Levice a bruselští levičáci

Kritici současné Evropské unie se dělí na ty, kteří tvrdí, že je třeba z ní odejít, a na ty, co chtějí EU napravit. Vlastně jde o dilema reformovatelnosti EU, přičemž už je evidentní, že se tato buďto změní, anebo rozpadne. Tím pádem ale nedává velký smysl z ní odcházet, prásknout za sebou dveřmi. Chytřejší je chovat se v EU sebevědomě, nezávisle, nesmysly ignorovat a nechat se vyhodit.

Než se tak ale stane, je dobré si ozřejmit, čím to je, že původně slibný projekt mírové spolupráce a užitečného partnerství zparchantěl. Analyzovat evropský úpadek je třeba kvůli budoucnosti. Opakování starých chyb je třeba ponechat příštím generacím, ty naše si zaslouží chyby nové.

Nejčastěji se dnes Evropskému parlamentu, Evropské komisi a obecně Bruselu vyčítá levičáctví. Levičáctvím se pak myslí posedlost ideologiemi, které neberou v potaz realitu, a naopak se snaží skutečnost podřídit ideologii: Poroučet větru, dešti. Levičáctvím je spatřována honba za uhlíkovou neutralitou, protežování deviantních minorit, ale i likvidace střední třídy regulacemi všeho druhu.

Podezřelé ovšem je, že na levičáctví participují v Evropském parlamentu vedle socialistů i lidovci a konzervativci, takže je zřejmé, že řeč není o levici v tradičním smyslu slova, tedy o hnutí hájící zájmy pracujících proti vykořisťování kapitalisty. Rovněž je zajímavé, že do levičáků nadávají vládnoucímu bruselskému kartelu vesměs lidé orientovaní konzervativně pravicově, kteří kladou Bruselu za vinu destrukci kapitalismu. Méně se řeší, že souběžně dochází i k destrukci autentické levice.

Že se nejedná pouze o terminologický chaos, dokládá čerstvá událost, kdy z frakce socialistů byla vyloučena slovenská strana SMER-sociální demokracie. Nikoli ovšem za absenci kroků v sociální oblasti. Robert Fico cituje nizozemskou europoslankyni, která mu před časem výhrady socialistické frakce familiárně, rychle a jasně vysvětlila: „Roberte, nás sociální výdobytky nezajímají. Budeš levičákem, až se postavíš do čela pochodu homosexuálů.“

Se slovenským premiérem, který dnešní progresivce irituje natolik, že se ho jeden z nich pokusil zavraždit, lze souhlasit, že „strana evropských socialistů už nemá s levicí nic společného, svou agendou doslova zlikvidovala autentickou levici v jednotlivých členských zemích EU a měla by se přejmenovat na stranu homosexuálů a válečných štváčů.“

Z řečeného plyne, že Evropská unie nebude paralyzována levicovostí, hanlivě levičáctvím. Co EU paralyzuje, je ve skutečnosti absence rozumu, čili idiocie. Pro idiocii platí, že úplně stejně diskvalifikuje socialistu, jako lidovce. Je přitom lhostejné, je-li idiocie europoslance autentická, anebo pouze předstíraná, aby zakryla zkorumpovanost všudypřítomnými lobbisty. Podstatné je, že v dnešní EU je idiocie většinového charakteru a na adresu myslící minority je bohužel třeba říct, že na kolektivních rozhodnutích nese spoluvinu.

Je samozřejmě lepší být pouze spolupachatelem nesmyslů, lumpáren a institucionalizované korupce, než být rovnou pachatelem. Oblíbeným argumentem nedobrovolných spolupachatelů je tvrzení, že v rámci omezených možností alespoň minimalizují škody, když na nepravosti upozorňují. Evropský parlamentem je ale institucí, která se vymkla veřejné kontrole a stala se veřejnou hrozbou. Upozorňovat na něco, co je veřejným tajemstvím, v daném případě na idiocii, ničemu nepomůže.

Deficit demokracie je v Bruselu způsoben deficitem politiky. Vypadá to, že spílání levičákům je pláč na špatném hrobě. Průšvih není v tom, že se politika dělá špatně, ale v tom, že se místo politiky dělají kšefty. Levici není třeba z Bruselu vypakovat, už tam dlouho není. Je třeba ji vrátit, a to společně s konzervativní pravicí. Evropa se musí vrátit k hledání ideálního mixu svobody a solidarity, k pravolevému kyvadlu, bez kterého politika nefunguje. Tedy politika, ze které mají užitek lidi.