Zpět
Vilém Jurek Díl 3/3

Mohou nám vytýkat pití kávy, že jíme banány a maso, protože to má velkou ekologickou stopu

Text 15.3.202242 min Přehrát

Ochrana přírody se stala součástí vrcholné politiky, někdy se mluví i o zelené ideologii, nebo dokonce o zeleném náboženství. V reálném životě to pak někdy vede k přehnaným hurá akcím, jako je nepromyšlená výsadba stromků ve městech i volné krajině, kterou se může někdy způsobit více škody než užitku. Někdy ovšem platí i opak. A podle našeho hosta není například vhodné nechat jen na přírodě řešení následků pohrom, jakou byla kůrovcová kalamita v našich lesích. Svaté nadšení, nebo ideologie by neměly převážit nad odborností, jakkoli ani ekologové se ne vždy shodnou, co má, a co nemá smysl. O to, kdy je sázení stromků, nebo budování větrných a solárních elektráren, nebo populární třídění odpadu, efektivním přístupem, a kdy je jen obdobou kupování odpustků, se budeme i dnes zajímat s Vilémem Jurkem, krajinným inženýrem, ekologem a milovníkem přírody.

Martina: Víte co? Když už říkáte, že stromy jsou tématem, které nás může v životě potkat velmi často, tak má kolegyně dělala průzkum ve své firmě, do které nastoupila, aby zjistila, o čem se její podřízení, skupina lidí kolem třiceti let, mezi sebou baví. A kromě toho, že jsou to kérky, tak to bylo třídění odpadů, a to by mě zajímalo, protože my prý patříme v třídění odpadů k nejlepším v Evropě, stále jsme vyzýváni k tomu, abychom třídili, stále více se sofistikuje, mnoho neziskovek o tom natočilo mnoho pořadů a vydalo mnoho letáků. Je to skutečně dobrý počin? Řekněte mi, je to smysluplná činnost?

Vilém Jurek: Smysluplná činnost to je, když to má koncové využití. Samozřejmě třídit odpad není nic proti ničemu. Já i celá moje rodina třídíme, třídíme v práci. Ale musíme třídit efektivně, protože hlavní je, kam vytříděný odpad míří, kde skončí, co se s ním stane. Neexistuje pouze jeden plast, ale celá škála typů plastů, a některé se třeba vůbec nevykupují. To znamená, že když dojde k vytřídění, tak tyto nevytříditelné odpady opět končí ve spalovnách, nebo na skládkách. Takže by se mělo třídit efektivně, měl by existovat dialog mezi obyčejnými lidmi, kteří třídí, a zpracovatelskou společností, protože opravdu ne každý odpad je vytříděn, a recyklován do koncových výrobků. Na druhou stranu, my se bavíme o třídění odpadů, ale větší důraz by měl být kladen na to, že bychom měli spíše předcházet vzniku odpadu, aby odpad vůbec nevznikl.

Martina: Což tedy musím říct, že teď, v době covidové, to nazvu šílenství. Myslím, že jsme za svůj život nevyprodukovali tolik plastů ve formě rukavic, sáčků na úplně všechno až po odpad s rouškami, u kterého ani vždycky přesně nevím, do čeho ho vhodit, takže myslím, že bavit se teď o nějakém třídění odpadů je jenom pokrytectví. Tak mi to trošku připadá.

Vilém Jurek: Ano, bohužel je to tak, že celý boom s covidem a podobně, tomu udělal čáru přes rozpočet. V případě těchto materiálů, ať to jsou roušky, respirátory a nemocniční odpad, je určitě na vyšší úrovni množství, protože se musí používat jednorázové materiály, které nejde jen tak z hygienického hlediska třídit a recyklovat, protože jsou dost často infikované, a musí to končit ve spalovnách. A je to velké množství odpadu, a je na každém z nás, jak se k tomu postaví.

Co se týče respirátorů, tak já je nemám na jedno použití. Mám to tak, že jeden den mám jeden respirátor, a potom ho dávám do pytle, a ty pak domácky zužitkuji – peču je v troubě, takže…

Martina: Takže pečené respirátory?

Vilém Jurek. Ano. Je to jedna z možností, jak respirátory domácky dezinfikovat.

Martina: Aha. Takže vy pak respirátory znovu používáte?

Vilém Jurek: Ano, znovu je používám, takže se chovám zodpovědně.

Měli bychom jít v ekologii světu příkladem, a dávat tím zprávu, že nám současný stav není úplně lhostejný a že s tím chceme něco udělat

Martina: Budu se muset zeptat nějakého hygienika, co to dělá s tou membránou, nebo tím nano, a jestli se sice chováte ekologicky zodpovědně, ale ve výsledku je zbytečné, abyste je potom nosil.

Vilém Jurek: Je to možná zbytečné, ale byl to jeden z návodů, jak prodlužovat jejich životnost, a nezahlcovat životní prostředí stále novými respirátory.

Martina: O toto téma jsme trochu brnkli, když jsme se začali bavit o Green Dealu. Stále se bavíme o tom, jak se chováme my, případně jak se chová Evropa, ale všichni víme, že největší ekologický problém určitě není ve střední Evropě nebo v Evropě jako takové, protože jinak se chovají lidnatější země, jako Čína a Indie, a nechci si představit, jak to tam vypadá s odpadem roušek, celozdravotních obleků, nebo rukavic. Řekněte mi, myslíte, že má Green Deal z tohoto hlediska vůbec smysl? Protože my jdeme příkladem, ale nás to ekonomicky velmi negativně poznamená. Určitě to poznamená každého jednoho občana, protože zchudneme, vidíme to i na míře inflace, a tak dále. Má toto celé hluboký smysl v tom, že aspoň ukážeme, jak by to mělo vypadat, byť nás to možná bude ve výsledku stát současný životní styl?

Vilém Jurek: Ano. Myslím si, že to smysl má. Vysvětlím: My bychom měli být určitě příkladem, a teď opomenu, jak velký mají tato restriktivní smysl, ale měli bychom aspoň dávat nějakou zprávu, nebo informaci, to, že nám tento stav není úplně lhostejný a že s tím chceme něco udělat.

Martina: I když to nebude mít výsledek? Protože my se na znečištění vzduchu CO2 podílíme osmi procenty.

Vilém Jurek: Ano, samozřejmě. To bychom se mohli bavit i o jednotlivcích, jako jsem třeba já, a můžu říct, že se chovám zodpovědně, co se týče úspor a zodpovědného života.

Martina: Úspor čeho?

Vilém Jurek: Úspor energií, úspor odpadů, a také bych řekl, že patřím do Evropy. A Česká republika je na tom relativně dobře, třeba s tříděním, tak proč bych neměl třídit, a mohl bych se na to…? A nemusel bych třídit odpad, když jsme tak dobří, a v rámci nějaké skupiny už to někdo dělá, a tak se to nezlepší. Měli bychom jít pořád příkladem, a není to tak, že bychom to dělali zbytečně. Je to věc, která dává smysl. Problém je v tom, že za tím je možná mesiášský komplex, když my tady zakážeme spalovací motory, a budeme mít elektromobily, a že to tím spasíme, Tím to určitě nezměníme, ale můžeme jít dobrým příkladem.

Alternativními zdroji těžko vyřešíme soběstačnost v energiích

Martina: A stačí jen dobrý příklad? Vím, že řeknete, že někdo musí začít, a já to teď velmi zjednoduším a omlouvám se za to. Ale jestliže za každou uhelnou elektrárnu, kterou zavřu, otevře Čína, nebo Indie čtyři nové, a ve výsledku si třeba budu muset, to už je úplný nesmysl, ale říkám to jako příklad, energii nakonec draze koupit od nich? Jen se ptám, jestli i toto má smysl?

Vilém Jurek: To vám přesně neřeknu. Přiznám se, že toto nedokážu říct.

Martina: A bavíte se o tom, třeba vy odborníci, ekologové mezi sebou? Protože, víte, mně to zelené …

Vilém Jurek: Spíš je to stejný problém, jako s energetickým mixem, kdy se také nebavíme o tom, kde nám chybí nějaké procento na doplnění sta procent soběstačnosti, a co se týče energií, tak to v tuto chvíli alternativními zdroji energie těžko doženeme. A totéž je asi globální pohled na situaci, kdy se tady něco zakáže, a někde se zase něco otevře – příliš se nemluví o tom, že dochází k tomuto efektu vytloukání klínu klínem.

Martina: Ono se o tom mluví, když člověk chce získat informace. Ale máte pravdu, že ti, kteří říkají: „Musíme zachránit planetu. Musíme jít příkladem. Buďme všichni zelení. Okamžitě zavřeme jaderné a uhelné elektrárny.“ – tak tyto hlasy, v různých modifikovaných polohách, jsou slyšet mnohem častěji a hlasitěji.

Vilém Jurek: Myslím, že když se v tomto případě řekne A, tak by se mělo říct i B.

Martina: Co je v tomto případě A, a co je B?

Vilém Jurek: V tomto případě A je vize Green Dealu, tedy že máme nějakou vizi, jak to změnit. A B je, že to má nějaké nedostatky naplňování, a vůbec strategie. Samozřejmě jsou tam dva ty tábory, kdy jedni chtějí, aby se to zpřísňovalo, a na druhou stranu jsou tam skupiny, které by tu Zelenou dohodu chtěly spíše zjemnit. Myslím, že je potřeba, aby strany B hledaly, kde by mělo dojít ke kompromisu, a říct si, zda to skutečně, pro toho, kdo se tím začne zabývat do větší hloubky, nepovede k tomu, že když zde uzavřeme jadernou elektrárnu, tak v Indii otevřou další čtyři. Nejspíš to tak si bude.

Skromnost by neměla být vnucována. Kdyby mi někdo začal diktovat, co mám jíst, nebo mi zakazoval řídit auto, tak bych s tím měl problém.

Martina: To víme, byť to není v této přímé závislosti. Oni zkrátka procházejí velkým rozvojem, průmyslovým rozmachem, a v každém případě, pokud na trhu nebudou stavební materiály, tak se prostě dovezou. Vozí se i tak, akorát my je teď budeme kupovat s emisními povolenkami. Takže přijedou lodí, zaplatíme emisní povolenky, a nakoupíme mnohonásobně dráž. Nevím. Mně to přijde jako zvláštní ekologická kamikadze.

Vilém Jurek: Když to tak vezmu, tak do těchto důsledků jsem nikdy nepátral.

Martina: Alespoň jste zmínil, že jste nečetl žádnou dopadovou studii Green Dealu na jednotlivé země Evropy, případně světa, a nečetl jste to proto, že pravděpodobně žádná neexistuje. Což je na pováženou, protože to je asi ono, o čem jste hovořil, že když řekneme A, tak musíme říct B, a s pocitem dobré, dobře vykonané práce, hnát celou Evropu do energetické chudoby, i když to asi takové dobro není. Řekněte mi, mnohokrát jste se zmínil o elektromobilitě, a také o tom, že si najednou umíte představit, že by energie bylo málo, že by se třeba odstavovaly provozy, nebo že by elektřina šla jenom někdy. Jste s tím srozuměn? Řeknete si: Ano, moje děti se budou mýt v sobotu, jak to bylo dřív, ale budeme dělat dobro. Prostě zkusíme planetě pomoct.“ A neříkám to výsměšně.

Vilém Jurek: Z mého pohledu je to tak, že ještě mám nějaké limity jít do větších úspor, které mi nebudou dělat problémy. Netýká se to toho, že bychom se třeba koupali jednou za týden, ale ještě mám v nějakých věcech úspory, jsem v tomto dost skromná osoba. A když bychom uvažovali nad tím, že by každý byl třeba jako já – a nechci říkat, že bych byl nějaký etalon těchto úspor, šetření a podobně…

Martina: Ale určitě se o to poctivě snažíte, nekážete vodu, a nepijete víno, To je jisté.

Vilém Jurek: Tak by, myslím, stačilo málo, a že by se to mohlo přehoupnout k nějakému posunu k lepšímu. Otázka je, jestli by nedobrovolná skromnost už nezasahovala do svobod obyčejného člověka.

Martina: Kde je hranice vaší dobrovolné, a nucené skromnosti? Protože vy jste skromnější než mnozí jiní, co se týká energetiky a dalších složek, které souvisí s ekologií. A bylo to vaše rozhodnutí.

Vilém Jurek: Je to moje rozhodnutí, ale myslím, že v momentě, kdy by mi někdo začal vyloženě diktovat třeba to, že mám jíst jenom tyto potraviny, protože mají nejmenší ekologickou zátěž, tak to by už mi přišlo, že je to spíš za hranou. Totéž třeba v případě řízení auta, nebo vůbec autoprovozu. V momentě, kdyby mi někdo řekl, že mi zakazuje řídit, že to není ekologické, tak bych s tím asi měl problém. Na druhou stranu bych dokázal reflektovat to, kdyby byly třeba nějaké emisní povolenky i pro běžného člověka na to, kolik má najezdit kilometrů měsíčně, protože někdy dost často jezdíme auty víc, než bychom měli. Znám řadu příkladů, kdy někdo jezdí do práce, kterou má vzdálenou třeba pět set metrů, a není schopen jít pěšky, prostě musí do práce jenom tak jet, což už je spíš rozmar.

Dobrovolná skromnost by měla být vyučována ve školách

Martina: Ale v každém případě, jestli tomu správně rozumím, tak preferujete tu dobrovolnou skromnost, ke které člověk dospěje, než to, že mu to někdo nařídí pod tíhou světového dobra?

Vilém Junek: Ano, to je přesně ono. Dobrovolná skromnost je velice důležitá věc, a nevím přesně, jestli by to mělo být na každém z nás, nebo to má být vyučováno na školách, třeba i jako volitelný předmět. Nebo například v rodinné výchově by měl být třeba předmět Dobrovolná skromnost, nebo něco takového. Podle mě je to o návycích.

Ale záleží na jedinci, jaký k tomu má přístup. A jestli bude chtít žít opravdu konzumní způsobem života, tak když se zadrhne, tak bude mít takovou vizi, že si neodpustí jezdit do práce autem pět set metrů, a každý den bude potřebovat na snídani, na oběd a na večeři masovou stravu, a aby u toho vypil litry coca-coly, nebo něco takového, a každý měsíc by si kupoval nový telefon, tak myslím, že tyto lidi málo změníme. A v momentě, kdy bychom jim to nařizovali, tak vznikne velký odpor. A tento odpor už nastal. Byl ve Francii – protest žlutých vest – kdy bylo nařizováno, že obyčejní lidé mají šetřit s benzínem, a bylo zdražování benzínu a nějaké limity.

Martina: To byla třešnička na ekonomickém dortu.

Vilém Jurek: Takže toto se stalo.

Martina: Řekněte mi: Jak to vidíte? Ano, nemůžeme vědět, jaká technologie vznikne za dvacet let, možná ani za pět let, ale myslíte, že to u nás mohou vykrýt větrné elektrárny?

Vilém Jurek: Ústav fyziky atmosféry Akademie věd před několika lety vytvořil mapu oficiálních míst, kde to dobře fouká a kde by to mohlo mít efekt s tím, že by se tam daly instalovat větrníky. Když tuto mapovou vrstvu optimálních míst proložíme mapou chráněných území, národních parků, chráněných krajinných oblastí, a třeba koridory tahu čápů bílých, a podobně, tak v této vrstvě potom zjistíme, že míst, kde se větrníky hodí, prudce ubyde. Instalace větrníků není tak úplně jednoduchá, jak bychom si představovali, realita je trošku jinačí.

Druhá věc je využívání sluneční energie. A tam naopak, byť jsem krajinný ekolog, nemám problémy s fotovoltaikou, se slunečními elektrárnami. Samozřejmě řada slunečních elektráren, nebo parků vznikla v době, kdy se to schválilo tak, že to byla otázka spekulantů, kteří tyto elektrárny víceméně dělali pro zisk, a sázeli je v krajině jednu za druhou, což jim umožnila díra v zákoně. Nemám problém, když se sluneční elektrárny instalují s tím, že jsou dočasné, a budou tam třeba jen na dvacet, třicet let. Tyto elektrárny, nebo konstrukce, nejsou ani pevně zabetonované v půdě, ale jsou pouze nasunuté do patek, takže tam je rekultivace po ukončení provozu možná, a může se to znovu vrátit do podoby louky, nebo pole.

Recyklace fotovoltaických článků není dodnes vyřešena

Martina: Akorát co s těmi panely?

Vilém Jurek: Co s těmi panely? To je další věc. Ale to bychom se takto měli ptát, co s větrnými elektrárnami? Co s jejich lopatami, když nebudou fungovat? Jestli budeme tyto lopaty, které už jsou jednou recyklované, a dovezené z Holandska, nebo z Německa, budeme distribuovat dál na východ?

A stejně bychom se mohli ptát i v případě jaderných elektráren, co s jaderným odpadem, který není dostatečně využit? A velký problém je třeba i u tepelných, uhelných elektráren. Co se struskou, která tam vzniká? To jsou tuny a tuny popela. To jsou externality, na které se málo myslí.

Takže u fotovoltaických elektráren jsou samozřejmě články, které mají nějakou životnost, problém, tedy jaká bude jejich recyklace. Mám pocit, že to do dneška není s touto recyklací efektivně vyřešené, tedy jak to za dvacet, třicet let, zneškodnit.

Martina: Asi se shodneme na tom, že pořád by bylo lepší, kdybychom spíše počítali s tím, že se solární panely budou dávat na střechy parkovacích míst, než na pole a podobně.

Vilém Jurek: Ano, a to jsem samozřejmě řekl, že na polích je to extrém, protiklad oproti větrníkům. Ale potenciál instalace solárních panelů na budovy je opravdu velký. Napadá mě jeden příklad: Jsem zastáncem spíše pozitivní motivace, než restrikcí. A když už jsme se bavili i o povinnosti v tom smyslu, že bychom něco měli, tak si spíš myslím, že pokud bude postaven dům, a vlastník si na jeho střechu dobrovolně dá solární panely, tak by měl být zvýhodněn, tedy motivován k tomu, že si to tam instaluje. Ale nemělo by to být tak, že od roku třeba 2030 by to měl mít každý na svém domě befelem. Pokud to tam chce, tak si to tam nainstaluje, a může tam být nějaká motivace.

Martina: Ale v této fázi dobrovolnosti, předpokládám, už se nenacházíme?

Vilém Jurek: To teď nevím. To vám neřeknu.

Lidí, kteří se zabývají praktickou, aktivní ochranou přírody, a pracují v přírodě, ubývá

Martina: Když se podívám na váš obor, tak navzdory tomu, že mám pocit, že posledních patnáct let dělá v ekologii úplně každý, tak obecně platí, že počty lidí, kteří pracují v zemědělství a v lesnictví, klesá. Klesá i počet lidí v ochraně přírody?

Vilém Jurek: Ano, lidí, kteří se zabývají praktickou, aktivní ochranou přírody, fungují v přírodě, opravdu ubývá.

Martina: Takže narůstá počet mluvků, ale počet lidí, kteří by byli prakticky schopni dělat kompetentní zásahy do krajiny, bohužel klesá?

Vilém Jurek: Bohužel, musím říct, že to tak je.

Martina: Jak velký problém je, což jsem se dočetla, že pomalu končí generace starých ochranářů? Pokud vím, tak mladí jsou rádi, že přinášejí své nové poznatky do ochrany přírody, i do ekologie. Tak jaký je rozdíl mezi starým ochranářem, a těmi současnými?

Vilém Jurek: Starý ochranář má určitě zkušenosti, což je asi dáno věkem. A starý ochranář může zkušenosti předávat, to je hlavní rozdíl mezi starými a novými – v poznatcích. Stará škola dost často už ani tolik nereflektuje nové přístupy, které se teď ve světě dělají, takže si dost často jedou pořád to, co uznali za vhodné, nebo za nejlepší, a nejsou už tolik nakloněni k nějakým změnám. Nová generace ryzích ochranářů přichází s řadou nových myšlenek, a to starší ochranáři špatně vnímají, že se něco takového děje.

Nejlepší je kombinace osvědčených metod od starých ochranářů, odborných publikací, v kombinaci s novými přístupy

Martina: Říkáte, že přicházejí se spoustou nových myšlenek – a nechci říkat, co je lepší, a co horší, protože zkrátka takzvaný starý ochranář má to, co jste zdůrazňoval, má zkušenosti – ale neměli bychom v tomto případě postupovat podle našeho názvu Kupředu do minulosti? Tedy že zejména v péči o přírodu a krajinu bychom možná, a třeba to tak není, měli dát na rady i těch lidí, kteří tady už nejsou a kteří vycházeli z toho, že v přírodě skutečně žili, a byli s krajinou v každodenním kontaktu, zatímco náš vztah k přírodě je do značné míry zprostředkovaný.

Vilém Jurek: Ano, to máte pravdu, a já toho využívám. Mám kombinaci osvědčených metod, ať už od starých ochranářů, ale i těch, které se dozvím pouze z nějakých odborných publikací, a to vše v kombinaci s novými přístupy. Takže si hledám nějaké optimální řešení, co by mohlo být nejlepší, ať už pro daný biotop, nebo pro nějakého brouka, případně kytku. Přiznám se, že jsem v tomto případě velký fanda historie a historie krajiny, takže dost často pátrám, ať už to jsou publikace o historii zemědělství a lesnictví, a dost často využívám starých map, starých leteckých snímků. Určitě se z historie, nebo z minulosti nechávám dost často inspirovat.

Martina: Ještě se podívám na váš Spolek Rezekvítek, kde jste vedoucí úseku péče o přírodu. Já totiž vím, že je to neziskovka, a zároveň už o sobě vím, že když už se nějaká neziskovka zabývá ochranou přírody, tak na základě mnoha zkušeností mám důvod být ve střehu. Čím to, že vy jste jiní? Nebo čím jste jiní?

Vilém Jurek: Jiní jsme tím, že neděláme gerilovou ochranu přírody, kdy bychom se zapojovali do nějakých protestů nebo správních řízení. My jsme organizace, která se věnuje ryze přímé ochraně přírody, sečení, sázení stromů, vyřezávání, kácení, tvorbě mokřadů, a podobně. Vždycky říkám, že my na tyto věci kolem správních řízení, odvolávání se, nemáme čas, protože máme práci v terénu. Opravdu se zabýváme přímou ochranou biodiverzity.

Martina: Na tom se asi moc zbohatnout nedá. Že?

Vilém Jurek: Ne. Není to zlatý důl. Je to spousta dřiny, nervů a času, a proto je možná takový úbytek lidí. Jednak financí opravdu není mnoho, sektor je dost podhodnocený. A druhá věc je, že v ochraně přírody všechno dlouho trvá, to znamená, že efekt záchranářského zásahu se nemusí projevit hned, a může se klidně čekat deset let, než k něčemu kloudnému dojde, a spousta lidí to nevydrží. A samozřejmě je to i fyzická zátěž, protože se všechno dělá rukama a nohama. Takže málokdo v tomto procesu vydrží, a většina lidí polevuje.

Dodnes není znám a stanoven bod zlomu teplot, které ukazují na změnu klimatu. Původně se hovořilo o jednom stupni, dnes jsou to dva.

Martina: Viléme Jurku, jak myslíte, že to všechno dopadne? Protože jsou tady skupinky, které nás děsí tím, že když okamžitě neuděláte toto, tak se v budoucnu udusíte, uhoříte v ohni, umřete žízní. A někdo má zase tendenci to trošku banalizovat. Někteří říkají: „Pokračujte v tom, jak jste započali.“ Další říkají: „Jiní se musí začít chovat ekologicky a zodpovědně, ale ne Evropa.“ Takže vzniká mišmaš, ve kterém se jedinec ztrácí. To může člověka inspirovat k osobní zodpovědnosti, ale místy také k pocitu velkého osobního zmaru. A zároveň v okamžiku, kdy je člověk dostatečně vyděšený, má tendenci podléhat nejrůznějším sugestivním informacím. Když jsem to tady všecko převyprávěla, tak doufám, že je z toho jasné, že i já se ptám a že ani já nevím. A ptám se vás. Víte? Víte, jak to dopadne?

Vilém Jurek: Nevím. Myslím, že nevím, jak to dopadne. Například do dneška není znám, nebo stanoven bod zlomu teplot, které ukazují změnu klimatu. Já ještě pamatuji, kdy se hovořilo o jednom stupni. Dneska už jsou to dva stupně.

Martina: Vždycky mě na tom baví to, že týden před Vánocemi vám meteorologové nejsou schopni říct, jestli bude na Vánoce sníh, ale poměrně přesně vědí, jaká bude teplota za 200 let.

Vilém Jurek: Ano. Existují nějaké modely, kterými se odborníci řídí. Pokud se jedná o klimatické modely, tak je to široká časová škála, ve které přesné stanovení počasí před Vánoci je opravdu zanedbatelné. Možná se to bere tímto způsobem. Ale doufám, že dojde k nějaké změně. Ale nevím.

Martina: Klimatické změně? Nebo?

Vilém Jurek: Ke změně řešení. K nějakému bodu obratu, kdy už třeba budeme vědět, v jakém stavu to teď je, a co se bude dát změnit, nebo jak se tomu bude dát přizpůsobit. Nevíme, jak to bude, a já jsem se za mnoho zkušeností přesídlil z pohledu skeptika k pozitivnímu názoru, že to nakonec dobře dopadne a že to nebude mít úplně dramatické vyústění. Že si asi dokážeme poradit. Pořád doufám, že může zafungovat i teorie kolapsů, kdy se to špatné nakonec promění v něco dobrého, a v nějaký lepší začátek.

Martina: Profesor Bárta říká: Kolaps neznamená konec.

Vilém Jurek: Ano, přesně tak. A já ještě říkám dodatek, že já ani nemám čas přemýšlet nad něčím negativním, že mně dělá líp, když nad tím přemýšlím pozitivně. Je to o tom myslet pozitivně, a opravdu udělat něco reálného pro krajinu.

Nejvíce se obávám, že mi někdo bude vytýkat pití kávy, která má velkou ekologickou stopu, nebo že jím banán, případně konzumaci masa

Martina: Víme, že v minulosti jsme prošli mnoha ideologiemi a že po barvách, jako byly černá, hnědá, rudá má teď ideologie po hříchu čím dál častěji barvu zelenou. Obával byste se toho?

Vilém Jurek: V určitých mezích. A když to řeknu hodně alibisticky, tak asi ano. Obávám se toho, že mi někdo bude v rámci, řekněme, konzumace potravin vytýkat, že piju moc kávy, kterou mám jinak velmi rád, a že káva má velkou ekologickou stopu. Že mi bude někdo vyčítat, že jím banán, protože byl dovezen třeba z Jižní Ameriky.

Martina: Teď už nám vyčítají i hovězí.

Vilém Jurek: Ano. Další věc je vyčítání konzumace masa, a zvýšené konzumace masa. Toho bych se asi obával.

Martina: Pane inženýre Viléme Jurku. Děkuji vám za to, že jste přišel, a za to, že se nám pokoušíte vlít optimismus. Díky moc.

Vilém Jurek: Děkuji.

Všechny příspěvky s Vilém Jurek

Diskuze:

  1. Vetsinu lidi uskromni drahota-coz je tlak zvenci a ten nebude nikdy tak ucinny, jakoby byl tlak zvnitrku-kdyby ta skromnost vychazela opravdu z lidi. . Bohate lidi neuskromni bohuzel nic, treba se ale i tak nekteri slusni bohaci pridaji…ano myslim si, ze uskromnenin lidstva a prejitim na jine hodnoty, zachranime planetu a ukazeme jak zit bez zbytecnosti i lidem mimo Evropu, nemyslim si ze nove technologie zachrani planetu a my si udrzime nadstandartni uroven ziti, na jakou sme si zvykli, neni spravne zit takto nadstandartne.

    Co kdyz se stane, ze uskromneni zmeni nasi spolecnost k lepsimu, zacneme si vazit darku, co dostaneme, nebude to jen zbytecnost kterou strcime do skrine a za par let vyhodime. Co kdyz konecne drahota zmeni lidi k tomu, aby uznavali jine hodnoty-misto toho co nosi za znacky obleceni a podobne treba ty hodnoty…vsak vsichni vime ktere, ty lidske, ale kasleme na ne..ruku na srdce i ti chudi z nas maji doma spoustu zvytecnosti, jsme otroci veci, a furt nakupujem a nakupujm hezci a hezci..tim chceme travit cas? Nakupovanim a mit hezci a hezci? Nebo byt dobrymi lidmi, pomahat, byt slusni, byt uzitecni, nenicit planetu … a tak podobne v tomto duchu..

Napsat komentář k „Josef KocourZrušit odpověď