Rudá záře nad Bruselem – 1. díl
Od Unie uhlí a oceli po dnešek
Část politiků a občanů EU zastává názor, že v současné době už má unie tolik členů a má tak komplikované rozhodovací procesy, že není efektivně řiditelná. Někteří proto volají po přesunu dalších pravomocí z členských států na unijní orgány, jiní rovnou po její federalizaci.
Ono k ní však nenápadně už drahnou dobu dochází. Jasných i méně zřejmých signálů postupného přesouvání rozhodovacích pravomocí do Bruselu je kolem nás totiž celá řada. Už dnes zkrátka vykazuje EU jak naprosto zjevné znaky federace, tak i mnoho těch na první pohled nezřetelných. Některé z nich si ukážeme v našem krátkém seriálu.
Než se k nim však dostaneme, je třeba si vysvětlit, co to vlastně taková federace je. Jde o státní útvar skládající se z menších autonomních celků, které přenášejí část svých pravomocí na společnou vládu. Z logiky věci pak vyplývá, že na federální úrovni se řídí takové záležitosti jako je třeba zahraniční politika a obrana (či útok). Na území federace pak platí také společná měna. Autonomní celky pak řeší třeba oblast školství (obzvláště, když jde o federaci vícenárodnostní). Některé oblasti pak mohou být řešeny víceúrovňově. Typicky třeba trestní právo, které definuje činy trestné na území celé federace (zpravidla ty nejzávažnější) a její členské země mohou upravovat trestnost činů jiných, platnou však jen na jejich území. Při pohledu na EU by se mohlo zdát, že již dnes splňuje definici federace téměř do písmene. Tedy až na jednu záležitost – EU není státem ve smyslu mezinárodního práva, ale stále ještě unií samostatných států řízenou jejich vzájemnou smlouvou.
Federace mohou vznikat „shora“, tedy rozdělením existujícího státu do několika menších celků. To byl ostatně i případ bývalého Československa. Méně častý je vznik federace zdola, kdy se existující státy spojí v jeden větší celek, a přitom si v něm uchovají určitou míru autonomie. Nejznámější federací tohoto typu jsou USA. Rozdílná může být i cesta k jejímu vzniku. Buď jde o dobrovolné sdružení států z vůle jejich občanů tak, jako tomu bylo v případě již zmiňovaných USA. Nebo jsou vytvořeny násilně. Pak však obvykle nebývá postavení jednotlivých členů rovnoprávné a existuje něco jako „dominantní národ“. Příkladem je třeba bývalý Sovětský svaz, ve kterém hrálo tuto roli Rusko.
Ještě předtím, než se podíváme na vlastní federalizační prvky EU, připomeňme si, jak jsme se vlastně do tohoto stavu dostali. Panuje všeobecné přesvědčení, že oním zlomem byla Lisabonská smlouva, ovšem základy federativního uspořádání jako jejího cílového stavu položila ve skutečnosti již Maastrichtská smlouva. Nejde však o první pokus o sjednocení evropských národů nebo alespoň části z nich do jednoho státního celku. Ve vzdálenější minulosti se tak dělo v drtivé většině „ohněm a mečem“ nebo sňatkovou politikou. To až 20. století přineslo ten luxus, že se kvůli tomu lidé navzájem ani nevraždí, ani neuléhají na manželská lože. Chtělo by se tedy říci, že tentokrát jde o proces demokratický. Jenomže toto označení pro něj ne vždy obstojí.
Začal po druhé světové válce, kdy byla Evropa rozdělena na svobodný a socialistický blok. V prvním z obou vznikla nadnárodní organizace pod názvem Unie uhlí a oceli, později přetvořená v Evropské hospodářské společenství (EHS). Jak označení napovídá, hlavní motivací pro jeho ustanovení byla snaha zjednodušit a zefektivnit hospodářskou spolupráci mezi členskými zeměmi a podpořit jejich ekonomický rozvoj. Již v té době však vzniká předchůdce dnešního Evropského parlamentu po většinu tohoto období fungující pod názvem Parlamentní shromáždění. Dříve v něm zasedali zástupci jednotlivých národních parlamentů, od roku 1979 do něj byli poslanci voleni. V roce 1993 pak došlo k podpisu již výše zmiňované Maastrichtské smlouvy, která položila podstatné základy pro budoucí federativní uspořádání tohoto uskupení. Jednak rozšířila dosavadní rozsah společných hospodářských a celních politik i o otázky zahraniční, bezpečnostní, policejní a justiční. Dále zavedla společnou měnu euro a „evropské občanství“, podstatným způsobem rozšířila pravomoci Evropského parlamentu a výrazně posílila pravidla pro hlasování kvalifikovanou většinou. A především změnila název EHS na Evropská unie.
Počet členských států však postupně narůstal, a tak sílily hlasy volající po novém politickém a organizačním konceptu, který by se více přiblížil uspořádání státnímu. Světlo světa tedy spatřil návrh Ústavy EU, který zahrnoval celou řadu prvků, které de facto dělají z EU státní útvar. Podstatným způsobem rozšiřoval rozhodování kvalifikovanou většinou v Radě a z Evropské komise vytváří jakousi unijní „vládu“, která má mimo jiné pravomoc vést i svoji vlastní zahraniční politiku. Dále zaváděl princip nadřazenosti práva EU nad právem členských zemí a rozšiřovala počet pravomocí, které přešly z členských států na unijní orgány. Prostě přeměna EU ze společenství samostatných států na jakýsi „evropský superstát“. Což ostatně napovídá už samotné označení tohoto dokumentu jako „Ústava“.
Pro její přijetí však byla nutná ratifikace všemi členskými státy. Jak to dopadlo, je notoricky známo. Když ji v referendu odmítli občané Francie a Nizozemska, rozhodla se unijní administrativa nadále neriskovat a najít takovou cestu, jak prosadit svou, aniž by se přitom musela ptát občanů členských zemí na jejich názor. A tak Ústavu EU výměnou „úvodního listu“ změnila na Lisabonskou smlouvu, pro jejíž schválení již nebyl v drtivé většině zemí souhlas občanů potřebný. A v Irsku, kde nutný byl, se hlasovalo tak dlouho, dokud v této formě neprošla. V Česku jejímu přijetí vzdoroval osamocený prezident Václav Klaus. Ovšem i on nakonec podlehl politické přesile a svůj podpis připojil po příslibu získat pro Česko výjimku z Listiny lidských práv znemožňující prolomit Benešovy dekrety a zabránit tak sudetským Němcům vznášet na naši zemi majetkové nároky. Tento slib však nepřekvapivě splněn nebyl.
Od té doby připomíná EU v řadě ohledů místo organizace nezávislých států federaci. Přesto to zastáncům ještě těsnější evropské integrace (říkejme jim „federalisté“) nestačí a usilují o jejich další posílení a přeměnu z federace „de facto“ na federaci „de iure“. Členské státy v tom nejsou jednotné, a tak se zrodil koncept „dvourychlostní Evropy“. Jeho cílem má být umožnit hlubší integraci těm členským státům, jejichž politická reprezentace tento přístup podporuje. Ostatní státy by pak zůstávaly na stávající úrovni integrace s tím, že by se mohly kdykoliv k těm více integrovaným připojit. Tato cesta by však vedla pouze jedním směrem. Jinými slovy by nebylo možné si vzít zpět pravomoci jednou přesunuté na unijní úroveň.
Před nějakou dobou se o tomto konceptu přestalo hovořit, což mohlo vyvolat zdání, že byla tato myšlenka opuštěna. Nejspíš proto, že unijní administrativa touží po ovládnutí celé EU, a nikoliv jenom několika „ochotných“ států. Nyní je však tento koncept pozvolna resuscitován. Ona totiž může k plné federalizaci EU vést i strategie „dvourychlostní Evropy“. Jak by to asi mohlo probíhat? V Německu zazněla myšlenka na užší integraci největších unijních ekonomik. Konkrétně tedy Německa, Francie, Polska, Španělska, Itálie a Nizozemska. Pokud k tomu dojde, bude podle mne dalším krokem vytvoření hospodářských i jiných bariér vstupu na jejich trhy pro ty členy unie, které zůstanou mimo toto „jádro“. Čímž se vytvoří tlak na jejich podvolení se i stanoveným pravidlům. Jaká budou, je v tuto chvíli zatím velká neznámá. Ale sním svoje kozačky ozdobené dvojitou porcí šlehačky, pokud mezi nimi budou chybět požadavky i na větší integraci politickou. K tomuto přesvědčení mne vede mimo jiné i to, že o této možnosti začala opět mluvit i Ursula von der Leyen.
A to nikdy nevěstí nic dobrého…
Všechny příspěvky s Kateřina Lhotská
Nic proti vzdělávacímu okénku. Ale když už, neměly by se v něm vyskytovat hrubé systematické chyby ve skloňování.
Brusel, bez Brusele, Bruseli, Brusel, Bruseli!, o Bruseli, s Bruselí!
Na okraj bych si dovolil poněkud zpochybnit, že by „v případě již zmiňovaných USA…“ šlo „o dobrovolné sdružení států z vůle jejich občanů“. Co pak byla tzv. občanská válka, která skončila vojenskou okupací Jihu a na jižanskou konfederační vlajku se na Severu plive dodnes. A radši ani nemluvě o Texasu, Kalifornii, Arizoně, Novém Mexiku a Oregonu.