Mladí se lépe ovládají, nemají zkušenosti, generační příkop se přitom hloubí vědomě

Martina: Když se podívám třeba na média veřejné služby, ale i na další mainstreamová média, tak v některých případech už poměrně nepokrytě přešla od informování, od klasických faktů k propagandě. Co to dělá s námi posluchači, i když si to neuvědomujeme?

Vítězslav Jandák: Samozřejmě to na člověka podvědomě působí, a i když nevím, jestli to byla informace, dezinformace, nebo to bylo působení, ale každopádně mě to ovlivní, jsem-li pod vlivem médií, to znamená, kupuji-li noviny, čtu internet, dívám se na televizi. Znám spoustu lidí, kteří se dneska od těchto věcí odřízli, a můžu vám říct, že jsou to šťastní a rozesmátí lidé.

Martina: A je to cesta? Je to cesta, že se hromadně odstěhujeme do lesů?

Vítězslav Jandák: Ne hromadně. Stačí, když odejde pár lidí, a lidé najednou zjistí, že příroda je krásná, a že je krásnější než ministerstvo životního prostředí. Že sama příroda je krásnější, že si ji ochráním. Proč bych ji ničil?

My jsme tady pod strašným vlivem jedné věci, a za to ještě může – bacha – rakousko-uherský typ byrokracie, my jsme opravdu pod tímto vlivem. A komunisti to zdokonalili, a dneska je to strašné. Když si chcete cokoliv koupit, udělat, potřebujete k tomu tuny a tuny papírů a povolení, a to nám znepříjemňuje život.

Ale horší je to, co jste před chvilinkou zmínila – a to je oficiální – že 30 procent mladých lidí jsou čekatelé tak trošku na blázinec, když to říkám takhle. Buď se mluvilo o tom, že máme nedostatek psychiatrů, že mladí lidé mají psychické problémy a že jich je 30 procent.

Martina: Včetně dětí.

Vítězslav Jandák: Včetně dětí. To znamená, že ve společnosti je něco nezdravého, když se nám najednou objevují obrovská množství rakovin, a že to stoupá hrozitánským způsobem, a turborakoviny, a podobné nemoci, a že společnost začíná být nejen psychicky, ale i fyzicky postižená. A tady by měla přijít vláda, a ti moudří a říct: „Prokristapána, lidi, něco je špatně. Pojďme se nad tím zamyslet.“

Společností vládne pokrytectví, lež a strach – základní lidské emoce jsou pod tlakem

Martina: Jak si vysvětlujete, že takto chřadneme na těle i na duchu?

Vítězslav Jandák: Je to o tom, že vládne pokrytectví, že vládne lež a strach. Vládnou nám všechny věci, které ovlivňují váš život negativně. My jsme to zmínili: „Mám strach, Ježišmarjá, aby z toho děti neměly malér. Ježiš, aby mě nezavřeli.“ Už to tady je zase. Tak, prokristapána, toto všechno ovlivňuje lidské zdraví.

Martina: Jenomže co si počít se skutečností, že rozhovor, argumentace a diskuse se staly nežádoucími, protože když je někdo takzvaně woke – to je moderní slovo – ale my pro to máme velmi hezké české slovo „pravověrný“, tak pokud je někdo pravověrný, tak nic z toho, co jsem vyjmenovala, nepotřebuje. Co s tím, když o těch věcech vlastně nemůžete mluvit? Nebo se vystavujete nebezpečí, že budete veřejně diskvalifikován.

Vítězslav Jandák: To musíte jít zase do lesa, koukat, aby tam nikdo nebyl, a vyřvat to do lesů. O tom byla jedna pohádka, viďte. Ze země, kde byl smutek, šel přes hranici, a tam si zařval, zaveselil se, a šel zase zpátky.

Martina: Starý švec.

Vítězslav Jandák: Ano, starý švec. Tak takhle žijeme – lidi si jedou zanadávat. Víte, co je strašné?

Martina: Je to hra na demokracii, to, co tady vedeme?

Vítězslav Jandák: To už dávno není demokracie.

Martina: Co je to?

Mediokracie nahradila demokracii: co napíšou noviny, všichni nekriticky opakují

Vítězslav Jandák: Je to mediokracie. Vždyť nám vládnou média – co se napíše, to je svaté. Nějaké noviny napsaly, že Turek je prostě lotr. A teď to po nich všichni opakují, protože to napsali oni. Já, když jsem je chtěl koupit u nás v trafice na vesnici, tak říkali: „Přišlo jedno číslo, a nikdo to nechtěl.“ Tak já nevím. Ale to je jedno. Jen mě zajímalo, co to je.

Takže to noviny napíšou, a všichni to opakují, a najednou je Turek lump a lotr. Ale nevíme, jestli je to pravda – to přiznávají i ti největší protivníci – ale: „Oni to napsali, tak to tak bude.“

Martina: A pak tady začne úřadovat ono: „Na každém šprochu…“

Vítězslav Jandák: „…pravdy trochu“. Vidíte to? Vidíte to.

Někteří lidé volají po tom, aby mohli volit jenom vyvolení třeba umělci, protože lidé jsou prý blbí

Martina: Myslíte si, že nás čeká takový osud, který známe z minula? To znamená, že v rámci Evropské unie budeme chodit k volbám – dokonce se k volbám chodilo povinně – a tam dostanete, jako kdysi, jeden lísteček? A za plentu se nechodilo, protože se tím člověk odsuzoval k tomu, aby se ocitl pod drobnohledem. Takže ti nesprávní, které bychom neměli volit, budou předem vytčeni před závorku, a nebudou vůbec připuštěni?

Vítězslav Jandák: Víte, dokonce je tady jedna možnost, že budou volit jenom někteří, a zbytek nebude mít právo volit. Proč? Vyvolení budou volit. I to je cesta, ne? A už po tom volají některé umělkyně, jak jsem se dočetl.

Martina: Že by volili jenom umělci?

Vítězslav Jandák: Jistě, protože lidé jsou blbí. Prosím vás, jak může někdo nevolit třeba TOP 09, který mají devět poslanců, nebo Piráty, měli čtyři, a z toho měli tři ministry. A nikdo neřval. Víte, to bylo zvláštní. To se ve světě nestává, aby strana měla tři ministry a čtyři poslance.

Martina: Umělci se zapojovali už před minulými volbami. Vzpomínám si na tu nesmírně „vkusnou“ kampaň: Přesvědč bábu a dědka.

Vítězslav Jandák: Ano. A podívejte, kam to dotáhli. Mádl je dneska světový režisér. No vidíte to.

Láska k lidem byla tajemstvím úspěchu – autenticita prosvítala i přes televizní obrazovku

Martina: Když jste se stal ministrem kultury, tak jste se za poměrně krátkou dobu stal v žebříčcích nejoblíbenějším politikem v České republice. Jak si to vysvětlujete? Nebo, jak jste tehdy smýšlel o tom – proč?

Vítězslav Jandák: Víte, já jsem si to nikdy nepřipouštěl. Já jsem si to prvně připustil, když mě pozvali na americkou ambasádu, která velice dobře sleduje hitparády, a tam bylo, že jsem byl jednak nejoblíbenější a nejpopulárnější politik a dokonce nejdůvěryhodnější. A tak jsme tam poseděli s Cabanissem, se kterým jsem se stýkal ještě dlouho po tom, co odešel, a když jsem odešel i já.

A teprve tam jsem si uvědomil, že politika je tak trochu sport, protože Amíci to tak brali, že: „To je bomba.“ Mně to nedocházelo. Já jsem říkal: „Každý chvilku tahá pilku, a za chvíli budu zapomenut.“ A víte, čím to taky bylo? A to mi nikdo nevěří – já mám rád lidi, miluju lidi. V životě mě mockrát nakrkli, krkají mě každodenně, a přesto je miluji. Takže možná že když jsem byl ministrem, a toto ze mě šlo, tak to lidé pochopili, a proto mě taky měli rádi.

Martina: Někteří vám vytýkali, a někteří vás za to respektovali, že jste vždycky mluvil – jak se lidově říká – jak vám zobák narostl.

Vítězslav Jandák: A tím jsem nakrkl vlastní stranu.

Martina: Měl byste ještě dnes, s tímto vaším projevem, šanci účastnit veřejného života, když to tak ta a tam sledujete?

Vítězslav Jandák: Já bych mohl, ale mám zase v sobě tolik cudnosti, že si uvědomuji, že éra Winstonů Churchillů, tedy starých politiků, například Teng Siao-pchingů, už je pryč. Dneska mládí vpřed. Vždyť bych dneska byl ve Sněmovně přestárlý. Nejstaršímu politikovi tam je snad sedmdesát let, a mně bylo sedmdesát osm, táhne mi na sedmdesát devět. Takže, víte, to už nejde. Už i v Americe se diskutuje: „Ten Trump, on by chtěl být ještě jedno období?“

Martina: Ano, mládí vpřed…

Vítězslav Jandák: Taky: „Mládí řídí Brno“, pamatujete? To nepamatujete. To bylo v padesátých letech za komunistů. Vždyť ono je to furt stejné: „Mládí vpřed“, protože mládí ví pendrek, nic si nepamatuje, tak ho dáme dopředu, a nebude dělat potíže.

Martina: Ale ví všechno. Proto někteří politici chtějí, aby se snížil volební věk, právě proto, že…

Vítězslav Jandák: Vždyť to v Rakousku udělali, a vyhrál ten Holanďan, který tam je prezidentem. V Rakousku od šestnácti, nebo od sedmnácti let.

Se snahou snižovat věk voličů začali už soudruzi, protože čím je člověk mladší, tím lépe se s ním dá manipulovat, protože nemá zkušenosti

Martina: S mládím se dá lépe manipulovat.

Vítězslav Jandák: To oni chtějí, přesně toto chtějí. A bolševici, ti to začali, soudruzi. Tehdy se ta akce jmenovala „Mládí řídí Brno“. Všechny vyházeli, i staré soudruhy, a nastoupili tam mladí svazáci. A asi za týden to skončilo, protože Brno bylo v bankrotu. To nejde.

Martina: To stihli tak rekordně rychle?

Vítězslav Jandák: Samozřejmě. A komunisti pochopili velmi rychle, že to nejde, protože jsou potřeba zkušenosti. Podívejte, čínský hospodářský zázrak – já jsem tady řekl jméno Teng Siao-pching. To byl prostě chlap, kterému bylo hodně přes sedmdesát, který přišel s novým ekonomickým modelem v Čínské lidové republice – říkám to velmi stručně – to znamená, že začaly vznikat zóny, některá uzavřená města, kde už začal kapitalismus, a pak se to propojilo, a Čína je dneska největší ekonomika světa. Ale Teng Siao-pching na to přišel, když mu bylo hodně přes sedmdesát.

Martina: A proto se na to ptám, jestli si nemyslíte, že to, jakým způsobem se teď jede v podstatě kampaň proti starším lidem, nebo starým lidem.

Vítězslav Jandák: Ano, jede.

Martina: Je tady neustále hlouben obrovský generační příkop. A mladým se zase podsouvá, že „dědeček a babička nám ujídají chlebíčka“. Nemyslíte si, že by tady měla fungovat jakási rada starších? On ji měl původně v podstatě suplovat Senát, ale to se zase tak úplně nedaří.

Vítězslav Jandák: Ne, to se tedy opravdu nedaří. To je výkvět, ti se vytahují, kdo má víc vyznamenání z Tchaj-wanu. To je tak jediné.

Martina: Je tam pár úctyhodných osobností.

Vítězslav Jandák: Je. Já si je momentálně nepamatuju, ale to nevadí.

Martina: Třeba Daniela Kovářová.

Vítězslav Jandák: Právnička Danička, tu znám.

Martina: Jana Zwyrtek Hamplová.

Vítězslav Jandák: Jistě. Vždyť ona byla ministryní spravedlnosti. Danu samozřejmě znám. Tak to jo, jsou tam chytří lidé, všechno, ale je jich málo. Je jich málo.

Martina: Myslíte, že tento generační příkop je hlouben vědomě?

Vítězslav Jandák: Jistě. Vždyť jsme to tady zmínili. Když jste mladý, blbý, neznající, tak se líp ovládáte, líp se režírujete, na leccos se spíš chytnete. Tak takhle se pracuje s lidmi. Takhle pracují ty služby. Tak pracují ti, kteří vládnou světu. Ne ti, kteří jsou otevřeně v kravatě, nebo v rozhalence, a říkají, jak na světě bude, ale ti, kteří jsou za nimi, ty šedé eminence – ty vládnou světu. A to na obou stranách.

Pozor, to není v tom, že by to bylo na jedné straně, a na druhé ne. A to je síla těch služeb. Vždyť si vezměte, že starý Bush byl šéfem CIA. Putin, Lavrov, to jsou všecko, bych řekl, jsou lidé nejvyšší kvalifikace, protože to je královské zaměstnání. Podle mého názoru. A tito lidi teď něco umí, něco vědí, a ti řídí. A když se pak dostanou do funkcí, tak jsou úspěšní.

Byl starý Bush neúspěšný? Byl úspěšný. Úspěšný nebyl jeho syn, to už bylo horší, ale táta byl dobrý. Putin z pohledu Ruska a zemí, které fandí Rusku, je velice úspěšný politik. Takže má dobrou kvalifikaci – služby.

Jsem zklamán z toho, co se stalo z Vánoc. Je to jen jarmark a veletrh, a mluví se jen o tom co je levné, co je k dostání, a co je možné koupit na půjčku. Ale o duši nepadne ani slovo.

Martina: Vy jste před chvílí říkal, že vaše tajemství úspěšnosti pravděpodobně spočívalo v tom, že máte rád lidi, a oni to vytuší. My budeme naše povídání vysílat těsně před Vánoci, blíží se nám Vánoce, a pro mnoho lidí jsou to nejkouzelnější, nejtajemnější, nejlaskavější svátky v roce.

Vítězslav Jandák: Pro mě ne.

Martina: Ne?

Vítězslav Jandák: Ne.

Martina: Vy nemáte rád Vánoce?

Vítězslav Jandák: Velikonoce. Já miluju Velikonoce. To je naděje. Velikonoce jsou naděje. Vánoce, to je funus.

Martina: Ježíšek se narodí. Velikonoce jsou pohřeb.

Vítězslav Jandák: Ježíšek se narodí. Dobře. Ale zmrtvýchvstání – bacha. To zase pozor.

Martina: To ano. Ale tady se nám narodí ten, který tak miloval svět, že se vydal, takže většina lidí je má ráda, na tom se shodneme.

Vítězslav Jandák: Má, to ano. Ale spletli si je.

Martina: Ale nemusíme mít radši jedno, nebo druhé. Zkrátka máme rádi tyto svátky. A v lidech Vánoce vždycky probouzí jakousi laskavost, jsou v té době vstřícnější.

Vítězslav Jandák: Myslíte?

Martina: Spoustu věcí chtějí napravit.

Vítězslav Jandák: Myslíte?

Martina: Možná, že se to u některých týká Velikonoc. Ale řekněte mi, našel jste nějaký recept, jak si tyto sváteční pocity přetáhnout do normálního života, a nechat je tam pokud možno co nejdéle?

Vítězslav Jandák: Já tyto pocity nikdy nemám, protože jsem zklamán z toho, co se z Vánoc stalo. To je prostě velký jarmark, to je veletrh. Tam o duši nepadne slovo – když jsme tady začali mluvit o duši. Všimla jste si, že vypadla duše, ani chvilky poezie nejsou. Není nic. To je jenom o tom, jestli je to levné, jestli je to k dostání, a toto byste si měli koupit, a klidně si na to půjčte. Ne. Já myslím, že jsme Vánoce trochu zkazili. A jestli v někom toto zůstalo, tak je to dobře.

Dokonce už se na štědrovečerní večeře chodí do hospod, ale to si lidé dřív dělali sami – někdo dělal řízky, někdo dělal kapra. Ale dneska vám nabídnou menu – i když při současných cenách z toho nebude zásek. Ale víte, to je i to, že by to mělo být doma, že by se lidé měli sejít, tedy ti, kteří patří do klanu rodiny, a být na sebe aspoň chvilku milí, a vypnout politiky.

Musí přijít něco strašného, aby se lidé vrátili na zem, a k tomu, že není podstatné, co mám, ale co si myslím, co cítím, aby se lidé vrátili k sobě, protože od sebe odešli

Martina: Jak to dostat zpátky? Jak znovu obnovit ten obrovský vzkaz, který ve Vánocích dostáváme? Já si vždycky Vánoce nejvíc užiji na vánočních koncertech, kam lidé přijdou, jsou naměkko. A když k tomu přidáte ještě kus správných příběhů – třeba obrovský vzkaz, jaký nám nechalo velké vánoční příměří z první světové války – tak to z Vánoc udělá to, jako by se otevřel průzor, a na chvíli se vás dotkne milost Vánoc, která lidem byla dána.

Vítězslav Jandák: Ano, Vy jste se tady dotkla jedné věci, ale já jsem v tomto velkým skeptikem. Já si myslím, že musí přijít něco strašného, aby se lidé vrátili na zem, aby se vrátili k tomu, že není podstatné, co mám, ale co si myslím, co cítím. Takže lidé by se spíš měli vrátit k sobě, a tam se dostanou jedině velkým otřesem. Tento otřes může být veliký, ale může být i pozitivní v tom, že ti, co zbydou, se vrátí k sobě. Lidé od sebe odešli. Lidé by se měli vrátit k sobě.

Martina: Myslíte, že po dobrém to nejde?

Vítězslav Jandák: Ne, vždyť jsme lidi. Vždyť jsme šelmy. Pochopte, my jsme všežravci a šelmy.

Martina: Tak vy jste se asi vydal na speleologickou cestu do sebe sama, když jste se vydal do lůna přírody.

Vítězslav Jandák: Ano. Přesně tady je odpověď. Tam je odpověď. A je to jako s lidským životem: Narodíte se, dospíváte, žijete, začnete stárnout, a odejdete, jste prach – „A v prach se obrátíš.“ A to je jaro, léto, podzim, zima. Ono to je všecko v přírodě. Začne to pučet, začne to růst, začne to kvést, začne to přinášet plody. Vy si je pak užíváte, a pak ulehnete, a do jara spíte.

Martina: Kdy jste se tak zklidnil? A kdy jste se vydal jiným směrem?

Vítězslav Jandák: Když bych chtěl být vtipný, tak řeknu: Když jsem začal brát diazepam.

Martina: Práškový klid?

Vítězslav Jandák: Ne. Víte, o čem to je? Je to o tom, kdy si řeknete: „Jsem saturován.“ Já nic nepotřebuji. Já vlastně nic nepotřebuji. Já potřebuju zdraví pro své děti, vnuky, a svou rodinu, i pro sebe – a to je všecko. Já nechci žádné hmotné tretky. To se všecko rozpadne. Lidi si neuvědomují, že byli chyceni na tretky.

Martina: Také jste byl někdy chycen?

Vítězslav Jandák: Taky jsem byl chycen na tretky. Každý je svého času, ve svém věku, chycen na tretky. Je, protože jsou to hračky. Lidem se to dává jako hračky: „A hrajte si, abyste byli zticha, a my jsme si mohli dělat, co budeme chtít.“

Martina: Otec Reinsberg ve svých dávných kázáních ještě na rádiu Golem lidem přál, že vysoko pod stromečkem, a ještě výše v duši.

Vítězslav Jandák: Samozřejmě.

Martina: To by bylo směrováno k Vánocům to správné poselství. Ale víte, v čem jsme my Češi prý snad jedineční v Evropě, co se týká Vánoc? V tom, jak milujeme, a pořád dokola každý rok sledujeme pohádky.

Vítězslav Jandák: Už to tak není.

Nemám rád Halloween. Je to úplně přiblblá, a nám cizí zhůvěřilost. To se máme dívat na kostry, na mrtvoly, na zrůdy – což je právě Halloween. Je to anglosaský způsob humoru.

Martina: Není už to tak – bohužel. Ale vy jste svého času byl hodně obsazovaným princem.

Vítězslav Jandák: Já jsem hodně dělal pohádky, a pořady pro děti. Proto nemám rád Halloween, protože to je úplná zhůvěřilost. To je tak přiblblé a nám cizí. Mám se dívat na kostry, mám se dívat na mrtvoly, na zrůdy – to je Halloween. Ale to je anglosaský způsob humoru.

Martina: Který nám byl implementován.

Vítězslav Jandák: Jistě.

Martina: Vy jste natočil pohádku, která byla svého času nejúspěšnější televizní pohádkou, Floriánkovo štěstí. Když se teď díváte na pohádky, změnily se, změnila se jejich atmosféra?

Vítězslav Jandák: Začínají se velmi neúspěšně modernizovat. Začínaly se jako aplikovat do současnosti, najednou do pohádek začíná pronikat technika, a to si myslím, že je blbé. Protože pohádka by měla být o vnitřku, o duši, o dětské fantazii, o dětské dušičce, a vždycky by mělo vyhrát dobro, a ne zlo. Nemám rád zrůdy á la Halloween. To ne.

Martina: Velmi známým jste se stal v legendární pohádce Tři oříšky pro Popelku, a tu si určitě letos zase nadělíme, a nejen jednou. Myslíte si, že by ještě dnes někdo dokázal natočit tak poetickou, a svým způsobem věčnou pohádku, protože prochází generacemi?

Vítězslav Jandák: Ne. Na to by nesehnal investora. Na to by nesehnal investor, protože by mu řekli: „To se přeci nemůže líbit. Toto je blbost. Kde máte rakety? Kde máte mrtvoly?“

Martina: Honičku.

Vítězslav Jandák: No. Takže já si myslím, že ne. Toto už se nebude opakovat. Tyto pohádky už nikdo nebude točit. Bohužel. Proto budeme věční.

Martina: A tak třeba, řekněme, že Jirka Strach natočil Anděla Páně, a to s velkou poetikou.

Vítězslav Jandák: Ano, to bylo velmi úspěšné, velmi příjemné a velmi dobré, podle mě. To jo. A byla tam sranda, a to je podstatné. A teď jsme zase u toho. Vytrácí se sranda. My furt o duchovnu – ale svět je o srandě. Vždyť je směšný. Paní Kociánová, Vždyť ten svět je směšný. Je jednoduchý jak facka, a my z toho jen děláme vědu. O co jde?

Západní westerny měly jasný vzkaz: dobro vyhraje, padouši padnou – dnes už to tak nefunguje

Martina: Když jste před chvílí mluvil o pohádkách, tak jste říkal, že v pohádce musí zvítězit dobro nad zlem. Člověk to chce vidět, chce být u toho, že šejdíř je nakonec potrestán. Ale vy jste realista, myslíte si, že jednou se člověčina tak promění, že to bude součást našich životů?

Vítězslav Jandák: Ne, už ne. Lidstvo směřuje nějak špatně. Víte, proto jsem miloval americké westerny, ale tak do sedmdesátých, osmdesátých let. Tuhle jsem se zase díval na Johna Wayna – to byli chlapi, to byla doba, a padouši padli, a já vím, že to tak skončí, a proto se na to rád dívám. A české pohádky byly to samé, protože dobro nakonec vyhrálo. Vůbec na světě byla doba, kdy dobro vítězilo. Dneska ne.

Martina: Vesničani porazili Calveru.

Vítězslav Jandák: No samozřejmě. Přece Sedm statečných, samozřejmě, to byl film, který měl ve Spojených státech propagovat nábor lidí do zemědělství. To není sranda, to je pravda. Taky se tam často na toto téma hovoří.

Martina: A opět měkká síla Hollywoodu.

Vítězslav Jandák: Ano. Jak říkají: „Sedláci tu zůstanou, my odejdeme“, tedy ti pistolníci, ale oni na té půdě budou dělat.

Martina: A jeden z pistolníků, když za ním přijdou děti s tím, že jejich otcové jsou zbabělci, jim říká: „Vaši otcové vás živí. Každý den vstanou, lopotí se na poli, aby pak přišel Calvera, a všechno jim vzal. To jsou stateční muži.“ To by mě nenapadlo, měkká síla Hollywoodu funguje.

Vítězslav Jandák: A co Hollywood točí dneska? Jak se svět rozpadá, je pod potopou, přicházejí sem mimozemšťani.

Martina: A jak se mají lidi zase začít smát? Jak mají zase dělat legraci? Poraďte, když to máte tak pod kůží.

Vítězslav Jandák: Přestat se zaprvé bát. Za smích vás moc nezavřou. Můžou vám napařit, že zesměšňujete, ale musíte se smát srdečně. To je návod. Nesmějte se s úšklebkem, vždycky se jim smějte otevřeně, protože oni jsou směšní, i když kážou blbiny. Většinou kážou blbiny, tak tomu se smějte. Nenadávejte, nikdy nepřistupte na hru, že budete nadávat.

Já, když dneska vidím bývalé představitele vládní koalice – například včera jsem v televizi viděl, jak jedna poslankyně křičela, nadávala, byla úplně vzteky bez sebe, a přišla moje manželka, a povídá: „Podívej, oni jsou úplně hysterický, jak prohráli. Oni jsou hysterický. Nemají argumenty, jenom nadávají, a jsou zklamaní. Vždyť oni chtěli pro lidi udělat to nejlepší, a ti blbí lidé to nepochopili, a zvolili někoho jiného.“

Mně to připomíná Štěpána, a tyto lidi. Ty taky asi chtěli pro lidi dobře, nebo to tak mysleli, a lidi je pak kopli do zadku, a oni z toho taky byli zu grunt. Ale zase bych řekl, že to přijali líp než tito poražení, protože ti jsou vzteky bez sebe, a to je špatně. Tak se jim směji. A dotyčný protivník se jim začal smát do obličeje, a to byla nejlepší obrana.

Martina: Vítězslave Jandáku, já vám moc děkuji za rozhovor, a za to, že jste nám připomněl, že věci možná nejsou veselé, ale přesto jsou k smíchu.

Vítězslav Jandák: Jsou k smíchu. Já vám moc děkuji. Pro mě to bylo moc příjemné. Kdy to začneme natáčet?

Martina: Mám špatnou zprávu, hotovo.

Vítězslav Jandák: Hotovo.

Martina: Děkuji.

Celý rozhovor s Vítězslavem Jandákem o mediokracii, generačním příkopu, zkomercionalizovaných Vánocích a úpadku české pohádky si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme. Buďte zdraví, ať je vám dobře na světě a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.