Konkrétní příběhy vaší babičky a dědečka vám zůstanou v paměti. A možná si je pak budete jako vzpomínku opakovat v životní situaci, jež vás může potkat

Martina: Moniko Kopřivová, pojďme se podívat na vaše podnikatelské začátky. Když jste se rozhodla vydat první knihu, začínala jste tuším s „Babičko, vyprávěj“ a „Dědečku, vyprávěj“, tak jste musela velmi tápat a nebýt si jistá, jestli se zrovna toto chytne, jestli zrovna v Čechách, na Moravě a ve Slezsku žijí důchodci, kteří budou chtít psát, a děti, které to budou chtít číst. Byl to pro vás velký risk, nebo jste podvědomě věděla, že se to chytne?

Monika Kopřivová: Tento záměr jsem si chtěla ověřit a přiznám se, že jsem se ptala úplně v nejbližším okolí, protože jsem měla kolem sebe spoustu lidí a vyprávěla jim o této myšlence. A všichni na to kývali, že by se jim to moc líbilo. Věřila jsem, že to nedělají jen kvůli tomu, že se mi chtějí nějak zalíbit, ale opravdu jsem cítila, že by to mohlo být pro lidi zajímavým pokladem, mít něco takto sestaveného od babiček a dědečků. Vydala jsem se pak ještě úplně na blint do Prahy a jen tak jsem se ptala lidí, které jsem odhadla, že by mohli nějakým způsobem věkově odpovídat mně a být vnoučetem babičky a dědečka. A všem se tento nápad tak líbil, nikdo neříkal: „To by asi nefungovalo, to by se nelíbilo.“ To znamená, že když jsem oslovovala grafičku, tak jsem tušila, že bychom to měly udělat tak hezky, aby se to babičce a dědečkovi dobře vyplňovalo a zároveň, aby z toho opravdu mohl vzniknout rodinný poklad.

Martina: Musela jste tomu hodně věřit, protože jsem se dočetla, že jste do toho tehdy dala veškeré rodinné úspory. Bylo to hodně?

Monika Kopřivová: Měli jsme ještě otevřenou hypotéku a možnost půjčit si ještě kousek na dostavbu plotu. Takže jsme si půjčili a plot musel rok počkat, protože knížky musely mít nějaký náklad, aby nám je vůbec ofsetová tiskárna vytiskla. Takže to byl opravdu risk. Byl to rodinný tah a samozřejmě děkuji všem, že tomuto projektu věřili.

Martina: Bála jste se?

Monika Kopřivová: Věděla jsem, že kdyby se knížky prodávaly postupně po jedné, po dvou, tak že nějakým způsobem přežijeme. Nebylo to tak, že bychom nemohli dál fungovat, ale skutečnost, že se knížky tak líbily a vyprodaly se hned první Vánoce, bylo jenom dobře a pro mě to i znamenalo, že lidé starší generaci poměrně hezky ctí a chtějí babičce a dědovi říct: „Vy nás zajímáte.“ To byla pro mě velká satisfakce.

Martina: Vyprodal se hned celý náklad?

Monika Kopřivová: Tak.

Martina: A pak jste mohli postavit plot.

Monika Kopřivová: Tak.

Martina: Řekněte mi, kolik je vás dnes ve firmě? Zajímá mě to proto, že jste si opravdu na tom babičkářství postavili živnost, je to teď už vaše povolání, zaměstnání, práce, vaše podnikání. Když jsem šla za vámi domlouvat rozhovor, navštívila jsem vás v kanceláři a měla jsem pořád v hlavě představu, že tam budete vy, ale bylo tam ještě docela dost dalších lidí. Vím, že tam byl i váš muž.

Monika Kopřivová: Jsme takový menší tým. Spolupracujeme i s různými kolegyňkami, buď na částečný úvazek, nebo s agenturou. Takže je to tak, že jsme teď ve třech a máme kolegyňky, jak říkám, hlavně na výpomoc. Zákaznický servis nám řeší jedna kolegyňka v Černošicích, tu jste ani neměla možnost zaregistrovat.

Martina: Tam jsem nebyla.

Monika Kopřivová: Scházíme se i s těmito kolegy vždy tak jednou, dvakrát týdně.

Babičky a dědečky je možné zapojit do vyplňování knížky pro uchování vzpomínek, nebo do vytváření rodokmenu rodiny

Martina: Jak vypadá váš běžný pracovní den? Protože asi každý den nepíšete knihu.

Monika Kopřivová: Babičkářství a další weby pro celou rodinu obnáší spoustu marketingových záležitostí a každým rokem se snažíme dovést nějaký nový dárek, něco, co by se rodinám mohlo líbit. To znamená, že každý rok děláme průzkum a oslovujeme maminky na mateřské dovolené, nebo zase dámy, které by chtěly nějakým způsobem obohatit rodinou knihovnu o další knížky. Proto každý rok probíhá v různých údobích trošku jinak, takže hned po Vánocích, které je nejsilnějším obdobím, se rozmýšlíme, který projekt, který dárek bude nejhezčí pro nový rok, a podnikáme spoustu různých průzkumů a dotazů, co by se vlastně lidem líbilo. Takže jsem neustále v kontaktu se spoustou zákazníků, zákaznic a dáváme to dohromady. A když se nějaká pěkná myšlenka projeví, jakože je zajímavá pro rodinu, pro babičky a dědečky, tak do toho jdeme celé jaro, léto až do podzimu. Je to o tom, který dárek vytváříme, aby byl opravdu hezký a dokonalý.

Martina: Kolik už jste vydali knih?

Monika Kopřivová: Je to tak, že něco jsou knížky, ale i společenská hra, jak jsme si povídaly. Vytvářím každoročně i kalendář a je to o tom, aby byli babičky a dědové vtaženi do děje a mohli jsme s nimi trávit čas. A to buďto vyplňováním knížky pro uchování vzpomínek, nebo třeba zapojením babičky, aby nám pomohla vytvořit rodokmen rodiny. Takže, to je třeba.

Martina: Kolik je těch knih?

Monika Kopřivová: Knížek je teď pět: Babičko, vyprávěj, Dědečku vyprávěj, pak Strom života naší rodiny, nově Naše výlety, Maminko vyprávěj o vaření, a společenská hra Jak to tenkrát bylo.

Martina: Jak vypadá společenská hra retro?

Monika Kopřivová: Je to společenská hra proto, abychom se mohli sejít v nějakém větším počtu jako rodina a povyprávěli si různé příběhy, jak to bylo dřív a mladší generace zase může vyprávět, co třeba nedávno prožili. Je to tak, že na základě kartiček, které se rozdávají v první fázi hry, má každý vyprávět nějaký příběh. Samozřejmě u babiček, čím bude starší, tím je to lepší. Takže je to hodně vyprávěcí hra. A u mladších dětí je zase zajímavé, že mají za úkol cokoliv povyprávět na téma, ke kterému si vytáhnou kartičkou, třeba o kočičce. Vyprávějí, co prožily o prázdninách. A v druhé fázi hry se lížou kartičky, a odpovídá se na otázky, co že zaznělo v řečených příbězích. Jsou samozřejmě vybrané velmi obecně, takže tam může být, jestli zaznělo cokoliv z vodstva, jestli někdo vyprávěl o nějaké řece, rybníku a tak dále.

Martina: Testuje se pozornost. Prodáváte vaše knihy i mimo ČR, nebo výlučně u nás?

Monika Kopřivová: „Babičko, vyprávěj“ a „Dědečku, vyprávěj“ mají své sestry, bratry už na Slovensku, Polsku, v Itálii a ve Francii.

Martina: Tam všude prodáváte? Tak to už se vám asi investice vrátila.

Monika Kopřivová: To ano. Je to ovšem tak, že každý rok se veškerý výtěžek zase věnuje nějakému dalšímu dárku, nebo třeba další zemi.

Když jsem tvořila své knížky, tak mě vůbec nenapadlo, že mohou být i terapeutickou součástí v zařízeních pro seniory

Martina: Když by mě zajímalo, kde všude na tyto knihy mohu narazit; oslovují vás třeba nejrůznější zařízení, která pracují se seniory a snaží se prostřednictvím vašich knih vtáhnout seniory zpátky do hry?

Monika Kopřivová: Je to tak. Musím říct, že když jsem knížky tvořila, tak mě vůbec nenapadlo, že mohou být i takovouto, až bych řekla terapeutickou součástí, protože v zařízeních pro seniory používají takzvané reminiscenční terapie, kde se s různými artefakty skupinka lidí sesedne a vyprávějí si na základě dobových věcí, třeba klobouků, různé příběhy. Jak se žilo dřív, jak to bylo. A zároveň lze na základě těchto vzpomínek sestavovat každému jednotlivci i takzvanou biografii, což velmi pomáhá jednak tomu člověku, ale i tomu, kdo se o človíčka stará, o babičku, dědečka. To znamená, že když jsem byla následně oslovena nějakým domovem pro seniory, že je to vlastně to, co potřebují pro své klienty k zaznamenání jejich života, aby potom každý, když dojde k setkání, věděl, s kým má tu čest. Dá se říct, tak mě to moc potěšilo, a byla jsem moc ráda.

Martina: Už jsem se ptala, jak vnímáte dnešní vztahy mezi generacemi. Ale jak je vnímají vaši respondenti, babičky, dědečkové? Narážíte na to, že si velmi často povzdechnou: „Za nás to bývalo lepší, protože jsme pořád všichni seděli v jedné jizbě a vyprávěli jsme si.“ Nebo naopak mají pocit, že se tyto vztahy zlepšují a je to v pořádku?

Monika Kopřivová: Když se ptáte až takto, tak vím, že leckdy si babičky povzdechnou: „Ti naši mladí, na nic nemají čas.“ Dobře víme, že všichni jsou zaměstnaní technologií, tím, že jsou neustále zastižitelní, neustále jsou na telefonu. To znamená, že leckdy i v pozdním odpoledni vás někdo zastihne a něco řešíte. Myslím, že nejlepší je, když si generace mohou popovídat ve větším klidu, a proto i za nás cítím, že je fajn, když jsou děti na prázdninách bez těchto technologií. Jsou v zahradě, kde se pohybují kočky, chodí na letní jablka a mají čas si vyprávět s babičkou, s dědou, jít do lesa a sblížit se. Takže vnímám, že je potřeba trošičku dbát na to, abychom se víc vídali, ať už jenom tak, že zajdeme spolu do divadla, a potom si chviličku někde sedneme, nebo se vidíme o víkendu a popovídáme si nejen o tom, co se odehrálo v týdnu, ale trošičku třeba i o historii. Vím, že když na to trošku brnknu, protože teď s naší maminkou vyplňujeme strom života naší rodiny, tak jsou z toho až několikahodinová posezení. Je to moc hezké a řekla bych, že nás to ještě víc přibližuje.

Nejlepší je vařit pořádně s metlou a mísou, protože koláč potom chutná lépe, než když ho připravujete robotem

Martina: Toto naše povídání je v rámci Kupředu do minulosti trošku netradiční. Možná, že to posluchače překvapuje, ale mě připadáte, že jste živoucím aktérem našeho názvu „Kupředu do minulosti“. Řekněte mi, myslíte, že bychom se měli inspirovat ve vztazích mezi generacemi právě v minulosti? Je tam co čerpat?

Monika Kopřivová: Myslím, že určitě ano. Určitě. Je to právě o tom, že ve spoustě situací si naši předci potřebovali poradit bez současných technologií – jak zmiňujeme. Například, že někde jede nebo nejede autobus, tak si třeba leckdy neumím poradit – co teď, když nemůžu zavolat někomu blízkému, jak se s ním setkám? Ale v dřívějších dobách si lidé vždycky našli cestu – a našli ji velmi dobře. A to je jenom to nejběžnější, co mě napadlo. Takže myslím, že starší generace měla své rady a dodneška víme, že nejlepší je vařit pořádně s nějakou metlou a mísou a že koláč potom chutná lépe, než když ho připravujete robotem. To jsou zajímavosti, které mě úplně fascinují. Takže je určitým způsobem inspirativní, když si dám jako životní příklad, že dřív lidé měli daleko omezenější možnosti, jak věci řešit – a vždy je vyřešili.

Martina: Vzpomínám, jak mi vyprávěl Luděk Munzar, když dělali pořady Okouzlení slovem, že mu pak nejrůznější posluchači volali a říkali: „Pane Munzare, vy jste pro mě znovu objevil slovo souvrať, nebo povříslo, protože já už jsem vlastně taky trošku pozapomněla, že taková věc existovala.“ Řekněte mi, z vaší zkušenosti, jaké zvyky, jaké poklady, jaká moudrost našich babiček a dědečků oslovila nejvíce vás? Za co jste ráda, že jste díky vašemu podnikatelskému záměru pro sebe uchránila?

Monika Kopřivová: Pro mě je to určitě to, že jsem se dozvěděla o spoustě věcí z dědečkovy historie, o tom, co měl rád a jak naše rodina dříve žila. To se mi líbilo. Ze strany mé maminky, když jsme vyplňovali v „Maminko, vyprávěj“ kapitolu o vaření, tak mám krásně zaznamenáno spoustu receptů, i s obrázky, jak se plete vánočka, což je zase doména mého tatínka. Takže jsme vlastně udělali rodinnou kuchařku, což je pro mě něco, co mohu předat svým vlastním dětem – jak se plete vánoční vánočka a jaké zvyky dodržujeme na Vánoce. Jsou to třeba recepty na odvárku na Vánoce a Štědrý večer. A to kdyby odešlo s mým dědečkem, tak bych byla moc smutná. Proto jsem moc ráda, že jsme uchování rodinných receptů zaznamenali do knížky.

Dříve bývaly maminky aktivní a babičky byly dřív babičkami. Takže maminky předaly děti babičkám a babičky měly čas se věnovat vnoučatům. V dnešní době žijeme odděleně a může stát, že babička má mít pocit, že jí zbývá pouze televize a rozhlas.

Martina: Od lidí, kteří pracují se seniory, můžeme velmi často slyšet, že se starší lidé v dnešní době cítí nepotřební. Tomu samozřejmě napomáhají už zmíněné technologie. Někteří důchodci a staří lidé se sice ještě zorientovali a naučili se používat třeba Skype, aby mohli skypovat se svými vnuky a dětmi. Ale někteří vidí v počítači pořád věc, kolem které je potřeba chodit opatrně a házet na něj deku, protože prostě je to pro ně podivno. Řekněte mi, máte podobné zkušenosti? Že jste už jako farmaceutka viděla v řadě před pultem, že se lidé cítí nepotřební?

Monika Kopřivová: Řekla bych, že to není jenom pocit téhle doby, ale že je to o tom, že když přestane být člověk plně aktivní a v nejproduktivnějším věku a odchází, dá se říct, na výminek, tak takový pocit může mít. A pak záleží na rodině, jakým způsobem ho dokáže zapojit, nebo mu tento pocit vymýtit. Myslím, že to bylo i dřív, akorát s tím, že maminky bývaly aktivní a babičky byly dřív babičkami. Takže maminky předaly děti babičkám a babičky měly čas, který mohly dětem dávat. V dnešní době, kdy žijeme hodně zvlášť, se pak může stát, že babička ve vlastním bytě může mít pocit, že jí zbývá pouze televize a rozhlas. Nicméně právě to je třeba prostor pro zaznamenávání vzpomínek, dát babičce náplň dne a naznačit, že nás její příběh zajímá a že by to bylo moc prima, kdyby do toho dala svou aktivitu a zkusila něco vytvořit. Myslím, že toto je recept, jak babičku rozpovídat a zároveň naznačit, že nás její příběh zajímá.

Martina: To jste dala posluchačům velmi dobrý recept, jak třeba babičku a dědu zase vtáhnout do děje. Vyprávět své zkušenosti, vzpomínky je krásné, prospěšné, důležité, ale co ještě bychom pro ně mohli udělat, a třeba nejen my sami. Co vám schází, co by měl třeba udělat stát, obec? Zkrátka širší společenství. Myslíte, že v tom máme rezervy?

Monika Kopřivová: Je to vždy o tom s jakou ochotou budou babičky a dědečkové pobírat nějakou takovouto pomoc. Myslím, že pozitivní je zajistit nějaký prostor pro setkávání, kde se mohou někde sejít a popovídat. Babičky se třeba schází ke kávě, kde si povídají, ale ne vždy je v tom nějaká ta pravidelnost. Jednou třeba bolí víc noha, tak na kávu nepůjdu a tak dále. Takže pozitivní by byly třeba nějaké prostory pro setkávání, centra, kde se senioři mohou pravidelně sejít a popovídat si. Nebo nějaké kulturní akce. To by bylo určitě pozitivní.

Martina: Přemýšlím, jestli to má vůbec řešení, protože když jste tady vzpomínala výminkáře, tak rodiny žily pod jednou střechou. A přesně jste zmiňovala, že zatímco mladí šli pracovat, ať už na pole, nebo do úřadu, tak jejich děti byly se staříčky, případně když byli ještě schopní, tak i navařili a jejich platnost v rodině byla nezpochybnitelná. Zatímco teď žijeme každý v jiném městě a času je málo. Tak nevím, jestli se tyto nůžky nebudou stále víc rozevírat. Navíc máme důchodový systém, takže se zase nepotřebujeme tak strašně…

Monika Kopřivová: Myslím, že je to vždy o tom, jakým způsobem babičce říct, že ji máme rádi. A vždy se nám to bude vracet. Třeba si naplánovat nějaký společný výlet a dát si to jako úkol nového roku, že tento rok pojedu tolikrát a tolikrát za babičkou, nebo s babičkou, případně s dědečkem někam. Může to být velmi hezké a třeba i pro nás nějakým způsobem nové, když se sebereme a pojedeme do míst, kde babička vyrůstala, nebo kde prožila nějakou část svého života. Ona nám o tom bude moct povyprávět a pro nás to bude výlet i společné setkání. Myslím, že když na to budeme takto aktivně myslet, když bydlíme mimo, tak by to mohlo opět být velice prospěšné pro obě strany.

Konkrétní příběhy vaší babičky a dědečka vám zůstanou v paměti. A možná si je pak budete jako vzpomínku opakovat v nějaké životní situaci, která vás může potkat.

Martina: Protože asi to nejdůležitější, co po nás naši rodiče a prarodiče chtějí, je náš čas a zájem.

Monika Kopřivová: Tak.

Martina: Řekněte, jakou jste dostala nejpěknější zpětnou vazbu – nějaký dopis, vzkaz, něco, na co jste pyšná, protože se vám to díky vašemu podnikáním podařilo zorganizovat, zinscenovat?

Monika Kopřivová: Přiznám se, že jsou to pro mě vytvořené knížky. To znamená, když mě zavolala paní Věra a ptala se, kdy bude další díl, jestli máme další díl vypisovatelé knížky. Já jsem se jí zmínila: „Máme Babičko, vyprávěj. A pak ještě, pokud byste chtěla něco nechat rodině z vašeho kulinářského umu, i Maminko, vyprávěj o vaření.“ A ona říká: „No, to už mám oboje vytvořené, ale potřebovala bych ještě něco dál.“ V tu chvíli jsem jí mohla nabídnout jenom Strom života naší rodiny, který byl v tu chvíli v myšlence a věřím, že už i ten už má vyplněný. Koláže, ona je výtvarnice, které vytvořila a velmi se jimi toužila pochlubit, byly velice krásné, a zdobným perem vepsané vzpomínky o celé rodině o příbuzných, zahrádce, fotografie zahrádky. U ní spouštěčem bylo, že jí odešel milovaný manžel. To mi vyprávěla potom u kávy, když jsme si prohlížely její krásné knížky, že jí něco řeklo, že musí prostě tady se mnou v tu chvíli být a musíme všechno povyprávět a sepsat, co bylo, naskenovat fotografie a vložit do knížek.

Martina: Mně to teď připomnělo mého synka, se kterým, když byl malý, jsme četli Káju Maříka. A on potom napsal do čtenářského deníku, že to popisuje stejně starého kluka před 100 lety. A přidal doušku: „Kdybych měl tolik práce jako on, tak to bych nedal.“ Myslíte, že třeba ještě naše děti dokáží pochopit, co prožívali babičky a dědečci na začátku minulého století, že se na to už nebudou dívat jako na nějakou archaickou věc, která už je k ničemu?

Monika Kopřivová: Myslím, že to dokáží pochopit právě na příkladu, kdy jim někdo povypráví jako úplně jasnou věc, jak to bylo. Že neexistoval dovoz do školy autem, jak je dnes někdo leckdy zvyklý. Dopravní prostředky nejezdily, takže babička mého manžela musela pěšky šest kilometrů dopravit do měšťanky. V zimě si to ulehčovali tím, že jezdili na lyžích, ale nesměli samozřejmě spadnout, jinak byli potom celé dopoledne mokří, jezdilo se v sukních a tak dále. Když vám toto babička povypráví, a potažmo našim dětem, tak musím říct, že seděly s otevřenými ústy. Myslím, že jedině tak, osobní zkušeností, osobním vyprávěním, si to mohou vůbec uvědomit.

Martina: Z vašich knih cítím jakousi víru a naději v to, že vlastně stačí málo, a mezigenerační spojení může být velmi úspěšně znovu navázáno. Je to tak, věříte tomu?

Monika Kopřivová: Věřím tomu. A právě proto si vždy říkám: „Ptejme se, ať s pomocí knížek pro uchování vzpomínek, nebo zase trošku hravěji, třeba odlehčeně se společenskou hrou. Ale vždy to je právě konkrétní příběh vaší babičky, který pak můžete slyšet a obrovským způsobem vám zůstane v paměti. A možná je to něco, co si jako vzpomínku budete vždy opakovat v nějaké životní situaci, která vás může potkat.

Martina: Co nejdůležitějšího vás naučila babička a děda?

Monika Kopřivová: Řekla bych, že pomoc, kterou by člověk potřeboval, najde vždy nejblíž, ve své rodině. Vždy se může alespoň pokusit obrátit se na rodinu, a pokud je to možné, tak rodina mu pomůže. To je naše rodinná víra a důvěra, a co jsme vždy, ze všech stran cítili.

Martina: Milá Moniko, děkuji vám za to, že jste si s námi přišla povídat. Děkuji za vaše knihy a za to, že neztrácíte víru v mezigenerační soužití a něco pro to děláte. Díky moc.

Monika Kopřivová: Já taky děkuju.