Školy hrozí rodičům vyčleněním dětí z dobrých programů, pokud nepodepíší generální souhlas

Rodiče se musí aktivně zajímat o programy externích organizací ve školách

Martina: Ještě se vrátím k předškolním dětem – mateřské školy, možná i jesle, základní školy, notabene střední školy: Jakou šanci mají rodiče proti působení neziskovek a ideologizaci a politizaci výuky? Jakou šanci mají rodiče ve školách uplatnit svá rodičovská práva?

Jana Jochová: Hlavně musí začít. Musí se prostě ozvat. A když dostanou k podpisu papír s generálním souhlasem, tak se musí přesně ptát, co to znamená. Školy to odmítají. A já se snažím, aby rodiče když tak mohli dát nesouhlas, tedy, že potřebují dostat informace. Takže musí trvat na právu na informace, na tom, že škola musí před každým takovým programem externích organizací rodičům napsat, o čem to bude, a pokud se rodič vymezí, tak tam dané dítě neposlat. Aspoň takhle. Školy dělají takovou hroznou věc, že vyhrožují rodičům, že když to nepodepíší, tak že oni budou jejich děti vyčleňovat a že to jejich jedno jediné dítě se pak nezúčastní i dobrých programů.

Ale škola vždycky může rodiče informovat předem, jenomže školy to nechtějí. Tak tohle je jeden problém. Víte, já si myslím, že tady startuje něco, co v Americe vyneslo Trumpa k moci, protože tamní stav amerického školství byl tak tristní – předělávky dětí na jiné pohlaví se často dělaly bez vědomí rodičů, a škola sama často stavěla děti proti rodičům. Proto tam vznikla velmi mocná organizace Moms for Liberty, Mámy za svobodu, které prostě toto začaly tematizovat, a stala se z nich opravdu velmi silná organizace. A myslím, že v Čechách musí vzniknout také něco takového, protože rodiče mají často pocit, že jsou na škole sami a že to je jen jeden takový rodič v jedné třídě.

Proto by se rodiče měli takto zorganizovat na odpor, a společně vytvořit postup proti ideologizaci českého školství, a měli by to hlasitěji začít odmítat. Po volbách snad bude nějaká šance, že jim bude někdo naslouchat.

Martina: To znamená, že podle tebe to prostě vyžaduje obrovskou aktivitu a soustředění rodičů na všechno, co se ve škole odehrává, soustavnou kontrolu, a pak nějakou spolupráci, protože pokud jenom vašemu dítěti jenom řeknete, že nepůjde na přednášku nějaké organizace, tak z něho vyrábíme frustrovaného otloukánka.

Jana Jochová: Můžeme i nemusíme. Děti někdy samy nechtějí na takovéto věci chodit, protože je jim to nepříjemné. Vždyť nakonec i tvůrci progresivní sexuální výchovy teď uznávají. Teď jsem byla na nějaké demografické konferenci o tom, že se rodí čím dál méně dětí, a o tom, proč to tak je. A jedna paní, se kterou jsme kdysi revidovali původní rámcový program, aby nebyl až tak strašný, přiznala, že soustředění na nechtěné těhotenství bylo tak silné, že se těhotenství samo stalo nechtěným, tedy, že to přepískli. Takže dneska už se ví, že nemít žádné informace je špatně, ale že přemíra informací je snad ještě horší, protože to vede k určitému odporu mladých lidí, vyvolává to u nich trauma.

Když mladé holce pustíte záběry z porodu, tak je jasné, že to třeba nebude chtít nikdy podstoupit.

Martina: Česká republika je ale vázána několika mezinárodními dohodami, které chrání výlučná práva rodičů vůči vlastním dětem. Jak je tedy možné, že v některých školách to neplatí a že některé školy vystupují vůči rodičům velmi arogantně? A kam se rodiče mohou odvolat, pokud se s nimi shodou okolností nikdo nesdruží?

Jana Jochová: Doteď jsem rodičům radila, aby se když tak odvolali na Českou školní inspekci.

Martina: A tam máme ty proškolené české školní inspektory.

Jana Jochová: Tak já doufám, že to ti inspektoři ještě pořád nevzali vážně, že to snad bylo jednorázové a že to není názor celé České školní inspekce. Takže ano, pořád se odvolávat, a zvolit nějakou dobrou politickou reprezentaci, která třeba zrovna školství tematizuje. Tak nějak takhle.

Martina: Existuje příkaz, o kterém bys věděla, třeba, že ministerstvo školství, nebo Česká školní inspekce – to si nemyslím, že by byl ten orgán – nařídí školám, že musí přijmout do svého výukového systému třeba určitou neziskovku. Existuje nějaký takový přímý příkaz?

Jana Jochová: Ne, to určitě ne, ministerstvo takovou pravomoc nemá. Tohle všechno je na jednotlivých ředitelích jednotlivých škol.

Ředitelé škol mají pravomoc odmítnout ideologizující programy neziskovek

Martina: K tomu jsem chtěla dojít. Jestliže některý osvícený ředitel řekne, že jde o zjevné zneužití školní půdy k prosazování agendy, která do školy nepatří, a je to zásah do hodnotového světa dětí, který se má odvíjet zcela jiným způsobem, a především od vlastní rodiny, tak toto je v kompetenci ředitele, který bouchne do stolu, a řekne: „Ne, my tady tyhle ideologizující prvky zavádět nebudeme.“

Jana Jochová: Je to tak. Zatím je to opravdu na jednotlivých ředitelích. A jak říkám, škola dneska tvoří obsah výuky. Takže je to ředitel, případně zřizovatel školy, což jsou obce, města, nebo kraje.

Martina: A může to obec, město, kraj takovému řediteli nařídit?

Jana Jochová: Myslím, že ani tuto pravomoc nemají. Teď si nejsem úplně jistá, abych se přiznala – ale samozřejmě ředitel se svých zřizovatelů bojí.

Martina: A učitel se bojí svého ředitele.

Jana Jochová: Ano. A pak ještě existuje něco, jako školské rady, které schvalují obsah školních vzdělávacích dokumentů. Takže ještě tam. Ale tam mají být i zástupci rodičů. Ale to zatím příliš nefunguje.

Martina: Ředitel se bojí zřizovatele, zřizovatel se bojí ministerstva, učitel se bojí ředitele. Může i učitel vystoupit a říct: „Nezlobte se, já tomu svou třídu nevystavím?

Jana Jochová: Já myslím, že může. Ani ředitel nemá formální pravomoc říct učiteli, co bude učit.

Martina: A setkala ses s tím, že někteří na tuto svou srdnatost doplatili?

Jana Jochová: Svým způsobem ano. Nechci teď zabrušovat do něčeho…

Martina: Jasně. Ale jestli pak někteří třeba kvůli tomu školu radši vzdali, nebo naopak vzdali svou chrabrost?

Jana Jochová: Vím o frustrovaných učitelích, kteří toho mají dost, a to i způsobu, kterým to jde seshora. Takže hodně starých učitelů prostě zvažuje ve školství konec, protože v tomhle se učit nedá.

Martina: Promiň, že tě trošku tlačím, ale jenom chci dospět k tomu, jestli všechny ty příkazy shora jsou tak vágní, že nakonec záleží na osobní statečnosti a osobní zodpovědnosti každého jednoho učitele, potažmo každého jednoho rodiče?

Jana Jochová: Do určité míry. To co se teď stalo s rámcovými programy, nová revize, tak ta tam tyto ideologie vnesla úplně jasně. Předtím tam byly náznakově, a teď tam jako bohužel prostě jsou, někde tam je, že dítě má zkoumat svou příslušnost ke genderu. Takže dneska, pokud by je měl učitel brát opravdu vážně, tak by se tomu neměl vyhýbat. Ale samozřejmě asi může, nebo to může naformulovat tak – mluvila jsem s alternativními soukromými školami, které řekly, že jim to nevadí, že se i v tomhle dokážou pohybovat – aby to ještě udělaly snesitelné. Takže tento rámec je tak strašně široký, že se to může různě, ale jde o to, jak to bude vykládat většina.

Martina: A my se tady stále ještě bavíme o dobrovolnosti v přijímání těchto ideologických, někdy politizujících programů a neziskovek. Já to stále zdůrazňuji, protože je spousta neziskovek, které jsou strašně prospěšné, starají se o nemohoucí, nemocné, paliativu, a já nevím co všechno. Tak abychom je neházeli do jednoho pytle.

Jana Jochová: To určitě ne.

Martina: Ale zdůrazňuji to, protože občas na to posluchači reagují. Takže mluvím o ideologických, politických neziskových. Ale my se bavíme o tom, že je to pro školy zatím ještě dobrovolné, víceméně. Ale já jsem v rámci těchto vzdělávacích programů narazila na takovou rafinovanost, že třeba výuka náboženství – což je forma světonázoru, a tím se zabývá paragraf 15. školského zákona – je podle tohoto paragrafu dobrovolná, právě proto, že je to forma světonázoru. Ovšem u LGBT ideologie to tak není, podle tohoto, co jsem našla, protože je to prezentováno jako forma zdravovědy.

Jana Jochová: Je to tak. Já nevím, co víc k tomu říct, protože tahle reforma se fakt nepovedla, a je špatně, a myslím, že příští ministr školství by ji měl zastavit.

Martina: Je to možné?

Jana Jochová: Je to určitě v kompetenci příštího ministra školství. Může to zastavit, ano. A další věc je – a je strašná – že ten, kdo rozhoduje o rámcovém programu, je ministr školství, takže jako ani poslanci v tom nemohou příliš udělat. Prostě je potřeba mít dobrého ministra školství.

Martina: Když se podívám třeba k našim sousedům, tak premiér Fico se rozhodl některé ideologické, politické neziskovky – u kterých navíc ještě nebylo vůbec jasné financování – odstřihnout od některých částí veřejného života, na které byly doposud zvyklé. A vzpomeň si, co se dělo. Myslíš, že u nás bude stačit, aby proti tomuto tlaku a dehonestaci čelil jeden ministr? Vzpomeňme si na ministryni kultury Šimkovičovou, která raději opravila střechu filharmonie, než aby zmíněnou částku vydala na zkoumání boje s dezinformacemi, a podobně.

Jana Jochová: Bude to muset udělat určitě budoucí pan ministr školství, který bude muset mít velkou podporu ve svém premiérovi. Bez toho to nepůjde. Protože to je skutečně na jednoho člověka velké břemeno. A musí být odvážný a statečný, a chtít to. A já opravdu nevím, jestli se toho dočkáme už v příštím volebním období.

Všechno začíná a končí v rodině, takže zodpovědnost za děti je, ať chceme, nebo nechceme, do velké míry na nás

Martina: Všechno začíná a končí v rodině, takže zodpovědnost je, ať chceme, nebo nechceme, do velké míry na nás. Ale mám kolem sebe několik rodičů, kteří se o to pokoušejí. Pokoušejí se s dětmi diskutovat, ale narážejí. A myslím, že každý si umí představit, že toto není výmysl, protože ve svém okolí potkává podobně zoufalé rodiče, protože diskuze s dětmi probíhá: „Mami, ve škole říkali, že nejsou dvě pohlaví. Tak co mi to tu vyprávíš? Říkala to paní učitelka, a k tomu nám promítli hezký film, sehráli divadlo. A Babiš je zloděj, mami, přece se nemůžeme bavit, protože tahle vláda to dělá báječně, protože Babiš je zloděj.

A prosím tě, mami, není pravda, že do Evropy proudí nějací lidé načerno. A když, tak jsou to lidé, kteří strádají, jsou to maminky s dětmi a velmi trpí. A hlavně, určitě tady nejsou načerno, přece, mami. Ve škole nám říkal, že copak by to dovolilo takové Německo, nebo Francie? A ještě jsem chtěl říct, maminko, že Charlie Kirk byl fašista.“ Zkrátka tato davová psychóza je tak silná, že některé děti jsou proti tomu bezbranné. Ty jsi předsedkyní Aliance pro rodinu. Jaký máte recept? Jaké máte rady? Jakou třeba máte metodiku na to, jak s dětmi hovořit, a ne je ideologizovat svým směrem, ale učit je kritickému myšlení?

Jana Jochová: To je dneska nesmírně těžké. A moje doporučení je, snažit se za každou cenu – nebo ne za každou cenu – ale pracovat na tom, abychom si i v pubertě, i v dospívání, uchovali s dětmi dobré vztahy, abychom spolu jako rodiny trávili čas, abychom to byli my, kdo dětem ukazuje svět, a ne někdo jiný. A to vyžaduje od rodičů fakt velké nasazení a otevřenost, i lásku. Jakmile jsou vztahy v rodině nějak narušeny, nebo se tam něco děje, tak děti bohužel názory rodičů přijímají mnohem hůř, a to je velký problém pro nás pro všechny. Covid udělal na vztazích rodiče a děti různou práci, znám to sama, a je to složité. Ale není dobré to vzdávat.

I puberta jednou pomine, i děti se pak někdy vrátí, i když nějak v tomto bloudí, ale pak se mohou zase vrátit k názorům rodičů, protože něco zažijí, narazí na realitu života.

Martina: V určitém věku je revolta zdravá, nutná, prospěšná. Ale je to potom bohužel také období: „Psali to na TikToku, tak je to svaté.“ Pojďme to ještě jednou zopakovat.

Jana Jochová: Není žádný zázračný recept. Není. Každý rodič, a každá rodina, si musí najít vlastní. A opravdu to největší, co můžete udělat je, mít s dětmi dobrý vztah, a na tom pracovat. Protože na vztazích – na jakémkoli vztahu – se musí pracovat. To je to, co naši oponenti neříkají. Oni říkají: „Nevaž se, užij si.“ Ale manželství, rodičovství, všechno, je o práci. Je to krásné. Říkal to i bohužel zastřelený Charlie Kirk, že to nejlepší, co můžete pro sebe udělat je: „Vdejte se, ožeňte se, mějte děti.“ To jsou pravé hodnoty života. A to je to, co potřebují naše děti slyšet. To je to hlavní.

Při programech s intimními tématy musí být vždy přítomen učitel

Martina: Já bych na závěr úplně natvrdo vyjmenovala neziskovky, na které si mají dát, nejenom rodiče – ale právě také třeba ředitelé a učitelé, kteří nevědí – pozor. A než je pustí k dětem, tak si zkrátka musí prověřit a ověřit, jaké myšlenky jim hodlají předávat. Vy, jako Aliance pro rodinu, to zkoumáte, a ty jsi zatím vyjmenovala dvě: Transparent, a pak Prague Pride. Které bys mohla vzpomenout?

Jana Jochová: Tak určitě je to spolek Konsent, který školí různé typy sexuální výchovy, které ale vedou jenom k nějakému hédonismu, a nemají tam vůbec nic o tom, že by sex taky mohl sloužit k rodičovství, a tak, a to za mě není v pořádku. Spousta těchto neziskovek, které dělají různé programy, které nejsou dobré, je úplně bezejmenná, a já je tady neodkážu vyjmenovat. Tyto jsou ty, u kterých si vzpomenu na první dobrou, ale je jich strašně moc. A když se podíváte, kdo všechno má akreditaci ministerstva školství – já jsem to kdysi zkoušela – tak tam je fakt velké množství programů, třeba na šikanu, ale vždycky mají někde dál gendery a sexuální výchovu, která není v pořádku.

Takže podle mě je musí rodič – nebo i ředitel školy – opravdu prověřovat. Ale hlavně, nikdy nesmí nechat neziskovou organizaci, aby tam něco říkala sama, ale vždycky tam musí zůstat učitel, aby věděl, co se tam odehrává. Spousta těchto organizací, které školí v intimních tématech, by byla nejraději, aby byly s dětmi samy, ale to je naprosto nepřípustné.

Martina: Přijde, řekněme, nový ministr, bude to silný ministr školství, se silným mandátem, a bude mít velkou podporu vlády a premiéra. Jak dlouho může trvat náprava?

Jana Jochová: Asi dlouho. Ale to, že bychom se vrátili ke vzdělávání, a že by se učitelům řeklo, jak mají a co mají učit, tak to je reforma, která vlastně vrací věci do přirozeného řádu věcí. Když to tedy řeknu až takhle.

Martina: Ať to zase nepřeženeme.

Jana Jochová: Určitě to nesmíme přehnat na druhou stranu. Nikdo nechce vrátit učitele s rákoskou, to fakt ne, Rakousko, Uhersko – ne. Ale je to lidem přirozenější. Reforma rámcových vzdělávacích programů byla strašně násilná, a já nechci, aby se stala zase jiná násilná reforma, která to bude vracet zpátky. To úplně ne. Ale když dáme jasný vzdělávací obsah, podle toho se jede mnohem líp, než když je nejasný.

Martina: A máme na co z minulosti navázat?

Jana Jochová: Na to teď nedokážu úplně odpovědět, protože to nebude jednoduché. Určitě to nebude jednoduché. Je potřeba, aby to tady někdo pojmenoval, aby se vytvořila nějaká sada učebnic, podle kterých se pojede. A aby se teď vzalo to nejlepší z toho, co existuje – to bude těžké, a musí to fakt udělat ministr. To nemůžou udělat odborné skupiny, které se věčně hádají a je jich mnoho, a zasahují do toho neziskovky. To musí být fakt politické rozhodnutí.

Martina: A my rodiče se musíme do učebnic dívat, abychom věděli, jakým způsobem je našim dětem prezentován svět.

Jana Jochová: A to je další věc, že dneska je trend digitalizace učebních materiálů. A tím rodič také ztratí kontrolu nad tím, co se učí, protože když jsou třeba licencované, tak je dítě má jenom ve škole, takže se vlastně ani doma nepodíváte, co se dneska učí. To taky jde úplně proti světovému trendu, kdy se na základní škole, třeba ve Švédsku, teď vrací k papírovým učebnicím, a éru digitalizace už mají za sebou, protože zjistili, že nefunguje tak dobře, jak si mysleli. Ale my tyto slepé uličky asi musíme vybrat až do konce. Ale doufám, že ne.

Martina: Doufejme tedy, že nebudeme opakovat všechny, a hlavně, že tady u nás bude politická a občanská vůle k tomu, aby naše děti uměly číst, psát, počítat, a vědět, kam patří.

Jana Jochová: Přesně tak.

Martina: Jano Jochová, moc ti děkuji za rozhovor, a moc ti děkuji za intenzitu a energii, kterou věnujete tomu, abyste zjistili, jak momentálně vypadá svět našeho školství, a v jakém světě naše děti žijí. Díky moc.