Sázka na profit z porážky

Vážnou překážkou všech reformistů je sociální únosnost politických rozhodnutí. Vize, které slibují lepší budoucnost za cenu nepopulárních opatření se zpravidla nenaplní, neboť politici mají strach, že by na nepopulární opatření doplatili ztrátou vlivu. Proto slýcháme politiky mluvit o tom, že sociální únosnost reforem je naplněna čili že proti dalšímu utahování opasků už by se lid vzbouřil.

Jak tomu ale je doopravdy se sociální únosností, co lidé ještě snesou a co už nesnesou je jedna velká otázka. Teoreticky se má za to, že lidé nesnesou téměř nic. V praxi se pak ukazuje, že lidé snesou téměř všechno. Co činí populaci změkčilou, pohodlnou a lenivou je demokracie. Vláda pevné ruky formuje společnost odolnou a pracovitou. A čím jsou životní podmínky náročnější a svízelnější, tím větší je výdrž občanů. Nejvíce lidé vydrží, když jim jde o holý život, takže z pohledu politiků je sociální únosnost ideální, téměř absolutní, když je země ve válce.

Sociální únosnost je samozřejmě selektivní. Nejslabší snesou nejvíc, protože se jich nikdo neptá a nic jiného, než vydržet jim nezbývá. Bohatým je naopak třeba snižovat daně, nabízet úlevy a přiznávat dotace, neboť jejich schopnost poradit si s nepohodou nestojí za nic. Známý bonmot praví, že pro stát není problém nasytit chudé, těžké je uspokojit potřeby bohatých.

Příčinou rozpočtových deficitů se s oblibou prohlašuje neschopnost státu uhlídat sociální výdaje. Ekonomové jsou vyloženě alergičtí na „projídání“ rozpočtových prostředků. Protikladem projídání jsou investice, tedy peníze, které se strkají do privátních kapes ve víře, že se tam rozmnoží a zúročí. Pokud se tak ovšem občas stane, zisk privátní kapsu neopustí. Zúročeným penězům by totiž hrozilo, že se zbytečně marnotratně projedí. Deficity bobtnají souběžně s tím, jak kvůli plnění privátních kapes roste dluh. Nakonec nezbývá než testovat na chudých sociální únosnost nějaké nové reformy.

Moderní stát je z definice asociální. Občan v něm není beneficientem hospodaření, nýbrž překážkou odpovědného hospodaření. Z občana je stále menší užitek, jak stále ubývá těch, kteří svedou něco potřebného vyrobit, a naopak přibývá státních zaměstnanců co si vzájemně slouží. Stát dnes na občanech prodělává a jestliže neřeší, kolik občanů si ekonomicky může dovolit, neřeší to pouze proto, že sociální únosnost udržuje na dluh. Stát si vydržuje občany, které nepotřebuje.

A tady to začíná být zajímavé. A drsné. Vyzkoušený recept, jak redukovat nároky občanů a současně redukovat jejich počet, je válka. Válka je v principu radikální reformou, u které nehrozí vzpoura proti nepopulárním opatřením. Nepopulárním opatřením je samotná válka a diskomfort k válce přirozeně patří, přičemž strádání a bída jdou na vrub nepřítele. Stát, kterému se podaří podstrčit svým občanům nepřítele, ochotného válčit, má vyhráno bez ohledu na to, zda ve válce zvítězí anebo prohraje. Zbaví se nadbytečných hladových krků, a zbylí občané vezmou zavděk skromnou odměnou za práci na obnově zruinované země. Válka stimuluje hospodářský růst. A pracovní příležitosti v reálné ekonomice stimulují fyzickou i mentální odolnost příští generace. Bezprostředně po válce dává mír dokonalý smysl.

Dnes, kdy Američané a s nimi kolektivní Západ nostalgicky křísí imperialismus, má kouzlo války kuriózní podtext. Nezdá se totiž, že by Západ ve válce, po které touží a do které se hrne, mohl být vítězem. Vypadá to, že Západ cynicky sází na profit z porážky! Spíše než uloupené zdroje, potřebuje dekadentní Západ dát do latě vlastní občany, kteří zlenivěli, ztloustli a zhloupli. Výprask, o který si koledují západní politické elity, má železnou ekonomickou logiku. Navíc pár lidí na tom masakru slušně vydělá.