Co mají společného tabák, uzenina a televizní noviny?

Co mají společného, tabák, mobil, uzenina, výherní automat a televizní noviny? Ano, správná odpověď je závislost. O závislosti hovoříme tehdy, když máme problém zříct se něčeho, co nepotřebujeme k životu, co nám neprospívá anebo rovnou škodí. Na některé závislosti se umírá, jiné přivedou závislého na mizinu, některá závislost je pro ostudu a další ohlupuje. Stát se závislým je přitom nesrovnatelně snazší než závislost porazit.

Před bojem se závislostí se hojně upřednostňuje její popírání. Závislost je proto dobré definovat. Je zřejmé, že u dýchání se nejedná o závislost na kyslíku – kyslík je k životu pouze nezbytný. Zajímavé to je se závislostí na jídle. Homo sapiens kdysi jedl třikrát týdně, dnes jí třikrát denně. Je to nezbytné?

Pak jsou zde závislosti na něčem, co je příjemné, byť nezdravé, třeba na cigaretě, anebo smartphonu. Odbourá-li člověk tyto závislosti kde se octne? V pozemském nebi? Anebo v pekle na zemi? Nezávislost je zjevně luxus, kterého si dopřávají nemnozí. Většina lidí si libuje v závislostech, které nepociťují jako handicap, vnímají je jako životní styl. Za shopping se nikdo nestydí.

Předmětem této úvahy je specifická závislost na médiích, konkrétně na televizních zprávách. Před časem jsem měl příležitost tuto závislost pozorovat na vlastní oči v nemocnici. Pacienti, sledující napínavý fotbalový zápas, najednou přeladili na kanál, kde začínaly televizní události. Viseli pak na rtech mluvícím hlavám, jako by jim to mělo změnit život. Aby o tento rituál nepřišli, vhazovali pacienti mince do speciální krabičky napojené na televizor. Toto je zajímavý detail: Zprávy byly nepovinné, závislost byla zpoplatněna.

Co se prezentuje jako potřeba být informován, být „v obraze“, má paradoxně zcela opačný efekt, tedy neinformovanost a indoktrinaci. Mediální realita totiž dnes překvapivě nemá se skutečností mnoho společného. Předkládaný produkt, na kterém jsou lidé závislí, je snůškou tendenčních polopravd, bulvárních povrchností, subjektivně vybraných sloužícím editorem z rešerší politicky korektně přežvýkaných tiskovými agenturami. U televizních novin nejde jen o to, co se vysílá, ale také o to, co v nich chybí, co se zamlčí.

Proč se přesto televizním zprávám věří? Bude tomu téměř čtyřicet let, kdy do restaurátorských ateliérů, kde jsem byl fotografem, nastoupil jako konzervátor sympatický mladý muž s podmanivým hlubokým hlasem. Když přišla řeč na jeho předchozí zaměstnání, zmínil, že byl televizním hlasatelem. „Musel jsem odejít. Chtělo se po mně, abych na obrazovce působil dojmem, že věřím tomu, co čtu… Nešlo to.“ Nevím, jak vypadal v televizi, stejně jako dnes jsem se na televizi nedíval, ale živě si pamatuji, jak byl šťastný v nové práci.

Člověk závislý na každodenní dávce televizního zpravodajství ztrácí schopnost nezávislého úsudku. Ať už se s obsahem identifikuje, anebo je vůči němu kritický, mimoděk akceptuje agendu, kterou mu vnucuje editor, respektive redakční kolektiv, licitující v zákulisí, co se odvysílá. Na zpravodajství má zásadní vliv politická orientace editorů, respektive redakce. Do vysílání se promítají sympatie či antipatie moderátorů vůči lidem, o kterých referují. Zprávy proto ze všeho nejvíce vypovídají o těch, kdo je produkují.

Zpravodajství, na kterém jsou jeho konzumenti závislí, si hraje na nezávislého arbitra bránícího demokracii. Novináři jsou teatrálně alergičtí na politické tlaky, které chápou jako útoky na svobodu slova. Současně se ovšem sami tím, co vysílají, politicky angažují, aniž by akceptovali demokratickou kontrolu. V tomto kompetenčním chaosu, kde se za svobodu vydává obyčejná svévole, informace ztrácejí váhu, důvěryhodnost a smysl.

Jako z každé drogy jde i z televize strach. Příkladem budiž nový ministr kultury s jeho vyjádřením k vysílání České televize, že „všechno dělá dobře“. Samozřejmě nedělá. Dodnes hájí covidovou lež, zločinný vakcinační byznys farmaceutických společností. Setrvává na klimatické konspiraci, která je zástěrkou pro dotovaný zelený byznys s alternativními energiemi. Přehlíží a kamufluje nekompetentní migrační politiku Evropské unie. Je platformou politických lhářů, podvodníků a fanatiků. Nic nedělá dobře, nemá-li ovšem nový ministr na mysli, že jde o drogu, která dělá dobře závislákům.

Televizní noviny jsou vždy na straně mocných. Na straně velkých peněz. Jsou na straně největších zločinů proti lidskosti, jsou vždy na straně války, nikoli míru. Televizní noviny jsou z principu, jedno zda diskrétně, skrytě, anebo demonstrativně, nepokrytě na straně zla. Společenským problémem ovšem nejsou primárně toxické televizní noviny. Problémem je závislost na této droze. Lidé, závislí na televizních novinách, potřebují detox, televizní prohibici. To ale neznamená, že detox chtějí. U televizních novin platí totéž, co u heroinu. Dealeři mohou člověka poškodit jenom tím, čemu jde sám naproti.