Progresivní aktivisté jsou tak hlasití a agresivní, že se jim neodváží vzdorovat ani vlastní strana

Martina Kociánová: Já jenom ještě připomenu, že vaše kniha se jmenovala „Politické neziskovky a jejich boj proti západní civilizaci“, a nově je to tedy „Migrace a globalismus“. Pane doktore, vy ve své knize – hned v úvodu jsem citovala úryvek – spojujete globalismus a migrační katastrofu, přitom globalismus popisujete jako tichou alianci liberálů a progresivistů. Ale ještě docela nedávno byla snaha o šíření globalismu připisována prakticky všem politickým směrům, ať už pravice, nebo levice. U pravice šlo o volný obchod, žádná cla, volný pohyb kapitálu a osob. Jak to, že teď vlastně říkáte, že je to levicová záležitost? Pojďme si tedy říct, kdo je v současné době největším průkopníkem globalismu.

Robert Kotzian: Tak samozřejmou odpovědí je, že největším průkopníkem globalismu jsou globalisté, tedy oni progresivisté a liberálové. Pokud bych měl být konkrétní v České republice, tak u nás jsou to z politických sil určité politické strany, jmenoval bych například STAN, TOP 09, a podobně. Ale motorem globalismu jsou také nadnárodní organizace, na jejichž vrcholu stojí například Organizace spojených národů čili OSN. Já osobně nemám nic proti, a těžko bych mohl mít něco proti přirozeným trendům globalizování, které jsou přirozeným důsledkem technologického vývoje, potřeby obchodní spolupráce, a podobně.

Do doby, do které bylo globalizování pragmatickou spoluprací, pragmatickým krokem, ze kterého mohly mít prospěch obě strany, nebo všechny strany, které se tohoto procesu účastnily, to pravděpodobně nebyl problém. Ale já se v knize zabývám globalismem jakožto ideologií, a jakožto politickým programem, který je, dle mého názoru, metaideologií, čili aliancí progresistů a liberálů, která je jakýmsi sňatkem z rozumu, ale její dopady na naše společnosti jsou velmi problematické, a projevují se právě významně v oblasti migrace.

Liberálové pustili progresivisty k moci a ti jim zajistili klid na práci – tak se zrodil globalismus

Martina Kociánová: Pane doktore Roberte Kotziane, vy jste teď řekl, že se zabýváte globalismem jako politickým programem. Když bychom se podívali na globalismus, jak jste ho zmínil před malou chvílí – to znamená jakousi vývojovou fází technologií – tak ano, můžeme říct, že obchod přes hranice fungoval vždycky. Ale v tomto případě globalismu jde o jakousi politickou kontrolu, která se přesouvá od občanů jednotlivých zemí k něčemu, co nemohou ani kontrolovat, a už vůbec ne ovlivnit. Kde se tedy vzal globalismus jako politický program?

Robert Kotzian: Někdy – a nelze říci, že by to byl jeden okamžik v čase – dvěma politickým proudům došlo, že ač jsou vzájemně do značné míry rozporné, tak si mohou vzájemně docela dobře vyhovovat. Poprvé to ve své brilantní, a ne tolik známé knížce, popsal profesor Keller, bývalý europoslanec, a je to knížka Hybridní politika, kterou bych si vašim posluchačům dovolil určitě doporučit. A tyto dva politické proudy zjistily, že jeden druhému může dodávat to, co mu chybí, to znamená, že liberálové mohou progresivisty pustit k reálné moci, a progresivisté mohou liberálům zajistit, řekněme, klid na práci.

A tato pragmatická aliance se dnes projevuje jako globalismus, pro který je charakteristická víra v konec ideologických dějin, v to, že právě syntéza progresivismu a liberalismu je konečnou ideologií, ideální ideologií, která už nemůže být lepší. A dalším charakteristickým znakem je výrazné nadnárodní řešení. Tato ideologie je ovšem protidemokratická, a to z toho důvodu, že demokracie může plnohodnotně existovat pouze tam, kde existuje jeden démos, jeden politický národ, což v nadnárodním měřítku zkrátka existovat nemůže.

Měkké právo OSN a EU není závazné, ale pomalu a jistě proniká na národní úroveň a mění naše životy

Martina Kociánová: To spojení liberálů a progresivistů je, jak jste popsal, velmi praktické a účelové spojení. A když se k tomu připočítají ještě nadnárodní korporace, které pravděpodobně trpí jistým mesiášským syndromem, a to, že jim nestačí ovlivňovat země v jejich hranicích, ale mají nadnárodní poslání, tak teprve tato třetí proměnná do rovnice z toho dělá hybrid, který tady popisujete?

Robert Kotzian: Já bych k tomu ještě přidal mezinárodní organizace, nebo nadnárodní organizace, jako je třeba právě OSN, jako Rada Evropy, a Evropská unie – to jsou dvě odlišné mezinárodní organizace – které nad námi nemají standardní politickou, ale jednak disponují poměrně velkými penězi, a produkují velké množství koncepčních dokumentů, strategií, a politických programů, které ovšem, ačkoli nejsou právně závazné, a mohou být i pouhými deklaracemi, mají vliv na chod přinejmenším zemí západní civilizace. A je to působením takzvaného měkkého práva, soft law power se tomu říká, v překladu měkké právo.

Je to metoda řízení, spíše jen v hrubých obrysech – není to operativní řízení, kde by tyto organizace mohly každý den dávat ostře ohraničené příkazy. Tedy je to metoda řízení, kterou využívá i Evropská unie, která pomalu a v hrubých rysech, ale přesto ovlivňuje chod jednotlivých států.

Těchto nadnárodních organizací, soft dokumentů, a aktivit tohoto typu je takové množství, že se skutečně projevují například právě zase v oblasti migrace, kdy se například na tyto politické programy OSN odvolávají dokumenty Evropské unie, odvolávají se na ně strategické dokumenty na úrovni už třeba států, a takto postupně politické cíle formulované v OSN pronikají i na národní úroveň, a pak už reálně dopadají i na životy nás všech.

Martina Kociánová: Vy jste tady zmiňoval OSN, a OSN zaměstnává na 130 000 lidí, a 130 000 kaprů si rybník nevypustí. A můžeme k tomu připočítat organizace jako Mezinárodní měnový fond, případně možná i Světovou banku. Patří také tyto instituce do tohoto konglomerátu, který jste zmínil?

Robert Kotzian: Tak určitě patří, je jich velké množství. Mně se zdá, že ve výseku, kterým jsem se zabýval v knize, a to je oblast migrace, jsou nejpodstatnější tři, které jsem jmenoval, tedy OSN jako opravdu vrcholná organizace, pak další dvě, Evropská unie a Rada Evropy, protože ty jsou na tomto poli opravdu nejaktivnější.

Progresivismus vnímá vše jako mocenský boj – a pravolevé dělení už na popis politiky nestačí

Martina Kociánová: Má globalismus, coby politický program, něco společného s jinou ideologií, s ideologií neomarxismu?

Robert Kotzian: Tak říkal jsem, že ideologickou složkou globalismu je aliance zvláštního, možná paradoxního spojení progresivistů a liberálů. A progresivismus je skutečně založen na tom, čemu jsme si zvykli říkat neomarxismus, to znamená pohled na svět, který vnímá všechny společenské vztahy jako vztahy mocenské, vztahy mezi někým, kdo utlačuje a utlačovaným, takže v tomto smyslu ano, tam toto pojítko je.

Martina Kociánová: Pane doktore, dokážete si vysvětlit, jak je možné – když jste jmenoval třeba u nás strany, které sympatizují s globalismem, STAN, a ještě jste jmenoval TOP 09…

Robert Kotzian: A Piráti.

Martina Kociánová: Dokážete si představit, jak je možné, že tyto strany, které se kvalifikují jako jednoznačně pravicové, přijaly politický program globalismu postavený na neomarxismu?

Robert Kotzian: Domnívám se, že tyto strany příliš pravicové nejsou, ale rozumím tomu, že se některé z nich mohou takto sebedefinovat. Ale někdy se říká, že už nemá smysl rozlišovat mezi pravicí a levicí. Ono to zcela jistě smysl má, ale to, co nás vede k úvahám, že to smysl nemá je skutečnost, že politický život se stal složitějším, že k onomu pravolevému dělení je potřeba přidat ještě dvě osy, a to osu společenskou, která se vede mezi konzervativním a liberální, a osu, která vede od suverenistického přístupu, nebo řekněme národního přístupu, k internacionálnímu, nadnárodnímu. Od národního ke globalistickému přístupu k nějakému problému.

A pokud si přidáme do posuzování politických subjektů tyto další dvě hlediska, tyto další dvě politické osy mimo známé pravolevé, tak zjistíme, že možná je daná strana relativně pravicová v ekonomických otázkách, ale v ostatních už pravicová, možná přesněji konzervativní, tedy rozhodně není.

Řízená migrace neznamená boj proti ní, ale její organizování – OSN a EU ji považují za pozitivní jev

Martina Kociánová: Proč dáváte dohromady migraci, ať už legální, nebo ilegální, s globalismem? Mohly by v takové míře existovat bez sebe? Mohly by v takové míře migrace existovat bez toho, že by měla takovou oporu v globalismu?

Robert Kotzian: Migrace jako faktický jev, jako něco, co jen popisuji, by pravděpodobně existovala, přinejmenším snaha o ní, ale migrace jako jev chtěný, a v nějakém smyslu řízený, tak ta – domnívám se – by bez globalismu neexistovala.

Martina Kociánová: Abych pravdu řekla, tak jsem si myslela, že takto odpovíte, protože když člověk čte vaši knihu, tak zjistí, že si musí položit zásadní otázku: Jak je možné, že pohraniční systémy v Evropě selhaly najednou? Tady prostě musí fungovat to, co říkáte, tedy řízený jev, chtěná migrace.

Robert Kotzian: Tato situace je velmi obtížně uchopitelná, velmi obtížně popsatelná, což tedy je přesně to, co lidi jako já provokuje k tomu, aby to dali na papír, a pokusili se uspořádat, jak vlastně OSN ve svém globálním kompaktu o řízené migraci, tak následně Evropská unie ve svých právních předpisech a koncepčních soft law dokumentech, hovoří o tom, že migraci je třeba řídit. A má-li být něco řízeno, musí to existovat. To je první poznámka k tomu. A mě zajímalo, co to znamená řídit migraci, protože můj první, prvoplánový pohled je, že migrace nemá existovat – teď myslím nelegální. A pak nemá existovat legální migrace, která je pro společnost nějakým způsobem škodlivá.

Ale nikde v těchto dokumentech, nikde v dokumentech OSN, nikde v dokumentech Evropské unie nenajdete, že migrace je vlastně jev škodlivý a že prospěšný je pouze výjimečně. Tyto dokumenty používaly úplně opačné hledisko, že migrace je vlastně jev pozitivní, a škodlivý je pouze výjimečně. Takže tento dramatický rozdíl, mezi mým pohledem, a skutečností, jak je mezinárodními organizacemi migrace pojímána, mě vyprovokoval k sepsání této knihy.

A globalistické řízení migrace zhruba spočívá v tom, že nelegální migrace je, řekněme, nesměle tlumena, ale legální migrace, o které se příliš nehovoří – a možná ani vaši posluchači nevnímají problém, že vedle nelegální migrace, která plní naše média, existuje ještě legální migrace – může znamenat podobný problém, jako migrace nelegální, respektive je to součást tohoto problému.

Martina Kociánová: Uvědomuji si, že když se potřebuji vyjádřit k migraci, tak aby vlci netrhali příliš, tak alibisticky vždycky uvádím, že mám na mysli nelegální migraci.

Robert Kotzian: Ano.

Legální migrace může být spouštěčem nelegální – přesně takhle to v západní Evropě začínalo

Martina Kociánová: Čímžto vlastně dávám, dáváme, požehnání té legální. Řekněte mi, jaké nebezpečí pro nás představuje legální? Protože u nelegální si to umíme představit, ale legální migrace je, jak jste teď zdůraznil, možná sama o sobě ještě větším problémem?

Robert Kotzian: Ano, protože jednak její malá část, opravdu hrozně malá část, je, řekněme, neproblematická, a možná i opravdu pozitivní. K tomu se můžeme dostat. A tato malá část, která je pozitivní, či může být, je vlastně zneužívána k tomu, aby se zakryla, řekněme, stinná stránka legální migrace. Základní problém legální migrace je v tom, že může posloužit jako spouštěč v oblasti migrace nelegální, protože takto tento problém začínal ve většině zemí západní Evropy. Tento problém začal se odvíjet v míře, která je pro dnešní dny relevantní, po druhé světové válce, kdy se západoevropské státy – každý po svém – musely vypořádat se svou koloniální minulostí, a následně také s problémem potřeby poválečné obnovy.

V procesech vypořádání se s kolonialismem docházelo k tomu, že západoevropské země různě otevřeně umožňovaly obyvatelům bývalých, nebo končících kolonií, dostat se na evropskou půdu. V některých případech to bylo tak, že dovolovaly volný pohyb smíšeným sňatkům, nebo smíšeným manželstvím, v některých případech existovalo období na to, aby se lidé z bývalých kolonií volně přestěhovali do Evropy, což v některých případech bylo skutečně ve velkém měřítku využito. Ale to je, dejme tomu, nějaké ukončení koloniální minulosti.

Potom v šedesátých letech v západní Evropě byla velmi populární politika dovážení levné pracovní síly právě ze zemí severní Afriky a Blízkého východu, ale také z evropských zemí, které tehdy ještě nebyly členskými zeměmi Evropské unie. Což bylo tedy dominantně Španělsko a Portugalsko, které vstoupily až v polovině osmdesátých let. To byla šedesátá léta. Potom v 73. roce přišla takzvaná ropná krize, v Evropě začala narůstat nezaměstnanost i právě v řadách původních Evropanů, nebo původních obyvatel v evropských zemích, což vedlo k ukončování programů pracovní migrace, a pracovní migranti v Evropě byli tedy žádáni o to, aby se vraceli do svých zemí. A co se stalo?

Obyvatelé z evropských zemí, tehdy ještě nečlenských zemí EU, Španělé a Portugalci, se skutečně vrátili, nicméně pracovní migranti ze severní Afriky a Blízkého východu se vraceli v mnohem menší míře, řada z nich zůstala, a využívali různé možnosti, které tehdejší systémy evropských zemí poskytovaly, a naopak začali dovážet své rodinné příslušníky. A to skutečně byly v některých zemích až desítky tisíc příslušníků ročně. Tato možnost dovážet rodinné příslušníky se během několika let vyčerpala, ale pochopitelně tyto přesuny do Evropy inspirovaly další obyvatele středomořského regionu, severní Afriky, Blízkého východu, a ti začali využívat, nebo začali praktikovat, nelegální migraci.

Čili vlastně nelegální migrace navázala na legální, a v osmdesátých letech začala narůstat.

Martina Kociánová: Promiňte, že vás přeruším, jenom nezapomeňte nit. Když jste řekl, že Španělé, Portugalci se vrátili, zatímco migranti z Blízkého východu a severní Afriky zůstali, kdo tehdy zasáhl v jejich prospěch?

Robert Kotzian: Myslím, že dané země na to nebyly připraveny. Moje čtení této situace je takové, že západoevropské země si vůbec neuměly představit, že pracovní migranti z těchto regionů, to znamená severoafrického a blízkovýchodního, takto zareagují. Myslím si, že jejich systémy na to nebyly připraveny, a než zareagovaly, tak tento problém začal narůstat, a postupně přerostl do situace, kdy už začaly přicházet nelegálně, což samozřejmě vyvolalo ochranářské pudy – a teď ve velkých uvozovkách – u progresivistických a levicových stran těchto zemí, a začal boj, který vlastně známe až do dneška.

Ale toto byl zárodek, a proto se domnívám, že nelegální migrace v sobě vždy skrývala riziko podobného vývoje, protože jestliže v západoevropských zemích mají tuto zkušenost, tak není žádný důvod si myslet, že by to u nás mohlo dopadnout jinak. Přinejmenším je to riziko, se kterým bychom měli počítat, pokud se o nelegální migraci bavíme.

Visegrád má jedinečnou šanci nezopakovat migrační chyby Západu, ale migrační pakt to může znemožnit

Martina Kociánová: Já bych velmi ráda pardonovala tehdejší politickou reprezentaci, že si v sedmdesátých letech neuměli představit, co tato legální migrace může spustit. Kdyby třeba už před třiapadesáti lety nenapsal Jean Raspail „Tábor svatých“, kdyby nevznikaly tyto dystopické vize, které se nakonec ukázaly jako velmi prorocké. Přestože Jean Raspail tam zasazuje proud migrace z jiného kontinentu, tak přesto bezpohlavnost tehdejších představitelů v tomto románu je naprosto souměřitelná. To znamená, že vizionáři zde byli, ať už Houellebecq, a podobně. Tak jak je možné, že se to vůbec nepropsalo do politické reprezentace Evropy?

Robert Kotzian: To je opravdu otázka za poměrně vysokou částku. Nevím, nejsem historik, ale fakticky to vznikalo takto. A lze registrovat i to, že v končícím britském impériu tyto debaty probíhaly i na politické úrovni v tom smyslu, jaký prostor, nebo jak volný pohyb v rámci Commonwealthu, a jak rozsáhlé právo mají mít obyvatelé zemí Commonwealthu se přistěhovat do samotné Velké Británie, nebo na území dnešní Velké Británie. Čili, nepochybně byly i v politických řadách, nebo v řadách politiků takoví, kteří si to uvědomovali. Ale situace holt byla taková, že neměli dostatečnou politickou sílu, takže tento problém takto vznikal.

A my tím, že jsme měli odlišnou historii, odlišnou cestu v polovině dvacátého století, a nebyli jsme koloniální mocností – ani to Togo nám tehdy nevyšlo – máme vlastně jedinečnou příležitost, a nejen my, ale celý Visegrád, ale i postsovětské pobaltské republiky – máme jedinečnou příležitost tyto chyby Západu, západní Evropy, nezopakovat. Já bych si to velmi přál, ale zdá se, že nastupující unifikace v oblasti migrační a azylové legislativy – mám tím na mysli migrační pakt, a vůbec celá snaha o OSN a EU migraci řídit z Bruselu, ze sídla Evropské komise – nám toto může znemožnit.

Martina Kociánová: Vy ve své knize, jak jsem na začátku citovala, říkáte, že naroste-li migrace do určitých rozměrů, je za běžných politickoprávních podmínek nevratná. Myslíte si, že Evropa se už dostala do bodu, ze kterého není návratu?

Robert Kotzian: Evropa jako celek jistě ne. Ale některé evropské země jsou opravdu ve vážných potížích. Domnívám se, že bychom míru potíží měli měřit podílem osob s migračním pozadím, nebo podílem obyvatel s migračním pozadím ve věkové skupině kolem dvaceti let, zkrátka u mladých lidí. A v Evropě už najdeme významné země, jako třeba Švédsko, kde tento podíl v této věkové skupině je kolem 40 procent, přičemž to jsou statistiky, které berou v úvahu migranty první a druhé generace. Ale v těchto zemích už máme migranty třetí generace, možná i čtvrté, které už jsou počítáni jako rodilí Švédové. Takže situace například ve Švédsku je, pokud jde o toto složení obyvatel, velmi vážná.

A pokud k tomu připočteme demografickou situaci v řadách původních Švédů, a demografickou situaci v řadách osob s migračním pozadím, nebo u těchto skupin, tak se domnívám, že je důvod ke skepsi.

Politické elity zamlčují problémy s migrací, protože přiznání pravdy by odhalilo jejich vlastní selhání

Martina Kociánová: Dočetla jsem se ve statistikách, že ve Švédsku páchají osoby s migračním původem přes 60 procent vražd, pokusů o vraždu, a těžkých, násilných trestných činů. Zvlášť vysoké hodnoty se objevují u mladých mužů pocházejících z Blízkého východu a Afriky, a trestná činnost páchaná v rámci gangů je pak jejich výhradní doménou. I když ve Švédsku se momentální situace trochu obrací. Ale máte vysvětlení pro to, že jedinou reakcí na tyto statistiky – které jsou velmi podobné v Německu, Rakousku, a tak dále – bylo zamlčovat to?

Robert Kotzian: Jestli mám vysvětlení pro to, proč je toto jediná reakce?

Martina Kociánová: Ještě vzpomeňme Británii – gangy.

Robert Kotzian: Jistě, to je vlastně situace, která je stejná prakticky ve všech evropských zemích. Domnívám se, že kdyby to politické elity nezamlčovaly, ukázalo by to na jejich vlastní špatné hodnocení situace, na jejich omyly, a lhaní, a to – domnívám se – většina z nich není schopna připustit.

Martina Kociánová: Vybavuje se mi citát jednoho britského studenta, který řekl, že kdyby u moci v Británii byla reprezentace, která nenávidí Brity, tak jejich postup by mohl být těžko odlišný. Myslíte si, že se za tím skrývá pouze strach, aby si občané neuvědomili, že situace začíná být v těchto zemích kritická?

Robert Kotzian: Myslím si, že to je dominantní složka. Je to strach, a je to pochopitelně také intelektuální lenost tyto věci domýšlet do důsledků. A je to strach z nepopularity, z nezvolení, protože tyto politické síly – a teď nemyslím jenom v řadách standardních politiků, ale i v podhoubí, v aktivistickém podhoubí – jsou zaměřeny progresivisticky, umí být velmi hlasití, velmi agresivní, a umí budit dojem, že zastupují většinu společnosti. A pochopitelně tento problém vždy staví morálně, takže pro politika je dost náročné tomu vzdorovat.

A pokud by se náhodou politik standardní politické strany vydal na odvážnou cestu, kdy bude stát proti těmto hordám progresivistických aktivistů, tak se domnívám, že riskuje, že ho vyčlení sama strana, protože to není pro ně výhodné. Pro takovou stranu je výhodné mít co nejvíce zástupců, a k tomu potřebuje klid a akceptaci co největším okruhem voličů. Takže se domnívám, že tato sbírka pro politiky nepříliš dobrých vlastností, o kterých jsem zde mluvil, je ve svém součtu příčinou toho, na co jste se ptala.

Milí posluchači, celý rozhovor s Robertem Kotzianem o migraci, globalismu a o tom, jak nadnárodní organizace proměňují Evropu, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Poslouchejte nás, šiřte nás a když nás podpoříte na účtu 1010349016/2700, tak nám umožníte točit nová a nová témata
Martina Kocánová se na vás těší zase brzy. Zatím se mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.