Zpět
Text
Přehrát
Všechny příspěvky s Milan Knížák
Současnému umění by nejvíce prospěl úplný zákaz. Chybí mu důvod a vášeň
„Myslím, že lidská společnost ztratila řád. Podívejte se kolem sebe, neexistují žádné pevné principy. Přestali jsme vnímat svoje dějiny, principy, které tu byly zakořeněné po tisíciletí, najednou přestávají platit, a nové nenastupují. A výsledkem je, že ve společnosti vládne obecný názorový i praktický zmatek. To si myslím, že je základní problém, a lidé to cítí.“ To jsou slova jedné z vůbec nejvýraznějších českých uměleckých osobností posledních mnoha desítek let, který je dnes mým hostem, a jelikož jsme u něj doma, tak také my jeho. Kdo to je? Výtvarník, hudebník a performer, člen mezinárodního hnutí Fluxus, někdejší rektor Akademie výtvarných umění v Praze, bývalý ředitel Národní galerie v Praze, a také vedoucí ateliéru intermediální tvorby na Akademii výtvarných umění, Milan Knížák.
Martina: Pane profesore, já jsem v úvodu citovala vaše slova, jejichž hlavním nábojem je, že lidská společnost ztratila řád. A když se něco ztratí, tak to někde musí zmizet, a je důvod, proč se to ztratilo. Jelikož jsou to vaše slova, tak by mě zajímalo, jestli už jste zjistil, kde je ten řád? A proč se vytratil?
Milan Knížák: Já si myslím, že vedle normálního života existuje ještě prostor pro další život, jako kdybychom chodili a měli na hlavě jakési tyčky, které by sahaly někam do neznáma. A myslím, že tam se ty věci schovávají. Ale na druhé straně si nemyslím, že je důležité zjistit, kde to je, ale zjistit, co my s tím, jaký je náš vztah k tomu. Jestli jsme schopni vytvořit nějakou novou strukturu, nebo jestli se budeme vracet k minulé – což myslím, že není možné. A nedovedu si představit, to je na tom nejhorší, nejpesimističtější, podobu nové struktury, protože dnešní svět je zaprášen informacemi, problémy, majetkem. Vezměte si, že nedávno mi někdo přinesl nějakou hloupost, nějaké jídlo, které je z jižní Ameriky, a já jsem si říkal: „Proč musíme my, v prostoru střední Evropy, jíst jídlo z jižní Ameriky? Proč jsou v Pekingu stejné obchody jako v Paříži, nebo v Moskvě, nebo v New Yorku? Proč?“
Martina: Máte odpověď na to, proč si to společnost udělala? A proč si stále namlouvá, že to tak má být, že je to správné?
Milan Knížák: Ano, je to špatně chápaná humanita. Představte si před sebou Nový zákon, představte si humanitu, narození Člověka, které slavíme, kterému se přišli poklonit mocní i ne-mocní tohoto světa. To znamená respekt k člověku jako takovému, ke všem jeho modifikacím. Současná doba vsadila na minority. Ale to je hrozně nebezpečné, protože samozřejmě minoritou se může velmi rychle manipulovat, daleko víc než obecný dav. A tam máme velký problém, že lidé mají tisíce věcí, po nichž touží, mají pocit, že na to mají nárok. Naše společnost je společnost nároků, a to je problém, který dneska modifikuje celou společnost. „Všichni jsme si rovni, všichni máme mít stejně“ – to jsou absurdní představy, které nejsou naplnitelné. Čili já bych viděl řešení v nějaké skromnosti, v nějaké redukci našich nároků.
Martina: Nejlepší by samozřejmě bylo, chytnu-li se vašeho návrhu, dopracovat se k jisté dobrovolné skromnosti. Ale myslíte si, že toho je současný svět, současná společnost, schopna, tedy dobrovolně se uskromnit?
Milan Knížák: Myslím, že zatím je schopná méně. Třeba nám v tom pomůže nějaká katastrofa.
Bible je moudrá pohádka a pokora je to, co dnešní společnosti chybí úplně nejvíc
Martina: A zároveň když se zamyslím nad tím, co nám mnohdy nové ideologické směry nutí, tak nás, pokud možno, manévrují do jakési dobrovolné-nedobrovolné skromnosti: Nejezděte auty, nejezte maso, sdílejte byty, nemějte domy, nevlastněte majetek. Ale zároveň se to zdá být ideologickou vyšinutostí.
Milan Knížák: Ideologie je vždycky nebezpečná a špatně přijatelná. Lidé musí přijmout nějaký nepsaný řád, který panuje ve společnosti, a tento řád přijmou sami do sebe, ani o tom neví, a pak se tím řídí. Ale jakmile jim budete dávat zákony, rozkazy, apely, tak v tom okamžiku se člověk přinejmenším zarazí a bude to přijímat jako určité omezování.
My na jedné straně chceme, aby člověk dělal dobrovolně spoustu věcí, chceme, aby se omezoval. Společnost vlastně neví, co chce, chce spoustu věcí, které jsou protichůdné, a to je problém. Možná nám chybí Bůh, nebo nějaká víra, nebo něco. My samozřejmě nemůžeme přijmout staré Bohy. Dneska víme, že Bůh není děda, který sedí na obláčku, ale že to je nějaká entita, která je nepoznatelná, a myslím si, že čím je Bůh nepoznatelnější, tím je silnější.
A dneska ho, bohužel, odvrhujeme, protože si myslíme, že ho nepotřebujeme, poněvadž je neskutečný. Ano, já vím, že Bible je jenom kniha, ale je to kniha dobrá, moudrá. Ale není to tak, že všichni žili a dělali to, jak je to v Bibli. Je to taková pohádka, sága. Bible je moudrá pohádka o něčem, co bychom se měli dozvědět. A takto bychom měli tyto věci přijímat. Hledat určitou pokoru. Já si myslím, že to, že člověk má nároky a ztrácí pokoru, je v současné době největší problém.
Martina: Máte představu, jakým způsobem se dopracovat k tomu, abychom si začali tvořit nový hodnotový systém, který bude pochopitelný pro dnešního člověka, a bude pracovat s tím, v jaké situaci jsme? Nebo je to určité babylónské zmatení jazyků, které bude muset být napraveno tím, co jste už jednou lehce zmínil, to jest třeba určitou katastrofou, nebo…
Milan Knížák: Zásah zvenčí.
Martina: Tak, zásah zvenčí.
Milan Knížák: To je velký problém. Já si myslím, že věci se dají přijmout, jenom když jsou zakořeněny ve společnosti. Společnost změnit tak, aby rodiny, školy, všechno, co existuje, budily v dětech, nebo v nás všech, určitý pocit skromnosti, určité omezení… Všimněte si, že dneska jsou úspěšní ti vůdci, kteří jsou trochu totalitní. Mají totalitní manévry, a ty jakoby dneska byly chtěny, jakoby se nám po nich stýskalo, a to nejenom v postkomunistických zemích, ale všem jakoby se stýskalo, nebo jakoby chtěli nějakou totalitu.
Martina: Spíš jasná slova, jasné formulace, jasné cíle, a vlastně svým způsobem pevnější ruku.
Milan Knížák: Ano. I třeba hloupé cíle – to je jedno – ale aby byly jasné a pevné, aby platily. Dneska nic neplatí. Já chápu, že menšiny třeba vyžadují stejná práva, třeba homosexuálové, nebo kdokoliv, já mám tisíce přátel homosexuálů, v tom to není. Jejich svazek může být plný lásky, ale neplní sociální funkci, a sociální funkce byla základem všech společností, které tady byly. Dneska může žít žirafa s mravencem, to je úplně jedno, a udržují vztah plný lásky, ale nerodí děti, nezakládají nějakou ekonomickou entitu, a to jsou věci, které jsou pro společnost strašně důležité.
Martina: Máte nějakou teorii, jak se stalo, že menšiny začaly ovládat většiny?
Milan Knížák: To jsem už říkal, je to degenerace humanismu. Humanismus je způsob žití, který respektuje jakoby všechny výjimky, má úctu ke každému jevu, který tady je. Ale to je strašně nebezpečné, poněvadž ne všichni udrží zodpovědnost výjimečnosti. Nevím, jak to vyjádřit, je to docela těžké, ale domnívám se, že humanita v tom smyslu, jak ji vnímáme dnes, jako bezbřehou, je vlastně nebezpečná. Což je hrozné zjištění, že humanita je nebezpečná, ale já ji tak v dnešní době vidím.
Martina: Možná z toho plyne i jakási úleva lidí, když přijde nějaký lídr, který má třeba i totalitní sklony.
Milan Knížák: Jako třeba Trump, který řekne, že jsou jenom dvě pohlaví. Já oceňuju, že řekl, že jsou jen dvě pohlaví, ale neoceňuju jeho buranskost.
Martina: Je vlastně zvláštní, že když řekne takovouto danost, takovouto neoddiskutovatelnou danost, tak se lidem uleví.
Milan Knížák: Ale tato danost je bohužel dneska relativizována – Prague Pride a tyto další věci. Já si myslím, že dnešní společnost dává menšinám do rukou agresivitu. Když se podíváte, jak jsou nejrůznější menšiny všeho typu agresivní, jak se ve svých vlastních představách povyšují, tak to je hrozně nebezpečné.
Demokracie je utopie, na Letné v roce 89 lidé křičeli, ale zodpovědnost za sebe převzít nechtěli
Martina: Vy jste, pane profesore Knížáku, vzpomenul krizi humanismu. Jak je na tom demokracie? Po roce 89 se demokracie pro nás stala snem, který se nám konečně splnil, a byli jsme přesvědčeni, že jsme si ji takzvaně vybojovali jednou provždy. V jaké kondici ji shledáváte nyní?
Milan Knížák: Zaprvé si myslím, že demokracie neexistuje, že to je fikce. Aby společnost žila v demokracii, to podle mého názoru není možné. To je možné v nějakém malém společenství, v rodině, nebo v malé skupině lidí, v sektě, tam by to možná fungovalo, i když si nemyslím, že pořád. Čili demokracie zaprvé je utopie, fikce.
Zadruhé, já si moc dobře pamatuju na listopad 89, kdy lidé na Letenské pláni zdvíhali vlajky nad hlavu a nadšeně křičeli, a já jsem si říkal: „Jak budete křičet, až po vás budou chtít, abyste vzali zodpovědnost sami za sebe?“ Já jsem žil pár let na Západě a vím, že když člověk nebere zodpovědnost za svůj život, tak ho neměl a skončil na ulici, poněvadž se po něm chtěla určitá aktivita. Tady jsme byli zvyklí, že aktivitu zařizoval stát a že lidé v tom byli pasivní. A tato pasivita trvá dodnes.
Martina: Na druhou stranu můžeme porovnat evropské země, které nemají čtyřicetiletou totalitní zkušenost, a přesto se vlastně mnozí dnes chovají naivněji a naskakují na novodobé projevy totalitarismu mnohem vděčněji než my, kteří jsme ji prožili a kteří se možná teprve učíme převzít zodpovědnost za svoje vlastní životy.
Milan Knížák: Ale demokratické principy se vyvíjí v Evropě od Francouzské revoluce, přinejmenším. To znamená, že to není jenom problém postkomunistických zemí, tam je to deformované jenom do nějaké zrůdnější podoby. Ale myšlenky rovnosti, demokracie a tak dál jsou v evropských dějinách pevně zakotveny.
Martina: Ale někde se trochu vymkly, a to právě ve třeba vyspělých západních zemích. Nemáte pocit, dojem, že Francie už také dávno opustila demokratické principy? Británie se…
Milan Knížák: Francie je nikdy moc neměla, takže tam mě to nepřekvapuje. Britové jsou pomalejší, konzervativnější. Rozdíl mezi nimi a Francouzi je podstatný, ale nemyslím si, že je to úplně jiné. Já si myslím, že velká impéria, jako byla Británie, která měla tisíce kolonií – Francie také měla spousty kolonií – doplatila na to, že zavedla demokratické principy ve společnosti, která na to nebyla připravena. Francie byla zničena arabskou migrací a tak dále. To je velký problém, co se dneska děje.
Martina: Británie je na tom podobně.
Milan Knížák: Ano.
Martina: Sever Evropy do značné míry také.
Milan Knížák: Británie je trošku necitelná, Francie je zdravější. Británie je taková – nevím, jestli znáte dobře Británii?
Martina: Nemohu říct, že dobře, ale coby pozorovatel a čtenář o ní něco vím.
Milan Knížák: Já jsem tam chvilku přednášel ve Skotsku, a je to způsob života, který třeba my tady neznáme. My jsme trochu lyričtější ve způsobu reakcí. Ale myslím si, že Evropu jako takovou je třeba uvažovat dohromady, protože evropské dějiny, které jsou od antiky, nebo ještě před antikou, se vyvíjejí nějakým směrem, a hrají si s humanitou, zabývají se různými teoriemi. Třeba v asijských kulturách vládne empirie, a v evropských kulturách spekulace.
Martina: Pane profesore, vy jste řekl, že demokracie prakticky není možná.
Milan Knížák: Ano.
Evropa neví, co chce, a EU se proměnila v nařizovatele, což je přesně to, co nemělo být
Martina: Tak co tedy máme v Evropě, když to není demokracie?
Milan Knížák: Existuje tady určitá forma totality, větší, či menší, kterou vlastně vyvoláváme naším pseudodemokratickým státním zřízením. To, že odevzdáváme moc do rukou politiků, kteří nejsou zavázáni sloužit státu, ale nějakým parciálním zájmům, to je špatně. Já si myslím, že Evropa je možná demokratičtější než jiné mimoevropské státy, ale není o nic lepší. Demokracie je jenom povrchní nátěr.
Evropa je zemí, která je plná filozofů, kteří od starověku pořád přemýšlejí, a v Asii pořád byli nějací mistři, kteří vedli ostatní. U nás to byli myslitelé, kteří předkládali nějaké myšlenky, ale empirie, přímý vztah mezi vyučovaným a vyučujícím, to v Evropě není. My všechno děláme zprostředkovaně. Já si myslím, že Evropa neví, co vlastně chce. Chce mluvit o demokracii, ale není demokratická. Podívejte se na Evropskou unii, která se dostala do role nařizovatele, což je přesně to, co nemělo být.
Martina: A myslíte si, že vlastně není svým způsobem až nestydaté, když Evropská unie sama sebe prezentuje jako vrchol demokratických principů a procesů, a přitom ostatním zemím diktuje nikým nevolená Evropská komise? Vy jste zmínil, že si aspoň politiky zvolíme, možná špatné, ale zvolíme. Ale Evropská komise, která je vlastně svrchovaným řídícím orgánem, je nikým nevolená a slouží nějaké Evropě, a ne jednotlivým státům.
Milan Knížák: Já si myslím, že Evropská unie ztratila své poslání. Evropská unie je zvláštní junta lidí, které nikdo ani pořádně nezná, kteří rozhodují o našich životech. Mně třeba hrozně vadilo, když vznikl konflikt Ukrajina – Rusko, a my jsme přijali migranty z Ukrajiny s tím, že jim pomůžeme. V pořádku. Ale Ukrajinci mají výhody, které čeští obyvatelé nemají.
Já rozumím tomu, že sem třeba přijede uprchlík z války, my mu dáme na tři měsíce peníze, staráme se o něj, dáváme mu šanci najít si práci, zařídit se – a konec. Po třech měsících se buď adaptuje, nebo odejde. Ale aby třeba nemuseli platit pokuty za parkování a další strašné výhody, to nechápu. Proč? Ukrajina je normální země, mají auta, jezdí po silnicích jako my, ti nepotřebují, aby pro ně neplatily dopravní předpisy a tak dále. Já to chápu jako urážku naší společnosti.
Čili ano, musíme pomáhat, to je potřeba. Je to jako když vychováváme děti. Děti musíme trestat, ale nesmíme je týrat, to v žádném případě, ale musíme jim dát limity. Když děti nemají limity, tak je to hrozný problém, protože děti ztrácejí svůj pocit osobnosti, protože nevědí, kde se mají zastavit, kde přestat, a pak jsou v náporu myšlenek a informací, které dneska přicházejí všemi póry, zmatené. A pak z nich rostou zmatení dospělí, a pak je zmatený svět.
Martina: Zmatený dospělý, zmatený svět, zmatená Evropa, zmatená Evropská unie…
Milan Knížák: Já bych řekl, že je nejzmatenější, protože má jakoby největší civilizaci.
Lidé zvrací svůj život do pofidérních médií a ztrácejí to skutečné kolem sebe
Martina: A hlavně se snaží rozpustit vědomí národních států, což vede k úpadku vlastenectví, protože z pojmu „nacionalista“ se stalo sprosté slovo. To je to multikulturní, že všude je všechno stejné. Když přijedete do hotelu v Londýně a do hotelu ze stejné série ve Francii, tak najdete všecko na tom místě, jak si to pamatujete. Řekněte mi, myslíte si, že i v tom je určitý cíl, vytvořit jeden jakýsi evropský národ?
Milan Knížák: Já si myslím, že nějaké takové představy existují.
Martina: A k čemu můžou být dobré?
Milan Knížák: To jsem nepochopil. Já si myslím, že my máme dobře spolupracovat přes obchodní vztahy, turistické, všechno – to je normální – ale nemáme rušit národní, společenskou identitu. To si myslím, že je špatně, poněvadž z toho vzešla kultura. Kultura je komunikace. Dřív spolu jedna a druhá vesnice téměř nekomunikovaly, poněvadž to měly daleko, nemohly se k sobě dostat, neměly telefon, neměly nic.
Dneska není problém se kamarádit s někým z Austrálie, není problém kamkoliv cokoliv sdělit. Lidé si fotí nemožné blbosti, třeba jak sedí na záchodě, a dávají to na internet, zvrací svůj život do nějakých pofidérních médií, a člověk ztrácí svůj skutečný život. Já jsem měl známého, který dělal v bance, měl tam dobré místo, vedoucí nějakého odboru, mladý kluk, fešák, a ten se na internetu seznámil s nějakou osobou, a myslel si, že to je dáma, a navázal s ní tak důvěrný vztah, že přemýšlel o ženitbě. Ale vždycky se čirou náhodou stalo, že schůzka, kterou si domluvili, nevyšla, a on ji nikdy neviděl. Pak si našel konečně jinou holku, ale…
Martina: Živou.
Milan Knížák: Živou. Ale je to absurdní věc, kdy inteligentní, vzdělaný, mladý kluk – bylo mu třicet, osmadvacet – a uvěřil takové fikci. Možná, že uvěřit fikci je něco, co manipuluje tuto společnost. My nabízíme vlastně skoro všechno, a nemusíme přitom dělat nic, všechno člověku dodáme až do domu, od jídla, po fantastické myšlenky, až po porno. Všechno, všechno, co existuje, dostane. A možná, že neuneseme právě tíhu tohoto nákladu.
Nemám chytrý telefon ani internet – vnitřní svět ticha a fantazie bují čím dál víc
Martina: Možná také neuneseme tíhu toho, že skrze informace, které k nám proudí z okolního světa, už dnes vůbec nedokážeme rozeznat, které jsou pravdivé, které jsou manipulující, které jsou naprostou fikcí, které nás mají jenom zaměstnat. Jaký máte osobní kompas, abyste se v tomto světě vyznal? Protože i na vás útočí, protože i vy určitě máte chytrý mobil.
Milan Knížák: Nemám.
Martina: Nemáte?
Milan Knížák: Já mám mobil, který jenom mluví a píše zprávy, a někdy ho nemám zapnutý.
Martina: Ale na internet chodíte.
Milan Knížák: Ten má moje žena. Já ne.
Martina: Toto je, mimo jiné, vaše osobní ochrana?
Milan Knížák: Já se některým věcem vyhýbám. Zkrátka, nikdy nemám zapnuté zvonění telefonu. Nikdy neberu mobil.
Martina: Musím říct, že jsem se o tom v poslední době dvakrát přesvědčila, když jsem se vám snažila dovolat. Ale vaše paní to obstarává.
Milan Knížák: Ona to potřebuje, já to nepotřebuju. Já se tomu snažím bránit. Mám svůj život, a nenudím se, mám vlastně pořád něco na práci, aspoň v hlavě, když už ne nikde jinde. Jak mi odchází síla, přichází soustředění na svět ticha, svět fantazie a myšlení, tak jak jsem pořád pasivnější v realitě, ale vnitřní život bují čím dál víc.
A tím se bráním, nenechám se tolik ovládat tím, co přichází zvenku. Jsem ovládán, samozřejmě, jako každý jiný, ale snažím se, abych si udržel nějakou vnitřní integritu. Nedávám nic na internet, nebavím se s lidmi o ničem, o blbostech a tak dále. Mám své kamarády, se kterými se rád vidím, a s těmi si rád sdílím myšlenky, a snažím se neztratit obyčejné, polotrapné, ale důležité věci pro život.
Martina: Vy taky asi dokážete být sám se sebou, viďte?
Milan Knížák: Nevadí mi to.
Martina: Jste v dobré společnosti, když jste sám?
Milan Knížák: To nevím, ale vydržím.
Vašek Klaus zůstává nejvyšší osobností, Češi jsou nadaní, ale chybí jim národní pýcha
Martina: Pojďme se podívat k nám domů.
Milan Knížák: K vám?
Martina: Myslím k nám do Čech, Moravy a Slezska. Vy jste letos váhal – jak jsem se dočetla – jestli vůbec půjdete k volbám. Šel jste nakonec?
Milan Knížák: Ano, nechal jsem se přesvědčit, a dal jsem hlas Motoristům.
Martina: Budu hádat, kdo vás přesvědčil.
Milan Knížák: Hádáte dobře.
Martina: Takže odpověď na otázku, kterého politika v naší porevoluční éře považujete stále za nejvyšší osobnost, je stále stejná?
Milan Knížák: Ano. Je to stále Vašek Klaus.
Martina: Václav Klaus. Vy jste o Češích před lety řekl, že Češi nejsou vyspělý národ. Myslíte si to stále?
Milan Knížák: Nemají dostatek vlasteneckého pocitu. Možná to bude znít sprostě, ale vždycky když se objeví nějaká díra, tak do ní zalezeme, poněvadž si nestačíme sami, nevážíme si toho, co máme doma. To jsme mnohokrát dokázali. Jsme schopní, nadaní, technicky, intelektuálně, ale nemáme pýchu, kterou mají v sobě například Francouzi, nebo i Slováci.
Martina: Stačila by hrdost.
Milan Knížák: Ano, té my máme málo. U nás se odehrává život především v hospodě, kde je všechno relativizováno, kde se vlastně může odehrát cokoliv. Možná to může souviset s tím, že jsme trochu málo religiózní, což patříme k nejméně religiózním v celé Evropě. Česká společnost je trochu vlažná. Vezměte si Maďary, kteří se vždycky o něco rvou, něco zastávají, někoho znásilňují – je to asi trapné, ale má to v sobě určitou dynamiku, určitou pýchu. Já myslím, že my, jako národ, tuto pýchu ztrácíme.
Martina: Já bych nad námi přesto nelámala hůl.
Milan Knížák: Já nelámu, jenom chci, aby to tak nebylo. Ale cítím, že to tak bohužel trochu je.
Fialova vláda nás tlačila do EU vzoru, Babišova junta je naprostou zhoubou pro společnost
Martina: Když se podívám na to, jak se teď u nás žije – mám teď na mysli z politického hlediska – tak myslíte si, že i o nás platí, že tady máme polototalitu?
Milan Knížák: Myslím, že totality přibývá čím dál tím víc. Na jedné straně v rámci svobody, demokracie a prospěchu zavádíme totalitní manýry, a to jak na jedné straně stará vláda, Fialova, která nás nutila do postojů podle vzoru Evropské unie, který jsme nechtěli, nebo nová, staronová Babišova junta, která je podle mě naprostou zhoubou pro českou společnost.
Martina: O úpadku demokracie vypovídá mnoho jevů, vy jste je nazval polototalitními. Jedním z nejvýraznějších, na kterém se to dá možná demonstrovat, je snaha potlačovat svobodu slova. Když se bavíte se svými přáteli, vidíte, že se i mezi nimi začíná šířit obava, autocenzura?
Milan Knížák: Mezi mými kamarády se to nerozšíří, ale jinak to obecně cítím velice silně. Protože stačí hodit do rybníka společnosti kámen, a slyšíte, že hodně málo lidí na to reaguje, že od toho dávají ruce pryč, aby náhodou… To jsem zažil osobně, že mi mladí manželé říkali, že se musejí chovat tak a tak, protože by se jejich děti – které ještě neměli – nedostaly na vysokou. To jsem vážně zažil, a připadalo mi to úplně absurdní. Těmto lidem bylo přes dvacet, a zalekli se, že by se jejich děti nedostaly na vysokou.
Martina: A to vlastně tehdy ještě neexistovaly sociální sítě. Dnes by toto uvažování bylo mnohem víc namístě, protože sociální sítě jsou věčné, a když něco napíšete v osmnácti, tak ve třiceti vám to váš nový potenciální zaměstnavatel může předložit a říct, že s takovými názory nemůžete…
Milan Knížák: Jako Filip Turek.
Martina: Ach, nejen on.
Milan Knížák: Já vím, ale to je dneska aktuální případ.
Autocenzura je nejhloupější a nejsilnější element, protože ji lidé sami rozšiřují
Martina: To je aktuální případ. Myslíte si, že je účinnější dokázat mezi lidmi vzbudit tyto obavy, mnohdy až strach, a tím pádem nastolit autocenzuru, než obyčejná tupá cenzura?
Milan Knížák: Souhlas. Autocenzura je daleko silnější typem než vnější typy cenzury. Protože vnějším typům se bráníte. U autocenzury je to naopak, tu rozšiřujete, prohlubujete. Já si myslím, že autocenzura je úplně nejhloupější a nejsilnější element.
Martina: My jsme teď autocenzuru zasadili do veřejného života, ale pozorujete autocenzuru třeba v umění?
Milan Knížák: Tam to není. Tam je to spíš jakási autovíra, než cenzura. V umění se dneska může všechno, mimo zabití člověka – a kdyby to nebyl zločin, tak by to tam určitě bylo, někdo by to použil. Ale jinak máte všechno. Konzervovaná lejna, jakékoli politické prohlášení, porno jakéhokoliv typu a tak dále. Což je v pořádku, že jsou dveře otevřené.
V umění – to nám řekl Duchamp na začátku minulého století – že uměním se může stát cokoliv, a nemusí jím trvale být, může projít mlýnkem umění, a zase vypadnout někde jinde. To je myšlenka o obrovské svobodě, ale také o obrovské odpovědnosti, poněvadž čím víc toho máte k dispozici, tím víc odpovědnosti z toho potřebujete vybrat, a tím je to obtížnější.
Dneska je tisíce umělců, nebo lidí, kteří se tak nazývají, a mají tisíce grantů, což je obrovská nemoc, ať už v jakémkoli oboru. V umění se to teď hemží granty, dokonce umělci chtějí být pod penzí. Víte, mě se někdo nedávno ptal, co chybí dnešnímu umění? A já jsem na to odpověděl: „Chybí důvod i vášeň.“ Důvod k tomu, proč děláte to, co děláte. Ne proto, že vám to jde, nebo že se to někde naučíte, nebo se tím bavíte, a to musí být vášeň, to musíte být posedlí. Umění je druh posedlosti.
Umění je dar, se kterým si mnoho lidí neví rady. A když si někdo ví trochu rady, tak vznikne takzvané umělecké dílo. Důvod a vášeň – to je to, co současnému umění absolutně chybí. Všechny věci kolem, granty, tisíce divadel – v Praze je 250 divadel, a v Bratislavě čtyři. To je přemíra všeho, přemíra umění. Já jsem pro to, aby umění přestalo existovat.
Martina: Vy už zase rebelujete.
Milan Knížák: Ale já to říkám pořád, abychom umění zakázali, a tím bychom mu nejvíc pomohli.
Martina: Ach tak. Tedy, že když někdo namaluje obraz, tak mu za to bude hrozit vězení.
Milan Knížák: Ano, to by bylo výborné. To bych si ho opatřil.
Martina: Myslíte si, že když člověk může opravdu všecko, může tvořit svobodně, notabene ještě může čerpat dotace, tak nemůže vzniknout kvalitní umělecké dílo?
Milan Knížák: Může. Umělecké dílo může vzniknout vždycky. Ale tím, že budou vznikat tisíce, milióny uměleckých děl za obrovské peníze – protože dneska ceny umění strašně vyrostly – tak to myslím, že je špatně. Proto se určitá omezení, určité nesnáze, které umělci ve svém životě prožívají, ukázaly jako pozitivní.
Martina: Vy jste řekl, že k tomu, aby vzniklo umělecké dílo, musí být důvod a vášeň. A já si pořád představuju, že je určitě na světě mnoho lidí, kteří nosí v hlavě obraz, který chtějí namalovat, román, který chtějí napsat, skladbu, kterou chtějí složit. Tak to je přece ten důvod. A pokud se o to pořád snaží, tak je pořád i vášeň. Jinak by to znamenalo, že se dotyčný člověk úplně změnil.
Milan Knížák: Důvod a vášeň jsou potřeba, ale nejsou jediné. Ne každá věc, která vznikne poctivě a z vnitřní potřeby, je umělecké dílo, i když to daný člověk myslí vážně. To znamená, že ne každý dostane dar od strejdy seshora, aby vytvořil nějaké dílo. Zkrátka to není tak jednoduché.
V umění je spousta věcí, které se umění podobají, ale pak zjistíte, že vlastně nepřinášejí žádné poselství. Umění je druh poselství. Umění je druh odkrývání části kosmu, nebo existence, entity, čehokoli, čili životního prostoru, nebo neživotního prostoru. Tam se všechno relativizuje. Ale dílo má nějakou sílu, přináší nějakou novou, ne informaci v tom smyslu, že by nám něco konkrétně říkalo – ale i to může. Skoro bych řekl, že umění může všechno, může vzniknout kdykoliv, cokoliv, u kohokoliv, ale nemusí. V tom je to podstatné.
Umělecké školy jsou příliš tendenční a aktivistické, největší avantgarda je svoboda
Martina: Znamená to, že stále platí to, co jste už dávno řekl i u nás v rádiu – tuším, že jsou to tři roky – že byste zrušil umělecké školy?
Milan Knížák: Ano.
Martina: A kde se mají mladí naučit třeba řemeslo, podstatu?
Milan Knížák: To si musí hledat, nebo s nějakou holkou odjet do světa.
Martina: Ale nebude umět základy kresby.
Milan Knížák: Ale když bude chtít, tak bude umět.
Martina: A proč si myslíte, že jsou umělecké školy špatně?
Milan Knížák: Myslím, že dneska jsou umělecké školy příliš tendenční, a mají aktivistické myšlení. A to je špatně, protože nejsou svobodné.
Martina: To je zvláštní. Vy jste kdysi řekl, že největší avantgarda je svoboda, a tu současné umění nemá.
Milan Knížák: Nemá.
Martina: A na druhou stranu mohou všechno. To je protimluv.
Milan Knížák: A v tom je ta svoboda, to není protimluv. V umění může být všechno použito jakkoliv, všechno, zkrátka, není tam žádná hranice – jenom hranice, kterou si vytvoří umělec sám. A potom nabídne dílo společnosti, a společnost ho buď přijme – třeba hned, nebo až po letech – nebo ne. A to, co společnost přijme a nějakým způsobem plní svou komunikační funkci, tak to je umělecké dílo. Mezi těmi milióny věcí.
Tady v tomto domě vznikla galerie, předevčírem bylo otevření, a já jsem se tam šel podívat, a jsou tam tisky slavných umělců, které se prodávají všude po světě v malých galeriích, a tady to prodávají za milióny. To mně připadá úplně směšné, protože tam není jedno pořádné dílo, to jsou pořád samé grafiky, tiskne se to ve velkých nákladech. A ani nejsou moc dekorativní. Věcí, které by si člověk pořídil, je tam málo, ale jméno hraje roli, reklama a tak dále. Já si myslím, že umění může všechno, ale odpovědnost umělce je v tom, že z toho má vybrat jenom to, co určuje on, protože je to dílo, které on nějakým způsobem vytvořil.
Celý rozhovor s profesorem Milanem Knížákem o ztrátě řádu a pokory ve společnosti, krizi demokracie a humanismu, stavu současného umění a českém vlastenectví si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Budu se na vás těšit u dalších pořadů a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.
Diskuze: