Trump jako normální chlap vnáší do politiky zdravý rozum – mění názory, není dogmatik

Martina: O situaci ve filmovém průmyslu nám tady zcela otevřeně vyprávěl třeba Tomáš Vorel, a ten říkal, že mu strach pořád sedí na zádech, že jde ke mně na rozhovor, a manželka mu říká: „Nic neříkej, máme děti.“

Vítězslav Jandák: Máme děti, ano.

Martina: Ale on přišel. A já jsem tady už vzpomínala onu německou zástupkyni za kulturu Claudii Roth, která se rozhodla – protože přerozdělovala více než dvě miliardy korun umělcům – že bude dávat jenom těm, jejichž témata budou dostatečně feministická, proti rasismu a xenofobii, budou genderově spravedlivá a inkluzivní, a celkově by neměla příliš rozrušovat. Řekněte mi, nehrozí, že se pod tímto tlakem umění ztratí v úplně prázdném moralismu?

Vítězslav Jandák: To už je. Vždyť se podívejte třeba na úroveň evropských filmů. Ale podívejte se na úroveň amerických filmů. Kam to šlo. Já se dívám na kanál Dvojku, protože tam jdou starý americký filmy ze sedmdesátých let, a jsou báječný a jsou bez konkurence – a byly i evropský filmy. A teď jste se dotkla Němců – ale jediná kinematografie, která podle mého názoru jde nahoru, je německá kinematografie. To je zvláštní. Ale oni mají veliká témata, a jsou to témata jednak jako druhá světová a v současné době po druhé světové válce, když tam bylo NDR, a podobně. Dělají zajímavé věci.

Martina: Co byste nám doporučil? Zapamatoval jste si nějaký film?

Vítězslav Jandák: Ne, já si nepamatuju jména – já si toho nepamatuju. Vím, že jsem to shlédl, že jsem to viděl – ale Němci jdou hodně nahoru herecky a vším. To je zajímavé, že je to vždycky u zemí, které jdou ekonomicky do háje, ale kumšt jde nahoru. U nás tedy ne – u nás jde všecko do háje.

Martina: Já myslím, že jsem pochopila, že měkká síla Hollywoodu stále funguje, když jsem byla teď v kině na velmi protěžovaném filmu „Jedna bitva za druhou“, kde všichni adorují fantastického Leonarda di Capria, který je tam asi ve své životní roli. Ale to je tak indoktrinační film, kde vlastně nakonec fandíte levici, která dělá teroristické útoky, a vozí načerno z Latinské Ameriky uprchlíky. A bílý muž je tam vykreslen jako úplně největší zavrženíhodné pako.

Vítězslav Jandák: Pako, ano. Takový je trend, a proto to tak budou umělci dělat. Já si myslím, že si to Di Caprio ani nemyslí, ale je to profík, tak to zahraje. Vždyť to není tak dlouho, když po osmé večer museli umělci za hranice města. Vidíte, na co to ukazuje. Je to těžký zaměstnání, možná krásný zaměstnání, ale hodně prodejné zaměstnání. Vždycky, i na královských dvorech, se hrálo na zadané téma, které by se králi líbilo. Tak teď to máte u filmu, teď to máte u televize, vždyť se nic nezměnilo. Víte, my tady děláme, že se něco stále děje a že to je špatný. Vždyť je to od začátku lidstva špatný.

Jediná šance je útěk do lesů, protože příroda nás nikdy nezklame

Martina: Vy sršíte optimismem.

Vítězslav Jandák: Ne, realismem. Já jsem realista – proto se směju. A proto říkám, že jediná šance je to, co se stalo mně, že jsem odešel do lesů. Jak říkám, já jsem odešel do lesů – příroda, ta nás nezklame, nikdy. Zvířata – miluju svého psa, povídám si se svým psem. Nedávno zemřela moje sousedka paní Frantová, a ta vždycky říkala: „Vy si s tím psem tak popovídáte, pane Jandák.“ Popovídám. Miluju zvířata, miluju koně, miluju psy, miluju ovce, miluju cokoliv, všechna zvířata neboli němé tváře.

Martina: Proč jste šel do politiky, když vlastně v sobě máte vůči politice určitý nihilismus?

Vítězslav Jandák: Víte proč? Protože jednak jsem chtěl tak trošku napravit to, co se stalo u táty. Myslel jsem si, že jsou tady nové poměry a že to tedy půjde napravit. Stalo se, že o něm Blesk napsal dvoustranu, jak bojoval za války proti Němcům – což už se pomalu zase bojím akcentovat, protože jsou tady stavebnice hrdých pilotů luftwaffe, které se prodávají dětem, a takovéto věci, a Bandera je vedle na Ukrajině národní hrdina. Takže se doba trošku mění. Ale bojoval furt proti komunistům – i když se taky začínám trošku bát, protože vezměte si, že Evropská unie odhalila sochu Karlu Marxovi, je to tak tři roky, nebo kolik let, byl to skoro monument. Tedy on hloupý nebyl. Pro Němce je to v jejich historii osoba číslo jedna, nebo dvě po Bismarckovi, a já jsem se nedávno u rybníka díval do Marxe, a to je rok asi 1872–80, kdy byl v Timesech článek, kde říká, že budoucnost se jmenuje Čína. A to píše Karel Marx. Měl recht – vidíte, už to tady máme.

Evropa nikoho nezajímá a Amerika stahuje vojska z východní Evropy – o novém rozdělení světa se mlčí

Takže Evropská unie je celá bezradná, protože Evropu nikdo nechce. Nechtějí ji ani Rusové. A nám tady vyhrožují, jak Ivan půjde na Evropu, jak na nás zaútočí, ale na druhou stranu píšou, že jsou to sralbotkové, kteří neumí vymyslet ani zbraň – a přitom se jich bojíme. Nevím, nerozumím tomu. Američani ohlásili – a u nás nic – že odsunou svá vojska z východní Evropy. Američani jdou pryč, Američani – a nikoho to nezajímá. A taky se v kuloárech mluví o tom – ale nahlas se to neříká – že tady začíná trošku nové rozdělení světa. Že velmocemi už nebudou Velká Británie, Spojené státy, Rusko, ale budou to Rusko, Spojené státy a Čína.

Martina: A Indie.

Vítězslav Jandák: Indie – ta zatím ne. Ta povahově, i úrovní ještě není tam, kde je třeba dneska Čína. A tam se v podstatě začínají rozdělovat sféry vlivu. A říká se – já nevím, ale říká se – že Evropa by měla padnout pod čínský vliv. A najednou, když se tak podíváte – a toto si odmyslíte – tak zjistíte, že v Maďarsku stavějí fabriku, v Portugalsku stavějí fabriku, najednou jsou tady obrovské čínské investice.

Martina: V tom případě byl Vlastimil Podracký visionářem, protože napsal knihu Žluté nebezpečí, která popisuje stav, kdy Čína osvobozuje muslimizovanou Evropu.

Vítězslav Jandák: I to je možný, i toto je varianta. Vidíte, skoro jsem na ni zapomněl. Je to možné, ano. Takže od hnědých po žlutý. Ale furt tam ten bílej už není. Už se s ním moc nepočítá.

Martina: Ale vy v současné korektní době takhle mluvit nemůžete, pane. Nebo můžete, protože už jste v důchodu.

Vítězslav Jandák: Prosím vás, proč takhle nemůžu mluvit? A co je na tom špatného? Když si řekneme, vždyť ono by to mohlo dopadnout tak, že ty žlutý zachrání – až Arabové postoupí na svá původní území, což byla celá Sicílie, půl Itálie, celé Španělsko – tak že by nám pomohli. Ale teď – kteří žlutí? Z Čankajšku, nebo z Pekingu? Vidíte, další otázka. A Trump prý vůbec nemluvil se strýčkem Si o Tchaj-wanu. Taky zvláštní.

Trump vnáší do politiky normalitu – mění názory jako normální chlap, ne jako evropští ideologové

Martina: Když jste teď zmínil Donalda Trumpa, myslíte si, že Donald Trump je osobnost, která může trošku ozdravit Západ od totalitních sklonů, o kterých se teď nepřímo bavíme?

Vítězslav Jandák: Může svět trošku ozdravit. Samozřejmě mimo Orientu. Protože je normální chlap, je to normální mužský, je trochu machoo, ale je to normální chlap. A já mám rád normální chlapy, normální ženský, to znamená, že on vnáší najednou do politiky to, na co hlavně evropská politika nebyla zvyklá. On najednou mění názory – a jenom blbec nemění názory, jak se říká. To znamená, že on napíchne problém, ustoupí z něj, a pak ho třeba znova akcentuje. Ale to Lipavští a podobní jsou z toho úplně per plex. Protože Američani byli doteď svatí, a najednou nejsou svatí. Já jsem v jednom článku, nebo rozhovoru, řekl: „Nikdy jsem neslyšel – a já jsem velký amerikanofil – tolik ošklivých, negativních věcí na Spojené státy, jako od vlády Donalda Trumpa.“

Martina: Je to zhrzení.

Vítězslav Jandák: Možná zhrzená milenka, já nevím. A on jim řekl: „Neblbněte s tím Green Dealem.“ To řekl nedávno. „Už toho nechte, vždyť se sami zlikvidujete.“ A má svatou pravdu. Vždyť od doby, kdy jsme začali být zásadoví, tak to jde všechno zu grunt.

Rozum zklidňuje, ale my potřebujeme adrenalin – a to je jen krůček k fanatismu

Martina: Filozof a básník Voltaire svého času řekl: „Politika je bezmocná proti fanatismu. Jedinou zbraní proti tomuto netvoru je rozum.“ Máte naději v to, že se zdravý rozum znovu dostane k veslu?

Vítězslav Jandák: Ne. Ne. Ne, nemám, vůbec. Protože je spousta podpůrných látek, které podporují fanatismus, nikoliv rozum. Rozum zklidňuje, ale my potřebujeme adrenalin. Všimněte si, ve filmu byl adrenalin, děláme sporty, kde je adrenalin. A když se rozvibrujeme, tak je to jenom krůček k fanatismu. Budu fanatickým horolezcem, budu fanatickým bojovníkem, budu fanatickým co? Volem?

Martina: Fanatismus je nebezpečné vyvrcholení ideologie.

Vítězslav Jandák: To řekl kdo?

Martina: Já.

Vítězslav Jandák: To je hezký. Vytisknout.

Martina: Jsem ráda, že jste si toho všiml.

Vítězslav Jandák: To by se mělo tisknout.

Umělcům už nerozumím a jsem smutný z toho, že se hraje o osud této země

Martina: Hovoří se o tom, že se čím dál tím víc ideologizuje naše školství, zejména vysoké školství, humanitní směry. Vy jste studoval na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, pak na Divadelní akademii múzických umění, slavnou DAMU. Když se díváte na absolventy, sledujete na nich proměnu českého školství?

Vítězslav Jandák: Já se na ně hlavně nedívám.

Martina: Některé můžete znát.

Vítězslav Jandák: Neznám, já na ně nechodím. Já jsem věčně v lese, u rybníka. Já jsem byl teď na narozeninách Pavla Trávníčka, protože on byl na mých narozeninách, což mě dojalo, a říkal jsem si, že musím udělat nějakou reciprocitu. Tak jsem tam byl, objali jsme se, všechno, a za hodinu a půl jsem zadním vchodem vypadl. Já už do tohoto prostředí, podle mého názoru, nepatřím. Já jim nerozumím.

Martina: Komu?

Vítězslav Jandák: Umělcům.

Martina: Umělcům.

Vítězslav Jandák: Ono jich tam zase tolik nebylo, nebo bylo, já je neznám, nevím, kdo tam byl. Ale mě už to tam tolik nebaví. Oni mají svůj svět – a je to logické, mají své problémy. A já jim nerozumím. Takže nevím, nevím. Jsem smutný. Jsem smutný z toho, že se tady trošku hraje o osud této země.

Martina: Ještě se toho dotkneme, ale můžeme klidně hned. V jakém smyslu slova?

Začíná revize druhé světové války a nevzdělaní historici tvrdí, že rok 1918 byl omyl

Vítězslav Jandák: Mě vždycky bavila historie, protože si myslím, že to je pramen všeho. A když dneska sleduju některé historiky, jak říkají, že rok 1918 byl omyl, že to bylo vlastně všecko špatně, že jsme ublížili třeba Němcům, a podobně, že trochu začíná revize druhé světové války a že dokonce jedna z nových poslankyň řekla, že Prahu osvobodili spojenci v roce 1945, tak když vidím tuto nevzdělanost, hloupost a záměr…

Martina: A v tomto případě ideologii.

Vítězslav Jandák: A ideologii. Vždyť se podívejte, jak dopadli polabští Slované, jak dopadli Lužičtí Srbové? No kruci písek, 10 miliónů čecháčků…

Martina: Polabské Slovany nakonec vyhladil Řád německých rytířů.

Vítězslav Jandák: Mají dostat nějaký ten hrad, viďte.

Martina: Rádi by.

Vítězslav Jandák: Přesně tak. Nevidím to dobře, nevidím to dobře. A lidi si to neuvědomují, a dokonce si myslím, že by jim to ani nevadilo.

Martina: Ale přesto by mě ještě konkrétněji zajímalo: Když říkáte „o osud“, znamená to, že se hraje o duši tohoto národa?

Vítězslav Jandák: O občanku. Hraje se o občanku. Na duši se vám každý vykašle. To je krásný, vy jste pořád taková poetická, krásná žena, tak ještě tady hrajete s duší. Vždyť o to se ve světě vůbec nehraje, tak jako se nehraje o demokracii. Vždyť to jsou všechno hry zpravodajských služeb. Já vám vytvořím – když dostanu moc a prachy – za chvíli druhého Turka, o kterém nebude nic napsáno, a možná že nebude ani živý, a lidé ho budou milovat. Vždyť se dá všechno vytvořit. Vždyť se dá vytvořit to, že lidé pak řeknou: „Vždyť to není pravda, vždyť tam žádný Čech nikdy nebyl. Moje babička byla Židovka a dědeček byl Němec. Copak já jsem Čech?“ I to se dá. I toto jsou způsoby.

Muslimské banky pracují bez úroků a při krizi nekrachla ani jedna – v Německu jich je už téměř 70

Martina: Před několika lety jsem na přednášce, na které jsem byla, slyšela jednoho ekonoma z Německa, který říkal: „Vy jste popletení. Vy si myslíte, že bankám jde o vaše peníze, když se jim zadlužujete? Jim jde o vaši duši.“

Vítězslav Jandák: To byl poetický Němec, a měl recht. Jde jim o vaši duši, abyste jim podepsala krví…

Martina: Ceduličku.

Vítězslav Jandák: Ceduličku, samozřejmě. Vždyť o toto jde. A existuje zajímavá věc, o které se tady u nás nemluví: Víte, máme banky evropského typu. Ale máme taky muslimské banky, které pracují na absolutně jiném principu.

Martina: V muslimském světě je úrok „haram“.

Vítězslav Jandák: To je bez úroku.

Martina: Ano – „haram“ je hřích.

Vítězslav Jandák: Ano, ale já tady platím úrok, kdežto v tamtěch bankách se úrok neplatí. A je zajímavý, když byla velká bankovní krize před pár lety, tak ani jedna z těchto bank nekrachla – a v Německu už jich je skoro 70. Takže jsou i modely v bankovnictví, a některé hrají o duši, a některé hrají o něco jiného. Je to zvláštní.

Martina: Pokud se teď rozhoduje o osudu tohoto národa – a vy to tak vnímáte…

Vítězslav Jandák: Já to vnímám.

Martina: Tak ale přece nemůžete odejít do lesů, a užívat si jenom vodu a stráně…

Vítězslav Jandák: Můžu, ten les je můj.

Martina: Tak dobře, velkopodnikateli, majiteli lesů a polností, nemáte potřebu, když to vidíte, znovu se vrátit? Přece, když je někdo nadán viděním, tak vás to musí pudit k tomu, něco v tom udělat.

Vítězslav Jandák: Mě to dopudilo k tomu, že jsem si koupil obrovský stožár, a vyvěsil jsem českou vlajku. Já mám českou vlajku na svém pozemku, u svého srubu, a vlaje tam česká vlajka, aby v Rakousku – to je kousíček – viděli, že toto už je český. A víte, že už se tam objevilo víc českých vlajek? Zase, to není z mé hlavy. Když jsem byl ve Švédsku, tak jsem jel takhle Švédskem a říkám: „Jé, to je krásný, oni tady mají všichni vlajky. Vy máte státní svátek?“ Oni říkají: „Ne. Táta přijde z práce, a vyvěsí vlajku, protože je Švéd.“ Takže na tom něco je. Vlajka je vůbec velmi zajímavý symbol, a měli bychom ji víc ctít a užívat.

Martina: My jsme si v posledních letech užili vlajek, protože všude visely ukrajinské vlajky…

Vítězslav Jandák: Zajímavé. Prý nejvíc v Evropě.

Martina: Ano. A nedávno se měli před muzeem sejít demonstranti, kteří protestovali za návrat ukrajinské vlajky na budovu Národního muzea. A když už se bavíme o vlajkách, tak mě vlastně teď napadá aféra, která se teď odehrála a žije na Filmové akademii múzických umění, kde při letošním výročí masakru Židů palestinskou teroristickou organizací Hamás vyvěsili studenti palestinské vlajky. A proti tomu se ohradili bývalí absolventi FAMU a varovali před akademickým antisemitismem.

Vítězslav Jandák: Ten byl tady vždycky. Bylo zajímavé, jak jste řekla, „akademický antisemitismus“. Ten byl i za první republiky. Je to zvláštní.

Martina: Jak si to vysvětlujete?

Vítězslav Jandák: Nevím. Možná hodně čtou, nebo z toho čtení zblbnou – čert ví. Ale toto je problém, který vždycky byl. Víte, je to o jedné věci: Já nepoznám Žida. Nebo možná že jsem sám Žid. Já nevím, mě toto vůbec netankuje. Ale veřejná média, nebo média služby – jak se říká – nám v podstatě tlučou do hlavy každý židovský svátek a vždycky akcentují: „On byl Žid. Židé byli popraveni“, a podobný věci. To se lidem protiví. A co to vzbuzuje? Vzbuzuje to i to, co se může zvrhnout v antisemitismus. Proč to vůbec říkáme? Vždyť jsme tady lidi. Vždyť jsme lidi, tak proč říkat: „On je Žid“, nebo „On není Žid“ a podobný věci. Mně to připadá blbý. Podle mě byl velký spisovatel – teď jsem chtěl říct „židovský spisovatel“, jak se jmenuje? Měl špičatý uši, a psal…

Martina: Franz Kafka?

Vítězslav Jandák: Franz Kafka. A proč budu říkat, byl to Žid? Ne, byl tady v Čechách tento spisovatel a psal dobře, psal zvláštně, psal chytře, a nemusím k tomu dodávat tyto věci. Proč se k tomu dodávají? Nebo na druhé straně, proč se v televizi teď říká o Ukrajincích – je jich tady hodně, a přibývají, a zcela zákonitě páchají trestnou činnost, to je všude – cizinec. A když to udělá kdokoliv jiný, tak se řekne jeho národnost: Byl to Albánec, byl to Němec, byl to Američan – ale když je to Ukrajinec, tak se říká „cizinec“. Proč jsme takoví? Proč rozlišujeme? Pojmenováváme, nepojmenováváme.

Martina: Nejenom my. Jiří Černický, dlouholetý vedoucí ateliéru malby, který před dvěma lety odešel z Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze – my jsme si s ním tady několikrát povídali – v otevřeném dopise napsal: „Těžce nesu společenskou až pedantskou kontrolu údajného korektního pojmenování věcí. Obklopuje mě jako těžký stín.“ Toto k nám přišlo ze Západu. Částečně z Ameriky, a částečně z velkých, takzvaně vyspělých západních zemí.

Vítězslav Jandák: Takzvaně vyspělých, a hlavně demokratických.

Martina: Ano. Ke kterým jsme vzhlíželi. Řekněte mi, k čemu to povede?

Evropská unie vede kontinent k ekonomickému kolapsu – embarga nefungují, ale pobaltské státy zásobují ruské tankery

Vítězslav Jandák: Povede to k totální likvidaci Evropy. Vezměte si jenom hospodářskou politiku – nemusíme jít do detailů – kterou začala dělat Evropská unie, která dovádí Evropskou unii k ekonomickému kolapsu. A to není jenom problém s Ruskem, ale i s Čínou. Vždyť my potřebujeme barevné kovy na to, abychom mohli vyrobit zbraně, a mohli jít na toho Rusa, ale my ty zbraně nemůžeme vyrobit, protože nám Čína tyto barevné kovy nedá. Dovedete si to představit?

Martina: Tak mně samotné už hlava…

Vítězslav Jandák: A nesmějte se. Já to myslím vážně.

Martina: Ne. Mně samotné…

Vítězslav Jandák: Takže ty embarga byly krásný v době Kuby, a v době Konga, a podobně, kdy se na dotyčné země udělalo embargo, a ony to vydržely, a dneska je po embargu, a už to jede normálně. A to byl svět ještě jednotný. Ale dneska na někoho dělat embargo? Vždyť včera proběhla světovými agenturami zpráva, že Rusové vytvořili tisícihlavou flotilu tankerů, které vozí jejich naftu po světě. Pod různými vlajkami. A teď si představte – všichni víme, a teď to myslím velmi vážně – osud pobaltských států, které tehdy Stalin zlikvidoval a které nabyly svobodu, jsou na první linii boje proti Putinovskému Rusku. A představte si, kdo tuto ruskou flotilu zásobuje. Ty pobaltské země. Takže je z toho malér, teď se v Evropě vyšetřuje, jak je to možný. To mám z veřejných zdrojů. To není tak, že bych četl nějaká média. Dokonce to snad bylo i v televizi, že tyto státy, nebo z těchto států, jsou zásobovány tyto podlé lodě.

Martina: Jak to může dopadnout, když nám politici naprosto otevřeně lžou, a neustále nám nepopisují svět takový, jaký je, ale jaký by ho chtěli mít? A všichni vědí, že ruský plyn se dostává do Německa, a i možná k nám, a to přes nejrůznější přeprodejce…

Vítězslav Jandák: Obrat mezi Ruskou federací a Evropskou unií se za minulý rok zvýšil o 24 procent. O 24 procent.

Martina: Ale přesto tady hovoříme o plynu, který má v sobě jenom molekuly svobody.

Vítězslav Jandák: To je krásný. To chci dýchat.

Rusové dojdou k Dněpru a zbytek Ukrajiny se rozdělí – Německo a Francie zkolabují pod tlakem muslimů

Martina: Jak vlastně může dopadnout tato hra, kdy určitá část lidí tuto hru jasně vidí, ale mávne nad tím rukou, protože jsou unavení, a říkají: „Co máme dělat“, případně utečou do lesů. To jsem jedovatá.

Vítězslav Jandák: Já si myslím, že toto skončí. Až tato garnitura, která vede Evropskou unii – a ono se to začíná hýbat – půjde pryč, nebo dojde k určitému rozvratu celistvosti Evropské unie, například obnovení V4…

Martina: Nebo V12.

Vítězslav Jandák: Nebo V12. Může to být V12, ale může to jít po etapách. To znamená, že můžeme začít V4, a vlně se připojí Rakousko. Chorvatsko má zájem, a najednou vznikne Evropa od moře k moři, a bude to přirozená hráz Rusku. Já si myslím – nechci být prognostik – ale je to zaznamenáváno, že Rusové dojdou k Dněpru, a Dněpr je velikánská řeka, až několik kilometrů široká, a to bude přirozená hranice. A o zbytek Ukrajiny se podělí Polsko, Ukrajina, Maďaři už před lety rozdali pasy na maďarské Zakarpatské Ukrajině. Takže toto se rozdělí. A zbytek bude hnědá Evropa. Teď nemyslím nacistická, ale barvou pleti, protože muslimové budou tlačit, tlačit, tlačit, a v podstatě se to začne mísit – a to bude Německo, Francie – a tyto státy zkolabují. Proto z toho Britové – staří kolonizátoři – utekli. A Farage je dneska v Británii na prvním místě v preferencích, a toryové a labouristi jsou až hluboko pod ním, takže on možná bude vítězem příštích voleb. Takže k tomuto možná dojde. A Evropská unie si musí brzy velmi dobře uvědomit, že dáma, která dovedla pomalu ke krachu bundeswehr, paní Leyenová, má aféru s vakcínami, a že tito lidé budou muset z vedení Evropské unie odejít. A pak si musíme nově říct, jak bude vypadat Evropský parlament. Vždyť je k ničemu. O čem rozhodne? O čem rozhoduje Evropský parlament?

Martina: Kdyby bylo referendum o vystoupení z Evropské unie, jak byste hlasoval?

Vítězslav Jandák: Já bych hlasoval pro Evropskou unii. Myslím to vážně, protože ve mně žije odkaz Jiřího z Poděbrad, který vlastně jako první chtěl spojenou Evropu.

Martina: Takže přece jenom idealista?

Vítězslav Jandák: Ne idealista, historik. Děkuji, madam. Takže já si myslím, že ano. Ale musí dojít k obrovské revizi Evropské unie, aby se do budoucna skutečně stala partnerem jak Spojených států, tak Ruska, Číny, Afriky.

Komisaře nikdo nevolil, ale mají moc – Green Deal jako sebevražedný projekt při zbrojení Evropy

Martina: Ale k této revizi musela by být Evropská unie schopna v prvním kroku v tom, že si uvědomí, že má problém, že Green Deal není aplikovatelný, že nemůže jedním dechem říkat, že chce vyzbrojit Evropu, a zároveň chce být bezemisní, když vojenský průmysl je nejméně ekologický a je nejvíce zatěžující. To jsou další nesmysly, které k nám přicházejí, a…

Vítězslav Jandák: Od koho? Od lidí typu paní Leyenová. A tyto lidé musejí odejít.

Martina: Od komisařů, které nikdo nevolil, a přesto rozhodují.

Vítězslav Jandák: Víte, komisaře nikdy nikdo nevolil. Třeba v bolševickém Rusku s jeho rudými komisaři. A dneska máme evropské komisaře. „Komisař“ – to je děsný název, to by se mělo přejmenovat.

Martina: Ale skoro bych řekla, že je odpovídající.

Vítězslav Jandák: Ano, skoro odpovídající. Nikdo je nebere vážně, a oni jsou krutí. To je pravda.

Martina: Ale aplikování Green Dealu do našich národních ekonomik myslí vážně, a zatím, když vidí, že Evropa chudne, tak chtějí ještě více Green Dealu.

Vítězslav Jandák: A co když někdo chce, aby Evropa zchudla?

Martina: To by mohl chtít jenom někdo, kdo by to chtěl udělat jako u firem, kde se to dělá tak, že poškodíte firmu, a pak ji levně koupíte. Myslíte, že má někdo zájem koupit Evropu?

Vítězslav Jandák: Myslím, že ne. Podívejte, tady jsou už dneska líní lidé – nikdo nechce dělat. Máte tu nějaké nerostné suroviny? A teď mě napadla jedna věc: Pamatujete si, v letech 17, 16, 20, se najednou začalo mluvit o tom, že Česká republika má jedny z největších zásob lithia. A pak napadli dotyčného ministra – já ho znal – že to prodal Australanům. To je zvláštní. A najednou je o tom lautr ticho. A to už se začaly psát zajímavé prognózy, že bychom na tom mohli vydělat víc než na uranu – na kterém jsme moc nevydělali, protože nám to Rusáci vzali – ale v podstatě bychom mohli být bohatou zemí. Protože lithium je potřeba na elektrovozy, na zbraně, na rakety, v lékařství, v tomto všem je potřeba lithium, a my ho máme „něúrekom“, jak říkají Slováci. Jak je možné, že je o tom ticho? Nebo už si to někdo koupil? Nebo se řeklo: „Vždyť by to bylo nevhodný, kdyby to bylo v Čechách, oni by se zase hádali.“

Martina: Několik zájemců o to bylo, proběhlo to svého času tiskem. Ale třeba takovou věc – jen odbočuji – Václav Cílek starší, tatínek Václava Cílka, geologa, kterého známe, objevil, když byl v Africe, na břehu v Mozambiku největší zásoby titaničitých solí, a tuším v devadesátých letech asi čtyřikrát oslovil vládu, aby si to zaregistrovala, ale nikdy k tomu nedošlo. A už to má jiná země.

Vítězslav Jandák: Tak třeba o to šlo. My jsme štědří. „Vezměte si to. Vy jste velcí. My jsme mrňavý. My bychom byli bezradní.“

Martina: Tak ale, teď mi řekněte, když jsme takoví mistři slepých uliček, a vždycky někam…

Vítězslav Jandák: To jste řekla pěkně – mistři slepých uliček.

Martina: To řekl Jára Cimrman. Ale řekněte mi, máte v souvislosti s tím, v jaké situaci jsme – když jste řekl, že se hraje o osud této země – strach? Máte z něčeho strach?

Vítězslav Jandák: Ne. Víte, strach je taky otázka věku. Mně bude za rok a půl osmdesát, takže z čeho já už můžu mít strach. Ze smrti, která stejně přijde?

Martina: O potomky.

Vítězslav Jandák: Tam strach mám, samozřejmě. Ale myslím si, že se jim taky líbí příroda. Jedni už v Praze nebydlí, a druzí se z Prahy chtějí vystěhovat, protože každé město je trochu toxický. A nejednom Praha. Praha hodně, ale jsou i jiná města, a vždycky tam kumulace populace přinese sajrajt. Takže začínají mít rádi přírodu, tak jim třeba bude dobře, až já tady nebudu, protože budou milovat přírodu, a příroda vás nabíjí. My jsme se smáli – odpusťte ještě – jedné věci, a to jak Miloš Zeman, velký filozof, říkal: „Já jsem objímal stromy.“ Zkuste někdy na jaře obejmout strom. Zkuste ucítit, když se tam lije míza…

Martina: Já jsem také objímač.

Vítězslav Jandák: Co jste?

Martina: Objímač – tak se tomu říká. Ano.

Vítězslav Jandák: No, vidíte.

Martina: Když je strom zdravý, když se začíná probouzet.

Vítězslav Jandák: Ano, ano – to je síla. Takže bacha na to.

Na válku nejsou prachy, říká můj ortodoxní židovský kamarád – a já na něj dám

Martina: Ale lidé přesto žijí ve velkých městech, jsou třeba ještě mladí, přemýšlejí nad svým životem, a bojí se, mají hodně strachu. Bojí se poklesu životní úrovně, ale v poslední době se třeba také bojí války, protože na válečné bubny naši politici, i evropští, tlučou už několik let.

Vítězslav Jandák: Co mají dělat, když jsou v ekonomicky v háji? Válka vyřeší všechno a smaže dluhy. No tak.

Martina: Bojíte se jí?

Vítězslav Jandák: Ne.

Martina: Nebo, co byste jim poradil?

Vítězslav Jandák: Víte jeden můj – a teď jsme tady říkali, Židi, nežidi – židovský kamarád, on je ortodoxní…

Martina: Vy si nedáte pokoj.

Vítězslav Jandák: Ne, pozor, my se navštěvujeme, je to jeden z nejbližších přátel, já mu vždycky říkám: „Davídku, prosím tě, jak to vypadá? Ten svět je hrozný. Bude válka?“ A on říká: „Slávečku, nebude.“ A já říkám: „Jak to víš?“ On říká: „Na válku jsou potřeba prachy, a ty nejsou.“ A já na něj dám, takže mám takový dojem, že válka nebude. Kde bychom na ni vzali?

Martina: Máte dojem, že se na našem strachu, na naší rozkolísanosti, podílejí média?

Vítězslav Jandák: Určitě. I když nechcete, tak někde zní rádio, nebo ho máte puštěný v autě, a tam vždycky: Pic, a pustí nějakou zprávičku: „Teď zařvalo 132 lidí v Rio de Janeiru“, nebo kde. To se může stát i tady. A každý den mám – ale soustavně – zprávy ze všech médií, jak ve Spojených státech na univerzitě, v hospodě, kdekoliv, někdo pomlátil několik lidí. To tedy mám vždycky, jakože Amerika je hrozná.

Celý rozhovor s hercem a režisérem Vítězslavem Jandákem o totalitních sklonech Západu, indoktrinaci v umění, revizi historie, muslimských bankách, budoucnosti Evropy a o tom, proč válka nebude, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.