Satira je zbraň proti prázdnotě a beznaději, která čiší z politické scény. A politiky štve

Martina: Petře, ta anketa „Daily Mail“ je z letošního léta. Co říkáte na naše prvenství? Souhlasil byste s tím, že jsme nejvtipnější?

Petr Jablonský: Těžko říct, jestli jsme nejvtipnější, ale je pravda – ačkoliv na Češích mi hodně věcí moc sympatických není – že zrovna smysl pro humor bych dal jako číslo jedna, protože my Češi si opravdu dokážeme dělat legraci i sami ze sebe, a že náš humor je moc fajn. To, že jsme národ Švejků, to asi sedí, takže já bych to podepsal.

Martina: Vy říkáte „národ Švejků“. A mě by zajímalo, jestli si myslíte – protože ti respondenti byli z třiceti zemí světa, za námi jsou Portugalci, třetí jsou Irové a Britové jsou až někde ve druhé desítce – že za to může právě naše literatura, třeba právě Švejk? Nebo naše schopnost, jak oni říkají, jemného, ironického, dobře načasovaného, sarkastického humoru?

Petr Jablonský: Je to obojí samozřejmě, protože tací jsme, takže také máme takové autory, jako byl Jaroslav Hašek, a proto máme Švejka a proto máme spoustu úžasných humoristických děl. Takže jsme to my, jsme to my, Češi, kteří takhle děláme legraci, a jestli se to takhle líbí i ve světě, tak to je úžasný.

Ale co se třeba týká britského humoru, ten bych řekl, že český humor je britskému poměrně blízko, takže jako Češi máme britský humor rádi. Ale myslím, že důležité je, že humor je prostě dobrý, že to je legrace. Já mám tedy rád legraci trošku na úrovni, a nemám rád humor za každou cenu, moc veliký, jako…

Martina: Řachanda.

Petr Jablonský: Ty řachandy a příliš mnoho obličejů, gest a podobně. Takže mám radši úspornější, který ale hodně zazvoní.

Martina: Já se hned dostanu k tomu, co jste říkal o tom, když jste nastoupil v roce 1999 do pořadu „Šance“, a tam jste vychvaloval, že se tehdy zábava ještě dělala poctivě. Ale každý, kdo nás teď poslouchá, tak samozřejmě chce ihned slyšet to ladění, koho teď máte v repertoáru. Kdo je úplně první postava, kterou jste se naučil imitovat?

Petr Jablonský: Já si nejsem jistý, jestli to byl Luděk Sobota, nebo Felix Holzmann, ale asi jeden z těchto dvou. Luděk Sobota – „Ale asi Luděk, protože já jsem tenkrát od táty obdržel kazety. Víte, můj otec mi to dal k poslechnutí, a to se mi tak líbilo.“ Proč vlastně mluvím jako za Luďka? Nevím. Asi nějaká deformace z povolání.

Martina: To nepustí ani benzínem.

Petr Jablonský: Ale opravdu, já jsem poslouchal scénky Šimka a Soboty – to byla asi moje první zkušenost s komediálními dvojicemi – a úplně mě to fascinovalo, ta nálada, atmosféra, jak to prostě dělali. Líbil se mi klasický model, že je hloupý a chytrý. Hrozně to fungovalo a byla to velká inspirace.

Já jsem v životě nechtěl imitovat, já jsem chtěl dělat humor, chtěl jsem dělat herectví, a toto byla jenom obrovská inspirace. A jak jsem si to poslouchal pořád dokola, tak jsem si to za chvilku zapamatoval, a potom, když jsem zanotoval ve škole trošku Šimka, trošku Soboty, tak mi začali říkat, že to je jako originál, že mi to jde, a tak jsem se tím začal zabývat.

Martina: Vy jste byl od začátku solitér, což neznamená, že nevystupujete ve dvojicích, speciálně třeba s Luďkem Sobotou. Ale vy jste popisoval, že se Sobotou a se Šimkem to bylo tak, že Sobota vymýšlel náměty a fóry, a Slávek Šimek dělal kostru a pointy. Ale vy jste na to sám?

Petr Jablonský: Tak ano, takhle to vyprávěl Luděk, a já mu věřím. A takováto spolupráce je krásná a úžasná. Když najdete někoho, s kým můžete pracovat, musíte na sebe slyšet, musíte mít stejný smysl pro humor, a zároveň jde o to, aby tam nevznikla nějaká ponorka. Já jsem to štěstí neměl.

Já jsem se nikdy nebránil účinkování ve dvojici, ale prostě to nevyšlo. Zkoušel jsem to asi dvakrát a nevyšlo to. Ale vy jste se ptala, že jsem na to sám. Tak na jednu stranu vám do toho nikdo nekecá – to je taky dobrý – ale na druhou stranu to na vás všechno stojí a padá.

Když třeba hraju divadlo, tak jsem před výstupem paradoxně mnohem míň nervózní, protože tam mám kolegy, a kolega mě zachrání třeba i tím, že mi něco nahodí, protože tam nemůže být chvilka ticha. A společné sdílení úspěchu, ale i případného neúspěchu, to je, myslím, víc. Takže to je nevýhoda, že to stojí a padá na daném jednotlivci. Zase na druhou stranu si pak užíváte úspěch, pokud se něco zadaří. Ale jak říkám, sdílená radost s kolegou je určitě super.

Martina: Já jsem si naposlouchala aktuálně mnoho vašich dílů z vašeho cyklu „To byl zase týden“, a říkala jsem si: „Nevěřím mu, že to všechno vymýšlí sám.“ Jenom to, co jste předvedl, když coby Andrej Babiš mluvíte o Filipu Turkovi, všechny ty obraty – možná že to posluchači slyšeli. Řekněte to s tím kefírerem, jestli byste to teď mohli nahodit.

Petr Jablonský: Je pravda, že my děláme pořad „To byl zase týden“ každý týden, každé pondělí.

Martina: To je řehole.

Petr Jablonský: A každé pondělí musí být premiéra. A já samozřejmě v pondělí večer, nebo v úterý už samozřejmě nevím, co bylo. Já samozřejmě vím, že narážíte na díl, kde to vyprávěl… Kdo to byl? Petr Pavel, nebo Andrej Babiš?

Martina: Andrej Babiš to vyprávěl.

Petr Jablonský: Babiš – „Tak jsem mu říkal, že zkrátka ten Turek, že prostě, to jeho ráno obvykle, že si dá ten kefírer, a prostě…“

Martina: A luftwafle.

Petr Jablonský: Babiš – „A ty luftwafle. Víte, já si to nepamatuju. Nepamatuju si to, bohužel.“ A je to pravda, protože to už pustíte z hlavy. Ale chtěl bych dodat ještě jednu důležitou věc, že pořad „To byl zase týden“, který děláme na Extra.cz, píšu společně s Honzou Potměšilem z České televize.

Nebo respektive Honza Potměšil byl kdysi šéfdramaturgem v České televizi, kde jsme se potkali, a on se mi potom před pěti lety ozval, že bychom mohli něco takového zkusit. Takže tato spolupráce je skvělá. Myslím, že co se týče autorství, tak nám to prostě jde super. Třeba Honza něco nahodí, a já tam něco přidám, a dohromady vznikne občas pěkná taškařice.

Hlasivka je sval, který je potřeba si šetřit – když cvičíte tři hodiny, jste úplně vyřízení

Martina: Tento díl je skutečně nabitý a mnohé další také. Když děláte, tuším, stoosmadesátičku, a děláte tam zároveň premiéra Fialu a zároveň Andreje Babiše, tak já si vždycky říkám, jak se to natáčí. Asi natočíte jako první všechny repliky jednoho a pak druhého, ale dokážete takto takzvaně „přešaltovat“?

Petr Jablonský: Dělá se to tak, že to natočíme zvlášť, a pak dáme dohromady obraz. Vy si přitom musíte myslet, že mluví ten druhý, nebo vám někdo nahazuje, jakože mluví druhá osoba. Já jsem vlastně svého času v televizi dělal pořad – to už si nikdo nebude pamatovat – byla to desetiminutovka, řekl bych.

Měl to být týdeník, ale byl to spíš občasník, protože v České televizi se to líbilo asi jenom panu generálnímu řediteli, ale paní programová ředitelka – to si pamatuju – tenkrát skřípala zuby z toho, že to vůbec je ve schématu, a pořád to vyhazovala, a když byl nějaký svátek, nebo něco, tak jsme tam nebyli.

Byly to, jak říkám, takové desetiminutovky, ale bylo to neskutečně pracné, protože já jsem třeba v jednom obraze dělal – byl jsem ještě mladý – třeba pět osob, pět najednou. Třeba když jsme dělali ten obrovský, velký celek, tak jsem nejdřív natočil jednu postavu, pak druhou, třetí, a vždycky jsem si musel myslet všechny postavy, které mluví, i tu, kterou jsem byl v tu chvíli já.

Tak nevím, jestli by se mi do toho dneska ještě chtělo – bylo to náročné. Tu desetiminutovku jsem natáčel celý den, a směna byla, myslím, desetihodinová, nebo dokonce dvanáctihodinová.

Martina: To je šichta.

Petr Jablonský: A to je šichta, takže tam přešaltrujete celkem jednoduše. Tam vás namaskují, a jakmile mě namaskují za jinou postavu, tak já okamžitě funguji v jiné postavě.

Martina: Vy jste Stanislavského herec.

Petr Jablonský: Tak děkuji, děkuji. Ano, k herectví jako takovému jsem se bohužel propracoval zatím jenom na divadle, navíc spíš v jakýchsi postavičkách, figurkách. Ale to už je další otázka.

Martina: Dobře, a nebude ode mě pro vás příliš vyčerpávající, když bych chtěla ukázku, třeba, že fakt dáte tři hned za sebou?

Petr Jablonský: Klidně, tak si řekněte, které tři.

Martina: Ne, nechám to na vás. Nebo dobře, tak Andrej Babiš.

Petr Jablonský: Tak řekněte, ať můžu rovnou na sebe navázat, ať to mám těžké.

Martina: Dobře, ať to máte těžké. Tak Andrej Babiš, Miloš Zeman, Petr Pavel.

Petr Jablonský: Babiš – „Tak je to pravda, dobře, jste řekla tři, tak nikoho nepřidávejte – prostě.“

Martina: A prosím ještě Halina Pawlowská.

Petr Jablonský: Babiš – „No ne, to jste si přidala čtvrtou. Prosím vás, já, když se na něčem domluvím, tak to platí.“

Martina: Všechno se stále proměňuje, pane premiére.

Petr Jablonský: Babiš – „Prosím vás, je to pravda. To, co říkám, je vždycky pravda.“ Zeman – „Ano, mohu potvrdit, že je to naprostá pravda. Kolega Babiš je člověk, kterého jsem si oblíbil víc, než je zdrávo, viď Andreji, na rozdíl například od současného prezidenta Petra Pavla.“ Petr Pavel – „Ano, je to pravda, my s panem Zemanem příliš nevycházíme, ale nevím, jak si s ním poradit. Možná by nám mohla poradit třeba Halina Pawlowská.“ Halina Pawlowská – „Dobrý večer, dnešní téma je, jak přežít vztahy. Ty vztahy mezi Pavlem a Zemanem jsou špatné, tak bych Petrovi Pavlovi řekla: Ať jsi Petr nebo Pavel, nikdy nebudeš Vašek Havel.“ Tak třeba takhle.

Martina: Bravo, bravo, bravo. Řekněte mi, když takto cvičíte hlasivky, školíte, a možná i někdy mordujete, tak jak dlouho se to dá vydržet třeba jako šňůra? Když máte dvanáctihodinovou frekvenci – jak jste tady zmiňoval – a jedete mužské, ženské hlasy. A navíc ještě přece jenom dokážete vystihnout i podstatu figury, vy je dokážete i dokonale zkarikovat, a minimálně u jednoho z těch, které jste předváděl, dokážete neuvěřitelně vystihnout prázdnotu, jeho ego, u dalšího třeba manýru. Tak jak dlouho se to dá dělat po sobě, jak se dají jet šňůry, jakou musíte mít hygienu mentální a hlasovou?

Petr Jablonský: Já si myslím, že je to samozřejmě otázka individuální, a také je to otázka věku. Hlasivka je sval. Když jdete do posilovny, když cvičíte hodinu a dobře, je to v pořádku, ale když budete cvičit dvě, tři hodiny, tak budete úplně vyřízená. A úplně stejné je to s hlasivkami a s výdrží.

Pochopitelně já maratony nedělám, ale například teď provozuji v divadle Gong – a potom na různých zájezdech – pořad, který má hodinu a půl, jsem tam sám, kde i zpívám. Mám tam kytaru, takže hraju, zpívám a mluvím opravdu sólo – a to toho mám opravdu dost. A musím říct, že letos na Silvestra mě v Gongu čekají dvě představení za sebou, takže to budou tři hodiny, takže to už si maraton malinko vyzkouším. Řekl bych, že to už je na hraně, takže se budu muset trošku šetřit.

Martina: Půjdu na to první.

Petr Jablonský: Přijďte, určitě.

Když se učím novou postavu, snažím se naposlouchat zvláštnosti řeči, těla, pohybu i myšlení

Martina: Moc ráda. Mně na vaší práci – kromě umu, brilance, střídání hlasů a vciťování se do postav – přijde velmi těžké to, že je opravdu musíte studovat. A při představě, že detailně musíte poslouchat všechny besedy – ČT1, Nova, Prima – a chytat jednotlivé nelogičnosti, špílce, tak to mi na tom asi přijde jako jedna z nejtěžších složek vaší přípravy.

Petr Jablonský: Hlavně je to nejzásadnější složka. Já se docela dlouho, když dělám nějakou novou postavu, dívám a poslouchám, a snažím se naposlouchat některé zvláštnosti řeči, nebo i řeči těla, i pohyby toho člověka, jeho myšlení. A vůbec je ideálně se do té postavy nějak zkusit vžít, protože potom se s ní dobře improvizuje. Takže opravdu dlouho, dlouho se dívám. A pak teprve to pasuju do hlasivek, což je už potom druhá část práce.

Teď jsem právě slíbil paní Bohdalové, že přijmu pozvání do jejího pořadu Hobby naší doby, ale podmínka je, že se ji musím naučit jako v civilu. Já jsem udělal Rákosníčka, ale civilní Jiřinu ještě tedy nemám. Takže teď mě čeká Jiřina Bohdalová. A potom se musím pustit do někoho nového, z nové vlády. Ovšem, my tento rozhovor předtáčíme, to asi můžeme prozradit.

Martina: Určitě, naši vědí. Ale budeme vás vysílat kol Silvestra, kol Nového roku.

Petr Jablonský: A právě v tu dobu už to bude zřejmě jasné. Ale já skutečně už pár týdnů čekám – asi více, než většina lidí v této zemi – jak bude nakonec vláda poskládaná. Protože já jsem si zpočátku myslel, že po volbách se budu určitě učit Filipa Turka a Kateřinu Konečnou. Ale Kateřina Konečná je úplně ze hry, a Filip Turek je možná taky ze hry.

A teď je otázka, jestli ho opravdu udolají, jestli jeho politická hvězda skončí, nebo jestli se do vlády dostane. To už asi je, když se tohle vysílá, jasné. Ale já na to čekám, protože kdybych začal s touto prací předčasně, tak co já bych si teď počal s Kateřinou Konečnou, a co si někdy na jaře třeba počnu s Filipem Turkem, když už o nich nebude příliš slyšet.

Takže, jelikož je to poměrně náročná – a řekl bych i často – nepříjemná práce, tedy cvičení nových hlasů, jejich nacvičování, tak vždycky čekám. Asi je to taky proto, že jsem líný.

Martina: Spíš působíte hyperaktivně.

Petr Jablonský: Ale čekám, jak to dopadne, a potom se do nějakého politika pustím. Ale jsou na mě i vyvíjeny tlaky, že by se líbila Alena Schillerová. Ovšem ženské hlasy jsou náročné, a já se tomu pořád trošku bráním, ale je pravda, že si myslím, že Alenka se tam udrží. Takže možná půjdu i do Aleny Schillerové.

Martina: Také si říkám, že třeba naučit se Kateřinu Konečnou, i když je to ženský hlas, musí být vlastně snazší, protože ona je výrazově intenzivnější.

Petr Jablonský: Ona je velice exponovaná.

Martina: Ano, vysoký hlas a speciální dikce. Myslím, že u Filipa Turka je to možná složitější.

Petr Jablonský: Tak jasně, ale jak jste už zmínila, některé postavy dokážou představovat i určitou prázdnotu.

Martina: To zase u Filipa, myslím, není.

Petr Jablonský: Ale to u Filipa není, a já tam vidím potenciál. To půjde. O některých hlasech si říkáte, že je ani nebude možné udělat dobře. Možná jsem vám to už vykládal, nevím, ale já jsem hrozně dlouho váhal s Cyrilem Svobodou, který byl svého času ministrem všeho. Cyril Svoboda – „A říkal jsem si, že nebude mít nic typického. Ale nakonec jsem se do toho pustil a hle, já myslím, že jsem se docela povedl. A pak jsem zmizel z politiky a dneska jako diplomat se objevím jenom minimálně v televizi. Takže je to velká škoda.“ Ale šlo to. Normálně to šlo docela fajn.

Martina: Ahoj, Cyrile.

Petr Jablonský: Cyril Svoboda – „Takže já taky zdravím. A my se známe? Já už jsem starší, já už se nepamatuju.“

Politici nesmějí být hvězdy pop music – je třeba je hlídat, ne adorovat jako svoje koně

Martina: Ale to musí být vlastně také velmi nevděčné, protože vy se natrápíte s nějakým hlasem, a on vám pak v politice skončí.

Petr Jablonský: Určitě.

Martina: Anebo třeba, nedej bože, zemře. Petra Buzková vám třeba odešla z politiky, a to byl tak vděčný materiál.

Petr Jablonský: Petra Buzková – „Je to pravda, paní Kociánová, máte pravdu. Ovšem pravda také je, že lidé si mě neustále pamatují, a to je důležité.“ A to bych právě chtěl říct, že lidé si některé politiky pamatují velmi dobře. A když mně volají do rádia, kde mám pravidelný pořad, vždycky v neděli, a chtějí známou osobnost, a já si s nimi improvizovaně povídám, tak často třeba chtějí Miroslava Sládka.

Sládek – „To je prostě neskutečné, rozumíte. Taková doba. Já se tedy snažím neustále do té politiky vrátit, ale už jsem dávno pryč, že jo. A ty lidi si mě pořád pamatujou, protože jsem byl tak výrazný.“ A to je přesně ono. Když zanecháte skutečnou stopu – ano, můžete dělat pořád Oldřicha Nového, nebo Jardu Vojtu, nebo Jana Wericha – to můžete…

Martina: Oldřicha.

Petr Jablonský: Oldřicha chcete? Oldřich Nový – „Otevřete oči, přicházím. Tedy paní Kociánová, vám to tak sluší. Dáme si taneček? Třeba potom po nahrávání. Tančíte?“

Martina: „Ano. Konečně vím, že existuje i něco jiného než nudné večery s Fredem,“ odpovídá tehdy Adina Mandlová. Oldřichu, je to kouzelné. A přemýšlela jsem ještě nad jednou věcí: Když jdete k volbám, tak vy nemůžete volit strany podle programu, ale podle toho, jestli jejich představitelé mají nějakou pro vás praktickou anomálii.

Petr Jablonský: Takhle, já musím říct, že toto striktně odděluji, protože osobnosti, které mají právě ony anomálie a podobně, jsou často trošku psychopati. Já mám dojem, že tito energičtí vůdci, kteří jsou právě ideální k imitaci, pro mě ve veřejném prostoru moc ideální nejsou. Já moc nemám tyhle typy rád, takže to jde vlastně absolutně proti mně.

A rozlišuji tady roli občana a roli imitátora, to si skutečně třeba i nechám zajít chuť na někoho, kdo by se třeba dobře dělal, ale kdo by nám dělal ostudu, nebo by nás vedl špatným směrem. Já tedy musím říct, že už jsem za ta léta – jelikož se skutečně zajímám o politiku – přišel o ideály. Já si myslím, že v uvozovkách s tím volením menšího zla – což je fráze, otřepané klišé – to tak v podstatě je. Protože v politice, v současné politice, kdo nemá lokty a nemá nejrůznější známosti, nebo styky, tak – já vlastně politikům nevěřím. Takže k volbám jdu, ale už to není, co dřív.

Martina: To vás musí frustrovat, protože zaprvé cítíte tento rozpor, a zadruhé se musíte politice intenzivně věnovat. Už jsme tady naťukli, že musíte neustále poslouchat všechny besedy, a zároveň cítíte určitou prázdnotu mnohých politických výroků. Je i toto důvodem, proč říkáte, že vás imitování naplňuje čím dál tím méně?

Petr Jablonský: Něco na tom je, samozřejmě. I když já se imitování snažím používat jako zbraň právě proti této prázdnotě a proti beznaději, která někdy z politické scény čiší, takže si z toho aspoň lze udělat legraci. Konec konců to je právě typické pro nás Čechy, že si dokážeme udělat legraci z neštěstí, a myslím, že to je na místě.

A zároveň lze tak trošku nastavit politikům zrcadlo. A ono je to taky nejvíc štve, když uděláte scénku, kde daného člověka představíte tak, že on se v tom pozná jako osobnost. Nebo když skutečně satiricky upozorníte na něco, co je opravdu skutečnost, kterou třeba jen obrátíme ad absurdum, což politiky štve, protože jste je odhalila. To vím.

Martina: Jsou na to, když je karikujete, víc háklivější ženy, než muži?

Petr Jablonský: Určitě. Je to pravda, a je to zvláštní. Já bych řekl, že muže nejvíc štve, když vychytáte jejich úmysly, jejich nějakou malou domů, nebo když někde něco zasmrádává. To vadí mužům. Ženám vadí, že si z ní děláte legraci, takže vím, že třeba Petra Buzková, ani Halina Pawlowská nejsou v tomto mými fanynkami.

Martina: Petra Buzková vám dokonce nabídla, že byste mohl skončit v Křižíkově fontáně, protože jste ji předvedl na Výstavišti.

Petr Jablonský: Chtěla mě hodit do fontány s tím, že: Petra Buzková – „To je vůl.“

Martina: Řekla. Řekněte mi, jakým způsobem se pracuje v době, která má limity v tom, co jsou lidé schopni přijmout jako ironii, nebo i určitý názorový proud. Máte už také slušně rozjetou autocenzuru?

Petr Jablonský: Ano, samozřejmě, autocenzura je jedna věc. Trošku mě štve, že se často mluví o svobodě slova, a já si myslím, že svoboda slova je skutečně trošku malinko očesaná, okrájená. Každý rok je nám malinko okrajována, a řekl bych, že často i z Bruselu, což je škoda, že si na to hrajeme.

V podstatě cenzura dneska existuje automaticky, protože pokud chcete dneska něco uploadovat na síť, pokud tam chcete něco dát, tak si musíte dát pozor na škodlivá slova, protože když tam máte škodlivé slovo, tak vám to nenechá nahrát. Takže vy musíte automaticky tato slova škrtat, což si myslím, že je škoda.

A musím říct, že této době škodí hyperkorektnost, i když bych možná řekl, mám pocit, že se to malinko zlepšuje, protože ve společnosti je proti tomu takový odpor, že občas projde i v nějakém velkém médiu legrace, která je na hraně, a to na téma této hyperkorektnosti. I když třeba nedávno se Aleši Hámovi podařilo udělat vtípek na Slavíku, a pan Sidovský se hrozně urazil, a udělal z toho v médiích velkou kauzu. A všechna média se tomu věnují a rozpatlávají to.

Martina: Třeba, že Marek Eben má nějaké sexistické poznámky. Já si vzpomínám, že mě na Facebooku jednoho rána pobavil úplně nejapný vtip. Možná už jsem to tady říkala – ale když tady máme přelom roku – který mě ale nesmírně rozveselil: Pán nakupuje na tržišti a říká prodavači: „Prosím vás, je ta mrkev geneticky modifikovaná?“ A prodavač říká: „Proč se ptáte?“ A mrkev říká: „Jo, proč se ptáte?“ To mě pobavilo, tak jsem to tam dala, a musím říct, že někteří byli podobně rozesmátí jako já. Ale pak mi přišlo x odkazů, že do naší země se nesmí dovážet geneticky modifikované potraviny, a byly tam i paragrafy a odstavce. A já jsem jim psala: „A najednou je ten vtip nějak méně chytlavý.“ Neztrácíme celkově trochu smysl pro humor, protože jsme zasaženi autocenzurou a tím, že se bereme příliš vážně?

Petr Jablonský: To je zajímavá otázka. Těžko říct. Je pravda, že mám pocit, že vůbec komentáře na sociálních sítích jsou kolikrát takové, že se tam vždycky někdo snaží vyprovokovat nějakou debatu, která nikam nevede, a je k ničemu.

Třeba já osobně se divím, kolik lidí, posluchačů a diváků, třeba i mých skečů a podobně, má zapotřebí se zastávat jednotlivých politiků. Já si prostě myslím, jednak tedy měřím každému stejně, občas mi taky někdo napíše i třeba do soukromých zpráv: „Já jsem si myslel, že jste náš, a vy si tady děláte legraci z tohoto…“

Martina: A čí jste tedy?

Petr Jablonský: No právě, viděli scénku, kde jsem si zrovna dělal legraci z nějakého politika, a: „Víš, tak ten je taky náš.“ A to byl hrozně překvapen, když vidí, že si dokážu dělat legraci i z druhé strany, a nechápou to. Nebo naopak někteří napíší: „Babiše, to by vám šlo. Co takhle Fialu?“ A naopak: „Jo, Fialu. A co takhle kdybyste něco udělal na Babiše?“

Takže lidé mají tendenci bránit své koně, své politiky, a ohrazovat se vůči mně, a že: „Zdaleka jste nic nedosáhl. A podívejte, pan Babiš je výborný,“ Nebo: „Pan Fiala je výborný.“ Já tedy tvrdím, a vidím to tak, jak to říkal Karel Kryl, budu ho parafrázovat, nevím, jestli úplně přesně: „Politici se nemají adorovat, politici se mají hlídat.“ To znamená, že to jsou naši zaměstnanci.

Ale lidé, Češi, k nim mají často přístup jako k nějakým hvězdám pop music, tedy že: „To je můj kůň, já jsem fanoušek tohoto politika“, a mají tendenci ho hrozně bránit. Já si myslím, že vždycky jde jednak o humor, jednak je třeba i o téma, že to je třeba vážné téma, které se snažím nějakým způsobem zlehčit, ale přitom na něj poukázat.

A někteří lidé začnou být neuvěřitelně hysteričtí: „Ale vy stejně nic neumíte, a nikoho neumíte, ani Babiše. A vy jste úplný…“ Takže teď vlastně je „vlastní názor“ v uvozovkách je teď skoro jako náboženství, jak jsme všichni na sociálních sítích. Samozřejmě nesmíte se dotknout škodlivých slov a podobně, protože jinak vám to mažou. Ale každý má hroznou potřebu se ke všemu vyjadřovat. A je pravda, abych se vrátil k otázce, že mi skutečně někdy přijde, že smysl pro humor ztrácíme, a to nesmíme dopustit.

Celý rozhovor s režisérem Petrem Jablonským si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.