Dnes jsou lidé ve Švédsku překvapení, když jeden den není bomba, vražda ani znásilnění

Kateřina Janouchová: Dobrý den. Já jsem taky moc ráda, že jsem tady u vás. Děkuji za pozvání.

Martina: A ještě doplním, že jste švédsky publikující spisovatelka a novinářka, autorka literatury se sexuologickou tématikou, ale také dětských knih: „Jak jsem přišel na svět“, a mnoha dalších. Paní Kateřino, vy jste do Švédska dorazila po vypovězení vašeho tatínka, disidenta Františka Janoucha z komunistického Československa v polovině 70. let. Tehdy bylo Švédsko považováno ani ne za zemi, ale za pokojíček, kde je všechno bezpečné, kde je všechno fungující, kde je minimální kriminalita, kde byste místo hlavních dveří mohli mít lítačky. Je to tak, nebo si to trošku idealizujeme?

Kateřina Janouchová: Ne, opravdu to bylo tak. Když jsme přijeli do Švédska, tak to opravdu byla velmi klidná a bezpečná země. Rodiče se velmi divili, že sousedé nezamykali dveře a že děti mohly k sobě chodit na návštěvu, a jen tak otevřely dveře, a šly rovnou dovnitř. Nikdo nic nezamykal, nezavíral. Nezamykal třeba kola, nebo auta. A když někdo třeba ztratil peněženku, tak se velmi často stalo, že se mu peněženka potom druhý den vrátila, protože byla u policie, kam ji někdo vrátil, a tak. Takže se víceméně nekradlo, lidé byli velmi důvěřiví. Samozřejmě, že se kradlo, takže nemůžu říkat, že nebyly žádné zločiny, protože se zločiny páchají ve všech společnostech, ale bylo to klidné, a zločin byl výjimečný, byla to výjimka, a nebylo to běžné.

Dnes je to tak, že se pořád něco děje, že lidé jsou překvapení, když jeden den není bomba, granát, nebo není vražda, střílení, a není znásilněna žena. Tohle je v novinách, a není to jen jeden případ, ale jsou to desítky za sebou. A je to ve Švédsku všude, teď i v menších městech, velkých městech, na venkově, v obcích, vesnicích, o kterých nikdo nikdy neslyšel. Pár domů, a najednou se tam stala nějaká hrozná vražda, někdo zavraždí penzisty, vykrade jim dům, někoho zaškrtí, někam se vloupá. Jsou tam, už nevím, kdo – tuláci. Nevím…

Martina: Paní Kateřino, vy jste si v těch deseti letech asi musela připadat jako v pohádce, protože jste přeci jen přijeli ze socialistického Československa, kde jsme měli zvyk si kola přivazovat řetězem, a tam najednou taková zvláštní svoboda, důvěra, až důvěřivost. Kdy se to začalo měnit? Kdy jste si i vy, jakožto desetileté dítě, zvykla na tento styl života, a kdy jste najednou začala pozorovat, že se váš životní styl mění?

Kateřina Janouchová: Řekla bych, že přelom byl asi tak kolem roku 2010, kdy jsem to začala opravdu vnímat dost hodně. Multikulturalismus se začal ukazovat víc a víc, ale bydlela jsem pořád v poměrně velmi klidné čtvrti ve vile. Nebylo to tedy předměstí, které bylo považováno za smíchané, protože tam jsou předměstí různé – přesně jako tady v Praze jsou rajony, které jsou víc luxusní, kde jsou dražší domy.

Martina: Rezidenční čtvrti.

Kateřina Janouchová: Rezidenční čtvrti. A nebylo to sídliště. Když jsme přijeli do Švédska, naši poznali jednu českou rodinu, která právě bydlela na takovém sídlišti, ale v té době tam byli chudší Švédi, a ještě tam byli možná emigranti z Finska, a lidé, které měli různé sociální problémy, ale nebyli tam cizinci z Afriky, a z…

No-go zóny jsou dnes tak nebezpečné, že policie staví obrněné stanice jako bunkry

Martina: A bylo i tedy na těchto sídlištích bezpečno?

Kateřina Janouchová: Na těchto sídlištích bylo bezpečno. A jedno toto klasické sídliště, které je u Stockholmu, a jmenuje se Rinkeby – to už není Švédsko. Když jedete do Rinkeby, tak už tam skoro nebydlí Švédi, nevidíte tam skoro švédské lidi, ale jsou tam samí Afričani. Před osmi lety jsem byla tady v Čechách, a dávala jsem rozhovor, a když jsem řekla, že to je no-go zone, tedy zóna, do které se nemá chodit – tak se na mě tenkrát strašně naštvali, že se toto nemůže říkat.

Ale dneska to už všichni říkají, protože tam je vlastně zóna, do které už nechce ani policie. A když tam jde policie, tak už jsou velmi opatrní, protože vědí, že tam jsou gangy a že je tam velmi nebezpečná situace.

Martina: Ve Švédsku se těmto oblastem říkalo: „Vyloučené lokality“.

Kateřina Janouchová: Vyloučené lokality.

Martina: Zní to lépe. No-go zone jim říkají…

Kateřina Janouchová: To je orwellská řeč.

Martina: Ovládnout jazyk.

Kateřina Janouchová: Obohacení. Švédsko je tímto velmi obohaceno. Takže takhle.

Martina: Takže ovládli jazyk a říkali tomu: „Vyloučené lokality“. Nicméně to byly – nebo se začaly rodit – no-go zóny, stejně jako ve Francii, kam si dovolí policie jet už jenom opravdu s obrněnými vozy, a podobně.

Kateřina Janouchová: Taky tam vystavěli policejní stanici. Vystavěli tam fakticky policejní stanici, kterou obrnili jako bunkr. Já bych řekla, že to obrnili tak, jako by to bylo proti atomové válce. Vím, že je to velmi ohrožená oblast a že tam člověk dobrovolně nejede, a v žádném případě ne Švéd.

Martina: František Janouch coby disident z Československa mohl trošku vědět, jak se svět točí, mohl tušit, jak se věci budou vyvíjet. Vy jste možná byla také dobrým způsobem v rodině indoktrinována k ne naprosté důvěřivosti. Měla vaše rodina dojem, že se Švédsko chystá na jakousi svou seppuku?

Kateřina Janouchová: Ne, nikdo si to fakticky nemohl představit.

Olof Palme v roce 1975 rozhodl, že se cizinci nemusí asimilovat, a to byl začátek konce

Martina: Neuvědomovali jste si to?

Kateřina Janouchová: Ne, tenkrát jsme si to neuvědomovali. Ale potom, když už se věci začaly velmi měnit – asi v roce 2000 – tak už se mě táta vždycky ptal: „Ale Káťo, jak se to mohlo se Švédskem stát?“ Protože tady vždycky bývali rozumní politici, tak co se s nimi stalo? On tomu nerozuměl. On celý život fakticky už nemohl pochopit, co se vlastně se Švédskem stalo.

Protože když tátu pozvali do Švédska – tátu pozval jeden kolega, který byl členem Královské vědecké akademie ve Švédsku, Erik Rudberg – tak to byli lidé velmi rozumní a pragmatičtí, kteří měli nějaké logické myšlení, kteří viděli problémy a kteří se ke společnosti chovali tak, že děláme to, aby to bylo opravdu dobré, a že neděláme takovéto hlouposti.

Já myslím, že to je fakticky chyba socialismu ve Švédsku, socialismu, který zavedl Olof Palme. Protože v roce 1975 vlastně udělali takovou propozici, která se dnes považuje více méně za švédskou klasiku, kde Švédsko zabloudilo. A to byl – ironicky – právě rok, kdy nám dali švédské občanství. Takže já jsem někdy žertem říkala, že kdyby nám ho tenkrát nedali, tak by možná bylo všechno jiné, protože by tam nebyla kritička Kateřina Janouchová, abych jim mohla říkat, co si myslím.

Martina: Vzpomínám si, že Olofa Palmeho měli naši komunističtí představitelé velmi rádi.

Kateřina Janouchová: Milovali ho.

Martina: O jeho zabití vznikl film, tuším: „Hořký podzim s vůní manga“. Zkrátka točily se tady pořady o tomto velkém švédském socialistickém hrdinovi. A vy říkáte, že on je prvotním hříchem Švédska? On může stát na začátku viny toho, kam se dnes Švédsko dostalo? Abychom to nehodili všechno jenom na něj.

Kateřina Janouchová: Ne, já myslím, že to na něj musíme házet, protože si to fakticky zaslouží. A je to tak, že v 1975 sepsali propozici, kterou podepsal Olof Palme a jeho ministryně Anna-Greta Leijon, kterou se rozhodlo, že se cizinci nemusí asimilovat. To bylo rozhodnutí, které bylo začátkem švédského multikulturalismu, protože do té doby se cizinci museli přizpůsobit Švédsku.

Museli pracovat, museli se přizpůsobit a museli žít podle švédských zákonů, a vůbec mít respekt a toleranci ke Švédsku. A kdo neměl, ten tam neměl co dělat. Ale díky této propozici z roku 1975 se cizinci dozvěděli – a byl to pro ně signál – že můžete přijít do Švédska a dělat si co chcete, a hlavně, že se nemusíte přizpůsobovat. To byl velký signál, který se těmto cizincům dal.

A potom také začaly do Švédska přijíždět davy lidí. Ale to nebylo v 70. letech. V 70. letech byla ještě migrace do Švédska moderátní, dost klidná, a také nejvíc uprchlíků přijíždělo ze zemí jako třeba z Chile, nebo právě z Československa, jako takový profesor, jako můj táta, nebo ještě z Finska, a potom taky přijížděli z Itálie, ale ti přijížděli do Švédska, aby pracovali.

Martina: Ti se chtěli asimilovat.

Kateřina Janouchová: Ano, evropští cizinci, kteří přijížděli jako migranti z Evropy, to jsou vlastně bratrské národy, bych řekla. Máme podobné kultury, a máme podobné tradice, máme křesťanské, židovské kořeny, a víceméně si rozumíme.

Blonďaté švédské děti začínají být ve vlastní zemi exotickou minoritou

Martina: S tímto podhoubím je to snazší. Ale řekněte mi…

Kateřina Janouchová: Ještě chci říct…

Martina: Promiňte.

Kateřina Janouchová: Jako dítě jsem samozřejmě nebyla blond jako mé švédské kamarádky, a trpěla jsem tím, protože jsem byla jediná. Tedy ne jediná, bylo tam nějaké dítě adoptované z Koreje – ale byla jsem jediná, která jsem vypadala trošku víc exoticky. Ale dneska už je tam tolik dětí z Afriky, a arabských dětí, že už někdy švédské děti někde začínají být v minoritě.

Martina: Takže si švédské děti připadají exoticky.

Kateřina Janouchová: Takže švédské děti s blonďatými vlasy jsou už víc exotické, než jsem byla exotická já se svými vlasy, které ani nejsou černé.

Martina: Kateřino Janouchová, vy jste řekla, že tam zásadní změna v migrační politice nastala v tom, že za Olofa Palmeho se vyhlásilo, že přišedší migranti se nemusí asimilovat.

Kateřina Janouchová: Ano.

Martina: Jak to Švédům vysvětlili? Jak Švédům vysvětlili, že si tam začínáte budovat ghetta? Že si tam začínáte budovat malou Sýrii, malou Afriku?

Kateřina Janouchová: To se nestalo přes jednu noc, ale byl to postupný vývoj. A mluví se o žábě, která se vaří.

Martina: Vaří se v hrnci pomalu, a proto nevyskočí.

Kateřina Janouchová: Je to pomalu se vařící žába. Švédský lid, bych řekla, se vaří pomalu, a teď už ta žába je úplně namol, ale tenkrát to šlo poměrně pomalu. Migrantů bylo tehdy poměrně méně, než dnes, protože teď, za posledních 20 let, jich přichází, bych řekla, 100 000 za rok. A to je velmi, velmi mnoho na tak malou zemi, jak je Švédsko. A taky jsou to zásadně lidé ze zemí, které jsou velmi vzdálené od švédské mentality – kulturně i historicky.

Martina: Hodnotově.

Kateřina Janouchová: Hlavně hodnotově. To jsou lidé, kteří mají úplně jiný náhled na život než Švédi. A kvůli tomu máme teď ve společnosti takovou polarizaci, protože to vůbec nefunguje.

Ale chci říct, že u této propozice to nebylo tak, že to rozhlašovali v televizi a v rádiu, a říkali, že teď to bude od tohoto dne takhle. To šlo pomalu, a pomalu se to manipulovalo do lidí, a nebylo to tak vidět. Já myslím, že Palme byl naivní v tom, že myslel, že to zvládne. Přesně jako Merkelová, která říkala: „Wir schaffen das“, „My to zvládneme“. Palme si také myslel: „My jsme bohatá zem. Kolik jich můžeme vzít? Sto tisíc? To nevadí, my se o ně postaráme, to bude dobré. A oni potom zapadnou do společnosti.“

Martina: Tito představitelé se opájejí vlastní dobrotou, a připadají si lepší, než všichni ostatní.

Kateřina Janouchová: A taky si myslí, že snem všech lidi z celého světa je stát se Švédem. To je jejich iluze. Oni si myslí, že všichni se chtějí stát Švédy a že jak cizinec přijede do Švédska, tak se hned jako dotykem nějaké kouzelné tyčky stane Švédem. Ale když já se přistěhuji třeba do Japonska, tak ze mě není přes noc Japonka.

Martina: Být Švédem, a brát švédské dávky, to je zásadní rozdíl.

Kateřina Janouchová: Přesně tak.

Martina: Paní Kateřino Janouchová, teď jste mluvila trošičku smířlivě, jakože to byla politická naivita. Opravdu to bylo až tak mazlivě nevinné? Protože přece politik – i když nemá zkušenost třeba s masovou migrací – musí být schopný vidět alespoň do blízké budoucnosti. Přece nemůže být tak ideologicky slepý.

Notabene už tehdy bylo markantní, že když se někdo proti této doktríně, ideologii, ozval, tak byl napadán, to znamená, že už tehdy tady byly hlasy, které šly proti sobě, ale ty, které říkaly: „Nedělejte to. Nedělejte to tímto způsobem. Nedělejte to takto masově“ byly kriminalizovány. A v tu chvíli si říkám, jestli opravdu šlo jen o pouhou politickou naivitu.

Kateřina Janouchová: Myslím, že je to těžké, není to úplně jednoduché, a nemyslím, že je to černobílé. Myslím, že tam byla politická naivita. Myslím, že tam byli lidé, kteří jsou – řekla bych – „kriminálně blbí“. Ale pak jsou tam samozřejmě lidé, kteří jsou manipulativní a kteří mají ještě jiný cíl.

Martina: Promiňte, jiný cíl? Jaký cíl?

Kateřina Janouchová: To nevím, já nejsem politik, jsem jenom spisovatelka, která do toho nevidí. Ale můžu spekulovat. Někdy se o Švédsku mluví jako experimentální zemi. A v tom se podobá Československu, protože Československo byla experimentální zem pro komunisty.

Martina: V jakém smyslu slova?

Kateřina Janouchová: Československo byla malá zem s omezeným počtem obyvatel, a tady si komunisté mohli dělat své experimenty. Vždyť jste přece byla v komunistickém muzeu? Tam je vidět, jak se stavěly paneláky, kde žili dělníci, a potom kontrola lidí, a všechno, co komouši dělali. Takže Česko bylo perfektní experimentální zem pro sovětské komunisty a pro celý Varšavský pakt.

Martina: Československo, ano, bylo malé, a je pravda, že ve všech okolních zemích měl komunismus svéráznou podobu. Jiný byl v Jugoslávii, jiný v Rumunsku, jiný v Maďarsku.

Média jsou klíčem k politické moci, bez nich by lidé nemohli být tak manipulováni

Kateřina Janouchová: Ale na Čechách si to vyzkoušeli nejvíc. Na Čechách si to mohli vyzkoušet, protože Česko bylo pro komunisty pohodlné hřiště, aby si to tady mohli vystavět a vyzkoušet. A ve školách se dělala ideologická indoktrinace, a všechno toto. Dělalo se to politicky na univerzitách, ve školách.

A byla politická kontrola médií, a to je vlastně začátek a klíč k celé této záležitosti, k celé této aféře, k celé této politické moci. Je to vina médií. Média používají politiky, ale z druhé strany jsou média také politická moc sama o sobě. Jenže rozdíl byl v tom, že v komunistickém Československu všichni věděli, že třeba Rudé právo je prolhané, a všichni se jim za zády smáli, a všichni se jich báli, ale všichni se jim smáli – nikdo je nerespektoval.

Vždyť jste možná slyšela písničku Voskovce a Wericha: „Král, blázen a kat“. Tam je to všechno úplně přesně popsané. Někdy si tuto písničku poslouchám a říkám si: „Ježiš, oni analyzovali budoucnost, jaká bude o sto let později“. A je to přesně tak, je to: „Král, blázen a kat“. Ale v tomto jsou důležitá média, protože bez médií by se lidé nemohli strašit, a taky by se lidem nemohlo tak lhát. Vždyť máte Goebbelse, takže všechno toto je dohromady.

Martina: A ti všichni ještě navíc neměli sociální sítě a podobně.

Kateřina Janouchová: Přesně tak.

Martina: Ale mě zaujala věc, kterou jste řekla, že Československo byla jakási experimentální lokalita. Takže si myslíte, že my Češi jsme byli ovčín a že podobným ovčínem, akorát v kapitalistickém světě, se stalo Švédsko?

Kateřina Janouchová: Přesně tak. Ale to je spekulace, o které takto spekulujeme. Lidé, kteří mají trošku víc konspirační myšlení, si říkají, že Švédsko je vlastně experimentální země: Malá zem, která je bohatá, lidi se mají dobře, a jsou ze začátku homogenní. A co se stane, když se tam dá multikultura, když se tam dá velký počet cizinců? Co se stane s touto zemí? A teď to vidíme. Takže Švédsko je vlastně exemplář, kterého se máme vyvarovat.

Samozřejmě mám myšlenky o globalistických cílech, a o tom, co se děje s Evropou. Tyto organizace využívají Evropu, a Evropa se rozbíjí. A Švédsko je v tomto v první řadě.

Martina: To by mě právě zajímalo, protože když řeknete, že je to experiment, tak se samozřejmě nabízí otázka: Kdo je ten alchymista u křivulí, který snil o tom, co s Československou republikou, nebo který začal experimentovat se Švédskem?

Kateřina Janouchová: Sociální experiment. Myslím, že samozřejmě, jak se říká: „Follow the money“, je to vždycky otázka ekonomik, velkých financí, peněz, různých cílů, a jak docílit bohatství. Ale Švédsko je v tomto zajímavá zem, protože za druhé světové války sociální demokrati spolupracovali s nacisty, spolupracovali s Hitlerem, a Švédsku se taky říkalo: „Špiónská centrála“.

Protože Švédsko hrálo, že je neutrální, ale fakticky nebylo neutrální, protože bylo na straně Hitlera. A to byli vlastně švédští sociální demokrati. To je, řekla bych, hrozná sebranka. A dneska jsou to švédští sociální demokrati, kteří – aby dostali moc – jsou tím alchymistou. To jsou lidé, kteří chtějí mít politickou moc a kteří chtějí vládnout zemi. A jsou to vlastně potomci Olofa Palmeho.

Socialističtí demokraté uzavřeli kontrakt s muslimskými organizacemi výměnou za hlasy

Kateřina Janouchová: Jsou to lidé, kteří sepsali kontrakt s muslimskými organizacemi, a řekli jim: „My vám dáme to, co chcete, a vy pro nás budete hlasovat. My dostaneme vaše hlasy, a my vám umožníme, abyste si tady ve Švédsku mohli dělat, co chcete.“

Martina: Takže obyčejný politický byznys?

Kateřina Janouchová: Politický byznys, který je pro Švédsko…

Martina: Destruktivní?

Kateřina Janouchová: Destruktivní. Tenhle kontrakt dal základ tomu, co teď vidíme, tento destruktivní vývoj švédské společnosti. Vidíme, že jim slíbili: „My vám umožníme mít místa všude ve švédské politice. Dáme vám místa v celé švédské veřejnosti, když dostaneme vaše hlasy.“

Martina: Co švédští představitelé slibovali migrantům, to si umím představit, ale dnes se oficiálně uvádí, že v desetimilionovém Švédsku žijí dva miliony migrantů, což je číslo z roku…

Kateřina Janouchová: Už je to dvanáct milionů.

Martina: Dvanáct milionů. Tohle bylo číslo z roku 2022.

Kateřina Janouchová: Ano.

Martina: A už je jich dvanáct?

Kateřina Janouchová: Myslím, že čísla z roku dvacet dva nebyla přesná. Takhle, nikdo přesně neví, kolik lidí ve Švédsku žije, protože odmítají počítat lidi, a to určitě z politických důvodů, protože by jim to bylo velmi nepříjemné, protože oficiálně se říká, že tam je asi sto tisíc ilegálních. Sto tisíc bych neřekla, spíš bych řekla, že několik set tisíc. Ale nikdo neví, protože jsou kvalifikované podvody s identitou. Jsou tam třeba uprchlíci, kdy jeden řekne, že se jmenuje nějak, a pak tam může mít třeba deset různých identit v různých zemích.

Martina: Kateřino Janouchová, jak ale politici zdůvodňovali Švédům toto nekontrolované vpouštění mnohdy nelegálních migrantů do Švédska?

Kateřina Janouchová: Říkali, že to je z humanitárních důvodů, a taky, že to Švédsko potřebuje, protože Švédsko potřebuje pracovní sílu migrantů, a že to jinak Švédsko nezvládne. Ale podívejte se na Japonsko.

Martina: A že stárneme a že oni potřebují… To je stejná rétorika.

Kateřina Janouchová: To je stejná rétorika, a stejný způsob, jak se motivuje. Ale taky, že se o ně musíme postarat a že se Švédi z morálních důvodů musí starat o celý svět, protože my jsme bohatí a máme na to peníze, a máme klid, máme mír.

A máme komplex z toho, že jsme se nezúčastnili druhé světové války, že jsme byli neutrální, a tedy, že to teď musíme splácet – splácet morální dluh. Tahle švédská naivita je velký problém. A za tuto naivitu se schovávají, s tím, že to neviděli přicházet a že si nikdo nedokázal představit, že to bude takto. A to je přesně to, co jste tady říkala, tedy, že politici přece nemůžou být tak tupí, nebo nemůžou být tak naivní. Ale oni to dělají, a dělají, že naivní jsou.