným lékem. U nás nemají žádné věkové omezení ani žádnou věkovou hranici. Mimochodem, hormonální stimulace u nás probíhá u mládeže už v 16 letech a blokátory puberty mohou být v České republice podány ve 12 letech.

Martina: To znamená, že hormonální stimulace, pokud se jedinec nevyvíjí hormonálně tak, jak má, jsou povoleny až od 16 let, a…

Petr Hlávka: Oni nemají věkovou hranici.

Martina: Aha. To jsem nepochopila.

Petr Hlávka: Oni nemají věkovou hranici, ale nejčastěji se podávají v 16 letech. Opačné hormony se podávají do těla člověka, který se cítí být opačným pohlavím. A blokátory, o kterých část lékařské obce tvrdí, že jsou reverzibilní – i když výzkum Hilary Cassové ukázal, že je to zpochybnitelné, protože nikdo neví, jaký to ve výsledku může mít vliv, třeba to může mít negativní vliv na vývoj kostí a podobně. Ale hlavně na – protože stále mluvíme o genderismu a ideologii – biopsychosociální vývoj jedince.

Pokud v momentě, kdy tělo vyspívá, kdy se člověk řadí do světa muže či ženy, kdy se tělo mění a přichází fyziologická revoluce, řekneme „Stop“, tak se nikdo nikam nevyvíjí a tento člověk zůstane ve vzduchoprázdnu – protože když už má blokátory, pak má hormonální stimulaci, tak je mu v 18 letech povolena operace – a to je celkové narušení puberty, zařazování člověka, a je to významný prvek narušení socializace. Slovíčko „socializace“ mají sociologové rádi. Socializace do fungování a do pravidel společnosti. A tady bych řekl, že z této debaty je naprosto odsunuta na krajní mez, na okraj, debata o sociálních faktorech, které to mohou způsobovat. Já si pamatuji, že když jsem studoval, měli jsme přednášky o vývojové psychologii a vždycky se říkalo, že slavný psycholog Erik Erikson říkal, že v pubertě, ve věku 12 až 18 let, je člověk ve stádiu konfuze rolí, kde se ve společnosti hledá, kdy přichází fyziologická revoluce, kdy je člověk svým fungováním tak trošku zmaten. Čemuž mimochodem v minulosti pomáhaly iniciační rituály typu biřmování a podobně, které se ze společnosti ztratily, a přechod i do dospělosti.

Já si myslím, že jedním z faktorů, proč se to týká více dívek, je to, že dívky vždycky měly v pubertě větší problém s nástupem menstruačního cyklu a podobně, takže fyziologická revoluce u nich byla náročnější a bylo těžší akceptovat své tělo. A teď najednou někdo řekl: „Jestli tento ženský osud nechcete, tak to můžete odhodit.“ A to je ta třetí vlna. „Dejte to před závorku a úplně to vypusťte a můžete být opačným pohlavím.“ Já s poměrně velkým zájmem sleduji práci psychoterapeutů Vladimíra Chvály a Ludmily Trapkové z Liberce, kteří napsali velmi zajímavý článek, ve kterém uvádějí, že jejich pacientky říkají, že nechtějí ani tak být muži, ale hlavně nechtějí být ženami, protože nechtějí nést osud svých matek a babiček. A já bych položil otázku, nikoli proč dochází k nárůstu lidí, kteří se cítí být opačným pohlavím, ale řekl bych: Proč dochází k tomu, že mladé dívky nechtějí být ženami?

Útěk od ženství – když média prezentují ženy pouze jako oběti

Martina: A jak si odpovídáte?

Petr Hlávka: Že jsme zase u druhé vlny feminismu, u oběti, a jsme v zamotaném kruhu. Protože když se na to podíváme, tak co běží mediálním prostorem? Běží tam, že ženy jsou vykořisťované mzdově, jsou to oběti sexuálního obtěžování, MeToo – tento balíček je obrovský. A jak se člověk má ztotožnit s ženským osudem i s ženským údělem, když toto všechno je popíráno a narušováno.

Martina: Vámi zmiňovaná dvojice psychologů, rodinných terapeutů – Vladimír Chvála a Ludmila Trapková – říká, že muži zase neumí obstát v mužském kolektivu. Takže takovéto sociální vzory a vystavěné sociální konstrukty mohou vést mladé lidi, kteří jsou na prahu dospělosti – a je to většinou těžké období – k tomu, že se své potíže rozhodnou vyřešit skalpelem.

Petr Hlávka: Je to útěk. Je to absolutní útěk. Já si pamatuji, že se kdysi řešil v tomto věkovém období výrazný nárůst sebepoškozování a bylo to i za generace 90. let a podobně, a zase větší prevalence sebepoškozování vždycky byla u dívek. A teď je to jiné v tom, že tato ideologie tam vložila ještě dramatičtější únik od problémů, od pohlaví. A zase, ještě jedna důležitá věta: Zatímco nejsou diagnostická kritéria, tak já říkám, že do té doby, než zjistíme a uděláme nějaký velký výzkum, který bude dopodrobna zjišťovat faktory, i sociální faktory, tak bychom neměli dělat tu dramatickou nekauzální léčbu, ale měli bychom v tuto chvíli zjistit, co to způsobuje. Jedna z mých hypotéz je, že celospolečenské klima může podněcovat lidi, kteří jsou nešťastni. A zároveň nejsem úplně rád, když lidé říkají: „To je ta zpovykaná mládež.“ Já si myslím, že třeba v řadě výzkumů zaznívá, že tyto děti nežijí v úplných rodinách, jsou obětmi sexuálního obtěžování. To se také často stává. Třeba dívky, které zažily sexuální obtěžování, vnímají pohlaví jako zdroj vlastního ohrožení a utíkají před ním. A o to strašidelnější je, že ve výsledku stačí real-life experience, nedostatečná diagnostická kritéria, a člověk, který by spíš měl být součástí nějakého psychologického vyšetření – terapie, v péči traumatologa – tak je hnán pod skalpel, což je pro mě naprosto nepochopitelné.

Jestli ještě můžu jednu osobní poznámku. Já jsem zrovna řešil psychologa pro jednu osobu, která se chce nechat přeoperovat. A jsem tak volal svým známým a říkám: „Prosím tě, myslíš, že bys mohl vzít do péče člověka, který má tento problém?“ A odpověď byla: „Já se omlouvám, já nemám kulaté razítko, abych tyto věci schválil.“ A já říkám: „Ale já nechci, abys to automaticky schválil. Tady jde o to, že dotyčný člověk říká, že má nějaký problém, který je ve výsledku spíš na to, aby se nějakým způsobem odblokovalo trauma, a tak se eliminoval jeden z faktorů, který k tomu mohl vést.“ My automaticky předpokládáme, jsme hnáni k absolutní senzitivitě akceptovat, že se někdo cítí v jiném pohlaví. A přitom je to nesmysl.

Martina: Já jsem ráda, že jste zmínil, že nesmíme přistupovat k této generaci mladých, která podléhá tomuto vnějšímu tlaku, jako že jsou slabí a sněhové vločky a mohou si za to sami, protože nikdo jiný nepotřebuje tolik pomoci jako právě tito mladí nebo tyto děti. Ovšem „pomoci“ neznamená, že je člověk utvrdí v jejich tápání, jakkoliv to pro ně může mít později nevratné dopady. Vy jste na přednášce v Senátu citoval statistiky Ústavu zdravotnických informací, podle kterých bylo v roce 2010 ve věkové skupině 15 až 19 let zaznamenáno 44 osob, které žádaly o změnu pohlaví. Zatímco o 12 let později v roce 2022 toto číslo narostlo na 661. Je to tak dramatický nárůst, že si myslím, že se to opravdu asi nedá svést na destigmatizaci těchto lidí, zejména když jsou to lidé ve věku okolo 15 let. A vlastně mi nesmírně vadí a překvapuje mě to, že se společnost opět nesnaží hledat pomoc, ale hystericky se přiklání k jakkoli brutálnímu řešení. A zase mi to připadá jako ztráta pudu sebezáchovy, ale zároveň i pudu ochrany dětí.

Petr Hlávka: Já jsem po svém vystoupení v Senátu napsal článek, který jsem nazval: Má naše civilizace stále ochranitelský nebo pečovatelský instinkt? Nebo něco v tomto smyslu. A tam jsem se tázal, jestli to ve výsledku není tak, jak si myslím, tedy že děti, které se chtějí nechat přeoperovat, nemají buď dobré rodinné zázemí nebo mají negativní sexuální zkušenost a v podstatě tápou, nesou třeba důsledky nedobrých rodinných vazeb. A častokrát se ukazuje, že to jsou děti, které trpí Aspergerovým syndromem. To je také velká praxe v našich lékařských zařízeních.

Transgender jako výkladní skříň ideologie – ukázka moci nad lidskou přirozeností

Martina: V mnoha případech mají i poruchu autistického spektra, což je také projev Aspergerova syndromu.

Petr Hlávka: Ano. A já napsal ten článek a říkám si: Proč vlastně společnost ve výsledku nevaruje a nebije na poplach, protože se mladá těla… Každý na to má nějaký názor, všichni říkají, že kdyby děti sbíraly na polích brambory, tak by se chovaly jinak, že to je zpovykaná mládež, která si už dnes vymýšlí všechno možné. Ale v tomto konkrétním případě si myslím, že to je ukázka absolutní destrukce a využívání nešťastných lidí pro ideologické záměry a zájmy.

Když jsem zmínil lidi, kteří se nechali přeoperovat před revolucí, tak ti splynuli se společností. Pro ně mohla být operace jenom nějakou šancí se začlenit ve společnosti a už to akceptovali a už byli akceptováni. Ale v tomto případě mi to přijde, jako kdyby režim osoby, které se nechají přeoperovat, využíval jako výkladní skříň toho, co umí udělat s lidskou podstatou a s lidskou přirozeností. Aby demonstroval, že oni umí mladé zdravé lidské tělo demontovat, rozbít, a ukázat, že tradiční muž a tradiční žena jsou ve výsledku jenom nahodilé role.

Martina: V jednom odkazu jsem našla upozornění, co je v této souvislosti možné najít na sociálních sítích. A já se vás ptám, jestli to tak opravdu je, protože se tomu věnujete. Já jsem se tím už neproklikávala a nezjišťovala jsem to, ale jenom jsem třeba našla: „Pokud si myslíte, že byste mohli být trans, tak jste.“ „Testosteron je úžasný a může vyřešit všechny vaše problémy. Nemusíte si být jisti, že jste transgender, abyste mohli jít na hormony. Pokud by vás rodiče milovali, podporovali by vaši trans identitu…“ a tak dále. Jelikož, jak říkám, jsem se tomu až tak hluboce nevěnovala, tak se ptám: Je možné, že se jakožto 13leté děvče podívám na tyto stránky a najdu tam tyto výroky?

Petr Hlávka: A to je přesně to, o čem se bavíme.

Martina: Je to tak?

Petr Hlávka: Je to tak. A je to i tím, že sociální sítě určitě dávají informace přesně k tomu, co má člověk říkat psychologům. A to je vliv sociálních sítí. Pro každého člověka, i pro zdravého člověka, který má dobré rodinné zázemí, je puberta náročná. Akceptovat vlastní tělo, fyziologickou změnu, začlenit se do společnosti. Je to pro každého složité období, zvlášť pro někoho, kdo to prožívá nesnadně. A lidé potom častokrát hledají nějakou pomoc, nějakou berličku, a sociální sítě jsou také jeden z návodů. Dám příklad, co třeba zjišťuji v rámci sondáže, kterou na to téma chci realizovat: Častokrát mi trans osoby – já nechci říkat „trans osoby“, ale lidé, kteří mají poruchu pohlavní identity, kteří necítí souhlas se svým pohlavím – říkají, že častokrát na sociálních sítích, i v komunikaci s lidmi se stejnými problémy, jako mají oni, jsou utvrzeni v tom, že to tak mají. Protože oni si vytvoří profil, kde už se prezentují jako opačné pohlaví, a komunikují v tomto virtuálním prostoru. V reálném prostoru zase moc nekomunikují. A také je docela zajímavé sledovat, že na sociálních sítích jsou tyto osoby extrémními extroverty a v soukromém životě jsou to šedé myšky sedící někde skromně a poklesle ve třídě. To je naprosto zvláštní. Je tam vidět, že se přesunuli do virtuálního prostoru, a já častokrát říkám, že mám pocit, že osoba, která je nespokojena se svým vlastním životem, si identitu opačného pohlaví předstrčí před sebe a vykonstruuje si nového člověka, takového, jakým by chtěla být. Tato osoba nemá problémy. Tato osoba vznikne, bude nová, najednou to bude jiný člověk, začínající znova, restart. Ale jsou i případy lidí, kteří potom pochopí, že i když se stanou novou osobou, tak to nevyřešilo jejich psychologické problémy.

Martina: Proto také roste velmi počet retranzicí. To znamená, že lidé, kteří absolvují změnu pohlaví, pak absolvují stejně, možná ještě víc, náročnou cestu zpátky.

Petr Hlávka: Ano. A já právě, když za mnou někdo přijde, říkám: „Pracujte se svým traumatem. Pracujte i se svou obavou. Postavte se svému strachu. Protože když se stanete novou virtuální osobou, ale vaše problémy nezmizí a stejně je budete řešit. A když budete vykastrováni, tak už nikdy nebudete moci mít děti, vaše tělo bude přetvořeno a možná plasticky předěláno.“

Ale myslím, že tomu nahrává i klima, protože vidíme, že soutěže Miss vyhrávají trans osoby, že je tato nemoc popularizována. Já už nesleduji dlouho Oscary. Kdysi jsem to sledoval, když to mělo ještě nějakou váhu, zajímalo mě, kdo vyhraje, jaký film. Teď jsem byl v šoku z toho, že říkali, že je na Oscara nominována trans osoba z filmu, který se také týkal trans tématiky. A já říkám: Proč je tato nemoc popularizována? Kdo to iniciuje? Proč to bezbřeze akceptujeme? Proč to tlačí do veřejného prostoru, když se toho ve výsledku můžou chytnout zranitelné děti a může jim to zničit životy?

Martina: A jak si odpovídáte, že pro 12, 15leté dítě může být in, nechat se připravit třeba o své mužství.

Petr Hlávka: Já si myslím, že dětem ještě nedochází, jak fatální rozhodnutí udělají.

Martina: A rodiče do toho nemají co mluvit?

Petr Hlávka: Přesně, rodiče by do toho mluvit měli. To myslím, že je to záležitost – a to říká velmi dobře pan Chvála a paní Trapková – že to je problém celé rodiny a rodina by to měla řešit pospolu.

Kalifornský paradox – když stát brání rodičům chránit vlastní děti

Martina: Ale promiňte, že vás přeruším. Jak to rodina může řešit pospolu, když například tuším v roce 2023 generální prokurátor Kalifornie Rob Bonta zažaloval jeden ze školních obvodů kvůli novým pravidlům, podle kterých musí školy informovat rodiče, pokud se jejich děti začnou vnímat jako opačné pohlaví nebo se začnou oslovovat neutrálními zájmeny. A generální prokurátor žaluje právo rodičů vědět, co se odehrává v psychice a hlavách jejich dětí.

Petr Hlávka: Ano, to je neuvěřitelné a zase jsme u rozpojování vazeb. Proto říkám, že genderismus rozleptává a narušuje intimní vztahy v rodině a snaží se je záměrně rozpojit. Tady nám už i po tom dlouhém exkurzu, ke kterému jsme se dopracovali od Sovětského svazu, už se nám, myslím, vytváří hezky ucelený pohled na to, že tato premisa nebo ta teze rozleptává vztahy a je všudypřítomná v každé části této ideologie v každé době.

Martina: Toho „ismu“.

Petr Hlávka: Ano, „ismu“. A atomizuje a snaží se něco naroubovat do hlav lidí. A řekl bych ještě jednu věc, kterou si myslím, je potřeba si metodologicky položit ohledně transsexuality: Jak může muž bez ženských pohlavních orgánů, bez hormonů, s jinou biochemií vědět, jak se cítí v těle žena, a naopak, bez té absolutní zkušenosti, která s tím souvisí. Já tam zmiňuji, že to není biologické, ale že jde o role. Že to je jenom součástí toho, že žena, jak jsem zmiňoval, nechce být ženou, ale chce vzít mužskou roli, a další. To si myslím, že by ve veřejné debatě mělo zaznívat, mělo by se to řešit, mělo by se to zkoumat, a ne, že děti dostanou preparáty, které jim naruší biopsychosociální vývoj, a ještě nám je říkáno: „Buďme senzitivní. Když se někdo takto cítí, tak to tak je.“

Martina: Ohledně toho, co je příčinou, jak jste zmiňoval, se můžeme jenom domnívat, protože o původu tohoto jevu nevíme nic a o opravdovosti pocitu být jiným pohlavím, a ne jenom o nějaké vlastní chiméře, víme také málo. Vy jste sám říkal, že lidé se těmto operacím podrobovali už od 40. let minulého století a někteří si tím opravdu vyřešili svůj jakýsi sžíravý životní problém. Velice hezky to bylo zpracováno tuším ve filmu „Dánská dívka“ a řekla bych, že to možná mnohdy byl startér pro mnohé lidi, kteří se pak třeba osmělili, a tam se člověk dostane k přemýšlení nad tím, jak se tito lidé mohou cítit. Toto byla jenom vsuvka o tom, že nevíme, ale mnozí se tváří, že vědí, že kudla je vždycky správné řešení. O to víc mě překvapilo, když to byla právě Británie, která na konci loňského roku zakázala mladým lidem a dětem podávat takzvané blokátory puberty. Překvapilo vás to, že Británie byla v tomto případě lídrem?

Petr Hlávka: Pamatuji si moment, kdy jsem tuto zprávu viděl, a říkal jsem si: „Zrovna Británie?“ Překvapilo mě to, protože tam byl nárůst hodně intenzivní. Ale myslím, že k tomu došlo zrovna tam proto, že došlo k úleku, že se to týká už tolika mladých lidí. Protože peak už tam byl tak vysoko, že s tím bylo třeba něco dělat. U nás jsou tato čísla v souhrnu nějakých 2 800 lidí, což je víceméně nějaká malá vesnička v Čechách. Někdo by třeba řekl, že to ve výsledku není problém, ale…

Martina: To už není malá vesnička.

Petr Hlávka: Ale když se člověk baví s pedagogy, tak ti řeknou, že v každé třídě má někoho, kdo má problém s pohlavní identitou, kdo se cítí být jiným pohlavím a podobně, a to mimo uvedenou evidenci. Já si myslím, že i u nás by se debata – i mimo tyto oficiální diagnostiky – měla otevřít, protože si myslím, že učitelé by to uvítali, aby věděli, jak se k těmto dětem a k problémům této socializace mají postavit.

Martina: Když to otevřela Británie, tak by se možná mohli osmělit i lékaři v jiných zemích. Vy se snažíte pracovat na iniciativě, aby blokátory puberty byly zastaveny a zakázány i u nás. Vidíte, že by odborníci měli tendenci začít diskutovat o tom, co může podání těchto blokátorů puberty dětem způsobit pro jejich příští – jak jste říkal – biopsychosociální vývoj?

Petr Hlávka: Ano. Už moje vystoupení v Senátu byla snaha iniciovat a navrhnout setkání odborníků u kulatého stolu, kteří by se v tuto chvíli určitě měli pobavit nad tím, co se s našimi dětmi, které mají tento problém, v české zemi děje. A jak zastánci blokátorů puberty, tak odborníci, kteří jsou proti, by si měli sednout a začít zvažovat dopady. Já říkám, že jsem pro zákaz blokátorů puberty a hormonální stimulace z toho důvodu, že potřebujeme čas dát mladým, aby se našli. Aby ve výsledku svůj problém vyřešili, aby si nezničili život, přesněji nenarušili svůj vývoj, aby se začlenili do společnosti. A to je stanovisko, se kterým do této věci jdu. A myslím, že zákon, který byl schválen v Británii, je naprosto správný a výzkum, o který se tento zákon opírá, je dostatečně průkazný.

Martina: Jestliže dokázali tento zákaz prosadit britští lékaři, jak na to reagují lékaři u nás?

Petr Hlávka: To nedokážu říci, protože žádná taková debata otevřena není. Existují publikace, které byly napsány. Například profesor Petr Weiss si všímal, jak se třeba poměr žádostí mužů a žen u nás a na západě liší, a také ve výsledku nastínil hypotézu, že to může být orientováno nebo motivováno tím, jak si pohlaví v rámci společnosti stojí, a podobně. Takže jsou tady náznaky, že se bavíme o sociálním determinismu, o tom, že to způsobuje klima společnosti, média, diskuse, negativní vývoj, všechny sociální faktory. A teď jde jenom o to toto téma otevřít a učinit tuto debatu transparentní. A nejen o tom, že někdo jde za psychiatrem, ten dva roky sleduje, jestli se dotyčný člověk stále tváří býti opačným pohlavím – a pak jde v tichosti pod skalpel. Ale opravdu si říct, kam tímto směřujeme.

A ještě bych řekl, že jsem po svém vystoupení v Senátu napsal, že tady máme mnohem větší problém s mladou generací. Když jsem nedávno slyšel, že roste počet dětí nebo mladistvých, kteří volají na linku bezpečí, a že se to kvalitativně změnilo: Už tam volají ne proto, jak mají pozvat holku na rande a že jsou z toho nešťastní, ale opravdu s vážnými psychickými poruchami. Takže i myslím, že teď je nasnadě dělat i výzkum tohoto charakteru.

Cesta z krize – návrat k autonomii rodiny a hodnotám života

Martina: Máte vy, jakožto sociolog, odpověď na to, proč tolik dětí už na základních školách bere antidepresiva, léky na tíseň a cítí se v depresích?

Petr Hlávka: Nemám na to jasnou odpověď. Myslím, že to je do velké míry dáno sociálními sítěmi. Myslím, že to je dáno tím, že se v rodinách méně komunikuje, méně se řeší problémy. Ale to je otevřená otázka pro všechny.

Martina: Jenom bychom asi měli být opravdu velmi obezřetní v tom, že bychom dětem – v jejich pocitech tísně, méněcennosti a pomatenosti v současném světě – mnohdy takzvaně „pomohli“ tím, že jim zastavíme pubertu a potom jim umožníme změnit si pohlaví, pokud možno ještě hluboko před dovršením osmnáctého roku.

Petr Hlávka: A ještě bych řekl, že z mojí rétoriky je patrné, že když říkám a formuluji, že si myslím, že za tím stojí klima genderismu, které to může ovlivňovat, tak že je to jenom hypotéza. Já na každé debatě, do které vstupuji, říkám, že to moje hypotéza je: „Sociální faktor, který ovlivňuje a narušuje vytváření tradičních identit v mladistvém věku.“ Rezolutní výrok aktuálního medicínského postupu typu: „Tak jim dejme blokátory puberty, hormonální terapii a podobně,“ je podle mě úplně dán absencí debaty. A myslím, že bychom teď měli naslouchat i mladé generaci o tom, co se s ní děje, a to dřív, než uděláme radikální řez do jejich budoucnosti.

Martina: Poslední otázka, Petře Hlávko. My jsme tady probrali tři velká témata. U genderismu jsme si řekli, že slaví nesporné úspěchy, protože se mu podařilo rozmetat jistoty, o které jsme se po staletí opírali. U multikulturalismu jsme si řekli, že vítězí, protože otevřel brány nelegální migraci a ztratil sebemenší pud sebezáchovy Evropy. A u transgenderismu jsme si řekli, že slaví úspěchy, protože jsme se rozhodli ustoupit ideologickým tlakům a obětovat na oltář své vlastní přecitlivělosti dokonce vlastní děti. Lidé mi vždycky říkají: „Tak jste pěkně pojmenovali, kam kráčíme a jak se propadáme. A teď mi řekněte: Co s tím?“ Máte nějakou instantní radu, kterak zatočit s „ismy“?

Petr Hlávka: Myslím, že když jsme začali na začátku minulého století a šli jsme až do současnosti, tak je patrné, že rozklad zintenzivňuje a je horší a horší. Zatímco na začátku genderismu v sovětském Rusku se role muže a ženy akceptovaly, tak dneska jsou už rozmetávány na kusy, což myslím, že je vidět jako důsledek toho, kam až to vede a že už i mladá generace ztrácí potenciál být do budoucna silnou generací. Co s tím? Myslím, že je to o tom učinit soukromý sektor rodiny autonomním a přenést na něj i odpovědnost. Je to ale do velké míry i o uvědomění si mladé generace, co má být smyslem jejich životních hodnot. Je to pro dnes třicetiletou ženu práce pro nějakou firmu – nebo mateřství? Hraje tam roli spousta faktorů, i uvědomění si toho, proč jsme na tomto světě, hodně filozofických úvah o tomto všem. Já si myslím, že se nám to tak nějak poztrácelo z rukou.

Upřímně říkám, že si myslím, že to je bohužel dáno i ústupem křesťanství a celkově hodnot, které křesťanská církev do společnosti přinášela. Mimochodem doporučuji velmi zajímavé texty papeže Benedikta XVI., který se ke transsexualitě vyjadřoval v několika svých knihách, a je to velmi zajímavá četba. Je to asi o uvědomění naší podstaty, přirozenosti a toho, kam chceme, aby naše společnost kráčela. Ale aby to tak bylo, budeme potřebovat silné lídry, tahouny, u kterých tento zájem, názor – pořád věřím, že majoritní společnosti, i Husákových dětí a jejich dětí – v jejich myslích převládá. Aspoň doufám v mou generaci, že pro tuto politiku bude mít zastání. Jenže to je velký fenomén, celoevropský fenomén. Přál bych si, aby politická reprezentace byla taková, aby dělala politiku, jakou dělá prezident Trump, kdy jasně formuluje podstatu rodiny, toho, co ji tvoří a jak to má být. Kéž by to bylo i u nás. Třeba by to něčemu postupně pomohlo.

Martina: Petře Hlávko, já vám moc děkuji za to, že jste se nezalekl mnohých velmi náročných témat a že jste měl odvahu vyslovit své hypotézy. Není to úplně běžné. Díky za to.