Ministerstvo kultury zrušit. Dotační systém slouží jen k tomu, aby se jako umělci uživilo hodně lidí

Vítězslav Jandák: Já jsem ještě radši, když na vás koukám. Já bych vás malinko opravil: Co s tím můžeme dělat? Nic, protože žijeme v Čechách. A uvědomte si, že brácha bráchu v historii klidně podřízli. Češi se mezi sebou řezali vždycky, to znamená, že tužby o tom, aby byli Češi jednotní, jsou marné. Češi nikdy nebudou jednotní, Češi jsou uštěkaní malí ratlíci v Evropě, kterým každý připomíná, velmi nenápadně, že tady vlastně neměli být a že rok 1918 byl omyl. Už o tom píší někteří velmi uznávaní historici, že to byla chyba, že to vzniklo. To znamená, že se my se řítíme do propasti, a těmito nenápadnými kroky těchto takzvaných historiků, a podobně, lidé ještě víc znervózní, protože nevědí, co bude. A pak vám řeknu, že politici se leckdy chovají opravdu blbě.

Martina: Pane Jandáku – tak když se s tím nedá nic dělat, tak vám děkuji za rozhovor.

Vítězslav Jandák: Dobře, tak já půjdu. Bylo to gratis. Ale skutečně, co byste s tím chtěla dělat? Nechcete být soudružka, která by chtěla vychovávat národ. To se nedá vychovat.

Martina: To nejde. Takže dobře, ale můžeme přece exempla trahunt, příklady táhnou. Můžeme se každý snažit sám za sebe…

Vítězslav Jandák: Proč to budeme dělat, vždyť je přece daleko lepší, když si můžeme zanadávat. Vždyť je to ventil.

Martina: Ale zanadávat si je něco jiného, než v sobě opravdu živit zášť a ublíženost.

Vítězslav Jandák: Možná, že to je stravou. Říká se, že vzteky jsou od žlučníku, že lidé mají v sobě žluč. A my žereme tlusté, a z toho možná máme narušený žlučník, a proto jsme tak nervózní. Možná to nebude o politice, možná to bude o stravě.

Martina: Já tlusté tak moc nekonzumuji, a stejně jsem někdy rozčilená.

Vítězslav Jandák: Vy jste rozčilená z blbosti těch druhých. To vás, jako inteligentní ženu, rozčiluje. Ale neříkejte mi, že vás rozčiluje, když se někdo chová tak, či onak.

Martina: Vy jste říkal, že Češi se řezali odjakživa. Ale kdo ne, když se podíváte kolem.

Vítězslav Jandák: Hodně, vždycky hodně.

Martina: Já myslím, že bratrovražedné boje byly poměrně rozšířenou praktikou.

Vítězslav Jandák: Ale to byly vždycky kmenové záležitosti. Kdežto Češi byli později v podstatě jeden kmen, a furt se mezi sebou řezali.

Martina: Vy mi ty Čechy moc pomlouváte. Já tvrdím, že my svým způsobem máme dobrou karmu.

Vítězslav Jandák: Ty byly zrušené.

Martina: Protože jsme v moderních dějinách nikdy nikoho nenapadli.

Vítězslav Jandák: Protože jsme mrňaví.

Za to, že Češi byli a jsou mrňaví, slušní a hodní, zaplatíme

Martina: Neměli jsme žádné kolonie, ani to Togo nám nezůstalo. Takže my jsme docela takoví – že už jsme si spoustu věcí odžili.

Vítězslav Jandák: Za to zaplatíme. Za to zaplatíme.

Martina: Za co?

Vítězslav Jandák: Za to, že jsme byli mrňaví, slušní a hodní. Podívejte se jenom, když se na to budeme z této pozice dívat, na takového Orbána. Podle našich médií zlobí Evropu, je to kazisvět, leze Moskvě kamsi, a podobné věci, a přesto má pořád nějakou úroveň, dokonce schůzka – která ještě pořád nebyla uzavřena – mezi Putinem a Trumpem, by měla být v jeho Budapešti. Čím to je? A my, kteří jsme opravdu, ale opravdu tak evropanští – když se podíváte na Lipánka, na Fialu – ti, jen co se Leyenová otočila, už udělali, co si přála, a přesto nás neberou. Ani nás nevzali na otevření Notre-Dame. Kdo tam byl? Duka, a nikdo jiný, a bylo tam státníků „něúrekom“ – jak říkají Slováci.

Martina: Když se někdo moc podbízí, tak se to tomu většímu hodí, ale zřejmě k němu nechová vážnost.

Vítězslav Jandák: Nechová. Přitom máme dneska obrovské obavy, abychom byli bráni vážně, kdyby náhodou ten lotr Turek se stal ministrem zahraničí. Vždyť je to pitomost. Všimla jste si jedné věci? Já se nedívám na předávání medailí na Hradě, já jsem tam byl asi dvanáctkrát, a je to vždycky to samé. Ale Turek tam byl s paní Coolidge, a to je dáma, která sloužila v Bílém domě, a zažila tam pár hlav Spojených států…

Martina: Pěti prezidentům dělala asistentku.

Vítězslav Jandák: Samozřejmě, ale on byl jejím oficiálním doprovodem, a to je velmi zajímavý moment. Politika je vždycky tak trošku o symbolech, a tohle byl nějaký symbol. S kým se teď nejdříve sešel nový americký velvyslanec, když přijel? Prvně se sešel s Babišem. Řekli bychom, že by se měl sejít s Lipánkem, a později s prezidentem, ale ne, on se sešel s Babišem. To jsou ty drobnosti, které mainstreamoví novináři tak trošku vynechávají. Ale ony dokreslují, jaká je situace ve světě, jak si stojí tato republika.

Martina: Oni je nevynechávají, když se jim to hodí do krámu. Ale když by to snad náhodou mělo posílit konzervativní část politického spektra, tak to v tu chvíli poměrně přehlížejí. A já jsem stejně chtěla začít něčím trochu jiným.

Vítězslav Jandák: Dobře, ale ještě pár oprav. Vy normálnosti říkáte „konzervativní“. Teď jsem si toho všiml. „Konzervativní část veřejnosti“, vždyť to jsou normální lidé, a ti jsou většinou konzervativní. Říkají: Máma je máma. Táta je táta. Rodina je táta, máma. To jsou konzervativní lidé.

Martina: Vy když řeknete „normální“, tak je to trochu zavádějící. Tak proto v politice…

Vítězslav Jandák: Jak zavádějící? Já jsem vám skočil do řeči, omlouvám se. Už jsem zticha.

Martina: Myslím, že to dnes není poprvé, a není to rozhodně naposledy.

Vítězslav Jandák: Už jsem úplně zticha.

Demokracie už dneska nemá žádná pravidla – lidstvo bude muset přemýšlet o něčem jiném

Martina: Když jsem mluvila o tom, jak tyto volby před, v průběhu, i po, připomínají řež, tak si říkám, že po revoluci jsme jako novináři pokrývali volby od devadesátých let, a já si nepamatuju, že by komunikace mezi politiky byla až taková vyhrocená a nenávistná.

Vítězslav Jandák: Víte, to začalo už v minulém období, v předminulém. Já jsem právě kvůli tomuto odešel ze Sněmovny. V roce 2017 jsem na jaře položil mandát. Lidsky jsem se nakrkl, poněvadž i poslanec je člověk a už mi to připadalo zbytečné. A zbytečné bylo i to, jakým způsobem proti mně šli někteří kolegové z vedení sociální demokracie, a podobně. A já jsem řekl: „Ne. Už chci pryč“, a odešel jsem. A bylo zajímavé, že jediný, kdo za mnou přišel, a říkal: „Pane kolego, to je škoda, že odcházíte“, se jmenoval Schwarzenberg, člověk z protitábora. Ten přišel. A myslím, že to už by se dneska nestalo, aby přišel někdo odtamtud, nebo naopak. Ale už tehdy byla taková atmosféra, že už to směřovalo až k hysterii, kterou prožíváme dneska po volbách. Ta už začínala tehdy.

Martina: Už začínala, a vy jste dokonce přímo řekl, že vás z politiky vypudila nenávist, nebo to byl přinejmenším jeden z hlavních důvodů vašeho odchodu. Když říkáte, že tam jste si toho všiml a že to bylo tak intenzivní, že vás to katapultovalo pryč z politiky, tak jak se to tehdy projevovalo? Protože my víme, jak ta nenávist vypadá teď. Ale jaké měla začátky?

Vítězslav Jandák: Projevovala se daleko záludněji, protože se projevovala v určitém rozkladu stran, které v podstatě už byly na odchodu. Já jsem v roce 2017 na jedné schůzi sociální demokracie předpověděl, že sociální demokracie je určena k likvidaci a že se zlikviduje, a skončí. Stalo se. A dodával jsem tehdy ještě: „A druhá strana, která bude likvidována, či se zlikviduje, se jmenuje ODS.“ A podívejte, jak dneska ODS vypadá.

Martina: To zní prognosticky.

Vítězslav Jandák: Možná že jsem prognostik, ale především jsem důchodce. Ale řekl jsem: „Podívejte se, jak to vypadá. Část ODSáků přešla k Motoristům, část přešla dokonce k ANO, některé kolegy dnes vidím v barvách ANO. Možná že to taky bude tím, že žijeme v nějakém historickém období, kdy strany, které startovaly toto období, v podstatě už splnily svůj úkol, a – jděte pryč. A přijdou nové, a přicházejí. A všimla jste si, že přicházejí hnutí? To je krásné „hnutí“. Do hnutí se vejde všecko. Hnutí je lepší, než strana. Strana je, myslím, tak trošku relikt z minulého období demokracie, kdy to mělo pravidla. Dneska už demokracie nemá žádná pravidla. A demokracie je leckdy zaskočena sama sebou. Já myslím, že lidstvo bude muset přemýšlet o něčem jiném.

Martina: Co byste navrhoval?

Vítězslav Jandák: Nevím. Nevím, co bych navrhoval. Opravdu jsem bezradný. Ale možná, že to bude muset vypadat trošku jinak – všecko na světě.

Umělci podporující politické strany se dostávají na vedlejší kolej, protože o ně lidé přestávají mít zájem

Martina: Vy jste byl desítky let hercem, a na začátku devadesátých let začalo mnoho herců podporovat některé politické strany. Třeba ve volbách podporovali tu, či onu stranu. Tehdy nám to přišlo celkem normální, na Západě se to taky dělalo, a my jsme si tam přáli být. Jenomže dnes se někteří umělci angažují trvale, nejen v kampaních, ale i mezi nimi, a propagují jejich politiku, a mnoho lidí se na ně kvůli tomu dívá skrz prsty.

Vítězslav Jandák: Nejen u nás.

Martina: Nejen u nás, ano. Jak se na tuto angažovanost umělce – jak se tomu říkalo za minulého režimu – díváte?

Vítězslav Jandák: Nevím, mně to je trošku směšné. A možná, že to je dneska už právě kontraproduktivní. Vezměte si, kolik velkých bardů – možná v uvozovkách, možná ani ne – z řad umělců, podporovalo Fialovu vládu, a podívejte se, jak to Fiala prošvihl. A oni do budoucna taky, najednou ztrácí kredit. A já jsem si toho všiml ve Spojených státech po první volbě Trumpa – mnoho velkých hollywoodských hvězd se postavilo proti Trumpovi, a řekli: „Neexistuje.“ Až v reakci na to v Americe vzniklo zvláštní hnutí, které řeklo: „Víte co, komedianti, hrajte dobré filmy, ale už se nepleťte do politiky.“ A vezměte si, že ve druhé volbě Trumpa, která pro něj už dopadla úplně perfektně, se moc umělců neozývalo. A u nás to taky přestane, protože se ti umělci začínají dostávat na druhou kolej.

Martina: V jakém smyslu slova?

Vítězslav Jandák: Na druhou kolej, tedy že je lidé přestávají mít rádi. Dříve to byli národní umělci – teď nemyslím terminus technicus, který používali komunisti – škoda, že není. Ve Francii se dává Rytíř umění, a u nás to byl národní umělec, a já to nepovažoval za blbost, i když to bylo často politicky zneužito. A co není nikdy politicky zneužito? Ale měli by se držet tohoto. Já jsem se rozhodl z herectví víceméně odejít, tak jsem z něj odešel, a věnoval jsem se politice.

Martina: Proč?

Vítězslav Jandák: Já jsem nikdy nechtěl být hercem. Já jsem měl tatínka v roce 1960 zavřeného za podvracení republiky, a velezradu, a nevím za co všecko, a všichni říkají, že šedesátá léta byla fantazie. Nebyla. Nám vzali všechno a fotra mi zavřeli. Ale v podstatě jsem neměl moc na vybranou. Já jsem chtěl dělat práva, ale pán na fakultě mi řekl – já si to budu pamatovat nadosmrti, bylo to velmi vtipné – že: „Pakliže vaše babička nebojovala v Pařížské komuně, tak nemáte šanci. A vy už vůbec ne.“ Já si moc nepamatuju, ale tohle si pamatuju. Tak jsem recitoval básničky – mně se vždycky líbily ženské a poezie – a oni říkali: „On na to má, ať jde na AMU.“ My nevěděli, co je AMU, ale tak jsem tam šel, a oni mě vzali, a tak se ze mě stal herec. A mezitím jsem vždycky hledal z herectví únik. Třeba jsem se pak podílel – když jsem se stal spoluvlastníkem Zlínských ateliérů, jako akcionář Bontonu – na rozjezdu festivalu dětského filmu, ze kterého se svého času stal největší festival na světě. Dneska už jsou to zase moravské ptáčky. Vždycky jsem z herectví jakoby uhnul. A pak byla politika, a zvolili mě třikrát za sebou, tak jsem byl třikrát za sebou v parlamentu, a také jsem byl ministrem, takže se mi už k herectví moc nechtělo. Teď mám nabídku…

Martina: Ano?

Vítězslav Jandák: Možná na příští rok, ale to bych vzal, protože by to měla být sranda. Vy jste se tady dotkla mnoha vážných věcí, ale zapomněli jsme na jednu věc, že se nám vytratila sranda.

Martina: Humor.

Vítězslav Jandák: Nebo humor. Vy říkáte „humor“, já říkám „sranda“. Nám se sranda vytratila. A my jsme byli ve srandě mistry.

Martina: My jsme byli v legraci mistry vždycky, za každého režimu.

Vítězslav Jandák: Smějící se bestie.

Status registrovaného umělce je blbost – buď umělcem jste, nebo ne, na to není potřeba papír

Martina: Smějící se bestie. Vzpomínám si, kolik bylo za komunistů vtipů, ale dnes je jich méně. Není to vůbec. Já si vzpomínám, že jsme si dokázali celý večer vyprávět vtipy o komunistech, a vždycky na závěr zazněl základní vtip, jak se sejdou dva ve vězení, a jeden říká: „Za co tu jsi?“ A on říká: „Za lenost.“ A on říká: „Jak to?“ „My jsme si se sousedem povídali politické vtipy, a já jsem si myslel, že bude stačit, že ho půjdu udat až druhý den ráno. Ale on mě byl udat už ten den večer.“ Ale tohle není. Tohle není.

Vítězslav Jandák: Ne, už to není.

Martina: Čím to?

Vítězslav Jandák: Dobou. Doba je rychlejší, a doba vymyslela taková fígle, že vlastně k tomu, abych žil, nepotřebuju lidi. Stačí mi krabička, abych se spojil se světem, a tam si vymyslím ženskou, tam si vymyslím dobu, vymyslím si cokoliv, a druhé lidi moc nepotřebuju.

Martina: Ale humor nás vždycky ze všeho vyvedl, držel nás nad zemí. A teď si kolikrát říkám, jestli lze stvořit korektní vtip, kterému se někdo bude smát. Myslíte si, že za tím je i toto?

Vítězslav Jandák: Někteří se budou smát, někteří se budou bát. A jsme zase tam, kde jsme byli. Protože jsme mrňaví, nejsme hrdí, nejsme pyšní.

Martina: Maďaři jsou také malí.

Vítězslav Jandák: Pozor, ale mají velikou historii. Vezměte si Rakousko-Uhersko. Ale Karel to zvoral, že neudělal Rakousko-Uhersko-Česko. Možná, že by nebyl ani rok 18. Ale on pak pendloval po světě a vracel se do Budapešti, a myslel si, že ho Maďaři zachrání. Ale ne. A zase zapomněl na Čechy.

Martina: Většinou byli nositeli legrace a čtení mezi řádky mnozí herci, a právě malé scény, a podobně. Vy jste si povzdechl, že je škoda, že už tady nemáme národního umělce, tedy lidi, kteří oslovovali celý národ.

Vítězslav Jandák: To byl Werich. To byl Menšík – ti byli podle mě národní umělci.

Martina: Ale tato vláda přijala status registrovaného umělce. To asi není to, po čem vy toužíte?

Vítězslav Jandák: To je blbé, to je hodně blbé. Protože buď umělcem jsem, nebo nejsem – na to nepotřebuju papír. A abych bral podporu v nezaměstnanosti, protože se na mě jako na umělce nikdo nechce dívat – tak to mi připadá blbé.

Ministerstvo kultury bych zrušil – v EU ho má jen jednadvacet zemí, dotační systém slouží k tomu, aby se pod vlajkou umělce uživilo hodně lidí

Martina: Tady je pořád diskuze o tom, jak by měla být kultura financována, že je věčně podfinancovaná. Myslíte si, že dotační systém, který v ní je, napomáhá svobodné tvorbě?

Vítězslav Jandák: Ne.

Martina: A čemu tedy?

Vítězslav Jandák: Aby se pod vlajkou umělce uživilo hodně lidí – o tom to je, o ničem jiném. Já jsem dokonce říkal – a jsem za to proklínán – že bych zrušil ministerstvo kultury. Pouze jednadvacet zemí Evropské unie má ministerstvo kultury. Myslíte, že Německo má ministerstvo kultury? Spolková republika Německo nemá Ministerstvo kultury.

Martina: Má.

Vítězslav Jandák: Ne, nemá.

Martina: Vždyť ministryně Claudia Roth, ta zelená…

Vítězslav Jandák: To nebylo ministerstvo kultury.

Martina: Zvolená v loňském roce, dokonce osobně přerozdělovala granty, aby se tam právě dostalo angažované umění.

Vítězslav Jandák: Ne, já se vsadím. Podívejte se na to.

Martina: Já to najdu.

Vítězslav Jandák: Spolková republika nemá, dokonce ani Rakousko nemá. Má ministerstvo, ale nemá ministra kultury. A říkám, že je to jednadvacet zemí z Evropské unie, které má ministerstvo kultury, a zbytek z osmadvacítky nemá.

Martina: Tak já to teď asi hned úplně nenajdu…

Vítězslav Jandák: Nemají.

Martina: Aha, ona byla federální komisařkou pro kulturu a média.

Vítězslav Jandák: Ano, to je něco jiného.

Martina: Ano.

Vítězslav Jandák: To je něco jiného, protože tam máte třeba bavorského ministra kultury, s tím jsem jednal, v Bavorsku jsem byl. Ti mají ministra kultury. Ale to je svobodný stát Bavorsko, Hesensko má ministra. Ale protože je to spolková země, tak by měl být spolkový, a tak tam mají komisaře.

Martina: Naše ministerstvo kultury přijímá žádosti do registru umělců, a již brzy také plánuje zveřejnit granty, a podmínky, za jakých registrovaní budou moci žádat. Martin Baxa svého času napsal na X-ku, že museli předložit tento návrh statusu umělce, protože to na pokyn Evropské unie odsouhlasila minulá vláda. K čemu si myslíte, že to vede? Myslíte si, že jako dotační systém – když chcete zrušit ministerstvo kultury – je v umění úplně špatně?

Vítězslav Jandák: Není úplně špatně. Některá divadla by se dneska asi neuživila. Ale ministerstvo kultury má pod sebou jenom jedno divadlo, a to Národní, a ostatní divadla nepatří pod ministerstvo kultury.

Martina: Ale dostávají vládní granty.

Vítězslav Jandák: Dostávají granty, ne vládní, ale dostávají je z ministerstva. Mohou dostávat granty. Víte, je to o tom, že mohou, a veškeré grantové podpory – ať to je v zemědělství, v kultuře – víte, tyto podpory jsou trochu k ničemu. Já si myslím, že by všichni měli trošku hodně pracovat, aby si na sebe vydělali. A trh – teď moc nemluvím jako bývalý sociální demokrat – ale trh ukáže, jestli na to půjdou, nebo nepůjdou. Myslíte si, že například Jarek Nohavica, kterého považuju, jakožto zpěváka, za největšího barda tady…

Martina: A básníka.

Vítězslav Jandák: A básníka, samozřejmě. Myslíte si, že dostává nějaké podpory? Že má za sebou sponzory? Já si myslím, že nemá. On si vydělá tím, že zpívá, a lidi na něj chodí. A to by měla být jaksi základní míra. A teď jsme se vrátili malým obloučkem k politice. Víte, co je mi do toho, že na Hradě protestují nějací lidé, že by Macinka, nebo Turek, neměli být ministry? Dyť jsme tady o tom měli velký plebiscit, a ten se jmenoval – „volby“. Lidé jim dali puvoir, tak ať jsou ministry. A tyhle mrňavé? Co do toho řvou? Co řvou? Jsou vzteklí, řvou, prohráli volby, a třeba je příště vyhrají. O tom je takzvaná demokracie.

V umění se začala rozmáhat autocenzura

Martina: Vrátím se k vašemu záměru, že by bylo dobré zrušit ministerstvo kultury. Říkal jste to i v době, kdy jste byl ministrem kultury?

Vítězslav Jandák: Ano, řekl jsem to.

Martina: Byl jste první kapr, který se rozhodl vypustit si rybník?

Vítězslav Jandák: Ano. Já jsem to říkal, a dokonce jsem byl první, kdo říkal – teď už mě budou proklínat strašně – že by se měl spojit rozhlas s televizí, podle vzoru BBC, podle vzoru Slovenska. A říkal jsem to ještě před tím, než se na Slovensku rozhodlo, že by to tak mělo být, protože by došlo k úsporám, k obrovským finančním úsporám.

Martina: A proč si myslíte, že nepotřebujeme ministerstvo kultury? Václav Klaus nedávno říkal, že při stavu naší zahraniční politiky je pro nás nemístný luxus mít ministerstvo zahraničí. Ale proč nemít kulturu?

Vítězslav Jandák: Má pravdu. Protože stejně většina práce poslanců je naplňovat ve Sněmovně směrnice Evropské unie. Devadesát procent jsou směrnice, o kterých se hlasuje, a samozřejmě se vždycky přijmou, protože to jsou šéfové. Takže k čemu bychom měli mít ministerstvo? A vrchol byl, když jsme měli ministra pro evropské záležitosti, což je ministerstvo, když jste členem Evropské unie. A jemu zřejmě podléhal Fiala, jakožto premiér, když to vezmete logicky, protože on byl nejvyšší. To jsou všecko blbiny. A je to proto, abych zaměstnal kamarády, soukmenovce ze stran, abych jim dal, když se mnou bojovali, taky nějakou šanci si…

Martina: To, co jste říkal, že si trh rozhodne, to jsou skutečně zákony ekonomiky, zákony trhu. Pak jsou určité druhy umění, které by se možná v rámci naší malé země nedokázaly samy uživit, třeba nejrůznější slovesná umění. Ale řekněte mi…

Vítězslav Jandák: Například „slovesné umění“? Co tím máte na mysli? Já jsem fakt blbý.

Martina: Věci, které se třeba týkají jenom naší země, různé literární časopisy, a podobně. Jak byste vyřešil toto?

Vítězslav Jandák: Já jsem jim na to dával dotace. Uhde mi přišel poděkovat, protože před tím na to trošku zapomněl, nebo dával míň – tak já jsem jim to dal. Myslím, že na toto by stát měl. Ale jsou i jiné způsoby. Třeba Francouzi financují v různých stupních. Máte stát, který podporuje, dále podporují departementy, kraje, města, a podobně. Všimněte si, když se díváte na francouzský film, nebo detektivku, tak se podívejte, který kraj, nebo které město to finančně podpořilo. Čili to je jejich propagace, a na to dávají peníze. Dá se financovat různě, a nemusí k tomu být obrovský aparát ministerstva kultury. Stačil by daleko menší aparát, a ten by v podstatě mohl dělat takovouto grantovou činnost, a to by bylo všecko.

Martina: Ve světě také fungují různí mecenáši, kteří, když jsou úspěšní, si vezmou za své nějaký projekt.

Vítězslav Jandák: To bylo u mě. Já jsem měl prvního mecenáše na opravu obrazů v kostelech. O tom se taky už nemluví. Já jsem tehdy vyzval podnikatele, protože je spousta vzácných, nikoli úplně nejvzácnějších, ale vzácných obrazů v pražských chrámech a kostelech, a potřebují restaurovat. A tehdy se zavedlo to, že přišli podnikatelé – hlásili se k tomu velice – a dali tam cedulku – abych nikoho nejmenoval – tak třeba: „Pan Vonásek s chotí přispěli na restauraci tohoto obrazu.“ A opravdu se spousta obrazů skutečně zlepšila, zkvalitnila a zrestaurovala. Taky se to povedlo. A to byl u mě vzor mecenášů. Ale k tomu jsou ještě potřeba zákony, že když jsem mecenáš, abych to mohl odpočítat z daní, a podobně. To by chtělo další legislativu.

Martina: A tu nemáme?

Vítězslav Jandák: Ne.

Martina: Myslíte si, že se dá hovořit o nezávislosti tvorby, nezávislosti umělce, když přijímá jakékoli dotace od státu, potažmo z Evropské unie? Nebo se tím už vždycky v druhém plánu stává dotyčný umělec loajálním?

Vítězslav Jandák: Víte, když v minulém režimu dostával od státu prachy – bolševického státu – tak byl taky tak trochu loajální, ale hledal cestu, kudy z toho ven, a vzniklo mnoho děl, která byla fantastická, a dodnes se na ně můžeme dívat. Možná, že to byl lepší způsob. Já nevím. Víte, záleží na kumštýři. Já říkám, že buď kumšt je, nebo není, a lidé si rozhodnou, jestli se jim to bude líbit, nebo ne. A buď jich bude hodně, nebo jich bude málo.

Martina: Jak moc je u nás – podle vás – tvorba svobodná? Ať už divadelní, nebo…

Vítězslav Jandák: Víte, já myslím, že je absolutně svobodná. Dokonce to někdy ulítává do toho, že se na jevišti činí nemravnosti, a dámy na různá místa dávají vlajky, a podobně. To je nechutnost. To ani není pornografie, to je hnůj. Ale jinak, máme, si myslím, svobodu. Ale začala jedna věc, která už začala za bolševika – autocenzura.

Martina: Autocenzura.

Vítězslav Jandák: Přesně. A to si říkáte: „A hergot, bacha. Vždyť já mám děti, děti jsou na škole, nebo tam pracují, tak já budu radši držet hubu.“ A jsme tam. Nebo: „Mám půjčku, mám hypotéku.“ A stávky? U nás nemáte stávky, protože všichni mají půjčené prachy, a to znamená: „Co kdyby mě vyhodili z práce? Kdo zaplatí hypotéku, kdo mi zaplatí leasing na auto? Tak se na to, mámo, radši vykašleme.“

Celý rozhovor s Vítězslavem Jandákem o tom, proč jsou Češi uštěkaní malí ratlíci, kteří se mezi sebou vždycky řezali, jak politici ztrácejí pravidla slušné komunikace, proč by mělo být zrušeno Ministerstvo kultury, a jak se v umění rozmáhá autocenzura, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.