Evropské elity věděly, že s migranty jsou problémy. A pokusí se je teď rozprostřít ze starých zemí k nám

Martina Kociánová: Podle oficiálních odhadů žilo v Evropě v roce 2020 asi 87 miliónů migrantů, nyní to bude, řekněme, přes 90 miliónů, možná mnohem více. A to je otázka: Je to podle vás celé číslo? A máme šanci zjistit, jak vysoké to číslo je? Protože někdo tvrdí, že mezi těmito migranty jsou jenom ti, kteří nemají občanství v některé z členských zemí Evropské unie. Podařilo se vám při vaší analýze získat nějaké pravděpodobné číslo, kolik migrantů je na území Evropy?

Robert Kotzian: Já se domnívám, že je to tak, jak říkáte. Skutečně nevíme přesně, kolik osob, které bychom označili jako migranti, v Evropě vlastně žije. Jednak řada evropských států nezveřejňuje údaje, které by nám to umožnily posoudit, a pokud je zveřejňují, tak jsou to často pouze osoby v první generaci migrantů, ale pro skutečné posouzení tohoto problému bychom se měli zabývat nejméně druhou, ale lépe i třetí generací migrantů.

To znamená, potřebovali bychom vědět, kolik osob je takzvaně s migračním pozadím. Číslo, které jste uvedla, zahrnuje často i migranty z jiných evropských zemí, to znamená migranty, se kterými nepřichází do cílové země nějaké zvláštní migrační riziko a kteří skutečně jsou schopni přijmout hodnoty cílové země, respektive je již mají, protože jsou sami příslušníci západní civilizace.

Myslím, že to, co je potřeba nejvíce vědět, je počet osob, které přicházejí s velkým migračním rizikem, to znamená osoby právě z Blízkého a Středního východu a ze severní Afriky. To by nás mělo zajímat. Vedle toho se z těchto statistik nedozvíme, kolik osob ještě nemá povolení k pobytu a pobývá v dané zemi pouze se statutem žadatele o azyl, případně kolik osob žije zcela mimo právní systém příslušné země.

Před rokem, dvěma byla zveřejněna informace, že například v Německu žije až půl miliónu osob, které vlastně nemají žádný právní status, a přesto na tom území, kterému říkáme Německá spolková republika, nějakým způsobem žijí. Takže se domnívám, že můžeme dělat skutečně jenom odhady, ale zjistit skutečná čísla by dalo poměrně zvláštní práci.

Martina Kociánová: Odkud momentálně proudí do Evropy nejsilnější proudy migrantů, ať už legálních, nebo nelegálních?

Robert Kotzian: Vynecháme-li Ukrajince, kteří opravdu dnes, přísně vzato, tvoří největší skupinu, tak jsou to Turci, Maročané, Syřané a tyto skupiny. To znamená opravdu obyvatelé ze severní Afriky a z Blízkého východu.

Elity věděly o migračních problémech nejpozději od roku 1999, přesto postupovaly, jak postupovaly

Martina Kociánová: Bavili jsme se o tom, že v sedmdesátých letech možná nemohli vědět, nebo po druhé světové válce nemohli vědět, a možná ještě ani před dvaceti lety nemohli vědět, nebo nevěděli. A teď navazuji na to, že když Britové s Francouzi vtrhli do Libye, tak tím dali podnět k tomu, že svržením libyjského vůdce Kaddáfího začaly přes Libyi proudit do Evropy celé davy migrantů. A Kaddáfí je varoval. A v tu chvíli si člověk říká: Opravdu nemohli vědět?

Robert Kotzian: Věděli. Věděli zcela jistě. Základy celého komplexu právních předpisů a institucí, nebo agentur Evropské unie, kterému se říká Společný evropský azylový systém, se kladou do roku 1999, kdy Evropská rada ve finském městě Tampere formulovala jeho cíle. Tam, řekněme, začala snaha jednotně přistupovat k řízení azylu a migrace.

Jak říkají evropští byrokraté – a už v usnesení Evropské rady z Tampere – je z tohoto usnesení patrné, že tento problém existuje a že elity to dobře věděly, a přesto od té doby do dnešních dnů postupují, jak postupují. A do Lisabonské smlouvy vlastně včlenily institut migrační solidarity, který je – společně s lidskoprávními předpisy – dneska základem migračního paktu a snahy tento problém exportovat do nových členských zemí.

Martina Kociánová: To znamená, že od určité doby neplatí omluvenka, že „nemohly vědět“?

Robert Kotzian: Přesně tak, myslím si, že to bylo známo záhy po začátku tisíciletí. Připomněl bych, že před Lisabonskou smlouvou byl ještě pokus prosadit Evropskou ústavu, která je obsahově téměř shodná s Lisabonskou smlouvou. A Evropská ústava se připravovala už někdy od roku 2000, 2001 v takzvaném Konventu, a tam dokonce tehdy byli i čeští zákonodárci, ještě jako zástupci nečlenské země.

Takže opravdu o tom, že tento problém jednou nastane a že jednou přijde pokus o export, nebo rozprostření tohoto problému a jeho rozředění ze starých členských zemí do zemí Visegrádu – někdy od roku 2005 kdo chtěl vědět, tak věděl.

Útoky nožem jsou v Německu na denním pořádku a v dlouhodobém výhledu hrozí dezintegrace společnosti

Martina Kociánová: Vy tady hovoříte o tom, že ti, kdo chtěli vědět, věděli, a že se tento problém rozprostře na všechny. Jaké dopady má migrace, oba typy, na rozeštvávání lidí v Evropě? Jak se podepisuje na občanské nespokojenosti?

Robert Kotzian: Tak myslím si, že dominantní jev, který asi každý zná, a dnes o něm, bohužel, už čteme téměř každý den v médiích, jsou dopady na vnitřní bezpečnost. Ty jsou skutečně devastující a vidíme to napříč celým západním civilizačním okruhem. Jsou to útoky na vánočních trzích, jsou to útoky nožem, které jsou v sousedním Německu téměř na denním pořádku, a tak podobně, to asi nemusím vyjmenovávat.

Dalším dopadem, který je sice dlouhodobější, ale myslím si, že je velmi vážný, je vznik paralelních společností, kdy migranti mají tendenci – volněji řečeno – jít za svými. To znamená vytvářet diaspory, které jsou v různé míře uzavřené, respektive kumulované na určitém území, a v krajním případě to může přerůst až skutečně v paralelní společnost, nebo v to, čemu se občas říká no-go zóna.

Tato hrozba znamená riziko v tom, že se původní národní stát, kde je jedna společnost, která sdílí jedny základní hodnoty, změní na jakési společenství etnických skupin, které mezi sebou budou – doufejme, že jen politickými prostředky – ale přesto soupeřit. A v tom je taková hrozba, že začnou vznášet své politické požadavky, mít vlastní politické strany, a tak podobně. Takže v dlouhodobějším výhledu zcela jistě hrozí dezintegrace společnosti. Je to vlastně jenom otázka podílu osob s migračním pozadím na celkovém obyvatelstvu.

Martina Kociánová: V jakých všech aspektech žijí tyto paralelní společnosti svůj vlastní paralelní život už dnes?

Robert Kotzian: U nás tento problém neznáme. U nás známe třeba vietnamskou komunitu, která ale, domnívám se, je zcela bezproblémová, respektuje hodnoty naší společnosti, a myslím, že mladá vietnamská generace je v podstatě zcela součástí české společnosti, což je vlastně úspěšný příklad, který stojí za zmínku.

Ale v západní Evropě je situace trochu jiná, protože dneska máte třeba ve vídeňských školách už poměrně velký podíl, až poloviční podíl dětí, které nemají němčinu jako svůj mateřský jazyk, je to existence specifických pravidel třeba v oblasti rodinného práva v paralelních společnostech, a je to přístup k legislativě státu, na jehož území existují, a celá řada dalších specifik. Nerespektování bezpečnostních složek, a podobně.

Paralelní společnosti v Evropě tmelí islám a stávají se živnou půdou pro extrémní ideologii

Martina Kociánová: Umožňují právě tyto paralelní společnosti růst extrémního islamismu?

Robert Kotzian: Domnívám se, že naprostá většina z nich, ne-li všechny, jsou tmeleny a definovány islámem jako náboženstvím, takže zcela logicky ano, tyto paralelní společnosti jsou živnou půdou pro tuto extrémní ideologii.

Martina Kociánová: Když jsem si zadala do vyhledávače hesla, tak jsme se s Ladislavem bavili o tom, že když si tam zadáte: „Vytváření paralelních společností v Evropě a migrace,“ tak počítač dlouho chroustá a nevydá žádné zásadní články, nevydá žádný zásadní monitoring. Čemu byste to přisuzoval? Jsou to jakési cenzurní snahy, že to jsou zkrátka slova, se kterými i velké internetové společnosti nebudou pracovat a jsou vytčena před závorku?

Robert Kotzian: Já myslím, že doba, kdy komunikace o těchto věcech byla nějak tvrději potírána přímo internetovými společnostmi, je snad do určité míry pryč. Byť mě možná klame prostředí sítě Elona Muska, sítě X, která je opravdu, domnívám se, svobodným prostorem pro komunikaci, a díky bohu za ni.

Ale je to spíše to, že reprezentace zemí, kterých se to týká, před tím zavírají oči a odmítají tento problém spojovat s jevem migrace, vyhýbají se tomu, všelijak to potlačují. Ano, oni rozpoznávají specifické oblasti, ale říká se tomu vyloučené lokality, různé rizikové lokality a tak podobně, všelijak se to opisuje, a je veřejným tajemstvím, že v těchto oblastech žije velmi výrazně nadprůměrný počet osob s migračním pozadím.

Když hledáte vědecké nebo recenzované články o těchto jevech, tak jich je opravdu jako šafránu. Ale z těch, které jsou k dispozici, tento obraz vyvstává velmi zřetelně. Já si v mé knize všímám knihy „No Go Zones,“ která nebyla přeložena do češtiny, kdy se jeden novinář – sám migrant a konvertita od islámu – rozhodl zabývat tím, jestli je no-go zóna reálný pojem, a s týmem lidí se do těch no-go zón vydal, prožil je.

A v této knize jsou reportáže z jednotlivých zón a závěr knihy je naprosto jasný: No-go zóna je velmi reálný pojem a skutečně existují. A pokud jste, řekněme, hezká blondýna, tak vám tento problém vyvstane v mnohem ostřejších obrysech, než když tam jdete jako muž. Tento problém vypadá úplně jinak, když tam jdete třeba jako příslušník záchranných složek poskytnout první pomoc, nebo jako policista, než když tam jdete jako civil.

Ale ano, území států a měst by měla být přístupná komukoliv, a to nediskriminačně, ale zdá se, že je tady skupina lidí, kterým některé části některých západoevropských měst jsou neprávem, ale fakticky zapovězeny.

Levná pracovní síla je dotace pro firmy, ale devastující mínus pro veřejné rozpočty celé společnosti

Martina Kociánová: Jak vy sám teď uvádíte, tak některé negativní aspekty migrace už není možné před veřejností tajit a jakýmkoli způsobem mlžit. Ale přesto všechno jsme stále vystaveni tomu, abychom vnímali migraci jako přínosnou. Řekněte mi, jaké ekonomické dopady má migrace na evropské země? Jsme už schopní to nazřít?

Robert Kotzian: To určitě ano. Asi všichni rozumíme tomu, co způsobuje finanční dotace. Pokud udělíme finanční dotaci nějaké konkrétní firmě, která něco třeba vyrábí, tak té firmě to pomůže, všichni ostatní to zaplatí, a ještě tato dotace pokřiví trh. A legální migrace čili dovážení levné pracovní síly, je vlastně taková dotace.

Tomu, ke komu přijedou pracovat, pomůže, protože má nižší náklady se svým výrobním procesem, ale tento migrant, když přijede, tak to není jenom věcí dané firmy, protože on také nějakým způsobem čerpá veřejné výdaje, ať už na zdravotní péči, nebo třeba i na sociálním zabezpečení, může tady mít děti, a ty budou chodit do školy. A pokud se tento migrant po vykonání práce nevrátí zpět, tak tady potom bude čerpat důchod a podobně.

Čili je zjevné, že to, co je potřeba zkoumat, nejsou benefity migrace pro společnost nebo pro firmu, do které přijeli pracovat, ale je třeba zkoumat dopady těchto migrantů na veřejné rozpočty, protože do těch přispíváme vlastně my všichni.

Existuje několik studií – a není jich mnoho, ale existují – které se právě zabývají dopadem migrace na veřejné rozpočty, a jedna z nejdůkladnějších je z Nizozemí a je tak pregnantní, že je v podstatě nezpochybnitelná, a je zpracovávána akademiky, lidmi s nezpochybnitelným kreditem. A závěry jsou pro migraci devastující, protože ukazují, že pouze migrace z velmi úzkého okruhu zemí západní civilizace, plus Japonsko, může znamenat ve svém souhrnu – bilance vůči veřejnému rozpočtu – plus.

Ve všech ostatních případech je to mínus, a je otázka, jak hluboké mínus to je. Závěrem této studie je, že migrant ze středomořského regionu, severní Afrika, Blízký, Střední východ, až na výjimky – jsou to samozřejmě průměrné údaje – je vždy ztrátový, a to velmi, velmi výrazně, pro veřejné rozpočty. Takže migrace se nevyplatí – až na výjimky.

Jako v seriálu Jistě, pane ministře – politici vědí, na co se nemají ptát, a po vědcích to nepožadují

Martina Kociánová: Jak mohou západní politici tyto závěry trvale ignorovat?

Robert Kotzian: Tak je to trošku jako ze seriálu Jistě, pane ministře – oni vědí, na co se nemají ptát, takže se neptají, a po akademické sféře nepožadují, aby se tímto zabývala a pregnantně tento problém zpracovala, takže mohou tvrdit, že o tom nic nevědí.

A samozřejmě, pokud migranti tady jsou – řekněme, že přijedou v nějakém roce a pak jsou tady pět let, a spočítáte jejich bilanci vůči veřejným rozpočtům – tak pokud migranti přijedou jako mladí lidé, tak po určitou dobu většina z nich generuje zisk společnosti, u které pracují. Tedy, pokud pracují, tak generují zisk a daná společnost generuje daně.

Takže se to jeví jako plus pro veřejné rozpočty: firma má práci, platí daně, vyrábí, a tak dále, a je to vlastně celé zalité sluncem. Ovšem pokud začneme uvažovat šířeji, to znamená o tom, že migrant taky jednou bude starý, neodejde a bude chtít třeba důchod, a začne být nemocný, bude mít děti, děti budou chtít chodit do školy, a tak dále, bude zkrátka čerpat veškeré benefity z veřejných rozpočtů, které čerpáme – tak je obraz najednou jiný.

Ale podle zpráv a analýz, které se zabývají problémem jakožto celkem – životem osoby s migračním pozadím, tedy od začátku jejího pobytu až do konce jejího pobytu, případně po celou dobu jeho života, včetně rodinného života – zjistíme, že tento obraz je úplně jiný.

Zvláště třeba u migrantů z civilizačních okruhů, které jsem říkal, často pracují pouze muži, ale ti si dovezou celou rodinu, takže migrant je tady, nějakou dobu funguje jako lidská dotace – dejme tomu, jestli si to můžu dovolit říct – a najednou využije institut sloučení rodiny a přiveze si příbuzné, a ti už nepracují. Takže je to otázka úhlu pohledu.

Martina Kociánová: Řekl jste: „Přiveze si všechny příbuzné.“ Kdo to všechno platí? My jsme vystaveni představám, že si to všechno platí sami a že nějaké převaděčské bandy migranty prostě stáhnou o všechny peníze, které měli, a že na migraci člověka se skládá celý rodinný klan. Má tato představa něco společného s realitou?

Robert Kotzian: Tak ti první z rodiny skutečně často takto přicházejí, a někdy se takto přesouvá i méně početnější rodina, a ti skutečně musí relativně často platit převaděčům. Někdy migranti platí jenom některé služby, někdy si kupují balíčky na celou cestu, je to případ od případu.

Ale potom, když už využívají institut slučování rodiny, tak to už je často jiný případ, kdy třeba rodinní příslušníci – nebo sami migranti se tak mnohdy dostanou do Evropy – přicestují do Evropy třeba jako legální migranti a následně podají žádost o azyl.

To je vlastně jedno z rizik legální migrace, o kterém jsme se nebavili, že těmto migrantům nic nebrání v tom, aby sem přicestovali jako pracovní migranti a následně podali žádost o azyl. A pokud ho dostanou, tak tím fakticky získali trvalý pobytový status. Těch, kteří cestují nelegálně a platí pašerákům, je také celá řada, a tato cesta je často velmi strastiplná. Ale využívají skutečně mnoha různých forem, cestují v kamiónech, na lodích, na turistická víza a následně žádají o azyl, a tak podobně.

Neziskovky provozují lodě i letadla a sjednávají charterové lety pro migranty na náklady vlád

Martina Kociánová: Narazil jste ve své první knize Politické neziskovky také na neziskovky, které se právě dovozem migrantů zabývají a mají ho ve své náplni práce?

Robert Kotzian: O neziskovce, která by migranta vyzvedla v zemi původu a dovezla ho až do Evropy, o takové neziskovce nevím. Ale existuje mnoho migračních neziskovek, které přidávají ruku k dílu, tak říkajíc.

Takovým nejznámějším případem jsou neziskovky, které provozují lodě a letadla ve Středozemním moři, snaží se migranty vyhledávat na člunech, naloží je na palubu a jedou s nimi až do Evropy. Letadla migračních neziskovek monitorují moře a snaží se vyhledávat, v uvozovkách, zákazníky. Takže ano, takové tady jsou.

Potom je řada neziskovek, které získávají vládní kontrakty a starají se potom o migranty už na evropské půdě. Například teď je velmi vytížena západoafrická trasa na Kanárské ostrovy, kde například španělská vláda platí obrovské peníze migračním neziskovkám, které si pak sjednávají charterové lety z Kanárských ostrovů na pevninské Španělsko a starají se o migranty, ubytovávají je, a tak podobně. Čili obchodní řetězec, se kterým se migrant potká od země původu až do Evropy, je velmi komplexní a migrační neziskovky v něm často hrají podstatnou roli.

Převaděči inzerují na sociálních sítích a bezpečnostní složky mají obrovský dluh

Martina Kociánová: Narazil jste při svém studiu tohoto problému na to, že by byly některé převaděčské bandy rozprášeny? Že by se různým tajným službám podařilo tyto sítě skutečně zlikvidovat? Nebo jsou to spíše výjimečné jevy?

Robert Kotzian: Z médií by člověk nabyl dojmu, že se to podařilo, a občas se to jistě podaří. Proto věřím tomu, že příslušníci bezpečnostních složek jsou často muži a ženy, kteří to myslí opravdu velmi vážně a snaží se.

Ale zdá se mi, že ta situace nemůže být tak horká, protože já sleduji některé převaděčské bandy na sociálních sítích a ty se nijak moc netají tím, co dělají, a vlastně dominantně inzerují své služby přes sociální sítě, a zdá se, že jim to vychází a že se nebojí toho, že budou chyceny. Takže bych řekl, že v tomto ohledu mají evropské bezpečnostní složky obrovský dluh.

Martina Kociánová: Na konci roku 2025 vzbudila v Evropě velký rozruch nová strategie národní bezpečnosti Spojených států amerických, a tam je Evropa velmi plísněna. Mimo jiné také za otevřené dveře migraci – jak legální, tak nelegální. A Trumpova administrativa varuje Evropu před civilizačním zánikem. To jsou velmi silná slova, vnímáte to stejně?

Robert Kotzian: Vnímám to úplně stejně, a řekl bych, že tak, jak jsem byl velmi rád za osvěžující projev J. D. Vance v Mnichově, tak jsem rád i za tuto národní strategii, protože ta, tak říkajíc, ťala do živého. U tohoto mě pouze napadá – nevím, jestli jsme to říkali – že za pravdu se každý zlobí. Opravdu si myslím, že toto Evropa potřebuje slyšet, protože to tak je. A nejde jenom o příliv migrantů, ale je potřeba ho vždy zkombinovat s demografickými vyhlídkami původních Evropanů.

Celý rozhovor s Robertem Kotzianem si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme. Jen díky vám mohou vznikat další rozhovory se zajímavými hosty.
Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.