Dva příklady selhání médií: migrační krize a smrt George Floyda

V roce 2015 jsme během migrační krize naplno zažili jev, který bychom mohli označit jako selhání médií. Byli jsme svědky toho, že média většinově naprosto nebyla schopná reflektovat situaci a dělat svou práci – tedy klást nepříjemné otázky, kriticky hodnotit situaci nebo poukazovat na faktická či potenciální rizika. Namísto kritického přístupu se média jen přidala na stranu politiků v boji proti vlastním občanům a pomáhala politické reprezentaci šířit idylický obrázek, že masová migrace je přínosná, prospěšná a vlastně se jí stejně nedá nijak zabránit… Snad nejlépe byla tato situace vidět v sousedním Německu, kde se největší deníky jako Frankfurter Allgemeinen Zeitung, Süddeutschen Zeitung nebo Die Welt či Bild jasně přiklonily k rétorice kancléřky Merkelové, které naprosto nekriticky pomáhaly budovat to, co se později označovalo jako „vítací kultura“.

Bohužel další fatální selhání médií zažíváme nyní v souvislosti s událostmi, které se rozpoutaly po nešťastné smrti George Floyda během zpackaného policejního zákroku. Aktuální selhání většinových médií má ale více vrstev. Jednak média fatálně selhávají v tom, jaký obrázek poskytují o samotném Floydovi. Ať byla jeho smrt sebetragičtější, faktem zůstává, že šlo o opakovaně trestaného kriminálníka. O člověka, který si za celý život ve vězení odseděl celkem osm let – mimo jiné i za ozbrojené přepadení nebo za drogy. Jakkoli je jeho smrt smutná, jako ostatně každá smrt, hrdinu z něj neudělá. A zveřejňování videí a fotek z pohřbu, dojemných záběrů zlaté rakve tažené bílými koňmi, jako kdyby šlo o nějakou významnou celebritu, je v podstatě bulvár v plné parádě! Bulvár, ke kterému se propůjčují i takzvaně seriózní média.

Abych nechodila pro příklad mediálního selhání daleko – titulek na jednom webu příkladně nedávno hlásal, že Floyd byl „Něžný obr, který nevyčníval.“ Tento titulek sice hezky koresponduje se rčením „o mrtvých jen dobře“, ale nabízí se otázka, zda těhotná žena, kterou Floyd přepadl se zbraní v ruce, dotyčného také vnímala jako něžného obra… Rovněž je otázka, zda o člověku, který za svůj život strávil celkem osm let ve vězení, můžeme říci, že nevyčníval. Pokud ve své komunitě nikterak nevyčnívá jedinec, který strávil značnou část života za mřížemi, pak se obávám, že takové tvrzení není vůči jeho komunitě zrovna dvakrát lichotivé.

Druhým selháním pak byl způsob, jakým média referovala o protestech, které měly na řadě míst jasně násilný charakter, nebo jak referovala o práci policie. Abych byla konkrétní: The Economist například přišel s komentářem, že „americká policie zabíjí až příliš mnoho těch, kterým by měla sloužit.“ Moc hezký titulek, který ale nijak nereflektuje skutečnost, že počet neozbrojených obětí, zabitých při policejních zákrocích, se v posledních pěti letech neustále snižoval a dnes je na méně než polovině oproti roku 2015! Reportérka The New York Times a nositelka Pulitzerovy ceny, Nicole Hannah-Jones, například se vší vážností prohlásila, že ničení majetku podle ní není násilím. Moderátorka americké CNN, Brooke Baldwinová, se zase v přímém přenosu rozplakala během rozhovoru s transgender aktivistkou Andreou Jenkinsovou a omlouvala se za své „bílé privilegium“. A se svou troškou do selhávajícího mediálního mlýna přispěchala i agentura Associated Press. Ta zase ve své příručce nedoporučila používat výraz rabování a rabující, protože se prý jedná o rasistické slovo.

Jak na příkladu migrační krize, tak i na příkladu událostí vyvolaných smrtí George Floyda, se dokonale ukázalo, jak převážně levicově liberální mediální mainstream naprosto nezvládá odlišit osobní rovinu od profesní, dojmy od pojmů a zbožná přání od reality. A oba příklady těchto mediálních selhání se vyplatí si dobře zapamatovat – až bude příště zase někdo plakat na tím, že vážnost a důvěra v mainstreamová média klesá, jak šutr hozený do vody…