Evropská unie vsadila vše na porážku Ruska, a teď se fakticky podílí na ukrajinské porážce

Martina: Ivane, filozofka profesorka Hogenová by o současné situaci pravděpodobně lapidárně řekla, že se to zkrátka nemůže nestát. A to ví i prezident. Ví, že musí jmenovat premiéra, posléze vládu, a přesto byl kolem jmenování takový chaos. Je ti jasné, co zatím bylo?

Ivan Hoffman: Taky když bylo zřejmé, že prezident nemůže nejmenovat premiéra, posléze vládu, tak stejně bylo kolem jmenování dusno, a bylo to způsobeno tím, že v rozdělené společnosti si hodně lidí přálo, aby se prezident vymezoval proti Babišovi, a hodně lidí naopak chtělo, aby si Babiš od prezidenta nenechal líbit naschvály. No a média šla této poptávce veřejnosti naproti. Mainstream hecoval Pavla, nezávislá média byla rozladěná z Babišovy defenzívy, a nakonec ale se oba aktéři nepoprali, a řekl bych, že své stoupence tím trochu zklamali. Nejmenování vlády už premiérovi od prezidenta nehrozí, že by se mu příliš pletl pod nohy, ale ani prezident si premiéra neznepřátelil natolik, že by mu hrozila nějaká pomsta. Takže jejich vztahy asi budou korektní a formální. Ne přátelské, ale korektní.

Prezident Turka vyslechl, ale neakceptoval – pro jmenování však neexistují zákonné překážky

Martina: Prezident republiky Petr Pavel nakonec vyhověl žádosti poslance za stranu Motoristé sobě, Filipa Turka, a přijal ho na Pražském hradě. Vyslechl, leč neakceptoval. Intenzita a rozsah problematických výroků a činů Filipa Turka opakovaně vyvolávají pochybnosti o jeho loajalitě k hodnotovému řádu vymezenému ústavou České republiky. Jak jsi vnímal tady tento přístup a výrok?

Ivan Hoffman: Tak prezident zřejmě toho Turka nemá rád. To je normální, lidé ne vždy se mezi sebou akceptují. Nicméně já myslím, že Motoristé budou na jmenování Turka trvat s tím, že neexistují žádné zákonné důvody ho nejmenovat. Premiér ho navrhne s vysvětlením, že to tak chce koaliční partner. No a jak se v tom bude prezident potom plácat, tak to už je jeho věc. Když se ohlédneme zpátky, jak si minulý předseda vlády prosadil u prezidenta Zemana zcela obskurní figuru na ministerstvo zahraničí, tak je jasné, že si prezident nemůže moc vyskakovat.

Martina: Mně dokonce připadl jeden z nejzásadnějších výroků ten, když Hrad dokonce argumentoval tím, že není rozhodující, zda byly jednotlivé výroky či činy prokázány, ale zda na ně tímto způsobem nahlíží významná část veřejnosti. Takže stačí o nějaké věci jenom přesvědčit dost lidí, a zákony můžou jít stranou?

Ivan Hoffman: No tak na standartě má prezident „Pravda vítězí“. Takže tohle je pohrdání pravdou. Teď nechci být ani laskavý, ani sarkastický, ale tohle může říct jenom blbec. To je prostě strašný výrok.

Ministr vnitra svěsil ukrajinskou vlajku, ministr zahraničí zamířil na Slovensko – první kroky jsou symbolické

Martina: Mít na standartě „Co si myslí většina, vítězí“, to by chtělo nějak tu standartu zvětšit. V každém případě, jaké očekáváš první kroky od nové vlády?

Ivan Hoffman: Tak v našem politickém systému nelze kopírovat smršť dekretů, kterou po svém zvolení předvedl americký prezident, který podepisoval a rozhazoval pera mezi publikum. U nás se vláda ujímá moci postupně. Ministři musí získat představu o stavu svých rezortů, dát dohromady funkční týmy. Takže ty první kroky jsou symbolické.

Vláda potvrdila, že platí, co slíbila v návrhu programového prohlášení. Symbolické je, že nový ministr vnitra svěsil z budovy ukrajinskou vlajku, anebo že nový ministr zahraničí okamžitě navštívil Slovensko, aby potvrdil, že se obnovují nadstandardní československé vztahy. Symbolické je podle mě i prohlášení Petra Macinky, že s jeho příchodem na ministerstvo životního prostředí skončila klimatická krize a ministerstvo se místo klimatem začne zabývat ochranou přírody.

Média šikovně sestříhala tiskovou konferenci ministra obrany, ale kompetentního vojáka nezpochybnila

Martina: Velký rozruch jsme ale měli. Ten byl kolem tiskové konference ministra obrany Jaromíra Zuny. A posluchač, notabene volič, se mohl cítit zmatený z toho, co se následně z médií dozvídal. Místopředseda hnutí SPD Radim Fiala pak reagoval, že vyjádření ministra obrany bylo jen neobratné. Jak jsi se v tom vyznal ty?

Ivan Hoffman: Ono to působilo v první chvíli hrozivě, protože médiím se podařilo vybrat z té čtyřicetiminutové anebo možná ještě i další tiskové konference několik výroků, a tak je šikovně upravit, aby to vypadalo, že tam zůstala bývalá ministryně Černochová na ministerstvu, ale když si člověk poslechl celou tu tiskovou konferenci, tak můj pocit z toho je, že byl vybrán za ministra obrany člověk nesmírně kompetentní, který to má v hlavě srovnané, přesně ví, jaké jsou problémy tohoto rezortu, co je tam potřeba udělat.

Byla to taková odborná řeč profesionálního vojáka, který, když dostane politické zadání, tak ho zrealizuje. No, a nakonec se vlastně neobjevily žádné hlasy volající po jeho odvolání. Důvěru mu vyjádřil jak Tomio Okamura, tak Jindra Rajchl. Všichni prostě mají pocit, že to je člověk na svém místě.

Martina: Z toho, co jsi říkal, to vypadá, že skutečně šlo zase jenom o mediální bouři ve sklenici vody.

Ivan Hoffman: Jo, ministři si musí dávat na novináře pozor. Jsme strašně nebezpeční.

Dobrou politiku nedělá jen to, co politici zavedou – někdy je větší užitek z toho, co zruší

Martina: Ve volbách zazní vždycky mnoho slibů, velkých slov, rázných proklamací i odsudků. Co očekáváš, že z nich tentokrát v agendě zůstane a co spíše spadne pod stůl?

Ivan Hoffman: My nikdy nevíme. Vždycky je to takové hádání, ale já bych řekl, že na periférii zájmu toho nového kabinetu se logicky ocitne vyzbrojování zkorumpované Ukrajiny anebo ochrana planety před člověkem, podpora progresivních neziskovek. Řekl bych, že voliči vládní koalice poptávají konkrétní práci pro republiku a dobré vztahy se sousedy.

Občané, kteří potřebují k životu někoho nenávidět, tak ti prohráli volby a na splnění snů o pořádné válce si budou muset počkat, jenomže my pacifisté si zase musíme počkat na vládu, která vystoupí z agresivní Severoatlantické aliance. Prostě nikdy nemůžou být spokojeni všichni.

Řekl bych, že kromě těch slibů, u kterých tedy není jasné, kde na ně vláda najde peníze, jsou i věci, které změnit nic nestojí. A k jejich řešení postačí pouze použít selský rozum. A mně se zdálo takové symbolické nebo vhodné, když nový premiér v jednom z videí, kterými komunikuje s veřejností, zmínil návštěvu školy, kde si od učitelky vyslechl, že prvňáci chtějí dostávat jedničky a nestojí o nějaké psychologické hodnocení. Anebo že smyslem stravování je, aby po obědě měly děti prázdné talíře. To znamená, aby jim chutnalo.

Já bych k tomu řekl, že dobrou politiku nedělá jen to, co politici zavedou. Někdy je větší užitek z toho, co zruší. Já myslím, že tady je toho strašně moc ke zrušení.

Krádež ruských aktiv nakonec zablokovali Meloniová s Macronem a Babiš zůstal v klubu

Martina: Tady je toho hodně ke zrušení. Mimo jiné, pod stůl na základě jednání Evropské rady padlo i to, že by zmražená ruská aktiva putovala na Ukrajinu. Evropská unie poskytne Ukrajině půjčku devadesát miliard eur, tedy zhruba 2,2 bilionu korun. Maďarsko a Slovensko se garancím, které s ní budou spojené, nepřipojí. A Česko také ne, jak Andrej Babiš slíbil. Andrej Babiš se v tu chvíli vrátil na scénu v důležitém okamžiku, kdy se rozhodovalo o této podpoře Ukrajiny. Čekal jsi s napětím, ke které straně se náš premiér přidá?

Ivan Hoffman: Ono to úplně jasné nebylo, protože my jsme si mohli všimnout už při jednání o jmenování premiéra, jmenování vlády, že Andreji Babišovi hodně záleželo na tom, aby se už na této Evropské radě vrátil mezi politické prominenty. Proto si zřejmě dával velký pozor, aby nedal prezidentovi záminku k nějakým průtahům.

Na Babišovi je vidět, že ho politika baví, a dvojnásobně to platí u mezinárodní politiky. On si buduje osobní vztahy s lidmi, kteří mají v Evropě slovo, chce s nimi sedět u stolu, patřit do klubu. No a asi se nezmýlíme, že budeme předpokládat, že pro Andreje Babiše je takovou satisfakcí mít fotografii s usmívajícím se Macronem, vysmátou Leyenovou, Markem Ruttem, šéfem NATO.

Ale jiná otázka je, jak srdečně se má náš premiér družit s lidmi, kteří táhnou Evropu ke dnu. Tak tam je takový rozpor mezi tím, že chce patřit do klubu, ale naše zájmy nejsou s těmito lidmi úplně stejné.

Takže, abych se k tomu vrátil, ten návrh přihrát Zelenskému zmrazená aktiva, který leží na stole, to byl krok, který, kdyby k němu došlo, tak by vyvolal řetězovou reakci, při které by došlo k odvetě v podobě recipročního zabavení evropských aktiv v Rusku. Znamenalo by to konflikt s USA, které jsou proti, a především by se Evropa stala ve finančním světě nedůvěryhodným partnerem, vlastně bankovním lupičem. Takže je dobře, že to tedy nakonec neprošlo.

Druhá možnost byla půjčit Zelenskému, který je před bankrotem, další peníze, s vědomím, že je nikdy nevrátí, a navíc mu ani moc nepomohou, protože z nich polovinu rovnou použije na splátky dluhu minulých.

Takže existuje samozřejmě ještě třetí možnost. Nechat Ukrajinu zkrachovat, což by urychlilo její kapitulaci, čímž by se ušetřilo hodně peněz, a především hodně ukrajinských životů. Jenomže k takovému kroku v Evropské unii vůle není. Evropská unie vše vsadila na jednu kartu, na porážku Ruska, z čehož v praxi rezultuje závazek podílet se na ukrajinské porážce.

No a do té krádeže ruských aktiv, o které jsme hovořili v úvodu, hodili nakonec vidle Meloniová, Macron, kteří se přidali k Belgičanům, ale také k Orbánovi, Ficovi a našemu Babišovi. Přičemž těmto posledně jmenovaným prošlo, že nebudou ručit ani za splácení nesplatitelné půjčky. Takže Babiš zůstal v klubu a současně udělal to, co bylo třeba.

Martina: Ale ta neshoda při posledním jednání Evropské rady dává tušit, že trhliny v Evropské unii jsou stále větší.

Ivan Hoffman: Evropská unie nevzkvétá. Její globální role se snižuje souběžně s tím, jak upadá ekonomicky a jak není relevantní silou vojensky. No a když jde do tuhého, tak košile je bližší než kabát.

To je dobře vidět na rivalitě Německa a Francie v soupeření, kdo vydělá na zbrojení. To je docela důležité. Němci to s pokusem převálcovat Francouze přehnali, a důsledkem jsou zákulisní námluvy Francouzů s Rusy, kteří představují pro Francouze potenciálního partnera, který jim může pomoci vrátit se do Afriky.

Na první pohled to vypadá jako konspirace, ale Francouzi už s Ruskem chystají spolupráci ohledně jaderného paliva, to není zatížené sankcemi. Macron ohlašuje potřebu obnovit s Putinem diplomatické kontakty, zkrachuje-li Trumpova mírová iniciativa na Ukrajině. Ta určitě zkrachuje, takže evropská jednota je iluze.

Po desetiletích nehybnosti se hraje o to, kdo s kým, proti komu, v čem. Což je hra, kterou do značné míry k naší ostudě moderují Američané.

Středoevropská neutralita je obranou proti ukrajinizaci regionu – nic lepšího se tady nedá vymyslet

Martina: Evropská jednota je iluze. Pojďme se bavit o tom, že bližší košile než kabát. Ještě přednedávnem jsme u nás mohli slyšet, že V4 už je pasé. V některých společných otázkách našli shodu spíše ve V3. Jak vidíš tuto spolupráci do budoucna? V4 nebo V4 plus?

Ivan Hoffman: Hlavně musíme říct, že je strašně důležité, že se u nás ve volbách změnila politická garnitura, protože kdyby u moci zůstal Petr Fiala s lidovci, TOPkou, Starosty, tak by přetrvala jednostranná servilní orientace na Německo a tím současně na všechny ty bruselské nesmysly.

U nynější koalice lze předpokládat, že před družbou se Sudetoněmeckým sdružením upřednostní středoevropskou spolupráci a to, ať už na půdorysu V4 nebo V3 se Slovenskem a Maďarskem, respektive širším blokem, který by čítal Rakousko a některé země Balkánu.

Babišova vláda sice odkývala, že jsme pevnou součástí EU a NATO, ale budoucnost EU a NATO je nejistá. Ta orientace na středoevropskou spolupráci má po volbách většinovou podporu v Poslanecké sněmovně. Okamžitě její kontakty se Slovenskem a Maďarskem oživil její předseda Tomio Okamura.

A já bych řekl, že tyto úvahy o středoevropském partnerství dávají smysl, když vezmeme v úvahu, že Američanům EU leze na nervy a míní se orientovat na bilaterální vztahy s jednotlivými evropskými zeměmi. Toho důkazem může být i překvapivý telefonát Donalda Trumpa Babišovi o Vánocích, protože ho to dění zajímá.

A to jen posílí odstředivé tendence unijních periferií, nespokojených s diktátem Berlína prostřednictvím Bruselu. S výměnou vlády se Orbán a Fico změnili z nepřátel Česka na spojence. V čem snadno najde střední Evropa řeč, to je několik témat. Je to skepse k masové migraci, sebevražednému Green Dealu, nechuť k cynickému prodlužování války na Ukrajině, a obecně pak nespokojenost s unijní centralizací a omezováním národních států.

Martina: Ty, jestli si to dobře pamatuji, jsi před chvílí řekl: „My pacifisté si musíme počkat na vládu, která vystoupí z agresivní Severoatlantické aliance.“ Umíš si představit do budoucna pro země střední Evropy neutralitu?

Ivan Hoffman: Tak já myslím, že dříve nebo později určitě někdo toto téma zvedne, téma středoevropské neutrality. Ke společné historické zkušenosti národů střední Evropy patří poznání, že být periferií Východu nebo periferií Západu v obou případech znamená být periferií. Takovým nárazníkovým pásmem, ve kterém jde o život.

Takovým smutným názorným příkladem země, která se vzdala neutrality, aby se stala bojištěm, je Ukrajina. Neutralita je obranou proti ukrajinizaci střední Evropy, a já bych řekl, že nic lepšího se tady nedá vymyslet.

Američané objevili kouzlo svobody slova a Elon Musk rovnou vyzval ke zrušení Evropské unie

Martina: Podíváme se ještě na kroky Spojených států. Ty uvalily sankce kvůli cenzuře amerických internetových platforem. Zakázaly vstup do země pěti Evropanům, včetně bývalého eurokomisaře. A podle Marca Rubia je americké ministerstvo zahraničí připraveno seznam rozšířit. Řekni mi, vidíš tady najednou trošku z poturčence horšího Turka?

Ivan Hoffman: Máme za sebou rok, ve kterém Američané objevili kouzlo svobody slova. Začalo to tím, že oni to mají v prvním dodatku své ústavy, ale poněkud na to pozapomněli. Začalo to tím, že americký viceprezident J. D. Vance dobromyslně domlouval Evropanům na Mnichovské bezpečnostní konferenci, že respekt k názorům, se kterými nesouhlasím, patří k demokracii.

No a skončilo to tím, že Evropská unie pokutováním digitálních platforem za nechuť cenzurovat obsah rozlítila ministerstvo zahraničí Spojených států. No a ministerstvo USA rozhodlo o zavedení těchto sankcí vůči těm Evropanům, které označuje za globální cenzurně-průmyslový komplex. Tyto osoby organizovaně tlačily na americké platformy, aby cenzurovaly a potlačovaly názory Američanů.

No a rozčilený Elon Musk rovnou vyzval ke zrušení Evropské unie. Tak to je zatím nejsilnější výrok, co se z Ameriky ozval.

Martina: Asi není velkým překvapením, že řada evropských zemí a Evropská komise jsou pochopitelně proti. Francouzský ministr zahraničí konkrétně na sociální síti X napsal: „Lidé v Evropě jsou svobodní a suverénní, a ostatní jim nemohou vnucovat pravidla upravující jejich digitální prostor.“ Tak jak ses popasoval s tím?

Ivan Hoffman: Tak Evropská unie si do cenzury nenechá mluvit, tak to vnímá jako vměšování a brání se, že má jakožto suverénní celek právo regulovat digitální a hospodářské prostředí podle svých pravidel. Američané dostali dokonce od Ursuly von der Leyenové na vědomí, že svoboda projevu je základem naší silné a dynamické evropské demokracie, že jsme na ni hrdí a budeme ji bránit.

Takže na tom, že si cenzor není vědom toho, že je cenzor, není nic zvláštního. Zajímavé je, že koho Evropská unie oceňuje za boj proti digitálnímu násilí či šíření nenávisti, tak toho Američané pranýřují coby radikálního aktivistu či nevládní organizaci prosazující cenzurní opatření.

Já bych řekl, že je jasné, že pravdu nemohou mít současně obě strany. Někomu je třeba dát za pravdu, ale připomeňme si, že za Bidena tento problém s rozdělováním nebyl, protože Američané byli v cenzuře internetu s Evropskou unií na jedné lodi.

Za Trumpa se Američané stylizují do role napravených hříšníků a určitě je to osobní, protože Trump měl z cenzury nevyřízené účty, no a přesvědčit napraveného hříšníka, že na hříchu není nic špatného, tak to se Evropské unii sotva podaří.

Martina: Já jsem ráda, že jsi zmínil to, co se dělo za prezidenta Bidena, protože si vzpomeňme, jak nejen za něj, ale jak plynuly skrze USAID do evropských neziskovek miliony dolarů, a tak si právě říkám, jestli má Amerika už opravdu zameteno před vlastním prahem a jestli má ten puvoir být arbitrem svobody slova?

Ivan Hoffman: Já jsem teď četl čerstvý rozhovor, myslím, že vánoční, s Tuckerem Carlsonem. Tucker Carlson je nezávislý americký novinář. Ten rozhovor vyšel na webu Marker, no a ten si to nemyslí a o svobodě slova v Americe má pochybnosti.

Ono to tam souvisí s trendem v hájení práv skupin a s odklonem od západního chápání spravedlnosti, jež se vztahuje na jednotlivce, nikoli na skupinu. On to ten Carlson v rozhovoru ilustruje na amerických univerzitách, tam jsou dva zajímavé pohledy.

Z jedné strany se pozastavuje nad problematickým nátlakem exekutivy, která podmiňuje státní peníze pro univerzity proizraelskými, respektive protipalestinskými postoji. Tam byl takový problém, že tam bylo silné studentské propalestinské hnutí, a to se tedy Američanům, tedy tomu establishmentu, nelíbilo.

No a Carlson upozorňuje, že se ve Spojených státech kritika Netanjahua a jeho režimu považuje za antisemitismus. Což tedy není jenom nesmysl, ale je to taková překážka pro svobodnou diskuzi o tak závažném a komplikovaném problému, jakým je izraelsko-palestinský konflikt. To je jedna strana.

Ale druhá je taky zajímavá, že ty americké univerzity, které vlastně čelí politické diskriminaci a cenzuře, tak samy aktivně diskriminují bílé muže. Ony pod heslem boje proti nenávisti propagují nenávist. Zakódovaly nenávist do svých politik a nenávist etnickou, rasovou, genderovou, klimatickou.

No a Carlson spatřuje ohrožení svobody slova v kmenové politice, kdy nejde o to, jakým je kdo člověkem, ale jde o to, k jakému patří kmeni. Upozorňuje, že podlehnout nesmyslu, že existují pouze práva skupin, třeba práva černochů, práva žen, práva židů a tak dále, takže to je cesta do pekel, něco, co zničí Ameriku, ve které společně žije tři sta padesát milionů lidí, aniž by existovala nějaká fungující většina.

Tak já to zmiňuji a dlouze cituji, protože Američané před svým prahem zameteno nemají. Svobodu slova nelze omezit na regulaci anebo deregulaci internetových platforem, navíc když se spor z velké míry vede o peníze.

Z Grety Thunbergové se stal profesionální univerzální rebel – rekvalifikace na lidskoprávní aktivistku nepůsobí důvěryhodně

Martina: Ty jsi tady zmínil, jak zakomponovali nenávist do svých politik, nenávist etnickou, rasovou. Já jsem si zapamatovala tu klimatickou, a to proto, že švédská aktivistka Greta Thunbergová byla před nedávnem zatčena v Londýně poté, co se zúčastnila protestu s nápisem, který vyjadřoval podporu hladovkářům spojeným s organizací „Palestine Action“. A tu organizaci britská vláda zakázala na základě protiteroristických zákonů. A tak jsem si už říkala, jestli si myslíš, že se aktivismus stal jakýmsi povoláním?

Ivan Hoffman: Greta Thunbergová se stala globální celebritou v kampani boje proti změnám klimatu. Změny byly připisované ekologickými aktivisty lidské činnosti. Jenomže názor na klimatickou krizi se vyvíjí. Je zde silná pochybnost, zda to, co sledujeme, není jenom proměnlivé počasí, anebo cyklická změna, jakou už planeta zažila spoustu, a ve které člověk není vinen.

A školačka Greta posloužila politikům a lidem, kteří si z klimatické hysterie udělali výnosný byznys, coby maskot, kterému se tleskalo v parlamentech, v OSN. Jenomže pak přišel covid a po něm válka na Ukrajině. Greta se okoukala, poptávka po ní upadla.

Dnešní Greta se pokouší restartovat kariéru coby propalestinská aktivistka. A problém je, že rekvalifikace z klimatické aktivistky na lidskoprávní aktivistku nepůsobí moc důvěryhodně. Když je člověk jednou ztotožněn s nějakým silným tématem, a pak přesedlá na téma zcela odlišné, tak se z něj stane to, co naznačuješ. Profesionální, univerzální rebel, u kterého nevíme, proti čemu bude bojovat příště.

Takže být maskotem „Palestine Action“ je z právního hlediska totéž, tedy v Británii, jako by byla maskotem Hamásu. Takže není nic překvapivého, když v Londýně skončila za mřížemi.

Greta Thunbergová určitě má své publikum, ale těmto recyklovaným revolucionářům už se netleská v parlamentech. Spíše hrozí, že ta současná aktivita Grety vrhne špatné světlo na její minulý věhlas. Já bych řekl, že dnešní Greta znemožnila a diskvalifikovala minulou Gretu, ale to je obecný problém těchto profesionálních rebelů.

Martina: Ivane, mám pro nás plán podnikatelský. Zřídíme si spolu rekvalifikační kurz „aktivistiky“. Rekvalifikační kurz aktivismu, to se… na tom zbohatneme.

Ivan Hoffman: No tak můžou se u nás hlásit lidé, kteří teď budou chtít vědět, jak se to dělá.

Vánoční příměří 1914 novináři odsuzovali jako vlastizradu – dodnes jim imponuje spíše zabíjení než pacifismus

Martina: Říká se, že válce umlkají múzy, ale také se říká, že o Vánocích umlkají zbraně. Vypovídá o tom i ten dojemný příběh vánočního příměří první světové války. Ale na Ukrajině nebyl klid zbraní ani o „Svaté noci“. Proč si myslíš, že to tentokrát, zkrátka na Vánoce „Svatá noc“ nedokázala utěšit?

Ivan Hoffman: Tak ano, i o Vánocích se na Ukrajině válčilo. Z vojenského hlediska to je pochopitelné. Obě strany se vzájemně podezírají a nejspíše oprávněně, že by protivník příměří nějak zneužil.

Ale to, co zmiňuješ, to je skutečně zajímavé. Toto vánoční příměří, ke kterému došlo v minulosti, bylo to v prosinci v roce 1914, během první světové války. Moc se neví, že k němu původně vyzval papež Benedikt XV. Ale obě znepřátelené strany to odmítly, tedy generálové, vojáci, politikové.

A pak se stalo to, že řadoví vojáci a nižší velitelé si spontánně ty Vánoce společné udělali. Bylo to dáno trochu i tím, že jejich zákopy nebyly od sebe příliš vzdálené. Takže oni se slyšeli, jak nejprve provolávají veselé Vánoce, pak zpívali koledy, jedna strana, druhá strana, a nakonec spontánně vyšli ze zákopů a setkávali se v území nikoho, kde si povídali, vyměňovali si drobné dárky, cigarety, alkohol, čokoládu.

A ta dnešní válka je v tomto ohledu trochu jiná. Ti vojáci ruští a ukrajinští se na Ukrajině až tak často do konkrétního střetu nedostávají, protože hodně těch konfliktů se odehraje působením dronů, takže ti vojáci málokdy přímo vidí jeden druhého, takže by si asi těžko vyměňovali cigarety. To by si museli posílat těmi drony.

A dnešní válka je hrozná a nemilosrdná. Já bych ještě k tomu, co se tenkrát stalo, zmínil reakci médií, protože to je taky zajímavé. Zpočátku ta reakce médií byla nulová, a to mlčení prolomil až deník New York Times, který 31. prosince 1914 se o této věci zmínil.

Pak se přidaly noviny v Británii, vesměs tedy v pozitivním duchu, ale v Německu se o tom spontánním příměří psalo velmi málo, ve Francii díky bdělým cenzorům dlouho vůbec. Když se tedy psalo, tak novináři to příměří, na které dnes se tak jako vzpomíná s takovou nostalgií, jako na krásný moment, tak to bagatelizovali a odsuzovali coby vlastizradu. Takže z historie víme, že novinářům tenkrát stejně jako dnes imponuje spíše zabíjení než pacifismus.

Martina: Ale přesto Ukrajina čelila na svých hranicích velkým kolonám. Na rozdíl od prvních dní po vypuknutí ruské invaze se ale tentokrát desítky hodin trvající kolony vytvářely pro vstup do země. Mnozí Ukrajinci žijící v zahraničí se vydávali na cestu, aby ve vlasti oslavili svátky. Vyznáš se v tom?

Ivan Hoffman: Nakonec na vánoční zázrak na Ukrajině zmítané válkou došlo. Jenom se neodehrál v zákopech, ale na hraničních přechodech. Z běženců, co si zachránili holé životy, se stali vánoční turisté, putující za teplem domova, kteří se po svátcích opět stanou běženci. Podobně jako ti vojáci v zákopech se vrátili k svému řemeslu a po Vánocích se začali znovu zabíjet.

Být šelmou celebrity je riskantní osud – jeden den je slavný, druhý namočený v drogách

Martina: My jsme si vždycky slibovali na závěr veselé zvířátko. Ani tentokrát mi to nepřijde až tak veselé, ale v každém případě je to zvláštní okamžik, protože konec roku v novinách obsadil zápasník Carlos Vémola a soud, který rozhodl, že Carlos půjde v souvislosti s drogami do vazby. A začalo se nesmírně diskutovat o tom, co bude se šelmami Carlose Vémoly. Mnoho lidí ho do té doby považovalo za skvělého chovatele kočkovitých šelem. Mnozí o jeho praktikách chovatelství pochybovali, ale otázkou je teď, co se bude dít s tím jeho zvěřincem, který měl čítat lva, samozřejmě psy, pštrosy, žraloky, krokodýly, bílou tygřici, nevím, ta čísla a množství zvěře, které Carlos Vémola choval, se v různých periodikách různí.

Ivan Hoffman: No, první zpráva, kterou jsem zaregistroval, byla, že během té razie u něj nechtěli k těm zvířatům pustit jeho řezníka. O jeho zvířata, o jejich krmení se stará, tedy vyrozuměl jsem, řezník.

Já pevně věřím, že ta zvířata neskončí prostě svůj život rukou toho řezníka ve chvíli, když dojdou peníze na krmení, protože být šelmou celebrity je riskantní osud, když to tak vezmeš. Tak jeden den je slavný, druhý den se zjistí, že je namočený do přepravy desítek kilogramů nějakého hašiše nebo heroinu, ale ta zvířata si ten osud nevybrala.

Já jim držím palce, aby ten řezník, co je krmí, je i nadále krmil, a aby prostě neskončila v řeznictví.

Rok 2026 bude rokem diplomacie, protože dnešní svět už se nedá vyřešit jenom silou

Martina: Ivane, máš teď jedinečnou možnost přát si něco do nového roku, protože toto je naše první společné setkání v novém roce. Oba dva tušíme, že pravděpodobně svět bude stejně bláznivý, ale něco přát bychom mu měli. Jaké je tvoje přání?

Ivan Hoffman: Já jsem optimista, já mám pocit, že z nejhoršího jsme venku. Pokud se dívám na vnitřní politiku, tak nic horšího, než jsme tady zažili, už se stát nemůže. Já myslím, že optimistou je kdekdo, a já bych jednoho takového optimistu tady rád citoval v závěru, a to je Petr Drulák, který řekl, že na ministerstvu zahraničí, kdyby prostě všechny ty lidi, které tam dosadil minulý ministr, pan Lipavský, nahradilo devět Mickey Mouseů, takže by to bylo úplně v pořádku. A že je potřeba udělat v tom velmi rychle pořádek a nastolit nějaké normální vztahy.

Já věřím, že do politiky se začne vracet diplomacie, protože vlastně všichni vidí, že to bez ní nefunguje, že vlastně dnešní svět už se nedá vyřešit jenom silou. Že v jedné chvíli prostě si všichni musí sednout ke stolu a nějak probrat, jak dál. Tak já jsem optimista. Já myslím, že toto bude rok diplomacie.

Martina: To bych si moc přála, když už jsi zmiňoval výrok Petra Druláka o minulém ministerstvu zahraničí, respektive o ministerstvu zahraničí, které dosadila minulá vláda, ministra zahraničí, tak mně se vybavil výrok prezidenta Václava Klause, který řekl, že při stavu naší zahraniční diplomacie je existence ministerstva zahraničí nemístný luxus.

Ivan Hoffman: No něco na tom je, že se tam už vlastně žádná diplomacie nedělá, ta už se dělá vlastně ve vládě, dělají ji premiéři, a to ministerstvo se stalo vlastně jenom takovým dějištěm nějaké diplomacie ekonomické. Tak takových názorů je víc, takže to je luxus, to je zajímavé.

Martina: Ivane Hofmane, já si tedy přeji také, aby tvůj optimismus do budoucna byl na místě a přeji si, abychom se v novém roce setkávali spolu s tebou i s našimi posluchači. Díky ti za to a měj se krásně, dobrý rok.

Ivan Hoffman: Také, dobrý rok všem našim posluchačům.