Rok 2025 byl v České republice rokem Andreje Babiše. Politika, který polovině občanů pije krev a druhou polovinu zbavil nenáviděného Petra Fialy. Po celý rok pak Babišovi v jeho vítězném tažení asistovala média hlavního proudu. Posedlost miliardářem, který se dal na politiku, definovala mediální prostor, ve kterém jak Babišovi protivníci, tak jeho potenciální partneři hráli druhé housle. Ano, rok 2025 byl i rokem rekordně dlouhého zástupu druhých houslistů.
V zoufalé snaze odradit občany od volby fabrikanta, který politiku nemá zapotřebí, se média dopustila negativní kampaně k nezaplacení. Triumfálním volebním vítězstvím ale pozoruhodný vztah médií a staronového premiéra neskončil. Půdorys vládní koalice slibuje drama, které mainstreamu pořádně zamotá kolektivní hlavu. Místo jednoho padoucha se naši progresivní euroliberálové budou muset nějak srovnat hned se třemi padouchy: Babišem, Okamurou a Macinkou.
Čas ukáže, zda se budou doplňovat, anebo se budou jeden druhém plést pod nohy. A je rovněž jen otázkou času, kdy mainstream zjistí, že soupeření v koalici je mediálně vděčnější příběh než soupeření koalice s impotentní opozicí. Už z kraje koaliční komunikace je zjevné, že půjde o vystoupení tří sólistů, a part pro druhé housle zůstane neobsazen.
Andrej Babiš je politicky dobře čitelný. Velice zjednodušeno je sám sobě programem: Chce být Někdo. Není ideologicky vyhraněn, nesleduje konkrétní politický cíl. Do politiky si z podnikání přinesl přístup opatrného manažera, který neriskuje. Není to finančník, který vydělává na spekulaci. Není revolucionář, silný lídr, nýbrž obchodník, který profesionálně zúřaduje politickou transakci. Chce dobře vypadat, být respektován, patřit do klubu mezi politické prominenty. Babiš je realpolitik. Vyzná se v tlačenici, ale nepostaví se do čela rebelie. Ustoupí a minimalizuje škodu.
Výše řečené má konkrétní konsekvence. Babiš si zakládá na přízni politiků, kteří mají v Evropě slovo. Jenomže být za dobře s těmi, kdo Evropu táhnou ke dnu, je něco, co sotva ocení Babišovi koaliční partneři. Pro Okamuru a Macinku bude prioritou udržet se nad hladinou, a způsob, jak toho dosáhnout, spatřují v emancipaci národního státu. Nikoli v bratření se s Rutem, Leyenovu, Merzem či Macronem.
Mainstream, který se teatrálně hrozil toho, že nás Babiš zatáhne na Východ, a neměl tím na mysli Kyjev, dnes bude moderovat zcela jiné drama, ve kterém Babiš čelí podezření, že nás zatáhne na kolabující Západ. Zatím je to jenom podezření, Babišova rétorika je dosud národní, ale že má nutkání spřáhnout se s Bruselem, se o něm ví. A tady to bude zajímavé. Mainstream, který ztratil probruselsky servilního Fialu si za něj bude hledat adekvátní náhradu. Najde ji v Babišovi? To by byl gól!
Adoptovat si Babiše je ale pro mainstreamové progresivisty stejné riziko, jakým byla snaha ho mediálně popravit. Okamura s Macinkou budou dohlížet,
aby Babiš své předvolební sliby a programové priority nezametl pod koberec. A protože Babiš nemá za koho Okamuru s Macinkou vyměnit, aniž by se tím znemožnil, nezbude mu než vzít na vědomí, že se od něj chce, aby byl obhájcem českých národních zájmů v protinárodním Bruselu. Tedy někým, kým není, ale nemůže nebýt.
Jednoduše se nelze zalíbit všem. Těm, co chtějí porazit Putina, a současně těm, kterým už leze na nervy Zelenský. I ten muniční byznys nelze současně podporovat a odhalit. Pak je tu migrační pakt a emisní povolenky, tedy věci, které je třeba odmítnout, přesto, že to nejde. Od Babiše se očekává, že to dá dohromady s Ficem a Orbánem, nikoli s Českou televizí a Seznamem. Bude to těžká volba a Babiš udělá vše možné a nemožné, aby si nemusel vybrat. Jeho problém je v tom, že jeho partneři i jeho voliči už si vybrali. A nechat se adoptovat mainstreamem by byla, a dost možná i bude, od Andreje Babiše velice potupná politická sebevražda.
Všechny příspěvky s Ivan Hoffman
Nemyslím, že pan Babiš bude podlézavý a poslušný jako pan Fiala. Ovšem nebude ani nový Orbán. Bude se snažit vyjednat kompromis, nějaké ústupky, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Jde o to, jak velké. Pokud budou SPD a Motoristé obratní, dokáží využít dobré vztahy pana Babiše s vlivnými evropskými politiky. Oni ovšem mají ve vládě jen malý vliv. Pan Babiš vždy dokázal své koaliční partnery zvládnout. „soupeření v koalici je mediálně vděčnější příběh“, ovšem zatím je koalice nebývale soudržná a nikdo vnitřní problémy v médiích neventiluje. Je to tím, že všechny strany mají s médii špatné zkušenosti.
„Jednoduše se nelze zalíbit všem.“ Ale je možné být pro všechny přijatelný. O tom právě politika malého státu je. Není reálné, aby malé Česko v EU rozhodovalo a velké státy se podrobily.
Ano, souhlasím pane Jetvarte. Politika je — jak nám jednou kdosi moudrý sdělil – uměním možného. Což platí pro státy beznadějně zadlužené a ještě navíc malé desateronásobně. Proto buďme rádi, že máme pana Babiše. Nikdo lepší tu široko – daleko není. A navíc, na zásadové postoje nemáme nic co by nás k nim opravňovalo.
Jiří
Pan Babiš je typ člověka, který v tom, co řídí, vidí organismus. Tedy soubor prvků, z nichž každý má svou nenahraditelnou funkci, přičemž všechny prvky dohromady pracují ve vzájemném souladu. Výsledkem dobře fungujícího organismu může být cokoliv, v tomto případě jím má být fungující firma jakož i fungující stát. Přesně o toto jde panu Babišovi, to je motiv jeho působení v politice. V nedávné minulosti, kdy pan Babiš zastával nejprve funkci ministra financí a poté funkci premiéra, bylo dobře patrné, že dobře ví, že když ti nahoře mají dobře fungovat, musí také ti dole dobře fungovat. Pan Babiš tak ukázal, že sice kapitalismus coby organismus mu jde k duhu, ale že bez nemalé míry sociálních opatření tento jím preferovaný organizmus fungovat nemůže. Na rozdíl od českých pravicových komunistických antikomunistů a všech jejich „ideových“ souputníků.
Jiří