Zpět

Martina: Já teď ocituji Romana Jocha, je to citát, tuším, už z roku 2008, kdy řekl: „Místo práv, jakožto svobod, dnes dostáváme práva jako privilegia, která nám dává stát, který reguluje vztahy mezi námi.“ Jak říkám, tento citát, je, tuším, z roku 2008, to znamená, že to byla úplně jiná vláda, a přesto jsme tam, kde jsme, přesto už tehdy byly položeny kořeny stavu, který žijeme právě teď. Tak mi, prosím, řekněte, jak to napravit? Jak napravit to, co se zjevně ani neporouchalo jen v této vládě, ani v té minulé, ale nejvíc se to ukázalo právě v době covidu, kdy se ta Pandořina skříňka ohýbaného práva otevřela naplno?

Zdeněk Koudelka: V tomto jsem skeptický. Protože jsem ze svého založení demokrat, vidím jedinou možnou cestu ve volbách. Strany, které razantně vystupovaly proti covidovým opatřením, což byla SPD, a tehdejší Trikolóra, tak to jsou marginální strany. Ty strany, které jsou v politickém systému dominantní – ať je to ANO, nebo koalice SPOLU – tehdejší opatření v podstatě podporovala, a nečekám tedy, že by z toho vyvodily nějakou odpovědnost pro sebe sama a pro své členy, kteří tehdy byli v důležitých funkcích. Takže, pokud se nezmění volební chování voličů, tak se přístup k této věci nezmění, a zavře se nad tím voda. Prostě nevidím způsob, jak dovést lidi k odpovědnosti, když mocenské orgány samy odpovědnost vyvodit nechtějí.

Martina: Před pětatřiceti lety jsme si neustále opakovali mantru, že politici budou bdít nad znovu nabytou demokracií a svobodou, a že my všichni nad ní budeme bdít, protože jsme si ji vybojovali. Řekněte mi, bdí, a bděli vůbec někdy – za těch 35 let – politici nad demokracií a svobodou? Nebo se jenom dělaly kroky, které nebyly tak patrné jako teď?

Zdeněk Koudelka: Tak, já to znovu vztáhnu na konkrétní lidi. Jak říkám, soudci nejsou jednotní, někteří chránili práva lidí, jiní ne, a stejně tak nechci hovořit a hodnotit skupinu politiků jako takových, protože jsou tam obrovské rozdíly. Takže ano, ze začátku, v devadesátých letech, byla zcela jiná atmosféra, než je dnes, v devadesátých letech by státní zastupitelství a policii prostě nenapadlo stíhat někoho za to, že vystoupil, že má nějaký názor. Války na naší planetě byly vždycky, a někdo mohl mít názor třeba na válku na Blízkém východě takový, nebo onaký, ale dneska se z toho dělá problém. Takže tehdy byli u moci politici, kteří prošli obdobím před rokem 89, a i když měli různé názory, tak Václav Havel, Václav Klaus, i Miloš Zeman, nechtěli zneužívat mocenské nástroje státu k tomu, aby zaváděli nějaký jeden povinný narativ, čemu máme věřit. Byla svobodná diskuse ve společnosti, a mocenské orgány do toho nevstupovaly.

Dnes je situace jiná v tom, že jsou u moci jiní politici. Takže za to nemůžou politici obecně, ale můžou za to konkrétní lidé. Petr Fiala ve srovnání se všemi, o kterých jsem hovořil – Zemanem, Klausem i Havlem – má tendenci prosazovat své vidění světa jako jediné správné, a ostatní názory, se kterými nesouhlasí, které považuje za nesprávné, se snaží kriminalizovat, bojovat proti nim mocenskými nástroji. A masový příklad, masově razantní, který nastal, byla iniciace ze strany vlády na vypnutí protivládních webů, nebo vládě nepohodlných webů v únoru 2022. To bylo jasné zneužití moci. A ještě to provádělo vojenské zpravodajství, což je jasné zneužití armády ve vnitrostátní politice. To mi připomíná politiku, která se dělá v nějakých jihoamerických vojenských diktaturách, a to, že se to dělo ve střední Evropě, je hrůzné. A jak ve vojenském zpravodajství, tak ve vládě z toho nebyla vyvozena žádná odpovědnost, i když šlo o jasné zneužití moci. Za tím si stojím, a uvidíme, až se vystřídá vláda, a nastoupí nová, jestli to bude chtít vyšetřit. Protože občas Poslanecká sněmovna zřídí nějakou vyšetřovací komisi. Já za celých těch 35 let od Listopadu nevidím nic jiného takto závažného – protože to šlo opravdu proti demokratickým ústavním základům tohoto státu – s čím by se to dalo srovnat. Na začátku byla vyšetřovací komise pro události na Národní třídě, a ano, ta výrazně zkoumala, co zasáhlo tehdejší ústavní politický systém, potom byly nějaké další vyšetřovací komise.

Martina: Až se začalo říkat: Chceš-li něco neřešit, zřiď komisi.

Zdeněk Koudelka: Tak. Jejichž výsledky v podstatě zapadly, a dneska v podstatě nikoho nezajímají. Ale bylo by obrovským plusem, kdyby nová vládní garnitura zřídila po volbách v Poslanecké sněmovně vyšetřovací komisi, kdo stál za vypnutím vládě nepohodlných webů.

Dopis z vojenského zpravodajství, který vedl v roce 2022 k vypnutí nepohodlných webů, je útok na demokratickou podstatu našeho státu. Musí být vyšetřeno, kdo dal pokyn.

Martina: Soudy už přinesly určité rozsudky ve prospěch vypnutých webů, ve prospěch poškozených, ale dá se říci, že vzhledem ke ztrátám, které tyto weby utrpěly, protože zmizely z veřejného prostoru, byly pro ně sice tyto rozsudky zadostiučiněním, ale byly marginální.

Zdeněk Koudelka: Trošku bych v tomto soudní moc kritizoval. V podstatě byly podány dva typy žalob. Jednak na státní orgány, které to iniciovaly, a tam soudní moc řekla, ale ony napsaly jenom nějaké doporučení, že to nebylo rozhodnutí. Takže tyto žaloby ve správním soudnictví zamítly s tím, že za to odpovídá příslušná společnost, která – je to něco jako spolek, sdružení právnických osob – spravuje doménu CZ, která to fakticky provedla, a že ta za to odpovídá majetkově, soukromoprávně, a že ať je potrestána, ať musí platit náhradu škody. S tím plně souhlasím. Ale ona si to nevymyslela. Vojenské zpravodajství jim poslalo dopis, a vojenské zpravodajství bylo k tomuto kroku zase určitě iniciováno někým z vlády. Já si nedovedu představit, že by něco takového udělalo vojenské zpravodajství ze své iniciativy, bez konzultace s vládou. To by bylo možná ještě horší.

Martina: Pokud jste ten dopis četl, tak musím říci, že se s textem a vyzněním toho dopisu bez nadsázky dostáváme do 50. let.

Zdeněk Koudelka: Určitě. A já to beru opravdu za něco hrůzného, a mělo by být vyšetřeno, kdo to podepsal – což se ví – ale kdo za tím je. Ten, kdo to podepsal, to nepsal ze své iniciativy, někdo musel dát pokyn. A myslím, že tento pokyn musel jít skutečně z vlády. To by mělo být vyšetřeno, a tito lidé by měli být pranýřováni, protože šlo o hrubý útok na demokratickou podstatu našeho státu.

Martina: Šlo o obyčejnou cenzuru?

Zdeněk Koudelka: To je otázka, co je cenzura. Nešlo o obyčejnou cenzuru, protože cenzura tak, jak byla třeba za Rakouska, nebo za první republiky, byly taková, že když cenzorovi vadil článek, tak daný list vyšel, ale místo článku bylo bílé místo, a každý věděl, že tady zasáhl cenzor vůči nějakému konkrétnímu textu. Ale tady nebyly zpochybněny konkrétní texty, že by se řeklo, že tento text vadí, tento vymažte, stáhněte z internetu. Tady vypnuli celé weby. A to mi připomíná cenzuru, kterou zavedli nacisté po roce 39, kdy nedělali cenzuru tak, jak byla předtím, že by nějaký článek zakázali, a list vyšel s bílým místem, ale oni buď zakázali celý list – což se rovná vypnutí webu – takže některé tiskoviny musely přestat vycházet, nebo řekli: „Tento článek nevyjde, a jeho místo se musí zaplnit něčím jiným, aby tato cenzura nebyla vidět, aby byla skrytá. A v tomto duchu cenzury pokračovali potom komunisté po roce 48, a k tomu se vrátila vláda Petra Fialy.

Martina: My se pak k cenzuře určitě dostaneme ve více případech, zejména pak k jejímu dalšímu důsledku, což je autocenzura, což je rodná sestra cenzury. Ale já se vás chci ještě zeptat, protože jste v některých svých výrocích jednoznačný: Máte mezi právníky přátele? Tím chci říct, jestli je vás víc, kdo nazíráte na stav našeho práva, na stav spravedlnosti u nás, takovýmto způsobem?

Zdeněk Koudelka: Mám mezi právníky přátele, mám přátele i mezi soudci, mezi všemi právnickými povoláními. To není o tom, že je někdo právník, že je soudce, státní zástupce, takže by byl takový, nebo makový. Vždycky zůstává jeho osobnost, takže má buď takové, nebo jiné názory. Takže to, že je právník, ještě neznamená, že je buď takový, nebo makový.

Martina: Vy víte, jak jsem to myslela. Ale teď jste řekl další důležitou věc, protože jak říkáte, záleží na jeho osobnosti. Soudci jsou také jenom lidé a jsou různí, a zmítají s nimi nejrůznější emoce, případně pudy. Neměl by být právní řád – bavíme se o naší zemi – nastaven tak, že dá mantinely i jejich případné zvůli? A také tomu, kdy se soudce ukáže jako člověk zmanipulovaný, zaplacený, nebo ideologicky prodchnutý? Neměl by nás právní řád chránit před lidskou malostí?

Zdeněk Koudelka: Asi čekáte, že řeknu, že měl.

Tvůrci práva se snaží, aby bylo spravedlivé, aby platilo ve stejných případech podobně. Ale to nezabrání hluboké nespravedlnosti, nebo justičním omylům.

Martina: Ne, já čekám, že mi dáte odpověď. To je moje výhoda – nečekám.

Zdeněk Koudelka: To jsou marné naděje. Za vším je konkrétní člověk, který rozhoduje, ať právní řád bude takový, nebo makový, vždycky nakonec bude konkrétní člověk, který rozhoduje. A uvedu to zase na příkladu jednoho soudce, který podporoval mé covidové iniciativy, ale byl to trestní soudce, nebo je to trestní soudce, takže se k tomuto rozhodování nedostal. Ale říkal mi svůj osobní příběh, který tuto věc dokumentuje: On covidovým opatřením vlády nevěřil, takže je příliš nerespektoval, a chodil potají do posilovny, chodil do restaurace, která byla otevřená, byť měly být zavřeny, a tak dále, také šel ze své kanceláře na záchod na soudu, a šel bez roušky. A potkal svou kolegyni, která ho seřvala – měla roušku – jak to, že může jít bez roušky. Je úplně jasné, že může být ústava jakákoliv, zákony můžou být jakékoliv, ale kdyby tito dva soudci dělali, dejme tomu správní právo, a rozhodovali o opatřeních ministerstva, tak kdyby to dostal tento soudce, tak bych věděl, že vyhraji. A když bych napsal stejný návrh, a dostala by to tato soudkyně, tak je mi jasné, že prohraji. Takže člověk je rozhodující. Realizace práva záleží na člověku, na subjektivním faktoru.

Martina: Hm, musím říct, že se teď cítím velmi znejistěně, protože kdyby to takhle platilo třeba na silnicích, tak když jeden den nedám přednost protijedoucímu vozidlu, zaviním nehodu, a od policisty dostanu pokutu, ale zítra ji dostane ten, kdo jel v protijedoucím vozidle? Tak to přeci nefunguje. A když to tak nefunguje v dopravních předpisech, tak přece musí být nějaká síla, která mě ochrání – alespoň do určité míry, aspoň v nějaké široké míře mantinelů – i ve věcech trestního práva, správního práva.

Zdeněk Koudelka: Ano, určitě se v zákonech tvůrci práva snaží, aby bylo spravedlivé, to znamená, aby platilo ve stejných případech podobně. Já však dávám důraz na individuální, lidskou složku. Je to prostě tak. Mezi advokáty se říká: „Tak když to dostane ten a ten soudce, tak ten je přísný, tam to bude hodně vysoká sazba. A když dostane to samé nějaký jeho kolega, tak ten je méně přísný, tam to vypadá, že to bude pro toho obžalovaného podstatně lepší.“ Takže se můžeme snažit, a proto taky máme na soudech více instancí, aby se to nějak objektivizovalo. Ale ani to v některých případech nezabrání hluboké nespravedlnosti, nebo justičním omylům.

Podívejte se, v roce 2020, tedy v době relativně nedávné, rozhodl Evropský soud pro lidská práva o tom, že jeden vězeň, pan Tempel, který u nás dostal trest doživotí, byl odsouzen v rozporu s právem. Tento člověk byl ve vězení asi od roku 2000, byl několikrát Krajským soudem v Plzni zproštěn. A protože se to nelíbilo nadřízenému krajskému soudu, tak ten hledal v podstatě soudce, který by ho odsoudil, až ho našel na krajském soudě v Praze, a tam ho odsoudili, a potvrdil to Vrchní soud v Praze, potvrdil to Nejvyšší soud, a potvrdil to i náš Ústavní soud, který taky řekl, že je všechno v pořádku. A až Evropský soud pro lidská práva řekl: „Není možné, aby se dělo to, že když byl někdo opakovaně zproštěn plzeňským soudem – a jde o trest doživotí, nejde o žádnou banalitu – tak aby si nadřízený soud vynucoval odsouzení, a hledal nějakého soudce, který ho odsoudí.“ A samozřejmě ho najde, protože pak si soudce, který bude rozhodovat x-tý v řadě řekne: „Tak ho odsoudím, a nadřízený soud mi to potvrdí. Když ho neodsoudím, tak mi to vrátí, a budu z toho mít více práce.“ A až Evropský soud řekl, že toto nejde. A já si myslím, že by každý rozumný člověk, každý rozumný právník, měl vědět, že hledat si svého soudce, který mi pomůže někoho odsoudit na doživotí, že to prostě nejde.

Martina: In dubio pro reo.

Zdeněk Koudelka: A posvětil to náš Ústavní soud. Tento člověk měl tedy štěstí, že se ho Evropský soud pro lidská práva zastal a že byl potom propuštěn, ale ten proces trval dvacet let. Dvacet let seděl ve vězení s tím, že tam byla určitá malá naděje, ale těch dvacet let mu nikdo nevrátí. Zaplatí se mu nějaké finanční odškodnění. Takže já jsem skeptický k tomu, abych hledal u soudu spravedlnost.

Martina: Rozumím, a jsem vám vděčná za tuto jednoznačnou odpověď. Jen se přece jenom potřebuji ujistit, jestli posílená osobní moc nad daným případem u soudců není dána tím, že naše právo je velmi obsažné, nepřehledné, složité? Mnozí říkají, že není možné vyjít ráno ze svého bytu, ze svého domova, a neporušit do večera žádný zákon, žádnou vyhlášku, žádnou regulaci. Není to vlastně také dáno tímto? A není to třeba záměr?

Zdeněk Koudelka: To, že právo je čím dál více složité, nebo že se víc a víc byrokratizuje, to je pravda, a je to vidět, když jsou přijímány nové zákony. Upravuje se stejná věc a zjišťuje se, že zákon, který byl přijat před dvaceti, nebo třiceti lety, a upravuje stejnou věc, má podstatně méně paragrafů, než když to samé upraví zákon nový. Nové zákony jsou ukecané, stávají se nepřehlednými. Ale přesto všechno vnímám v rozhodování subjektivní roli, to znamená, že i kdyby byly zákony přehledné, tak výklad bude stejně rozdílný.

Martina: Pane docente, nejsem si v současné době vůbec jistá tím, jestli v našem právu ještě pořád bezezbytku funguje donedávna zásadní princip, a to je princip presumpce neviny. Dá se na něj ještě spolehnout?

Zdeněk Koudelka: Jak u koho.

Princip presumpce neviny, tedy, že v pochybnostech se rozhodne ve prospěch obviněného, někdo vnímá jako něco zásadního, a někdo na pochybnosti nebere ohled

Martina: A jéjej.

Zdeněk Koudelka: Trošku to tady připodobním ke scénce z Cimrmana, kde inspektor Trachta říká, že máme v cele sprostého…

Martina: Obviněného?

Zdeněk Koudelka: Pachatele, nebo podezřelého.

Martina: Tak, podezřelého.

Zdeněk Koudelka: To znamená, že někdo princip presumpce neviny skutečně vnímá tak, že jde o něco, co se musí dodržovat, a někdo uvěří nějakému příběhu. Nějaký státní zástupce podá nějaký příběh, a obhajoba napíše příběh jiný, a když nemám důkazy pro ten, ani jiný příběh, tak by ze zásady presumpce neviny, a ze zásady, že v pochybnostech ve prospěch obviněného, tak by mělo platit, že dotyčný bude osvobozen. Ale, zase příklad z jiné kauzy, kauza Lukáše Nečesaného: Byl obviněn, a dokonce odsouzen za pokus vraždy, Nejvyšší soud toto rozhodnutí zrušil. Nicméně Vrchní soud v Praze – zase jsme u Vrchního soudu v Praze, který je nějaký takový…

Martina: Začarovaný.

Zdeněk Koudelka: Tak. Dokonce to byl, myslím, stejný senát, jako v případě toho Tempela, nebo minimálně stejný předseda senátu, a prostě chtěli jeho odsouzení. A i když prvostupňový soud, pod vlivem Nejvyššího soudu obviněného zprostil, tak Vrchní soud tento osvobozující rozsudek zrušil. Tento podřízený, vlastně krajský soud v Hradci Králové, byl ve dvojím ohni, že když rozhodne, jak chce Nejvyšší soud, tak mu to Vrchní soud zruší, a když rozhodne, jak chce Vrchní soud, tak mu to zruší Nejvyšší soud, protože rozhoduje proti názoru Nejvyššího soudu. Takže to byl trochu jakýsi ping pong, a trvalo to dlouhou dobu, a nakonec do toho vstoupil Ústavní soud, a řekl, že toto není možné, že tato věc musí skončit v reálném čase, a když tam nejsou reálné důkazy, nebo byly důkazy zpochybněny. Protože to, co z nich vyvozoval žalobce, který byl pro odsouzení, bylo zpochybněno Nejvyšším soudem, takže platilo rozhodnutí Nejvyššího soudu, a tomu se musí podřídit i Vrchní soud. Takže nakonec se tomu Vrchní soud podřídil, ovšem šalamounsky, takže potvrdil zprošťující rozsudek, ale v odůvodnění v podstatě napsal opak. Tedy, že si myslí, že původní odsuzující rozsudek, obžaloba, byly vlastně správné.

Jsem přesvědčen, že v našich věznicích jsou zavřeni lidé, kteří tam být nemají

Martina: My jsme měli pravdu, ale teď jsme takoví pokrokoví.

Zdeněk Koudelka: Ano, Galileo Galilei, když řekl že… a pak si dupl, že se přece točí. Takže odůvodnění bylo v rozporu s výrokem, a myslím, že za to byl předseda soudu postižen nejnižším trestem v rámci kárného řízení, takzvanou výtkou od předsedy. Ale je to něco, kdy se ukazuje, že když někdo uvěří nějakému příběhu, tak bez ohledu na to, že fakta do toho nezapadají, nebo fakta mohou zapadat do jiného příběhu, a že při nerozhodném výsledku to může být tak i tak, takže by soud měl dát za pravdu obhajobě, ale jsou soudci, kteří toto nerespektují. A toto byl jeden případ, a takových je více, že si někdy státní zástupce – dneska se říká narativ – postaví nějaký narativ, nebo příběh, a když tomu uvěří soudce, tak to, co podává obhajoba, nemá valný význam, když tomu uvěří soudce odvolacího soudu, nebo dovolacího soudu, tedy nadřízených soudů, a obhajoba má potom smůlu.

U nás je ve vězení něco přes 20 000 lidí – nevím teď přesně kolik, ale asi takové číslo máme – a často jsou tam lidé, kteří říkají, že jsou nevinní, a všichni se jim tak trošku vysmívají, nebo na to reagují tak, že „to tady říká každý“. Já si nemyslím, že by z těch 20 tisíc a něco lidí byla nějaká valná většina nevinných. Určitě jsou tam ve valné většině, v naprosté většině případů, právem. Ale jsem pevně přesvědčen, že tam jsou lidé, kteří jsou nevinní. Oni to říkají, a nikdo jim nevěří – ani třeba jejich obhájci – a přesto mají pravdu, akorát nevíme, kteří to konkrétně jsou. Ale s tímto přistupuji k výuce studentů, aby si to pamatovali, protože to je něco, o čem získají zkušenost až praxí. Tedy, že i při takových věcech, jako jsou vraždy, kdy jsou odsouzení na doživotí, se po dvaceti letech zjistí, že daný člověk neměl být odsouzen. Takže jsem přesvědčen, že Tempel, a další, nebyli sami, a že i v našich věznicích jsou – je jich málo, ale jsou tam – kteří tam být nemají. A oni to ze svého pohledu vnímají jako obrovskou nespravedlnost. Kdybyste vy byla za něco zavřena, a ještě za vraždu, za pokus vraždy, kterou jste neudělala, tak byste to vnímala jako obrovskou nespravedlnost.

Martina: Hlavně jako ztracený život. Ztracený život.

Zdeněk Koudelka: Tento systém takto funguje, a nikdo nevymyslel jiný. Jak vymyslet systém, který by všechny pachatele dovedl stoprocentně k tomu, že budou odsouzeni, a všichni nevinní skončí zproštěni. Prostě takový systém neexistuje. Takže já jsem k tomu skeptický.

Martina: Je vidět, že Útěk z věznice Shawshank je stále živý asi ve všech věznicích. Ale pojďme na menší věci. Už jsem tady zmiňovala princip presumpce neviny, který v západních právních řádech existuje právě proto, že v některých případech nelze prokázat svou nevinu, a soud musí dokázat vinu. A tím se, mimo jiné, západní právní řády odlišují od totalitních právních řádů, nebo totalitních zemí. Ale když se podívám na tendence v celé Evropě, tak ty vedou k prosazování presumpci viny, a to třeba v antidiskriminačních zákonech. Jak se díváte na tento princip viny, který se nám zadními vrátky dostal do právního řádu?

Zdeněk Koudelka: To je něco, co tlačí Brusel, takže členské státy musely tuto úpravu přijmout. Antidiskriminační zákon není z oblasti trestního práva, tam se řeší důsledky v civilních sporech. Princip presumpce neviny platí v trestním právu, takže tady jsme v trošku jiném právním odvětví, kde princip presumpce neviny platit nemusí. Tam bylo takzvaně obráceno důkazní břemeno, že ten, kdo je označen za toho, že diskriminoval, musí prokázat opak, tedy, že důkazní břemeno je na něm, tedy musí prokázat, že nediskriminoval. Zatímco obecně, v civilním právu platí, že ten, který něco tvrdí, to musí dokazovat. A původně to bylo tak, že když jste tvrdili, že jste byli diskriminováni, tak jste museli diskriminaci prokazovat, ale teď to musí nediskriminaci dokazovat druhá strana.

Já to vnímám zase jako něco, co je projeven narůstání a bobtnání právního řádu, a co potom vede k nesmyslným závěrům, a k růstu moci byrokratických orgánů. Třeba si myslím, že Úřady práce, nebo ten, kdo, dává pokuty za to, že zaměstnavatel dá inzerát, že najme třeba řidiče, a nenapsal tam i řidičku – a on by třeba přijal řidičku – protože to vnímá jako obecné pojmenování profese bez ohledu na pohlaví. Takže někdy jsou důsledky směšné, Někdy tento zákon nahrazuje, nebo upravuje to, co tady stejně bylo i před tím – byla tady rovnost pohlaví – takže v našem právu to zakotveno bylo, akorát, že bruseláci něco vymyslí, a chtějí, aby to státy doslovně přeložily. Takže vysvětlovat jim, že některé antidiskriminační prvky máme zakotvené ve své Ústavě, v Listině základních práv a svobod, to oni nechápou. Oni se nechtějí zatěžovat nějakou ústavou členského státu, oni si vydají text, a potom chtějí: „Kde jste tento text přeložili do právního řádu?“ A nic jiného je nezajímá. Takže to je důkaz, že se zbytečně podrobujeme nějakým choutkám z Bruselu, i když sami to už v právním řádu upraveno máme.

Příkladem byla – a to tedy není choutka z Bruselu, to je v rámci Rady Evropy – Istanbulská úmluva. Násilí je u nás trestné, bez ohledu na to, jestli jsou to ženy, jestli jsou to děti, a tak dále. Násilí je u nás trestné. Je zaručena rovnost pohlaví. Všechno, co je pro ochranu žen v této úmluvě, už v našem právním řádu je. Tato úmluva nepřináší nic z hlediska ochrany. To, co je tam navíc – a jsem skutečně rád, že tato úmluva neprošla – je o přeškolování společnosti. Že by byly – kdysi se tomu říkalo politické školení mužstva – nějaké speciální kurzy ve školách, a tak dál, a samozřejmě, že by to stát musel podporovat finančně. To znamená, zase by to dělaly nějaké politické neziskovky, které by na tom rejžovaly, a tím by se prohlubovalo naše zadlužení, a tento business by těmto lidem opět museli platit chudí důchodci ze svých daní. Takže toto je třeba příklad právní smlouvy, mezinárodní smlouvy, která je zbytečná.

Všechny příspěvky s Zdeněk Koudelka