EU v likvidaci. Již brzy!

Všechny velké politické projekty se rodí z nutnosti reagovat na konkrétní situaci. Společnost po katastrofě, anebo v krizi, ráda podpoří politiku, která přichází s řešením. Je-li lidem doopravdy mizerně, vezmou zavděk i blikajícím světélkem na konci tunelu. Evropská unie, které předcházelo Společenství uhlí a oceli, a pak Evropské hospodářské společenství, byla ve svých počátcích mírovým projektem, který vycházel z předpokladu, že země, které kooperují, spolu neválčí. U mírového projektu ale nezůstalo. Stal se z něj projekt byznysový, který se nakonec překlápí do projektu válečného.

Jak šel čas, a EU se rozrůstala o další členy, vliv unijních institucí rostl a vliv členských zemí slábl. Brusel se ze servisní organizace, která svým členům nabízela pomoc, stal časem potížistou, z potížisty dozorčím, z dozorčího nepřátelským monstrem, a úplně nakonec mafiánským komplotem podezřelým z organizovaného zločinu, ze kterého jde při pohledu zblízka strach. Od politiků přebrali moc byrokraté. Ti nejsou voleni, nýbrž dosazováni a za své působení nenesou politickou odpovědnost. Jejich moc tak dlouho bobtnala na úkor demokracie, až pro demokracii nakonec v EU nezbylo místo. Reziduem demokracie jsou formální, nic důležitého neřešící lokální a evropské volby. Současná EU je ideologicky bezradný kolos, fungující na setrvačník, generující zisk akcionářům nadnárodních korporací.

Ptát se po smyslu EU je ztráta času. Smysl má pochopit, k čemu došlo, a co bude. Pro nás, jako zemi, která se k EU přidala před jednadvaceti lety, je dobré si připomenout, že tento spolek založili někdejší koloniální mocnosti, které přišly o kolonie, ale podržely si koloniální mentalitu. Evropská unie se rozrostla o periférie, ekonomické kolonie, u kterých se nikdy nepočítalo s tím, že se jejich občané stanou rovnocennými s Němci, či Francouzi. Už přístupová jednání nám předurčila členství druhé kategorie. Kdyby ovšem EU vzkvétala, i drobky ze společného stolu by kolonizované spoluevropany uspokojily. EU ale nevzkvétá.

Evropskou unii postihl úpadek politických elit, který rezultoval na diktaturu primitivů s formálním mandátem. U moci jsou osoby sebestředné, nesoudné, bezradné a agresivní. Od takového vedení nelze čekat realismus ani pragmatismus. Zcela přirozeně se Brusel uchyluje k mezinárodním provokacím. Průhledná potřeba vnějších nepřátel je záminkou k šikanování vnitřních oponentů. Opozice nicméně sílí, jednoduše proto, že koncentrace bruselské moci neplyne z respektu a důvěry obyvatelstva, nýbrž je důsledkem manipulace, zastrašování, represe a cenzury.

Jakmile u občanů převládne poznání, že jejich životy ovládají lidé, kteří jim nepřinášejí užitek, ale způsobují škodu, neznamená to automaticky, že vezmou vidle, a parazity, kteří je šikanují, vyženou z kanceláří někam za město. Je nepravděpodobné, že se EU zbortí pod náporem revolučního davu anebo že ji rozvrátí armáda nějakého nepřítele. EU zanikne na nepotřebnost, bezvýznamnost. Bankrot EU nepřijde proto, že by členové klubu položili na stůl nějaký lepší projekt, nýbrž proto, že už všichni budou mít arogantního, neschopného Bruselu plné zuby.

Říše, režimy či ideologie pro svou záchranu mobilizují své stoupence, kteří jsou osobně zainteresováni na pokračování toho, co nefunguje. Je to věčný smutný příběh, kdy si lidé loajální s režimem, „kteří byli u vesel, nechtějí připustit, že pádlovali špatným směrem“, jak říká můj kamarád Michal Sum. I u Evropské unie ovšem platí, že o stoupence rychle přichází, jakmile začíná být ve svých projevech trapná a směšná.

Konec EU bude nejspíše velmi podobný konci režimu, jak ho pamatujeme u nás v roce 1989. Nepovalila ho hrstka disidentů, ani zahraniční intervence. Samovolně se sesunul, a nikoli proto, že by v něm nešlo žít, ale proto, že byl trapný, a i jeho stoupenci se styděli ho bránit. I Evropská unie při nejbližší vážné krizi identity uhyne na nezájem. Důsledkem nebude vítězství, osvobození z žaláře národů, ale chaos, ve kterém se rozkrade konkurzní podstata, a na zelené louce, respektive na louce po Zelených se otevře příležitost pro jiný politický projekt. Takový, který bude reagovat na pounijní realitu. Kdo se chopí vesla, a kam se bude pádlovat? To už je jiný příběh.